Kapitola 213

Kapitola 213 – Nevadí se veselit

Část 1

Takže teď hlášení o návratu.

Eris byla ohledně porodu možná také naivní. Takhle řečeno i ona měla chvíle, kdy se dostala do emoční krize.

Zanoba a já jsme mířili k mému domu. Musel jsem mu předat Julii. Mohl jsem si ji chvíli nechat u sebe doma, ale Julie a Zanoba budou šťastní, že se znovu shledají.

Jen tak mimochodem, Ginger měla na pilno s tím, aby Zanobovi našla místo ke spaní. Měli by být schopní použít koleje na univerzitě, ale... Když podal oznámení o ukončení studia, může se vážně vrátit do školy? Promoce byla jen za pár měsíců; taková škoda. Jestlipak by s tím Jinas něco zmohl, kdybych ho o to požádal. Ten chlápek byl spolehlivý, takže by po promoci měl být schopen studovat na univerzitě pod záštitou magické gildy.

„A vůbec, Zanobo, pokud budeš v budoucnu něco potřebovat, přijď za mnou.”

„To já bych měl říkat tobě.”

Měl jsem radost, že budu mít Zanobu v předvídatelné budoucnosti po svém boku a pro své dobro. Můžeme pokračovat ve vývoji Magického brnění a nebudu se muset vzdát projektu na prodej figurín. Co se týkalo toho, že byl Zanoba bez domova, pokud by si to přál, mohl bych mu půjčit peníze. Půjčování peněz může být zdrojem problémů, ale nelitoval bych toho, ani kdybych mu je prostě dal.

Zatímco jsem byl ztracen v myšlenkách, jsme v mžiku dorazili k mému domu. S Treantem ovinutým kolem sloupku brány a smaragdově zelenou střechou to byl dům, z kterého přetékala přirozená atmosféra ekologie.

Jak jsme se přiblížili k hlavní bráně, Beat mi ji otevřel jako obvykle.

„No, doufám, že Julie pro tvou rodinu nebyla přítěží, mistře.”

„Julie je v pohodě. Ona a Aisha jsou blízké kamarádky...”

Svist!

Jakmile jsem vstoupil na pozemek, zaslechl jsem specifický zvuk vytvářený větrem. Okamžitě jsem ten zvuk poznal. Přece jen to byl zvuk, co jsem slyšel milionkrát. Byl to zvuk cvičných máchání. To se Norn vrátila domů?

Svist!

Ne, na Norn to byl každopádně celkem dobrý zvuk. Ačkoli jsem s ní poslední dobou šerm netrénoval, když jsem ji učil, byl to spíš zvuk jako suimp a sisisi. Teď to bylo svist. Byl to zvuk meče, kterým bylo máchnuto rovně. Dokonce ani já bych možná tak snadno nevyloudil takový zvuk. Znělo to jako Eris—

A když jsem se podíval na zdroj toho zvuku, nemohl jsem uvěřit vlastním očím.

Byla tam žena, co máchala tím kamenným trénovacím mečem, co jsem kdysi dávno vyrobil. Vlasy té ženy byly jasně rudé, jako kdyby na ně někdo vylil základní barvu. Tím strašlivě těžkým mečem snadno máchala jednou rukou. Ta žena byla těhotná. Eris.

„Ach, Rudee, vítej zpět. Zpozdil ses.”

„P-p-p-p-počkat! Eris! Co to děláš?!”

Honem jsem k ní přiběhl. Tohle nebylo dobré. Dělala tohle, i když se blížil její termín. Máchala tou strašlivě těžkou věcí kolem, jako kdyby byla velmi lehká. To ti hodně namáhá břicho... Její bříško.

„He?”

Erisino bříško bylo štíhlé. Byla štíhlá. Kde bylo moje dítě?

„He?”

Pokusil jsem se ho dotknout. Ach, jů, to byl pekáč buchet. A pevný. Tohle nebylo břicho žádné těhotné ženy, co jsem kdy viděl.

„Ech?”

Co to je? Možná že svaly Erisina svalnatého pekáče buchet permanentně zkomprimovaly naše dítě do malého balíčku... Co to kruci. Ne, ještě bych neměl panikařit. Možná se to akorát vtlačilo tam dolů.

„Nebo možná tady?”

„Co to děláš?!”

Když jsem se přesunul, abych ji popadl za zadek, tvrdě mě uhodila. Vzhlédl jsem na ni ze země. Eris na mě shlédla s nohama rozkročenýma na šířku ramen, rukama založenýma a bradou vystrčenou. Prostě mi otevřeně řekla: „Porodila jsem!”

„Co?” odpověděl jsem instinktivně.

Ačkoli byla jenom jedna správná odpověď.

„Dítě!”

„Kdo jako?”

„Očividně já!”

Eris. Naše dítě. Porodila ho.

„...”

Posadil jsem se na paty.

„Ach, takže... to přišlo, řekni mi o tom, kdy...”

„Přišlo to před deseti dny! Stalo se to pozdě v noci, ale nějak jsem to zvládla.”

Před deseti dny. Co jsem dělal? No ano, byl jsem v Shirone. Možná v hostinci, ten den s Roxy...

Ne, na tom nezáleží. Jinými slovy to bylo to?

„Já jsem... nezvládl jsem to včas na porod...?”

„No, měl jsi přijít domů trochu dřív, je to zatracená škoda!” řekla Eris s úšklebkem.

Jo, byl to hlas, co jako by říkal „zvládnu to sama”. Co mám dělat? Jestlipak bych měl ukázat široký úsměv. Ačkoli jsem vážně neměl tak velký důvod cítit se provinile. Původně jsme o takové možnosti uvažovali. Ale stejně jsem byl plný lítosti.

„Hej, proč... nejsi šťastný?”

Eris se zamračila, jako kdyby byla zmatená. Nebyl žádný důvod nebýt šťastný.

„Uuch, jsem šťastný, ale také to je komplikovaný pocit...”

„Ach! Správně, přirozeně to je chlapec! Jmenuje se Arus, po velkém hrdinovi lidstva.”

Ale přemýšlel jsem, jestli bylo v pořádku být šťastný. Selhal jsem v Orstedově úkolu. Zanobův bratr Pax zemřel. Pořád nám zbývala nějaká naděje, ale stejně jsem selhal. Pokud v téhle situaci dostanu tak šťastné zprávy, je v pořádku být potěšený?

„Mistře~!”

Zatímco jsem byl ztracený v myšlenkách, přední dveře se rozletěly dokořán. Zevnitř vyletěla malá postava se zrzavými vlasy. Ta osoba proběhla přímo kolem mě ke stinné postavě za mnou. Běžela přímo k Zanobovi. Zatímco se snažila vyskočit k Zanobovi, zakopla a vznikla z toho scéna, kdy objímala jeho stehna.

„Ach, Julie, moje učednice! Jsem zpět!”

Zanoba Julii zvedl oběma rukama a zvedl ji, až se jejich oči setkaly. Julii se z očí řinuly slzy a stiskla Zanobův rukáv.

„Těšila jsem se na tvůj návrat, mistře!”

„Dobře.”

Bylo to hluboce dojemné znovushledání.

Zdálo se, že ji moje rodina nešikanovala. To bylo očividné z té dojemné scény. Za chvilku Julie řekla něco, kvůli čemu mi spadla brada.

„Ohledně tebe, mistře, zbožňuji tě!”

„Ach, takže to je takhle. Toho jsem si nevšiml...”

„Už mě znovu neopouštěj. Dovol mi s tebou zůstat až do smrti!”

Začala brečet žalem. Podle toho pláče šlo vidět, že v zákulisí tohoto incidentu se Julie o Zanobu neuvěřitelně bála. Zanoba se zatvářil, jako kdyby ho to omráčilo, než se zanedlouho jemně usmál.

„...Dobře, neboj se. Po tomhle zůstaneme spolu.”

„Mistřeeeeeeee~”

Když Julie začala brečet, Zanoba jí hlavu jemně vtáhl k sobě na rameno. Zdálo se, že to Zanobu tak nějak potěšilo.

Nakonec Pax zemřel, úkol skončil selháním a prohráli jsme s Hitogamim. Ale všichni jsme se vrátili naživu. Nikdo nezemřel, ani Zanoba, Roxy, Ginger, nebo já. Nepřišli jsme o jediného člověka.

Oslavme to. Řeknu to šťastně.

„Eris!”

Nehodlal jsem bojovat proti těm pocitům, co mi v nitru najednou začaly probublávat. Objal jsem ji a pak jsem ji políbil.

I když to Eris překvapilo, zareagovala dobře. Objetí mi oplatila a políbila mě na oplátku. Pak jsem jí promnul prdelku a pohladil ji po zádech, než jsem se dostal k rameni, hluboce mě líbala. Když jsem přesunul ruku dolů a promnul jsem jí hruď, bylo mi po úderu dovoleno políbit zemi.

„To bylo příliš!”

„Promiň!”

„Jejda!”

Okamžitě jsem vstal a vzal Eris do náručí jako princeznu. Byla to jediná možnost. Musel jsem se jít podívat na své dítě.

„Hej, můj chlapec, kde je?”

„V domě!”

Eris byla nezvykle poslušná a ovinula mi paži kolem krku. A pak jsme takhle vyrazili k domu.

„Ano... mistře!”

„Copak, Zanobo?!”

„Dneska se odporoučím! Příště zajdu poděkovat Roxy!”

„Jo!”

Po této promluvě Zanoba odešel. Pravděpodobně se nechtěl vměšovat do záležitostí naší rodiny.

Také jsem vyběhl k domu. Předními dveřmi jsem vstoupil do obýváku.

A tam na pohovce seděly dvě dívky a držely dítě.

„Hele, hele, sestři Norn, usmál se, zrovna se usmál!”

„Aisho, Aisho, nech mě ho taky podržet.”

„Na, jemně mu podpírej hlavičku a krk.”

„To už vím, už jsem pomáhala s Lucy a Larou... Ach, tohle dítě mi osahává prsa, mohl by mít hlad?”

„Tady máš. To je proto, že je to dítě našeho bratra, ne?”

„Dítě by něco takového neudělalo!”

14 leté dívky, co držely mého syna; přetékala z toho mladistvá energie. Moje sestry a můj syn. Ach, znělo to, jako kdybych říkal něco neslušného.

„...Eris, postavím tě na zem.”

„Dobře.”

Když jsem Eris postavil zpět na zem, sestry si mě všimly. Vzhlédly ke mně, dvě osoby s úsměvem na tváři.

„Ach, bratře, vítej zpět.”

„Brácho, vítej doma.”

Usmívaly se. Obě moje sestry tady se usmívaly. Jak jsem to viděl, najednou mi na mysl vytanula Paxova tvář. Vzpomněl jsem si na ten sebe výsměšný úsměv člověka, co to vzdal.

„Slyšela jsem od Roxy, že to bylo špatné.”

„Tak hele, Norn.”

„Ach ano... správně, bratře. Tohle je Arus, tvůj syn.”

Norn mi předala dítě. Tohle byl Arus. Měl rudé vlasy. I oči měl úplně jako Eris. Bylo to neskutečné. Přemýšlel jsem, jestli to bylo tím, že jsem tu nebyl, když se narodil. Vzedmul se ve mně neklidný pocit.

To dítě mě sledovalo, pohnulo svou drobnou ručičkou, natáhlo se a dotklo se mě na hrudi. Jemně do mě šťouchl, tap-tap, jako kdyby hledal něco měkkého. Ale moje hruď byla pevná.

„Aaya~! Agyia~!”

Okamžitě začal brečet. Všechnu nervozitu to odvanulo a zároveň se mi od srdce šířila úleva. Nebylo o tom pochyb. Tohle byl můj chlapec, Paulův vnuk.

„He? Arusi, tohle je tvůj táta, dobře? Není to cizí člověk, dobře?”

„B-brácho, jsi v pořádku?”

Aisha a Norn mým směrem vrhly nervózní pohledy. Ty dvě držely mé dítě a říkaly, jak je roztomilé. Držely ho s úsměvem. Milovaly ho. Určitě ty dvě miluji jako součást své rodiny.

Když pomyslím na Paxe. Zabili ho. Zanoba neměl žádné děti, ale měl sourozence. Děti jeho mladšího bratra, děti jeho staršího bratra. Zmasakrovali je... Nebyl schopen je milovat. A nebyl schopen nechat se jimi milovat. Nikdy se navzájem nemilovali.

Ach. Zanoba, myslel tím tohle. Jestlipak s Paxem chtěl takový vztah.

„...!”

Jakmile jsem si to uvědomil, vytryskly mi slzy.

„Počkat! Proč brečíš?!”

„Jo, tak nějak mi prostě vytryskly slzy.”

„S tím se nedá nic dělat, mám nápad. Když tě obejmu, měl bys přestat brečet...”

„Přestaň s tím...”

Moje dítě kývalo hlavou, vzal jsem si ho a posadil se mezi Norn a Aishu. Chvíli jsem já a moje dítě brečeli mezi nimi.

Proč jsem až do té doby neměl pro Paxe žádné uznání? Přemýšlel jsem, proč jsem si už dřív neuvědomil, jaké pocity Zanoba choval k Paxovi? Když jsem to byl já, měl jsem být schopen ty Paxovy pocity pochopit.

Jak zaslechly můj pláč, z poschodí se ozvaly kroky. V obýváku se objevily Lucy a Sylphy a pak je po chvilce následovala Roxy s Larou v náručí. A pak z kuchyně přišly Zenith a Lilia.

Sylphy pravděpodobně od Roxy slyšela, co se stalo. Když mě viděla brečet, jen mě beze slova pohladila po vlasech. Lucy se ji snažila napodobit, vylezla si mi na koleno a pohladila mě.

„Rudeus je vždycky takový uplakánek...”

Nakonec mě pohladila Eris.

Všichni byli tak laskaví.

„Aisho... Norn...” Jak jsem brečel, zavolal jsem na své dvě mladší sestry. „Pomůžu vám, kdykoli budete potřebovat... Pokud budete v maléru, neváhejte se na mě spolehnout... Možná si myslíte, že jsem nespolehlivý, ale za každou cenu udělám všechno, co je v mé moci...”

Ty dvě se na sebe navzájem podívaly. Než abych jim tím pomohl, moje plačící tvář je místo toho trápila. Já nevím. Možná se na mě v případě nouze nebudou moct spolehnout.

„Jo, já vím.”

„Ano, rozumím.”

Ale ty dvě přikývly. To bylo dobře. Všechno bylo v pořádku.

„Gusu~tsu.”

Zatímco jsem potahoval, vzhlédl jsem na Roxy. Lara v jejím náručí měla svůj standardní nestoudný výraz. No ano, tentokrát můj život nebyl v nebezpečí. Ale bez Roxy by to možná bylo kritické. I když jsem posílil své odhodlání, pořád jsem slabý. Kdyby nebyla po mém boku, možná bych se v jednu chvíli složil. Řeknu to znovu, Roxy byla spolehlivá. A kdyby nebylo Lary, ani bych si s sebou Roxy nevzal.

Roxy a Lara. Tentokrát jsem jim neměl jak dostatečně poděkovat.

„Roxy... díky za tvoji píli.”

„I tobě, Rudi, díky za snahu.”

Každopádně to skončilo. Tentokrát to bylo těžké. Zbytečně jsem o věcech pochyboval, až mě to mentálně vyčerpalo. Akorát jsem navyšoval svůj stres, nedokázal jsem zvládnout Orstedův úkol. Nechal jsem Paxe zemřít. Byla to noční můra.

Ale teď to celé skončilo. Od zítřka budu mít nové úkoly.

Než začnu čekat na další incident, bylo třeba některé věci prodiskutovat.

„Všichni dávejte pozor, co vám teď řeknu.”

Ten den jsem rodině vysvětlil všechno ohledně Hitogamim. Nejenom o něm, ale také o Orstedovi. Až do teď jsme bojovali jen my dva. Řekl jsem jim, že Lara je možná spasitel, proč jsem spolupracoval s Orstedem a ostatní podrobnosti. A když jsem skončil, požádal jsem všechny, aby se mnou spolupracovali. Od teď bude třeba, aby se Orstedovy a moje síly zvýšily.

Celá rodina přikývla.

Sylphy a Eris, o Roxy ani nemluvě. I když se Norn a Aisha zdály zmatené, také přikývly. Lucy se zatvářila vážně a také přikývla, aniž by to řádně pochopila.

Bylo to osvěžující.

Teď už jsem měl jenom jedno tajemství, a to že jsem se reinkarnoval z jiného světa. Vrátil jsem se na začátek.

Část 2

Urovnejme si informace. Nejprve jak porazit Hitogamiho.

Abychom se dostali k Hitogamimu, je třeba pěti pokladů, co se předávaly v rámci Dračí rasy. Těch pět pokladů vyrobila Dračí rasa v dávných dobách. Konkrétně každý z pěti dračích generálů měl jeden poklad a Dračí bůh měl tajnou techniku nezbytnou k otevření dveří světa.

Mé budoucí já si uvědomilo, že jeden z pokladů se už nedal získat, a padlo na něj zoufalství. Možná že ten poklad byl ten, co měl v držení Laplace. Když popřemýšlím o slovech, co Orsted použil, Laplace musí být zabit. Takže bych měl předpokládat, že se poklady dají získat jen tak, že se obětují životy pěti Dračích generálů.

Bláznivý dračí král Chaos byl už mrtvý. Pravděpodobně to byla Orstedova práce. Jeho poklad máme.

Z pěti Dračích generálů zbývali jenom čtyři:

Svatý dračí císař Shilard.

Temný dračí král Maxwell.

Obrněný dračí král Pergius.

Démonický dračí král Laplace.

Maxwell a Shilard už možná byli mrtví. Orsted mi o nich nic neřekl. Ale stejně to znamenalo zabíjet své spojence a sklízet je; bylo to něco, o čem jsem musel přemýšlet. Nebo to možná prostě jen přijmout s černým svědomím. Přece jenom se nezdálo, že by Orsted s Pergiem nevycházel...

Každopádně. Abychom získali pět pokladů, bylo podstatné Laplacovo znovuzrození. Laplace musel oživnout prostřednictvím reinkarnace. Narodí se jako dítě. Orsted konkrétně řekl, že se pokoušel Laplace bez námahy zabít jako dítě.

Ale to selhalo. Ke znovuzrození dojde na neznámém místě, odtamtud Laplace shromáždí následovníky a vyhlásí válku lidstvu. Takhle musí být Laplace zabit během války, abychom ten poklad získali. I když to Orsted dokáže, bylo to únavné. To se pak stane velkou nevýhodou v boji proti Hitogamimu.

A proto se nynější smyčka považuje za selhání. To řekl Orsted. Ale necítil jsem z něj rezignaci. Přišlo mi, jako kdyby byl nesmírně zklamaný, ale neřekl bych, že to vzdal.

Když tak o tom přemýšlím, zdálo se, že tato situace byla stále v rámci Orstedových očekávání. Například Arielina záležitost. Orsted řekl, že Asura za 100 let od teď upadne do krize. Pokud se králem stane Ariel, bude možné ji překonat. Poté se v Asuře zrodí jistí nadaní lidé, to řekl. Je pravděpodobné, že tato krize je válka se znovuzrozeným Laplacem.

Asurské království bylo největším národem na světě. Pokud dokáže dlouho odolávat, Laplacovy síly to znaví. A také to pomůže Orstedovi omezit spotřebu magie.

Nebo možná že od chvíle, kdy se Orsted dozvěděl o mé existenci, možná uvážil, že se Laplace nezrodí na stejném místě jako obvykle. Moje přítomnost mohla stačit na to, aby to všechno rozrušilo.

Proč tomu Hitogami zabránil? Na mysl mi vytanula tato otázka, ale hned jsem ji rozdrtil.

Když tak o tom přemýšlím, i když Hitogami nedokáže vidět Orstedovu přítomnost, bere ho jako nepřítele. Laplace byl dlouhou dobu existence, co byla na straně proti Hitogamimu. Pokud Orsted pracoval, aby se Laplace znovu zrodil, pak měl něco za lubem. Pokud si Hitogami během těch stovek let na začátku Orstedovy smyčky všimne nějakých vzorců a rozhodne se, že tomu chce zabránit a vměšovat se do toho, pak to chápu. Cíle Dračího boha Hitogamimu akorát uškodí.

Každopádně to znamenalo, že se od teď trochu odchýlíme od historie, co Orsted zná. Tohle byl konec cestování světem, kdy jsem na rozkaz Orsteda podněcoval události. Jelikož se tento plán vychýlil z osy, něco takového už nebylo důležité.

Laplace se zrodí. Dojde k válce.

Pokud Laplace neporazíme, nedostaneme se k Hitogamimu. Znavený Orsted nedokáže porazit Hitogamiho.

A tak došlo k Zanobově návrhu. Můžu shromáždit kolegy. Odděleně od Orsteda se budu volně pohybovat a svolám spojence, abych posílil naše síly.

Tohle všechno bylo v přípravě na válku, ke které dojde za 80 až 100 let. Zorganizuju frakci Anti-Hitogami, shromáždím muže, co porazí Laplace a podpoří Orsteda. Vytvořím Orstedovy ozbrojené síly.

Pravděpodobně zemřu, než k té bitvě dojde. Ale pokud Orstedovi odkážu organizaci kolegů, určitě Hitogamiho přemůže.

Svým životem budu vést budoucnost.
-------------------------------------------------


~ To byla poslední kapitola v 20. knize. Bože, to zní pěkně -- v dvacáté knize. To znamená, že ještě 5 knih, z čehož dvě jsou poloviční, a budu mít Rudea z krku. ~

<Předchozí>...<Následující>