Kapitola 210 (2)

Část 2

Nejvyšší podlaží královského paláce. V králových komnatách. Nejluxusnější místo v království Shirone: nejlepší apartmá.

Stěny lemovaly obrazy, stranou stál stůl s nádhernými soškami. V zadní místnosti byla 5 metrů široká postel s nebesy. Uprostřed postele ležela dívka ovinutá ve zmačkaném prostěradle. Bylo slyšet tiché oddechování té modrovlasé dívky. Byla to královna Benedikta. Kolem bylo rozházené oblečení, což napovídalo, že byla v posteli nahá.

A místnost také prosycoval známý pach. Byl to pach z toho, když muž a žena dělají ~to~.

A před tou malou dívkou něco leželo. Až do teď byli Pax a jeho královna v procesu toho. Tato země byla ve vážné situaci. I když sem Zanoba přišel tak zoufale, dělali něco tak lehkovážného.

Pax byl na balkóně. Zpoza zábradlí balkónu se díval ven. Krátké a tlusté údy, velká hlava a krátké tělo jako u dítěte. Mohlo to být tak, že svou ošklivost zdědil z matčiny strany. Měl na sobě jenom spodní prádlo. Záda měl dost šlachovitá, že se nedalo říct, že by své tělo nikdy netrénoval. Navíc měl mnoho jizev a poté i mnoho modřin a sečných ran. Všechno to mluvilo o jeho dosavadním životě.

„Byl jsem tak hlučný, že mě musel přijít zkontrolovat můj starší bratr?”

Když se na nás Pax ohlédl, zapomněl jsem na svůj počáteční dojem „lehkovážnosti”. Tvář měl znavenou. Měl ji pomlácenou. A byl také střízlivý.

Randolf řekl: „Dokud nezklidní nitro.” Pravděpodobně to myslel doslova. Měl jsem podobnou zkušenost. Když něco vyřešíte, mysl se zklidní.

„Vaše Veličenstvo, přišel jsem vám na pomoc. Zapomeňme na tento hrad a ustupme do pevnosti Karon.”

Zanoba přešel k balkónu a natáhl ruku k Paxovi. Pax se otočil tváří k Zanobovi a jak se díval na jeho ruku, odfrkl si.

„Na pomoc? Pevnost Karon? Co jen to říkáš?”

„Nejlepším plánem by bylo vzdát se tentokrát tohoto hradu a pak jít přečkat na jiné místo a připravit se na boj. Jakmile shromáždíme jednotky, znovu získat hrad by mělo být snadné.”

„...a teď jenom opakuješ ty samé kraviny, proč?”

Pax na Zanobu zahlížel. Ty oči byly dost chladné na to, abych se zachvěl. Kdyby mi řekli, že to je Bůh smrti, kvůli těm očím bych tomu věřil.

„Opakuju se?” otázal se Zanoba.

Pax si znovu odfrkl. Nechápal jsem to, ale začal něco mumlat a pak vrhl dlouhý pohled úkosem ven z balkónu.

„Měl jsem v úmyslu se až do teď snažit ze všech sil. Všechny otcovy zkorumpované ministry jsem nahradil jinými lidmi. V přípravě na válku jsem najal žoldnéře. Bezpečnost byla horší, ale jistě... Upřel jsem zrak na budoucnost této země.”

Pax se opřel zády o zábradlí a podíval se přímo na Zanobu.

„Dovolil jsem svému staršímu bratru, aby se vrátil domů. Také jsem si vyslechl absurdní přání tohoto svého bratra. Navíc jsem ta přání vzal v potaz. Upřímně tě nemám rád, bratře, ale musím uznat tvou sílu mika.”

„Já vím. Je mi jasné, jak moc jste si kvůli mně musel lámat hlavu, Vaše Veličenstvo.”

Zanoba se očividně snažil ze všech sil zůstat v klidu a mluvit dobře. Zdálo se, že to Paxe řízlo do živého. S krutým pohledem se na Zanobu zamračil a silně zaťal pěsti.

„Co ty víš! Donese se k tobě vůbec něco, včetně mých pocitů? Podívej se, co se děje!”

Pax máchl rukama ke scéně na druhé straně balkónu. Ačkoli byla světla táborových ohňů vzbouřenecké armády hned pod hradbami, město bylo smrtelně tiché. Vně městských hradeb byly známky velkého počtu lidí. Byly tam táborové ohně a tábořiště. Pokud jste se dívali odtud, zdálo se, že hlavní město obklíčila velká armáda.

„I když tu je tolik vojáků, nejeví žádné známky, že by se snažili vzbouřence zastavit!”

„Vaše Veličenstvo, to nejsou vojáci, většina z nich jsou jen různí civilisté. Jsou to dobrodruzi, kupci a další, co se shromáždili a čekají, až se město znovu otevře.”

„Vážně? A co! To nic nemění na tom, že mě celá země opustila!” zaječel Pax a udeřil pěstí do zábradlí balkónu.

Já jen beze slova přihlížel. Nebylo na mě, abych do toho zasahoval. Měl jsem pocit, že tohle musel zvládnout Zanoba.

„Vaše Veličenstvo, takhle to absolutně není. V žádném případě vás nikdo neopustil.”

„Jaký je v tom rozdíl?! Faktem je, že jsi přivedl jenom tři lidi. Měl jsi přivést mnohem víc vojáků! Tři muže! Nepřivedl jsi pomoc, ti dva támhle jsou jenom tví vlastní osobní strážci!”

„To...”

Tak to nebylo. Já byl proti tomu, abychom Paxovi pomáhali. Chtěl jsem odhalit, co bylo skutečným motivem království Shirone. Nechtěl jsem, aby Zanoba zemřel, a tak jsem přišel s ním.

„Je to úplně jako dřív. I když se hodně snažím, nikdo to neuzná. I když jsem vytvořil dobré výsledky, všechno se okamžitě obrátilo proti mně! Všechno je zničené. Zdá se, že to je vždycky takhle!”

Zatímco Pax nahlas křičel, dál ukázal na Roxy. Roxy ve zmatku celá ztuhla.

„Roxy! Vzpomínáš si na to nebo to je příliš dávno?”

„Eech?”

„Když jsem byl poprvé schopen použít mírně pokročilou magii!”

Roxy zmateně protočila očima.

„Sám jsem pilně studoval. Trénoval jsem! Jakmile jsem konečně uspěl v mírně pokročilé magii, jak jen jsi na to zareagovala?!”

„Ehm... To...”

Jak jsem se podíval po Roxy, evidentně panikařila. Vzpomínala si? Zapomněla? To já nevím.

„Jenom si povzdechla!”

„Ech...”

„Přišel jsem ti to vzrušeně ukázat a ty jsi oplatila povzdechem, na to nezapomeň!”

„Ne, to jenom...”

„Byl to povzdech, co hlásal: Konečně se dostal takhle daleko. Ach, jak jsi mě ranila!”

Roxy si s rozšířenýma očima skousla spodní ret. Bylo to nepochopitelné, takhle by si nepovzdechla. Moje Roxy? Ta Roxy, co mi složila kompliment pokaždé, když jsem v něčem uspěl?

„Takhle to bylo! Zbožňoval jsem tě! Byla jsi jediná v celém Shirone, kdo mě přijal! A tak jsem se tak moc snažil, abych si získal tvoji pozornost! Ale bylo to k ničemu! Jen ses ke mně chovala nepozorně a s apatií! Dopisovala sis s mužem, kterého jsem neznal! Bylo to absurdní! I když jsem vynaložil takové úsilí, neuznalas mě. Proč jsi mi pořád říkala, abych se snažil ze všech sil? A když jsem se pak přestal snažit, prostě jsi mě neobřadně opustila! Prostě jsi odešla ze země, jako kdybys chtěla říct: to už stačí!”

Pax se tahal za vlasy. Jak jsi na tu dobu vzpomínal, oči měl krví podlité a sbíraly se v nich slzy.

„Takže to... omlouvám se, promiň... tehdy jsem...”

„Ticho! Nechci slyšet žádné výmluvy!”

Roxy mlčela. Na její tváři byla vidět hluboká lítost.

Ta věc jménem úsilí je něco, co by měl člověk vynakládat kvůli sobě. Ale nebyl jsem v postavení, kdy bych mohl něco takového hlásat. Mě vždycky uznávali, alespoň od té doby, co jsem přišel na tento svět. Všechno mé úsilí neslo výsledky. A i když se moje úsilí ukázalo být marné, i tak mě lidé stejně uznali. Takže jsem neměl právo Paxovi kázat.

„Je to očividné... ve skutečnosti je tohle můj limit.”

Tady se Pax uvolnil.

„Král z Království Dračího krále mi dal Shirone, ale je v tomhle stavu. Nikdo mě jako krále neuznává; nikdo nepřichází. Naopak generál nějakého člověka, co možná ani nezdědil otcovu krev, podnítil vzbouření. V tom zmatku zemřeli i rytíři, co jsem dostal od Jeho Veličenstva krále z Království Dračího krále. Jeho Veličenstvo se ve mně určitě zklame.”

Paxovy zábrany se rozsypaly a z očí se mu řinuly slzy.

„Jenom Benedikta mě přece jenom přijala. Jenom ona mě miluje pro mě samotného. Mluví málo, ale tak moc se na mě usmívá.”

Zdálo se, že se síla Paxova hlasu nějak nesla dolů z hradu. Od táborových ohňů byly slyšet hlasy a povídání. Přemýšlel jsem, jestli byla zezdola vidět Paxova postava.

Pax na ně shlížel, jako kdyby nebyli důležití.

„Hej, starší bratře... přemýšlím, co bych měl v této situaci dělat?”

„To nevím. Ale když jsi zabil naše rodiče a sourozence, zašel jsi příliš daleko.”

„...To je možná pravda. Ale ti bratři starší než my by se určitě přesně takhle vzbouřili.”

„No, dobrá.” Zanoba jenom potřásl hlavou. „Ale v těchto věcech může selhat každý. Přemýšlej o tom a příště se rozhodni, jestli někoho nechat nebo nenechat naživu!”

Zanobův živý hlas se rozléhal z nejvyššího podlaží. Bylo úžasné, že v této situaci dokázal vyprodukovat takový hlas.

„To nezvládnu. Jsem prostě takový chlápek. Prostě svoje chyby opakuju pořád dokola.”

Pax pomalu zakroutil hlavou. To gesto bylo velmi podobné tomu Zanobovu. Ti dva lidé vypadali tak jinak, jenom jejich gesta byla podobná.

Pax zvedl hlavu a podíval se za mě.

„Randolfe.”

„Ano, pane.”

Polekalo mě to. Aniž bych si toho všiml, stál přímo za mnou Randolf. Měl jsem boha smrti v zádech. To mi nedělalo dobře na srdce.

„Ta diskuze, co jsme měli předtím...”

„Vaše přání je mým rozkazem.”

„Dobře.”

O čempak asi mluvili. Zatímco jsem o tom přemýšlel, uplynul okamžik. Najednou se Pax přehoupl přes zábradlí balkónu.

„Ach.”

Tohle bylo páté podlaží. Skočil. He? On vyskočil?! Ech?

„Aaaaaaaaaa!”

Zanoba utíkal. Ačkoli nebyl čas, utíkal s pažemi nataženými. Chopil se zábradlí a za běhu ho zničil a pak spadl.

„Z-zanobo!”

Rychle jsem se otočil na patě a vyběhl z komnaty.

Část 3

Pax byl v zahradě mrtvý. Zanoba byl omráčený; na kolenou to tělo objímal.

„Ach, mistře, rychle, léčivou magii...” zavolal Zanoba vyjeveně.

Vytáhl jsem z náprsní kapsy svitek léčivé magie a přilepil ho na Zanobu. Možná to bylo tím, že zrovna spadl z pátého podlaží, ale měl na sobě modřiny.

„Ne, ne, na mě, na Paxe...”

„...”

V tichu jsem potřásl hlavou. Pax už byl mrtvý. Vypadalo to, že dopadl na hlavu. Byla to tragédie. Chtěl jsem si myslet, že to moc nebolelo.

„Vážně...?”

„Jo, je to škoda.”

Nečekal jsem, že tak náhle vyskočí. Ale možná se tak rozhodl od samého začátku. Byl v obklíčení nepřátel. Neunikl z hradu, protože možná věřil, že nemá žádné spojence. Takže se pravděpodobně několik dní trápil. V důsledku čehož došel k závěru, že jako král selhal. Od začátku hodlal zemřít.

„Mistře...”

Zatímco Zanoba držel Paxovo tělo, vzhlížel k obloze. Zpoza hradu bylo vidět nádherný měsíc v úplňku. Hrad bez krále. Byla to jen prázdná skořápka.

„Copak mám asi dělat...”

„...”

„Možná že všechno, co jsem udělal, bylo nadarmo?”

„Něco takového neříkej. Dal jsi do toho všechno, co jsi měl.”

Nicméně Pax to nedokázal pochopit. Pax řekl, že chtěl, aby si ho druzí vážili, ale on sám si těch samých lidí nedokázal vážit. Ach, předtím to byl pocit, jako kdyby Zanobu vůbec neviděl.

Ale stejně přemýšlím, jestli by to po nějaké době nepochopil. Myslel jsem si, že Pax nebyl nic než beznadějný chlápek, ale... Přemýšlel jsem, jestli to bylo tak, že Pax možná Zanobu uznal.

„Proč, proč provedl něco takového?”

„...To nevím.”

Zanoba byl chvíli zticha. Pak vzhlédl k mé tváři, jako kdyby si na něco vzpomněl.

„Náhodou, tohle, tohle je také Hitogamiho práce?”

Tentokrát jsem nevěděl, v čem měl Hitogami prsty. Přece jenom se neobjevil člověk, co by o sobě prohlašoval, že je apoštol. Ale původně měl Pax s pomocí různých metod učinit z této země republiku. To teď bylo pryč. V tomto případě naše účast rozdrtila vytvoření této republiky. Nebo možná že od samého začátku až do teď byl Hitogamiho cílem Paxův život. Hitogami dokázal vidět budoucnost. Možná pochopil, že když Paxe mentálně zažene do kouta, spáchá sebevraždu a nebude třeba, aby ho sám přímo zabíjel.

A i kdyby to tak nebylo. Tentokrát bylo možné, že v tom Hitogami neměl co dělat. Když tak zavzpomínám, poprvé jsem do této země přišel dle Hitogamiho instrukcí. Orsted řekl, že Shironská republika bude pro Hitogamiho v budoucnu problém.

V důsledku mého počínání odjel Pax do Království Dračího krále. Takže je pravděpodobné, že se Hitogami zaměřil na Paxe tehdy.

„Dá se to tak říct.”

„...vážně?”

Zanoba pomalu položil tělo na zem. Pak se pomalu nadechl a vydechl. Vypadal, jako kdyby se měl rozplakat, ale slzy se neobjevily. Kdybych byl na jeho místě, plakal bych.

Nakonec Zanoba zašeptal: „Vraťme se.”

Nepotřeboval jsem slyšet nic jiného a pevně jsem kývl.
-------------------------------------------------

~ Tak nějak to ve mě zanechalo hořký pocit... Jen pro jistotu: tohle doma nezkoušejte, nic by se tím nevyřešilo ^_^ ~

<Předchozí>...<Následující>