Kapitola 227 (1)

Kapitola 227 – Vzestupné vyjednávání
Část 1

Vypít hořký kalich až do dna.

Existovalo takové rčení.

Když člověk jí jed, nezapomeň sníst talíř. Toto rčení pocházelo z doby, kdy se místo talířů používal do tvrda upečený chléb. Tvrdý chléb do sebe vsákl chuť hlavního jídla, jako třeba masa, a pak jste si z něj odtrhávali kousky a namáčeli je do polévky, aby před jídlem změkla. Takže sníst talíř znamená sníst všechno. Spolknout všechno navzdory strachu z jedu. Byl to duch hostiny.

...Ne, to byla lež.

Pravdou bylo, že protože člověk stejně zemře, mohl se na to stejně dobře těšit a dojíst své jídlo, než aby umřel s prázdným žaludkem. Já jsem talíře obvykle nejedl. Pokud mě jed stejně zabije, nemělo smysl jíst porcelán a pořezat si ústa.

Ale to byla taky lež.

No... Momentálně jsem seděl v budově, co Aisha připravila pro novou pobočku žoldnéřské kanceláře. Byla v obchodní čtvrti, ve sklepě staré taverny, co zkrachovala. Byly tu rozeseté sudy s naloženým jídlem a byla tu řada napůl došitých černých plášťů.

Abych se sem dostal, použil jsem teleportační svitek. Obousměrné cestování. Proto jsem nastavil tuto magickou formaci.

A přede mnou stála dívka. Obvykle rozkošná dívka s dětinskými gesty. Ale ve skutečnosti jí bylo přes dvacet.

„Toto je vskutku malebná kancelář.”

Miko se posadila. Neudělal jsem nic takového, jako že bych ji svázal. S plesknutím se posadila na zaprášenou kamennou podlahu.

Nakonec se stalo tohle: vzal jsem miko s sebou.

„Co máš v úmyslu?”

„Hm?”

„Vyjít v takovou chvíli, dokonce ses ani nesnažila utéct...”

Když jsem tak o tom přemýšlel, miko vyšla s dokonalým načasováním. Bylo tak dokonalé, že to bylo, jako kdyby čekala, až se objevím. A pak se nechala poslušně chytit.

„...Vyšla jsem ven jenom náhodou. Nevěděla jsem, že dojde k boji... Překvapilo mě to, protože zahradu najednou zakryla mlha.”

To bylo nečekaně ukvapené rozhodnutí.

„To lžeš?”

„Ano, je to lež. Přečetla jsem si vzpomínky svých opatrovníků a zjistila jsem, že ti Theresse hodlá něco udělat, a tak jsem vyšla ven.”

„Ho~o... takže jsi mi přišla na pomoc?”

„Ano. Takže jsem šla ven a jakmile jsem viděla tvé oči, uvědomila jsem si to.”

Jakmile se střetla s mým pohledem, přečetla si moje vzpomínky. Dokázala prohlédnout přímo skrz MK-1. Schopnosti lidí zvaných miko byly vážně záhadné... Vlastně jsem ani nechápal princip za Zanobovou nadlidskou silou.

„Jsme kamarádi. Chci ti pomoct.”

„...”

V tichosti jsem obrátil prst k miko.

To bylo to otrávené jídlo. Už jsem tě unesl, už nebylo cesty zpět. Neměl jsem žádný záložní plán. Musel jsem jednat. Měl jsem tu dvě karty. Sebe a tuto osobu.

To bylo celé, musel jsem předpokládat nejhorší možný scénář. Papež, kardinál, Theresse a Claire byli moji nepřátelé.

Cliff, Aisha a Gisu už byli v Hitogamiho spárech. Ačkoli uplynula jenom hodina, Chrámoví rytíři se už určitě zmobilizovali. Ačkoli jsem si nemyslel, že by mě někdo viděl se teleportovat, musel jsem předpokládat, že mě viděli a že sem Chrámoví rytíři co nevidět dorazí. Jelikož jsem neměl čas resetovat povolávací nastavení MK-1, už jsem použil močál, abych ho schoval v podzemí.

To by byl nejhorší možný scénář. Jen jsem na to pomyslel a cítil jsem se bezmocně.

Jediné, co jsem měl, byla má vlastní moc a miko. S těmito dvěma kartami jsem musel tuto situaci překonat.

„Miko, než ti můžu začít věřit, odpověz na mé otázky.”

„Samozřejmě.”

Musel jsem miko vyzpovídat. Řekla, že mi chtěla pomoct. Ale než jsem jí mohl věnovat svou důvěru, potřeboval jsem informace.

„Prosím, popiš mi svou schopnost miko.”

„Copak to už nevíš?”

„Rád bych si to vyslechl znovu, přímo od tebe.”

Možná to bylo jiné než informace od Orsteda. Musel jsem si to znovu ověřit.

„Vidím povrch vzpomínek člověka.”

„Povrch?”

„Ano. Vidím trochu toho, co si člověk myslí, a vzpomínky, co s tím mají spojitost.”

„Není to to samé jako být schopná číst myšlenky?”

„Ne, vidím jenom minulost. Čím déle se dívám člověku do očí, tím dál vidím...”

Viděla vzpomínky člověka... Ale viděla jenom vzpomínky, co se vztahovaly k momentálním myšlenkám toho člověka. Něco takového.

„Můžeš se jenom dívat?”

„Ano, můžu se jenom dívat.”

„Není možné, abys člověka, co přišel o paměť, vrátila do původního stavu?”

„To neumím. Pokud bych svou moc použila v kombinaci s léčivou magií, možná by šlo vymyslet nějaký způsob, jak to provést...”

Nedokázala obnovit Zenithiny vzpomínky.

„...Takže nejsi schopná volně pročítat mysl svého cíle.”

„No, myslím, že něco takového.”

Takže viděla jenom vzpomínky ohledně toho, na co cíl myslel. Ale přece jenom to nebylo tak, že by někdo uprostřed konverzace prostě dokázal přestat myslet. Pokud se někdo zeptá „Co jsi měl dneska k snídani?”, bylo očividné, na co pomyslí pak.

„Takže jako člověk s pochybným zázemím bych se rád vyhnul očnímu kontaktu.”

V podstatě byla lidský detektor lži. Mohla odmítnout kohokoli, koho neměla ráda. Jediné, co musela udělat, bylo navázat oční kontakt.

I kdyby zalhala, nikdo by se to nedozvěděl... Na tom nezáleželo. Miko byla taková existence. To jsem pochopil při sledování Zanoby. Někdo takový měl neuvěřitelnou důležitost v politice.

„Ale pane Rudee, ještě nikdy předtím jsi zrak neodvrátil.”

„Protože jsem nedělal nic podezřelého.”

Předtím jsem před miko pohled neodvracel. Ale teď jsem začínal být zoufalý. Pokud dokáže spatřit mé vzpomínky jen tím, že se mi podívá do očí, pak bychom ušetřili čas, neboť bych nemusel nic vysvětlovat.

„Och? Nevadí to? Pokud se mi takhle podíváš do očí, všechno uvidím...”

„...”

„Hm, pan Orsted má takovou kletbu... Aha, Hitogami... Jeho první rada... Ale?”

Miko se najednou začervenala. Co se děje? Viděla jsi něco erotického? No, i kdybys byla na mém výslechu, stejně bys něco takového viděla. Už dřív jsi pravděpodobně viděla něco jako aféry Milisových kněžích.

„Takže dva lidé zároveň... zamilovat se do dvou lidí... Ach, oltář... ech? …..ECH?”

Miko nakonec konečně odvrátila pohled. Polil ji studený pot. I dech měla zhrublý. Zdálo se, že viděla něco, co neměla.

„Co jsi viděla?”

„Nečisté vzpomínky... A knihu, tu, co Milisova církev neschvaluje, a... podivný rituál...”

„Tak to jsi viděla do mé duše.”

„A-ano.”

Miko trochu ustoupila a upravila si sukni, aby se zakryla. Měl jsem svůj klid mysli. Roxismus možná nebyl tak neposkvrněný jako Milisova církev, ale pořád to byla nádherná modrá. Nebylo to jako něco vystřižené z erotického doujinshi.

„Vraťme se k diskuzi.”

„Dobře...”

Odkašlal jsem si. Jsem si jistý, že by mi teď mělo být trapně. V jakékoli jiné situaci bych se rozhodně cítil zahanbeně. Jako kdyby mě někdo přichytil při důvěrnostech nebo kdybych najednou vyhrkl nějakou sprostou hlášku. Ale tohle bylo jiné. Nic takového jsem najednou nevyhrkl. Měl jsem své meze...

Každopádně, pokračujme v řeči.

„Tak ze všeho nejdřív, proč k tomuhle došlo. Vážená miko, kdo si myslíš, že za tím stojí?”

„Kardinál nebo možná Papež ve snaze ho falešně obvinit. Nemyslím si, že by do toho byl zapletený Hitogami.”

Jinými slovy to byla hlava Frakce vyloučení. Rod Latreia do toho nebyl zapletený...? Tak to bych možná mohl zahájit překvapivý útok...

„Nemyslíš si, že je do toho zapletený rod Latreia?”

„Možná ano, ale nemyslím si, že by byli hlavními organizátory.”

Takže to nemělo co dělat s tím, že unesli Zenith. To je dobře. Každopádně to byl buď papež, nebo kardinál. Oba dva byli podezřelí.

„Proč si myslíš, že do toho není zapletený Hitogami?”

„Pokud by jeho eminence jednala dle Hitogamiho rady, nebyl by pravým Milisovým věřícím. I když je jeho eminence špatný člověk, je zbožným Milisovým věřícím.”

„Ale jaký máš důkaz?”

„Pokud se člověku podívám do očí, vím to.”

Hádal jsem, že to byla hloupá otázka. Ale můžu jí věřit...

„Pokud mi nemůžeš věřit, použij mě jako rukojmí ke směně, za co chceš.”

„Jako samostatné eso v rukávu nestačíš. Chrámoví rytíři by už na to měli být připravení. Pokud bych se pokusil zahájit obchod, nakonec—”

„Já jsem vůle Chrámových rytířů,” přerušila mě miko a řekla. Pak pokračovala s bezstarostným úsměvem: „Chrámoví rytíři... nebo spíš celá Frakce vyloučení přijde o svou šanci na vítězství, pokud zemřu.”

„Jinými slovy si věříš, že druhá strana bude vyjednávat?”

„Svou hodnotu beru jako svou pýchu.”

Vážně... Nechtěl jsem vidět něco jako scénu, kdy mi před očima přeseknou Aishu.

„Dokonce ani Chrámoví rytíři nebudou tak hloupí a neschopní. Teď už by mohli mít chycenou Aishu a mohli začít pátrat po tomto místě. Ne, ani není třeba ji chytit. Pokud mě sledovali, pak musí znát tuto lokaci. A i když se pokusím zahájit vyjednávání, také tu byla možnost, že se tě Chrámoví rytíři pokusí zachránit.”

„Tak když zahájíš vyjednávání, půjdu s tebou.”

„To je odvážný nápad, ale pokud nás po cestě obklíčí, mohla by z toho vzniknout totální válka.”

„Pokud tam budeš ty, pane Rudee, nebude možné je jen tak smést stranou? Přece jenom ses dokázal postavit lidem jako Orsted a Auber.”

Viděla jsi i tohle? No, bylo to možné. Nechvástal jsem se, byli to nicky, do teď jsem stál proti mnohem horším protivníkům. Dokud se nebudu držet zpátky. Pokud budu bojovat s úmyslem zabít, mohl jsem okamžitě vyhladit i ty chlápky, s kterými jsem před chvílí bojoval.

„Pokud na nás někdo zaútočí, myslím si, že to bude spíš Papežova frakce než Chrámoví rytíři.”

„Pročpak?”

„Chrámoví rytíři nechtějí riskovat mou smrt. Ale Papežova frakce by to riskla.”

Papežova frakce by zdánlivě jednala tak, aby miko ochránili. Ale i kdyby ji během zmatku v boji zabili, vydělali by na tom.

„Chrámoví rytíři by prostě mohli použít bariérovou magii nebo něco takového, aby tě znovu získali.”

„Ze všech Chrámových rytířů jsi už porazil jejich nejsilnější skupinu. Pokud uvážíš povahu Chrámových rytířů, nebudou moct přijít se silnější jednotkou. Jednat proti tobě by bylo příliš nebezpečné.”

...Nejsilnější Chrámoví rytíři byli ti chlápci? Tak mě tak napadá, že řekli, že byli nejsilnější. Jo, měli dobrou koordinaci, ale...

Ne, nemůžu je nazvat slabými. Dokázali vykrýt mé kamenné střely bariérovou magií a v rychlém sledu vrhat protiútoky. Dokonce i proti MK-1 se stále snažili bojovat, aniž by je to zastrašilo. Zdálo se, že byli většinou zhruba v pokročilém řádu stylu Boha meče a stylu Boha vody a byli schopní použít minimálně mírně pokročilou útočnou, bariérovou a pravděpodobně léčivou magii; když jsem uvážil tohle, byla to značně pokročilá družina.

Jejich síla jako jednotlivců možná nebyla tak vysoká, ale při sedmi lidech pohromadě jsem dokázal pochopit, že je nazývali nejsilnější skupinou. Therese neměla moc velký bojový potenciál, ale měla dobré strategické přemýšlení, její velení bylo obdivuhodné.

Nemyslím si, že bych prohrál. Dokonce ani kdybych neměl MK-1. Ale možná by se jim podařilo něco zvládnout.

Každopádně jsem už porazil nejsilnější lidi, takže určitě... Ne, ale byli to jen nejsilnější Chrámoví rytíři.

„Co rytíři z Řádu učení a myslím, že jsem slyšel, že existuje i Řád církve?”

„Řád církve je teď jediná další skupina rytířů, co je momentálně v Milisu. Ačkoli jednají v rámci církve, do takovýchto záležitostí nezasahují. Rytíři Řádu učení momentálně nejsou v zemi.”

To se mi ulevilo.

Když jsem to zaslechl, zvedlo mi to sebevědomí. Můžu si prostě vzít rukojmí a nestoudně požadovat vyjednávání. Tento muž je Orstedovým podřízeným! Kvůli čemu se bojíš, že by na tebe zaútočili?! To, že jsem miko ještě neroztrhal a nehodil ji před církev je jen kvůli velkorysosti TOHOTO MUŽE. Možná pokud si kleknete, omluvíte se mi a přijmete mé požadavky, ušetřím život miko.

Zatímco budu tohle hrát, prostě přiměju miko spolupracovat a určím, kdo jsou Hitogamiho apoštolové. Možná samozřejmě nakonec přehlédnu pár stébel plevele... Podle toho, jak vyjednávání půjde, bych měl být schopen se ze země dostat v bezpečí.

Budu se muset zříct toho, že tu otevřu žoldnéřskou pobočku. Pokud si Cliff získá vliv, za pár let se možná budu moct znovu zeptat. Ale v závislosti na tom, jak to půjde, jako třeba pokud je Hitogamiho apoštolem papež, by se Cliff možná musel vzdát toho, že by v této zemi získal vliv... S tím se nedalo nic dělat. Promiň, Cliffe, nebyla jiná možnost.

„Pokud se trápíš kvůli ostatním rytířům, bylo by dobře jednat rychle. Pokud polapili tvé přátele, čas není na naší straně.”

„To je pravda...”

Ale stejně to od únosu bylo jen asi hodina. I kdybych uvážil nejhorší možný scénář, pokud Aishu a Gisua polapili a mučili... Ne, pořád bylo příliš brzy. Ale pokud se budu dál skrývat, druhá strana začne být netrpělivá. Když člověk neví, co dělat, začne být netrpělivý. Každý byl takový.

Dobrá. Od teď to byl risk. Nebylo by dobře, kdyby někdo výměnou za miko zemřel. Musel jsem se připravit. Musel jsem to chtít. I kdybych to nemohl získat... Potřebuju nějaké eso v rukávu.

„...Tak jsem přemýšlel, vážená miko.”

„Copak?”

„Proč mi straníš? Nechat se tak snadno chytit...”

Miko se na mě zmateně podívala. Pak se mírně usmála. Byl to úsměv hodný symbolu Milisovy církve.

„Teď jsem naživu jen díky tobě a tvému supardskému příteli.”

To bylo to, co pochopila z mých vzpomínek? Nebo dřív viděla Erisiny vzpomínky? Úplně jsem to nechápal, ale hádal jsem, že Ruijerd a já jsme Eris přivedli do Milisu. Ale ta odpověď byla mírně podezřelá.

„Jelikož tě to stále nepřesvědčilo, bylo to proto, že mě vážně naštvalo, že se mí podřízení pokusili zabít prvního kamaráda, co jsem si po tak dlouhé době udělala.”

„...”

„Vyprávět mi takové zábavné historky, dokonce mi i namalovat obrázek. Pán Milis řekl, že 'člověk by neměl být nezdvořilý, že by neměl zapomenout na laskavost.'”

„...”

„Pokud bys mě požádal o pomoc v záležitosti se svou matkou, původně jsem měla v plánu ti potají propůjčit svou moc... Ale tys o to nikdy nepožádal.”

Když jsem zůstal zticha, miko se začala kabonit a trucovat.

„Obecně vzato, copak by mě člověk jako ty, pane Rudee, normálně od prvního pohledu nepovažoval na nepřítel a neváhal by mě unést?”

„Jo...”

Vážně jsem tě nikdy nebral jako nepřítele. Proto jsem si chtěl vyslechnout tvou historku poté, co jsem tě unesl.

Dobrá. Každopádně co se stalo, se stalo. Zaostal jsem a skončil jsem v této situaci. Když budu přemýšlet, co by bylo kdyby, moji nynější situaci to nezlepší. V příštím kroku musím zaujmout dominantní postavení a stát si na svém, jinak nebudu moct dosáhnout svých cílů.

Mé cíle byly následující...

Nejprve zachránit Zenith.

Za druhé zajistit bezpečí Aishe, Gisuovi a Cliffovi.

Za třetí snažit se nedělat potíže Cliffovi.

Za čtvrté založit žoldnéřskou pobočku.

Za páté získat povolení k prodeji Ruijerdovy figuríny.

Za šesté získat si Milis jako spojence.

Prozatím se budu soustředit na první dvě.

Dobrá, takže bylo na čase udělat svůj další tah. Teď jsem měl kartu v rukách. Měl jsem v ruce velmi silnou kartu, miko. A já sám o sobě jsem byl také silná karta.

Kdyby to šlo, rád bych měl někoho jiného. Někoho, kdo do této situace nebyl zapletený, někoho, kdo by to mohl připravit. Musel jsem tu situaci zvrátit, teď byl čas na předběžný útok.

„Tenhle nepořádek by se urovnal a nezůstalo by po tom nic než trocha zášti, kdybych s sebou prostě přivedl Eris...”

„Jo, ráda bych ji znovu viděla.”

Takže bylo na čase začít.
-------------------------------------------------


~ Tak tady u Mushoku už Veselé Vánoce. A pod stromečkem hodně dárků, nejlépe tvrdých a hranatých... ~

<Předchozí>...<Následující>