Kapitola 227 (2)

Část 2

Vrátil jsem se na církevní ústředí.

Bylo to dvě, možná tři hodiny od chvíle, co ten boj začal. Ve městě jsem neviděl jediného Chrámového rytíře, bylo to jako kouzlo. Zároveň s tím jsem usoudil, že mě Gisu a Cliff neprozradili.

Zpočátku jsme utekli za použití teleportačního svitku. Obecně by neměla být známa existence takového druhu teleportační magie. S tímto na mysli by dávalo smysl, aby Chrámoví rytíři zabarikádovali vstup na ústředí v domněnce, že jsem stále uvnitř.

Zhruba po hodině by velitel možná usoudil, že jsem unikl z oblasti. Aby prohledali město, pravděpodobně by zažádali o hlavní sílu Chrámových rytířů a trvalo by jim další hodinu, než zorganizují pátrací jednotky. Nebylo by nic divného, kdyby se k tomu přidalo nějaké další zdržení, takže to byla další hodina...

Ačkoli městské brány byly možná už zablokované, ještě by se neměli pohybovat v plném rozsahu. Zmobilizovat tak velkou organizaci je vždycky obtížné.

O teleportační magii věděli jenom Cliff a Gisu, jenom ti dva. Gisu byl u toho, když jsem instaloval magický kruh pro případ, že bychom museli nouzově uniknout. A Cliff mi dokonce pomohl nakreslit magické kruhy ve sklepení kanceláře v Sharii.

Kdyby mě zradili, Chrámoví rytíři by věděli, kde přesně mají začít s pátráním.

Takže jsem toto podezření okamžitě zavrhl.

Ale nebylo by vtipné, kdyby papež nebo kardinál odhadli, že jsem použil teleportační magii. Možná takovou informaci byli schopní získat. Nebo by je ze zákulisí mohl informovat Hitogami.

...Když jsem o tom přemýšlel, měl jsem podivný pocit.

Byly to dvě hodiny, měl jsem pocit, jako kdyby moji protivníci zaostávali...

Mohla by Theressa jednat z vlastní iniciativy?

Zatímco jsem přemýšlel o tomhle, přišli jsme k církevnímu ústředí. A pak se zevnitř vyhrnuly zástupy chlápků v modrém brnění.

„Vážená miko...”

„Objevil se Rudeus s váženou miko!”

„Zavolejte posily!”

Zevnitř se proudem valily zástupy rytířů. Nejenom z ústředí, ale také z přiléhající oblasti. Rychle mě obklíčili. Vážně to bude v pořádku?

„Pane Rudee, nepouštěj se mě.”

„...”

Popadl jsem miko za paži, jako kdyby to byl můj záchranný člun. Ačkoli to nebylo tak, že bych jí držel u krku nůž, někteří Chrámoví rytíři se začali ošívat. Ale nezaútočili. Miko měla pravdu.

„Zacházet s váženou miko tak násilně...!”

„Ty, Rudee... Dokonce ani já jsem se miko tak nedotkl...”

„Vzít si váženou miko jako rukojmí, jsi hanbou všech Milisových věřících! To je nepřípustné!”

Zdálo se, že jeden z nich se naštval kvůli něčemu mírně divnému... Ale zdálo se, že usoudili, že jsem ji držel jako rukojmí, než jsem vůbec něco řekl.

No, přirozeně.

Vyhladil jsem její doprovod a odvedl ji odtud. Co jiného by to mohlo být. Dokonce i člověk, co za celým tímto incidentem stojí, by to tak viděl.

„Kapitáne, pojďme na to...! Po boji s Obranou svaté hrobky nemůže mít moc many nazbyt!”

„Počkat, i tak by mohl mít dost síly na to, aby ublížil vážené miko.”

„To nic, pokud zaútočíme všichni najednou, dokonce i on se bude bránit, než aby ubližoval vážené miko...!”

Dohadoval se jenom jenom chlápek. Přemýšlel jsem, jestli to byl přímý nohsled osoby, co za tímto incidentem stála...

„Vážená miko, tamten člověk, čí je to podřízený? Manipuluje jím Hitogami?” zeptal jsem se jí šeptem.

A ona mi také šeptem odpověděla: „Ne, to je jeden z papežových podřízených. Hitogami do toho není zapletený. Dokonce se zdá, že ani nezná podrobnosti.”

No, pokud neznal žádné detaily, chápal jsem, proč přemýšlel takhle. Dobrá. Prozatím bych měl začít.

„Požaduji mluvit s jeho eminencí papežem! Uhněte mi z cesty!” zakřičel jsem co možná nejhlasitěji.

Mezi rytíři to znovu zašumělo, když mě viděli chovat se tak arogantně.

„Cos to řekl!”

„Ty mizero, jak se opovažuješ žádat o audienci u papeže!”

„Hned váženou miko propusť a přijmi soud!”

Několik lidí už vytasilo meče. Ale když se miko v mém sevření začala třást, rytíři váhali a vrátili své meče do pochev.

Aaa, jů, takže tohle byla moc miko.

Poté, co jsem sledoval ty chlápky z Obrany svaté hrobky, jsem to začal chápat... Tato dívka byla spíš modla než princezna. Takže... začněme se scénářem.

„Jmenuju se Rudeus Greyrat! Představitel Dračího boha Orsteda! Ve jménu svého pána nemám v úmyslu zranit miko, symbol Milisovy církve!”

Zvedl jsem svou pravou ruku. Na zápěstí mi zářivě zářil náramek, co jsem dostal od Orsteda. Možná to bylo jako průkaz totožnosti slabé, ale alespoň by to mělo zabrat jako bluffování.

„Ale pokud nesplníte mé požadavky, nic takového vám nezaručím! Když si uděláte nepřítele ze mě, věřte, že jste celou Milisovu církev proměnili na nepřítele Dračího boha a jeho podřízených!”

Rozhodl jsem se agresivně zahájit vyjednávání. Řádně jsem si své repliky připravil. Bez dovolení jsem použil Orstedovo jméno, ale to nebyl žádný problém. Vážně neměl žádné jiné podřízené, ale to taky nebyl žádný problém.

„...!”

Chrámoví rytíři sebou trhli a o krok ustoupili. Měli by pochopit, že jsem nebyl jen tak nějaký nahodilý únosce, já jsem byl velké zvíře v organizaci. Pokud to pochopí, budu v pohodě.

„Požaduji vysvětlení k mé záležitosti přímo od jeho Svátosti! Toto je požadavek přímo od představitele Dračího boha! Požaduji, aby mi bylo řečeno, kde zadržují moji matku! Osud života miko závisí na této odpovědi!”

Nakonec jsem si chtěl jenom promluvit. Najednou mě obvinili z únosu a pak mě odsoudili v takové soudní frašce.

Byl jsem naštvaný. Požaduji omluvu a reparace. Využiju té příležitosti a udělám z té záležitosti se Zenith problém celé Milisovy církevní organizace.

„...”

„Cože...?”

„Vzít si váženou miko jako rukojmí kvůli takovému důvodu je...”

Ale Chrámoví rytíři neuhnuli z cesty. Taková pomalost. Nemohli mě nechat projít, protože tu nebyl nikdo dost důležitý, co by udělal rozhodnutí? Pokud chvilku počkám, přijde velitel?

„Uhněte z cesty!”

„Stranou!”

„To máte v úmyslu nechat váženou miko zemřít?!”

Zatímco jsem si myslel tohle, vzadu najednou začali hlučet a objevila se skupina čtyř mužů a žen. A mezi nimi mi tři přišli známí. Byli to členové Obrany svaté hrobky. Jejich brnění na místech vypadalo bolestivě prohnutě.

Byla s nimi Theresse. Když mě spatřila, omluvně sklopila oči. Byl s nimi další člověk, muž, co vypadal tak na věk k šedesátce s bílým vousem. Ačkoli měl na tváři hluboké vrásky, měl ostrý pohled, jeho věk jej nijak neoslabil.

Nepoznával jsem ho. Měl na sobě stejné modré brnění jako všichni ostatní, takže by to měl být Chrámový rytíř. Ale jeho brnění vypadalo trochu víc propracovaněji. Měl jsem pocit, jako kdyby to bylo vylepšené Theressino brnění.

Momentálně jsem byl v obklopení normálních Chrámových rytířů. Jen kousek odtud byl zbytek Obrany svaté hrobky. A byla s nimi Theresse, velitelka elitních Chrámových rytířů. Takže se zdálo, že tenhle chlápek byl něco jako král Chrámových rytířů.

„Chrámoví rytíři, velitel jednotky Meče Carlyle Latreia.”

...Ach. Tento muž... byl Carlyle. Můj dědeček.

„Navzdory naší nynější situaci... Rád tě poznávám, Rudee Greyrate, synu Zenith Greyratové.”

V mžiku se mi dostalo odpovědi, jak na mě Carlyle upřel zrak. Jeho pohled byl ostřejší než pohled Claire. Mohl být sezdaný pár vážně tak podobný? To by mohlo být komplikované...

„Je to tak?”

„...Ne.”

Chvíli jsem přemýšlel, co tím myslel, a pak jsem zakroutil hlavou, když jsem si vzpomněl na svou interakci s Claire. Byl jsem tu jako Orstedův podřízený. Také jsem byl Zenithin syn... ale v tomto postavení jsem tu nebyl. Pokud nebudete trvat na rovnocenném postavení, tak je nemožné vyjednávat rovnocenně.

„Jsem představitel Dračího boha Orsteda, Rudeus Greyrat. Požaduji slyšení u jeho Svátosti.”

„Hm.”

Nadmul jsem hruď, zvedl jsem bradu a při odpovědi jsem zaujal Erisinu pózu. Na zlomek vteřiny to vypadalo, jako kdyby se Carlyle něžně usmál. Ale jeho výraz okamžitě ztuhl.

„Velmi dobře, zavedu tě tam.”

Zatímco Carlyle udržoval obtížnou tvář, otočil se na patě. Theresse se také tvářila tíživě a následovala Carlylea.

„...A co oni, vážená miko?”

„......Theresse jenom poslouchala kardinálovy rozkazy. Carlyle se mi nepodíval do očí, takže nevím.”

Znovu jsem to šeptem prodiskutoval s miko. Praktické. Carlyle byl neurčitý. Nepřišel mi jako nepřítel, ale působil na mě podivným dojmem. Budu si na něj dávat pozor.

Nevšímal jsem si ostatních Chrámových rytířů a následoval jsem je.

Část 3

Zavedli nás přímo do středu budovy.

Já byl uprostřed, členové Obrany svaté hrobky byli kolem mě. Už na sobě neměli helmy. Všichni pevně kráčeli po svých, muselo se jim dostat léčivé magie.

Ačkoli jsem zůstal v pozoru, nezdálo se, že měli v úmyslu na mě zaútočit. Snadno jsem se prolomil bariérou řádu krále, kterou se tak vychloubali. A pak jsem je porazil na hlavu. Ale nikoho jsem nezabil, měli by jasně chápat, že jsem se držel zkrátka. Rozdíl v síle by měl být očividný.

Navíc jsem měl miko. Neměli by být tak hloupí, aby vyzývali na souboj protivníka, s kterým jen před pár hodinami prohráli, a přitom aby tak ohrozili miko. Tím myslím, těm chlápkům by mělo být naprosto trapně. Obzvláště panu Popelnici. Už nějakou dobu se naschvál vyhýbal mému pohledu.

Ale necítil jsem z toho žádnou zášť. Ani žádné nepřátelství. Ani se nezdálo, že by se vůči mě měl tak na pozoru. Nebo spíš se stavěl tak, jako kdyby mě chránil.

„...”

Už pár minut jsme kráčeli střední částí. Než jsem se nadál, ztratil jsem orientaci. Chodby mi přišly téměř kruhové, ale také jsme párkrát zahnuli v úhlu 70°... Když jsem sem předtím přišel, myslel jsem si, že ty chodby byly ošemetné. Bylo to jako labyrint.

„Je to jako bludiště.”

„Ano. Ty chodby byly navržené tak, aby lidé jako papež a já mohli v případě nouze snadno uniknout,” odpověděla miko.

Také se zdálo, že stěny byly pokryté nějakou bariérou. Na okamžik bylo téměř takové ticho, že byste mohli usnout.

„Ano!”

„Vážená miko zná všechny chodby!”

„Často jsme tady probíhali a hráli si na honěnou!”

A pak se její nohsledi začali všichni naráz chvástat. Takže to vážně bylo navržené tak, aby nechali uniknout důležité lidi. Ale já si nemohl pomoct a cítil jsem se ztraceně. Nebylo možné, abych si odtud našel cestu ven...

Pravděpodobně bych musel do stropu udělat díru. Zdi... jelikož byly pokryté bariérou, jestlipak by fungoval kámen pohlcující magii? Jo. Možná jsem sem přišel nonšalantně, ale budu v pohodě.

„Pořád tam nejsme? Trápilo by mě, kdybychom museli jít ještě dál.”

„Už je to jenom kousek,” odpověděl Carlyle, aniž by se ohlédl.

Vážně? Nepřišlo mi to jako past. Budu obezřetný, dával jsem pozor dokonce i na chlápky, co byli za mnou. A pak ti chlápci najednou začali křičet.

„Carlyle! Nebuď nezdvořilý! Alespoň se na něj dívej, když s ním mluvíš!”

„Rudeus drží váženou miko za paži!”

„Co když se naštve a ublíží vážené miko!”

„Prosím, jen se podívej, podívej se na promáčkliny na tomhle brnění! Jenom člověk s nadlidskou silou by dokázal tohle provést s brněním Chrámových rytířů!”

„I kdyby to vzbudilo byť jen náznak nelibosti a pokud váženou miko pohmoždí...”

„Všichni buďte zticha!”

Theresse jim musela vyhubovat, aby zase zmlkli. Zároveň s tím se Carlyle zastavil a otočil se na mě.

„Už je to jenom kousek.”

„...Velmi dobře.”

Znovu jsem přikývl a dál jsem ho následoval. Nemohlo to být víc než o deset kroků dál... Carlyle se zastavil před dveřmi a zaklepal.

„Přivedli jsme Rudea Greyrata.”

Vážně to byl jenom kousek. Promiň, neměl jsem v úmyslu tě hnát. Tak mě tak napadá, i když jsem naprosto přišel o orientaci, zahnuli jsme jenom dvakrát. Možná si budu moct najít cestu zpět.

„Prosím, dále.”

Z místnosti jsem slyšel papežův hlas.

Carlyle ke dveřím zamumlal krátkou modlitbu a pak je otevřel. Zatímco dveře držel otevřené, pokynul mi dovnitř.

„Prosím.”

„S dovolením.”

Vstoupil jsem do místnosti, zatímco jsem držel miko za paži. No, tak nějak jsem měl pocit, že bych ji teď už měl pustit... Ne, ne. Nemůžu polevit v obezřetnosti.

„...”

Vstoupil jsem někam, kde to vypadalo jako jednací místnost. Byl tam dlouhý stůl se zhruba deseti místy umístěnými tak, aby lidé mohli sedět tváří v tvář.

Byl tam papež a taky Cliff. Byl tam ještě další člověk, co vypadal podobně jako papež, měl na sobě draze vyhlížející roucho. Jestlipak to byl kardinál?

Kromě Carlylea tam byl další chlápek, co na sobě měl draze vypadající brnění. Bílé brnění. Za ním stálo sedm rytířů se založenýma rukama. Dva z nich měli známou tvář. Byli to papežovi ochránci.

Všichni byli otočení ke mně. Vypadalo to, že jsem je vyrušil při vášnivé debatě. Sledovali mě v tichosti se zadrženým dechem. A na tak nějak izolovaném místě u stolu. Tam o samotě seděli dva lidé.

Jeden z nich, stará žena s pevně semknutými rty, na mě zahlížela. Claire Latreia. A vedle ní. Byla to... Konečně... Žena, co duchem nepřítomně vzhlížela ke stropu. Bylo jí o něco méně než čtyřicet. Byla to žena, kterou můj otec miloval víc než kohokoli jiného.

Moje matka. Seděla tam Zenith.

Ale?

Počkat.

...Proč tu ty dvě byly? Co tohle bylo? Ještě jsem nevznesl žádné požadavky. Neřekl jsem jim, aby Zenith přivedli.

Bum.

Ticho prolomil tento zvuk. Dveře za námi se zavřely. Chrámoví rytíři se rozestavili tak, jako kdyby chtěli chránit dveře. Stáli naproti těm druhým rytířům, co stáli vzadu v místnosti. Posadila se jenom Theresse.

„Takže když už jsou všichni herci na jevišti, začněme,” řekl papež a usadil se.

Zdálo se, že za posledních pár hodin se evidentně něco změnilo. Myslel jsem si, že jsem udělal první krok, ale vlastně mě předběhli? Pche.

„Pane Rudee, vážená miko, posadili byste se prosím?”

Přemýšlel jsem, jestli jsem zaostal.

Ale tahle situace nebyla špatná.

S tímhle jsem mohl pracovat.
-------------------------------------------------


~ Pán domu je zpět a srovnal Claire do latě... anebo v tom jedou spolu... A k vyjednávání možná ani nedojde. ~

<Předchozí>...<Následující>