Kapitola 226 (2)

Část 3

~Theressino hledisko~

Zároveň s tím, co to Rudeus zamumlal, se mi nohy zabořily do bláta. I o této magii jsme dostali informace. Bylo to stejné jako přezdívka Rudea Greyrata, Močál. Normálně by tato magie vyprodukovala jen kluzkou louži u nohou protivníka. Ale jak se dalo čekat, toto bylo masivní kouzlo. Celá tato obrovská zahrada se stala blátivá bažina. Stromy saraku a balta, co vážená miko tak milovala, začaly skřípat, jak se začaly potápět do bažiny.

Ale s něčím takovým nás nedokážeš zastavit. Popelnice už začal zaříkávat protiútok.

„...Hustá mlha.”

V následující chvíli nás pohltila širá bílá mlha. Tohle bylo zlé!

„Zůstaňte bdělí! Nejprve se vypořádáme s tou bažinou, dávejte pozor, abyste v mlze omylem nezaútočili na kolegu!”

V další chvíli po zemi přeskočil fialový blesk. Bylo to příliš rychlé, v mžiku jsem zaslechla ostré „kii~” a pak zvuk exploze.

„Nepanikařte! Naše brnění je vůči Elektřině odolné! Nenechte ho uniknout! Jděte!”

Z mlhy se ozvalo: „Rozkaz!”

Dobrá.

Podle našich informací byl Rudeus vůči boji zblízka slabý. Všichni členové Obrany Svaté hrobky byli šermíři pokročilého řádu či výše a byli schopní vytvořit pokročilý řád útočné a bariérové magie. Dokonce i jako jednotlivci jsme byli silní. Všichni jsme byli dobře znalí boje muže proti muži, boj nám byl pořád příznivě nakloněn. Ačkoli já jsem byla ve stylu Boha vody jen zhruba na mírně pokročilém řádu, Průvod byl téměř v řádu světce. I kdyby měl Rudeus moc na úrovni mága řádu císaře, nemohl se naší obranou prolomit.

V naší strategii jsme chybu neudělali.

„—Protiúder proti Močálu!”

„Pohyblivý písek!”

Jak Průvod dokončil své zaříkávání, ozval se hlas Popelnice. Bláto pod našima nohama se rychle proměnilo na písek a nohy jsme měli volné.

Promiň, Rudee.

Močál se dal zvládnout pokročilou magií Pohyblivý písek. Ale to nebylo něco, co se vyučovalo na magické univerzitě. Výzkum protiútoku ke kombinované magii byl stále v plenkách... Jestlipak tohle bylo poprvé, kdy někdo neutralizoval jeho Močál?

Nevěděla jsem, co plánoval, ale tohle byl šachmat. Samozřejmě jsem nevěřila, že osnoval únos vážené miko. Vážená miko si jeho přátelství vskutku vážila. Upřímně se o Zenith bál a požádal mě o pomoc...

Chápu, že to bylo všechno, co chtěl. Ale s tím se nedalo nic dělat. Protože toto byly instrukce přímo od Kardinála. Bez ohledu na pravost informací jsme se museli držet svých rozkazů. Jenom Popelnice byl vskutku rozzuřený, protože váženou miko upřímně miloval...

Přinejmenším ti nevezmeme život, Rudee. Dávám ti své slovo.

Aby jej kardinál označil za heretika a skončil jen tak, že ho zbavíme rukou, to byl neuvěřitelně mírný rozsudek. A proto jsme nepoužívali otrávené meče.

To nic, Rudee. Ačkoli jsi stále mladý, copak nemáš hodnou ženu? Když tě bude Eris podporovat, budeš moct přežít i bez rukou. Navíc jsi dokonce podřízený Dračího boha.

Slyšela jsem o tom, když jsem byla malá, že Dračí rasa měla záhadnou moc. Možná bude moct náhodou zlomit i naši pečeť. Můžeš zbytek života žít někde, kam naše oči nedohlédnou.

A co se Zenith týče, nějak to zvládnu.

Ale i když jsem ti řekla tohle...

„—Odolat Husté mlze.”

Průvodův hlas mě vytrhl z myšlenek. Zároveň s tím jsem měla najednou nepříjemný pocit.

...Bylo na tom něco divného. Co to bylo? Nic se nestalo.

To je ono. Poté, co Rudeus vytvořil hustou mlhu, nehnul se ani o centimetr. Pokusí se uniknout? Nebo bude dál bojovat? Ale i když nedokážu vidět dál než metr před sebe, pořád bych ho měla slyšet. Po té úvodní Elektřině k ničemu nedošlo. To už unikl?

Močál následovaný Hustou mlhou a pak Elektřinou rozhodně zastavil náš postup. Použít tolik různých magií, ale už bylo příliš—

„—Poryv větru!”

Větrná magie tu mlhu v mžiku rozehnala.

„...”

„...”

„......Ech?”

Jen stěží jsem věřila vlastním očím. Když se mlha zvedla, Rudeus byl pryč. Zůstal tam jenom roztržený, pokrčený svitek. A obrovský... balvan? Socha? Brnění?

„...Povolávací magie?” zamumlala jsem si ta slova pro sebe...

A pak v následujícím okamžiku...

Se to obrovské brnění dalo do pohybu. Tohle bylo mimo jakékoli představy, obrovské. Pohybovalo se obrovskou rychlostí.

Část 4

~Rudeovo hledisko~

Možná jsem byl v nevýhodě, ale bylo na čase přestat jednat v rukavičkách. Mlha se rapidně rozplývala. Ti chlápci byli omráčení, na tohle nebyli připravení. Zatímco jsem otevřel své Oko předpovídání, potvrdil jsem si pozice lidí s bariérami, jedna rána, dvě rány, tři rány.

Snadno jsem pronikl jejich obranou. A pak jsem je smetl štítem MK-1.

Samozřejmě jsem na ně šel zlehka. Jen jsem je omráčil. Pravděpodobně nebyli mrtví.

Zároveň s tím jsem Kulometem sejmul další tři. Levou paží jsem máchl v širokém oblouku. Ozvalo se něco jako hlasité zahučení, jak můj Kulomet vystřelil proud kamenných střel. Ti tři se složili jako větvičky, když jim moje kamenné střely rozdrtily holeně. Dával jsem si pozor, abych jim neodstřelil celé nohy. Také jsem se vyhnul životně důležitým místům, neměli by být mrtví, jen omráčení.

Ale jen pro jistotu jsem je každého zasáhl další kamennou střelou do hlavy, jen abych se ujistil, že vytuhli.

Zbývali dva.

Udělal jsem krok vzad a otočil jsem se, jak mě Orsted učil. Pokud nepřítel zaútočí zezadu, musíš využít rychlé práce nohou, aby ses mu vyhnul. Necítil jsem žádný příchozí útok, ale bylo to jen pro jistotu.

Když jsem se otočil, byla přede mnou Theresse. Oči měla doširoka rozevřené a pusu dokořán, sledovala mě. Člověk vedle ní začal tasit meč, aby ji bránil.

Ale příliš pozdě.

Jsi příliš pomalý.

Kdyby to byla Eris, přesekla by ho desetkrát, než by vůbec vytasil meč. S MK-1 jsem se s takovou rychlostí dokázal snadno vypořádat. Tihle chlápci se s mým tréninkem nemohli rovnat.

Než mohl vytasit meč, dal jsem mu ránu pěstí. Než se zmohl na nějaký zvuk, odletěl a narazil do stěny ústředí. Omráčilo ho to.

Theresse tam stála se zatuhlým pohledem údivu. Tvářila se, jako kdyby neměla ponětí, co se stalo.

„C-cože...”

Projevil jsem vůči ní minimum ohledů a omráčil jsem ji svou kamennou střelou a ne pěstí.

Hotovo.

MK-1 se přece jenom dalo popsat jako drtivé. Byl jsem schopen vyřídit své protivníky, než měli jedinou šanci k útoku, a bez cavyků jsem se prolomil veškerou jejich obranou. Přemýšlel jsem, jestli jsem byl nevyspělý?

Theresse a ostatní Chrámoví rytíři byli rozesetí na zemi kolem mě. Nikdo nezemřel. Pokud nenarazím na Hitogamiho apoštoly, rád bych se zabíjení co možná nejvíc vyhnul. To bylo moje pravidlo. Tentokrát jsem si to mohl dovolit.

„Haa~ to mě vzpružilo.”

Možná to bylo tím, že se ve mě poslední dobou nahromadilo příliš frustrace, ale bylo to strašně vzpružující. Přece jenom nebylo pěkné, pokud jste se jednou za čas pořádně nevyřádili.

Tedy alespoň podle Eris...

Ne, to bylo příliš násilné.

Ale co mám dělat teď?

Po tomhle všem se z Chrámových rytířů bezpochyby stanou mí nepřátelé. Tak zaprvé, kdo mě zradil? Jediní, co věděli o tom nápadu s únosem, byli já, Aisha, Gisu... a taky Cliff a Papež? Co ta holka v Cliffově domě?

Ze všeho nejdřív, Aisha to absolutně nebyla. Kdyby mě chtěla zradit, nemusela by dělat něco takového. Bylo by to něco jako: „Brácho, vezmi mě na záda!” A zatímco bych si užíval ten pocit jejích prsou na mých zádech... podřízla by mi krk.

Nebo by mi prostě do pití přimíchala nějaký jed.

Cliff a Gisu byli nepravděpodobní. Byli ve stejném postavení. Nemuseli by použít tak nepřímý způsob, aby se mě zbavili, když jsem měl záda nestřežená.

Takže to byl Papež? Snažil by se mě Papež v této chvíli odstranit? Co by z toho získal? Ne, možná to bylo naopak. Možná prostě chtěl, abych z šachovnice odstranil pár Chrámových rytířů. I když jsem mu dal svou podporu, z jeho hlediska jsem vlastně nikdy neudělal nic, čím bych ho podpořil.

Možná byl tohle jeho plán, jak mě využít. A pak zatímco já zdržím doprovod vážené miko, Papež měl dokonalou příležitost miko unést...

Počkat, počkat.

Theresse řekla, že ta informace přišla z důvěryhodného zdroje. Byl by pro ni Papež důvěryhodný zdroj? Papež byl její nepřítel. Copak by nebyl víc než kdokoli jiný nespolehlivý zdroj?

Přece jenom tu byla také možnost, že mé obvinění z osnování únosu miko byla jen náhoda. Ačkoli na tom bylo zrnko pravdy, někdo si to prostě mohl vymyslet.

Počkat. Než abych o tomhle přemýšlel jako o souhře náhod, měl bych zvážit to, že je do toho zapletený Hitogami. Znovu bylo možné, že se v zákulisí schovával jeden z Hitogamiho apoštolů.

Jo, v porovnání se zradou se zdálo pravděpodobné, že do toho byl zapletený on. Co měl Hitogami v úmyslu? Neviděl jsem budoucnost, takže jsem neměl ponětí. Všechno zlé se stalo kvůli němu.

„...”

Neměl jsem ponětí, kdo byl viník. Bylo zbytečné o tom přemýšlet. Měl jsem mnohem naléhavější problémy. A to určit, kdo jsou moji nepřátelé. Momentálně jsem nevěděl, co se stalo s miko. Ale Chrámoví rytíři, co ji chránili, byli v takovémto stavu...

Z toho jsem mohl předpokládat, že Kardinálova frakce začne proti mě jednat. Ze všeho nejdřív se mě snažili zatknout kvůli pokusu o únos miko. Od teď pravděpodobně půjdou po Cliffovi, co mě sem přivedl, a Cliffově dědečkovi, Papežovi.

Ale?

Hádám, že to znamenalo, že to nebyl Papežův plán? Uugh, bylo komplikované byť jen vymyslet potencionální viníky. Co mám dělat... Co zmůžu... Mohl bych všechny svolat a uniknout z hlavního města?

Ne, co Zenith? Nemohl jsem odejít bez Zenith. Musel jsem zajít do domu Latreiů a zachránit Zenith... Ale co když tam není?

Pokud prováděli takovou strategii, nepřesunuli by Zenith někam jinam? Ale stejně, to prostě budu dál bojovat s těmi rytíři, dokud to nezničí celý Milis? To mi přišlo jako něco, co by se Hitogamimu zamlouvalo. Ne.

Ale stejně... Zvládl bych to...

Prozatím evakuuju Aishu, Cliffa a Gisua. Pak zajdu do domu Latreiů a zachráním Zenith. Pokud to nevyjde, vždycky můžu jít do paláce a polapit jednoho člena královské rodiny, abych ho použil ve výměně rukojmí.

To by taky šlo. Všechno bylo v pohodě. Byl jsem unavený přemýšlením.

„...Ach.”

Najednou hlas.

Někdo vyhlédl z okraje zahrady pokroucené mým močálem... Před dveřmi ústředí, co se daly odemknout jen zvláštním klíčem, stála jediná dívka. Stála tam s klíčem v ruce. Sama.

„...”

Měl jsem pocit, jako kdyby se mi dívala do očí. Snažil jsem se odvrátit pohled, ale bylo příliš pozdě. Tvářila se, jako kdyby mě prohlédla, a usmála se. Pak směrem ke mně rozevřela náruč. To gesto jsem poznával...

Možná to byla intuice...

Bylo to rozhodnutí ve zlomku vteřiny...

Unesl jsem miko.
-------------------------------------------------


~ Probůh, z toho Rudeova přemýšlení je mi úplně špatně. Být v jeho situaci, určitě skončím s vředy! ~

~ A nakonec jsou ta obvinění pravdivá... ~

<Předchozí>...<Následující>