Kapitola 210 (1)

Kapitola 210 – Všechno na nic
Část 1

Boj začal pomalu. Neměl jsem v úmyslu takhle bojovat, ale jelikož to už začalo, nemohl jsem si dovolit prohrát. Vybičovalo mě to.

„Uhaaaaaa!”

Zanoba začal jednat jako první. Naším protivníkem byl jeden ze Sedmi světových velmocí, ale Zanoba vůbec neváhal. Bez jakékoli techniky vyrazil přímo kupředu, vážně byl až příliš upřímný.

Valil se k Bohu smrti s palicí zvednutou a řval. Bůh smrti se tomu zlehka vyhnul. Ale já už věděl, že Zanobův útok neuspěje.

Jediná rána od Zanoby byla okamžitá smrt. Měl velmi vysokou šanci na kritický úder, ale velmi nízkou míru zásahu. Mou prací bylo ten zásah zařídit. Na místě, kam se Bůh smrti při vyhýbání pohnul, jsem už vytvořil močál.

„Ups.”

Pak se mu noha zabořila do močálu a rozhodilo mu to postoj.

„Ledový úder.”

Pak do té vřavy vypálila svou magii Roxy. Postoj Boha smrti se ještě víc zhoršil, jak její útok bez námahy odrazil svým mečem. Zanoba pokračoval ve výpadu.

Měl herkulovskou sílu, co dokázala zadržet dokonce i nesmrtelného krále. Ta rána, co vycházela z této síly, bez milosti udělala díru do odpočívadla schodiště.

Co jiného čekat od Boha smrti, vyhnul se tomu. Zároveň jsme mu bránili v tom, aby přešel do útoku. Zapotácel se vzad, jeho nohy ztratily kontakt se zemí. Hrot jeho meče byl v nečekaném směru a levou ruku měl na lokti. Teď byl čas zaútočit.

Bůh smrti se tvářil polekaně.

„To snad ne, tohle by nemělo...”

Když jsem ho slyšel tohle zamumlat, posoudil jsem, že byl čas na můj útok. Udělal jsem krok dopředu a mrkl jsem na Roxy. Zanoba znovu vyrazil k Bohu smrti, snažil se uštědřit rozhodný úder.

Obrátil jsem k Bohu smrti obě ruce. Pokud Zanobovi dovolím uspět v tomto úderu, pak jsem dobrý. Pokud ten útok selže, pak musím svým okem předpovídání určit, kterým směrem se vyhne, a na tom místě ho sežehnout elektřinou. Zatímco bude paralyzovaný, vrhnu po něm kamenné střely z magického nástroje na levé ruce a dodělám ho. Pokud se všemu tomu dokáže vyhnout, Roxy mu může znovu nalomit postoj a můžeme začít nanovo. Nebyla to naplánovaná strategie, ale tahle improvizovaná spolupráce by měla být neúspěchu vzdorná. Ten chlápek byl jako myš v pasti.

„Ahtsu!”

Bůh smrti utrpěl od Zanoby jediný úder. Kdybych to neviděl, nevěřil bych tomu.

Ach jo, on to prostě ustál. Tu nadlidskou Zanobovu sílu: zastavil tu palici holýma rukama. To byla strašlivá síla svalů. Nebyl členem Sedmi světových velmocí jen tak na oko.

Ale, podívejte. To, že z toho vyšel se zlomenou paží, se mi jasně odráželo v očích. Šachmat.

„Zanobo, uhni!”

Zanoba zaslechl můj výkřik a uskočil z cesty. A já se vypružil vpřed. Z pravé ruky mi vystřelilo fialové světlo.

S dutým křupnutí a zábleskem ten blesk olízl Boha smrti. Přímý zásah. Tělo Boha smrti ztuhlo a složil se. Tou svou smrťáckou hlavou se díval přímo na mě. Byla to tvář, co nechápala, co se zrovna stalo. I když se bráníš bojovým duchem, elektrický šok tě stejně paralyzuje.

To bylo celé. Vlil jsem do levé paže magii a připravil jsem se vystřelit kamenné dělo.

„Spustit palbu.”

Vystřelil jsem na Boha smrti shluk kamenných střel, o kterých lidé říkají, že jsou mezi řádem Císaře a Krále. Kamenné dělo byl zvláštní tah, jehož moc uznal i Orsted. Mělo dostatečnou moc, aby při zásahu ublížilo dokonce i Orstedovi. S tímhle postojem a tímto načasováním by Bůh smrti neměl být schopen se tomu vyhnout. A i kdyby ho to nezabilo, újmě neunikne.

Vyhrál jsem.

„......ech?”

To jsem si myslel. Ale v následujícím okamžiku kamenné střely zmizely. Něco se v mžiku stalo a to jediné, co bylo mezi mnou a Bohem smrti, byl písek nebo prach. Nedokázal jsem to pochopit.

„Ach, takže jsi mi přišel pomoct! Pane Bože smrti!”

Protože to Randolf řekl, podíval jsem se za sebe.

„!!”

Nový příchozí?! Bůh smrti? Takže s kým jsem až do teď bojoval?! Otočil jsem se dozadu.

Nikdo tam nebyl. To jediné, co tam bylo, bylo schodiště osvětlené měsíčním světlem.

„Rudi!”

Než jsem zaslechl Roxin výkřik, odstrčilo mě to. Viděl jsem u svého pasu trochu modrých vlasů. Roxy mě odstrčila. Nevím proč, nepřemýšlel jsem o tom, ale změnil jsem polohu a uprostřed letu jsem Roxy objal. Jak jsem padal, zády jsem narazil do schodiště. Jak jsem narazil do země, z Magického brnění se ozvalo „gakeen”. Nedošlo k žádné újmě.

„Auch...”

Otočil jsem se a podíval jsem se nahoru na schody. Byl tam Zanoba, co pořád nechápal, co se stalo. A Bůh smrti v postoji, jako kdyby zrovna máchl mečem.

Bůh smrti tam stál, jako kdyby se nic nestalo. Neměl by být paralyzovaný mým elektrickým proudem? Copak jsme mu nepocuchali postoj? To je zvláštní, co se dělo?

„Pane Rudee, bůh smrti je vždy něco, co stojí za tebou.”

Jeho výraz byl vyrovnaný; jeho slova byla vyrovnaná. Kvůli tomu mě přemohlo porozumění. Bylo to představení. Jeho reakce na šok, jeho pocuchaný postoj, všechno to bylo naschvál. Všechno to bylo proto, abych se otočil...

Ach kruci, to byla moje chyba. Orsted mě dokonce varoval, že Randolf bojoval takhle. Ačkoli jsem neměl v úmyslu být lehkomyslný...

Ale i tak k tomu zrovna došlo. Vymazal moje kamenné střely. Ne, to mi přišlo povědomé. Byl to stejný fenomén, jako když jsem bojoval s Manatitovou hydrou. Takže to bylo...

„Kámen pohlcující magii.”

„Jů, na to jsi přišel rychle... Co jiného čekat, jsi člověk, kterého je třeba si vážit.”

Jak to Bůh smrti říkal, ukázal mi dlaně. Na svých kožených šermířských rukavicích měl na dlaních kameny pohlcující magii.

Dřív jsem si toho nevšiml, ale možná mě vyřídilo tohle. Neslyšel jsem, že by měl takové rukavice, ale... Mohl to být ten kámen pohlcující magii, co jsem přinesl domů z Begaritta... Nebylo by překvapením, kdyby rytíř Království dračího krále sbíral takové vybavení. Dokonce ani Orsted o tom nevěděl.

No, to je jedno. Bylo ode mě trochu ledabylé si myslet, že tak snadno můžeme porazit jednoho ze Sedmi světových velmocí.

Jen proto, že magie nefunguje, neznamenalo, že se tento souboj ztížil; znám vlastnosti kamene pohlcující magii. Pokud obrátí kámen k magii, může ji nulifikovat, ale jenom tehdy, když do kamene vlije stejné množství magie. Jinými slovy musí ke mně obrátit dlaň, aby to fungovalo.

Nemůže ruku otočit dozadu. Výstraha je malá šance k útoku... Se třemi lidmi bychom to měli prolomit. Když se na to dívám takhle, má jenom jednu rukavici s kamenem pohlcující magii. Pokud Roxy a já vypálíme magii zároveň, zatímco ho Zanoba bude pronásledovat...

Ne, tak snadné to nebude. Ale pokud to nezabere, prostě vyzkoušíme něco jiného. Bude to pokus omyl. Budeme pokračovat, dokud ho neporazíme.

„Roxy, prosím, přesuň se za Zanobu.”

„...”

Žádná odpověď. Když tak o tom přemýšlím, Roxy se už chvíli nehýbala. Ruku měla povadlou. A pak tu byl ten divný pocit kolem jejího ramene.

„...hmm?”

Co to je? Bylo to rudé.

„Roxina... k-krev... to ne?”

Roxy měla přeseklou róbu a z pod ní vytékala krev. Srdce mi tlouklo jako zvon.

Ta scéna se mi přehrála jako ze záznamu. Spatřil jsem postavu muže, co mě odstrčil z čelistí smrti. Ten muž, co mě udeřil a pak se přestal hýbat. Paul. Nakonec se ke mně natáhl, Paul... Tohle bylo to samé jako s Paulem.

Roxy...!

Ty taky? Tohle nemůže být pravda.

„Tohle se nemůže stát! Roxy!”

„...Protože se to vlastně děje, prosím, nedotýkej se té rány, bolí to.”

Konečně jsem si všiml, že Roxy měla otevřené oči.

„Ach, dobře.”

Zdálo se, že byla v pořádku.

Roxy se ode mě odtáhla a pak tichým hlasem odříkala léčivou magii a vyléčila se. Ulevilo se mi. Tohle mi nedělalo dobře na srdce.

„Ach, to měla být smrtelná rána, ale...”

Bůh smrti si přiložil ruku k bradě a zvědavě naklonil hlavu ke straně. Říct něco tak hrozivého a ohledně Roxy, to mě vyvedlo z míry. Zdálo se, že ta opice udělala něco z výšky svého hnízda. Zdálo se, že si myslel, že Roxy zabil, a byl zklamaný. Výsledkem bylo jen to, že mi ten šok ukradl pár let života.

Dobrá, začneme s druhým kolem.

„Hmmm?”

Od Roxina krku se ozvalo „pikiri”. Náhrdelník, co jsem jí dal před odjezdem, křupl a když jsem se podíval, rozpadl se a odfouklo ho to.

A poté prsteny na jejích prstech se všechny roztříštily.

„...”

Takže. To byl magický předmět, co měl nahradit jedinou smrtelnou ránu, a také magické prsteny, co měly ochránit před fyzickou újmou.

„Ach, aha... takhle to bylo.”

Zhrozilo mě to. Pustil se do mě takový mráz, že jsem měl pocit, jako kdyby mi po páteři klouzaly rampouchy. Zakoušel jsem pocit, jako kdyby od Boha smrti vanul nátlak jako silný vichr. Tenhle pocit jsem znal. Byla to moje obvyklá zbabělost.

Nemohl jsem přestat, i když jsem to chápal. Bezděky jsem Roxy pevně objal.

„R-rudi...?”

Bylo to k ničemu. Jenom sem. Moje předpoklady se dobraly jenom sem. Ten náhrdelník jsem připravil dopředu. Takže to nebylo jenom štěstí. Všechno až do teď bylo v rámci mých předpokladů. Ale od teď dál co?

Protivník přišel s okamžitým zabitím jedinou ranou. Pokus a chyba? S tímhle chlápkem jako svým protivníkem nebudeme mít moc pokusů. Nebylo tu žádné pokračování. Všechny pokusy jsme promrhali. Pokud s tímhle chlápkem budeme dál pokračovat, někdo zemře.

Nevyhrajeme. Není překvapením, že jednoho ze Sedmi světových velmocí nemůžete přímo vyzvat na souboj a vyhrát. Proč jsem si vůbec myslel, že je dobrý nápad přímo vyzvat na souboj jednoho ze Sedmi světových velmocí? Dokonce i Orsted řekl, abych ho takhle přímo nevyzýval. Bylo to tak od samého začátku.

„Zanobo! Tohle nejde. Zkus ustoupit.”

„Mistře?!”

„Tohle kolo nevyhrajeme. Vrátíme se na další kolo s MK-1.”

Zatímco Zanoba stále svíral svou palici, o dva kroky ustoupil. Podíval se na mě přes rameno.

„Ne ne, máme rozehranou celkem dobrou hru. Ta věc před chvílí byla obzvláště nebezpečná. Pokud to znovu použiješ, nevěřím si, že tomu dokážu zabránit. Dokonce jsi mě přinutil použít své eso v rukávu...” mumlal Bůh smrti.

Před chvílí jsem měl pocit, že k nám mluvil upřímně, ale tohle byla lež. Orsted to také řekl. Tenhle chlápek je provokatér. Vyzve tě k útoku, navede tě k obraně. Jeho slova teď byla jen výzva.

Ne, myslel to vážně? Může to říct, aniž by použil svůj démonický meč? Jeho slova tentokrát byla příliš nestydatá. Klame nás v pokusu nás vyprovokovat... Nezajímá mě to!

Tenhle chlápek, nemůžeme věřit ničemu, co vzejde z jeho úst. Chápal jsem jedno. Mé nynější já nemohlo Boha smrti porazit. V této chvíli jsem měl tento fakt vyrytý do srdce.

Ale Zanoba s tím nesouhlasil.

„V tom případě mistře, na mě prosím dohlédni. Dostanu se za tohoto jednoho člověka a pak se setkám se svým mladším bratrem.”

Zanoba vyrazil kupředu. V očích se mi to odráželo ve zpomaleném pohybu. Čas se zpomalil, zvuk zmizel, zbytek světa vybledl.

Zanoba udělal jeden krok, pak dva. V mém Oku předpovídání Bůh smrti už běžel. Nezdálo se, že by to byla rychlost z jeho předešlých rozpačitých pohybů. Byla to rychlost, co se nedala zachytit očima. Čas se vrátil. A zablýskl se úder mečem.

„Zanobo!”

To seknutí zasáhlo Zanobu z boku, prošlo mu nahoře ramenem. Byla to obrácená kasaya. Brnění mu to roztříštilo a Zanobu to vymrštilo ke stropu. Zanoba silně narazil do stropu a pak mi padl k nohám. Nevydal ani hlásku. Celé se to zdálo jako sen.

„Ha... ha...”

Srdce mi ječelo: příšerně tlouklo. Byl v pořádku? Měl roztříštěné brnění. Ten tlustý prsní plát a nárameník byly roztříštěné jako sklo. Neměl jsem ponětí, jaké seknutí může proměnit kov na tuhle kaši.

„Žádný efekt z tajné techniky Seknutí drtící brnění...”

Po slovech Boha smrti se do mého světa vrátil zvuk. Rozhodně. No ano, Zanoba na svém těle neměl žádné zranění, dokonce i když jsem se podíval zblízka. Látku pod brněním měl rozseklou, ale kůži měl zraněnou jen mírně, měl akorát modré modřiny.

„Ugh... guuuu...”

Zanoba zasténal, jak se posadil. Zahlížel jsem na Boha smrti, co stál na vršku schodiště.

„Co jiného čekat od mika, nestačilo to na to, abych tě přesekl.”

Zatímco se Bůh smrti šklíbil jako kostlivec, shlížel na nás. Pak pomalu vrátil meč do pochvy.

„No, nejsem Bůh meče, nejsem fixovaný na to, že musím zabít mečem... Možná bude fungovat ohnivá magie? Jeho Veličenstvo Pax mi řeklo něco takového.”

Ach, takže tenhle chlápek dokáže použít i magii. Ale vnějšek Zanobova brnění byl vůči ohni odolný... Ne, nebyl. Nemyslím si, že to brnění v tomhle zničeném stavu dokáže vyprodukovat takový efekt.

„...”

Zanoba vstal. Nevěděl jsem, co si myslel, že dělá, ale sebral svoji palici a nakročil nohou na schod. Roxy se také zvedla. Jako kdyby mě chtěla chránit, připravila si hůlku a vykročila, aby kryla Zanobu.

Také jsem vstal. Zanoba byl tvrdohlavý. Možná bude bojovat až do smrti. Přirozeně nemůžu dopustit, aby to udělal. A ani Roxy. Pokud zemře ona, také zemřu. Můj duch zemře.

„Budete pokračovat?”

Randolf se na nás díval s prázdným výrazem. Nezaujal žádnou pózu a ani nezačal zaříkávat magii. Jen tam bez pohybu stál, vyrovnaný. Nezdálo se, že by chtěl začít s útokem.

Kruci, tohle pro něj byla jen hra. Nebo spíš jsem měl ještě pocit, že na nás šel zlehka. Tenhle chlápek zapečetil mé kamenné dělo. Od začátku měl způsob, jak deaktivovat magii. Každopádně jsem kromě magie neměl nic, čím bych tohohle chlápka mohl chytit.

A ještě mohl mít další eso v rukávu kromě toho, co už jsme viděli. Co Orsted řekl? Když se zdá, že bych měl útočit, braň se; a když se zdá, že bych se měl bránit, zaútočit? Takže pokud bych tomu věřil, pak tento chlápek dokáže předvídat nynější tok boje? To nevím. Vůbec jsem nevěděl, jak jednat.

Neměl jsem žádný náhrdelník. Žádné brnění. Nevíme, co měl protivník v záloze, a jeho útoky byly smrtelné. Nebylo zaručeno, že se útoky tohoto chlápka nedokáží probít Magickým brněním MK-2.

To nepůjde. Ať o tom přemýšlím, jak chci, nepůjde to. Musíme se hned stáhnout. Ale jak mám přesvědčit Zanobu? Pokud ho nedokážu přesvědčit, pak ho zezadu omráčím a pošlu do bezvědomí. Pak se můžeme stáhnout k MK-1 a bojovat odtamtud.

„Zanobo, teď to chápeš? Nemůžeme ho zabít přímým útokem.”

„Ale mistře, Pax je...”

„Bůh smrti čekal. Pořád bychom měli mít čas, abychom si zajistili jisté vítězství.”

Viděl jsem v Zanobových pohybech váhání. Zdálo se, že si také uvědomil, že nemůžeme vyhrát.

„To teď odcházíte? No, jestlipak to půjde... Jeho Veličenstvo možná celkem brzy skončí?”

Byla to past. Nemusel jsem to slyšet.

„Ach, zkusme to znovu čerstvě od začátku.”

Pochyboval jsem, jestli nás vážně nechá jít.

„Omlouvám se, že jsme na tebe najednou zaútočili. A proto mohl bys prosím přehlédnout naše chování?”

Tohle možná začalo chabě, ale možná bych mohl změnit směr, pokud se pokusím k tomu přistupovat skromně. Pokud to půjde dál a my budeme moct při boji prchnout, vždycky jsme měli Magické brnění. A potom bude druhé kolo. Pokud nás nebude pronásledovat, také to bude dobře.

„Hm, na tom nesejde, ale...”

Ach, vážně? Tohle bylo tak nějak antiklimaxové. Za živou duši nedokážu přečíst úmysly Boha smrti. Co přesně bylo jeho účelem? Nedokážu to vymyslet.

„Bože smrti, ty, dostáváš instrukce od Hitogamiho?”

„Jaké instrukce bych dostával? Zvlášť od někoho, s kým jsem se nikdy nesetkal.”

Eech?

„Ale zrovna před chvilkou jsi řekl, že ho znáš.”

„Někdo, koho znám, se s ním jednou setkal, takže jsem slyšel jeho jméno... ale to je celé. Já sám jsem se s Hitogamim nesetkal, ani nemluvě o tom, že bych s ním mluvil.”

Takže se to změnilo na takovou historku?

„To by znamenalo, že ty... že nejsi Hitogamiho apoštol?”

„O apoštolech nic nevím... takže správně.”

Ach, unáhlili jsme se! Ach, zatraceně! Poslední dobou je až příliš mnoho neplodného úsilí!

„Takže nejsi nepřítel krále Paxe?”

„Ne. Veeelmi mo~c krále Paxe a královnu choť Benediktu podporuji. Ti dva jsou každopádně jediní, co pochválili mé vaření...”

„Jinými slovy v té místnosti vzadu neprobíhá nějaký pochybný rituál a ty se nás nesnažíš zdržet, abys získal čas?”

„Ne, no, je to takový ten rituál, o kterém možná nechceš mluvit před malou holkou,” řekl Bůh smrti a letmo se podíval po Roxy.

Nazval Roxy malou holkou, takže vyhlížela deprimovaně. Dle svého vzhledu rozhodně nevypadala jako matka.

Ale i tak, aha. Ani jsme nemuseli bojovat. Jo... Omluvím se. Byla to moje chyba, že jsem udělal ukvapené závěry.

„Takže... velmi se omlouvám. Nejsme nepřátelé krále Paxe. Za ten náhlý útok, prosím, dovol mi se znovu omluvit.”

„Ne, ani já jsem to moc dobře nevysvětlil. Promiň.”

Také sklonil hlavu. On, byl velmi zdvořilý...

Ach, počkat. Vlastně bychom mu takhle akorát mohli hrát do ruky. Vlastně mohl celou dobu, co jsme mluvili, připravovat okamžitě smrtící techniky... Čemu přesně mám věřit... Ach, tohle je takový zmatek; nemám ponětí. Pokud to byl trik Boha smrti, pak jsem mu na to naprosto skočil.

Takže...

„Och?”

Randolf se zasmál a uvolnil sílu, co z něj sálala. Ale já se neuvolnil. Tenhle chlápek neukáže slabinu.

„Zdá se, že to skončilo.”

Co se stalo? Co se s námi stane?

„Ach, prosím, tak moc se netrap. Protože vážně nechci nikoho z vás zabít.”

„...Lháři, ještě před chvílí ses snažil uštědřit smrtelné zranění.”

„Haha, to ano... Rudee, jsi zajímavý.”

Ten kostlivec se mi vysmál. Zrovna řekl, že jsem zajímavý.

„Král Pax mi rozkázal, abych až do konce nikoho nepustil dovnitř. Skončilo to, takže jsem se toho rozkazu držel až do konce.” Jak to Randolf řekl, zasunul meč znovu do pochvy. Pak si oddychl a posadil se zpět na židli. „Takže, prosím.”

Jestlipak to byla past. Jakmile mu ukážu záda, možná mi uštědří jediný smrtící úder.

„Můžu jít někam jinam, pokud se ti protiví ta představa, že mi ukážeš záda.”

„Ne, to nic, věřím ti.”

Zanoba tak mužně odložil palici a dal se do kroku. Já jsem také schoval svou zbraň.

A tak bitva skončila.
-------------------------------------------------

~ Jsem zpět s půlkou kapitoly. Na svou obranu dodávám, že to je kapitola, co vydá minimálně za dvě. Rudeus je pěkný truhlík, pro oči nevidí. ~

~ [Jen takové moje reptání]...Mám za sebou první letní výletování (neboli ne tak úplně dovolenka), ale pokaždé mám pocit, že jakákoli dovolená či absence v práci je za trest. On to za vás totiž nikdo neudělá, a tak když se vrátíte, čeká na vás dvoj až trojnásobně velká hromada než obvykle a kolikrát ani nedokážete vymyslet, jak kolegové vymysleli to, co vymysleli... A doma je to to samé akorát v bledě modrém... Takže mám konečně uklizíno, navařeno hrnec oblíbené polévky a hrnec rýže k tomu a teď si kecnu do svého oblíbeného křesílka a konečně začnu relaxovat... [A konec mého reptání]~

~ Tahle (půlka) kapitola moc relaxační nebyla. Už mi došlo, proč jsem si na Randolfa vůbec nepamatovala. V kombinaci s Rudeem je to tak frustrující! ~

<Předchozí>...<Následující>