Kapitola 218

Kapitola 218 – Dosažení a cíle
Část 1

Následující rok uběhl mrknutím oka.

Dneska jsem byl na řadě já, abych odpromoval. Byla to absolventská ceremonie Ranojské magické univerzity. Byla to moje ceremonie. Vždycky jsem přihlížel ze strany studentské rady. Tentokrát jsem se musel vtěsnat do své uniformy a sedět mezi vystudovanými.

V obklopení spolužáků, co jsem vážně neznal, jsem poslouchal ředitelovu řeč. Tu už jsem párkrát slyšel, byla stejná jako vždycky. Možná ji každý rok četl ze stejného dokumentu. Momentálně studující studenti ji vážně neslyšeli, takže se tím nemusel trápit.

Ale nebylo to moc vzrušující. V samotné škole jsem nestrávil moc času. Také jsem chodil jen na pár přednášek a nakonec jsem dokonce přestal chodit i na třídní hodiny. Měl jsem pocit, že jsem byl studentem jen na oko. Nicméně co se týče mého výzkumu o studiu magie bez zaříkávání, předal jsem práci o učebních metodách a dostal jsem důkaz o členství v Magické gildě řádu C. Hádám, že s tímhle pro mě bylo těžké tomu říkat dojemná zkušenost.

Ale měl jsem mnoho milých vzpomínek. Opětovné shledání se Sylphy, spřátelení se se Zanobou a Cliffem, sexuální harašení s Riniou a Pursenou, kdykoli to bylo možné, mluvit s Nanahoshi o vzpomínkách na Japonsko, pít se smějícím se Badigadim... Rozloučit se s tímto místem. Myslím, že se co nevidět rozbrečím.

Ach, mám k tomuto místu emoční pouto? Bylo to vskutku hluboké.

Část 2

No, letos jsem dosáhl všeho, co jsem musel. Hlavně jsem položil základní kámen v oblasti Asury.

Pár měsíců jsem zůstal v Asurském království a vytvořili jsme pobočku naší žoldnéřské skupiny, kancelář Zanobova obchodu a továrnu na výrobu zboží. Všeho toho jsme dosáhli s Arielinou pomocí.

Díky Ariel budeme moct hladce získat partnery. Když jsem se jí zeptal, jestli bude v budoucnu ochotná spolupracovat s Orstedem, dostalo se mi uklidňujících slov: „To jsem měla od začátku v úmyslu.”

S tímto na mysli Ariel shromáždila muže ze své vlastní frakce a uspořádala večírek. Bylo to nastavené tak, že s mou podporou si budou moct upevnit konexe s Dračím bohem ze Sedmi světových velmocí. Ačkoli jsme v podstatě shromáždili jenom lidi pod Ariel, byli to jen členové její frakce. Zkrátka to byli lidé, co měli Arielinu podporu. Za deset nebo dvacet let budou v klíčových pozicích království. Většina z nich byli Arielini poskoci.

Ale také tu byla mírně jiná osoba. A to Císař vody Isolte. Nechápal jsem, co přesně vedlo k tomu, že se tu objevila, ale z nějakého důvodu byla na večírku i Král meče Nina.

Byl jsem rád, že styl Boha meče a styl Boha vody spolupracovaly s Orstedem? Řekl jsem Eris, že přemlouvání Niny nechám na ní, ale nakonec jsem přemýšlel, jak to dopadne? Tak nějak mi přišlo, že se ty tři spolu jednu dobu kamarádily, ale výsledek jsem neslyšel. Očekával jsem málo, ale bylo užitečné, že jsem si prostřednictvím Eris dokázal vytvořit konexe s nadaným člověkem jako Nina.

Upřímně řečeno se zdálo, že většina lidí nechápala oživení Laplace za 80 let. Takže si myslím, že jsem některé části svého žádání řekl ledabyle. Ale Ariel držela otěže. A pokud to bylo takhle, mělo by to být v pořádku. Byla naším spolehlivým vedoucím v asurské pobočce.

Když jsem Ariel nahlásil, že „Eris porodila chlapce, je to mé třetí dítě”, byla nesmírně potěšená. A pak řekla s uličnickou tváří: „Správně. Co kdybychom v tom případě ujednali zasnoubení mezi jedním z tvých dětí a členem asurské královské rodiny? Nebyl by náš vztah ještě silnější, kdybychom to udělali...?”

Myslím, že od ní to vzešlo ve vší vážnosti. Instinktivně jsem si pomyslel: „Nedělej si srandu.” Ačkoli mě to silně odpuzovalo, plodil jsem hodně dětí; možná by bylo dobré vytvořit si konexe s mocnými lidmi prostřednictvím sňatku. Všem ostatním kromě Ariel jsem se jevil jako Orstedův záhadný přívrženec; pravděpodobně to bylo trochu děsivé. Ale možná by byla úleva, kdyby se člen mé rodiny zasnoubil s Arieliným příbuzným. Pokrevní pouta byla hluboká.

Ale neměl jsem úmyslu své děti takhle využít. Ne, možná bych o tom uvažoval, kdyby jedno z mých dětí začalo vážně mluvit o tom, že touží po královské svatbě nebo že se chce stát princeznou.

Každopádně by nebylo přehnané říct, že jsem záležitosti v Asuře a okolí měl naprosto pod kontrolou. Šlechta v čele s Ariel, škola Boha vody a pokud budeme mít štěstí, možná získáme nějaké lidi ze Svaté země meče. Výrobní zázemí a obchod s Ruijerdovými figuríny také šlo dobře. Tohle spolu s přepravní jednotkou Žoldnéřské skupiny by mělo umožnit, aby se Ruijerdovy figuríny rozšířily po celém Centrálním kontinentu. Bylo to dokonalé. Pokud se pomocí této metody budu moct dříve setkat s Ruijerdem, budu vážně šťastný.

Dalším krokem je rozšířit se do Království Dračího krále a udělat přípravy na to, abychom Boha smrti Randolfa použili jako prostředníka k vytvoření tohoto vztahu. Tentokrát jsme neměli žádnou osobnost jako Ariel, takže bude obtížné se s tím vypořádat. Čekal jsem, že to bude trvat alespoň o dva nebo tři roky déle. Asurské království bylo takové zahřívací cvičení. Od teď to bude skutečná hra.

Promluvme si o výsledcích výzkumu.

Prvně Zanoba. Uplynulý rok se zabýval řízením situace prodejů našeho obchodu a marketingu, takže nebyl schopen provádět výzkumy. Neměl jak. Během jednoho roku otevřel obchody jak v Sharii, tak v Asuře. Bylo to hektické.

Ale díky tomu, že Ginger a lidé z žoldnéřské skupiny jednali jako vedoucí a že Ariel zručně podporovala naše finanční záležitosti, samotnému obchodu se vedlo dobře. Figuríny a obrázkové knížky neměly výbušnou oblíbenost, ale vytrvale se prodávaly. Zdálo se, že obzvláště populární byly cvičné tabulky na čtení a psaní v poslední části knihy. Nechápal jsem, proč byl nejoblíbenější bonusový materiál, ale výsledek byl dobrý.

Bez sponzorství Ariel a Orsteda bychom v podstatě museli zavřít hned po otevření; nebyl důvod spěchat.

Dál si promluvme o Cliffovi. Tento rok strávil prohlubováním vztahů se svou rodinou a pokrokem ve výzkumu kletby. Bylo to kvůli zlomení kleteb Elinalize a Orsteda.

Ačkoli v tomto ohledu nedošel žádného průlomu. Zdálo se, že narazil na nějakou velkou překážku. Uspěl ve zlepšování účinku magického nástroje, ale pořád to nebylo dokončené. Ale díky jeho úsilí teď Elinalize může žít více než rok, aniž by potřebovala být sexuálně aktivní. Ale ona sama měla stále neukojitelné libido.

A pak jsem tu byl já. Tentokrát jsem měl také nějaké výsledky. Zatímco jsem se přesouval mezi Magickým městem Shariou a Asurským královstvím, přemýšlel jsem o metodě, jak povolat Magické brnění. Pergius řekl, že taková metoda neexistuje, a tak jsem si šel pro radu za Nanahoshi.

Mezitím jsem objevil jistý zákon. Týkalo se to dvousměrných teleportačních magických kruhů. Co je v kruhu, když se aktivuje teleportace, se „vymění”. Jinými slovy když vezmeme magické kruhy A a B: cokoli, co je v kruhu B, se přesune zároveň s kruhem A. Kvůli tomu, že se načasování teleportačních kruhů soustředilo kolem okamžiku, kdy se do nich položí ta věc, bylo velmi složité tento zákon pozorovat. Ale když o tom popřemýšlíte, bylo to pravděpodobné. Byl to dobrý argument, ne?

Ale uvědomit si to bylo stejně něco velkého a umožnilo mi to dostat průkopnický nápad. Můžu Magické brnění dopředu položit na dvousměrný magický kruh. Pak s sebou můžu nosit svitek se stejným teleportačním magickým svitkem, rozložit ho a aktivovat teleportační magii. A pak šup, Magické brnění v tamtom kruhu se automaticky vymění za to, co je v kruhu, co jsem aktivoval.

Dle tohoto nápadu jsem Magické brnění položil ve sklepení kanceláře a vyzkoušel to; byl to fantastický úspěch. V důsledku čehož teď dokážu povolat Magické brnění MK-1 bez ohledu na to, kde na světě jsem. Bylo to zrození Gundamu! Bylo to něco takového. Nicméně na to bylo třeba obrovského svitku, co se musel předem připravit, a těžké brnění ho roztrhá pokaždé, co jej povolám. Takže každý svitek byl na jedno použití. Počet, co jsem mohl mít s sebou, byl omezený. A podobně pokud se vyrobí další pár svitků, může to být můj prostředek k útěku pomocí teleportační magie. Tento objev přinesl všestranné výsledky.

A pak tu byl Orsted. Zručně se pohyboval kupředu. Telefon... Nedokázal ho vyrobit, ale podařilo se mu vyrobit litografické komunikační zařízení. Evidentně to využívalo stejnou konstrukci jako Kamenné monumenty Sedmi světových velmocí, které vybudoval Technický bůh. Co se napíše na hlavní litograf, se pak překopíruje na vedlejší litografy. Byl to takový mechanismus.

Pokud by měl každý člověk hlavní a vedlejší litograf, pak by byla možná okamžitá komunikace pomocí dopisů. Ale litografy byly také těžké a nést je neustále s sebou by bylo celkem složité. A navíc to spotřebovalo celkem velké množství magické moci. Bylo by vhodné postavit jej na pevné místo. Byla to pevná linka.

Prozatím jsme první pár nainstalovali v Orstedově kanceláři a v Arielině soukromé komnatě. Každou noc Ariel klečela před zářícím litografem a sledovala jej. 'Za každou cenu mi ukaž porážku Jezdce.' (Pozn.: Reference na Gundam anebo něco jiného?)

Tento výzkum na mě působil takto.

Pak bychom si měli promluvit o věcech ohledně dětí.

Nejdřív Lucy. Mé nejstarší dceři bylo pět let. Její narozeninovou párty jsme uspořádali minulý měsíc. Od celé rodiny dostala dárky a byla nesmírně potěšená.

Vyrostla celkem rychle. Přišlo mi to jako včera, kdy se batolila kolem a šišlala. Teď kráčela pevným krokem a ačkoli její řeč nebyla dokonalá, dokázala mluvit jasně. Jejími oblíbenými slovy byly „ne” a „přestaň”. Navíc dostávala zvláštní hodiny magie od Roxy a Sylphy. Každý den dopoledne trénovala magii a večer pak trávila s Eris mácháním mečem. Bylo to naprosto jako můj dřívější život.

Zdálo se, že to Lucy přišlo naprosto přirozené, ale když jsem se na to díval nezainteresovaně, jevilo se to strašně spartánsky. Kvůli tomu jsem ji možná ledabyle rozmazloval. V důsledku čehož kdykoli mě spatří, vyskočí a zakřičí: „Papa!” Super roztomilé.

Navíc když si prošla oslavou svých pátých narozenin, začala si být vědoma svého postavení starší sestry. Poslední dobou zručně dávala pozor na Laru a Aruse. Co se týče toho, že Lara a Leo byli vždycky spolu, zdálo se, že ho brala jako nějakého bratra a milovala jej spolu s Larou. Před pár dny si vzala hřeben a česala Lea, aby mu rozpletla srst. Byl to vážně pohled, co hřál u srdce... Ale poté se zjistilo, že ten hřeben byl Sylphin. Vzala si ho bez dovolení a česala jím psa; dostala zuřivě vynadáno.

„Ale mami, ty a Leo jste oba bílí!” Taková byla Lucina výmluva. Děti říkaly ty nejdivnější věci a mě ze rtů uteklo uchechtnutí. To akorát podpořilo Sylphin hněv a zbytek dne se mnou nemluvila. Odpustila mi jen na přímluvu Lucy.

„Od teď budu používat tátův hřeben, tak tátovi odpusť.”

No jo. Kvůli směru této konverzace jsem přišel o hřeben, ale to byla levná cena.

Pak tu byla Lara. Budoucímu spasiteli teď byly dva roky; pořád měla tu samou rozmrzelou tvář a nikdy nebrečela. Ale tím jsem nechtěl říct, že by jí chyběla energie. Tato dívka se teď dokázala batolit a trávila dny cestováním po domě. K nikomu se nelepila, ale místo toho se toulala všude, kam ji zvědavost zavedla. Sem a tam po celém domě. Takováto nezávislost, tu zdědila po své matce.

Bylo nebezpečné od ní odvrátit zrak, nikdy nebyla na místě, kde jste si mysleli, že je, ale měla s sebou vždycky strážního psa Lea, takže to pomáhalo držet ji od nebezpečných věcí. Nebyl to problém. Když usne, Leo se kolem ní stočil, jako kdyby ji chtěl chránit. Zdálo se, že sama Lara brala Lea jako praktického sluhu nebo něco, co mohla sama použít.

Poslední dobou jsme ji přichytili, jak se pevně držela Leovi na hřbetě. Byl to její způsob přesouvání. Jednou když Eris vzala Lea na procházku, zjistila, že na sobě měl něco jako ruksak; to byla Lara. Něco takového bylo sužující.

Leo byl možná spolehlivý, ale kvůli něčemu takovému jsem se mírně bál. Ach, nevěděl jsem proč, ale zdálo se, že Lara měla ze všech nejradši Zenith. Jenom seděla Zenith na kolenou a dívala se na ni. Byla to scéna babičky a vnučky, co hřála u srdce. Až na to, že nevedly žádnou konverzaci.

A nakonec tu byl Arus. Nejstaršímu synovi teď byl jeden rok a miloval prsa stejně jako jeho otec. Miloval je, jak velké, tak malé. Samozřejmě že miloval prsa své matky Eris, ale také menší prsa Sylphy a Roxy až k těm velkým u Rinii a Purseny. Zatímco se tiskl k jejím hrudím, byl plný štěstí, jen se usmíval a vypadal potěšeně. Zdálo se, že chápal, že velikost neznačila kvalitu. Ale býval u toho tak vzrušený, že si pravděpodobně trochu učůrnul; malinko jsem se kvůli tomu obával o jeho budoucnost.

Jen tak mimochodem, když jsem ho držel já, brečel. A taky brečí, jen co ho zvednu do náručí. I když pokojně spí a já si ho vezmu do náručí, začne si stěžovat. A když se vzbudí, křičí. Měl jsem pocit, jako kdyby křičel: „Co to kruci je, tohle?!” Zdálo se, že neobyčejně nesnášel mužské hrudi. Možná prostě budu taky brečet...

Ha, přece jenom jsem byl trochu osamělý, ale s tím se nedalo nic dělat, když jsem ani nebyl u toho, když se narodil. Zároveň mě trápilo, jak snadno vydá svou čistotu různým ženám. Až trochu vyroste, možná by byl dobrý nápad ho jasně a přesně vzdělat.

Z dětí jsem měl takové dojmy.

Obecně byl tento rok plný dosažení. Chtělo se mi říct: „Všichni se snažme a ať se nám tak dobře vede i příští rok.”

Část 3

No, absolventská ceremonie skončila, zatímco jsem rozjímal o uplynulém roce. Samozřejmě jsem nepřednášel řeč na rozloučenou. Když pominu to, kolik přednášek jsem vynechal, nedělal jsem ani závěrečnou zkoušku. Nebylo možné, aby mě požádali, abych pronesl řeč. A i kdyby mě požádali, odmítl bych to.

Velmi jsem se snažil vyhnout se soubojovému turnaji po ceremonii. Z nějakého důvodu mi to přišlo jako situace, kdy se dívka vyznává mocnému muži, aby získala společenské postavení. U přední brány jsem narazil na zástupce ředitele Jinase a ten mě pozdravil s hláškou: „Jsem rád, že jsem tě doporučil.” Když to tak vezmu, možná se o mě Jinas stále staral. Chtěl jsem se ujistit, že Norn může chodit do školy. A že i Lucy za pár let bude moct jít. Když jsem mu o tom řekl, Jinase to tak dojalo, že začal brečet.

A pak nastal večer. Všichni jsme se sešli v obvyklé taverně. Byla to rozlučková párty pro Cliffa. Ale také to sloužilo jako absolventská slavnost pro mě. Absolvoval jsem bez testů a ani jsem neměl vlastní oslavu. Ale stejně jsem byl šťastný.

Takže za měsíc Cliff vyrazí do Království svatého Milise. Začne se angažovat v boji. Ve své vlastní bitvě. Co se týče jak a proč, to jsem přesně nevěděl. Chápal jsem možná tak půlku, ale druhá půlka byla nejasná.

Přidat se k boji bylo pro Cliffa zatím obtížné. Uprostřed toho utrpěl Elinaliziným jedovatým drápem. A když plně využil detoxikace, aby tu ránu změnil na zkušenosti a lásku, byl teď připravený bojovat.

„Za každou cenu se stanu výkonným úředníkem Milisova církevního řádu. A jakmile se to stane, vrátím se pro Lize a Clivea.”

S tímto prohlášením byla Elinalize v tranzu, jak ho poslouchala. Byla silná. Kdybych to byl já a například Roxy prohlásila: „Jdu na Magický kontinent stát se Démonickým králem!” Neměl bych se jak uklidnit.

Jen věřit v úspěch a čekat. To se snadno řekne, ale vážně tomu věřit a čekat na výsledky s vědomím, že v budoucnu číhá strašný závěr... Nemyslím si, že by to zvládlo moc lidí. Co se této záležitosti týče, zdálo se, že Elinalize Cliffovi naprosto věřila. I když v něj nevkládala slepou důvěru, do určité míry udělala jasné rozhodnutí. Měla by být nervózní, ale dělá všechno proto, aby si toho Cliff nevšiml. Nedosáhla svého věku jen tím, že se naparovala. V té době jsem si myslel tohle.

„Rudee, můžu si tě na minutku půjčit?”

Teprve když večírek skončil, se můj dojem změnil. Jakmile večírek skončil, Elinalize mě zavolala ven.

V té chvíli jsem byl ve stavu naprostého harému. Sylphy spala, místo polštáře moje pravé koleno. Roxy pila usazená na mém levém koleni. Eris se ke mně přiblížila a položila si hlavu na mé pravé rameno. Moje ruce se dotýkaly měkkých věcí nalevo i napravo, částečně kvůli účinkům alkoholu jsem si myslel: „Možná že dneska si budu moct vzít všechny tři najednou.”

„...Jo, jasně.”

Ale když jsem se podíval na Elinalizinu tvář, moje opilost o trochu ochladla. Její seriózní výraz se na večírek nehodil. Snadno jsem si dokázal představit, o čem chtěla mluvit. Očividně to bylo něco, o čem se nemělo mluvit v opilosti, to jsem také věděl. Okamžitě jsem svou opilost neutralizoval detoxikační magií, vstal a odlepil od sebe své tři manželky.

„Co? Rudi, ty podvádíš? Podvádět je špatné. Podvádět je v pořádku, jenom když to děláš se mnou... nn~tsu...”

Usadil jsem opilou Roxy a umlčel jsem ji svými rty.

„Hmm, Rudiho stehna, hmm, jestlipak je třeba je vycpat...”

Sylphinu hlavu jsem položil Roxy do klína.

„Rudee... já taky, můj druhý syn bude hodný chlapec.”

Erisinu hlavu jsem položil Roxy na rameno.

„No, pojďme.”

Vyšel jsem z nálevny spolu s Elinalize.

„Hele, Rudee, ohledně Cliffa. Chci tě o něco požádat.” Elinalize šla rovnou k věci.

Tak nějak jsem věděl, že se to bude týkat Cliffa. Elinalize se celý tento rok trápila. Čekal jsem, že se bude trápit.

„Ačkoli říkat něco takového je pro Cliffa možná špatné... přece jenom jsem z toho trochu nervózní,” řekla Elinalize, zatímco vydechla bílý dech.

Z jejího pohledu byl Cliff stále velmi jako dítě. Vzala si ho a milovala ho jako manžela, ale v nitru pravděpodobně měla také pocity vůči bratru a synovi. I když to nedávala najevo, měla by být nervózní.

„Je to proto, že půjde sám?”

„Nevadí to?”

Bezděky jsem se znovu zeptal. Elinalize by měla ctít Cliffovo rozhodnutí.

„Nejdřív jsem si myslela, že bude v pořádku, když budu prostě dohlížet na to, kam se jeho rozhodnutí ubere... Není důležité, jestli tohle půjde hladce nebo ne? Ačkoli je Cliff chlapec, co dokáže v každém ohledu pilně pracovat, jít do takového okruhu lidí je těžké...”

Jako dítě, co se stydí před cizími... Ne, chápu to. No ano, Cliff měl v povaze něco takového. Přece jenom až do vystudování se nikdy s nikým neskamarádil kromě nás; to jsem viděl. I když bude v Království svatého Milise, bude sám, černá ovce; ten Cliff, co vždycky vynakládá nejvyšší úsilí, se stále bude snažit ze všech sil. Ach, to je nebezpečné, zdálo se, že jí vytrysklo pár slz.

„...Ale slíbil jsem, že nebudu pomáhat.”

Také jsem chtěl, aby Cliff uspěl. Chtěl jsem, aby zručně vystoupal na vrchol Milisova řádu. Nemusel vystoupat až na úplný vrchol, ale chci, aby šel tak daleko, jak jen dokáže. Nebylo to jenom o tom, že jsem shromažďoval kolegy pro Orsteda, chtěl jsem mu pomoct jako svému kamarádovi.

Ale bylo mi řečeno, abych mu nepomáhal. Možná to řekl před rokem, ale souhlasil jsem s tím; bylo to něco takového.

„Nemůžeš nic udělat?”

„...”

„Alespoň na začátku, tak to musí být. Já nic nezmůžu, ale pokud se Cliff začne trápit, okamžitě vyrazím. Prostě tak.”

„Hmmmmm...”

Neměl jsem v úmyslu něco tak hloupého nazývat slibem mezi muži. Také jsem se o Cliffa bál. Byl silný, ale můžou existovat věci, co budou těžší. Možná to bude tak, že to nejtěžší bude první překážka. Nemoct překonat tu první překážku a pak se přepnout, potom by Cliff mohl podlehnout. Nechtěl jsem vidět něco takového.

Možná bude nejlepší, když mu na začátku pomůžu. Cliff se možná bude zdráhat, ale dokonce i moc kamarádů je pořád vaše vlastní moc. Lidé, co mu v nouzi pomohou, bylo něco, co si Cliff získal na škole. Když se na to dívám takhle, jsem jedna z Cliffových sil. Samozřejmě bych neměl pomáhat příliš.

„...”

Dobrá. Nechal jsem rozhodnout své srdce.

Ale bude takhle v pohodě plán se shromažďováním členů pro Orsteda?

Zatímco bude Cliff zaneprázdněný v Milisu, měl jsem v plánu zkusit rozšířit naše aktivity do Království Dračího krále. Mohl jsem to nechat na Aishe a nechat ji jednat.

Přemýšlel jsem, jestli bude problematické změnit svůj příští cíl na Milis... Otevřít Zanobův obchod na domácí půdě Milisovy svaté země bude obtížné.

Ale pokud to omezíme jen na to, abychom vytvořili žoldnéřskou skupinu, neměl by to být problém. Prozatím jsem mohl jen založit žoldnéřskou skupinu a pokračovat v lákání lidských zdrojů a informací. Co se obchodu týče, pokud Cliff uspěje, bylo by pěkné zase se pustit do nějaké té práce v zákulisí.

„Rozumím, také půjdu do Milisu.”

„...! Děkuju, Rudee!”

Chtěl bych vzít dokonce i Elinalize. Pokud Clivea svěříme ke mně domů, mohli bychom jít Cliffovi pomoct v Království svatého Milise. Ale už to Cliffovi slíbila. Musela čekat doma a vychovávat Clivea.

„No, jestli mám Cliffovi pomoct nebo ne, budu zakládat na svém úsudku, ale předem díky.”

„Samozřejmě, chápu.”

Elinalize se z hrudi vydral úlevný povzdech. Tak či tak chtěla akorát podpořit svého manžela...

Také jsem nechtěl, aby byl se svou manželkou nespokojený... Přece jenom měl hodnou ženu.

Část 4

A pak večírek na rozloučenou skončil. Vzal jsem domů své tři opilé manželky a každou jsem uložil do postele. Děti už byly v posteli. Být schopen přijít opilý, i když mám malé děti, to všechno díky Lilie a Aishe. Abych jim poděkoval, vrátil jsem se do obýváku. Kvůli té záležitosti s Elinalize jsem chtěl s Aishou prodiskutovat výstavbu další pobočky.

Jakmile jsem vešel do obýváku, čelil jsem těžké atmosféře. Norn odešla z večírku v půlce. Lilia a Aisha byly doma. S těmi třemi lidmi s komplikovanými výrazy, setkal jsem se s nimi tváří v tvář.

„Copak?”

„Ach, brácho... týká se to tohohle.”

Před těmi třemi byl jediný dopis. Vzal jsem si ho. Jméno odesilatele byl „Rod Latreia”. Vzpomněl jsem si; byl to Zenithin rodný dům.

Konečně dorazil dopis až z Království svatého Milise. Ačkoli byl adresovaný mě, už byl otevřený. No, hádal jsem, že to nevadilo.

Když jsem se podíval dovnitř, psalo se tam: [Obdržela jsem tvé hlášení. Moje dcera Zenith je ve stavu šílenství. Chci, abys Zenith co možná nejdříve vrátil do rodinného sídla Latreia. Pokud jsou s tebou Norn a Aisha Greyratové, přiveď je s sebou. ~Hraběnka Latreia, Claire Latreia

Bylo to pár děsivě krátkých vět. Nebo by možná bylo lepší říct, že to bylo plynulé. Ne, nebyl žádný důvod číst v tomto dopisu mezi řádky zlý úmysl. Byly to jen psané rozkazy.

„Dostat teď takový dopis...”

Pak jsem se začal ptát na otázky, ale zastavil jsem se. Když tak o tom přemýšlím, poslal jsem dopis zhruba před pěti lety. Odtud do Království svatého Milise to je celkem daleko, dokonce i na koni to trvá dva roky. Pošta na tomto světě nebyla rozvinutá. Nebylo nic překvapivého, když se dopis pozdrží na nějakém divném místě. Pokud na člověka, co dopis nese, zaútočí netvor, byla tu možnost, že se samotný dopis ztratí. Takže se dá říct, že dostat odpověď po pěti letech bylo rozumné.

„Hele? Tohle je všechno, co v tom dopise bylo?”

„Ano, to je všechno,” odpověděla mi Lilia.

Nebylo tam žádné utajené extra nebo druhý dopis, nic takového.

„Aha...”

Když uvážím těch pár let, co trvá, než se sem dopis dostane, bylo to celkem krátké. Ne, to možná byl ten důvod. Rod Latreia by také věděl, že bude trvat dlouho, než překoná tu dlouhou vzdálenost a dostane se k nám. Když uvážili možnost, že se to k nám ani nemuselo dostat, napsali jenom to, co bylo důležité. Bylo to psané jako manuál s instrukcemi, aby zajistili, že druhá strana dostane veškeré informace, co potřebuje. Když uvážíte tohle, bylo to rozumné. Ten rozkazovačný tón byl jen kvůli tomu, aby nám dali vědět, že chtěli, abychom je navštívili za každou cenu.

„Haa...”

„...Babička se nezměnila.”

...A reakce mých dvou sester byly celkem odlišné. Norn si očividně povzdechla, Aisha ten dopis přijala s chladným pohledem. Obě se tvářily, jako kdyby její jméno bylo něco, co už v životě nechtěly slyšet. Když jsem viděl reakce těch dvou, viděl jsem, že tato žena jménem Claire měla povahu, aby napsala takový dopis.

„...”

Náhodou jsem se podíval na Liliu a dokonce i ona se tvářila komplikovaně. Přemýšlel jsem, jestli ta dáma jménem Claire byla vážně tak nepříjemná... Já to nevím, protože jsem se s ní nesetkal.

„Pane Rudee, máš v úmyslu za ní jet?”

Jak jsem Liliu sledoval, najednou zvedla hlavu a řekla tohle. O mé odpovědi už bylo rozhodnuto. To akorát, že jsem zrovna hledal výmluvu, proč jet do Milisu. Tohle bylo příhodné. Nazval bych to „pěkným načasováním”.

„Kvůli tomuto dopisu více méně nemáme na výběr a musíme vzít matku do Milisu.”

„...”

„...”

Moje sestry a moje nevlastní matka si spolu vyměnily významné pohledy. Evidentně jsem řekl něco špatného. Přemýšlel jsem, jestli tahle žena jménem Claire byla špatná. Ale pokud vám někdo řekne, že je vaše dcera zmrzačená ztrátou paměti, budete ji chtít vidět. Takoví byli rodiče.

Chtěl jsem hledat způsob, jak Zenith pomoci, oni by to měli cítit stejně. Zdálo se, že Zenith utekla z domu, ale podle toho, co Paul řekl, rod Latreia financoval Fedojskou pátrací družinu. To bylo také něco, co jsme jim více méně dlužili. Také se zdálo, že byli v Milisu vlastní síla, takže tohle byla dobrá příležitost se představit.

„No, každopádně jsem měl v plánu se někdy rozšířit do Milisu. Můžete to taky brát takhle. Tohle prostě přišlo ve správnou chvíli.”

„Ach, zadrž, počkat, brácho. Copak jsme neměli v plánu od příštího měsíce začít pracovat na Království Dračího krále?” řekla Aisha v panice.

Tohle byl samozřejmě můj původní úmysl. Vytvořit žoldnéřskou skupinu v Království Dračího krále, zatímco se spolehnout na konexe Boha smrti a princezny Benedikty, a získat sponzora ku pomoci se správou dalšího Zanobova obchodu. Aisha to připravovala tak, aby mi pomohla.

Bylo to přesně jako v Asurském království, během otevření naší žoldnéřské pobočky jsem se spoléhal na Aishu. A ona pak spolu s talenty, co po cestě nasbírala, zahájila provoz žoldnéřské skupiny. Pak se najaté vojenské jednotky během následujícího měsíce zacvičí. A za dva měsíce jsou připravené pustit se Aishiny ruky a jednat nezávisle. Její schopnosti byly magické.

„Když teď přišel tento dopis, musí se to zvládnout rychle. Milis musí mít prioritu... a přitom se budeme moct pozdravit i s babičkou.”

„Eeee~...”

Aisha se tvářila otevřeně nepříjemně. I když jsme před pár měsíci oslavili její dospělost, tahle její část se nezměnila.

„...Bratře, já nechci jet,” řekla Norn. Řekla to s konečností.

Nevadilo, pokud nepůjde; pokud nechce jet, nemusí. Tvářila se stejně nepříjemně jako Aisha a ve vší vážnosti mluvila: „Škola je teď pro mě důležitá, taky tu je studentská rada. Nemůžu si na tohle vyhradit měsíce.”

„...No, to je možná pravda.”

I když jsem já dostudoval, Norn teď byla seniorka. Zbýval jí jeden rok. Po těchto přednáškách a závěrečných zkouškách bude muset dostudovat. Na rozdíl ode mě si Norn prošla šesti roky skutečného studia. Nechtěl jsem, aby Norniných šest let přišlo nazmar.

„No, brácho. Já taky, ehmmmm... Ano, rýže! Nemůžu jet, protože tu je úspěšná sklizeň tvojí rýže!”

S tímhle přišla Aisha. Pravdu jsem znal. Aisha na kraji žoldnéřského pozemku vytvořila pole a teď tam pěstovala rýži ve velkém. Protože už zodpovědnost za ni předala ostatním, sama Aisha už na poli nemusela být. O tom všem jsem věděl. Protože jsem to věděl, mohl jsem jí to snadno připomenout.

Ale Aisha byla ve špatné náladě. Kdybych to teď násilím nadnesl, mohlo by to zkomplikovat naši práci. Totiž bez Aishy budu mít problémy založit další pobočku. Jenom se mnou to pravděpodobně nevyjde.

Ach, takhle to je. Nebyla tu jiná možnost než jet do Milisu a konfrontovat to?

„Rozumím, Aisho, pokud se s ní nechceš vidět, není to absurdní žádost. Ale alespoň se mnou pojeď do Milisu. Lilia, matka a já můžeme jít k Latreiům a vyřídit to a ty se můžeš oddat práci na žoldnéřské skupině.”

„...Hurá! Děkuju, brácho!”

Aisha se najednou usmívala. Vážně byla babička tak nepříjemná? Ale nezdálo se, že by Lilia Aishu nějak obviňovala. Po takovém chování by obvykle následovalo její vyhubování.

„Rozumím, pane Rudee, doprovodím tě.”

Lilia byla bezvýrazná jako vždycky, ale bylo velmi pravděpodobné, že se ani ona nechtěla setkat s Claire. Vzhledem k její pozici jsem to chápal. Zenith byla Milisova věřící. A i její matka bude určitě Milisova věřící. Nevěděl jsem, jak se v Milisově církvi normálně chovali k druhé manželce muže. Přinejmenším nebudou moc přívětiví.

„Lilio, akorát ti přidělávám potíže.”

„Ne, tohle je samozřejmost.”

Sám bych se o Zenith nedokázal naprosto postarat. Potřeboval jsem Liliu nebo Aishu. Bylo by zlé, kdyby ani jedna nešla.

„No, Aisho. Takhle tě chci požádat, abys přesunula pozornost z Království Dračího krále na Království svatého Milise.”

„Dobrá~! Kdy odjedeme?”

„Správně... Aisho, doufám, že odjedeme brzy.”

Nebo ještě lépe, můžeme to srovnat s Cliffem. Ačkoli k tomu nebyl žádný konkrétní důvod, místo teleportace bylo od Milisu trochu vzdálené. Než abychom cestovali odděleně, možná bude lepší, když půjdeme spolu.

„No, za měsíc.”

„Jasně.”

Ale i tak, ohledně mé babičky. Přemýšlel jsem, co to bylo za ženu. Když jsem viděl Norninu a Aishinu reakci, trochu jsem se bál se s ní setkat.

Co se týkalo mých manželek, co byly opilé a spaly, prostě jim o tom řeknu zítra.

Část 5

Měnili jsme náš původní cíl Království Dračího krále. Další žoldnéřskou pobočku vytvoříme v Království svatého Milise. Aisha mi řekla, abych se začal připravovat, i když si stěžovala. Kromě dokumentů pro Království Dračího krále začala psát štos pro Milis. Když jsem se na to podíval, pravděpodobně to byl dokument o druzích lidských zdrojů v každé zemi.

Protože jsme tentokrát neměli přímou podporu země, shromáždění nadaných lidí bude mnohem víc časově náročné. Momentálně jsme počítali tak s půl rokem. Na dobu, kdy to začne fungovat to vážně nebyl absurdní odhad.

A taky co se týče Cliffa, hned jsem mu to řekl. Náhodou se stalo, že jsem tak nějak dostal tohle, a tak pojďme spolu. Cliff se suše usmíval a nezdálo se, že by se mu to protivilo.

„Takhle řečeno jsem si tak nějak myslel, že najdeš způsob, jak mě následovat.”

Vážně? Cítil jsem za tím důvěru; jeho slova prostupovala úleva.

Cliff začal být možná nečekaně také nervózní. Když jsem šel se Zanobou, řekl, že je dobře, že ho následuju, ale tentokrát chtěl jet sám. Ta úroveň přátelství, co jsem z Cliffa cítil, mě překvapila. Kdyby to jen bylo od začátku tak snadné, seniore Cliffe.

Takže do Milisu pojedou kromě Cliffa čtyři lidé: Aisha, Zenith, Lilia a já.

Sylphy zůstane doma, protože kvůli Aishe a Lilie klesne počet lidí, co se postará o domácí práce. Kvůli nepříjemnostem ohledně Magické rasy v Království svatého Milise zůstávala doma i Roxy.

Eris byla připravená jít, ale Lilia byla silně proti. Manželka Eris ať raději nejde do toho domu Latreiů, nebo rozhodně dojde k boji. Ale vážně jsem nechápal, co tím myslela. Ale podle toho, co Lilia řekla, byla ta žena jménem Claire Latreia celkem vybíravá.

Bylo lepší, aby se s Eris nesetkala, to jsem aspoň pochopil. Bylo by směšné, kdyby se Zenithin dům stal zdrojem nebezpečí. A taková cesta by byla s malými dětmi obtížná.

Z toho důvodu jsem se musel Eris vzdát.

Nezvykle to byla situace, kdy nejela žádná z manželek. ...No, někdy se to takhle stává.

---

A pak když jsme se chystali a připravovali odjet. Zjistilo se, že Sylphy je těhotná.
-------------------------------------------------


~ No, úplně mě to svádí říct: "Tak tipujte, na jakém počtu dětí se zastaví..." ~

~ A když nejede žádná z manželek, je rozhodně zvýšená pravděpodobnost nevěry. ~

<Předchozí>...<Následující>