Kapitola 211

Kapitola 211 – Po válce

Část 1

Šel jsem se postarat o Paxovu kremaci. Upéct ho a pohřbít ho. Na tomto světě to byla běžná metoda pohřební služby.

Ale Zanoba zakroutil hlavou a zastavil mě. Bez Paxova těla se vzbouření neuklidní. Tohle mi řekl bezvýrazným hlasem. Abychom se postarali o tento vnitřní rozruch, měli bychom si jeho tělo nechat.

Ani byste neměli předat tělo svého krále vzbouřenecké armádě. To jsem si myslel, ale Zanoba na to neuvěřitelně tlačil. Nakonec jsem Paxovo tělo omyl vodní magií a pak jsme ho vynesli do pátého podlaží.

Když jsme se dostali na páté podlaží, spatřili jsme, jak Randolf nesl na zádech jako batoh královnu Benediktu. Roxy pomáhala. Zdálo se, že se na ni Randolf spolehl. Pomohla mu nahou Benediktu obléct a udělala z prostěradla batoh, aby ji v tom nesl. V tichosti pracovala, aby naplnila brašnu oděvy ze skříně.

„Jeho Veličenstvo?” bylo první, co Randolf řekl.

„Král je mrtev. Vezmu jeho tělo k rebelům, abych tento chaos zastavil.”

Zanobova odpověď byla lhostejná. Randolfův výraz se nezměnil. Bylo to, jako kdyby ten plán okamžitě pochopil.

„Jeho Veličenstvo mě zaúkolovalo, abych s jeho královnou utekl a pak ji doprovodil do Království Dračího krále.”

Randolf to věděl. Věděl, že Pax měl v úmyslu spáchat sebevraždu. Nedokážu říct, proč neměl tu slušnost ho zastavit.

„Tak to bys mě měl následovat.”

„Ano, pane, vaše výsosti Zanobo... děkuji vám za vaši uvážlivost.”

Na konci této velmi krátké výměny se Randolf uklonil. Ten Randolf, co se nás zrovna snažil zabít, nás teď doprovázel. Obyčejně bych si na něj dával pozor. Ta poslední bitva možná byla jen úvod k Hitogamiho pasti. Ale nedokázal jsem věřit, že to tak je. Měl jsem pocit, že Randolf nechtěl bojovat. Byl to podivný pocit.

Ale nebylo to tak, že bych si mohl být jistý. Byl na pátém místě Sedmi světových velmocí: Randolf Marian. Ten muž, s kterým jsem se nemohl ani srovnávat, měl na tváři tak unavený pohled. Ale Roxy a já, oba jsme vypadali stejně unaveně. I kdyby někdo řekl, že tady teď musíme bojovat s Randolfem, jen bych slabě zakroutil hlavou jako ne.

Všichni byli unavení. Dokonce i Zanoba mlčel jako myš.

My čtyři... ne, nás pět, jakmile jste do toho započítali Bendiktu. S těžkými kroky nás pět uniklo z královského hradu za pomoci podzemní chodby.

Přišli jsme zpět do vodního mlýna. Pořád byl čas, než temnota udělá místo úsvitu. Když temnotu prořízl duch světla, zajásal jsem, jak to osvětlilo Magické brnění. Přece jen jsem to nemusel použít k ničemu jinému než k přesouvání.

„Tohle... mohlo by to být Brnění Bojového boha?” zeptal se mě Randolf náhle. Díval se na Magické brnění s omráčeným výrazem na tváři.

„Ne, toto je magický nástroj, co jsem já a Zanoba vyrobili k rozhodujícím bitvám, je to Magické brnění.”

„Aha... Pokud bys to použil, byl bych v maléru.”

„Aha, ale nakonec jsem s tvým Čarovným mečem nic nezmohl.”

Randolf na to odpověděl „ha”, takovým smíchem.

„No, byl jsem zahnaný do kouta, ještě než jsem to použil.”

„Ech?”

„Tělo jsem začínal mít utahané z té vaší formace a anulovat to Kamenné dělo mi spotřebovalo téměř veškerou magickou moc...”

Řekl mi to, jako kdyby mě utěšoval. Možná že na tom místě bych měl trochu víc flexibilnosti, kdybych se nenechal zastrašit jeho řečí, tancem postojů a čarovným mečem. Kdybych tam na něj zaútočil, vítězství bylo možné... možná? Ne... každopádně to není nic, kvůli čemu bych měl vzdychat. Správnou odpovědí bylo vůbec nebojovat. Vyhrát nebo prohrát, nakonec to nemělo žádný smysl.

„Když teď o tom přemýšlím, Randolfe, řekl jsi, že o Hitogamim víš.”

Musel jsem si to vyslechnout, než na to zapomenu. Člověk, co ví o Hitogamim, by mohl být cenný. Přišli jsme sem, ale Pax zemřel. Nepodařilo se nám dosáhnout výsledků; bylo to patetické.

„Jo, ale nevím toho tolik.”

„Mohl bys mi jen pro případ říct, co víš?”

„Jistě... Týká se to člověka, co znám. Kdysi dávno jsem slyšel historku, že se mu s Hitogamiho pomocí podařilo bojovat proti mocnému nepříteli.”

„Mocnému nepříteli?”

„Aby ochránil svou snoubenku, na Hitogamiho návrh ukradl Brnění Bojového boha a zdá se, že v něm bojoval. Proti člověku, o kterém se tehdy povídalo, že je nejsilnější: Dračí bůh Laplace. Nakonec se mu nepodařilo svou snoubenku ochránit a ti dva se navzájem porazili.”

Randolf svou historku zakončil „zní to falešně, co?” a pak se zasmál. Ale já jsem tu historku někde slyšel. Správně, zmínil se o tom jak Orsted, tak Kishirika. Bojovali spolu Dračí král a Bojovný bůh...

„Když jsem byl mladší, řekli mi to při pití. Ačkoli to je pravděpodobně mýtus... díky tomu, že jsem s touto historkou vyrůstal, znám jméno Hitogami.”

Ne, tohle byla hodnotná informace. Pokud říká tohle, pak to byla historka o bývalém Hitogamiho apoštolovi. No, pravděpodobně to je něco, co už Orsted ví. Naše informace se mohou do jisté míry překrývat.

„Můžeš mi říct jméno toho známého?”

„Démonický lord území Begoya, Badigadi.”

Ach. No, he. Pokud to je takhle, pak se ta historka zdá podezřelá. Ten démonický lord byl veselý a vágní kavalír. Mohla to být jen povídačka. Ačkoli si nemyslím, že by Orsted lhal... No, každý člověk může stejnou hrdinskou ságu vyprávět jinak; při převyprávění se něco ztratí nebo něco přidá.

„Moc děkuju...”

Najednou jsem se cítil vyčerpaně. Chyběla mi energie, abych dál mluvil. Ovlivnilo mě něco takového... Haa. Bez přemýšlení jsem prostě chtěl jít domů a vyspat se na své posteli. Když tak o tom přemýšlím, byl to perný den, dneska jsem nespal.

„Randolfe, co teď budeš dělat?” zeptal se Zanoba, když naše konverzace skončila.

„Odtud půjdu do Království Dračího krále.”

„A pak?”

„Ochráním královnu až do porodu a pak její dítě naučím umění šermu, učenosti a kuchyně.”

Porod, to by znamenalo, že Benedikta byla těhotná? Od pohledu to nebylo znát, ale...

„Protože mi bylo řečeno, abych to dítě vychovával s chválou, možná bude trochu sobecké.”

„Aha.”

Benedikta ho porodí a Randolf ho vychová. Byla si Benedikta vědoma skutečnosti, že Pax hodlá zemřít? Randolf je na tom podobně a neřekne, proč to nezastavil. Měl jsem ho zastavit já. Mohlo to být tak, že tihle dva lidé byli ti nejubožejší.

„Randolfe, nevadilo by, kdybych si vyslechl jednu věc?”

Zanoba najednou nadnesl otázku. V temnotě se tvář podobná kostlivci naklonila ke straně.

„Ty, proč jsi následoval Paxe? Bylo to jen kvůli rozkazům krále z Království Dračího krále?”

Randolf se mdle zasmál. „Ne. Měl jsem ho rád, toho chlápka.”

„Takže... pokud to je pravda, máš mou vděčnost.”

„Díky, co? Vaše výsosti Zanobo, jsi zajímavý člověk.”

Na Randolfově tváři, co jsem měl před sebou, jsem viděl zbytek tenkého úsměvu.

„Ach, správně, Rudee.”

„Ano? Copak?”

„Ohledně té záležitosti s Hitogamim. Můj příbuzný to také řekl, ale neudělej si z něj ani nepřítele, ani přítele. Ani jedno neskončí dobře.”

Přikývl jsem. Také jsem si toho byl vědom. Ale bylo příliš pozdě. Kdyby to šlo, chtěl bych to říct svému já před deseti lety.

„Můj příbuzný, zdá se, že kvůli Hitogamiho vlivu také zakusil něco vážného.”

Badigadi. Tak mě tak napadá, mluvil o tom, že možná zná Hitogamiho. Neměl jsem ponětí, kde byl teď, ale...

„Takže lidi, ať máte pevné zdraví.”

„Ty taky, Randolfe.”

Potřásl si se Zanobou rukou a pak se konečně otočil na patě. Ten kostlivec zmizel do temné noci.

„...”

„...”

A pak už naše skupina neměla co říct, a tak jsme se vrátili k vodnímu mlýnu.

Spal jsem jako dudek.

Část 2

Nevzbudili jsme se až zhruba do poledne následujícího dne. Královský hrad už okupovali vzbouřenci. Zdálo se, že zatímco jsme se nedívali, postarali se o tu blokádu u bran.

Oko Absolutního voidu. Démonické oko, co Randolf měl, bylo něco takového. Nechápal jsem, na jakém principu to fungovalo, že nedovolil nepříteli vstoupit do královského hradu. Ale ten účinek možná časem vyprchal anebo vyprchal, když Randolf odešel z hradu.

Z obsazeného královského hradu byl vidět dým z vaření. Zevnitř byl cítit živý pocit. Jestlipak byli opití vítězstvím jako vojáci z pevnosti Karon. Každopádně byla cítit jejich energie. Vláda bláhového krále skončila a teď může začít jejich zářivá budoucnost. Síla toho pocitu nepřicházela jenom z hradu, cítil jsem to po celém městě.

Naopak v celém městě bylo jenom jedno místo, co nebylo jasné a plné života. Bylo to městské náměstí. Bylo to místo, kde vystavili Paxovo tělo. Nikdo jeho tělu nesložil čest, bylo nahé a z nějakého důvodu mělo na rameni seknutí. Když jsem ho viděl naposledy, takovou ránu neměl. Možná chtěli, aby to vypadalo, že ho sami porazili.

Zdálo se, že válečný vůdce Jade rozšiřoval historku: Pax byl bláhový despota, kterého jsem potrestal, zatímco jsem vám přinesl jako náhradu skutečného krále. Byla by to taková propaganda.

Vlastně o místní politice nebo jestli byl Pax tyran nebo bláhový král, nic nevím. Pax z minulosti se rozhodně zdál jako bláhový tyran, ale poslední dobou? Mohl být ten Pax vážně nazýván hloupým tyranem? Ne, jako tyran vypadal, jen když jste se zaměřili na to, jak zmasakroval královskou rodinu.

I když naprosto rozšířili tyto zkazky, vypadalo to, že lidé, co po Paxovi házeli kameny, byla menšina. Nebylo to tak, že by byl milovaný, ale ani ho nenáviděli. Dlouhou dobu strávil v cizí zemi, jeho vláda byla krátká. Kvůli tomu se možná jevil jako obětní beránek; mnoho lidí si to myslelo. Lhostejná většina. To byl můj dojem.

„...”

Tohle všechno si prohlížel chvějící se Zanoba. Oči měl doširoka rozevřené a pevně sevřené pěsti se mu třásly.

Jak jsme tuto scénu sledovali, dokonce i mě spadlo něco do oka. Prostě jsme ho přece jenom měli spálit... Mě přišlo, že by bylo v pohodě, kdybychom vzbouřenecké armádě nedali jeho tělo. Jakmile by zabrali hrad, myslel bych si, že to budou brát jako své vítězství...

Ne, ještě předtím jsem ho měl zachránit. Nikdy mě ani nenapadlo, že by takhle vyskočil nebo že by Zanoba skočil za ním. Mohl jsem použít větrnou magii, možná... ...Přestal jsem. Nemohl jsem vědět, že Pax tak snadno vyskočí. Prostě jsem přišel příliš pozdě. Už dřív jsme si měli všimnout, že zvažuje sebevraždu. Tohle, není třeba se tím zabývat...

„Možná jsem znovu pochybil,” zašeptal Zanoba, jako kdyby byl ztracen v myšlenkách.

Nevěděl jsem, co mu leželo v srdci. Nedokázal jsem pochopit, jak vážně Zanoba přemýšlel o Paxovi jako o svém mladším bratrovi. Ale pokud jste se podívali na Zanobovu tvář, bylo vidět, že k Paxovi opravdu měl nějaké pocity. Jejich minulost, o které nic nevím, možná že v ní něco bylo.

„No, s tímhle... ale když se na to podívám takhle, měl by se snížit počet lidí, co se budou protivit dalšímu králi. Země... bude stabilní, ne?”

11. princ. Jakéže bylo jeho jméno? Nevzpomínal jsem si, ale rozhodně mu byly jenom tři roky. I když něco rozkáže, nebude nezbytné jej následovat. Generále Jade, to zvládneš.

Taková byla idea. Ale bylo to jen moje podezření.

„...”

Přece jenom jsem přemýšlel, jestli byl Jade Hitogamiho apoštolem. Přemýšlel jsem, jestli by bylo lepší, kdybychom ho zabili. Ale už jsme byli mimo to, kdy jsme mohli Paxe zachránit. A teď když to skončilo, bylo také pravděpodobné, že Hitogami skončil s kýmkoli, kdo byl jeho apoštolem.

To se dalo čekat.

Až do teď jsem pracoval bez výsledků. Cokoli jsem v této chvíli mohl udělat, by bylo irelevantní bez ohledu na to, jak bych se snažil. Nebo spíš jsem už ve svůj úsudek neměl vůbec žádnou důvěru.

Jakmile se vrátíme, radši bych si měl za Orstedem dojít pro instrukce. Také jsem musel nahlásit Paxovu smrt. Ale nemohl jsem se vrátit, aniž bych to zkonzultoval se Zanobou.

„Zanobo, vrátím se do Sharie; co máš v úmyslu udělat?”

„...Mistře. Než se vrátíme, možná je pořád třeba, abychom se setkali s Ginger.”

„Ach, správně. Rozumím.”

Politováníhodné, na Ginger jsem už naprosto zapomněl. Správně. Museli jsme se s ní setkat.

Až se s ní setkáme, budeme pokračovat dál. Po chvilce zamýšlení jsme tu scénu nechali za sebou.

Část 3

Poté jsme se my tři na tři dny ubytovali v hostinci v hlavním městě. Původně bylo v plánu, že se přesuneme k pevnosti Karon a tam vyzvedneme Ginger, ale nepodařilo se nám to provést. Zatímco já jsem se chtěl vrátit domů co možná nejdříve, také jsem měl pocit, že tuto zemi musím ještě chvilku monitorovat. Když tu budu o pár dní déle, možná mi to umožní spatřit, kam to všechno spěje.

Projednou jsem ve sbírání informací nezahálel. A přesto jsem stejně nepochopil všechno, co se dělo. Nemohl jsem si dovolit polevit v údržbě Magického brnění nebo obecné ostražitosti.

Město sršelo zkazkami. Že vzbouřenci, co obklíčili královské hlavní město, svedli boj s královskou armádou vedenou Paxem. Že mezi Bohem smrti Randolfem a válečným vůdcem Jadeem došlo k mortal kombatu. Že král příští éry byl moudrý a vznešený.

Všechno to bylo vymyšlené. Byl to strašlivý způsob, jak si získat loajalistickou armádu. Ačkoli to možná všechno nebyly lži válečného vůdce Jadea. Možná to bylo tak, že to někdo řekl žertem a pak se to rozšířilo.

Když se podíváte na doby, kdy se drby šířily nejrychleji, často to bylo takhle. Ty zkazky se možná šířily, už když byli utáboření před hradem.

Někteří lidé prostě raději viděli o něco dramatičtější svět. Skutečnost byla podivnější než fikce. Realita byla podivná, bezmocná a neuspokojivá.

V jídelně hostince, u vodní chladírny, na tržišti; tam všude se šířily lži, pravdy a slova, které lidé možná nechápou. Někdo také řekl něco jako: příští král prodává půlku Shirone severní zemi. To mi připomnělo: jak tohle ovlivní vyjednávání o zastavení vojenských operací? Převzal to po nás velící důstojník pevnosti? V tomhle bodě jsem to nevěděl. Nic jsme nevěděli, ale Zanoba se nicméně jevil dobře.

Od té doby, co jsme dorazili do hostince, byl Zanoba pohroužený do myšlenek. Den za dnem seděl na židli, duchem nepřítomný.

Když tak o tom přemýšlím, Zanoba přišel o celou svou rodinu: o svůj domov, svého otce, svého bratra. Řekl, že tato země byla jeho domov, ale když jsou teď všichni pryč, možná to nebyl domov hoden obrany.

Ačkoli nepůsobil dojmem, že by pohřbíval svou depresi. V podstatě jen měl spoustu věcí, o kterých musel přemýšlet. Trápila ho budoucnost.

V depresi byl vlastně někdo jiný. Byla to Roxy. Posledních několik dní mluvila jen málo a jedla také velmi málo, jako kdyby neměla chuť k jídlu. Večer se tvářila apaticky, seděla bez hnutí a zírala do krbu. Paxova smrt, jestlipak ji to šokovalo.

Asi ano. Během své poslední minuty Pax vyhrkl svou vlastní zášť vůči Roxy. Bylo to, jako kdyby říkal, že vinu na jeho smrti nese ona. Kdybych byl na jejím místě, vážně by mě to zasáhlo.

„Jsem zpět.”

„...Vítej zpět.”

Dneska si Roxy akorát přitáhla kolena k hrudi a dívala se do ohně. Posadil jsem se vedle ní jako obvykle. Bylo spoustu věcí, co jsem mohl říct, abych ji rozveselil, ale všechno to byly otřepané nezodpovědné fráze. Nedokázal jsem se přimět to říct. No, člověk, co to řekne, se možná snaží Roxy utěšit, ale...

„No ano...” otevřela pusu a zašeptala. „Tehdy jsem si povzdechla.”

Roxy se na mě nepodívala. Ale mluvila se mnou. Jako kdyby se vyznávala, pokračovala v řeči: „Jednoho dne Pax dokonale zvládl mírně pokročilou magii. Velmi vzrušeně mi to přišel ukázat a já si akorát povzdechla. Možná jsem si dokonce pro sebe řekla: jenom takhle.”

„Asi ho to vážně zranilo,” řekl jsem a Roxy mi sevřela lem róby.

„Upřímně si myslím, že když jsem prince Paxe učila, že jsem ho akorát srovnávala s tebou. Když došlo k nějakému problému, ty jsi to okamžitě pochopil; ty ses magii učil tak snadno. A pak jsem přišla přímo k tomuto dítěti, co byl mnohem níž než ty, Rudi. Takže jsem možná byla blahosklonná.”

Mírně pokročilou magii jsem se vážně naučil rychle. Roxy se jí pravděpodobně také naučila bez obtíží.

Ale to neznamená, že se ji všichni ostatní naučí tak snadno. No ano, Pax se snažil ze všech sil. Vynaložil své nejlepší úsilí, studoval, trénoval a konečně se to naučil.

Pak to chtěl ukázat Roxy a nechat se pochválit, ale dostalo se mu jenom povzdechu. Kdyby se mi něco takového stalo, když jsem byl ještě ve vesnici Buina... Nikdy bych Roxy nezačal respektovat a možná bychom se nevzali.

„Tehdy jsem se dívala jen na vrchol. Přemýšlela jsem, že se naučím magii řádu krále a že potom budu mířit ještě výš. Možná to byla arogance. Stačilo to na to, aby mě to vedlo k zanedbání mě svěřených lidí.”

Jak se Roxy kousala do spodního rtu, pevně si objala kolena. Pohladil jsem ji po zádech. Roxy se mírně chvěla.

„Měla jsem v úmyslu se kát. Když selžu, budu dobře studovat na příště.”

V té chvíli se Roxiny oči zalily slzami.

„Ale lituju toho, selhala jsem. Ačkoli jsem mlhavě přemýšlela o tom, co jsem jako učitelka možná provedla špatně. Z větší části jsem to svalovala na prostředí královského hradu; musela jsem se ospravedlnit.”

Z Roxiných očí se vyřinuly slzy.

„Neuvědomila jsem si, že můj přístup měl na prince Paxe takový vliv. Až do toho dne, kdy mi to sám řekl, jsem neměla ani ponětí.”

Zabořila tvář do kolen, aby skryla všechny ty slzy, co jí donekonečna stékaly po tváři. Hladil jsem ji po jejích malých zádech krouživým pohybem.

„Princ Pax už příště mít nebude...”

Roxy prostě plakala. Dál jsem ji hladil po zádech. Dělal jsem to už nějakou dobu. Ale dál jsem ji hladil po jejích chvějících se zádech, jak vzlykala.

Nakonec Roxino vzlykání ustalo. Vzhlédla ke mně svýma promáčenýma, jasně rudýma očima.

„Rudi, jak teď můžu pokračovat v učení?”

„...”

Co na to mám říct? Nevím. Já učitel nebyl. Ale v minulosti jsem slyšel jedno.

„Učitelko.”

Možná to byla vyumělkovaná slova, co jsem ukradl z nějaké hry nebo mangy. Bylo to něco, co se říkalo se záminkou. Možná to nebylo nic víc než útěcha. Možná jsem prostě podváděl.

„Učitelko, i když selžeš, zkušenosti se stejně nakupí.”

Nemyslel jsem si, že by bylo špatné to říct jen jako slovní podporu.

„Za předpokladu, že učitel neopakuje stejné chyby, vychová své studenty skvostně a najdou štěstí jako já.”

„...”

Roxy se na mě upřeně dívala. Se svými modrými vlasy, svými řasami, svými malými rozechvělými rty. Bylo to něco, čeho jsem v jedné chvíli nedosáhl, ale teď to bylo jiné.

„Rudi, jsi šťastný?”

„Ano, zažil jsem bolestné věci, ale díky tvému učení jsem byl schopný zakusit štěstí.”

„Rudi... to říkáš vždycky.”

Velmi správně. To, co říkám, se nezmění ze dne na den, protože to byla pravda.

„Nedokážu to dobře vysvětlit, ale svůj první krok jako lidská bytost jsem dokázal udělat díky tomu, že jsi mě vysadila na koně.”

„To je přehnané... jelikož je to všechno tak dávno, jsem přesvědčená, že to tak prostě bylo.”

„Možná to je opravdu přehnané, ale vzpomínám si, že jsem tě viděl jít dál, i když se ti něco nepovedlo, a to mě bezpochyby povzbudilo.”

Řekl jsem jí to vážně. No ano, kvůli učitelce Roxy se život jednoho studenta možná dostal trochu mimo. „Roxy, není to tvoje chyba.” Takovou útěchu neřeknu. Pociťovala něco víc, než smysl zodpovědnosti, měla pocit, že Paxe sama zabila.

Ale na druhou stranu tu byl student, kterého Roxy udržela naživu. A to mě. Nebyla to jenom Roxy, co mě až do teď udržela naživu. Ale to nic nemění na tom, že si Roxy ty zásluhy zaslouží.

„Neřeknu ti, abys na to tentokrát zapomněla. Spíš bude možná nejlepší, když na to nezapomeneš. Ale taky nezapomínej, že jsou lidé jako já, co zůstali naživu díky tobě, Roxy.”

Byl jsem si vědom, že jsem teď řekl sebestřednou věc. Ale tohle byly mé skutečné pocity. Roxy, neměla by sis upírat život učitelky.

„...”

Roxy se na mě prázdně dívala. Měla napůl otevřenou pusu a rudé oči doširoka rozevřené. S tím svým chvějícím se tělem si teprve teď všimla, že jí teklo z nosu, a celá nervózní skryla tvář za koleny.

„Rudi.”

„Jo.”

„S Larou určitě dostanu šanci, abych napravila to, co se stalo s princem Paxem...”

Na tohle jsem neznal odpověď. Na to mohla odpovědět jedině Lara. Její odpověď mohla být jiná než moje.

„...možná, to nedokážu říct.”

Potom Roxy chvilku brečela. Pořád se ke mně tiskla. A od dalšího dne Roxy nabyla svou vitalitu.

Část 4

Od té doby uplynulo pět dní. Zdálo se, že válečný vůdce Jade plánoval korunovaci. Byla to událost, co by měla být okázalá, ale na to v této zemi nebylo místo. Ale bylo důležité zbytku světa ukázat, že se hlava státu mění.

Doslechl jsem se ty zkazky, když jsem se setkal s Ginger. Když nabrala síly, okamžitě odešla z pevnosti Karon za námi. Opozdila se jen o chvilku, protože koně hnala do úmoru.

Když spatřila stav města a když si vyslechla naši historku, řekla jenom: „Ach, vážně?” Aniž by změnila výraz v tváři. Ale když se doslechla o Paxově smrti, na její tváři se ukázalo, že měla pocit, že si to zasloužil; to se nedalo nevšimnout. No, protože jí Pax provedl pár strašných věcí, nedalo se s tím nic dělat. Chápal jsem, že se s tím nedalo nic dělat, ale stejně to bylo smutné.

„A tak, pane Zanobo, jak od teď budeme jednat?”

„Hmmmm.”

„A taky... jak máš v plánu okouzlit zemi?”

Myslím, že když o tom Ginger slyšela, byla klidná. Pax byl mrtvý. Neměl by tu být nikdo, kdo by Zanobu ohrožoval na životě.

Příští král by Zanobu mohl vidět jako riziko. Ale Jade by ho neměl zabít. Na rozdíl od Paxe by k Zanobovi neměl chovat žádnou osobní nenávist. Měli by vědět, jak je miko užitečné. Nedá se říct, že by nebyl nebezpečný, ale obě strany by měly být schopné k situaci přistupovat rozumně.

Ale Zanoba bezmocně potřásl hlavou.

„Ne, vrátím se zpět do Magického města Sharia.”

„...ano, pane.”

Ginger přehnaně kývla. Její tvář vypadala šťastně, jen trochu. Myslel jsem si, že Ginger doufala, že se Zanoba stane váženým králem, ale... Víc než to chtěla, aby žil.

Upřímně se mi díky tomu ulevilo. Kdyby zůstal v této zemi, bylo pravděpodobné, že by ho zabili.

Zatímco jsem si myslel tohle, podíval jsem se na Zanobovu tvář a měl jsem špatný pocit.

„Ginger.” Zanoba se z nějakého důvodu tvářil odhodlaně. Byla to tvář, co nasadil těsně před cestou do Shirone. Měl něco za lubem, byla to taková tvář. „Já... na chvilku tuto zemi odvrhnu.”

„Ty hodláš... odvrhnout zemi... Ach, to myslíš, že se skryješ? Myslím, že to je dobrý nápad. Ranoa s radostí přijme lidi jako pan Zanoba. Když se Rudeus přimluví, dokonce i Asura...”

„Ne, nepůjdu do exilu.”

Zanoba znovu potřásl hlavou. A pak shlédl na Ginger, co poklekla, aby ho přesvědčila.

„Mám v úmyslu zříct se svého postavení v královské rodině. Nechme si je myslet, že jsem zemřel během vzbouření. Než abych byl třetím princem Zanobou Shirone z království Shirone, stanu se jen Zanobou a budu se snažit žít naplňujícím životem.”

V Gingeřině tváři se četlo těžko. Přemýšlel jsem, jestli byla znechucená. Odhodit své společenské postavení, byl to pocit, co jsem znal. Také jsem měl něco jako postavení a odhodil jsem ho.

„...Také si myslím, že to je dobrý nápad.”

Ale Ginger se proti tomu nepostavila. Zanoba se měl v Sharie každý den dobře. Když se teď do Shirone vrátil příliš pozdě, stala se z toho ponižující myšlenka. Dokonce i odejít do exilu v jiných zemích bylo možné jen proto, že byl miko.

Pokud to bylo takhle, proč to postavení neodhodit a nevést spokojený život. Když nebude součástí královské rodiny, možná bude problém s penězi... ale pravděpodobně můžu jeho směrem hodit nějakou práci. Šlo by udělat něco, jako že by byl mechanikem Magického brnění na plný úvazek s platem. Pokud by mu to přišlo nepříjemné, také by mohl dělat žoldnéřskou práci.

„Ano. Ginger, rád bych ti poděkoval za dosavadní pomoc.”

„Jsem za tvá slova vděčná...”

Zanoba pak přikývl se spokojeným výrazem. Ginger se uvolnila a na tváři se jí rozprostřela úleva.

„Takže Ginger, co máš v úmyslu po tomhle dělat?”

„...Samozřejmě mám v plánu ti dál sloužit, pane Zanobo.”

Ginger to řekla, jako by to byla samozřejmost. Ale Zanoba se zamračil.

„Ale ačkoli jsi byla jako shironský rytíř osobním strážcem mé osoby, pokud už nejsem součástí královské rodiny, nemáš žádný důvod mi sloužit.”

„Ne, jestli jsi součástí královské rodiny nebo ne, je pro mě irelevantní.”

„Hmmm. Ale nemůžu ti za tvou práci a pomoc dát žádný plat. Jak budeš dál podporovat svou rodinu?”

„Už jsou z nich nezávislí dospělí. Už jim živobytí neobstarávám.”

Ti dva nějakou chvíli pokračovali v otázkách a odpovědích. Zanoba se zdráhal, ale Ginger ho měla v hrsti. A jak to vyptávání pokračovalo, Zanoba postupně ztratil půdu pod nohama.

„Navíc jsi v životě v dobrých letech; nepromarníš svou šanci se provdat?”

Zanobova poslední otázka byla taková. Věk na vdávání... Když tak teď o tom přemýšlím, kolikpak té Ginger asi je. Pokud pomyslím na normální věk na vdávání na tomto světě, mám pocit, že už to možná minula.

„Něco jako vdavky...!”

V této chvíli už i Ginger začala být netrpělivá. Divoce zvedla ruce před tvář. Proměnilo se to na poklek. Stalo se to, že... tělem ztěžka udeřila do země. Padla mu k nohám. Přemýšlel jsem, jestli prostrace byly v království Shirone projev maximálního respektu? Zanoba, dělal to řádně.

„Paní Minerva mě o to přímo požádala, abych se o tebe starala, pane Zanobo! I když nebudeš členem královské rodiny, nezáleží na tom! Ale i když už nebudu stráž, nebude mi vadit být milenkou! Prosím! Pokud vezmu v potaz svou budoucnost, je pro mě jen jedno místo; prosím tě, nech mě zůstat po tvém boku!”

Neskryl svou zmatenou, překvapenou reakci. To jméno Minerva, jestlipak to bylo jméno Zanobovy matky...

„Hmmmm.”

Zanoba si přiložil ruku k bradě a dřepl si.

„Ginger, chápu tvé myšlenky. Zvedni hlavu.”

„...”

Zvedl její horní polovinu těla a odhalil tak Gingeřinu tvář plnou slz.

„Pokud to řekneš takhle, nebudu na to tlačit. Ale nevezmu tě jako stoupence. Můžeš stát po mém boku jako člověk, co mě chápe, dobrá?”

Ginger se z očí začaly řinout slzy. „Ano, pane!”

A pak se vrátila k tomu, že znovu hodila celé své tělo na zem. Byla to nádherná scéna... nemyslíte? Jen při pohledu na to to bylo trochu neskutečné.

Každopádně když se teď Zanoba rozhodl vrátit se s námi, případ je uzavřený. Nemůžu říct, že jsme to vyřešili dobře. Nic se vlastně nevyřešilo. A celá ta aféra ve mně zanechala špatnou pachuť. Zůstal nám jen pocit marnosti, porážky a stresu.

Ale bylo hotovo: konec. Vraťme se domů.
-------------------------------------------------

~ Konečně je případ Shirone uzavřen. Do konce 20. knihy zbývají 2 kapitoly a hned příště se můžeme těšit na Zanobovo hledisko. ~

~ Můj víkend byl pracovní a značně akční. Dělalo se požární cvičení, tedy ne úplně požární cvičení, ale spíš zkouška, jestli všechno funguje, jak má. No, a když se u nás něco takového provádí, vždycky se po**** všechno, co se může... Milé testování se v půlce zvrhlo na opravdovou pohotovost a teď nikdo nevěděl, jestli se akorát sekl program anebo jestli to někde vážně chytlo a měli bychom se urychleně evakuovat. Kromě toho se zjistilo, že nové automatické "protipožární" dveře se v případě nouze zablokují a nepustí nikoho ani dovnitř, ani ven. Vážně si přeju, aby v práci nehořelo, a kdyby přece, abych byla na dovolené. Jinak uhořím... ~

<Předchozí>...<Následující>