Kapitola 228 (2)

„Žádné námitky!” odpověděl kardinál rychleji než kdo jiný.

„...Žádné námitky!”

„Žádné námitky!”

Když na kardinálova slova všichni souhlasně kývali, Claiřina tvář zesinala, ale neztratila nic na své škrobenosti. Jestlipak nehodlala nic říct. Něco jako výmluvu a tak.

No, měl bych špatnou náladu, kdyby se nějak chabě vymlouvala, takže to nevadilo. Co se mě týče, pokud mi vrátí Zenith, budu v pohodě. Už nikdy se k domu Latreiů nepřiblížím. A nedovolím, aby se k němu kdy přiblížila Zenith, Norn nebo Aisha. Tím to skončilo.

„Je to tak v pořádku, pane Rudee? K tomuto incidentu došlo proti našim úmyslům. Neměli jsme v úmyslu ti ublížit nebo si znepřátelit pana Orsteda a rád bych zachoval přátelský vztah.”

Podíval jsem se na papeže. Jeho usmívající se tvář se nezměnila.

Podíval jsem se na kardinála. Když jsme se střetli pohledem, vypískl a začal se hojně potit.

„S-samozřejmě že ani my si nepřejeme konflikt s panem Orstedem. Bez ohledu na to, jak pan Orsted ví o blížícím se Laplacově návratu, nemáme v úmyslu nějak pominout naši spolupráci při jeho porážce. Ale tu záležitost ohledně prodeje figurín Magické rasy bychom rádi pozdrželi až do další konference...”

Po té výměně jsem tak nějak pochopil tok situace.

V tomto případě byl vůdčí osobou papež.

S největší pravděpodobností to byli papežovi podřízení, kdo vyzradil tu záležitost ohledně únosu miko. Využil jména rodu Latreia a zmanipuloval kardinálovu frakci, aby mě podezírala z pokusu o vraždu miko. Nebo bylo možné, že papežova frakce měla v domě Latreiů špehy, a využili toho, že mě vlastně jejich služebnictvo slyšelo. Každopádně na tom nezáleželo.

Nemohl si být jistý, jestli kardinál začne jednat nebo ne.

Ale z kardinálova pohledu jsem musel být otravná existence. Přátelil jsem se s papežovým vnukem Cliffem a jsem podřízeným Dračího boha. Muselo to vypadat, že jsem měl problém s rodem Latreia, a papež to použil jako záminku a vyslal mě jako vraha, abych se sblížil s miko. Nebylo divu, že si myslel, že se mě musí zbavit. Že nezmobilizoval celý Řád chrámu bylo buď proto, že mě podcenil, anebo že předpokládal, že to dopadne takhle.

Papež věděl, že miko nehodlám zabít. Buď to, anebo mu nevadilo, ani kdybych ji zabil. I kdybych nedokázal proti Řádu chrámu vyhrát a zabili by mě, papež z toho přirozeně neměl žádné nevýhody. Možná jsem byl Cliffův přítel, ale nebyl jsem členem papežovy frakce.

Papež si nemusel špinit ruce nebo souhlasit s únosem. Věřil si, že i kdyby ho miko vyslýchala a kdyby se na jeho plán přišlo, v nejhorším případě by mohl použít Cliffa jako obětního beránka. Navíc kdyby přišel Orsted, mohl by prohlásit, že jsem se stal obětí pasti Frakce pro vyloučení Magické rasy. Musel si myslet, že kdyby na to došlo, mohl by přímo s Orstedem navázat spolupráci.

A pak tato situace. Závěr, kdy může potrestat rod Latreia. Jsem si jistý, že jak papež, tak kardinál si mysleli, že nezáleželo na tom, koho obětují. Určitě se z Claire rozhodli udělat příklad kvůli zlosti, co jsem k ní cítil.

Pokud se můžu Claire pomstít, pak jsem spokojený. Papež byl radostí bez sebe, že může uškodit rodu Latreia, co byl součástí kardinálovy frakce. Jenom kardinálova frakce byla rozčilená.

Měl jsem pocit, že jsem tančil, jak si papež píská, ale... No, to nevadí. Budu mít Zenith zpět. Můžu se pomstít Claire. A dle tohoto vývoje se zdálo, že budu moct založit žoldnéřskou pobočku, jak bylo plánováno.

„Nevadí mi to.”

„Takže dle společenských obyčejů bude Claire Latreia odsouzena k 10 letům ve vězení kvůli zločinu zrady.”

„Fue?!” vydal jsem ze sebe podivný zvuk.

„Máš nějaké námitky, pane Rudee?”

„...10 let?”

„Samozřejmě. Unesla člena rodiny pana Rudea, co je blízkým společníkem váženého Dračího boha, a podnítila útok na miko.”

„Ale to je...”

„Když se řádně nevypořádáme s lidmi, co mají moc, přivolává to takovýto rozruch. Kdyby pan Rudeus nebyl tak rozumný člověk, vážená miko už by dávno přišla o život. Když se to vezme takhle, 10 let je stále příliš málo.”

Je to... vážně tak? Ale ano. Vznikla z toho takováto situace, kdy se muselo shromáždit tolik lidí. Jsem si jistý, že budou další lidé, co obdrží svůj trest, ale Claire dostala 10 let vězení.

10 let... V žádném případě to nebyla krátká doba. Před 10 lety jsem se rozloučil s Eris. Takže to vůbec nebyla krátká doba.

Ale ať to je, jak chce, nedalo se s tím nic dělat. Claiřiny metody byly přece jenom od začátku špinavé. Kdyby takhle Zenith neunesla, nevzniklo by z toho tohle.

„...”

„Jelikož se zdá, že nemáš žádné námitky, během tohoto neformálního soudu za přítomnosti přinejmenším tří biskupů a přinejmenším tří velitelů praporu je hraběnka Claire Latreia tímto odsouzena k 10 letům vězení za zločin zrady. O trestu pro sira Carlylea se rozhodne později při formálním soudu.”

„Žádné námitky.”

„Žádné námitky.”

To ve vší vážnosti prohlásili kardinál, arcibiskup a rytíři.

„Takže Belmondo, ať neutrální Řád církve zadrží manželský pár Latreia. Ostatní zapletení budou souzení později v patřičném stylu.”

Papež si vyměnil pohled s Řádem církve a zvedl ruce. Besh a ti další dva se okamžitě postavili a svižně obkroužili stůl, kde seděli Claire a Carlyle. Když prošli kolem Theresse, na chvilku nakrčila čelo.

Jeden člen Řádu církve z náprsní kapsy vytáhl něco jako želízka a spoutal Carlylea. Carlyle se tomu v tichosti podvolil a následoval Církevní rytíře ke dveřím.

Claire se nepohnula. Jak se postavila, třásla se po celém těle. Výraz v tváři měla beze změny, ale třásla se od hlavy až k patě.

„Takže paní Claire.”

„Já... já jsem...”

Řád církve se pomalu blížil ke Claire. Zatknou ji a strčí do vězení. Zanechávalo to po sobě špatnou pachuť, ale hádal jsem, že s tímhle se celý případ uzavře.

„...”

Najednou jsem se střetl pohledem s Cliffem. Díval se na mě nervózním, zmateným pohledem.

Proč ses takhle tvářil? No ano, dokonce i mě to přišlo trochu obtížné strávit. Během takovéto veřejné spravedlnosti ji odsoudili na 10 let. Myslel jsem si, že to bylo příliš panovačné. Ale copak to nebylo pravidlo tvé společnosti? Podobného zacházení se mi dostalo od Řádu chrámu. Takže nebyl v tom případě tento proces dle pravidel tvého lidu?

„Takže paní Claire.”

Belmondo pomalu natáhl ruku, aby ji nevyprovokoval. Zatímco se Claire se strachem dívala na tu ruku, snažila se uniknout...

„Hn!”

V další chvíli Belmonda odstrčili.

Zatímco jeho těžké brnění s cinkáním vibrovalo, zapotácel se o krok vzad. Belmondo okamžitě snížil postoj a připravil se vytasit meč.

Člověk, co vzdoroval, nebyla Claire. Byla to žena, co seděla mezi Claire a Carlyleem.

Před Claire stála Zenith. Roztáhla paže, jako kdyby jim bránila v postupu. Dívala se na Belmonda s prázdnou tváří, a přesto bylo z jejího počínání jasně cítit nepřátelství.

Ochránila Claire.

„...!”

Já jsem byl ještě zmatenější. Proč Zenith chránila Claire? Byla to spontánní reakce?

Ale až do teď se v určitých situacích pohybovala sama za sebe. Kdykoli takhle jednala, jednala kvůli rodině. Neměla ponětí, co se dělo, a instinktivně matku ochránila?

„...”

Měl jsem pocit, že mi něco unikalo.

V takovýhle chvílích jsem se vždycky mýlil. Pokud se uklidním a pečlivě o tom popřemýšlím, možná přijdu na to, co jsem přehlédl.

Ale neměl jsem čas. Belmondo za chviličku Zenith odstrčí a odvede Claire. Mám se od toho držet dál? Bylo v pořádku jej zastavit, aniž bych přemýšlel o důsledcích? Nebylo by lepší, kdybych se nejdřív zeptal na otázky? Ale Claire... pro Zenith...

„Počkejte, prosím!”

Někdo zvedl hlas, aby Belmonda zastavil, zatímco se díval na mé zmatené já. Před Zenith se objevil člověk malé postavy. Člověk, co se až do teď na mě díval kritickým pohledem. Byl to Cliff.

„Tyto panovačné metody nejsou správné.”

Stál před Belmondem, aby kryl Zenith.

„Nutit starou ženu do slepé uličky a takhle z ní udělat oběť, to pán Milis neodpustí!”

„Pouhý kněz se odvažuje namítat proti oficiálnímu církevnímu rozhodnutí a prohlásit se za mluvčího pána Milise?!” promluvil kardinál nahlas.

„Takže si myslíš, že pán Milis takové počínání promine, kardinále?! Když manžel opustil svou manželku a matku chrání jen její dítě. Takhle se proti matce spiknout a vzít ji do vazby?!”

„Řekl jsi dítě, ale je to jen pouhá dospělá, co přišla o rozum!”

„Věk s tímhle nemá co dělat!”

Kardinál se tvářil pobouřeně. Kvůli Cliffovi, co vyjádřil přímé odmítnutí. Okamžitě se otočil na své podřízené, Chrámové rytíře. Byla to tvář, co jako by říkala, aby tohoto muže zavřeli. Ale ta osoba, na kterou se díval, byla Theresse. Cliff se také podíval na Theresse.

„Střední velitelko Družiny štítu z Řádu chrámu, Theresse Latreio! Je to i tvoje matka! Je tohle v pořádku? Pán Milis řekl, že rytíř nesmí nikdy zapomenout na svou loajalitu. Ale jsou chvíle, kdy jeho milovaní musí mít přednost. Copak pro tebe není tvá matka někdo, kdo si zaslouží tvou lásku? Necítíš k ní žádnou lásku za to, že tě vychovala v člověka, kterým jsi nyní? A i kdybys necítila, copak se jí necítíš zavázaná, když pomyslíš na svou minulost?”

Theresse se zatvářila utrápeně a odvrátila se. Zatímco se Cliff stále tvářil rozlíceně, přesunul svůj pohled. Zastavil se na mě.

„A ty taky, Rudee!”

Přesně jako obvykle mě probodl naprosto neochvějným pohledem.

„Jsi spokojený s tímhle výsledkem? Udělat něco takového, co se ti nepodobá, jako vzít si miko jako rukojmí a polapit vlastní babičku a hodit ji do vězení. Jsi s tím spokojený?!”

„...”

Když jsem to zaslechl, zmlkl jsem. Cliffova řeč byla divná. Neměl jsem v úmyslu vzít si miko jako rukojmí. Člověk, co Claire odsoudil k vězení, jsem nebyl já.

Od začátku bylo nepopiratelné, že Claire byla ta špatná. Nebylo přirozené, že ji potrestají? Nemělo by to být něco, co zvrátí taková emocionální slova.

„No ano, možná ses s ní hádal, ale copak při rozepřích s rodinou nejde vždycky o řešení, co zohlední city ostatních? Slyšel jsem to od Norn. I když k tobě byla tak krutá, když byla skleslá, přišel jsi jí na pomoc a nenechal ses ovlivnit minulostí. I tentokrát jsi vynaložil takového úsilí, abys všechno vyřešil v míru. Projednal jsi to s dědečkem a se sirem Theresse a co nevidět jsi měl dosáhnout mírového řešení. Vážně to je takhle v pořádku?”

Vypadalo to, že si něco špatně vykládal. Snažit se najít mírové řešení bylo kvůli žoldnéřské pobočce a kvůli Cliffovi. Nebylo to kvůli mým ohledům na Claire jako součást mé rodiny. Ale Cliff pravděpodobně nechtěl slyšet takové hnidopišství.

„...”

„Odpověz mi! Rudee Greyrate! Je to takhle s tebou v pořádku nebo ne?! V závislosti na své odpovědi si možná získáš mé pohrdání!”

Z nějakého důvodu mi tohle proniklo až do srdce. Bylo to něco, co mě probodlo. Pročpak?

No ano, nemyslel jsem si, že by bylo dobře, aby uvěznili mou rodinu. Ale Claire byla něco jiného. Nikdy se nesnažila mě vidět jako součást rodiny. Byla jiná. Nebyla to rodina.

„...”

Ale stejně mě na tom něco stále trápilo. Nevěděl jsem, co to bylo. Ale pokud se o to nepostarám, nemůžu odpovědět.

„Seniore Cliffe... Než na to odpovím, můžu se paní Claire na něco zeptat?”

„...?”

Aniž bych čekal na Cliffovu odpověď, otočil jsem se na Claire. Čelila mému pohledu s přístupem, v kterém se mísil strach, ale který byl plný odhodlání.

„Proč... jsi unesla mou matku...?”

Claiřin výraz se nijak nezměnil. Prostě jen věcně odpověděla: „Pro dobro své dcery a rodu.”

„Vážně si myslíš, že nutit svou dceru, co není ve stavu na vdávání, do sňatku je pro její vlastní dobro?”

„To záleží na čase a okolnostech.”

Aniž bych si to uvědomil, zatínal jsem ruce do pěstí. Vléval jsem do rukou moc a skřípal zuby. Proč byla tahle žena taková? Kdyby řekla, že nepřemýšlela nebo že se mýlila, mohla by z této situace uniknout.

„...”

Ostatní se na mě dívali, jako kdyby čekali na mé rozhodnutí. Jako kdybych to byl já, kdo měl právo rozhodnout. Ne, měl jsem to právo, ne? Pořád jsem svíral paži miko. Dějiště nebylo od začátku a nikdy vyrovnané.

„Co je pro tebe důležitější, tvoje dcera nebo tvůj rod?”

„Oboje je stejně důležité.”

Ta její vyhýbavá odpověď mě ještě víc podráždila. Proč se nesnažila mě přemluvit? Měla by pochopit, že v této situaci jsem měl výhodu. Pokud by řekla, že chce mé odpuštění, ustoupil bych. Ne, naprosto bych neustoupil, ale netrčela by 10 let ve vězení. Nikdo nezemřel, takže bych se spokojil s mírnějším trestem.

A proto. Prostě to udělej. Přestaň šaškovat. Prostě se omluv...

Claire si nad mým váháním drsně odfrkla.

„Nemusíš se do toho nutit. Nečekám, že se od tebe dočkám pomoci. Pokud si mé činy pro dobro mé dcery zaslouží trest, pak ho s vděčností přijmu.”

„...!”

Ty. Co... Ach... Kruci, už mě to nezajímá. Zenith ji kryla, Cliff ji kryl. A po tom všem řekla tohle... Už jsem jí nedokázal odpustit.

„Pokud říkáš tohle, tak ti ne... Hm?”

Jak jsem to začal říkat, cítil jsem dotyk na rameni. Když jsem se podíval, miko mi položila svou volnou ruku na rameno.

„Pane Rudee.”

„Copak?”

Miko neměla svou obvyklou naivní tvář, byla bezvýrazná. Byla bezvýrazná, ale za tím výrazem jsem něco viděl. Sálala z ní atmosféra svaté.

„Prosím, pomoz jí.”

„Proč?”

Nenechám se tou atmosférou oklamat. Už jsem neměl v úmyslu Claire odpustit. Ona přinejmenším nikdy neměla v úmyslu se se mnou udobřit. Byla to jen neschopná matka, co se snažila převzít kontrolu nad svou dcerou. Pravděpodobně nedokázala vystát vnuka, co se jí to snažil překazit. Když nešlo po jejím, vyváděla jako rozmazlené dítě.

„Paní Claire vskutku přemýšlí jen o své dceři a o svém rodu.”

„Pokud jde o přemýšlení, to zvládne každý.”

To nemělo smysl, pokud jste neuvážili hledisko toho druhého. I když jste měli dobré úmysly, neměli jste právo někoho nutit proti jeho vůli. Navíc tentokrát to tlačila nepopiratelně špatným směrem. Nikdo by si to nepřál.

„Pane Rudee, i ty jsi zahrnutý v tom [rodu], o kterém přemýšlí.”

„Co tím myslíš?”

„Když tohle dělala, myslela i na tebe.”

I na mě. Pokud to bylo takhle, proč k tomuhle došlo? Jak to dopadlo takhle? Nechápu to. Ať mi to někdo vysvětlí.

„Prosím, věř mi. Chápu to z pohledu do jejích očí.”

Správně. Její moc jako miko. Když se někomu podívá do očí, dokáže spatřit jejich vzpomínky. Jinými slovy Claire měla k tomuto počínání důvod. Ale nevěděl jsem, co by to mohlo být za důvod.

„Claire, ta slova miko, mohla bys je prosím vysvětlit? Nechápu tvé důvody.”

„Není co vysvětlovat, nemám ponětí, o čem to mluví. Jsem si jistá, že dokonce i vážená miko lže. Nikdy jsem o někom takovém jako ty vůbec nepřemýšlela.”

Odměřený přístup. Tak to by bylo. Cliffe, vážená miko. Bez ohledu na to, jak moc se ji snažíte krýt, dokonce ani já se nemůžu vzdát.

No ano, bylo pár věcí, kvůli kterým jsem se zdráhal... Ale prostě to celé skončeme.

„Nemám v úmyslu se udobřit s někým, kdo se od samého začátku nikdy nesnažil se mnou vycházet...”

Jak jsem to s povzdechem řekl, Claire znovu se škrobenou tváří přikývla. Cliff se na mě díval s bolestnou tváří a miko nasadila žalostný výraz. Theresse se po Claire podívala, Belmondo se dal do pohybu, Zenith——

——Než jsem se nadál, Zenith stála přede mnou.

„...”

Vlepila mi facku na tvář. Nebyla v tom žádná síla. Slabý úder, co nezanechal stopy.

„He?”

Ale z nějakého důvodu to bolelo. Měl jsem pocit, jako kdyby se to místo rozpalovalo.

„...!”

Najednou mi vytryskly slzy. Než jsem mohl pochopit proč, Zenith kolem mě prošla.

Když jsem se otočil, byl tam Carlyle v poutech. Celé to sledoval, než stačil odejít z místnosti. Jelikož byl za mnou, až do teď jsem nespatřil výraz na jeho tváři. Ale na tváři měl komplikovaný výraz, v kterém se mísila starost, netrpělivost a lítost.

Také dostal facku. Jak se dalo čekat, bezmocná facka otevřenou dlaní.

Zenith kráčela vratkým a nespolehlivým krokem. Nikdo ji nezastavil. Ani Církevní rytíři, ani Chrámoví rytíři, nikdo. Zenith kráčela místností, v které se zastavil čas.

Nakonec stála před Claire. Pomalu zvedla ruku a s otevřenou dlaní...

Ne, nebyla to facka. Dotýkala se Claiřiných tváří oběma rukama. Jako kdyby se snažila si ji prohlédnout, z blízka zírala Claire do tváře.

Ze své pozice jsem neviděl, jak se Zenith tvářila. Ale Claire, co Zenithinu tvář viděla, prodělala dramatickou změnu.

Nejdřív se jí doširoka rozevřely oči. Pak se jí zachvěly rty. Její tváře, ramena a tělo, všechno se třáslo. Když se ten třes dostal ke konečkům prstů, Claire zvedla obě ruce, jako kdyby jí ten třes pomalu rozhýbal. A chopila se Zenithiných rukou, jako kdyby je chtěla ovinout.

„O... A... Aa... Aaaaaa...”

Z Claiřiných úst se vydralo něco, co nebyl ani pláč, ani sten.

Claire si přiblížila Zenithiny ruce k tváři, jako kdyby je chtěla políbit. Z očí jí jedna po druhé skanuly slzy. A zároveň s tím, jako kdyby nebyla schopná vystát ten třes, podlomila se jí kolena.

„Ach.”

Jen co jsem slyšel ten hlas za sebou, někdo kolem mě rychle prošel. Byl to Carlyle. S oběma rukama spoutanýma přiběhl ke Claire. A pak zatímco seděl vedle ní, promluvil: „Claire, přestaň být tak tvrdošíjná.”

„A... Aaaa, drahý... Zenith je... Zenith je...”

Claire se tiskla ke Carlyleovi, zatímco brečela s pokroucenou tváří.

Carlyle vypadal, jako že se pokusí obejmout Claire kolem ramen, ale když se podíval na svá pouta a usoudil, že to je nemožné, položil místo toho ruce na ty Claiřiny, co zakrývaly Zenithiny ruce.

„To nic. I když se nebudeš přepínat, bude to v pořádku,” řekl Carlyle a pak vstal.

Promluvil, zatímco se rozhlížel po místnosti, kde se ozýval Claiřin pláč. „Prosím o odpuštění. Teď všechno vysvětlíme. Můžu požádat, aby byl rozsudek odložen až na poté?”

Po Carlyleových slovech se ta místnost, co byla zamrzlá v čase, dala znovu do pohybu. Myslím, že jeho slova patřila všem přítomným. Ale papež, kardinál, Cliff, Belmondo, Theresse a členové Obrany svaté hrobky se všichni dívali na mě.

Miko mě tahala za rukáv. Tahala mě oběma rukama. V určitou chvíli jsem ji bezděky pustil.

„...Rozumím.”

Znovu jsem si sedl, jako kdybych se zhroutil. Ta tvář, na kterou mě Zenith uhodila, mi pořád přišla horká.
-------------------------------------------------


~ Haaa, taková rodinná dramata... Příští kapitola bude částečně z Claiřina hlediska, takže se možná konečně dozvíme, jak to vidí ona. ~

<Předchozí>...<Následující>