Kapitola 209

Kapitola 209 – K Paxovi

Část 1

Rozhodl jsem se během naší cesty mít Magické brnění. Bylo otravné ho přesouvat, protože se muselo pokaždé rozebrat a pak zase složit. Pokud se v hlavním městě bojovalo, bylo nejlepší ho vzít s sebou. Prostě budu muset přimhouřit oči nad magickou mocí, co jsem vyčerpával jen tím, že jsem ho nosil.

Mým počátečním plánem bylo běžet s ostatními na ramenou, ale ukázalo se, že to bylo pro všechny kromě mě až příliš nepohodlné. Jak se dalo čekat, ty vibrace byly příšerné. Jelikož to nebyla vzdálenost, co by se pěšky dala ujít za jeden den, museli jsme vymyslet nějaký prostředek přesunu.

Metoda, se kterou jsem přišel, měla podobu taženého vozu. Magickým brněním jsem táhl vůz, co byl modifikovaný zemskou magií, aby byl stabilnější.

Rozhodně by bylo prostší prostě použít koně a jízda by byla snesitelnější. Zanoba se dávil a zvracel, Roxy také pobledla v tváři.

Ale dostali jsme se do hlavního města za pět dní.

Nevěděl jsem, kolik mi zbývalo magické moci. Tělo jsem měl mírně apatické, takže jsem dokázal říct, že jsem nebyl úplně zotavený. Myslel jsem si, že protože jsem ho nepoužíval k boji, dorazím s nadbytkem, ale stejně... Moje magická moc byla na úrovni, kdy by bylo nemožné vůbec pomyslet na to, že bych bojoval proti někomu jako Orsted.

Tentokrát půjdeme na pomoc Paxovi. Jsem si celkem jistý, že Bůh smrti je náš spojenec, ale nevím, co se stane. Jsem připravený.

Část 2

Královské hlavní město Latakia bylo zabarikádované. Městské brány byly pevně zavřené a na hradbách stáli vojáci, co působili jako vzbouřenecká armáda. Vně hradních hradeb stáli lidé, kterým byl odepřen přístup, bylo jich spoustu. Byli to kupci, žoldnéři a dobrodruzi. Kromě toho tam byly tábory vojáků z venkova. Zdálo se, že možná přišli z jiného města nebo možná byli vně hradu kvůli nějakému úkolu, když se všechno semlelo.

„Vypadá to, že mají v úmyslu jakoukoli novou překážku držet venku, než skončí.”

„Takže jinými slovy, Pax je pořád naživu.”

Od převratu to bylo deset dní. Královský hrad ještě nepadl. Nevím, jaký je rozdíl v silách, ale nečekaně vydrželi. No, jsem si jistý, že to je díky pomoci jednoho ze Sedmi světových velmocí. Také bylo možné, že Pax už byl mrtvý a že bránu blokovali z nějakého jiného důvodu.

„Můžeme bránu obejít tajnou chodbou podél řeky.”

Dle Zanobových instrukcí jsme pokročili podél řeky. Na sekundu jsem zvažoval, že bych rebely rozdrtil ve frontálním útoku, ale byla to pomíjivá myšlenka. Nebylo dobré prostě někam vtrhnout, aniž bych znal situaci. A také by to akorát přidalo hromadu neznámých na můj seznam starostí. Také jsem chtěl vědět, proč z toho všeho vzniklo obléhání.

Vyhnuli jsme se lidem vně hranic hradu. Kdyby si všimli, že je Zanoba princ, způsobilo by to rozruch. Vojenský velitel Jade by měl Zanobu poznat jako Paxova spojence. Takže bude lepší, když na nás nepřijdou.

„...”

Na břehu řeky bylo celkem ticho. A tak jsem se rozhodl tam odložit Magické brnění. Nedokázal jsem si představit, že by na tomto místě propukl boj. Kdepak asi leží hranice mezi válkou a mírem?

„Myslím, že to je tady.”

Jak jsme se přesouvali podél řeky, dorazili jsme k jediné budově a vodnímu mlýnu. Tam jsem uložil Magické brnění. Zanoba a Roxy sestoupili z vozu. Oba dva byli smrtelně bledí a Roxy si musela odskočit a vyzvracet se do řeky. Tahle cesta pro ně nebyla příjemná.

„Někde v tomto vodním mlýnu by měla být podzemní chodba.”

Zanoba mluvil vesele, ale tvář měl pořád tmavě modrou. Mořská nemoc se dala potlačit léčivou magií, ale nevrátí to ztracenou staminu. Zanoba měl pořád svou sílu, ale výdrž byla pryč.

„Možná bychom si měli udělat malou přestávku?”

„Ne, možná jsme v situaci, kdy nemáme chvilku nazbyt. Pojďme hned dovnitř.”

Nevěděli jsme, co se stalo na královském hradě. Tento vodní mlýn byl možná naší poslední šancí si odpočinout. MK-1 neprojde touto podzemní chodbou. Chtěl bych se co možná nejvíc připravit. Moje magická moc se neobnoví, ale myslím, že Zanoba a Roxy by si měli odpočinout a nabrat síly.

„Zanobo, uklidni se. Tohle je to nejlepší místo na odpočinek a na chycení dechu. Kromě toho ty a Roxy vypadáte zničeně.”

„Mu...”

„Ve spěchu se dělají chyby, tak se to přece říká.”

„Nikdy jsem nic takového neslyšel... ale rozumím.”

Zanoba zdráhavě přikývl. Dobře. Nechceme, aby nás otupila únava z cesty.

„Před tím by měl někdo ověřit, že tu ta chodba vážně je.”

„Ach, jistě.”

Podle Roxiny rady jsem šel ověřit, jestli je pod vodním mlýnem cesta.

Našel jsem ji pod hromadou sudů a beden, co byly narvané uvnitř. Bylo to místo jako skladiště. Zanoba a já jsme proťukávali podlahu a stěny, jak jsme hledali cestu. Pak jsme se dostali ke vzdálené straně mlýna. Tam jsme našli cestu, skrytou na dně dřevěné truhly. Byla zakrytá kovovým plátem. Nevypadalo to přesně jako dveře, ale rozhodně tam bylo něco jako kulová klika.

„Tohle je ono?”

„Počkat, nedělej ukvapené závěry, tohle by mohla být součást skladiště.”

Zatímco jsem říkal opak toho, co jsem si myslel, začal jsem zkoumat podezřelé dveře. Jakpak se to asi otvírá? Ne, nebylo by nic divného, kdyby se úniková chodba nedala otevřít zvenčí. Přemýšlel jsem, jestli to bylo navržené tak, že se to dá odstrčit akorát z druhé strany.

„Umf!”

Když Zanoba hrubou silou odloupl kovový plát, ukázala se jáma s žebříkem. Nevypadalo to, že by to byl sklípek na zeleninu.

Použil jsem ohnivou magii mírně pokročilého řádu, abych vnitřek osvětlil. Poté jsme zahlédli dno několik metrů pod námi. Zatímco jsme to zkontrolovali, ujistili jsme se, že tunel mířil směrem k hlavnímu městu. Ale okamžitě jsem nezavrhl možnost, že to byl jen nějaký sklípek. Slezl jsem dolů a snažil jsem se osvětlit zadní část jeskyně. Uvnitř to bylo naprosto holé. Byla to jen úzká chodba, co pokračovala dál do tmy.

Nebylo o tom pochyb. Tohle byla podzemní chodba.

„Jak to tam dole vypadá?”

„Zdá se, že to je rozhodně ono.”

„Takže si odpočineme?”

„Jo.”

Když jsme si odpočinuli, vrátil jsem se k vozu a nasadil si Magické brnění MK-2. Při velikosti té chodby bylo nemožné použít MK-1. Ale s MK-2 bych měl být schopný podat dostatečně dobrý výkon, pokud nebudu muset bojovat s jedním ze Sedmi světových velmocí.

Když se teď Zanoba fyzicky zotavil, začali jsme naší invazi chodbou.

Část 3

Chodba byla tak úzká, že když člověk procházel, otíral se boky o stěny, co pokračovaly donekonečna. Nezdálo se, že by tu bylo nějaké osvětlení. ...Invaze tudy by nikoho neměla napadnout.

Na osvětlení jsme použili povolávací svitek ducha světla. Byly stejně praktické jako vždycky.

Chodba byla prázdná a temná. Byla to cesta, u které se zdálo, že ji udělali jen proto, aby se mohli dostat skrz. Mašírovali jsme cestou se Zanobou v čele, pak jsem šel já a za mnou Roxy. Zadního voje nebylo třeba. Na tomto místě nepřátelé nepřijdou zezadu.

„Takhle být v této úzké chodbě mě nutí vzpomínat na pár nepříjemných věcí,” zašeptala Roxy zezadu.

Chtěl jsem jí odpovědět, ale nenašel jsem slova. Nakonec jsem řekl: „Vážně?” A tak jsme se dál v tichosti přesouvali chodbou. Šli jsme zhruba hodinu. Pak se před námi objevily dveře. Byly to dveře vyrobené z jediného plátu kovu. Nebyla tam žádná klika. Ale bylo tam malé okénko. Bylo to velmi podobné tomu, co bylo ve vodním mlýnu. Zdálo se, že to byly další dveře, co byly navržené tak, aby se daly otevřít jen z druhé strany.

„Muuhn!”

Zanoba vsunul konečky prstů mezi stěnu a dveře a dokázal je odtáhnout. Byl dobrý nápad umístit jej dopředu.

„Ach... tohle je...”

Ale když Zanoba otevřel dveře, řekl něco zarážejícího. Když jsem se podíval kolem, viděl jsem, že chodbu před námi zasypala zemina a písek. Byla to slepá ulička. A po cestě nebylo nic jako rozcestí. Mohl být s tímhle ten vodní mlýn chyba...?

„Možná se to zhroutilo během zemětřesení... nebo o tom vojenský velitel Jade věděl a dopředu to uzavřel.”

Tohle bylo Roxino zhodnocení. No, tohle pravděpodobně bylo správné místo. Stále bylo možné, že Paxe v době převratu porazili. Každopádně jsme odhalili jeden z důvodu, proč Pax nebyl schopen uniknout.

„Mistře, tyhle sutiny, mohl by ses o ně nějak postarat?”

„...Jo, pokusím se o to.”

Zanoba a já jsme si vyměnili místa. Sklepení naší kanceláře jsem nevykopal jen tak na oko. Vyklízení takového nánosu bylo něco, na co jsem byl zvyklý. Naštěstí v této chodbě nebylo nic, co by bránilo mé magii.

Magií jsem hlínu zhutnil, abych redukoval množství, zatímco jsem vytvrdil stěny a strop. Přišlo mi to jako vytvářet trubku skrz kámen. Tentokrát to byla improvizovaná metoda, ale mělo by se to tím posílit, aby se to nezřítilo. Bylo to něco, na co jsem byl zvyklý.

Po hodině jsme nakonec se zaduněním vylezli na druhé straně. Vzdálenost byla zhruba kolem pěti metrů. Tak málo, a přitom to bylo tak dlouhé.

Ale na takové věci nezáleží. Když jsme vyšli, čekala nás překvapivá scéna.

„Co to kruci.”

Byl tam vedlejší tunel. Zdálo se, že to byla jeskyně. Na výšku měřila zhruba 2 metry a na šířku 3 metry. Vedle ní probíhala chodba podobné velikosti. Po zemi zesílené opracovanými kameny tekla voda; byl to mírný proud, ale nepřišlo mi, že by to byla stoka. Chodba, kterou jsme zrovna prošli, končila v této jeskyni. Byli jsme na mírně vyšší pozici, abychom se dostali na podlahu jeskyně, museli jsme zhruba metr seskočit.

„Zanobo, víš, kterou cestou bychom měli jít?”

„No... nikdy jsem neslyšel nic o rozcestí v chodbě, ale...”

Prozatím prostě sestoupíme do jeskyně. Dokonce i bez ducha světla tu bylo vidět. Když jste se podívali, z hub rostoucích na stěně jeskyně sálalo světlo. Jen to malé množství světla mě znervózňovalo. Bylo to jako umělá jeskyně, ale taky ne. Byla to jeskyně s mírně divným pocitem. Ale měl jsem pocit, že už jsem takovou jeskyni viděl...

„Možná bychom prostě měli jít rovně,” řekla Roxy, když prozkoumala okolní chodby. Seskočila dolů, zatímco si držela sukni a klobouk. „Rudi, prostě se zkus prokopat v přímce s chodbou, kterou jsme přišli.”

„Dobře.”

Neobtěžoval jsem se ptát se proč. Jo, byly to Roxiny instrukce. Prostě se jich budu držet.

„Roxy, mohla bys vysvětlit, co se to děje?”

Místo mě se zeptal Zanoba. No, že jsem se nezeptal, neznamenalo, že to nechci vědět.

„Tahle jeskyně... mám z ní podobný pocit jako z labyrintu, co jsem v této zemi pokořila. Pravděpodobně narušil chodbu, když rostl.”

„Aha.”

„No, je to jenom odhad. Pokud Rudi při kopání na nic nenarazí, prostě budeme muset jít buď napravo, nebo nalevo.”

Zatímco jsem poslouchal jejich hovor, také jsem kopal. Ultra kopání. Kopal jsem úplně jako pes. Ne, používal jsem magii.

Jak jsem pokračoval, uplynuly další hodiny. Pak jsem konečně narazil na první kapsu. Byla to chodba podobná té, kterou jsme prvně prošli s duchem světla. Dokázali jsme to.

„Cesta, je tu!”

„Tak pojďme.”

Udělal jsem pro ně schody. Ty byly i na návrat. Ale pokud to tu necháme takhle otevřené, nedostanou se sem netvoři z labyrintu... Jo, to je jedno.

Ale stejně, co jiného od Roxy čekat. Podívala se na jeskyni a v mžiku si uvědomila, že to byl labyrint. Tenhle člověk, kterého respektuji, je vážně něco.

Část 4

Pak uplynula další hodina. Pohybem v chodbě jsme strávili celkem zhruba čtyři hodiny. Když jsme konečně dorazili k východu, Zanoba začínal jevit známky únavy.

Dostali jsme se na místo, co vypadalo jako sklepení. Byl to prostor zhruba 10 metrů čtverečních. Stěny a strop byly pevně postavené a vyzděné. Na stěnách bylo také něco jako svícny. V rohu místnosti bylo schodiště vedoucí nahoru. Náš východ byly dveře skryté v rohu té místnosti.

Okamžitě jsem dokázal říct, že jsme na hradě království Shirone. Každopádně to byla místnost, kterou jsem znal. No, nějakou dobu jsem tu žil.

„...Zanobo, myslím, že tohle je...”

„Ano, mistře, tohle je místnost, kde jsme se poprvé setkali.”

Bylo to místo ze vzpomínek. To bylo ještě pěkně řečeno, ale bylo to místo, kde mě Pax uvěznil poté, co mě oklamal. Myslel jsem si, že to byla prázdná místnost, ale vlastně se používala k úniku. To vysvětlovalo, proč tu vlastně byla ta zákeřná magická formace. Teď to bylo zničené, ta bariéra.

„Jaká nostalgie. Když jsem se konečně setkal s tvůrcem té sošky, myslel jsem si, že to byl vrchol mého života. Nikdy se mi ani nesnilo o všech těch radostných každodenních okamžicích, ke kterým v budoucnu dojde.”

„Naše sentimentální chvilky si můžeme užít později.”

Snažil jsem se Zanobu zastavit v tom jeho monologu jako z dokumentárního rozhovoru, abychom se mohli pohnout dál. Vystoupali jsme po schodech a pak jsme prošli chodbou. Všechno bylo naprosto tiché. Zatímco jsme se propracovávali podzemní chodbou, slunce zapadlo, všechno za oknem bylo tmavé. Zdálo se, že tu nebyly žádné služebné, co by na chodbách rozžaly lampy.

Bylo to ticho jako pozdě v noci v nemocnici. Jestlipak všichni Paxovi muži bránili opevnění; působilo to tak.

„Kde by měl být Pax?”

„Pravděpodobně by měl být v komnatě, co patřila mému otci.”

Komnatou jeho otce... to myslí ložnici krále.

Zanoba se ujal vedení a dal se do pohybu. Člověk byl se svým vlastním domem přece jenom obeznámený. Tohle nebylo přesně to, o čem jsem chtěl nějak zvlášť přemýšlet, takže jsem kráčel kupředu a ignoroval jsem to. Následovali jsme ho mlčky.

Část 5

„...ach.”

Roxy se najednou zastavila. Před jistou místností se prostě naprosto zastavila.

„Co se děje?”

„Nic, jen mě napadlo, že moje tehdejší komnata byla někde tady.”

Dveře od místnosti byly otevřené. Uvnitř nikdo nebyl. Byl tam jen stůl a prázdná, neustlaná postel.

Vlastník této komnaty musel uprchnout ve spěchu. Postel byla rozházená a i na stole a podlaze byl nepořádek. Když Roxy odešla, museli komnatu předat někomu jinému. Působilo to podivným zabydleným dojmem. Teď to byla komnata někoho jiného. Ale jelikož tu Roxy nějakou dobu bydlela, pravděpodobně to pro ni něco znamenalo. Pravděpodobně to bylo něco jako místnost, v které jsem bydlel, když jsem byl Erisin soukromý učitel.

„Mistře, Roxy, co se děje?”

„Nic. Roxy se akorát cítila trochu sentimentálně, když spatřila svou tehdejší komnatu...”

„Copak jsi zrovna neřekl, že nemáme čas na sentimentalitu...?”

Zanoba k nám přišel zpět s udiveným pohledem na tváři. Pak s „hm” vstoupil do komnaty a podíval se na Roxy.

„Roxy, tehdy jsi bydlela v komnatě vedle.”

„Eech?”

Popletená Roxy otevřela dveře do místnosti vedle. Když porovnala tuto komnatu s tou, na kterou jsme se zrovna dívali, něčeho si všimla a zčervenala.

„He, kvůli temnotě jsem se zmýlila.”

Ten Zanoba, vážně Roxy ponížil. Co si ten chlápek vůbec myslel? Pokud Roxy řekne, že je něco černé, pak i kdyby to bylo bílé, stane se z toho Temná hmota.

„Mistře, proč mi šlapeš na nohu?”

„Trochu mi uklouzla noha.”

„Vím, že Roxy zbožňuješ, mistře, ale nedávalo by smysl se pohroužit do sentimentality kvůli úplně jinému místu.”

Jsi ten nejhorší člověk na světě. Šlápnout ti na nohu nebude stačit, abych ti odpustil. Ale byl jsem hluboce dojatý, když jsem se doslechl o místě, kde Roxy dřív bydlela. Kdyby nikdy nedošlo k Metastázové události, mohlo to dopadnout tak, že bych se prostě nakonec usadil v Shirone?

„Pospěšme si.”

Po Roxině pobídnutí jsme pokračovali.

Část 6

Na hradě jsme na nikoho nenarazili. Ani na človíčka. Z nějakého důvodu tu nikdo nebyl. V důsledku čehož začal být Zanoba celkem hovorný.

„Na druhém patře je vchod do tohoto hradu. Tohle je vchod, co používali cizí hosté. Na třetím podlaží bylo také...”

Věcně nám řekl o hradu.

Podlaží 1: ubytování pro vojáky a služebnictvo.

Podlaží 2: audienční síň a různé zázemí používané při diplomacii.

Podlaží 3: jiné zázemí včetně zasedacích místností, kanceláří vnitra a chodby, co vedly k primárním obranným pozicím na hradbách a věžích.

Podlaží 4: ubytování pro prince a princezny a také jejich osobní stráž.

Královy komnaty byly na pátém podlaží. Byl to podivný hrad. Copak by to královskou rodinu nevyhladilo, kdyby se neprobudili v případě požáru v nižších podlažích? No, celá ta královská rodina už ale byla pryč...

Nic na prvním podlaží, nic na druhém a dokonce i třetím podlaží. Nikdo tam nebyl.

Když jsme vystoupali na čtvrté podlaží, zkusil jsem se podívat okny ven. Kolem hradu byly táboráky, bylo snadné pochopit, že venku byla vzbouřenecká armáda. Ale nebylo vidět Paxovy muže. Ani tu nebyly žádné známky toho, že by došlo k bojům. Neviděl jsem jediného člověka. Měl jsem pocit, že to nebylo jen tím, že jsem je v temnotě neviděl. Hrad byl liduprázdný.

„...”

Tato podivnost, i Zanoba si jí všiml. Když jsme se dostali na čtvrté podlaží, hovor najednou ustal. Výrazy všech ztuhly.

V tomto hradě se něco dělo. S tímto pocitem jsme stoupali po posledním schodišti.

Část 7

A pak jsme dorazili na páté podlaží. Nejvyšší podlaží této budovy se také dalo nazvat hradní věží. Byla to místnost, co byla doslova na vrcholu země: Královy komnaty.

„...”

Tady u vchodu, na odpočívadle schodiště seděl před dveřmi ten chlápek: Bůh smrti Randolf Marian. Z nějakého důvodu opřel židli o dveře, jako kdyby měl pauzu, a byl všem na očích s hlavou skloněnou k hrudi. Loket měl na koleni a tuto zkříženou pozici používal, aby měl hlavu a krk mírně sehnutý. Otočil k nám svou ošlehanou smrťáckou hlavu se záklopkou na oko.

„Proč si musí král této země zřídit ložnici na tak vysokém místě?”

Bůh smrti Randolf Marian. Když nás spatřil, najednou řekl něco takového.

„Zdá se, že bylo celkem nepraktické zřídit si ložnici na takovém místě. Je nešikovné každý den scházet dolů do kanceláře. A i když se připraví jídlo, než se sem donese, trochu vystydne. Jakmile vám nohy zeslábnou stářím, bude se vám těžko stoupat do schodů. Pokud by došlo k požáru, rozhodně to pozdrží váš únik.”

Zatímco svou vyzáblou tvář nakláněl ke straně, řekl všechno tohle a zíral na nás. Byl to přístup obyčejného sešlého starého páprdy, ale když mluvil, běhal mi z toho mráz po zádech.

„Kdyby to byl můj hrad, zřídil bych si komnatu na prvním podlaží. Pak bych to měl kousek do kanceláře a mohl bych si dát jídlo stále teplé. Také by bylo snadné jít ven... To by udělal obyčejný člověk jako já.”

Randolf své tlachání prokládal smíchem „haha”. S tou smějící se lebkou přímo před námi Roxy hlasitě polkla.

„No, rozhodně i tohle má své výhody. Pokud se chcete v hradu zabarikádovat, pak je to ideální. Tento hrad má přece jenom spoustu magicky odolných cihel. Také to nabízí dobrou odolnost vůči dalekosáhlé magii. Na každém podlaží je také obranná pozice, takže je těžké se dopracovat až na vrchol. Do válečných dob je to celkem dobrý hrad.”

Přemýšlel jsem, co se Randolf vlastně snažil říct. Jen tu seděl. Nemohl bych kolem něj projít? Ačkoli upřímně jsem se k tomuto chlápkovi nechtěl přiblížit ani o centimetr.

„Pane Randolfe.”

Zatímco jsem já byl zmatený, Zanoba se bez váhání přesunul kupředu. Aniž by změnil svůj neuctivý přístup, Randolf se na Zanobu usmál. Byl kostlivec, co se smál uprostřed noci. Byl děsivý.

„Vaše královská výsosti Zanobo, těší mě, že tě znovu potkávám.”

„Můžu znát stav hradu?”

„Ano, jistě, jistě, povím ti to.”

Jak to Randolf řekl, sundal si záklopku z oka. Za ní měl zářící rudé oko. V zorničce se mu vznášel vzor podobný šesticípé hvězdě. Bylo to oko, co mohl mít jenom ďábel.

„Pro dobro života Jeho Veličenstva jsem použil své Oko absolutní prázdnoty, abych kolem celého hradu vztyčil bariéru. S touto mocí stále zadržuju nepřátelské síly.”

Bylo to démonické oko, s kterým jsem nebyl obeznámený. Orsted mi neřekl o existenci jeho magického oka. Ten chlápek, nikdy mi neřekne to důležité. Ale měl tu záklopku proto, že to nedokázal ovládat? Měl bych se mít na pozoru, když si ji teď sundal?

„Aha. Takže kde jsou ostatní?”

„Všichni, kdo nejsou mrtví, prchli.”

„Takže... kde je Jeho Veličenstvo?”

„Za mnou.”

„Takže momentálně chráníš Jeho Veličenstvo.”

Jak to Zanoba říkal, nakročil kolem Randolfa. Ale Randolf natáhl paži a zadržel ho.

„Proč jsi mě zastavil?”

„Jeho Veličenstvo mi rozkázalo, abych nenechal nikoho projít.”

„Ale toto je naléhavá záležitost.”

„Jeho Veličenstvo je nyní zaneprázdněné, i když jsi přišel s neodkladnými záležitostmi.”

Zdálo se, že byl něčím zaneprázdněný. Co mohl na takovémhle místě dělat bez podřízených?

„Prosím, ustup, přišel jsem až sem, abych Jeho Veličenstvo zachránil.”

„Zdá se, že Jeho Veličenstvo není ochotné odejít z tohoto hradu.”

„...”

Byl neurčitý. Randolf dál mluvil, jako kdyby něco skrýval, a Zanobu to jasně frustrovalo.

„Chci mluvit přímo s Jeho Veličenstvem!”

Zanoba se snažil silou prodrat skrz a Randolf kvůli tomu vstal. Pohyboval se uvolněně. Zdálo se, jako by jeho prázdná tvář najednou poskočila na naši úroveň, nebyl v tom žádný pocit toho, že by vstal.

„Teď mi prostě dej chvilku. Jeho Veličenstvo je v nitru velmi sklíčené kvůli nynější situaci.”

„V nitru?”

„Jen se odtud dooo~bře podívej na stav hradu. Nepřátelští vojáci na nás zírají s nepřátelstvím. A naši vlastní vojáci jsou venku a nic nedělají, jen tam sedí a sledují to...”

Jak to Randolf řekl, zamířil pohledem za nás. Bezděky jsem se ohlédl a opravdu, za těmi velkými okny na odpočívadle byl velmi jasně vidět stav hlavního města. Vzbouřenci obkličovali hrad. A vojáci byli vně městských hradeb. Pokud jste se na to dívali odtud, vypadalo to, že tam byla armáda, co proti vzbouřencům nic nedělala. Ale většina té armády byli vlastně cestovatelé, dobrodruzi a kupci. Nedalo se čekat, že by tihle lidé pomohli.

„Dokud se jeho nitro nezklidní, nehnu se z tohoto místa.”

„Kdy to bude?”

„Nuže... Nevím, jak dlouho bude něco takového trvat. Trvá to, jak dlouho to trvá, ne?”

„Jo, mluvit s tebou je očividně zbytečné.”

Zanoba znavený dotazováním úskočného Randolfa mu položil ruku na rameno a hodlal ho odtlačit stranou.

„Naaaaaaaaaa?!”

Zanoba by neměl být člověk, kterého byste mohli prostě takhle odrazit. Skutálel se ze schodů a temenem hlavy udeřil do stěny. Stěna se pak s hlasitým zaduněním zhroutila.

„Dovolte mi teď říct, že mi to je líto, omlouvám se... takhle mě nemůžete porazit, takže prostě spolupracujte a odejděte.”

Jak to Randolf řekl, vytasil svůj meč. Čepel v temnotě zeleně zářila. Jistě to byl také magický meč.

Ach, tohle bylo zlé. Lítost, lítost. Boj bez MK-1 nebyl dobrý nápad.

„Zanobo, uklidni se, bojovat tady je nebezpečné.”

„Ale mistře...”

Když jsem si vyslechl tu historku, bylo očividné, že Randolf akorát strážil Paxe. Zanoba tu byl také proto, aby Paxe ochránil. Neměli bychom být nepřáteli. Bylo by to něco jiného, pokud by byl Randolf Hitogamiho apoštol, ale... Zdálo se, že tato možnost byla nízká. To samé platilo o tom, že tohle byla nepřímá past usilující o můj život. Kdyby se snažil zničit budoucí republiku, pak by Bůh smrti zničil Paxe mnohem dříve. Mohli se o to postarat, ještě když byl v Království Dračího krále.

Každopádně se ho jen pro jistotu zeptám.

„Randolfe, pokud nás žádáš, abychom počkali, můžeme počkat... Do té doby bych rád prodiskutoval jednu důležitou věc, dobře?”

„Co by to mohlo být?”

„Víš o existenci Hitogamiho?”

Randolf se při tom zasmál, ušklíbl se. Byl to smích, co se hodil k tomuto hradu, strašidelný smích.

„Jo a pokud o ní vím?” řekl Randolf s chrčivým smíchem. Prohlásil to. Důvod, proč ve mně vzplanul boj.

Hitogamiho apoštol, kterého jsme hledali. Tím apoštolem byl tenhle chlápek tady. Nechápal jsem, co přesně to bylo za intriku, ale ze situace s tímto chlápkem by mělo vzejít něco výhodného pro Hitogamiho. Takže tento chlápek byl náš nepřítel. Byl to nepřítel, který musel být poražen. Myslel jsem si, že na to dojde. Moje krvežíznivost vzrostla.

„Ach, takže takhle to přece jenom je.”

Randolf měl svůj meč. Ta čepel, z které sálalo zelené světlo, osvětlovala chodbu.

Zanoba stál se svou palicí připravenou. Roxy měla také hůlku venku.

Já šel jako první. Události se krok za krokem přesouvaly k tomuto. Bitva s jedním ze Sedmi světových velmocí, zatímco jsem měl jenom MK-2.
-------------------------------------------------

~ To byla podle mě špatně položená otázka, ale já už to samozřejmě beru ze zpětného pohledu. Příště to vypadá na boj. ~

<Předchozí>...<Následující>