Kapitola 219

Kapitola 219 – A do Milishionu...
Část 1

Sylphy otěhotněla. Bylo to naše druhé dítě.

Bylo to přímo před odjezdem. Kdyby to bylo dřív, byl bych s rozumem v koncích, jestli mám odejít nebo ne. Ale tohle bylo čtvrté dítě, co jsem udělal těsně před odjezdem na dlouhou pracovní cestu. Pořád jsem se trochu obával, ale v porovnání s minulostí jsem teď byl mnohem vyrovnanější.

Bylo to vskutku příznivé. Jak by se mělo jmenovat? Jestlipak to bude chlapec nebo dívka. Lucy, budeš mít malého bratříčka nebo malou sestřičku? Zase se staneš starší sestrou, co? A radostí bez sebe jsem pobíhal po zahradě, ale...

„Paní Sylphy je... C-Co mám dělat...?!”

Lilia panikařila. Ona, co byla vždycky klidná, měl tvář zmodralou a váhala, jestli má jít nebo ne...

„Smyslem mého života je starat se o paní Zenith... Ale těhotná paní Sylphy je jediná, kdo může vykonávat domácí práce... Pokud se něco stane...”

Pocestuje s námi do Milisu, aby se starala o Zenith. A mezitím tu Sylphy necháme starat se o dům. Takový byl plán, než jsme zjistili, že je Sylphy těhotná. No, Roxy mohla s domácími pracemi pomoct nebo bychom mohli dokonce najmout dočasnou služebnou. Ačkoli jsem si pomyslel tohle, na několik měsíců nechat svou těhotnou manželkou samotnou, stejně jsem se cítil mírně nervózně.

Lilia nevěděla, co dělat. Nevěděla, jestli by nás měla následovat a starat se o Zenith nebo zůstat a pomoct Sylphy. Když jsem viděl Liliu takhle rozrušenou, měl jsem pocit, že by mě to mělo víc trápit. Možná bych neměl tak nevinně oslavovat. Když jsem se stal Orstedovým podřízeným, původně jsem se na takovou situaci připravil. Ale když na to tak pomyslím, předpokládal jsem, že tu v mé nepřítomnosti bude spolehlivý pečovatel jako Aisha nebo Lilia. Možná že tohle bylo špatné. Začínal jsem být neklidný...

„Ehmmm, jsem v pořádku. Je to podruhé a taky tu je Roxy a Eris a taky babička,” řekla Sylphy, aby Liliu uklidnila.

No ano, toto bylo Sylphino druhé dítě. Věděla, co má dělat. Také tu bylo mnoho lidí, na které se mohla spolehnout. Roxy bude často mimo dům, takže možná bude nejlepší říct Elinalize, aby ji chodila pravidelně kontrolovat. Dokonce i Eris by měla být schopná pomoct, pokud bude třeba.

Jo, správně. Během Sylphina prvního těhotenství tu byly jenom Aisha a Norn, co mohly pomoct. Aisha teď měla zkušenosti s péčí o tři těhotné ženy, ale tehdy byla stále nezkušená. Když o tom tak přemýšlím, nynější situace byla lepší. A tentokrát se určitě vrátím, než uplyne rok. Takže to bylo v pořádku.

„Správně, zvládneme to! Já je ochráním!”

„Budu trochu nervózní, protože během dne nebudu doma, ale pořád tu někdo bude, takže si nemyslím, že by tu bylo nějaké nebezpečí.”

Eris souhlasila a Roxy taky. Ale pořád tu bylo spoustu důvodů k obavám. Lilia shlížela na Laru, co stála, zatímco se držela lemu Roxiny róby.

„Ale jsou tu další děti, takže to je jen větší břímě. Nevím, co se stane...”

No ano, nedá se předpokládat, co děti udělají. Jak Lucy, tak Lara se aktivně pohybují. Ty dvě by na Sylphy nikdy zlomyslně nezaútočily. Ale co když Lucy během magického tréninku zasáhne Sylphy? Nebo se Lara pokusí odjet z domu na Leovi a Sylphy se v panice skutálí ze schodů.

...Mohl jsem tak pokračovat donekonečna. Každopádně děti byly nehody, co jenom čekaly na to, aby se staly.

Byl jsem nervózní. Nebylo třeba říkat, kdo způsobil, že Sylphy byla těhotná. Když Sylphy řekla, že kvůli své rase možná nebude schopná mít další děti, odpověděl jsem: „To nebudeme vědět, dokud to nezkusíme.” A nikdy jsem ani nepomyslel na nějaké plánování rodiny.

Ne, nebylo to tak, že bych si zahrával. Upřímně jsme chtěli další dítě. Ale bylo to pět let, co se Lucy narodila, takže jsem si myslel, že Sylphy měla pravdu a že už není schopná dalších a poslední dobou jsme to dělali bez starostí... Každopádně se s tím nedalo nic dělat. Byl jsem zodpovědný.

Když byla moje manželka těhotná a měla těžkosti, znovu jsem musel od ní odejít. Dosud to tak bylo u všech třech. Ale i tak jsem přemýšlel, proč byly těhotné vždycky, když jsem se vydával na cestu... Jestlipak to byla Hitogamiho kletba.

Možná bych měl cestu do Milisu pozdržet. Mohli bychom tu cestu pozdržet tak o rok, počkat, až Sylphy porodí a pak odjet. Ale byla tu šance, že otěhotní Roxy nebo Eris a bylo by to pořád dokola... Každopádně když uvážím, jak dlouho trvá cesta do Milisu, druhá strana by nás ještě další rok nebo dva neměla čekat. To samé platilo u Cliffa.

Ale byla tu ta Cliffova záležitost. Elinalize chtěla, abych aspoň v začátcích na Cliffa dohlédl. Cliff půjde s námi, anebo bez nás.

Já si myslím, že to bude OK, ale kdybych ho nechal rok samotného, mohl by se dostat do slepé uličky, z které by už nebylo návratu.

Bylo nepravděpodobné, že by Sylphy nebo Cliff byli v nebezpečí. Ani jeden případ nebyl urgentnější než druhý. Musel jsem si jeden vybrat.

Cliff nebo Sylphy. Práce nebo láska.

Pokud pomyslím na budoucnost, měl bych si pospíšit se svým plánem otevřít v Milisu žoldnéřskou pobočku a pomoct Cliffovi stát se budoucím papežem. To by byl pro mě ten nejlepší výsledek. Ale bylo to v pořádku? Kdyby kvůli tomu Sylphy a děti plakaly, nebylo by to zbytečné? Musel jsem mít na paměti, proč jsem pro Orsteda pracoval. Nemůžu ten důvod pustit ze zřetele.

„...”

Zatímco jsem o tom přemýšlel... Najednou se pohnula Zenith.

„Hm? Paní Zenith?”

Najednou se bez varování dala do pohybu, skoro jako kdyby chodila ze spaní, a popadla Liliu za ruku. Zdálo se, že do toho úchopu vložila hodně síly, neboť Lilia se potácela, zatímco ji Zenith táhla. Jejím cílem byla Sylphy.

„Ehm... Zenith?”

Zdálo se, že Sylphy byla zmatená. Zenith vzala Liliinu ruku a jemně ji položila Sylphy na rameno. Jako kdyby se snažila Liliu požádat, aby dohlédla na Sylphy. Jako kdyby chtěla říct, že bude sama o sobě v pořádku, a tak by Lilia měla zůstat tady.

„Paní...!”

Lilia měla vlhké oči. Tohle byla silná vůle, co Zenith někdy projevovala. Všichni v rodině si všimli, jak ji projevovala, kdykoli šlo o děti nebo vnoučata. Než aby se Lilia starala o ni, Zenith chtěla, aby se starala o Sylphy a dítě, co se mělo narodit. Všichni to pochopili.

„Rozumím.”

Lilia si setřela slzy z očí a přikývla. Na její tváři se zračilo, že už neváhala.

„Aisho!”

„A-ano!”

Lilia zavolala na Aishu, co měla pusu dokořán.

„Postarej se o paní Zenith místo mě a v bezpečí ji doprovoď do domu Latreia. Nedovolím žádné sobectví!”

„...Ano!”

Aisha byla na chvilku ztracená. Pravděpodobně nechtěla jít do domu Latreiů. Ale nebyla špatné dítě, co by v této situaci řeklo „ne”.

„Pane Rudee, za tohle ti předem děkuji.”

„...Dobře, to nic.”

Pokud na Sylphy dohlédne Lilia, rozhodně bude v pořádku. Silně jsem tomu věřil. Bez starosti jsem mohl dělat svou práci v Království svatého Milise.

„Sylphy.”

„...Co, Rudi?”

Ale zbývalo mi říct ještě jednu věc. Něco velmi důležitého.

„Miluju tě.”

„Jo. Taky tě miluju.”

Sylphy vstala a jemně mi ovinula ruce kolem zad. Zabořil jsem jí tvář do vlasů a objal jsem ji, aniž bych ji moc pevně stiskl.

„Jméno pro naše dítě, budu o něm přemýšlet.”

„Jo, dej mi vědět, až se vrátíš.”

Sylphy se stydlivě zasmála. Obyčejně bych byl nervózní. Ale Lilia byla se Sylphy. Byla to moje spolehlivá druhá matka.

A pak když jsem objal Roxy a Eris, jsme vyrazili.

Část 2

Vydali jsme se na cestu. Já, Aisha, Zenith a Cliff. Jenom my čtyři.

Ačkoli jsme si pečlivě vybrali zavazadla, nakonec jsme toho měli hodně. Litograf ke komunikaci a povolávací svitek Magického brnění MK-1.

Jako obvykle jsem měl na sobě MK-2B, takže váha nebyla problém. Ale dokonce i s hojnou silou jsem měl jenom dvě ruce a jedny záda. Velikost člověka se neměnila a bylo těžké se pohybovat, zatímco jste nesli zavazadlo větší než vaše tělo. Bylo to jako nést velký štos kartónů.

S Cliffem jsem se setkal na předměstí, zatímco jsem nesl tu velkou horu zavazadel. Cliffa překvapilo, když jsem mu řekl, že se počet lidí, co s námi cestovali, snížil. Ale když se doslechl o Sylphině těhotenství, s jasným úsměvem mi poblahopřál.

„Z mého pohledu se tvá situace nemůže dost vynachválit... Milis učí, že zrození nového života je za každých okolností veselá událost.”

„Za ta slova ti děkuji.”

„Modlím se k Milisovi, aby se naše děti staly dobrými kamarády.”

I když Milisova církev neschvalovala můj životní styl, v mých dětech chyby nenacházela. No, byla tu velká šance, že mé děti budou mít také více partnerů... Cliff na to měl pravděpodobně připravené kázání. Ne, já je budu muset poučit. Správně.

„Jen tak mimochodem, seniore Cliffe, víš něco o rodu Latreia?”

„Rod Latreia...”

Za poslední měsíc mi moje sestry a Lilia řekly různé věci o babičce Claire z Latreiů, zatímco se tvářily necharakteristicky nepříjemně.

Ve zkratce byla nesmírně tvrdohlavá a přísná. Norn řekla: „Vzpomínám si jedině na to, že se na mě naštvala, že se mi nevedlo dostatečně dobře.” Přitom odvrátila zrak. A Aisha řekla: „Naštvala se na mě, že se mi vedlo lépe než Norn.” A povzdechla si přitom. Lilia řekla jenom: „Je to člověk, co si velmi váží rodové linie a Milisovy doktríny.”

Zkrátka se zdálo, že ti tři lidé během svého pobytu v domě Latreiů v Milishionu byli neustále tyranizováni ohledně věcí jako rodina a společenské postavení a sňatek. Ale co se týče Claire, příliš jsem se netrápil. Ačkoli setkání s ní se po tom, co jsem slyšel, jevilo trochu děsivě... Už jsem znal někoho tvrdohlavého a přísného.

Ačkoli zemřel... Sauros Boreas Greyrat. Erisin dědeček. Ten starý muž měl jiné hodnoty než Claire, ale pořád ten popis splňoval do puntíku. Pokud jsem se choval civilně, zareagoval podle toho.

Claire byla také lidská bytost. Pokud respektuje pokrevní spřízněnost, pak mi v žilách technicky kolovala krev Greyratů a Latreiy. Ta část ohledně respektování Milisovy doktríny byla trochu děsivá, takže bych měl skrýt fakt, že praktikuju polygamii.

Každopádně jsem dokázal s lidmi vycházet v Erisině domě, co byl plný hlučných a násilných lidí. Pokud byla Claire něco jako ženská verze Saurose, pravděpodobně budu v pořádku. Vzpomínky mých sester ji vykreslovaly jako nepříjemnou ženu, ale pořád tu byla slušná možnost, že když se s ní setkám, dopadne to tak, že je to dobrý člověk, co je jen trochu tvrdohlavý a horkokrevný. Ruijerd byl taky takový.

Každopádně jsem neměl v úmyslu zabránit matce, aby se znovu shledala se svou dcerou. Ale jen pro jistotu se zeptám na víc informací.

„Jsou to klíčoví členové ve frakci, co stojí proti Magické rase, a je to významná rodina, z které vzešlo mnoho výtečných chrámových rytířů.”

„Hmmm.”

Chrámoví rytíři. Pokud si to správně vybavuju, moje teta Therese byla členem řádu Chrámových rytířů. Jestlipak se jí vedlo dobře.

„Když jsem byl v Milisu, pořád jsem byl malý, takže moc podrobností nevím, ale Norn je popsala jako přísnou rodinu.”

Zdálo se, že Norn Cliffovi věřila, a zdálo se, že když měla problémy ve škole, probrala to s ním. Podle toho, jak to vyznělo, se zdálo, že s ním mluvila o tom, jak ji rod Latreiů označil jako „bezcenné dítě”. Vždycky ji srovnávali s Aishou a říkali o ní, že je budižkničemu, co prohrálo s dítětem milenky.

Zdálo se, že Cliff jí řekl něco v tom smyslu, že se nemá trápit tím, že ji srovnávají s ostatními. Že akorát musí usilovat o to, aby zlepšila své nynější já. V důsledku čehož se Norn stala předsedkyní studentské rady. Nebylo to řečeno, ale zdálo se, že Norn Cliffa respektovala.

Nebylo to na úrovni „lásky”. Ale kdyby nebylo Elinalize, byla tu možnost, že by se ti dva dali dohromady. Ach, a pak by rod Latreia, co byl proti Magické rase, měl pouto s rodem Grimoirů, co byl pro Magickou rasu. Ach, ne, ne. Norn byla jiná. Byla dítětem rodu Greyratů. Neměla co dělat se střetnutím frakcí v církevní komunitě Milisu.

„Modlím se, že až se vrátíme, že se nepřidáš k rodu Latreiů a nestaneš se mým nepřítelem.”

„Není možné, abych se stal tvým nepřítelem, seniore Cliffe.”

„Samozřejmě ti věřím. Ale někdy jsou věci, s kterými se nedá nic dělat...” řekl Cliff a suše se usmál.

Když jste o tom popřemýšleli, rozhodně se zdálo, že by to vedlo k potížím.

Rod Latreiů byl spřízněný s Řádem chrámových rytířů, součástí frakce proti Magické rase a Cliffovým nepřítelem. Bylo přirozené si myslet, že budu mít poutu k tomu rodu.

Ne, byl jsem akorát pokrevně spřízněný. Pocházel jsem z rodu Greyratů z Magického města Sharia. Byl jsem podřízeným Orsteda, Pravá ruka Dračího boha, Rudeus Greyrat. Jsem Rudeus, Cliffův přítel, to jsem byl.

„Nebudu ti aktivně pomáhat, seniore Cliffe, ale rozhodně se nestanu tvým nepřítelem. Pokud si myslíš, že to je lež, vždycky můžeme jednu mou dceru zasnoubit s Clivem.”

„Och, to by možná bylo dobře. Zasnoubení mezi tvou dcerou a mým synem... Jo, vůbec to není špatné...”

„Ach, počkej chvilku. Rodič rozhodující o sňatku dítěte je přece jenom...”

„Já vím, já vím. To byl jen žert. No tak, pojďme.”

Cliff s úsměvem vyrazil. Vážně to byl žert, že? Ale jelikož jsou Lucy i Lara tak roztomilé... Obě dvě vyrostou a v budoucnu se budou podobat svým nádherným matkám.

Clive bude vyrůstat, zatímco bude sledovat ty nádherné sestřičky. Lucy bude pravděpodobně jeho první láska. Clive byl Elinalizin syn, možná jí v raném věku vyzná lásku a začne s ní chodit.

Spíš než nějaký člověk pochybného zázemí to byl Cliffův syn. Pokud na tom Clive bude trvat a skloní hlavu se slovy „prosím, tcháne”, nebudu proti tomu, aby spolu chodili. Samozřejmě neměl právo mi říkat tcháne, ale—

„Brácho, pojďme,” řekla Aisha, zatímco vedla Zenith za ruku, a já se vzpamatoval.

„Ach, promiň, promiň.”

Předbíhal jsem událostem. Zatímco jsem si pomyslel tohle, následoval jsem Cliffa.

Část 3

Zastavil jsem se v kanceláři, abych se pozdravil s Orstedem. A pak jsem šel do sklepení, abych použil magický teleportační kruh.

Předtím jsme už ustanovili teleportační kruh blízko Milisu. Teleportovalo nás to do hlubin lesa nedaleko Milishionu. Byli jsme ve sklepení opuštěné vily.

I když jsem se sám sebe ptal, proč je v lese opuštěná vila, zdálo se, že lesy na tomto světě často pohlcovaly vesnice ve své blízkosti. Tohle byla jedna z těch vesnic.

Vila byla obrostlá mechem a sklepení bylo zarostlé břečťanem. Na takovém místě matně zářila magická formace. Vila byla zanedbaná, ale nijak brzy se nezhroutí. Možná proto, že ji podpíral strom.

Občas sem přicházeli dobrodruhové ze sousedních městeček, a tak jsem místnost s magickou formací skryl tajnou chodbou a v místnosti, kam ústila, jsem nechal truhlu s pokladem. Dal jsem do ní jen pár zbytečných magických předmětů, ale většinu dobrodruhů by to uspokojilo a vrátili by se.

Odtamtud jsme šli pěšky.

Protože Zenith byla v podstatě invalidní, cestování šlo pomalu. V okolí Milisu nebyli žádní silní netvoři, ale stejně bylo nezbytné postupovat vytrvale.

Ach ano, když už mluvíme o netvorech. Když jsem do tohoto lesa přišel s Orstedem, abychom nainstalovali magickou formaci, vzpomínám si, že jsem poprvé viděl jistého netvora.

Goblin. Zelená kůže, zhruba poloviční velikost člověka. Chlípný a agresivní, byl to nejslabší druh netvorů na světě. Žili v kmenech a občas polapili příslušníky jiných ras a oplodnili je. Nedalo se s nimi komunikovat a na lidi nahlíželi jako na nepřátele. Útočili na ně od pohledu.

Ale po pravdě byli tací, co si mysleli, že goblini možná nebyli netvoři, ale příslušníci Magické rasy. Žili velmi primitivním životním stylem v jeskyních hluboko v lesích. Obývali příbytky v jeskyních a přežívali jako skupiny lovců. Ačkoli jejich řemeslné umění bylo chabé, používali prosté nástroje jako palice a kamenné nože.

A ačkoli jsem to zahlédl jen na okamžik, vypadalo to, že gobliní rodiče projevovali něco jako lásku ke svým dětem. Nemyslel jsem si, že by se tak lišili od primitivních lidí. Prostě se brali jako netvoři kvůli jejich nízké inteligenci.

Kdyby se dalo rozumět jejich řeči, možná by to bylo trochu jiné. Ale toto byl Milisův kontinent. Království svatého Milise by takové stvoření nikdy neuznalo. Bylo možné, že goblini na lidi útočí, jakmile je spatří, protože mezi nimi byla zlá krev z minulosti. Goblini měli jistě svůj díl bojů s Milisem.

Když o tom tak přemýšlím, goblini byli ubohá stvoření. Možná by to byl jiný příběh, pokud by obývali Centrální kontinent. Spíš než netvoři by je možná uznali jako Magickou rasu nízkého řádu...

Zatímco jsem takhle přemýšlel, bez námahy jsem eliminoval všechny gobliny, co na nás po cestě do Milishionu přišli zaútočit. Ne, nehodlám založit Organizaci pro blaho goblinů. Neodpustím goblinům, že na mě zaútočili, i když byli ubozí.

Když jsme vyšli z lesa, byli jsme zhruba 7 dní cesty od Milishionu. Zastavili jsme se ve vesnici, abychom si koupili vůz tažený koňmi. I když jsem řekl vůz, bylo to spíš jako chabě sestrojený dvoukolák, ale bude to lepší než jít pěšky. Litograf byl přece jenom těžký.

Vozem jsme jeli po silnici. Na venkově bylo víc planin než v Asurském království. Mnoho zdejších rolníků udržovalo pastviny a nepěstovali plodiny.

Asurské království mělo scenérii jako americká pšeničná pole. Tahle krajina byla víc jako pastviny v Alpách.

Asura byla zelená a žlutá. Milis byl zelený a modrý. Obě země měly zeleň. Hojný rostlinný život byl důkazem jejich prosperity.

Po cestě jsme narazili na mnoho netvorů, ale to jenom dle standardu Milisova kontinentu. V porovnání s Magickým kontinentem a severskými zeměmi byl kontinent Milis jen vlažný.

---

A dorazili jsme.

Hlavní město Království svatého Milise, Milishion. Nádherné město obklopené bohatou přírodou a chráněné sedmi věžemi.

Město, kde jsem se jednou znovu shledal s Paulem.
-------------------------------------------------


~ Hodně lidí sází na pěkné číslo sedm, co se dětí týče. Kolik těch mrňat nakonec bude, se dozvíme už za nějaké 4 knihy. ~

~ A toto byla poslední kapitola 20 a půlté knížky. Příště se naplno rozjede Milis. ~

<Předchozí>...<Následující>