Kapitola 220

Kapitola 220 – Cliffův návrat domů

Část 1

Dorazili jsme do hlavního města Království svatého Milise.

Konečně jsem se po tak dlouhé době vrátil do tohoto města. Ačkoli jsem Milis navštívil, když jsme instalovali teleportační kruh, do hlavního města jsem nezašel. Takže tohle bylo podruhé v mém životě.

Ještě teď jsem si pamatoval tu scénu, co jsem viděl, když jsem se k městu blížil ze severu. Řeka tekoucí z Pohoří Modrého draka do jezera a bílý palác plující v jeho středu, zlatá katedrála podél řeky a stříbrná Gilda dobrodruhů. Sedm věží obkružující město obklopené širým paloukem. ...Ach.

Důstojnost a harmonie, je příkladem těchto dvou vlastností; což z něj dělá to nejnádhernější město na světě.

Myslím, že to bylo ono. I když to bylo tak dávno, pořád jsem si tu větu pamatoval. Jak nostalgické, ta kniha. Ach, ano, Cestování světem od dobrodruha Krvavého Hraběte. Bylo to úžasné jméno, přemýšlel jsem, jaký člověk by měl takové jméno.

Během cestování jsem nikdy neslyšel o dobrodruhovi tohoto jména. Možná byl z dob značně dávné. Přemýšlel jsem, proč měl Paul takovou knížku. No, to je jedno.

Milishion byl nádherný i z jihu. Díky vysokým věžím a hradbám jste neviděli nic zbytečného. Jenom čistý palác jako ze stříbra, co se ve světle třpytil. Nádhera toho paláce vyčnívala, hradby všechno ostatní zakrývaly. Jednoduchost byla nejlepší.

„Jo, tohle město je nejkrásnější na světě,” řekl Cliff s povzdechem. Zdálo se, že mě slyšel. „Ale co obsahuje, je to nejšpinavější na světě.”

V Cliffových očích se odrážel jenom ten bílý palác. Teď ten nádherný palác mohl být zastrašující. Od teď bylo toto město bojiště. Taková myšlenka byla jenom přirozená.

Já si vlastně myslím, že Asurské království bylo špinavější. Ariel a ostatní šlechta byli celkem sprostí. Dalo se říct, že v Asurském království byly ty špinavé části na povrchu. Nesnažil jsem se říct, že Království svatého Milise bylo přijatelnější. V určitých aspektech byl Milis stejně tak špinavý.

„...Seniore Cliffe.”

„I když už nejsem senior?”

„Cliffe... Pokud se něco stane, řekni mi to.”

Tentokrát jsem byl v nenucené pozici. Ale i tak jsem chtěl Cliffovi pomoct. Ale jen na úrovni, kdy bych šel koupit džus do sámošky, což bylo v pohodě.

„Takže prozatím... pojeďme do vily mé rodiny.”

„Jasně, jak budoucí papež poroučí.”

Tohoto dne se Cliff vrátil do Milishionu. Po zhruba 10 letech.

Část 2

Do Milishionu vedly čtyři brány. Posledně jsme vstoupili ze čtvrti dobrodruhů. To proto, že když cizí člověk vejde jakoukoli jinou branou, jsou z toho potíže. Každopádně jak jsme šli kolem hradeb, vzpomněl jsem si na tu rušnou bránu.

Tentokrát to bylo stejné. Ale jelikož tu byl Cliff, nebylo třeba čekat. Brána do čtvrti dobrodruhů na jižní straně byla nejblíže. Ačkoli po pravdě řečeno na tom záleželo málo, když jsme byli takhle blízko. Spíš než projít centrem města by možná bylo rychlejší vyhnout se tomu vedlejšími uličkami. Cliff by měl chtít spěchat.

Ale Cliff promluvil: „Chci po tak dlouhé době znovu vidět město.”

Aach. Přece jenom byl pryč tak dlouho, bylo to poprvé za 10 let. Ačkoli tu bude mnoho dalších let, dnešek byl zvláštní den. Cesta domů, na kterou si vzpomene ze starých dní, byla prosáklá nostalgií. Nebude mít moc příležitostí, teď byla jeho šance.

„Dobrá.”

Takže na Cliffovu žádost jsme jeli vpředu vozu.

„Tohle mi chybělo...” řekl Cliff sám pro sebe, jak jsme projeli branou a dívali se na Milis.

Cliff se narodil v Církevní čtvrti, slyšel jsem, že jen zřídka zašel do čtvrti dobrodruhů. A přesto jak se díval na čtvrť dobrodruhů, usmíval se. Hmm, přemýšlel jsem, jaké tu měl vzpomínky.

Když jsem tu byl naposledy, zůstal jsem asi jenom týden. Jedinou mou vzpomínkou tady byl Paul. Pokud si na to vzpomenu až moc, vytrysknou mi slzy. Byla to nezapomenutelná vzpomínka.

A tak jak jsem se rozhlížel kolem, nemohl jsem si pomoct a pomyslel jsem na budoucnost. Od teď budu pracovat na tom, abych v tomto městě otevřel žoldnéřskou pobočku.

Kolem nás chodili dobrodruzi. V porovnání s Asurským královstvím tu bylo hodně Zvířecí rasy a elfů. Řád dobrodruhů byl různý, ale dalo se to odhadnout z jejich oděvů. 15 či 16letí chlapci a dívky, co na sobě měli vybavení z druhé ruky, byli evidentně nezkušení. Začátečníci s novým vybavením byli kolem 18 let. Dobrodruhové po dvacítce, co na sobě měli směsici nového a obnošeného vybavení, byli ve středním řádu. Ačkoli se vybavení veteránů mohlo na první pohled jevit obnošeně, měli s sebou různé magické předměty, což bylo jedno z nejlepších vybavení. V hlavním městě Milisovy církevní komunity bylo mnoho mágů, co se specializovalo na léčení, ale jen pár na útok. Ačkoli jejich profese byly různé.

V Magickém městě Sharia jste viděli válečníky a šermíře veterány a spoustu začínajících mágů. Mágové na Magické univerzitě sní o tom být dobrodruhem a veteráni je přišli naverbovat. Byli tam hlavně lidé a Zvířecí rasa. No, co se týče Zvířecí rasy, možná jen následovali Riniu a Pursenu a pak tam nakonec zůstali.

V hlavním městě Asury, Arsu, jste viděli jenom začínající dobrodruhy. Protože tam bylo tolik škol, bylo tam trochu té profesionální předpojatosti. A také tam byli jenom lidé. Ostatní rasy a většina zkušených dobrodruhů nebo veteránů se v Arsu nezdržovala.

V Milisu bylo tolik různých ras a šikovných dobrodruhů pravděpodobně proto, že Velký les byl tak blízko. Zvířecí rasa, elfové a hobiti pocházeli z Velkého lesa a trpaslíci z jihu. Poté, co dobrodruzi nastřádají v centrálním Milisu zkušenosti, zamíří na sever bojovat se silnějšími netvory ve Velkém lese. Ale jelikož ve Velkém lese nebyla žádná Gilda dobrodruhů, jako základnu používali Milishion. Někteří dobrodruzi, co byli s Milisem obeznámení, trávili rok cestováním mezi Milishionem a Svatým přístavem.

V důsledku čehož bylo v tomto městě vedení Gild dobrodruhů a k dobrodruhům se chovali bez předsudků.

No, v této situaci jsem přemýšlel, jak by bylo nejlepší zahájit provoz žoldnéřské skupiny. V Asurském království jsem měl konexe s Ariel, a tak to šlo snadno.

V Auře bylo mnoho nezávislých šermířů, kupců a šlechticů, co všichni uvítali práci. Šermíři, co byli vychováváni v dojo beze snu stát se dobrodruhem nebo bez konexí, aby se stali instruktorem. Synové kupců, co celý život studovali, aby se stali kupci, jen aby je o rodinný podnik připravil nejstarší syn, a oni poté byli nuceni se osamostatnit. A také tu byli třetí a čtvrtí synové nižší šlechty, kteří ač byli dobře vzdělaní, nezískají žádné dědictví a nemohli se oženit.

Přilákali jsme talenty a rychle jsme získali vliv v každé čtvrti a začali na sebe brát práci, co zemští vojáci nemohli. Nakonec nám Ariel představila pátého syna staršího šlechtice, aby se stal vedoucím pobočky.

No, měl jsem s tím chlápkem dlouhý pohovor, než jsem jej uznal, ale z jeho výsledků jsem byl šťastný. Aisha se slunečními brýlemi se zeptala na něco v tomto smyslu: „Ty, během těch dvou let, co jsi odešel z domu, co jsi dělal?”

A on odpověděl: „Skryl jsem svou totožnost a jednal jsem s prostým lidem. Tímto a zároveň tím, že jsem se naučil o rozdílech v kulturách, jsem se naučil, jak je důležité dobře znát své kolegy pracovníky.”

Jeho odpověď byla pohotová a promyšlená. „Ach, tenhle chlápek...” To jsem si pomyslel.

Vlastně mu šlo spojovat lidi. Byl obeznámený s rozdíly mezi společenskými třídami, takže když došlo k rozmíškám, byl to chlápek, co to dokázal snadno pochopit a vyřešit. Neměl charisma, ale nebylo to tak, že by byl nesympatický. No, tím se to vyřešilo. Hodil se na to lépe než já.

No, to bylo jen tak mimochodem. Teď jsem chtěl založit dobrou žoldnéřskou pobočku v této zemi. Potřeboval jsem lidské zdroje a vedoucího pobočky. A pravidla pro žoldnéře. Zdálo se, že Aisha napsala něco jako poznámky, ale rozhodovat se můžeme začít, až když uvidíme, s čím musíme pracovat. A tak se roztěkaně rozhlížela kolem jako já.

Ale pořád bylo příliš ukvapené o všem rozhodnout teď. Ačkoli ve čtvrti dobrodruhů bylo spoustu dobrodruhů, byly tu ještě církevní, kupecká a obytná čtvrť. Nejenom dobrodruhy, měli bychom se pokusit začlenit i ostatní místní. Když spatříme církevní a obytnou čtvrť, měli bychom být schopní vytvořit plán.

„Posledně jsem si toho nevšiml... ale je tu spoustu jiných ras.”

„Protože je nedaleko Velký les.”

Jak jsem odpověděl, dál jsem se rozhlížel. No ano, bylo tu spoustu ras. Skupina trpaslíků, kterým muselo být tak deset, skupina elfů s útlými údy, co vypadali skoro jako mrtvé stromy. Také tu bylo spoustu příslušníků Zvířecí rasy. Pes, kočka, zajíc, jelen, krysa, tygr, vlk, ovce, medvěd...

Jen tak mimochodem jsem si pomyslel: když se ti lidé dívají na dobytek jako prasata a skot, vůbec nic při tom necítí? ...Ne, i když jsem viděl v zoo chovanou opici, nijak zvlášť jsem necítil pocit přátelství. Byla to jiná stvoření.

„Ach, ach...!”

„Ach, takhle stát je nebezpečné...!”

Když jsem se ohlédl, najednou jsem spatřil, jak Zenith stála na voze. Aisha zpanikařila a snažila se Zenith rychle usadit, zatímco Zenith se potácela a na něco z roztřeseného vozu ukazovala. Ve směru jejího prstu byla opice. Ne, to bylo hrubé. Byl to muž s tváří jako opice.

To mě připomnělo, že ve Zvířecí rase nebyl kmen podobný opicím. No, přemýšlel jsem, jestli byli opice na tomto světě vzácné. Zenith na něj vesele ukazovala.

Nuu, ta opice, už dřív jsem ho někde viděl. Takhle řečeno to nebyl někdo ze Zvířecí rasy...

„...Ach.”

„Aach? Hej, seniorko Zenith! Co děláš na takovém místě!”

Byla to Magická rasa. Gisu.

Část 3

„Ach jo, nikdy jsem nečekal, že vás uvidím na takovém místě.”

Gisu nás spatřil a okamžitě vyskočil na vůz. Vůbec neváhal. Ale nehodlal jsem známého odsunout stranou.

„Jaké úžasné štěstí! Jak to mám říct, tohle je štěstí jednou za život!”

Zdálo se, že Gisu byl výjimečně šťastný, že se s námi setkal. Usmíval se od ucha k uchu. Když jsem to viděl, také jsem byl v dobré náladě.

„Víc lidí, víc výhod.”

„Jo, jo, jen tak mimochodem, neviděl jsem žádné slzy radosti—”

Gisu neposlouchal a začal nám vyprávět, co se stalo poté, co jsme se v Sharii rozloučili.

Gisu, Talhand, Vera a Shera dorazili do Asurského království podle plánu. Tam prodali magické kameny a získali celé jmění.

Vera a Shera skončily s dobrodružstvím a žily ze svého dílu. Vrátily se do svého rodného města. Nějaký čas poté Gisua napadlo, že když mají tolik peněz, bylo by chytré začít s nějakým podnikáním.

No, co se týče Gisua, jak to mám říct, byl závislý na hazardu. Moc jsem o tom nevěděl, ale v Asurském království bylo to takzvané město hazardu. Gisu normálně dokázal ovládnout své sklony k hazardu, ale s takovým množstvím peněz si nemohl pomoct a pozbyl kontrolu. Za pouhých pár měsíců Gisu přišel o všechno, co měl, a ještě něco navíc.

„No, všechno se rozpadlo, zbylo mi jenom to, co jsem měl na sobě, takže jsem ten život hodil za hlavu a nakonec jsem skončil tady.”

No ano, pokud bys takhle dál žil, skončil bys na dně oceánu s betonovými botami. Talhand tomu zabránil. Jak se chtěl vydat na své další dobrodružství, zastavil se, aby se s Gisuem rozloučil, a spatřil ho v tom stavu.

Ačkoli to Talhanda znechutilo, prodal rukavice, co vyrobil, aby Gisuovi pomohl. Ty rukavice vyrobil z kamene pohlcujícího magii, Talhand evidentně utratil celé své jmění jen na náklady opracování.

Díky Gisuovi byli na mizině dva lidé. Ti dva si nemohli dovolit vysoké ceny v Asurském království, a tak vyrazili na jih.

Kdybych byl na jeho místě, pořád bych příteli v nouzi pomohl, ale rozhodně ne tak moc a pak bych se s ním nevydal na cestu. Jestlipak to bylo proto, že se znali tak dlouho, že to prostě bylo vzájemné porozumění. Talhand pomohl Gisuovi, a tak Gisu pomohl Talhandovi. No, to bylo přátelství.

Přesně takhle ti dva nechali za zády Shirone s jeho krvavou občanskou válkou, ignorovali Království Dračího krále, o kterém se povídalo, že na tom mělo spoluúčast, a vrátili se do Milisu. Vrátili se zpět do svého starého domova.

Poté se Talhand vrátil do svého rodného města a z Gisua byla družina o jednom členovi.

„Ten mizera, udělat něco takového jako se vrátit zpět domů, co to s tím je?”

Gisu si stěžoval, ale tak nějak jsem to chápal. Po tak dlouhém putování bylo normální, že se mu začalo stýskat po rodině a že se s nimi chtěl setkat. Tesknil po domově. To byla Nanahoshina chronická nemoc.

„Gisu, ty jsi nechtěl jít domů?”

„Já? To je hloupé. Vrátit se na takové vzdálené místo, není na tom vůbec nic zajímavého.”

Aha. Mě se vždycky stýskalo po domově. Stačilo se dotknout Sylphiny hrudi a síla se mi obnovila. Dokonce i Roxina hruď se občas nadmula a s Eris jsem měl pocit, jako kdyby hodiny letěly. Všechno pod jednou střechou.

„Ten mizera, i když na to měl tolik nepříjemných vzpomínek.”

„Takže, možná chtěl pár z těch nepříjemných vzpomínek napravit.”

Ať už se stalo cokoli, jak čas plynul, věci se měnily. I když bylo pro náctiletého něco neodpustitelné, po dvacítce to bylo něco pochopitelného a po padesátce už na tom ani nezáleželo. Možná i Talhand to chtěl v duchu znovu uvážit.

„Hmm, když pominu Talhanda, znovu se tu vrhám na dráhu dobrodruha.”

Když se Gisu rozloučil s Talhandem, zdálo se, že se vrátil k dobrodružství. Ale zdálo se, že nedokázal najít žádnou práci. No, byl z Magické rasy a neměl žádnou schopnost boje.

„Takže co tady děláš, seniore?”

„Když je matka v takovém stavu, obdržel jsem povolání od domu jejích rodičů. Využil jsem příležitosti a vyjel jsem sem s přítelem a jsem tu.”

„Hm... Dům Zenithiných rodičů...”

Gisu viděl Zenithin ubohý stav. Ačkoli Zenith měla normálně prázdný výraz, zdálo se, že byla v dobré náladě. Jestlipak to bylo kvůli Gisuovi.

„No, nějak jsem se o Zenithině domě také doslechl... to mi přijde... příjemné...?”

„...Co jsi slyšel?”

„Podrobnosti nevím, ale povídá se, že to je tvrdohlavý rod.”

Gisu pokrčil rameny. Takové informace jsem slyšel, ještě než jsem dorazil. Ale neměl jsem na výběr a musel jsem jít.

„Jsme skoro na hranici čtvrtí. Je to sice škoda, ale měl bych tu vystoupit. Pokud by Magická rasa vstoupila do církevní čtvrti, budou z toho problémy.”

Po Gisuových slovech jsem zastavil vůz. Gisu okamžitě seskočil.

„No, bylo to jen krátké, ale znovu bychom se někdy měli setkat. Zůstaň silný, seniore!”

Gisu zamával a odkráčel do vedlejší uličky... Jak odcházel, ohlédl se.

„Seniore! Vyslechl by sis jednu mou žádost?!”

„Copak?”

„Pamatuješ si, co Paul řekl v labyrintu?”

Co řekl v labyrintu. I když se tam stalo hodně věcí, pořád jsem si ta slova pamatoval. Pravděpodobně to.

„Jo.”

Nato Gisu spokojeně přikývl a otočil se k odchodu. Náhlé setkání a prudký odchod. Vážně to bylo náhodné setkání.

Ale i když to byla náhoda, bylo pěkné v tak napjaté atmosféře spatřit známou tvář. Zatímco jsem si myslel tohle, vjeli jsme do církevní čtvrti.

Část 4

Než jsme se dostali ke Cliffově domu, slunce už zapadalo. Cliffův dům byl mnohem obyčejnější, než jsem čekal. Obyčejný rodinný dům, co vypadal, že by se tam vešla rodina o třech nebo čtyřech členech, bylo to útulné. Vypadal úplně stejně jako sousední dům. Jak to mám říct, v církevní čtvrti byly všechny domy jednotné. Protože to byl dům papeže, čekal jsem něco podobného Arielině vile. Bylo to tak nějak antiklimaktické.

„Je to nečekané malé.”

„Bydlení pro klér poskytuje církevní ústředí. Ale protože má dědeček místnost na ústředí, tento dům se nepoužívá,” vysvětlil mi Cliff, aniž by se kvůli tomu drzému komentáři naštval.

Jednoduše řečeno to bylo něco jako firemní ubytování.

„Jelikož už jsme tu... Je pozdě, prosím, zůstaňte.”

Po Cliffově návrhu mě najednou něco napadlo.

Zenithin dům byl v obytné čtvrti. Správně, netrvalo by to dlouho... Ačkoli jsem měl tušení, že by nechtěli, abychom přišli na návštěvu takhle pozdě. Navštívit je v cestovním oděvu možná nebyl dobrý nápad. Mohli jsme si k návštěvě smluvit schůzku, ale zůstaneme ve čtvrti dobrodruhů... takže bychom se museli vracet celou cestu až sem.

„No, děkuju.”

Rozhodl jsem se Cliffovu nabídku přijmout. Vyložili jsme zavazadla, ustájili jsme koně, uložili zavazadla a všechno přinesli dovnitř. Ale zatímco jsem se zabýval vozem, všiml jsem si bílého oblaku prachu.

„Hepčí!”

Ten prach palčivě páchl, Aisha roztomile kýchla.

„Keho... strašné... zdá se, že děda neuklízel...”

Cliff si přes nos držel kapesník a klel. Pravděpodobně nečekal, že se Cliff už vrátí, a nechal dům bez dozoru. Každopádně tu bylo vážně prašno.

„Jako dík za to, že jsi nám dovolil tu zůstat, ti pomůžeme s úklidem... Aisho.”

„Ach, pro... miň?”

„Ech, já?” řekla Aisha zmateně a Zenith jí věnovala káravý pohled. Ne, Zenith byla bezvýrazná. Ale cítil jsem to z jejích očí.

Aisha mi také věnovala takový pohled. Copak jsem ti ten úklid neměl svěřit? Nebylo to tak? Pokaždé. Něco jako: „Nech to na mě!” Musíme vyjádřit svou vděčnost...

„To je samozřejmě vtip? Taky pomůžu?”

„Samozřejmě.”

A tak jsme započali svou úklidovou noc.

Plně jsme otevřeli všechna okna. Dokonce i s větrnou magií to bylo drsné, takže jsme to dodělali zametením. Poté jsme všechno otřeli. Jelikož se několik let nic nepoužívalo, použil jsem horký vzduch, abych vyhnal jakýkoli hmyz z postelí a peřin.

Kuchyně byla také značně špinavá, ale Aisha to nějak zvládla. Mezitím jsem já a Cliff zhruba uklidili v obýváku. Skončili jsme třikrát rychleji než normálně. Rudá Kometa Aisha.

A pak jsme si ze zbylého jídla z cesty udělali lehkou večeři.

„Seniore Cliffe. Blahopřeju k návratu.”

„Pořád je příliš brzy. Musím se setkat s dědečkem.”

Zatímco jsme si připili s šálky s vodou, vychutnali jsme si jídlo ze sušeného masa a polévky. Co se jídla týkalo, bylo to trochu mdlé, ale to bylo v pohodě. Trápilo mě, kolik surovin nám zbylo, takže mým pokoutným motivem bylo je dojíst.

„Rudee, co máš v plánu zítra?”

„Prozatím navštívím dům Latreiů.”

„Aha, máš v plánu tam zůstat?”

„Myslím, že na to pravděpodobně dojde.”

I když měli špatnou pověst, byla to Zenithina rodina. I když tam nějakou dobu zůstaneme, neměl by to být problém.

Když zůstanu v domě Latreiů, možná to omezí mou svobodu jednání, co se týče založení žoldnéřské pobočky a pomoci Cliffovi... ale to nebudu vědět, dokud to nezkusím. No, po pozdravení můžu vždycky zůstat někde jinde.

„Takže budu muset najmout někoho na domácí práce...”

„Pokud bys chtěl, můžu každých pár dnů poslat Aishu?”

„Ne, to nic. Taky budete mít na pilno, je to jen něco, na co musím myslet,” řekl Cliff a pokrčil přitom rameny.

Část 5

Spali jsme v pokoji pro hosty. Tři lidé v malé místnosti. Rodina spala bok po boku jako hroty vidličky.

...A Aisha už měla tělo dospělého. Postel byla malá, nevešli se na ni tři dospělí vedle sebe. Takže jsme postel nechali Zenith, Aisha a já jsme spali na zemi.

Udělali jsme si dočasnou postel z dek a polštářů, co jsme si půjčili od Cliffa. Protože byl na zemi koberec, nebylo to úplně jako při táboření.

Bylo na čase jít spát. A pak jsem si všiml, že se na mě Aisha dívala.

„Ehehe, brácho, jestlipak bude Sylphy žárlit...”

„No, během této cesty to bylo v pohodě, ne?”

„Jo, ale tak nějak, ehehe...”

Aisha se smála a přitulila se ke mně. Měla rozkošný úsměv. Kdyby to byla Sylphy, už bych překročil svůj limit. A Sylphy by taky...

Ale k Aishe jsem něco takového necítil a ani jí to ke mně nijak zvlášť netáhlo. Měl jsem Aishu rád, ale byla to rodinná láska. Ale bylo to v pohodě bez fyzického kontaktu. Byl to podivný pocit. Stejně byla roztomilá...

„Mám najednou otázku, ty, co si teď myslíš o tom, co řekla Lilia?”

„Mamka řekla spoustu věcí?”

„Být služebnou a pracovat pro mě, takové věci.”

Když jsem se na to zeptal, Aisha se tvářila prázdně. Pak se rukou dotkla brady a tvářila se, jako že soustředěně přemýšlí.

„Hmm, není to nepříjemné... ale pro Sylphy je to možná jiné. Něco jako tohle... Jestlipak to je sobecké...”

„Ne, rozumím. Je to jiné.”

Byla to neurčitá konverzace, ale něco mi došlo. Přišlo mi to v pohodě.

„Nfufu, no, je dané, že jsi milován, brácho.”

Zatímco to Aisha řekla, stočila se vedle mě a přitiskla se k mému tělu. Teplé a měkké. Dobrý polštář na objímání.

„...Jednou až si najdeš někoho, koho budeš milovat, si můžeš založit vlastní rodinu.”

Jak jsem to řekl, zatímco jsem si užíval svůj nový polštář, Aisha se najednou posadila. Zdálo se, že můj komentář vzala vážně.

„Takže. Popřemýšlela jsi o tom?”

„Jakýpak to bude člověk...”

Aishin milý. Bylo těžké si to představit. Výtečný typ nebo nespolehlivý typ. Aisha si může vybrat, koho chce, ale protivil se mi nápad, že bych jí někoho dohazoval.

Aisha se normálně zdržovala s jistým davem. Žoldnéři... spoustu jich bylo ze Zvířecí rasy. Zamiluje se jeden z nich do Aishy? Moje mladší sestra nebyla nějaká kost, za kterou se má hnát nějaký pes!

Pokud se zeptám Orsteda, měl by mi být schopen říct, za jaký typ chlápka se Aisha provdá... No tak, no tak, prostě na to zapomeňme. Kdybych se doslechl něco v tom smyslu, že bude celý život svobodná, bylo by to smutné.

Ach, správně. Před spaním si musím něco ověřit.

„Aisho, zítra až vezmu Zenith do domu jejích rodičů... co chceš dělat?”

„...”

Aisha se od mé paže odtáhla. Ale já ji následoval.

„Půjdu. Protože mě o to mamka upřímně požádala.”

„Aha...”

„Jo.”

Když jsem slyšel Aishinu uklidňující odpověď, také se mi ulevilo. Zítra navštívíme Zenithin dům. Takový byl plán, ale nevím, jak to půjde... Jít sám do domu s tak vysokým postavením, byl jsem trochu nervózní.

Poté budu pracovat na tom, abych založil žoldnéřskou pobočku. Pokud si s rodem Latreia dokážu vytvořit dobré pouto, věci by měly jít hladce. Musíme se přizpůsobit prostředí.

„No, budu v tvých rukách.”

„Rozumím. Nech to na mě.”

„Vážně, cením si toho. I za dnešní úklid, děkuju... No, dobrou noc.”

„Za málo... dobrou noc...”

Zatímco jsem poslouchal Aishin ospalý hlas, usnul jsem.
-------------------------------------------------

~ Rudeus si to maluje v pěkných jasných barvách a vůbec nedbá na varování svých sester a druhé matky... Ani ho nenapadlo, proč Zenith v mládí utekla z domu... ~

<Předchozí>...<Následující>