Kapitola 212 (1)

Kapitola 212 – Zanobova zvolená cesta

Část 1

– Zanobovo hledisko –

Dříve jsem nerozeznal rozdíl mezi lidmi a figurínami. Buď mluví, anebo ne. Myslel jsem si, že rozdíl byl jenom v tomto.

Jak jsem vyrůstal, to rozlišení mi začalo docházet, ale nijak moc se nezměnilo. U lidí se daly utrhnout ruce a odstranit hlavy. Myslel jsem si, že byli stejní jako ty dřevěné figuríny, co se daly všude najít.

Ne, samozřejmě jsem figuríny miloval. Miloval jsem jenom figuríny. Bylo mnoho vytříbených figurín a mnoho vadných figurín; ale miloval jsem dokonce i vadné figuríny.

Lidské bytosti byly tak říkajíc... figuríny, o které jsem se nezajímal. Byly to figuríny, co si stěžovaly a něco pro sebe požadovaly: ohavné figuríny.

V tomto mém přemýšlení došlo ke změně, když jsem se setkal s mistrem. Nezměnilo se to okamžitě. Setkal jsem se s mistrem a pak jsem jel do Magického města Sharia. A pak po několika letech jsem se znovu setkal s mistrem. Postupně jsem zjistil, že už se mi všechny lidské bytosti neprotivily.

Počátečním bodem bylo, když jsem přijal Julii. Byla to otrokyně, co jsem koupil s mistrem a Sylphy za účelem výroby figurín. Navzájem jsme spolu nedokázali promluvit ani slovo a nemohl jsem nechat šestiletou jen tak samotnou. Byla to otravná přítomnost. Moje existence jako její mistr se pro mě stala druh kouzla. Bylo to otravné, ale pokud se ze dřeva trochu neořeže, nevznikne z toho figurína. A proto jsem si ten úkol vzal k srdci a dával jí instrukce, co musela dělat.

Než jsem se nadál, Julie už nebyla přítěží. Nechápal jsem to. Poslušně poslouchala, co jsem řekl, a rychle vstřebávala techniky, co jsem ji učil. Až do toho dne jsem se nikdy nesetkal s takovým člověkem. Začal jsem ji mít rád a začal jsem k ní lnout, vůbec jsem ji nediskriminoval.

Začalo to v době, kdy jsem s tou dívkou začal bydlet? I ostatní lidé se v mých očích začaly jevit jinak.

Vážně jsem si toho všiml, když se objevila Ginger. Ginger byla existence, co mi hubovala. Kvůli triviálním věcem jsem ji špatně pochopil; kvůli listům jsem neviděl stromy. Větve a kořeny jsou nezbytnou součástí stromu. Kořeny drží strom v zemi, zatímco větve drží listy nahoře, ale tohle jsem nikdy nepochopil. Upřímně řečeno, Ginger byla narušující přítomnost.

Když jsme se znovu shledali, už nebyla otravná. Nevím proč, ale stejně už mi nepřišla jako otrava. Ačkoli se její sekýrování nijak nezmírnilo.

Proč? Proč jsem se takhle změnil? Rozhodně to bylo kvůli mistrově vlivu.

Mistr mě ani jednou neopustil. Byl jsem muž, co byl dobrý akorát v síle a co nešikovně zničil figurínu, co se snažil vytvořit. S tak malou magickou mocí jsem byl muž, co nesplnil očekávání svého mistra. Mistr tvrdě pracoval, aby mi vštípil tajemství jeho techniky na výrobu figurín, ale všechno to bylo promarněné úsilí.

Byl jsem připravený se vzdát. Nedokážu vyrábět figuríny. Ačkoli mě opustil bůh výroby figurín...

Byl jsem šťastný.

Až do teď neexistovala existence, co by se o mě takhle moc starala. A tak bych bez mistra nikdy neuznal Ginger, co na mě vždycky dohlížela.

Kvůli tomu si toho moje hloupé já konečně všimlo. Lidské bytosti a figuríny, byl mezi nimi rozdíl. Mé hloupé já nechápalo, proč to bylo důležité, ale nicméně jsem věděl, že to bylo důležité.

Mistr mi to v žádném případě neřekl přímo. Ale ukázal mi to svými činy. Skrze něj se mi dostalo Osvícení. Jen díky tomu jsem mistrovým velkým dlužníkem a budu ho za to vždycky respektovat. Jsem hrdý na to, že jsem mohl vzhlížet k takovému člověku jako k mému mistrovi.

Ale také bylo pravdou, že mé hloupé já nechápalo mistrovo počínání.

Například to s Nanahoshi. Silent 7hvězd Nanahoshi Shizuka. Zdálo se, že studovala povolávací magii, aby se vrátila do své domoviny. Neznal jsem jméno té domoviny; nezajímalo mě to.

Pro mě domov znamenalo místo prosté příjemných vzpomínek. Žádné mé já nedokázalo soucítit s Nanahoshi, co se tak moc chtěla vrátit domů. Mistr byl z Asurského království a měl odtamtud spoustu nepříjemných vzpomínek.

Ale i tak se mistr věnoval tomu, aby Nanahoshi pomohl. Když byla Nanahoshi v depresi, vzal ji k sobě domů a sám ji ošetřoval. Když Nanahoshi onemocnělo nevyléčitelnou nemocí, jel na Magický kontinent a hledal tam lék.

Také jsem mu pomohl. Z nějakého důvodu mi to nevadilo. Pokud to dělal mistr, potom mu pomůžu; nebral jsem to jako něco nepříjemného. Ale nevěděl jsem, proč mistr Nanahoshi pomáhal.

Mezitím u mě došlo ke změně. Bezděky jsem také začal přemýšlet o své domovině. Protože Nanahoshina domovina byl domov, do kterého se chtěla vrátit, určitě mě tou ideí Domova nakazila. Ten nepříjemný královský hrad v Shirone, z nějakého důvodu jsem po něm začal toužit.

A tak jsem o tom dál přemýšlel. Královský hrad v Shirone. Když jsem od Paxe dostal žádost o pomoc, okamžitě jsem došel k závěru: „Pojedu.”

Vlastně jsem měl svou zemi rád. Měl jsem v úmyslu svou zemi v období krize ochránit. V této době jsem musel jít. Tohle jsem si myslel.

Teď to bylo jiné.

Když se mě mistr v pevnosti Karon snažil přemluvit, abych se s ním vrátil, v nitru jsem váhal. Měl jsem v úmyslu se vrátit. Zdálo se, že stav země byl dostatečně dobrý, a s mistrem jsem se mohl zabývat výrobou figurín a bavit se, jak jen bylo libo. Ale nemohl jsem se vrátit. Na mysli jsem měl jen to, že jsem se nemohl vrátit.

„Chci pomoct Paxovi, protože je můj bratr.”

Okamžitě se objevila tato lež. Ale i tak tu byla šance, že kdyby mě mistr prosil, uvolil bych se.

Ale věci se ubíraly tím směrem. Nevěděl jsem proč. Někdy se lež nějakým způsobem proměnila na pravdu; myslel jsem si, že to bylo něco takového.

Když Pax vyskočil a já se díval, jak umírá, myslí mi náhodou proběhla minulost. Bylo to tehdy, jak bratra zavolali na oslavu, co pořádal druhý princ.

Nevzpomínal jsem si, kvůli čemu ta oslava byla. Nebylo to nic, čeho by se člověk musel zúčastnit. Nevzpomínám si, proč jsme tam byli.

Vzpomínal jsem si jen na to, že si mladý Pax omylem sedl na místo vedle mě.

Tohle všechno se stalo před tím, než přišla Roxy. Myslím, že v té době Paxovi ještě nebylo ani deset.

Nepovídali jsme si. Jen jsme prostě seděli vedle sebe. Byla to atmosféra, jako kdyby se mi Pax snažil něco říct. Myslel jsem si, že to všechno bylo otravné, a ani jsem se na Paxe nepodíval. Až do konce na mě Pax nedokázal promluvit. Bylo to, jako kdybych ho ignoroval. Nesnažil se konverzovat, ale stejně to bylo ignorování.

Když jsem zvedl Paxovo mrtvé tělo, najednou jsem si něco pomyslel. Proč, pročpak jsme tehdy spolu nemluvili, co?

A pak se všechno vyjasnilo. Pochopil jsem to. Význam toho mistrova počínání ohledně Nanahoshi, přišel jsem na význam toho nevysvětlitelného chování.

Pro mistra byla Nanahoshi pravděpodobně jako sestra. Pročpak jsem si toho nevšiml. Ačkoli měl mistr i opravdové sestry. Zvlášť to, jak se mistr chová ke svým sestrám a k Nanahoshi, myslím, že to bylo velmi podobné. Byly v tom mírné rozdíly, ale stejně to bylo velmi podobné. To, jak na ně dohlíží a jak jim přispěchá na pomoc, když se něco stane. Bylo to velmi podobné. Pro mistra byla péče o Nanahoshi jako ochraňování svých sester.

A proč jsem mu v tom pomohl? A proč mi to potom připomnělo domov? Když přišel ten dopis od Paxe, proč jsem se navzdory námitkám všech rozhodl jít zpět do své země? Proč jsem si po bitvě v pevnosti Karon pomyslel, že musím jít Paxe zachránit? Proč jsem okamžitě řekl takovou lež? Proč se do toho ta lež tak přesně hodila?

Pochopil jsem to. Všechno jsem to pochopil. Všechno se to propojilo.

Ale bylo příliš pozdě. Nemělo mi trvat tak dlouho si toho všimnout. Pax zemřel. Nejednal jsem jako mistr.

A stejně ještě bylo něco, co jsem mohl udělat.

– Rudeovo hledisko –

Vyrazili jsme do Magického města Sharia.

Fuu, haa. Byl jsem plný strachu, ale cesta domů byla hladká. Táhl jsem vůz Magickým brněním. Zanoba a já jsme ho v lese rozebrali a pak jsme připravili teleportační magický kruh a vstoupili jsme do Nebeské pevnosti.

Roxy musela projít, ale Zanoba a já jsme se zastavili, abychom pozdravili Pergia. Když nás ledabyle pozdravil, vzal nás do obvyklé místnosti. „Být vázán k zemi je bláhovost,” pokáral nás. Zanoba poslušně přikývl a vysvětlil, že už nebyl členem královské rodiny. Po těchto slovech se Pergius zdál spokojený.

Pergius mě dokonce pochválil, že jsem se vypořádal s tamtím „problémem”. Říkal tohle a tamto, ale nezmizel mu jeden ze starých kamarádů, ulevilo se mi.

Jen tak mimochodem, šel jsem podat hlášení i Nanahoshi, ale dostalo se mi od ní jenom povzdechu. Předpokládám, že ženský pláč na rozloučenou zničil dojem, co jsem z ní měl. Chápal jsem ten pocit.

No, i Eris bude mít brzy termín. Při porodu musím být po jejím boku. Potřeboval jsem jít domů...

Ale předtím jsem musel něco udělat. Musel jsem podat hlášení Orstedovi.

Část 2

Tentokrát mi bylo pomoženo. Neutržil jsem žádnou újmu, ale Shironská republika... v budoucnu se tam měl zrodit člověk, co byl pro Orsteda důležitý. Takže to bylo tak, jako kdyby nám vzali jednoho ze silnějších pěšáků. Když tak o tom přemýšlím, můj návrat byl možná předčasný. Kdybych v té zemi chvíli zůstal, možná jsem to mohl postrčit k tomu, aby se z království stala republika... Ne, kdyby šlo jenom o republiku, Orsted by neřekl, abychom Paxe podpořili.

Každopádně bych mu prostě měl upřímně říct, co se stalo. A pak pokud bude něco, co můžeme udělat, to udělám.

„Takže Roxy, chci se zastavit v kanceláři. Potřebuju uložit Magické brnění.”

„...Dobře. Buď v bezpečí. Já půjdu za rodinou a řeknu jim, že jsme se vrátili brzy.”

U bran do města jsem se s Roxy rozloučil a zamířil jsem do kanceláře. Zanoba z nějakého důvodu šel se mnou.

„Děje se něco, Zanobo?”

„Ne, tohle brnění mě ochránilo. Musím Orstedovi poděkovat a omluvit se, že jsem dovolil, aby ho zničili.”

„Aha.”

Zdálo se nezvyklé, že by Zanoba děkoval Orstedovi. Myslel bych si, že kvůli jeho kletbě budou takové pocity nemožné. Mohl by to být výsledek Cliffova výzkumu? Jakmile jste Orstedovi tak blízko, abyste se mu podívali do očí, mělo by vás to tvrdě zasáhnout, ale pokud své impulzy ovládne, možná to bude v pořádku.

Byl jsem o tom přesvědčený, a tak jsem šel zpět do kanceláře spolu se Zanobou. Tam jsem do zbrojnice uložil Magické brnění. Když jsem ho zamknul, přesunul jsem se do hlavní budovy. Prošli jsme prázdnou recepcí ke kanceláři předsedy.

„Suuuu...”

Než jsem vešel dovnitř, zhluboka jsem se nadechl. Bylo na čase nahlásit můj neúspěch. Až do teď došlo k několika neúspěchům, ale... Tentokrát to bylo velké selhání. Možná budu podroben nějakému tomu kárání.

Možná tu nebyl. Ne, pořád bylo lepší připravit včasné hlášení. Dobrá.

Nejdřív zaklepeme. Zaťukat, aby si člověk mohl uklidnit nitro. Bylo to zdvořilé zaklepání. Jemně zaťukat jen prsty, ťuk ťuk.

„Rudee?”

Ach, byl tu. Ale musel jsem si urovnat veškeré podrobnosti hlášení. Prostě pojďme s upřímností.

„S dovolením! Hlásí se Rudeus Greyrat, zrovna jsem dorazil se zprávami z království Shirone!”

S cvaknutím jsem otevřel dveře, vešel jsem dovnitř a přehnul jsem se v pase do úklony. Pak jsem k němu zvedl tvář.

„Fuaaaa?!”

Orsted měl na sobě pevnou, černou masku, polekalo mě to. Tohle, co by to mohlo být? Cliff vyrobil novou verzi masky... takže to byl magický nástroj.

„Vypadá to, že ses v pořádku vrátil.”

„...A-ano.”

Hned od začátku jsem byl vylekaný, ale pořád jsem měl odvahu. Musím s veškerou upřímností nahlásit, že jsem selhal. Že jsem nedosáhl žádných výsledků. Ne, vážně jsem ničeho nedosáhl?

„Hlásím—”

Tentokrát jsem hlášení podal přímočaře. Na co jsem si dával pozor, co jsem odhalil. Takže nebude vadit, když později budou další hlášení, jedno po druhém, v klidu a opatrně všechno vysvětlím. Mluvil jsem od jedné věci ke druhé: co jsem si myslel, moje závěry, s kým jsem to konzultoval, jak jsme jednali. A pak jsem konečně nahlásil výsledky. Řekl jsem mu o naší domněnce ohledně Hitogamiho předpovědi a co jsme si mysleli, že byl správný výklad. A tak jsem všechno nahlásil naráz.

„Velmi se omlouvám. Nechal jsem prince Paxe zemřít a nedokázal jsem splnit rozkazy.”

Nakonec jsem se uklonil. Bez ohledu na to, jak moc se to zamluví, selhání je selhání. Pokud dostanu trest, odevzdal jsem se svému osudu.

„...”

Orsted pod povrchem působil těžkým, dutým pocitem. Jeho výraz byl na minutu nepochopitelný, bylo to strašlivější než obvykle. Upřímně řečeno to pro mě s tou helmou bylo děsivější. Kruci, proč ji vůbec má na sobě? Prostě si ji sundej...

„Král z Království Dračího krále Leonard Kingdragon byl Hitogamiho apoštolem. Vrchní velitel Jade nebo nějaký generál z království Shirone byli pravděpodobně také apoštoly. Když Hitogami zmanipuloval tyto dva lidi, zahnal Paxe do kouta a dohnal ho k sebevraždě.”

Tohle byl Orstedův závěr. Byli dva apoštolové. Prvně manipuloval králem z Království Dračího krále, aby Paxovi poskytl pomoc. Tím Paxovi vštípil povědomí, že „musí splnit jeho očekávání”. Dal mu princeznu, dal mu Boha smrti a řekl mu, aby dal zemi do pořádku... pak zmanipuloval Jadea, aby zosnoval jeho selhání. Ten postup by měl být nějak takhle. Jelikož Hitogami dokáže vidět budoucnost, snadno pochopil, kdo Paxe dokáže dohnat k sebevraždě. Bylo by to očividné.

„...Kdo byl ten třetí?”

„Třetím byl král Visty... ta pravděpodobnost je vysoká.”

„To mi připomíná. Bůh smrti mi něco řekl a zdálo se, že je velká pravděpodobnost, že byl Démonický lord Badigadi kdysi apoštolem.”

„...Kdyby ten démonický lord byl apoštol, už by se teď ukázal, viděli bychom ho.”

Ach, no ano. Ten chlápek byl nápadný...

Ačkoli v tomto případě by moje existence měla být pro Hitogamiho anomálie. Z tohoto důvodu se nemusím nutně setkat s člověkem, co byl aktivním apoštolem. Ale nedokázal jsem si všimnout Hitogamiho úmyslu. Byl jsem patetický.

„Zničíme v budoucnu Jadea...?”

„Na to je příliš pozdě,” promluvil Orsted bez emocí.

„Za to se velmi omlouvám.”

„Ale ještě předtím jsem pochybil ve svých předpokladech. Když jsem zabil Leonarda, neměl jsem všechno nechat na tobě. Když tak o tom přemýšlím, měl jsem pak jít do království Shirone... ale stejně...”

Po tomhle se Orsted odmlčel. Přišlo mi, jako kdyby mu došla motivace. Toto selhání, bylo to tak závažné?

„Nebo možná existuje někdo, kdo by mohl Paxe nahradit?”

„Není žádný náhradník.”

„Vůbec nic?”

„...”

„Pane Orstede, jsi v pořádku?”

Pak se za mnou ozval hlas. Zezadu vykukoval Zanoba. Kdy dorazil? Možná tu byl od začátku. Jelikož nepromluvil, myslel jsem si, že čekal venku.

„Zanobo Shirone...”

Zdálo se, že i Orsted si ho všiml až teď. Ne, ve skutečnosti si ho možná vážně všiml až teď. S tou helmou by neměl být schopen nic vidět... A tohohle jsem si všiml zrovna teď, ale jeho hlas byl vážně slyšet dobře. Což znamenalo, že byl schopen i dýchat.

Zanoba udělal malý krok kupředu a prolomil se v pase. Neměl jsem ponětí, jak se Orsted tvářil. Ale díky helmě by měl působit mírně lepším dojmem. Ach, takže proto už měl tu helmu, když jsem přišel. Vlastně vycítil Zanobu, ještě než jsem vstoupil, a nasadil si ji předem.

„Mohl jsi svůj dík vyjádřit Rudeovi. Nebylo by to v pořádku?”

„Ne, jde o víc než o to.”

Jen mu poděkovat. Myslel jsem si, že to bylo celé, ale Zanoba šel o krok dál. Nezdálo se, že by ho Orsted naprosto zastrašoval.

„Je to o tom, že jsem si od mistra vyslechl tu historku, že Paxe smetla bitva mezi tebou, pane Orstede, a nepřátelskou silou... Jestlipak je to pravda?”

„Nemýlíš se.”

Znamenalo to, že tentokrát si Zanoba myslel, že to celé byla Orstedova chyba? Pokud ano, radši bych ho měl zastavit.

„Ale ty ses mému mladšímu bratru snažil v zákulisí pomoci, správně?”

„Nesnažil jsem se pomoci. Potřeboval jsem muže, co by se narodil v zemi, co by Pax vytvořil.”

„V zemi, co by vytvořil? Člověk, co se tam narodil...?”

„Mohl bych se pokusit to vysvětlit, ale nepochopil bys to.”

Orsted dneska říkal spoustu hlubokých věcí. Ale bylo něco, co jsem chtěl také vědět. Pokud to nepochopíme, jak se z tohoto neúspěchu otřepeme?

„Myslím, že bych byl rád, kdybys to dopodrobna vysvětlil. Pokud bys mohl, Orstede.”

„...”

Když jsem ho o to požádal, Orsted zůstal zticha. Zatímco se ticho v místnosti natahovalo, z helmy bylo slyšet dýchání. V takovéto napjaté situaci to byl zvuk, co se dal snadno špatně vyložit. Ale já jsem si ten dech naprosto vyložil jako rozhněvaný povzdech a mé napětí se vystupňovalo.

„...Až by se Pax stal králem, proměnil by Shirone na republiku.”

Jo. Tohle všechno jsem slyšel už dřív. Chtěl jsem slyšet, co přijde pak.
-------------------------------------------------

~ A jdeme s první půlkou kapitoly... Druhá půlka snad dorazí ještě zítra. To si samozřejmě myslím teď, ale jestli to tak skutečně bude, se ještě uvidí. Hlavně záleží, jestli se dokážu odtrhnout od svých různých kratochvílí. A že je toho rozptylování teď hodně! V novelách, knížkách, anime i hraných seriálech. ~

<Předchozí>...<Následující>