Kapitola 221 (1)

Kapitola 221 – Vila Latreiů

Část 1

Dům Zenithiných rodičů byl obrovský. Přesně jak jsem si představoval, že bude. Velká brána, dvě lví sochy stojící po obou stranách, dlouhá kameny vykládaná cesta vedoucí od brány ke dveřím, uprostřed cesty fontána a zelený trávník posekaný do podivných tvarů. A uvnitř jako kdyby uchovaná ve svatyni, tam ctěně stála nádherná vila.

Vážně mi to přišlo jako šlechtický dům. Pokud bych si nějaký představil, vypadalo by to přesně takhle.

Šlechtická čtvrť, tam se ta vila nacházela. Kromě jiného bylo toto místo to, kde se nacházely budovy lidí z vyšší šlechty. Zdejší atmosféra připomínala atmosféru v asurské šlechtické čtvrti.

Nicméně to byl obrovský dům. Cliffův dům mě zklamal, ale Zenithin dům byl přesně takový, jak jsem čekal. Ačkoli i já jsem v Asurském království měl něco podobného jako tato vila. Jelikož jsem ji dostal od Ariel, nemohl jsem se tím moc vychloubat. Alespoň jsem měl něco jako tato vila. Svým způsobem to mělo nádech počestnosti, ale extravagantní by to mělo být stejně. A proto nebylo čeho se bát. Nebyl jsem nervózní.

„Haa...”

Aisha vedle mě si akorát povzdechla. Dívala se k vile s nepříjemnou tváří.

Zrovna jsme stáli před branou a čekali. Já jsem byl oblečený v šlechtickém oděvu a Aisha ve služebnickém úboru, co si přinesla z domova. A Zenith si také oblékla šlechtický oděv jako já.

Jeden člověk nás evidentně svěřil strážím umístěným u brány. Snažil jsem se jim ukázat dopis, ale jakmile stráže pohlédli na Zenithinu tvář, okamžitě odspěchali do vily. Pořád nebylo žádné známky, že by se vraceli.

„Poslouchej, brácho, předem tě varuju. Babička je VÁŽNĚ nepříjemná osoba.”

„............Kolikrát jsem to už slyšel?”

Této rady jsem se bál. Ale myslel jsem si, že jsem typický jedinec, co měl svým způsobem odolnost vůči nepříjemným lidem. Protože já sám jsem byl během svého minulého života nemístný živel. V porovnání s tím se většině lidem dalo odpustit. A proto by to mělo být v pohodě.

I když bude druhá strana vzpurná a nebude se to dát vydržet. Promluvit si o Zenithině nynějším stavu mysli a alespoň společně tesknit a truchlit kvůli okolnostem. Možná bude nemožné udělat něco víc, i když i tohle bylo celkem dost.

„Ach.”

Zatímco jsem přemýšlel, ze směru od vily přicházelo několik mužů a žen. Nebyli to jen předchozí stráže. Byli tam i lidé, co vypadali jako služebné a komorník. Rychlým tempem se sem blížilo 12 lidí.

Služebné se seřadily ve dvou řadách podél cesty před branou. Komorníci stáli vpředu, seřazení bok po boku, tváří k nám. Bylo to přesně jako „formace čestného uvítání”, co byla často k vidění v mangách o bohatém systému. Často se to dělalo i v Asurském království.

Když stráže otevřeli bránu, komorníci se hluboce uklonili. A spolu s nimi se uklonily i služebné.

„Paní Zenith, vítejte zpět. V duchu i mysli jsme vás nadšeně očekávali.”

Sklonili hlavu k Zenith. Ale Zenith byla stejná jako vždycky, tvářila se duchem nepřítomně, jako kdyby je ani neviděla.

„Takže pane Rudee, paní na vás čeká. Tudy, prosím.”

„Ano, děkuji.”

Komorníkovi to nevadilo a uklonil se mě a pak se otočil na patě a vedl nás. K Aishe nepromluvili jediného slova. Přemýšlel jsem, jestli ji ten chlápek bral za služebnou, i když sám měl livrej sluhy. V tom případě jsem měl Aishe dovolit vzít si nějaké jiné šaty. Šaty pro mou mladší sestru. Nějaké s volánky.

Část 2

Zatímco jsem rozmýšlel o takových věcech, prošli jsme dlouhou dlážděnou cestou a vešli do vstupní haly. Jak se dalo čekat, interiér byl plný elegantního nábytku a vytříbených předmětů. Samozřejmě se to nedalo srovnávat s asurským královským palácem nebo Pergiovým palácem, ale myslím, že to nebylo špatné.

„Prosím, počkejte tady.”

Místo, na které nás dovedli, byl ten takzvaný salónek. Pohovka byla natočená k váze postavené na konci místnosti. A na kraji stála služebná....

Navzdory tomu, že jsme čekali dlouho, paní domu se neobjevila. I když jsem silně doufal a čekal jsem, že tento výlet konečně skončí, ale teď jsem přemýšlel, jestli jsem se musel připravit na uvedení do společnosti.

Každopádně prvně jsem usadil Zenith. Potom jsem si sedl vedle ní. Když jsem se najednou podíval, Aisha stála vedle židle.

„Aisho, už si sedni.”

„Ech? Ale podle mě by mělo být v pohodě, pokud budu stát...”

„Jsi moje mladší sestra, tohle je místo pro návštěvy. Sedni si.”

„.....Dobře.”

Když jsem to řekl, Aisha se posadila vedle Zenith.

„....”

Teď jsme čekali bez jakékoli konverzace. To mi připomnělo tu dobu, kdy jsem šel na pohovor k panu Philipovi. V té době najednou přišel Sauros a celou dobu řval. Bylo to nostalgické. Bylo by v pořádku to vyřídit zručně jako tehdy, ale... Tak se to dělalo za Saurose. No ano, pozdrav byl něco jako uvedení. Myslel jsem si, že na jakémkoli světě by měla zdvořilost spočívat v tom, že se člověk nejdřív představí. Prozatím to prostě udělám takhle.

„Paní, tudy, prosím.”

Zatímco jsem takhle uvažoval, dveře se otevřely. Člověk, co vstoupil, byla nervózně vyhlížející stará dáma s blonďatými vlasy s trochou šedin. A tlustý muž ve středním věku s laboratorním pláštěm na sobě a vousem na tváři.

Nemusel jsem se ani ptát, kdo tu byl paní domu. Okamžitě jsem vstal, zatímco jsem si složil ruku před hrudí a mírně jsem kývl.

„Rád vás poznávám, ctěná babičko, jsem Rudeus Greyrat, dneska—”

„....”

Ta stará žena se po mě ani nepodívala. Prošla kolem mě, zatímco jsem ji stále zdravil, a přesunula se tak, aby viděla Zenith do tváře. A pak se zastavila jen na krok od ní a ve vší vážnosti si její tvář prohlížela. Jak hluboce dojemné shledání. ...Nebo to jsem si myslel, zatímco drsně oddychující Claire řekla chladným hlasem: „No ano, toto je moje dcera, Andele, prosím.”

Jak to řekla, pohnul se ten vousatý muž. Prošel kolem mě a začal jednat. Vzal si Zenithinu ruku do ruky. A pak se svou rukou dotkl její prázdné tváře.

„Počkejte chvilku, co je tohle tak najednou?” přerušil jsem je zmateně.

„Ach, nepředstavil jsem se. Já jsem osobní lékař paní Claire, jmenuji se Andel Berkeley.”

„Děkuji za představení, já jsem Rudeus Greyrat. Jste doktor?”

„Ano, dneska jsem vlastně přišel prohlédnout paní Claire, ale její dcera přišla tak akorát, abych se na ni mohl dobře podívat...”

Aha. Takže tak to bylo. Babička Claire přišla tak spěšně za tak krátkou chvilku, jen aby se na Zenith podívala. Chápu, chápu.

„Pokud je to takhle, matka—”

„Kdo tě naučil, že si tady můžeš sednout!”

Zrovna když jsem chtěl něco říct, za mnou se ozval káravý hlas. Otočil jsem se a viděl, jak se Aisha chvěla a spěšně vstala z pohovky.

„I když jsi jen pouhá služebná, máš tu odvahu dál sedět, i když paní domu stojí! Kdo tě něco takového naučil!”

„P-prosím, odpusťte mi.”

Aisha měla hlavu svěšenou a vypadala, že se co nevidět rozbrečí. Ne, ne, počkat, počkat. Jak to? Prostě chvilku počkejte. Tohle tempo bylo příliš rychlé. Proč mě ignoruješ? Hej, budu brečet.

„Já jsem jí řekl, aby se posadila.”

Jakmile jsem to silným hlasem řekl, Claire se na mě pomalu otočila. Ach, ach ne. Teď jsem tomu dal. Gah, k čertu s tím.

„I když má na sobě služebnický oděv, stejně je to moje mladší sestra. Tento oděv si vzala, protože se v něm snadněji pohybuje a může se tak o mou matku starat co možná nejlépe. Bylo by problematické, kdyby se k ní lidé chovali jako ke služebné.”

„Lidé se rozdělují na základě svého oděvu, v našem domě se k lidem ve služebnickém oděvu chováme jako ke služebným.”

Byla to taková pravidla domu.

„Tak jak se chováte k lidem, co mají na sobě oděv jako já?”

„Samozřejmě se k nim chováme příhodně.”

„To znamená, že lidé s takovým oděvem budou ignorováni. Takhle to v tomto domě funguje?”

Zatímco jsem rozpažil, shlédl jsem na svůj oděv. Nevypadalo to divně... aspoň myslím.

Tento oděv, kdepak jsem ho koupil. Pokud si to dobře pamatuju, myslím, že to bylo v Sharii... Jestlipak by bylo lepší, kdybych si vzal ty z Asury, stačilo by to? Ale ten oděv byl na večírek...

„Ne, ignorovala jsem tě, protože... mi neznámý člověk najednou řekl babičko. Za těch mnoho let jsme tu měli už spoustu podvodníků. Dokud neověříme totožnost, usoudila jsem, že bude lepší, když neodpovím.”

„...Aha.”

No, pokud se v tomto velkém domě stane, že jejich jediná dcera uteče s neznámým člověkem, často přijdou lidé, co tvrdí, že jsou ze stejného rodu, aby si získali jejich přízeň. Ačkoli mě pozdravili, nebylo mi řečeno, abych prokázal svou totožnost.

Dokonce ani na oděvu jsem neměl erb Greyratů. Když o tom člověk popřemýšlí, něco takového se dá koupit kdekoli. Měl jsem na oděvu proužky, ale to nic nenaznačovalo.

„Tato Zenith je pravá. Aishu támhle si taky pamatuju. Máš nějaký důkaz, že jsi vskutku můj vnuk?”

Důkaz, říct si o další důkazy.

Přišel jsem spolu s Aishou a Zenith a dokonce jsem předal i dopis. To chtěli ještě něco??

„Je to nezbytné?”

„Co tím myslíš?”

„Přivedl jsem svou matku... Zenith a Aishu a také jsem přinesl dopis, co jste poslali. Je vážně nezbytné ukazovat další důkazy?”

Jak jsem to řekl, Claire zatikalo v obočí.

„Pak tě nemůžu uznat jako člena rodu Latreiů.”

„To mi nevadí, jsem členem rodu Greyratů... jsem nynější hlava rodiny, dneska jsem poprvé vkročil do této domácnosti. A nemám v žádném úmyslu stát se členem rodu Latreiů.”

Měl jsem pocit, že bych si jí měl předcházet. Také to bylo pro dobro žoldnéřské skupiny. Ale pokud byla druhá strana tak ostražitá, nebylo třeba odhalovat slabiny. Prozatím jsme sem přišli, aby se Zenith mohla vrátit domů.

Ať už to Claire tak nějak pobavilo nebo ne, v obočí jí cukalo a trochu se třásla. S ošklivým pohledem se ke mně přiblížila.

„Na to že jsi nynější hlava rodiny vážně vypadáš překvapivě lacině. Rod Latreiů je přeci jenom význačná rodina hrabat... zatímco Greyratové jsou jenom velkou částí čtyř lenních pánů Asury. Navíc aby ses místo samotnému hraběti představil paní hraběnce a přitom sklonil hlavu...”

„Opravdu jsem podědil spřízněnost s částí čtyř lenních pánů Asury, ale nejsem z hlavní rodiny. Hlavně to neznamená, že mám šlechtický titul. I když jsem hlava rodiny, nejsem nic víc než oporou své rodiny, co žije mezi prostým lidem. Navíc i kdybych měl vyšší společenské postavení, když se poprvé setkám se svou babičkou, je přirozené uvážit, že při pozdravu skloním hlavu. Ne?”

„.....Ho.”

Vypadalo to, že se Claiřina nálada změnila. Teď se na mě dívala opovržlivě. Ne, to jsem si možná představoval... Každopádně se zdálo, že tato osoba měla vznešený rodokmen. Tohle bylo otravné... Prozatím je budu držet v šachu.

„Kromě toho, že jsem šlechtic, mám osobní styky s Jejím Veličenstvem Ariel, kterou letos korunovali. Já sám jsem podřízeným Dračího boha Orsteda, co je druhý mezi Sedm světovými velmocemi. Bylo by přijatelné, abys to neznevažovala.”

Nevadilo, že jsme to zamluvili, ale pořád jsem měl na mysli tu záležitost s Aishou. Až do hořkého konce jsem dal výslovně najevo, jak se k tomu všemu stavím.

Claire mě poslouchala, stiskla rty do tenké čárky a zvedla bradu. Jako kdyby mě hodnotila, pozorovala mě zkoumavým pohledem.

„Toto tady je důkaz, že jsem podřízeným Dračího boha.”

Ukázal jsem jí náramek s erbem Dračího boha. Claire se na to pár sekund dívala. Nebyl jsem si vědom, že mi po boku stál komorník, ale pak řekl tichým hlasem, zatímco přikyvoval: „Zajisté. Toto je Dračí Bůh—”

Nemyslím si, že by byl Dračí bůh nějak moc oblíbený, ale zdálo se, že tento komorník jeho erb znal. Něco takového se dá vyrobit, kolikrát jen chci – bylo by otravné, kdyby řekli něco takového.

„Aha... rozumím.”

Zatímco Claire řekla tohle, sklonila bradu a se stejnou rychlostí složila ruce na břiše. A pak přirozeným způsobem sklonila hlavu.

„Mé jméno je Claire Latreia. Jsem manželkou hraběte Carlisle Latreiy, velitel praporu chrámových rytířů. Momentálně mám na starosti tuto vilu. Prosím, skromně mi odpusť mou předchozí nezdvořilost.”

Byl jsem schopen prokázat své společenské postavení? Nebo můj přístup dokázal překonat nějakou překážku? Nedokázal jsem to pochopit, ale Claire sklonila hlavu a omluvila se mi.

Nicméně velitel praporu chrámových rytířů. Zenithina mladší sestra Therese byla také členem rytířské družiny. Tento rod měl pravděpodobně hluboký vztah s chrámovými rytíři.

„Takže ještě jednou. Jsem Rudeus Greyrat. Syn Paula Greyrata a Zenith Greyratové. Momentálně pracuji pro Dračího boha, pana Orsteda. Tou předchozí záležitostí se nemusíš trápit. Ani já jsem své přípravy moc nedomyslel. Bylo očividně přirozené, že budeš tak ostražitá.”
-------------------------------------------------


~ Ještě teď soptím vzteky z toho přístupu... Druhá půlka zase příště! ~

<Předchozí>...<Následující>