Kapitola 214

Kapitola 214 – Budoucí plány a Cliffovy starosti

Část 1

Zima postupně skončila a nastalo jaro.

Shromažďovat kolegy. Prodiskutoval jsem to s Orstedem a přišli jsme s třemi plány počínání.

Prvním je vytvořit organizaci k shromažďování informací a nahodilým povinnostem, co se bude soustředit na sbírání informací. Na to použijeme Rudovu žoldnéřskou skupinu, co Aisha a ostatní vytvořila. Bude každým způsobem spolupracovat s Orstedem v zákulisí a pak se rozšíří na globální organizaci. Všechny je propojíme a informace z každé země shromáždíme v hlavní kanceláři. I když nezajdete do hlavní kanceláře, pokud zajdete do kanceláře pobočky, budete moct zjistit podrobnosti o tom, co se na místě stalo. Spíš než na podporu Orsteda to byl systém, co podporoval přímo mé počínání.

Zadruhé, lidé s politickou mocí. Nebo možná lidé, u kterých se zdá, že budou mít později politickou moc. Získat si je jako kolegy. Orsted řekl, že když Laplace ožije, začne válku. Když tak o tom řádně přemýšlím, měl by vyhlásit válku každému lidskému národu. Jak v té době každá země dokáže zareagovat by mělo záležet na tom, jestli budou nebo nebudou vědět, že k tomu dojde. A proto zařídíme, že vlivní lidé budou dopředu informováni, že dojde k válce, podnítíme jejich obezřetnost, propůjčíme jim naši skromnou podporu a postupně to celé připravíme na dobu za 80 let v budoucnosti. Až budeme ve válce s Laplacem, jestli si Rudova žoldnéřská skupina bude počínat efektivně, by mělo záviset na tom, jestli bude každá země spolupracovat.

Zatřetí, skupina válečníků, co se bude soustředit na bitvu. Předběžně řečeno se budou soustředit kolem Orsteda. Shromáždíme kolegy, co budou bojovat s Laplacem místo Orsteda. Necháme je bojovat s Laplacem místo Orsteda. Pokud se Orstedova kletba zlomí a oni s ním budou spolupracovat, bylo by pěkné, kdyby ho doprovázeli i při rozhodující bitvě s Hitogamim. Kdo na to bude dobrý... o tom jsme rozhodli poté, co jsme to zkonzultoval s Orstedem.

„Lidé, co už v osudu mají boj s Laplacem a co se snadno nestanou Hitogamiho apoštoly.”

Takový byl závěr.

Lidé jako Bůh obrů a Bůh trpaslíků, co momentálně nemají žádné vztahy s Laplacem, ale později jej konfrontují. Styl Boha vody a Boha meče s ním v této éře také nemají nic do činění, ale jejich učedníci ho konfrontují. Také jsme měli v plánu kontaktovat Boha severu Kalmana III. a Boha smrti Randolfa, co žili dlouho. Také tu byli lidé, co měli osobní zášť vůči Laplacovi. Mezi nimi byl Ruijerd.

Lidi, u kterých neznáme jejich lokaci, vypátrá Rudova žoldnéřská skupina a já pak za nimi přímo zajdu a použiju diplomacii pochlebování.

V závislosti na případu tu byla možnost, že jim možná budu muset vypomoct a pak na ně zatlačit, aby mi tu laskavost oplatili. Prozatím bylo v plánu kontaktovat každého zdánlivě silného člověka.

Takže. I když ty lidi shromáždíme, byla tu existence, co byla naší překážkou. Hitogami. Jak ho znám, pravděpodobně použije své apoštoly, aby do toho zasáhl. V podstatě je nemožné dopředu identifikovat Hitogamiho apoštoly. Podle Orsteda se zdálo, že byli lidé s nízkou nebo vysokou pravděpodobností stát se apoštolem. Ale zdálo se, že v této smyčce se apoštolem stali lidé s nízkou pravděpodobností, takže bylo obtížné je rozlišit. S tím vším, co vykonám, se apoštoly nakonec stanou lidé mimo Orstedova očekávání.

Co se týkalo opatření proti nim... upřímně jsem nic takového nevymyslel. Takže o tom prostě přestanu přemýšlet.

Hlavně jsem nevěděl, jaký standard Hitogami používal při rozhodování, kdo bude apoštolem. Orsted řekl, že měl sklon vybírat si lidi se silným osudem. Ale poslední dobou se apoštolem stali i lidé se slabým osudem. Vlastně vážně nechápu, co určuje sílu lidského osudu. Zdálo se, že to byla pravidla, co znali jenom Orsted a Hitogami. I kdybych si s Orstedem prošel každé jednotlivé pravidlo, měl jsem pocit, že budu akorát zbytečně nervózní a že je zbytečné o tom jen přemýšlet.

Když je člověk ve hře začátečník, měl by se chovat jako začátečník.

Prozatím mezi lidmi, co se stanou našimi kolegy ustanovím motto: „Nevěř ve zjevení ve snech.” Ale i tak se objeví apoštolové. Pokud se někdo bude zdát podezřelý, zkontrolovat, jestli byl apoštol, a pokud ano, zabít ho. Byla to drsná práce, ale vykonám to, jak nejlépe dovedu.

Kromě toho, že jsem to měl těžké, nebyl žádný problém v tom, abychom od teď vytrvale navyšovali naše počty. Hitogami měl přece jenom jen 3 apoštoly. Když přijde na zvyšování počtů, čím víc lidí budeme mít, tím budeme mít větší výhodu.

Například pokud budeme mít jen 5 lidí a jeden z nich se stane apoštol a zradí nás, naše vojenská síla klesne o 20%. Zvýší se i síla nepřítele a bitva začne být riskantní. Ale pokud budeme mít 10 nebo 20 lidí. Nebo 100 nebo 1.000. Nerozhodí nás, pokud nás zradí jen 1 nebo 2 lidé. Kdyby vůdce zmanipuloval 1.000 lidí a ti se pak stali nepřáteli, bylo by to zlé, ale já jsem v podstatě vůdce, takže to bylo v pořádku.

Trochu jsem se bál, co se stane, až umřu, ale bylo mnoho lidí, co bylo mnohem lepších a schopnějších než já. Měl by se objevit někdo schopný, komu bych to mohl svěřit. Dokonce i teď mám Roxy a tak.

Kromě shromažďování kolegů bylo mnoho věcí, co jsem musel udělat nebo získat.

První byla zajistit si způsob, jak Orsteda kontaktovat. V boji v předchozím incidentu Pax zemřel kvůli nedostatečné komunikaci. Kromě nedostatku komunikace v tom samozřejmě bylo i mnoho jiných příčin. Ale... kdybych měl tajnou metodu, jak Orsteda zkontaktovat, měl bych být schopen se něčemu takovému vyhnout.

Nepřemýšlel jsem o tom, že bych se naprosto spoléhal na Orsteda. Ale od teď budu jednat odděleně od něj ještě víc než doposud. Z toho důvodu byla nezbytná metoda, jak ho kontaktovat.

Když bude situace důležitá, mělo by být více případů, kdy by bylo lepší jednat po konzultaci, než jednat na základě mého vlastního úsudku. Pokud víte o dilema druhého člověka, také můžete jednat rychle. Ačkoli jsem si nedokázal představit scénu, kdy bych Orsteda zachránil.

Každopádně jak jsem si myslel, mobil byl nezbytný. I kdyby to nebyl mobil, bude stačit, když to dokáže jednosměrně poslat informace.

S tímhle vším na mysli jsem se to pokusil zkonzultovat s Orstedem. Zatímco jsem vysvětlil existenci věci, co může spojovat telefonní hovory, zeptal jsem se, jestli existuje něco podobného nebo jestli se to dá vyrobit.

„Takže to je magický nástroj, co dokáže poslat hlasy nebo písmo.”

„Stačilo by i jenom písmo, ale v podstatě jsem si jenom myslel, že by bylo pěkné, kdybychom si byli schopní vyměňovat informace, i když jsme daleko. Nebo vést diskuzi, když máme problém se v něčem rozhodnout. Dá se to udělat, ne?”

Došlo mi, že to bude nemožné. Společnost nebyla tak praktická.

„Mezi magickými předměty Dračí rasy jsou podobné předměty. Pokud se napodobí, pravděpodobně by to šlo.”

To jsem si sice myslel, ale Orstedova odpověď byla nečekaně optimistická.

„Aach, takže existují takové věci.”

„Jo, taky jsi je už určitě viděl.”

Vážně. Kde bylo něco takového? Pokud bych něco takového viděl, měl jsem si pomyslet: „To je praktické, taky to chci.”

„Monumenty Sedmi světových velmocí a karty z Gildy dobrodruhů.”

„Aach!”

Aha. Když to teď zmínil, byla to pravda. Karty Gildy dobrodruhů měly hlasový vstup a kamenné monumenty Sedmi světových velmocí na sobě měly stejný text, ale byly rozeseté po celém světě. Haa. Aha. Takže karta Gildy dobrodruhů byla napodobenina výtvoru Dračí rasy. Tak mě tak napadá, že to působilo jako „přehnaná technologie”...

„Je třeba to trochu vylepšit, ale pokusím se to vyrobit.”

„Ech? Vyrobíš to osobně, Orstede?”

„Od chvíle, co ses objevil, se můj rozvrh každopádně neustále posouvá. Pokud je toho třeba, bylo by dobře to vyrobit... využiju to také v další smyčce.”

A tak se rozhodlo, že to osobně vyrobí Orsted. Bylo to šťastné přepočítání. Jelikož se zdálo, že Orsted přemýšlel o tom, že mě i v další smyčce najme jako kolegu, byl jsem vskutku šťastný.

„Je možné, že to nebudu schopen vyrobit, takže to měj na paměti.”

„Jasně, šéfe!”

A tak byla schválena ta věc s telekomunikací.

Ještě jedna věc. Když jsem se ohlédl na ten poslední neúspěch, musel jsem něco vytvořit.

Metodu transportu Magického brnění. Posledně jsme sice vynaložili velké úsilí, abychom Magické brnění MK-1 přinesli s sebou, ale nakonec jsme ho použili jen na přesun. Trvalo dlouho, než jsme ho přesunuli z města do pevnosti. Na hrad jsem ho nevzal a dokonce jsem ho nepoužil ani během boje s Bohem smrti Randolfem.

Od teď jsem nečekal, že bych s lidmi na úrovni Boha smrti bojoval nějak moc často. Ale pořád by mělo být spoustu nepřátel, kterým nemůžu čelit s upraveným MK-2. Chtěl jsem s tím něco udělat.

Abychom to vyřešili, samozřejmě jsme pokračovali ve vývoji MK-3, co je malé a má dobrý výkon. Ale pořád bude trvat ještě dlouho, než vyrobíme MK-3. Zanoba na tom pracuje dnem i nocí, ale není to něco, co by se dalo dokončit za rok nebo dva.

A tak jsem přišel s nápadem. Ohledně toho, jestli by bylo možné MK-1 povolat tak, jak je.

Na základě přednášek, co jsem dřív měl se Sylvaril, se zdálo, že nedokážu povolat anorganickou hmotu, ale... No, víte, měl jsem pocit, že kdybych jen udělal trochu víc tohohle nebo tamtoho nebo kdybych změnil způsob svého přemýšlení, dokázal bych anorganickou hmotu povolat. Tohle jsem měl v úmyslu osobně otestovat. Pokud to nepůjde, nebude mi to vadit.

Část 2

Takže jsme si domluvili počínání ohledně shromažďování kolegů. Prozatím budeme rozšiřovat Rudovu žoldnéřskou skupinu a spolu s tím budeme navazovat konexe s mocnými lidmi z každé země a uděláme z nich naše spojence.

Momentálně by mělo být v pořádku jednat tak, abych si naklonil mocné lidi z každé země. Nejprve Cliff a Ariel. Příbuzný papeže Milisovy církve, příští královna Asurského království. Tyto dva, co už byli napůl kolegové, oficiálně začleníme do Orstedovy frakce.

Který z těch dvou by měl jít jako první? Samozřejmě Cliff, co bydlí nedaleko.

Pokud se Cliff stane kolegou, můžu si vytvořit konexe s Milisovou církví. Království svatého Milise byl silný národ. Když přijde na válku proti Laplacovi, stanou se nesmírně silnou vojenskou mocí. Bitvy byly přece jenom o penězích a počtech. Až přijde čas, nebude špatné mít tyto konexe.

O Cliffovi jsem toho mohl říct hodně, ale dovolte mi říct jen to, že to byl můj skutečný kamarád. Pracoval na Orstedově kletbě, takže by mělo stačit, pokud mi dá jen slovní závazek. Dokázal jsem si představit, že okamžitě řekne: „Dobře.”

Jak jsem si tohle myslel, zamířil jsem k bytu, kde Cliff bydlel, ale bohužel to bylo to obvyklé „to”. Slyšel jsem Elinalizin vášnivý hlas a okamžitě jsem se obrátil na patě. Stěny toho domu byly tenké. Co to bylo s tím „To nemůžeš, Cliffe! Clive se dívá!” Tak to dělejte, když Clive spí, ach jo...

Prozatím jsem mu tu jen nechal zprávu s „Zastavím se večer”. Rozhodl jsem se zajít za Zanobou domů.

Část 3

Zanoba už nebyl princ. Odprodal své královské věci, aby získal peníze, a pořídil si dům nedaleko mého domu. Byl to útulný, dvoupatrový dům. Byl zařízený tak, aby mohl vyrábět figuríny, takže přízemí bylo otevřené jako garáž. Obytný prostor byl z větší částí na druhém patře.

Zdálo se, že tam bydlel s Ginger a Julií. Pro tři lidi tam bylo spoustu místa k bydlení. Ačkoli jsem nevěděl, co se od teď stane mezi těmi třemi lidmi... Možná se vezmou nebo tak něco.

Každopádně měl prozatím něco našetřeno nebo spíš měl peníze, co získal jako člen královské rodiny, takže byl v pohodě. Ale od teď ta suma bude akorát klesat, takže jsme se rozhodli mu platit za práci na výrobě magického brnění. Byly to náklady na výzkum a vývoj. Zanoba si ty peníze vzal, ale netvářil se nějak moc potěšeně.

„Neudělal jsem to sám, takže abych za to dostal peníze jenom já, mi přijde špatné,” řekl s nakrčeným čelem.

Nebylo to tak, že bych nechápal, co říkal. Magické brnění jsme vyrobili já, Zanoba a Cliff. Společně. A jenom Zanoba z toho dostává finance. Nezdálo se to rozumné.

Ale ať to bylo, jak chtělo, pokud říkal tohle, tím nejabsurdnějším člověkem jsem byl já. Používal jsem Magické brnění, chodil jsem do práce a dostával za to odměnu. Jinými slovy do teď jsem z toho peníze měl jenom já. Z Magického brnění, co jsme vyrobili všichni tři.

Magické brnění nebylo něco, co jsme vyrobili, abychom vydělali peníze. Ale lidé i tak byli žijící bytosti, co se navzájem zabíjeli kvůli penězům. Pokud říká, že bychom měli být fér, měl bych vyplatit i Cliffa. Ale na druhou stranu Cliffovi peníze nechyběly, takže bylo sporné, jestli by to přijal.

No, o tomhle to stačí. Pokud někdo potřeboval peníze, přinejmenším jich bylo dost, abych mu mohl zaplatit. Mezi mými známými nebyl nikdo, kdo by byl dost hamižný na to, aby mi účtoval přehnanou sumu a dostal se k nepřiměřené sumě peněz. Když přišlo na peníze a na to, abych je dal někomu, kdo je potřebuje, i já jsem měl dostatečnou flexibilitu. Lidé se k sobě vážně museli chovat pěkně, když měli dost peněz, aby tak mohli činit v pohodlí.

No, Magické brnění bylo nezbytné a stejně nezbytné bylo i Zanobovo řemeslo výroby figurín. Platí se za to, co bylo nezbytné. To bylo přirozené. Takhle to bylo, takže prozatím se dalo říct, že měl Zanoba stálý příjem. Ale když jsem šel dovnitř, řádně jsem zaklepal. Tomu se říkalo zdvořilost mezi blízkými přáteli.

„Zanobo, to jsem já! Otevři mi!”

Párkrát jsem zazvonil na zvonek, zatímco jsem volal na Zanobu.

„Aach, mistře. Prosím, pojď dovnitř.”

Odpověď byla extrémně rychlá. Ale budu extra ohleduplný.

„Vážně? Můžu otevřít dveře? Vážně je otevřu? Pokud mě chceš zastavit, teď je ta správná chvíle? Když se dám do pohybu, bude příliš pozdě mě zastavit?”

Posledně jsem si nedával dostatečně pozor a bylo to vážně o chlup.

„Vážně to nechápu, ale nezastavím tě, takže prosím pojď dál.”

„Vážně? Vedle tebe se nepřevléká žádná žena nebo tak něco?”

„Řekl jsem, že to je v pořádku.”

Věřil jsem mu. Věřil jsem Zanobovi. I když se svět převrátí vzhůru nohama, budu Zanobovi věřit.

„Dobrá, díky, žes mě pozval dál.”

Když jsem otevřel dveře a nakročil kupředu, už jsem byl v Zanobově dílně. V prostorné místnosti tam byly dva výrobní stoly a tu a tam byly rozeseté dřevěné bedny a figuríny.

Zanoba seděl u jednoho ze stolů. Julie byla s ním. Kdybych řekl jenom tohle, bylo by to jako obvykle, ale dneska byla trochu jiná atmosféra. Konkrétně to místo, kde Julie seděla, bylo problematické. Julie obvykle seděla u stolu, co byl trochu dál od toho Zanobova, a vyráběla figuríny. Ale dneska u toho stolu neseděla.

„...”

Julie seděla Zanobovi na klíně. Zatímco mu seděla na klíně, s vážným výrazem nanášela barvu na figurínu. Co se týkalo Zanoby, ten nad ní opatrně hobloval jeden díl Magického brnění. Julii na hlavu padaly piliny, ale nezdálo se, že by jí to vadilo.

„Zanobo... Když jsem se nedíval, vážně ses s Julií sblížil, co?”

„Hm, je to špatné?”

Když vezmete v potaz Juliinu krátkou postavu a Zanobovu vysokou postavu, vypadali jako bratr a sestra. No, tohle bylo v bezpečné zóně. Pokud to bylo jen o tom, že mu seděla na klíně a že spolu vyráběli figuríny... Mělo by být v pohodě dojít k závěru, že tu nebylo žádné podezření z nemravnosti. Ne, nebylo to tak, že by to bylo „mimo”, kdyby to udělali. Na tomto světě neexistovalo nic jako zákony zletilosti, takže ho nebudu sekýrovat.

Ale bylo to tak trochu, no víte. Vynaložil jsem takové úsilí, abych byl ohleduplný, takže bych si přál, aby se od sebe odtrhli.

„Ne, je to roztomilé.”

Jak jsem to řekl, přitáhl jsem si z koutu dílny stoličku a posadil se na ni.

„Takže mistře, co tě sem dneska přivádí?”

„Hm.”

Samozřejmě jsem za Zanobou nepřišel jen proto, abych si s ním mohl popovídat. Svěřil jsem Zanobovi výrobu Magického brnění, ale kromě toho bych mu chtěl svěřit ještě jednu práci.

„Vlastně, Zanobo. Dneska jsem tě přišel informovat o změně v personálu.”

„Haa... Informovat o změně v personálu?”

„Ano, informovat o změně v personálu.”

Jak jsem to říkal, vytáhl jsem z náprsenky list papíru. Uctivě jsem ho oběma rukama natáhl k Zanobovi.

„Ups, s dovolením.”

Zanoba spěšně posadil Julii stranou, sklepal si z hrudi piliny a uctivě ten list přijal. Byl to muž etikety.

„Hm... je tu napsáno: Zanoba Shirone byl jmenován na pozici tržního dozorce u figurín Ruijerda.”

„Hm, skromně to přijmi.”

„Nevadí mi to přijmout, ale... copak jsme ten projekt nepozdrželi?”

Toto oznámení zkrátka značilo začátek projektu na prodej Ruijerdových figurín, co už jsme nějakou dobu plánovali. Možná se ptáte proč teď, v tuto konkrétní dobu. Ale nynější okolnosti byly přesně tím důvodem, proč jsme to museli udělat.

Abych to rozvedl. Od teď si budeme získávat mocné lidi z každého národa. A zároveň budeme shromažďovat kolegy k boji proti Laplacovi.

Ale bylo tu několik lidí, u kterých jsme nevěděli, kde se nacházeli. Správně, například Ruijerd.

V původní historii by byl na Magickém kontinentu. Ale v této smyčce se mnou cestoval na Centrální kontinent. Poslední dobou jsem od něj nedostal žádný dopis a nevěděl jsem, kde je. Jelikož to byl on, nevěřil jsem, že by se mu stalo to nemyslitelné, ale byl v situaci, kdy jsem se s ním nemohl okamžitě setkat a požádat jej o pomoc.

No, nebylo to tak, že by se skrýval. Takže když trochu zapátráme, možná ho najdeme. Ale upřímně řečeno, Ruijerd byl prvním člověkem, kterého jsem se chtěl zeptat: „Prosím, spolupracuj s námi, abychom porazili Laplace.” Tak jsem to cítil. Chci udělat všechno, co bude třeba a zeptat se ho na to přímo. Chtěl jsem mu dát šanci pomstít se Laplacovi...

To byla ta veřejně známá půlka. Prostě jsem se už dlouho chtěl s Ruijerdem setkat. Bylo by pěkné se s ním setkat a znovu spolu dělat kvůli stejnému cíli. To byla ta druhá půlka.

V podstatě to byly sobecké důvody, ale takhle jsem se nakonec rozhodl začít s prodejem Ruijerdových figurín. Tento plán to urychlí víc, než kdybychom po něm jen prostě pátrali. A už nějakou dobu jsem měl v plánu vytvořit lepší dojem z kmene Supardů. Předběžně jsem vymyslel i jiná veřejná ospravedlnění.

Například co se týče Magického brnění. Byla pravda, že Zanoba, Cliff a já jsme měli pocit, že jenom s námi třemi jsme při práci na zbrani jménem Magické brnění byli ve slepé uličce. Tímhle tempem tu byla možnost, že MK-3 nikdy nevznikne. A proto začneme s velkoplošným prodejem figurín. Jak rozšíříme naše podnikání, vyžádáme si pomoc od řemeslníků a vycvičíme je. Zvýší se počet specialistů, co budou obeznámení se Zanobovými a Cliffovými technikami. A pokud každý z nich bude opakovat proces pokus a omyl, bude tu vyšší šance, že vzniknou nějaké inovativní nápady. Bez ohledu na to, na kterém světě jste byli, bylo důležité kultivovat inženýry.

„...Takže tak to je.”

To výše zmíněné jsem dopodrobna vysvětlil Zanobovi.

„Je pravda, že to je jen něco, co chci udělat, ale také chci od teď zlepšit náš vývoj Magického brnění a figurín. Chci správu svěřit tobě, neboť tomu rozumíš lépe než kdokoli jiný.”

„Hm...”

„Abych tě podpořil, přidělím ti členy Rudovy žoldnéřské skupiny, co jsem měl už nějakou dobu v merku. Aisha nebo já ti samozřejmě pomůžeme se zavedením prvního obchodu... Uděláš to?”

„Ano, nech to na mě.”

Zanoba svolně přikývl a uctivě poklekl. Julie, co to sledovala ze strany, také rychle poklekla.

„Velmistře! Co bude nejlepší, abych dělala?”

„Julie, zůstaň se Zanobou a drž se jeho instrukcí.”

„Dobře!”

I Julii dám spoustu práce. Od teď začne s velkovýrobním procesem pro brzkou řadu Ruijerdových figurín. Vydělávat peníze kvůli Zanobovi. Pokud to uslyší, pravděpodobně ji to motivuje.

„No, podrobnosti si necháme na někdy jindy. To je pro dnešek všechno.”

„Rozumím.”

Prozatím ten projekt udělal krok kupředu.

Část 4

Nastal večer, jak jsem se blížil ke Cliffově hnízdečku lásky.

Zdálo se, že jejich dostaveníčko skončilo, neboť na byt padlo ticho. Víte, když to dělají každý den, jejich sousedé pravděpodobně nedokáží žít v míru... Ne, normálně to dělají ve školní laboratoři, takže by to mělo být jen v noci.

„Hej, Rudee...”

Když jsem vkročil do místnosti, pozdravil mě ztrhaný Cliff. Od doby, co byla Elinalize těhotná, až krátce poté, co se dítě narodilo, se Cliff zdál energický, ale poslední dobou měl vždycky bledou tvář. Obával jsem se, že mu brzy selžou vnitřní orgány.

„Ale, Rudee. Je vzácnost tě vidět.”

Naopak Elinalize zářila. Se spokojeným výrazem na tváři nabídla dítěti prs. Od pasu nahoru byla nahá a od pasu dolů měla jenom kalhotky. Možná to bylo tak, že si teď dali jen krátkou přestávku a až krmení skončí, budou pokračovat.

„Jo, jen jsem se chtěl o něco postarat.”

Když všechno uvážím, ten typ blonďaté krásné mladé dámy, co napůl nahá kojila dítě, byl mnohem pěknější obrázek, než jsem si představoval. Jelikož byla elfka, celé tělo měla štíhlé a dobře vyvážené. Její obvyklé zhýralé chování a její nynější způsoby jako Panna Marie. Tohle byl možná také takový rozpor.

Když jsem se podíval na Sylphy a Roxy, také jsem cítil takový rozpor. Poslední dobou jsem cítil rozpor i u Eris. Když ta Eris vzala nemluvně do náručí, jen tam bez hnutí stála a nechala si sát prsa, aniž by zvedla hlas nebo praštila osobu, co ji sála. Vzhled ženy, co se stala matkou, byl vskutku záhadný.

„Rudee, mohl by ses na ni nedívat tak upřeně?”

„Ech? Ach, promiň.”

Jelikož jsem přemýšlel o různých věcech, Cliff mě varoval. Promiň, promiň. Nebylo to tak, že bych se na ni díval s oplzlými myšlenkami.

„A ty taky, Lize. Máme hosta, takže si aspoň něco obleč.”

„Ale Cliffe... Žárlíš?”

„Ano, žárlím. Ačkoli Rudeus je pro tebe možná něco jako rodina...”

„Rozumím.”

Elinalize pokrčila rameny a s dítětem stále v náručí odešla do druhé místnosti.

„A ty taky, Rudee. Máš tři manželky, takže mohl by ses na manželku někoho jiného nedívat tak chlípně?”

„Chlípně? Já...”

Jsem nic takového nedělal. Takhle jsem chtěl namítnout, ale byla pravda, že jsem ji sledoval. Dokonce ani já jsem nechtěl, aby někdo viděl Sylphy a ostatní nahé. Omluvím se.

„Ne, promiň. Příště si budu dávat pozor.”

„Jo...”

Cliff si povzdechl a padl zpět na pohovku. Vypadal unaveně, ale také se zdálo, jako by byl tak nějak ve špatné náladě. Jestlipak měl ve svém sexuálním životě nějaký problém.

„Takže co se dneska děje?”

„Správně, no, chci tě požádat o malou laskavost nebo bych tomu možná měl říkat pozvání...”

Cliff se na mě podíval skelnýma očima. Měl jsem pocit, že bylo těžké mluvit. Možná bych měl přijít někdy jindy. Ne, co kdybych si předtím aspoň vyslechl důvod.

„...Stalo se něco?”

„Nic konkrétního...” Cliff něco načal, ale pak potřásl hlavou. „Ne, tohle je dobrá chvilka. Jelikož je to něco, co ti stejně budu muset říct...”

To byl velmi hluboký úvod. Připomnělo mi to ten předchozí incident se Zanobou.

„Pravdou je, že jsem od svého dědečka z Království svatého Milise dostal dopis.”

I šablona byla stejná. V tom případě to možná byla past, jak vylákat Cliffa. Možná další válka. Možná další Hitogamiho past.

Ne, každopádně jsem přemýšlel o tom, že bych Cliffa požádal, aby byl prostředníkem mezi mnou a Královstvím svatého Milise. Zdálo se, že i on sám měl takový úmysl. Neřeknu mu něco tak polovičatého jako „přivedu tě zpět”. Samozřejmě jsem chtěl, aby zůstal v Sharii, ale soustředil jsem se na svůj cíl.

Cliff vstal a vzal z police dopis. Tohle ve mě také vyvolávalo silný pocit deja-vu.

Byl jsem si jistý, že v tom dopise Cliffův dědeček psal o tom, kolik peněz utratil na jeho výchovu. A proč ty peníze utratil. Aby mu pomohl s frakcí jeho rodiny. Kdy nám pomůžeš? Teď, že!

Pravděpodobně tam bylo napsáno něco takového. Musel jsem to číst obezřetně.

„Ach, není to tak vážný problém,” řekl Cliff a poškrábal se přitom na tváři. Tvářil se nepříjemně. „Už dávno jsme mluvili o tom, jak se po promoci vrátím. Jen se zajímal o cestovní náklady a cestu zpět.”

Když mi tohle řekl, podíval jsem se na dopis. Začalo to starostmi o Cliffovo tělo. Poté rada v tom smyslu, že když budou náklady na cestu příliš vysoké, aby Milisově církvi ukázal přiložený odznak vůdce Milisova církevního řádu. Přísná část o tom, jak byl konflikt v nepříznivé situaci, a že pokud se vrátí, že by se měl odhodlat. A že pokud není odhodlaný, nemusí se vracet. Nakonec to uzavřel slovy, že i když napsal něco přísného, stejně chce Cliffa znovu vidět a těší se na jeho návrat.

Celkově to byl dopis, co hřál u srdce a byl plný zájmu o Cliffa. Nikdy jsem se s Cliffovým dědečkem nesetkal, ale zdálo se, že to byl hodný chlap. Přemýšlel jsem, co z toho byl problém.

„Upřímně řečeno váhám.”

Když řekl, že váhá, předpokládal jsem, že mluvil o tom, jak by se měl odhodlat.

„Měl jsem v úmyslu se po dostudování okamžitě vrátit do Milisu. Na to jsem trénoval a až do teď to vždycky byl můj úmysl. Měl jsem důvěru, že se dokážu probojovat intrikami v Milisově církevním řádu a vyhrát.”

„To jsem si myslel.”

Cliff o tom vždycky mluvil pořád dokola. Řekl, že až dostuduje, že se vrátí do Království svatého Milise a nastoupí na místo svého dědečka... Ačkoli si poslední dobou uvědomil, jak obtížné je stát se nástupcem papeže, a jako kněz vytrvale trénoval.

„Ale...” Cliff seděl na pohovce s hlavou v dlaních. „Oženil jsem se a mám teď dítě.”

Jen s tím jsem pochopil jeho starosti. Zkrátka to byl stejný typ starostí, co jsem měl vždycky i já.

„Milisův církevní řád se pohotově zaměřuje na slabé... na rodinu nepřítele.”

„...”

„Lize je jedna věc. Má schopnost se ochránit. Ale Clive ještě ani nedokáže stát na vlastních nohách. Já... nemám důvěru, že ho dokážu ochránit.”

Chápal jsem jeho starostlivé pocity. Člověk vždycky chtěl, aby byli lidé, co pro něj byli důležití, v bezpečí.

„A hlavně jsem dědečkovi ani neřekl, že jsem se oženil. Pokud by se rozneslo, že se vnuk Milisova papeže oženil s elfkou, možná by došlo k nečekanému skandálu. Možná ho to stáhne ke dnu a svrhnou ho.”

Milisova církev měla vůči jiným rasám silné pocity. Elfové byli lidé z Velkého lesa, takže nebyli tak moc odmítáni, ale některé z radikálních frakcí pronásledovaly každého, kdo nebyl člověk. A ani ostatní elfové na Elinalize nepohlíželi tak dobře.

„Když o tom přemýšlím pořád dokola, už nevím, jestli bych se měl vrátit nebo ne, a prostě Lize dovolím mě rozmazlovat... Poslední dobou se to opakuje... Teprve teď konečně chápu, proč se tehdy Zanoba choval tak tvrdohlavě...”

Sám Cliff se pravděpodobně chtěl vrátit a myslel si, že se musí vrátit. Ale v tom případě by svou ženu a dítě vystavil nebezpečí. Navíc kvůli jeho manželce by se do nebezpečí mohl dostat i jeho dědeček. Bylo v této situaci v pořádku pokračovat svou cestou? To nevěděl. Ani já jsem to nevěděl. Ale dneska jsem za ním přišel, abych si promluvil i o tomhle. Mé nynější já bylo schopné mu poslat záchrannou loď.

„Seniore Cliffe.”

„...........Copak?”

„Byl bys ochotný oficiálně se připojit k Orstedově frakci?”

Cliff se na mě podíval se zmateným výrazem. Možná jsem to špatně formuloval. Ale nechtěl jsem říct „staň se mým kolegou” a dopustit tak, aby si to špatně vyložil. Bude lepší, když to řeknu jasně.

„Co tím myslíš?”

„Pokud se staneš Orstedovým podřízeným, Orsted a já tě můžeme podpořit všemi dostupnými prostředky. Bylo by možné ochránit Elinalize a Cliva, zatímco tvou frakci dovedeme k vítězství.”

Cliff nakrčil čelo.

„Kdybych získal tuto podporu, co bych měl udělat?”

„Hlavně bychom chtěli, aby ses připravil na Laplacovo oživení.”

Jak jsem to řekl, promluvil jsem pak o našem plánu. Ten plán za 80 let od teď, kdy Orsted hrál hlavní roli. Už jsem s Cliffem mluvil o Hitogamim, ale dopodrobna jsem mluvil o všem, od základů.

„...”

Když jsem skončil, Cliff se tvářil komplikovaně.

„Co si o tom myslíš?”

Když jsem se na to zeptal, Cliff byl chvíli zticha. Založil si ruce na hrudi, zavřel oči a slabě bručel.

„Hmmm...”

Neměla by to být špatná dohoda. Cliff věděl, že ten strach z Orsteda sálal kvůli kletbě. Ačkoli neznal Orstedovu povahu bez kletby... Ale i tak Cliffa nezradím. Pokud o mě bude pochybovat, budu smutný.

„Dal bys mi... trochu víc času?” Na konci jeho rozmýšlení ze sebe Cliff vymáčkl tuhle odpověď. „Brzy bude závěrečná ceremonie pro dostudované. Do té doby se rozhodnu.”

Kdy se člověk rozhodne, byla jeho osobní věc, takže jsem neměl na výběr a kývl jsem. Přemýšlel jsem, proč nemohl prostě souhlasit. Ale sám Cliff možná ani nevěděl, proč váhal.

„Pokud s tím nemáš problém, zkonzultuj to i s Elinalize. Protože neexistuje starost, kterou by ses musel trápit sám.”

„Ech? Jo, to je pravda. Díky.”

Tentokrát Cliff pokorně kývl a věnoval mi slabý úsměv. Elinalize naši konverzaci slyšela. Všiml jsem si, že už nějakou chvíli se v mezeře mezi dveřmi míhaly blonďaté vlasy.

Pokud to bude ona, dokáže Cliffa zručně navést. Výsledek možná nepůjde tak, jak si myslím, ale... I tak to bude v pořádku.

„Takže přijdu znovu.”

„Jo. Za tohle se omlouvám.”

„Ne, taky mám chvíle, kdy mě něco trápí nebo mám starosti.”

Jak jsem to řekl, odešel jsem z Cliffova bytu. Nakonec jsem nezapomněl mrknout na Elinalize.

Prozatím si Cliffovu odpověď vyslechnu na ceremonii pro dostudované. Do té zbývaly zhruba 2 měsíce. Co kdybych mezitím pokročil v založení Zanobova obchodu s Ruijerdovými figurínami?
-------------------------------------------------


~ A jsem zpátky s Rudeem. Tohle je taková extra knížka, takové překlenutí k dalšímu ději. Má to jenom 6 kapitol a žádné obrázky. Tedy lépe řečeno v LN verzi je to určitě zahrnuté či rozstrkané do jiných knih. Kdybychom byli extra přísní, webová verze by neměla žádné obrázky. ~

<Předchozí>...<Následující>