Kapitola 215

Kapitola 215 – Promoce Cliffa a Zanoby

Část 1

Během dalších dvou měsíců jsme byli já a Zanoba zaneprázdnění vytvářením výlohy našeho prvního obchodu.

Abychom toho dosáhli, měli jsme podporu znalého profesionála. Byl to člen naší žoldnéřské skupiny. Zdálo se, že jako bývalý kupec míval krátkou dobu obchod. Ale selhal a o všechno přišel...

Od člověka, co selhal, jsem toho moc nečekal. Pokud nechápal, proč selhal, pak bylo snadné opakovat stejnou chybu. Tohle jsem řekl já, člověk, co své chyby často opakoval; dalo se na to spolehnout.

Ale selhání bylo základní součástí celého procesu. Zkušenosti lidí, co opakovaně selhali, měly stejně hodnotu.

Navíc člověk nevyroste, pokud prostě přestane, když selže. Nikdo nemusí dosáhnout 100% úspěchu. Míra dosažení může být kolem 60%, ale svět okolo se stejně změní s ucházející známkou. Úspěšná zkušenost člověka změní. Pokud toho člověka zahrnu úspěšnými zkušenostmi, určitě se z něj v budoucnu stane úžasný talent.

A tak, zatímco jsem se přemlouval, jsem udělal náš první obchod, zatímco jsem poslouchal rady toho chlápka. Na okraji dílenské čtvrti to byl malý sklad. Když jsme to předělali, vznikl z toho sklad s výlohou, kde se dalo vystavit naše zboží.

Budeme v pohodě, i kdyby se náš inventář rozrostl a potřebovali bychom obchod rozšířit. Ale ze začátku bylo dobré mít jen malý obchod. Bylo by pěkné, kdybychom jen splnili nynější cíl prodeje.

Dokud budeme trochu vydělávat, neměl by být problém, ani když se nám zásoby nahromadí. No, rozhodneme se, co udělat, až v budoucnu změříme svůj pokrok.

Část 2

Pak byl čas na promoce Ranojské Magické univerzity.

Ceremonie se pořádala ve velké posluchárně. Mezi seřazenými absolventy byl Cliff. Ve skutečnosti byl vzadu i Zanoba. I když školy nechal, bylo mu na zvláštní dovolení dovoleno účastnit se ceremonie. Byl zvláštní student a většina školní práce zvláštních studentů bylo stejně samostudium. Nebylo by mylné říct, že to bylo také proto, že s ním zástupce ředitele Jinas velmi soucítil.

Nezdálo se, že by měl Zanoba zájem o samotnou ceremonii. Ale takové ceremonie mohly být významnými přechody.

Přišlo mi to jako karneval.

Účast byla jako obvykle. Bylo tu zhruba 500 absolventů a k tomu 200 až 300 členů profesorského sboru. Roxy se posledně jevila trochu nevyrovnaně, ale teď tam řádně zapadla. Bylo to proto, že si na to zvykla? I když mezi tím davem byla jediná malá postava, nepůsobilo to trapně. Spíš mi to přišlo velmi přirozené.

Jediní studenti, co se dneska museli účastnit, byla studentská rada. V čela byla Norn s tím Kiritsu se svalnatou tváří a za nimi skupina členů včetně Magické a Zvířecí rasy. Když byla předsedkyní Ariel, byla to skupina, co sestávala hlavně z Lidské rasy. Když se změní hlava organizace, lidé pod ní se také změní. I během uvítací ceremonie loni jsem měl pocit, že Norn přitahovala studenty ze Zvířecí a Magické rasy. Ani jsem o ní od studentů neslyšel žádné špatné zkazky.

Nedosáhla takového okouzlení, co vybuzovala Ariel, ale zdálo se, že ji uznávali jako spolehlivou předsedkyni. Jako její bratr jsem mohl mít hlavu hrdě vztyčenou. Jen tak mimochodem, tentokrát jsem od Jinase dostal povolení sedět v řadě hned pod studentskou radou. Ach, bez ohledu na to, kolikrát to vidím, absolventská ceremonie je impresivní.

„Představitel absolventů, Brooklyn von Eruzais! Nyní ti uděluji certifikát Magické gildy řádu D!”

Představitelem absolventů tentokrát nebyl Cliff. Jsem si jistý, že jsem jméno tohoto představitele neslyšel, ale znělo mi to povědomě. Bylo to jméno královské nebo šlechtické rodiny z vévodství Neris, jednoho státu z Magického triumvirátu. Tato univerzita byla pojmenovaná po království Ranoa, ale společně ji financoval Magický triumvirát. Při takovéto ceremonii bylo možná nepsaným pravidlem dát prioritu šlechtě z Magického triumvirátu.

„Uctivě uznáváme Brooklyna von Eruzais!”

„Nechť se vydáš cestou magie.”

Cliff, co to sledoval, měl netečnou tvář. V minulosti by Cliff zuřil: „Proč nejsem představitel já?!” Vlastně pokud se podíváte jen na výsledky, mezi všemi absolventy nebyl nikdo, kdo by byl lepší než Cliff. Co se týkalo jeho konečných známek, ve všech čtyřech útočných magií se dostal na pokročilý řád, v léčivé magii pokročilý řád, v detoxikační magii pokročilý řád, v bariérové magii mírně pokročilý řád a ve vymýtací magii pokročilý řád. Kromě toho všeho tu byla jeho teze o potlačování kleteb.

V ničem nedosáhl řádu Světce, ale k jeho dosažení se nikdo ani nepřiblížil. I kdybyste se podívali do historie univerzity, jen stěží by tam měl být někdo takový. Co já vím, tak skvělý člověk mohl být jen na Roxině úrovni. Protože já jsem se na univerzitě naučil jen léčivou a detoxikační magii, nepočítám se do toho.

Kromě toho měl Cliff také kvalifikaci jako Milisův kněz. Jeho zvyk se každou noc spojit s Elinalize neměl na jeho známky žádný efekt. Dosáhl ve škole všeho, co chtěl. A stal se dospělým jak fyzicky, tak duševně. Oženil se s nádhernou ženou a měl dítě. Stal se z něj bezchybný riajuu.

Ale když jsem to uvážil, možná bědoval, že nebyl představitelem. Ta jeho netečná tvář, trápilo mě to. Ta záležitost před dvěma měsíci, v které se měl rozhodnout. Ještě mi své rozhodnutí neřekl. Ale taková věc by měla stačit na to, aby ho trápila. Dva měsíce možná nebylo dost času na to, aby udělal takové rozhodnutí.

Část 3

Když absolventská ceremonie skončila, okamžitě jsem se setkal se Zanobou. Ginger a Julie byly nastrojené a za zády měly připnutou květinu. Nikdo jiný takhle oblečený nebyl. Jestlipak to byla shironská tradice.

„Zanobo, blahopřeju k dokončení studie.”

„Ach! Mistře! Moc děkuju!”

Zanoba měl na sobě stejnokroj Magické univerzity. Ačkoli to bylo navržené pro mladé lidi, slušelo mu to víc než formální oblek z Shirone.

„Ke všemu, co mělo spojitost s mým absolvováním jsem se otočil zády... Takže mě zarazilo, když jsem před pár dny najednou obdržel dopis od univerzity.”

„Je to pěkné, ne? Mít takovou událost jako milník v životě?”

Jak se dalo čekat, mít ceremonii v důležitých přechodech života bylo nejlepší. Trochu jsem litoval, že se Sylphy nemohla účastnit své ceremonie. Ale Zanobovi to možná nepřišlo jako nic než otrava. Byl z královské rodiny.

„Nebo se ti možná něco takového protiví?”

„Ne, nejdřív jsem si myslel, že to bude otrava, ale když jsem sem přišel, dopadlo to tak, že to tak nečekaně nebylo.”

Zatímco jsme mluvili, Zanoba se rozhlížel po okolí. Čerstvě dostudovaní a absolventi kroužili kolem, aby se pozdravili s profesory. Byla to scéna, co hřála u srdce.

Ne, člověk uprostřed toho davu byla Norn. Za ruku ji držel chlapec z Magické rasy s uzardělou, jasně rudou tváří. Norn se tvářila ustaraně a studentská rada kolem nich se šklebila. Přemýšlel jsem, jestli to bylo vyznání lásky. Nebo to možná bylo něco příjemnějšího a ten student si šel akorát potřást rukou s předsedkyní. Událost na potřes rukou s Norn. Přemýšlel jsem, jestli by si hodně Norniných stráží (její fanklub) koupilo Ruijerdovu figurínu, kdybych k tomu zahrnul kupon na potřes rukou.

Ne, u prodávání figurín nebylo mým účelem vydělávat peníze. Ale stejně...

Trochu dál v obklopení děvčat byla Roxy. Zhruba pět studentek sklánělo před Roxy hlavu s uslzenou tváří. Roxy se mírně usmívala, ale vypadalo to, že v sobě něco držela. Emocionální mladá dívka, co brečela, rozhodila paže kolem Roxy. Ta ji s komplikovaným výrazem poplácala po zádech, tap tap. Pak ten pláč začal ve vší vážnosti, neboť se rozšířil na okolní studentky.

Navíc na různých lokacích v okolí probíhaly graduační události. Konkrétní, mírně uslzená atmosféra závěrečné ceremonie byla osvěžující.

Ale nikdo se nepřiblížil k Zanobovi a ke mně. Já už jsem do školy moc nechodil a zbývalo mi tu už jen pár známých; tak nějak jsem si přišel trochu osaměle.

No, to je jedno. Po tomhle jsem měl zarezervovanou tavernu. Pursena, Rinia a také moje rodina. Pozval jsem i Nanahoshi, měl by to být zábavný banket, kde se spolu všichni sejdou. Orsted se toho vážně nemohl účastnit, ale obdržel jsem blahopřejnou řeč.

Že byla tato událost osamělá, ještě neznamenalo, že jsem neměl kamarády. No, prostě pěkně a rychle půjdu domů.

„Pane Rudee.”

Jak jsem si myslel tohle, přišel za mnou muž. S blonďatými jemnými vlasy to byl chlápek kolem 20 let. Tak nějak mi někoho připomínal. Kde už jsem tohoto člověka viděl?

„Rád tě poznávám, mé jméno je Brooklyn von Eruzais.”

Ach ano, tento muž byl představitel absolventů! Zrovna před chvílí jsem ho viděl.

„Ach, představitel absolventů, blahopřeju.”

„Moc děkuji.”

Když jsem sklonil hlavu, také mi úklonu elegantně oplatil.

„Ale byl jsem schopen školu absolvovat jako představitel jen díky vlivu své rodiny. Ve výsledcích testů jsem byl na druhém místě po panu Cliffovi jako vždycky.”

„Znovu ta skromnost...”

Skoro mě polil studený pot. Nepřemýšlel jsem, když jsem prostě otevřel pusu. Nevěděl jsem, jak dlouho ti dva lidé soupeřili se svými výsledky.

„Ale díky postavení své rodiny jsem v tom nejposlednějším okamžiku dokázal pana Cliffa porazit. Nakonec jsem vyhrál...”

No ano, protože byl představitel absolventů. Když se podíváte na výsledky, byla to výhra. Stačilo to nazývat vítězstvím, i když to vlastně vítězství nebylo.

„...takže, pane Rudee.”

Brooklyn se podíval přímo na mě. Oči měl plné upřímnosti. Přemýšlel jsem, co za tím bylo. To znamenalo, že se možná přišel vyznat? Hodlal se vyznat teď, když konečně zvítězil nad Cliffem? Bylo to něco takového?

Ne, přestaň, mám dvě manželky a manžela a děti...

„Rád bych tě požádal o duel.”

Bylo to něco jiného. Duel...? Pravděpodobně to bylo tím, že vešlo ve známost, že pracuju pro Orsteda, ale poslední dobou se někdy takoví lidé ukázali, ale... Ale pročpak chtěl duel, když vyhrál nad Cliffem?

„Proč?”

„Ano, zajímalo mě, jak moc jsem zesílil. A pak jsem za posledních několik let pochopil, že tvá síla je dalece za průměrnou úrovní.”

No, byl jsem nápadný... Ale no tak, tohle nebylo v pořádku ani jako žert. Možná bych ho měl jednou nebo dvakrát uhodit do hlavy a pak odejít.

„Ano, pane Rudee, bude v pořádku začít?”

„...Asi jo?”

„Chtěl jsem tě tak moc vyzvat na souboj. Od té doby, co jsi jedinou ranou porazil Démonického lorda Badigadiho,” řekl Brooklyn, zatímco silně zatínal pěst. „Pocházím z rodiny válečníků. Když se vrátím do své domoviny, zdědím postavení, kde budu zodpovědný za své podřízené. A tehdy přijdu o příležitost otestovat své schopnosti.”

„Když získáš to vysoké postavení, nebudeš se moct oddávat vlastnímu pohodlí.”

„Přesně. Takže teď je tohle moje poslední šance; prosím, přijmi mou výzvu!”

Brooklyn se svižně uklonil. Chápal jsem tu situaci. Všichni mladí muži chtěli znát rozsah své vlastní síly. Tento mladý muž věděl, že byl nad průměrem. Nacházel si lidi, co byli silnější než on. Věděl, že pravděpodobně prohraje, ale stejně se chtěl vrhnout na tu výzvu.

Bylo na tom jenom jedno, co jsem nechápal.

„Jak tohle souvisí s tím, že jsi porazil Cliffa?”

„Ech?”

Když jsem se ho na to zeptal, panu Brookovi zmizel z tváře veškerý výraz.

„Slyšel jsem, že aby člověk mohl vyzvat na souboj pana Rudea, musí porazit jeho skupinu šesti démonů. Slečny Rinia, Pursena a Fitts dostudovaly a po panu Badigadovi už není ani stopy... Na poražení zbýval jenom pan Zanoba...”

„...”

Skupina šesti démonů... Tak mě tak napadá, existovalo něco takového. Neměl jsem ponětí, kdo s tím přišel. Pokud člověk neporazí všechny členy nebo tak něco, nemůže na souboj vyzvat mě. Tenhle chlápek se toho zodpovědně držel...

„Takže jsi vyhrál proti Zanobovi?”

„Ve cvičných soubojích během vyučování jsem byl schopen vyhrát více než jednou, ano.”

„Aha.”

Když jsem se podíval po Zanobovi, odvrátil zrak. ...No, v bitvě, kde jde jenom o magii, se nedá čekat, že by Zanoba vyhrál. Ale Cliff se celou dobu až do teď držel, takže tenhle chlápek proklouzl sem. Nemyslím si, že by byl konečně schopný Cliffa porazit, ale jelikož ho dostudování okrade o šanci to zkusit, požádal o to takhle. Aha. Bylo to na připomínku absolvování studia.

„Jak se dalo čekat, musím porazit i ty, co už dostudovali...”

Měl v úmyslu to pravidlo naprosto dodržet. Až do poslední tečky. Podobalo se to vyznání lásky, protože neměl co ztratit.

„Ne. To nic. Pojďme na to.”

Bez ohledu na to, na jakém světě absolvujete, budete chtít udělat něco ke své absolventské ceremonii.

„...! Moc děkuji!”

Když mi Brooklyn odpovídal, svižně se poklonil.

„Zanobo, promiň, ale musím tě požádat, abys byl rozhodčí.”

„Rozumím, mistře.”

Svěřil jsem svůj kabátec Zanobovi. Na okamžik mi na mysl vytanuly věci jako Magické brnění, ale dokonce i bez něj... budu v pořádku.

Část 4

Abychom začali s duelem, přesunuli jsme se na dvůr. Myslel jsem si, že na celou věc bych si měl vyhradit tři hodiny.

Výsledek: vyhrál jsem. Každodenně jsem trénoval s Dračím bohem (Orstedem) a Králem meče (Eris). Nebylo to nijak těžké, bylo to jako vzít dítěti cukrátko. Přestal jsem být na druhé hodný.

Zdálo se, že i Brooklyn věděl, jak to dopadne. S jasnou tváří mi poděkoval.

Jen to by mělo být dost dobré. Jelikož nás přitom viděli ostatní absolventi, přišli proti mě otestovat své schopnosti. Měli všechny možné důvody, které jsem nechápal. Možná Cliffa porazili v běhu nebo Zanobu v soutěži jezení. Jestli to byla pravda, na tom vážně nezáleželo. I přihlížející se shromáždili ve velkém; tak nějak jsem byl populární člověk.

A pak jelikož jsem neměl žádný skutečný důvod někoho odmítnout, jsem všechny výzvy přijal. Byla to absolventská ceremonie a hlavně jsem to nebyl já, kdo lidem řekl, že musí porazit skupinu šesti démonů.

Norn mě dneska nijak nesekýrovala a zaúkolovala studentskou radu, aby mi pomohla zredukovat přihlížející. Vážně jsem nechtěl působit rozruch, ale nemohl jsem říct ne tváří v tvář těm pocitům, co jsem na těch lidech viděl během absolventské ceremonie. Omlouvám se, paní předsedkyně.

„Haa.”

Poté jsem svedl souboj se zhruba 20 lidmi. Protože jsem trénoval pravidelně, vážně mě to neunavilo. Všichni byli šťastní. Všichni odešli se spokojenými tvářemi. Myslel jsem si, že jakmile se vrátí domů, bude to jejich příjemnou vzpomínkou.

Konečně nikdo nezbýval. Protože Norn musela zůstat a uklidit místo konání, zůstal jsem s ní. Všichni ostatní odešli. Zůstali jenom Zanoba a jeho dva hosté.

„Jak se dalo čekat, mistře, jsi populární.”

Zdálo se, že Zanoba byl po neustálém rozhodcování unavený. Tenhle chlápek tak nějak neměl žádnou vytrvalost.

„Jsem unavený... Co ty, mistře? Nejsi taky unavený?”

„Ne, jsem v pohodě. Ale bylo by pěkné se před oslavou převléct z těch špinavých šatů.”

„Hmmm... aha.”

Jak to Zanoba řekl, shlédl na svoje vlastní oblečení. V důsledku magie na něj vystříklo bláto, zaschlo a ztuhlo. I on byl samozřejmě uprostřed bitvy.

„Tak pojďme rychle domů. Co tvoje sestra?”

„Norn řekla, že se musí zúčastnit úklidu. Ví, kde se máme setkat, takže by nemělo vadit, když přijde sama.”

„Vážně...”

Pak ode mě Zanoba najednou odvrátil zrak. Jeho pohled se soustředil za mě a trochu nahoru. Ohlédl jsem se a snažil jsem se následovat jeho pohled očima.

Tam. Okamžitě jsem to našel. Ze střechy vykukovaly krátké tmavě hnědé vlasy. A vedle ve větru vanuly blonďaté kudrliny.

„Julie, Ginger.”

„Ano.”

„Mohly byste jít domů napřed a připravit něco k převlečení?”

„Samozřejmě.”

Ty dvě přikývly a odešly. Rozhodli se, že už nebudou ve vztahu pán a sluha, ale ať se na to díváte, jak chcete, pořád to bylo to samé. Předpokládal jsem, že to nebylo něco, co se dalo hned změnit.

„Takže, mistře, pojďme na návštěvu.”

„Jo.”

Přikývl jsem na Zanobova slova a pak jsem vešel do školní budovy.

Část 5

„Celé jsem to sledoval. Rudee, jsi silný,” řekl Cliff, jen co jsme vystoupali na střechu. Působil znaveně. Vedle něj byla Elinalize.

Věděl jsem, že přišla na absolventskou ceremonii, protože předem požádala u mě doma, abychom dohlídli na Cliva.

Ach, byla oblečená ve školním stejnokroji, i když se školou sekla. Nevěděl jsem, jaká byla pravidla ohledně těchto školních stejnokrojů. Každopádně dneska byla absolventská ceremonie. Nemělo by záležet na tom, kam si ji vezme.

„Tohle se očekává od Pravé ruky Dračího boha?”

„Prosím, neškádli mě. Takhle to bylo ještě před bojem s Orstedem.”

„Jo, to je pravda.” Jak to Cliff řekl, opřel se svou vahou o zábradlí na střeše.

„Seniore Cliffe, proč vůbec jsi tady nahoře?”

„Vážně k tomu nemám důvod, někdy chci prostě vylézt na vysoká místa,” řekl Cliff, zatímco vzhlížel k obloze.

Vyhledávat vysoká místa. Někdy to lidé dělali. Protože já jsem výšky neměl moc v oblibě, chodil jsem k Paulově hrobu.

„Každopádně blahopřeju k dostudování, seniore Cliffe.”

„Děkuju.”

Přišel jsem vedle Cliffa a opřel se svou vahou o zábradlí stejně jako on. Nemyslel jsem si, že by Cliff skočil, ale napadlo mě to. Zanoba se také přesunul na druhou stranu Cliffa. Elinalize stála stranou, jen nás tři sledovala.

Ach, když se teď na nás podívám, bylo to mladistvé zákoutí. Když o tom tak popřemýšlím, Cliff byl v rozpuku mládí. Dvacet dva let. Rodičovství, absolvování. Zdálo se, že měl spoustu starostí.

Ne, ne. To bylo hloupé, nemohl jsem to udělat tak, aby mi to řekl na dnešním banketu? Nevěděl o tom, bylo by problematické, kdyby jedna z hlavních osob večera na poslední chvíli zrušila účast.

„Seniore Cliffe, co po tomhle děláš?”

Měl jsem správné načasování? Nezáleželo na tom, jestli se vrátíš s námi nebo jestli se stavíš doma na nějakou tu válečnou chvilku s Elinalize. Takový jsem měl úmysl, když jsem se ho zeptal.

„...”

Cliff na mou otázku odpověděl mlčením. Bylo těžké odpovědět? Možná sis ještě neužil svou stejnokrojovou předehru s Elinalize?

„...Promluvil jsem si o tom s Lize a uvážil jsem to.” Cliff se na pár sekund odmlčel a pak promluvil: „Chci, abys rok počkal.”

Na okamžik jsem nechápal, co mi bylo řečeno. Rezervace v taverně byla na dnešek. Nebylo možné, abychom čekali celý rok.

„No, až dokud tvoje dítě trochu nevyroste, to tím myslíš?”

Zanobova slova mi pomohla urovnat myšlenky. Tehdy v lednu mi Cliff řekl, že „mi dá odpověď před absolventskou ceremonií”. Zrovna teď se mi snažil dát tu odpověď. Ne, nezapomněl jsem na to. Myslel jsem si, že nebude vadit, když si to kvůli dnešnímu zakončení studia a banketu vyslechnu až pak.

„Jo, Clive je pořád celkem malý. Chci na něj dohlížet, alespoň dokud ho nepřestaneme kojit.”

Cliff s vážnou tváří shlížel na Magické město Sharia. Když jste se dívali takhle z výšky, bylo snadno vidět celé město. Můj dům trochu vyčníval kvůli zelené střeše...

„Cesta odtud do Království svatého Milise trvá dva roky. Ale pokud použiješ teleportační magii, je možné tu dobu zkrátit. Nevím, jestli to zvládnu za méně času, ale měl by stačit tento dodatečný rok.”

Zdálo se, že Cliff věřil, že bylo naprosto nezbytné, aby se dva roky po dostudování vrátil domů. Byla to záležitost povinnosti.

„Ta magie, můžu ji použít?”

„Samozřejmě. Ať se děje cokoli, můžeš ji použít.”

„Díky.”

Teleportační magie byla tabu. Nebylo to něco, co by lidé použili. Dokonce ani ve stavu nouze. Cliff možná trochu váhal použít ji kvůli soukromým záležitostem.

„A pak, Rudee. Ohledně toho, že bych se přidal k tvé společnosti nebo se stal tvým partnerem...”

Zdálo se, že Cliff měl problémy to říct. Byl tohle takový ten proud konverzace, kdy mě odmítne? Kdyby si alespoň vyslechl důvody, jsem si jistý, že ho dokážu přesvědčit...

„Co se toho týče, také bych byl rád, abys s tím počkal.”

„Počkal?”

„Ach, jistě, s podporou Dračího boha Orsteda můžu získat vysoké postavení v Milisově náboženském řádu.”

Mohli bychom ho pozvednout na vrchol. Orsted by měl být obeznámený s vnitřními machinacemi Milisova řádu. Byla tu možnost, že kvůli svým dlouhým sériím smyček ví o slabinách vůdců řádu v tomto období.

„Ale mám pocit, že by to bylo k ničemu.”

„...”

„Mým největším dosavadním kladem byla moje vlastní síla. Jak daleko mě ta síla zanese v Milisově řádu, také bych se to rád dozvěděl... Židle, co by mi připravil někdo jiný. Nechci si na ni sednout.”

Jak to Cliff řekl, zaťal pěst. Chápal jsem to. Bylo to stejné jako ti lidé, co mě před chvílí vyzvali na souboj. Byla to touha otestovat vlastní schopnosti. Byla to Cliffova část, co byla stále chlapcem.

„A tudíž jakmile budu stát na vrcholu Milisova řádu, stanu se tvým partnerem.”

Hmmmm. Cliff chtěl stát na vrcholu, ale zdálo se, že v této situaci mu nebudu moct pomoct. Jen ztratit moc bylo v pohodě. Mohl jsem si do Milisova řádu najít jinou skulinku a Cliff by se mohl prostě stát exkluzivním výrobcem helmy. Zdráhal jsem se poslat ho do postavení, kde ho zavraždí. Vážně jsem nechtěl mrtvého přítele. Nebo jsem to prostě měl nechat být, protože Cliff chtěl výzvu.

„A tak Cliffe, za ten rok máš v úmyslu jít sám? Co tvoje rodina?” promluvil Zanoba místo mě.

A pokud ano, copak budou dělat Elinalize a Clive.

Cliffovi ztvrdl výraz v tváři. Nebo spíš to byla ztrápená tvář, nepřišla mi omluvně, ale jako tvář plná rozhodnutí.

„Opustím je.”

„Na jak dlouho?”

„Aspoň dokud nebudu plně kvalifikovaný.”

Plně kvalifikovaný. Takže tím zkrátka myslel, že neví, na jak dlouho to bude.

Když jsem se podíval na Elinalize, stála bez hnutí s rukama složenýma na břiše a očima zavřenýma. Bylo to uznání? Ale co dobrého z toho bude? A nebylo by taky lepší, kdyby byla Elinalize Cliffovi na blízku a mohla na něj dohlížet a podporovat ho? Verze Cliffova magického nástroje, co bude dělat víc než jen zmírňovat její kletbu, byla stále na míle daleko.

Ne, tady jsem neměl co říct. Cliff to prodiskutoval s Elinalize a došel k tomuto rozhodnutí. Tohle byl pro Cliffa možná velký zlomový bod.

„Rozumím.”

Pokud budu Cliffova přání respektovat, bylo tu riziko. Pokud Cliff zemře kvůli tomu, že jsem ho nechal vyklouznout z mého dosahu, ztratím své spojení s Královstvím svatého Milise. Také přijdu o člověka, co je nejlepší ve studiu kleteb. Ale také tu byla možnost návratu. Když bude Cliff zápolit sám, mohl by také mírně dospět. Až se k nám znovu přidá, měl by to být člověk, na kterého se bude dát spolehnout víc než teď.

Nevěděl jsem, jak to bylo s ohledem na to riziko, ale měl by v tom být zisk. Pokud o tom budu přemýšlet takhle, neměl by s tím být problém.

Cliff se rozhodl, kterou cestou se vydá, Elinalize to uznala. Takže si myslím, že bych měl respektovat jejich názor.

„Takže za rok, děkuju.”

„Ach, není zač.”

Jak jsem to řekl, Cliff ke mně natáhl ruku. Chopil jsem se jí a významně jsem kývl.

Ale když jsem uvážil, že k ničemu nedojde, dokud Cliff nebude plně kvalifikovaný, možná to bude více než tři roky, než se k nám přidá.

Takže pak Cliffa zaměstnám. Potřebuju to rozlišovat.

Jo... Nejdřív se můžeme vrhnout na to, abychom zkontaktovali Arielinu stranu. Prodej figurín se Zanobou zrovna začal a já jsem také musel zapracovat na tom, abych navýšil počet našich žoldnéřů. Když už jsme u toho, také jsem chtěl proniknout do Asurského království. Myslím, že jeden rok můžeme pracovat na tom, abychom si podrobili Asuru, a pak se dohodneme na budoucích plánech. Bude to rušné.

...Ale předtím.

Proč prostě dneska neoslavíme zakončení našeho studia?

„Dobrá, seniore Cliffe, skončeme s tímhle obtížným hovorem. Dneska si někam zajděme a pobavme se.”

„...Správně!”

Takhle skončila absolventská ceremonie Zanoby a Cliffa.
-------------------------------------------------


~ Příště bude extra dalšího truhlíka ze Svaté země mečů... ~

<Předchozí>...<Následující>