Kapitola 228 (1)

Kapitola 228 – Kvůli čemu váhám?

Část 1

Když jsem spatřil Zenith a Claire, nemyslel jsem si, že bych ukázal svou rozechvělost. Nebyl jsem si jistý, jestli dokážu vyhrát. Nebyl jsem přesvědčený, že všechno půjde dobře. Ale věřil jsem, že alespoň v této chvíli něco zvládnu.

V mžiku jsem dokončil simulaci, jak se Zenith prchnout. S tolika lidmi kolem jsem nemohl použít teleportační kruh. Ale už jsem pochopil schopnosti přítomných Chrámových rytířů. Nebyl jsem si jistý, jak silní byli Chrámoví rytíři za papežem, ale pokud budu věřit slovům miko, nebylo možné, aby překonali členy Obrany svaté hrobky. Byl jsem si jistý, že dokážu Zenith získat zpět. Když teď byla situace taková, v podstatě jsem dosáhl jednoho svého cíle.

Dokážu Zenith zachránit. Také dokážu ochránit Cliffa. Dokonce dokážu zajistit Aishu a Gisua. Prostě takhle prchnu. O Aishu a Gisua jsem se trochu bál, ale v této konverzaci jsem o nich mohl vyzjistit nějaké informace.

Zatímco jsem o tom přemýšlel, každopádně jsem se kurážně posadil. Doprovodil jsem miko k místu vedle a přinutil jsem ji sednout, zatímco jsem ji držel za paži. Než jsem se usadil, promluvil jsem velmi klidným hlasem: „Vážně jste mi ušetřili spoustu problémů, když jste se tu shromáždili.”

Prostě tak mi to sklouzlo z jazyka. Takový pocit jsem už dlouho neměl.

„Jelikož je tu mnoho lidí, s kterými se setkávám poprvé, rád bych začal představením. Jsem Rudeus Greyrat, představitel Dračího boha Orsteda, a vzdal jsem se toho, že bych se spřátelil s Milisovou církví.”

Když jsem zmínil Dračího boha, okolní lidé byli chvíli zmatení. Nikdo tady se s Orstedem osobně nesetkal. Přirozeně nikdo z nich nevěděl, jaké jsou Orstedovy cíle nebo proti čemu bojuje. Bylo možné, že byli tací, co ještě nikdy neslyšeli o Sedmi světových velmocí.

Ale nebyl tu nikdo, kdo by neznal pojem Dračí bůh. To byl titul, co byl stejně dobře známý jako Démonický bůh.

„Momentálně jsem z jistých důvodů vzal život vážené miko do svých rukou.”

Ukázal jsem na miko ukazovákem pravé ruky. Okolí se naplnilo napětím, když jsem svolal manu a vytvořil malý plamínek jako zapalovač.

„Je nesmírně politováníhodné, že došlo na toto. Nemyslel jsem si, že si budu muset vzít rukojmí a poskvrnit jméno tak drtivě super bytosti jako je Orsted. Ale toto je kvůli mé vlastní ochraně a bezpečí lidí pode mnou a také nezbytný prostředek k následnému vyjednávání, takže doufám, že to chápete.”

„Drtivě, super...?”

„Ehm.”

To mi vyklouzlo. Neměl jsem v úmyslu žertovat.

„Takže teď co se týče toho, proč jsem musel usilovat o život miko a zostudit svého mistra...”

Rozhlédl jsem se kolem sebe... Najednou se mi pohled zastavil na Claire. Nakrčila čelo.

„Byl bych vděčný, kdyby mi to někdo řádně vysvětlil. Jinak se Dračí bůh Orsted a jeho podřízení včetně mě vskutku stanou nepřáteli Milisovy církve.”

Nebyla to výhrůžka. Bylo to pro případ, že by Hitogami manipuloval nejvyšší šarží Milisovy církve. Musel jsem to vzít v úvahu.

„...”

Po mých slovech na konferenci padlo smrtelné ticho. Nikdo na má slova nereagoval. Nikdo mi neřekl, abych se do toho pustil. Přemýšlel jsem, jestli to bylo kvůli té dřívější bitvě. Nebo jsem možná řekl něco divného. Jsem si jistý, že jsem zaujal pózu, co dávala znát, že jsem naštvaný.

„Dokážu pochopit zlost pana Rudea,” odpověděl člověk, co seděl přímo naproti mě. Muž, co seděl nejdál od dveří. S Cliffem po boku to byl nejdůležitější muž z přítomných. Papež Harry Grimoire.

„Ale jak pan Rudeus řekl, je tu mnoho lidí, s kterými se nikdy nesetkal. Rád bych je jednoho po druhém představil. Nevadí ti to, Rudee?”

„...”

„Nebude to trvat moc dlouho.”

Přemýšlel jsem o jeho úmyslech. Snažil se hrát o čas? To momentálně jednali tak, aby zatkli Aishu?

Ne, nebylo tu tolik lidí. Nebude špatné znát ostatní v této místnosti. Abych mohl klást požadavky, bylo třeba se držet řádného sledu událostí. Aby mě vyslechli, musel jsem se připravit. Prostě na ně křičet, cokoli chci, nemělo smysl, pokud druhá strana nebyla připravená poslouchat.

„Nevadí mi to. Nechal jsem se příliš unést.”

„Děkuji... Cliffe, pokud bys mohl.”

„Ano. Vážení, jsem Cliff Grimoire, vnuk papeže Harryho Grimoirea.”

Cliff se postavil a řekl to a pak ustoupil o krok dozadu. Zdálo se, že měl na starosti průběh diskuze.

„Takže pokud by mohl začít kardinál Leblanc.”

Po Cliffových slovech vstal jeden člověk. Muž v rouchu, co vypadalo stejně tak drahé jako to papežovo. Pokud bych měl jeho tvář popsat jedním slovem, bylo by to „tlustá”. Dokonale kulatá tvář jako jistý hrdina, co měl místo hlavy anpan. Ale tento muž měl na starosti Frakci vypovězení Magické rasy...

„Jsem kardinál Leblanc McFarlane. Spravuji Řád chrámu a pomáhám jeho eminenci papeži.”

Takže toto byl Number Two Milisovy církve. Pokud jsem se nemýlil, jeho prací bylo asistovat papežovi... takže to bylo něco jako král a jeho premiér.

Samozřejmě se zdálo, že papež a kardinál byli trochu jiní než v náboženských organizacích, co jsem znal, takže to možná bylo něco jiného. Ale tento papež a kardinál spolu určitě bojovali. Kardinál měl spadeno na to, aby se stal dalším papežem. Ačkoli jsem nevěděl, jestli každých pár let dělali něco jako volby...

Zatímco jsem přemýšlel o tomhle, kardinál se okamžitě vrátil na své místo. Takže tím představením se myslí, že akorát řeknou svoje jméno a pozici.

„...sire Belmondo.”

Po Cliffově vyzvání vstal muž v bílém brnění, co seděl vedle Leblanca. Jednooký muž s jizvami na tváři. Vypadal, že mu bylo kolem 40 let. Jelikož měl na sobě bílé brnění, pravděpodobně patřil k Řádu církve. Ale jeho výraz na tváři se dal popsat jen jako ponurý. Pokud si to dobře vybavuji, Řád církve byli elitní rytíři, co chránili zemi. Pravděpodobně byl na mě naštvaný, že jsem ve městě způsobil povyk.

„Zástupce velitele Družiny šípu z Řádu církve, Belmondo Nash Venick,” řekl ten muž a posadil se.

Měl jsem pocit, že už jsem to někde slyšel. Upřeně na mě zíral. Ale nic jiného neříkal. To byl pravděpodobně jeho přirozený výraz. Jako u Orsteda nebo Ruijerda...

Ach, teď jsem si vzpomněl. Pokud si to dobře vybavuju, ten rytíř, co Ruijerd znal, měl takové jméno. Správně, Galgard. Galgard Nash Venick. Ve zkratce Gouache.

„Nejsi náhodou příbuzný pana Galgarda?”

„...Jsem jeho syn.”

„Před nějakou dobou mi tvůj otec pomohl.”

Aha. I když byl otec v Řádu učení, syn nemusel vždycky vstoupit do stejného řádu. Nicméně to nebylo tak, že by byl neschopným synem, důkazem toho bylo jeho postavení zástupce velitele.

„...sire Reilbarde.”

Poté byl další rytíř v bílém brnění. Bylo to neznámé jméno, ale představil se jako velitel praporu v Družině šípu. Tato družina „něco” byla jako oddíl v armádě. Velitel praporu byl v podstatě nejdůležitějším postem hned po veliteli, zástupci velitele a veliteli oddílu.

„...sire Carlyle.”

„Prosím, odpusť mi mou dřívější drzost, neměl jsem v úmyslu tě ignorovat.”

Carlyle Latreia se z představení vymluvil. Nebyl jsem si jistý, jestli to bylo v pořádku, ale když tak o tom teď přemýšlím, Papež a Cliff se také nepředstavili. Pokud to bylo takhle, přemýšlel jsem, jestli se nebude představovat ani Claire.

Jak jsem přemýšlel o tomhle, pokračovalo se v představení. Arcibiskup a velitel pluku. Prozatím si zapamatuju jejich jména. Nebyl jsem si jistý, jestli bylo třeba si je pamatovat, ale nijak mi neuškodí jejich jména znát. Ale pokud by to šlo, rád bych si vyměnil vizitky...

„...paní Claire.”

Zaznělo Claiřino jméno. Přemýšlel jsem, proč byla mezi těmi hodnostáři. Možná ji předvolali jako podezřelou. Nebo to možná byla ona, kdo rozšířil zkazky, že mám v plánu unést miko. Proč s sebou přivedla Zenith? Bylo spoustu věcí, co jsem se chtěl hned dozvědět, ale měl jsem pocit, že se blížilo vysvětlení. Prozatím budu trpělivý.

„Hraběnka rodu Latreia, Claire Latreia. Toto je má dcera Zenith. Je v tomto stavu kvůli nemoci, takže prosím za odpuštění,” řekla Claire se škrobenou tváří a posadila se.

Pro teď to byli všichni. Rytíři, co jednali jako stráže, se nepředstavili, ale hádal jsem, že to znamenalo, že neměli právo se účastnit diskuze.

„Takže začněme. Začneme panem Rudeem, popiš, co se stalo.”

Po papežových slovech konference začala.

Část 2

„Takže pane Rudee, rád bych si nejprve ujasnil souvislosti, nevadí to?”

„Ne. Také chci vědět, co se stalo.”

Jelikož to papež zformuloval takto, pravděpodobně se o okolnostech doslechli teprve před chvílí. Od toho rozruchu to bylo pár hodin. Shromáždit kardinála a nejvyšší členy každého rytířského řádu, okolnosti mi přišly až příliš dobré. Ale i když jsem řekl nejvyšší, nebyli přítomní velitelé řádů. Lidé, co se tu shromáždili, byli pravděpodobně členové, co se po únosu miko mohli rychle shromáždit.

Nicméně aby nebyl přítomen Řád chrámu, co byl do toho zapletený, mi přišlo divné.

„Takže kde mám začít... každopádně jsem o okolnostech slyšel teprve teď. Pořád jsem si to nedokázal uspořádat,” řekl papež, zatímco si škrábal obočí.

Poté zvedl ruku jeden muž. Belmondo. Pan Besh.

„My jsme pravděpodobně ti s nejmenším množstvím informací. Prostě jsme sem přišli poté, co nás předvolal kardinál. Abychom sebrali mrtvé tělo člověka, co zabil miko a způsobil zemi újmu.”

Způsobil zemi újmu. Takhle řečeno, miko byla jedním z nejdůležitějších majetků země, podobně jako v případě Zanoby. I když ji spravuje a vlastní Milisova církev, byla to existence, kvůli které by se země trápila, kdyby se najednou začala pohřešovat. Přinejmenším byla dost důležitá na to, že nemohli to předvolání odmítnout.

„Ale když jsme sem přišli, dozvěděli jsme se, že stráže byli pouze omráčené a miko unesená. Kromě toho se únosce vrátil na místo činu celý rozzuřený a tvrdil, že byl v právu.” Jak to Besh řekl, mračil se na kardinála. „Předvolání, kterého se nám dostalo, se neshoduje s nynější situací. A tak zaujmeme neutrální postoj.”

To řekl Besh a vrátil se na své místo.

Papež se s úsměvem podíval na kardinála: „Prosím, dopodrobna řekni své důvody k takovému předvolání. Ne mě, ale panu Rudeovi.”

Kardinál bezvýrazně vstal. Podle té konverzace se zdálo, že ten útok měl na svědomí kardinál.

„Obdržel jsem informace od člena domu Latreia, že nějaký člověk na cestě nebezpečně prohlašoval, že unese miko...”

Někdo z domu Latreia, na cestě... Ach, mohlo by to být tak, že nás někdo sledoval, zatímco jsme se vraceli z mé druhé návštěvy Claiřina domu? Vůbec jsem si toho nevšiml, ale když jsem odešel, dělal jsem takový rozruch. Možná někoho poslali, aby se přesvědčili, že nic neudělám.

I kdyby to tak nebylo, vážně jsem na cestě řekl něco takového. Nebylo by nic divného, kdyby to někdo zaslechl. Nebylo by nepravděpodobné, že by se to dostalo až k uším rodu Latreia. I stěny mají uši, upřímná Maruško. Všude byly zrádné Marušky.

„Když jsme prošetřili, kdo to řekl, narazili jsme na pana Rudea Greyrata. Moji podřízení zjistili, že Rudeus využíval svého vztahu s Theresse, aby se zručně sblížil s váženou miko.”

Podle kardinála by bylo obvykle v pořádku takovou poznámku ignorovat. Takový vtípek byl běžný, Řád chrámu neměl dostatek volného času, aby mobilizovali na základě každé urážky z ulice.

Ale tento člověk Rudeus měl blízký vztah s démony a byl blízkým přítelem vnuka jeho eminence papeže, co tlačil na to, aby byla Magická rasa přijata. Navíc se kvůli nějaké věci zřekl svého postavení člena rodu Latreia. Navíc krátce poté, co se pohádal s rodem Latreia, rychle kontaktoval miko. A aby toho nebylo málo, Rudeus měl dostatek moci, aby miko unesl za zády jejích stráží a zavraždil ji. Byl v tom jak motiv, tak schopnost.

„A proto jsem tomu předešel.”

„Aha... Ale to se liší od výpovědi Řádu církve. Mezi únosem a vraždou je velký rozdíl.”

„S největší pravděpodobností to lidé, co jsme vyslali, aby je zkontaktovali, trochu zveličili,” promluvil kardinál nonšalantně.

Ale když jsem uvážil situaci, jeho úmysly byly očividné. Chtěl mě falešně obvinit z pokusu o vraždu miko a nechat to vyznít tak, že to celé z pozadí zmanipuloval papež. Ale je mi líto, že ti musím říct, že jsem tvé ceněné Chrámové rytíře porazil. Ani nemluvě o vraždě miko, bylo jasně znát, že jsem neměl v úmyslu ani zabít Chrámové rytíře.

„Takže co se týče rodu Latreia... než si vyslechneme historku sira Carlylea... vyslechněme si pana Rudea. Nevadí to?”

„...”

Chvíli jsem zvažoval, že to odmítnu. Ale když jsem o tom pečlivě popřemýšlel, nebylo třeba, abych lhal. Neměl jsem nic, kvůli čemu bych se musel cítit provinile.

„No ano, navrhl jsem, že miko unesu, ale to bylo čistě jen z toho, že mi krev stoupla do hlavy. Poté už jsem to znovu nezmínil a nijak jsem to neuvedl v činnost.”

„Tak proč ses s miko sblížil?”

„Abych tu záležitost s rodem Latreia vyřešil, diskutoval jsem o tom se svou tetou Theresse. Předpokládám, že to vypadalo, že se sbližuji s miko.”

„Aha. Ale pokud to je takto, proč jsi vlastně miko unesl?”

Obsah jeho řeči zněl jako křížový výslech, ale papežův hlas zněl stejně laskavě jako vždycky. Jako kdyby chtěl říct, že všechno bude v pořádku, pokud jen odpovím upřímně.

„Už jsem to řekl dřív, bylo to jen proto, abych si zajistil vlastní bezpečí a chránil lidi, co jsou pro mě důležití. Přirozeně jsem měl svolení vážené miko.”

„Je to pravda?”

„Ano. Když jsem se panu Rudeovi podívala do očí, viděla jsem, že neudělal nic, kvůli čemu by se cítil provinile,” řekla miko a přelétla pohledem po okolí. Papež a kardinál nenuceně odvrátili zrak. Pro lidi, co neudělali nic než věci, kvůli kterým se museli cítit provinile, to muselo být těžké.

„Ale pokud to bylo takhle, proč jsi vyhladil stráže? Nemohl jsi je přesvědčit slovně?”

„Najednou mě polapili v bariéře, dostalo se mi komediálního soudu, v kterém jsem neměl právo mluvit, a bylo mi řečeno, že mi useknou obě paže. Neměl jsem důvod nevzdorovat.”

Ale když jsem o tom teď přemýšlel, rozhodně nebylo třeba je naprosto vyhladit. Bylo by chytřejší nechat stát jenom Theresse a hladce ji přesvědčit. Miko přece jenom měla co nevidět vyjít. Když by viděla, že nejednám dokonce ani s miko přímo před očima, určitě i Theresse by...

Ne, nemožné. Neměl jsem jak vědět, že miko co nevidět vyjde. A pokud si teď vybavím tu tehdejší atmosféru, neměl jsem pocit, že by bylo možné je přemluvit jen slovy. Byl to soud s předem určeným výsledkem. Dokonce i na mém minulém světě mě takhle šikanovali.

„Aha... Takže...” řekl papež pomalu a sekl do jádra problému. „Jaký to vlastně byl problém, co jsi měl s rodem Latreia?”

Claire sebou trhla a zatřásla se. Jak jsem to viděl, ty pochmurné pocity se ve mě znovu vzedmuly. Claiřina tehdejší sebestředná řeč a chování mi znovu vytanuly na mysli.

Dokážu snést cokoli, co se mi stane. Ale ta slova o Aishe. Ta slova o Zenith. Ta krutost vůči Gisuovi.

„Ta hraběnka... unesla mou matku, co stojí támhle, a uvěznila ji na místě, kde jsem k ní nemohl.”

Jak jsem mluvil, má podrážděnost se zvýšila.

„Pokusila se mou matku, co nedokáže ani mluvit, přinutit ke sňatku s nějakým neznámým mužem, a to proti její vůli, a přimět ji mu porodit děti.”

Můj hlas začínal být drsnější.

„Když jsem se proti tomu postavil, použila zbabělé prostředky, aby ji unesla, a když jsem se jí na to ptal, předstírala, že nic neví!”

Ti kolem nás se zachvěly strachy. Theresse a ostatní Chrámoví rytíři se tvářili pochmurně a měli ruce na mečích. Miko mírně krabatila tvář. Zdálo se, že jsem ji svíral příliš pevně.

„...No, tak to bylo.”

Svá slova jsem podezřele uťal a historku jsem nechal nedokončenou. Ale zdálo se, že moje zlost se k posluchačům donesla. Ze všech stran směřovali pohledy k rodu Latreia. Zahlíželi na Carlylea a Claire a k Zenith, co prázdně zírala ke stropu, vysílali soucitné pohledy.

„Takže, sire Carlyle, paní Claire. Podle těch slov se zdá, že vina v tomto případě spadá na vás. Vyslechněme si vaše hledisko.”

Carlyle a Claire si na okamžik vyměnili pohledy. Přemýšlel jsem, copak plánovali. Přinejmenším kardinál nejevil žádné známky, že by jim měl v úmyslu pomoct.

„Má manželka to udělala z vlastní vůle. Já o tom nevěděl,” řekl Carlyle s nevzrušeným výrazem.

Odvrhoval ji. Tento muž odvrhoval vlastní manželku.

Ne, pokud se Claire takhle chovala normálně a Carlyleova podrážděnost den ode dne rostla, nebylo přirozené ji v takovéto situaci odvrhnout?

Kdybych byl na jeho místě, nezáleželo by na tom, kolik problémů by Eris svým násilím způsobila. Neodvrhl bych ji a ani bych ji neopustil. Nemůžu s důvěrou říct, že po dlouhém společném životě se mi nezprotiví její vlastnosti, co byly nepříjemné. Ale rozhodně bych ji nikdy neodvrhl nebo neopustil.

To mě trochu trápilo.

Vzpomněl jsem si na něco, co Cliff kdysi dávno řekl.

Když se v Milisu žena provdá, její rodina dá ženichovi zásnubní dar, ale výměnou za to musí rozhodně poskytnout pomoc, pokud by se kdy stalo něco nevěstině rodu. Co se myslelo tím rodem samozřejmě nebylo jasné, ale Carlyle vážně uvažoval o tom, že by Claire zavrhl...?

„Samozřejmě mám v úmyslu plně přijmout zodpovědnost jako hlava rodu, ale rád bych dal vědět, že k této záležitosti nedošlo s plným souhlasem rodu Latreia.”

Jestlipak přidat tohle bylo součástí jeho smyslu pro zodpovědnost.

„Aha. Takže paní Claire, co ty?”

„...”

Claire neodpověděla.

Prostě jen stiskla rty k sobě do tenké čárky a zůstala zticha jako trucující dítě.

„Budu tvé ticho brát jako souhlas,” řekl papež a podíval se k posluchačům. A pak než mohl kdokoli něco říct, znovu zvedl hlas: „Takže pachatelem tohoto incidentu je paní Claire. Sir Carlyle se podělí o zodpovědnost. Rád bych toto ukončil tím, že paní Claire obdrží trest a sir Carlyle přijme zodpovědnost. Nějaké námitky?”

Měl jsem pocit, že se tím něco pokroutilo. S tím tématem bylo manipulováno. Že o výsledku bylo rozhodnuto od samého začátku a že konverzace hladce plynula k tomu výsledku.

„Žádné námitky!” odpověděl kardinál rychleji než kdo jiný.

„...Žádné námitky!”

„Žádné námitky!”
-------------------------------------------------

~ První půlka kapitoly. Tu spoustu politiky a intrikování a přílišného přemýšlení by už chtělo smýt nějakou pořádnou akcí. Bojové scény se sice překládají špatně, ale tyhle táhnoucí se rozpravy jsou ještě horší... ~

~ Tady je kardinál, ehm, tedy hrdina, ke kterému ho Rudeus přirovnával. Anpanman. ~

<Předchozí>...<Následující>