Kapitola 194 - Pokrok ve výzkumu

Část 1

Poslední dobou je Cliffova postava víc známá klapkou na oko. Cliffovy iniciály vyšité do klapky byly opravdu stylové, vypadalo to, že to vyrobila Elinalize. Ale když ji měl na sobě, vypadal kvůli tomu spíš děsivě než stylově. V porovnání s Ghyslaine měl taky méně svalů.

„Arielin režim, syn prvního prince... je pravděpodobné, že to přinese víc problémů.”

Když byl Cliff na třídní hodině, zdálo se, že se to trio představilo. Povzdechl si při pomyšlení na ty potíže v budoucnu.

„Jelikož si nemyslím, že by byl Arieliným rukojmím, vycházej s ním, prosím. Nebuď tak negativní, není to tak, že byl zapletený do politické války svého otce.”

„To vím. No... alespoň si dávej pozor, aby ten kluk nezačal chodit s tvou sestrou.”

„To si dám.”

Zatímco jsem si s Cliffem povídal, vstoupili jsme do laboratoře. Byla tam Elinalize. Vychovávala své dítě. Elinalize už žila několik století, kolikpak dětí už měla? Ale Cliffovo dítě bylo obzvláště roztomilé. Cliva vychovávali jako královské dítko. Jeho matka byla také zkušená ve výchově dětí, takže si jsem jistý, že vyroste v úžasné dítě.

„No, půjdeme?”

Cliff vzal z laboratoře tři dřevěné bedny a kráčel vedle mě. Každá dřevěná bedna byla krychle o straně o 30 centimetrech. Já nesl dvě. Byly těžké.

„Díky za pomoc.”

„Ne, vůbec nemáš za co.”

Jak jsme je nesli, odešli jsme z výzkumné budovy a pokračovali dál ze školních pozemků.

„Jak se vede Clivovi?”

„Roste zdravě, ale v noci pořád brečí. Bude to pilné... připomíná mi to dobu v sirotčinci.”

„Takže ty jsi vyrostl v sirotčinci, seniore Cliffe.”

„Ach! V sirotčinci bylo spoustu opuštěných dětí... ale já sebe bral jako jediné dítě, co bylo zvláštní.”

„Vážně.”

Mířili jsme na předměstí. Když jsme odešli z univerzity, nastoupili jsme do koňského potahu a ten nás vezl k městské bráně. Uvnitř jsme seděli bok po boku.

„Seniore Cliffe, jsi úžasný, jsem si jistý, že z tebe bude skvělý otec.”

„Ještě nic nedokážu. Je tu Lise, takže musím vypadat aspoň slušně.”

„Ale já si to nemyslím, narodil se teprve před měsícem, takže se to nebere, jako že ses na výchově vůbec nepodílel.”

„Dokonce i vychovávání dítěte má mnoho podob. V tvém případě máš manželku a služebnou, mohl ses poučit od ní. Takže to vážně není tak těžké,” řekl Cliff s dřevěnou bednou na kolenech, jako kdyby konečně něco pochopil. „Pokud jako služebník boha nemohu každý den dohlížet na růst svého dítěte... byla by mi hanba.”

„Když to říkáš, otče Cliffe, tak to to dítě rozhodně zachrání.”

„Ach! Teď se chci vrátit a jít ke zpovědi...”

Nebyl jsem si toho vědom, ale Cliff už úspěšně složil zkoušky na to, aby se stal knězem v církvi svatého Milise. Ještě to nebylo formální, ale stejně mohl pracovat v kostele díky svému rodu.

Nepracoval jenom na výzkumu. Co jiného čekat. Pořád na to myslel, že se vrátí do svého rodiště. Tohle byl můj šestý ročník, zatímco Cliff byl v sedmém. Můj senior, příští rok vystuduje.

„Seniore Cliffe, jaké jsou tvé plány, až vystuduješ?”

„...Nevím, neboť jsem ještě nekontaktoval svého dědečka. Ale myslím, že jakmile se vrátím, řeknu mu, že už jsem ženatý a mám dítě.”

„Bude se mi po tobě stýskat.”

V té době budu stále pracovat pro Orsteda, abychom porazili Hitogamiho. Podle budoucího deníku se Hitogami možná zaměří na Cliffa. Ještě nemám plán, jak Cliffa přemluvit. Hlavně jsem nikdy neslyšel o Cliffových okolnostech.

„To bude až za rok.”

„Máš pravdu.”

Zatímco jsme mluvili o tomhle, vůz dojel k jižní bráně Sharii. Zaplatili jsme vozkovi a pokračovali pěšky. Prošli jsme branou a zamířili na jihovýchod. Po chvilce jsme spatřili hlavní kancelář naší společnosti. Budova na předměstí, byla značně velká. Obklopoval ji plot, co měl odvrátit vetřelce.

„Ale po chvilce jsem to konečně pochopil. Tehdy jsi mi přece jenom lhal.”

„Ano, v žádném případě bys mi nevěřil. To kvůli té kletbě.”

„Nebudu tě z toho vinit, s kletbou tak mocnou... Hele! Dokonce i v téhle vzdálenosti se chvěju.”

Při téhle konverzaci jsme se přesunuli k předním dveřím naší kanceláře. Na dveřích byla napsaná tři slova: Nepovolaným vstup zakázán. Vytáhl jsem z náprsenky klíč a otevřel dveře. Ačkoli jsem vytáhl klíč, vlastně jsem ho nepoužil. Pak jsme šli do vnitřní části místnosti.

„Ugh...”

Jakmile se dveře otevřely, Cliff se zachvěl. Zpoza luxusního dřevěného stolu uprostřed místnosti, na kterém zrovna něco psal, se na nás Orsted letmo podíval. Jeho pochmurná tvář byla stejná jako vždycky.

„Hm. Cliff Grimol.”

„Ach, ach, jo. ...Cliff Grimoire.”

„Aach! Ano. Cliff Grimol...”

„Pokaždé to pro tebe musí být těžké.”

„...Co tím myslíš?”

Tak nějak to takhle bylo v pořádku. Že máme dneska možnost se s Orstedem setkat, pro mě hodně znamená.

„Orstede. Začněme s tím rychle, dneska jsou tři.”

„Aa.”

Cliff a já jsme položili dřevěné bedny na stůl. Orsted jednu z nich otevřel a vyndal obsah. V bedně byla helma na celý obličej. I v ostatních bylo to samé. Lišily se jenom barvou. Byly tu tři barvy, po pořadě to bylo černá, hnědá a šedá.

„Prosím, vyzkoušej je.”

„...”

Orsted nic neřekl a strčil hlavu dovnitř. Teď měl na hlavě helmu. Jak měl na sobě helmu bez brnění, působil dojmem podezřelého člověka. Dle mého teď byl ještě děsivější...

„Seniore Cliffe, jak se cítíš?”

„...tohle nejde, je to ještě horší než předtím.”

„Takže další.”

A tak Orsted postupně vyzkoušel ty tři helmy. Pokaždé jsme se podíval, jak Cliff reagoval, a zjistil jejich účinky. Potom jsme si vyslechli Cliffův názor.

„Jak jsem si myslel, po vyzkoušení všech tří se zdá, že snaha proměnit magii prostřednictvím metody proudění se obrátila proti nám. Tak mě tak napadá, že samotná ta kletba musí mít velmi vysokou magickou moc.”

„Magickou moc...?”

„Ach, pane Orstede, jakmile jsem vycítil zjevení tvé magické moci, myslel jsem, že jsem cítil, jak to vyvolalo kletbu.”

„No, co takhle celé mé tělo pokrýt nějakým antimagickým materiálem?”

„Kdybychom tě dali do bedny bez jediné skulinky, kletba by se nespustila, ale to by se nic nevyřešilo.”

„Přesně jak říkáš.”

Tohle se snažíme dělat, zkoumat Orstedovu kletbu. Za tento uplynulý rok Cliff prováděl nějaké experimenty na základě výzkumu Elinaliziny kletby. Cliff dokázal určit, že se Orstedova kletba soustřeďuje kolem jeho hlavy. A tak se Cliff zaměřil na to, aby kletbu potlačil nástroji typu helmy. Cliff byl v tomto ohledu velmi odhodlaný, aby otestoval omezení efektivity jeho nástrojů proti kletbě.

Někdy došlo k pokroku. Poslední verze helmy proti kletbě Orstedovu kletbu momentálně trochu oslabila. Byl to jenom malý účinek. Když šel do města, i s helmou děti začaly brečet, divocí psi z něj byli vyděšení a okamžitě utekli a koňské povozy uklouzly.

Ale Eris a Sylphy tváří v tvář Orstedovi trochu zmírnily svůj postoj. No, to prozatím stačilo. Dá se říct, že se to změnilo z „nepřítel živých bytostí” na „zlý šéf”. Zdálo se, že to byl jiný druh strachu.

Co se týče výsledku, ženy to tak nějak dokázaly posoudit jasněji. Naštěstí na mě Orstedova kletba neměla žádný vliv. Během výzkumu Orsteda byl Cliff schopen pochopit, že jsem mu lhal. Byl to důležitý krok. Měl jsem kvůli tomu trochu komplikované pocity, ale prozatím to nějak zvládneme.

Ačkoli máme stále dlouhou cestu před sebou. Momentálně je helma zhruba dvakrát větší než Orstedova hlava. Nemá žádné větrání, kudy by šel vzduch, předtím neměla hledí a nemohl v ní slyšet ani vidět. Nebyla to věc, co by se dala nosit dlouho. No vážně, máme ještě dlouhou cestu před sebou.

Ačkoli se to Cliffovi podařilo vyrobit za jeden rok, nebyla to jenom šťastná náhoda. Byla to práce génia. Takhle výzkum pokračoval. Orsted teď mohl kráčet v blízkosti městské brány.

Co se týče Cliffa, ten byl spokojený s výsledky výzkumu kletby někoho jiného a plánoval vyrobit nový nástroj proti Elinalizině kletbě. Bylo politováníhodné, že se musel vrátit k výzkumu Elinaliziny kletby, neboť když dítě povyrostlo, její kletba začínala znovu propukávat. Ale nebojte se. Cliff jen musí rychle udělat své druhé dítě.

„Takže, další bude za měsíc.”

„Ach, není třeba spěchat, Cliffe Grimiole. Když si pomyslím, že máš takový talent.”

„Ech?! A... aa, t-to je pravda! Jelikož jsem génius.”

Orsted byl kvůli výsledkům Cliffova výzkumu akorát udivený. Během jeho dlouhých smyček evidentně byla doba, kdy se se svou kletbou snažil něco udělat. Ale dokonce ani po několika stovkách let výzkumu to nepřineslo žádné plody. Zdálo se, že to v půlce vzdal. Během 200 let jeho smyčky nebyl nikdo, kdo by ve výzkumu jeho kletby pokročil. Kromě Cliffa. Ale nebylo to proto, že Orsted neměl žádné přátele, co by mu pomohli?

Ale tímhle máme výsledky. Dalším cílem bude tak jako tak Cliff. Jeho výzkumná studie ohledně kleteb je také zahrnuta v Orstedově plánu.

Kruci, přemýšlel jsem, jestli ho budu muset při procházkách vést. Předtím to bylo kolem této kanceláře a v okolí...

„Rudee.”

A zatímco jsem o tom přemýšlel, Orsted na mě zavolal. Cliff už vyšel z kanceláře ven. Protože práce na kletbě byla hotová, chtěl se od Orsteda dostat co možná nejdříve. Ačkoli už o té kletbě věděl, jeho tělo reagovalo jinak. Bylo to úplně jako reakce mezi člověkem a švábem. I když šváb neměl moc zabít člověka, stejně člověk vyšiloval, když nějakého spatřil.

„...Bylo to nápomocné.”

Vyjadřovat svou vděčnost, zatraceně! Aach, předsedo, šikovně používáš svůj hlas. Dobrá! Jakmile bude nástroj proti kletbě hotový, budeš si moct sám vychutnávat procházky po obchodech. Jít na rande s Orstedem. No, nemůžu vážně říct, že by to pro nás byla zábava.

„Ne, moje rodina je pořád proti mému rozhodnutí, takže mě to bolí. Když budeš moct jednat volně, já budu moct jednat sám za sebe.”

„Správně.”

Když se Orstedova kletba zlomí, Orsted Co. se stane jednou z největších společností na světě. Zatímco jsem přemýšlel o takových věcech, odešel jsem z kanceláře.

Část 2

Když jsem se rozloučil s Orstedem, po cestě z kanceláře jsem se zastavil v arzenálu. Tam jsem si vzal Magické brnění. Malé velikosti. Černé brnění bylo rozděleno na několik částí. Část pro paže, nohy a tělo. Na první pohled to vypadalo velmi odlehčeně, ale vyrobil jsem to svou zemskou magií, mělo to masivní váhu. Z toho důvodu to bylo možné nosit jen tak, že jste do toho vlévali magickou moc.

„Seniore Cliffe, díky, že jsi počkal.”

„Ach, tak pojďme.”

Spolu s Cliffem jsme mířili zpět na univerzitu. Další na řadě byl Zanoba. Tohle kolečko jsem vždycky musel absolvovat. Neměl jsem na výběr, neboť by s největší pravděpodobností došlo k problémům, pokud by Orsted přišel na univerzitu.

„Seniore Cliffe, už jsi měl oběd?”

„Když jsi to teď zmínil... než se vrátím k sobě na pokoj, nejdřív zajdu do kantýny. Pozvi Zanobu. Dáme si oběd spolu.”

„Dobře.”

Cliff rychle odešel ke své laboratoři, aby tam odložil helmy.

Dle jeho slov jsem mířil přímo k Zanobově laboratoři. Zrovna když jsem chtěl otevřít dveře, zarazil jsem se. Když jsem jednou tyhle dveře lehkovážně otevřel, spatřil jsem scénu smyslného Zanoby v uctivém postoji.

Naše tehdejší situace byla trapná. Jsem člověk, co přemítá o svých chybách. Než člověk vejde do místnosti, je vždycky nezbytné nejdřív zaklepat. Zaklepal jsem na dveře.

„Ťuk ťuk, haló!”

„Ach, mistře! Pěkné načasování! Pojď dál.”

Okamžitě se mi dostalo odpovědi. Když se mi dostalo tohoto potvrzení, otevřel jsem dveře.

A tam stál 30-letý ťulpas... A také zhruba 10-letá nahá dívka.

Malá dívka si tiskla bříško a tvář měla pokroucenou, jen se rozbrečet. Mezi nohama jí tekl pramínek krve. Ach! Tohle... byla scéna zločinu.

„Zanobo... ty... vrhnout se na Julii...”

„I v téhle situaci dokážeš žertovat? Mistře, hned na Julii použij léčivou magii. To krvácení se už chvíli nechce zastavit.”

Zanobův hlas zněl zoufale. Jestlipak došlo k nějaké nehodě. Julie ke mně také vzhlédla s napůl plačící tváří.

„Velmistře... bolí mě bříško. Prosím, pomoz...”

Nejsem doktor... zatímco jsem si pomyslel něco takového, díval jsem se na Juliino tělo. Neměla žádná zranění. Pokud to bylo takhle, pak vnitřní zranění? Krev jí vytékala z mezinoží. Bylo to podezřelé. Tak možná... ne, musí to být ono!

„Hádám, že to bude pravděpodobně menstruace. Prostě zavoláme Ginger.”

„Ee! A~ch! Takže to je menstruace! Což mi připomíná, že je Julie dívka! Vážně, jak jsem na to mohl zapomenout!”

„Mistře?”

Při pohledu na Zanobu, co se sám sobě smál, se Julie tvářila nervózně. Julii bylo 9 nebo 10 let? Ale aby její první menstruace přišla takhle brzy, byla to také charakteristika trpasličí rasy? Nebo nějak pochybili ve věku, když jsme ji koupili? Dá se říct, že to může být oboje.

„Takže než půjdeme na oběd. Julie, můžeš si jít odpočinout. Než se Ginger vrátí, nevadí tě nechat tu samotnou?”

„...Bojím se. Mistře, prosím, vezmi mě s sebou.”

„Hmm...”

Můj ty světe, Zanoyane, ty jsi tak oblíbený. Nesnáším ho.

„No, to je pěkný nápad. Koupím ti něco k snědku.”

Julie se už stala dospělou. Dospělá, počkat, tak mě tak napadá, že poslední dobou se její magická moc přestala navyšovat. Brzy začneme s naším plánem.

Část 3

Za hodinu v Zanobově laboratoři.

Poté, co jsme se setkali s Cliffem, jsme se vrátili s obědem, co jsme si koupili. Momentálně jsem čelil třem lidem, zatímco jsme jedli oběd. Stranou se Ginger starala o Julii. Spíš než rytíř vypadala jako služebná.

„Mistře, ohledně výkonu Magického brnění, jaké to je?”

„Nebylo to špatné, dokáže to ustát útok démona. Ale jak jsem si myslel, pořád se trochu trápím kvůli jeho schopnostem. Proti démonovi to bylo v pořádku, ale bude to stačit, pokud by byl protivníkem šermíř...?”

„Obranná síla, odolnost a pohyblivost... protože jsme to všechno obětovali.”

„Ale abychom se dostali na úroveň prototypu, je třeba, aby to bylo větší...”

Po roce a půl si Magické brnění prošlo několika opakováními. Nejdřív jsme začali tím, že jsme vyrobili <sadu> Magického brnění, pak jsme přemýšleli o jeho zmenšení a zároveň zachování jeho výkonu. A to bylo na tom to těžké. Prototyp byl kolekce nejlepší technologie, co jsme v té době měli, a pak se k tomu přidala Hitogamiho záhadná technika. Dokonce ani po naprosté revizi pořád nebylo dost malé. Mohlo by být menší, ale kvůli tomu by klesla i jeho schopnost. Takový výsledek nebyl vůbec užitečný.

A pak konečně po opakování pokus-chyba a po pečlivém studiu magických formulí tělesných částí. Soustředili jsme se na magickou formuli obou nohou, na rozuzlení jejich principů a pak na změnu jejich podoby. Tato miniaturizace významně snížila spotřebu magické moci (ačkoli to stále bylo na úrovni, kdy jsem ho mohl použít jenom já). Dokončili jsme Část paží a Část nohou [V2].

Ale V2 mělo pár omezení, co se moci týkalo. Každopádně se to týká proudění magické moci tělesnou částí. Abych přesunul jednu ruku nebo nohu z původního místa, potřebuju k tomu magickou moc. Takže při této neúčinné spotřebě magické moci to nanejvýš dokáže dosáhnout výkonu jen zhruba průměru pokročilého šermíře. Takže jsme jeho údy rozdělili a vložili jsme do nich pomocnou magickou formuli a také jsme ji nainstalovali do ostatních částí. Teď z toho vzniklo [V2 revidované], což mělo průměrný výkon šermíře řádu světce.

Verze s ideálním poměrem moc-účinnost, co jsem si představoval... je ještě daleko. Ideál je vždycky daleko a není to vždycky to, jaká bude společnost světa.

„No, zdá se, že nemáme na výběr a musíme to tímhle zlepšovat.”

„Máš pravdu.”

Cliff také souhlasil. Každopádně měl za úkol dokončit vybavení pro každý úd.

„Takže mistře, přemýšlel jsem, co s tím samopalem?”

„To je příliš přehnané, takže se snažím omezit jeho použití...”

Tak nějak jsem přemýšlel o tom, že bych vyvinul nové zbraně. Roxina známá vyrobila samopal. Dle Orstedovy rady jsme udělali malou změnu a teď mohl vypálit 10 kamenných pelet najednou. Něco jako... Finger-Fu*aboms nebo běžně zvaná brokovnice. Tohle bylo protiopatření proti stylu Boha vody. Orsted řekl, že styl Boha vody dokáže odrazit samotnou magii. Takže s menší úpravou načasování je moje brokovnice, co dokáže střílet kulky naráz, nejlepším protiopatřením. Proti řádu krále stylu Boha vody a výše to bylo zbytečné. Ale s výjimkou jejího dostřelu bylo těžké ji nazvat zbytečnou, je to zbraň velmi zaměřená na uživatele.

Já jsem tvrdě trénoval různými způsoby, ale bez růstu najednou nezesílím. Trénink magie, silový trénink... Trénování mysli do bitvy... Poslední dobou jsem musel bojovat jenom s malými rybkami, v určitém bodu se objeví silný nepřítel. Potřebuju historii zabíjení, jako zabít nepřátele jedinou střelou.

„Tak mě tak napadá, Zanobo, jak je na tom tvůj výzkum autonomní figuríny?”

„Ach, je to támhle. Dočasně jsem to pustil, protože výzkum na ochranu tvého života je důležitější, mistře.”

„Ach... promiň, že ti dělám takové problémy.”

„Ha ha ha, výzkum Magického brnění je také zábava. Není třeba se omlouvat. Spíš jsem vděčný, že jste mě do toho zahrnuli.”

Tohle řekl Zanoba, ale jak to říkal, bušil do Magického brnění. Přemýšlel jsem, jestli se tak vážně cítil.

„Tak mě tak napadá, Zanobo, když je teď Julie dospělá, jestlipak můžeme začít prodávat figuríny a knihy?”

„Hmm...”

Figuríny a obrázková kniha. V jednu chvíli jsme už dokončili první krok. Zatímco jsem tu nebyl, Zanoba si potají koupil barvy a výrobek dokončil. No, některé části vlasů má Ruijerd příliš světlé, kopí má krémovou barvu. Tak mě tak napadá, že i barvu kůže měl příliš jasnou. No, to byl jenom triviální problém. Takže když jsme přidali barvu, abychom víc naučili ohledně rasy Supardů. Norn měla jednu u postele, když ji Roxy po ránu viděla, zaječela, pak se zavřela v pokoji a ignorovala mě.

Ohledně toho, co se stalo s obrázkovou knížkou. Jů, nakreslil to Zanoba. Nebylo to dostatečně umírněné, aby to děti měly rády. Něco takového je těžké dosáhnout. Vytiskli jsme ji ve velkém. A pak se ručně vybarví. Přemohl mě ten pocit ručně dělaného zboží, na tomto světě je zhruba všechno takhle, takže to nebyl špatný pocit.

Nakonec jsme na konec každé knihy přidali přehled znaků použitých v textu, takže to není jenom pohádková knížka, ale také studijní materiál. Možná se z toho stane učebnice, když uvážím i její brzkou distribuci.

Figurína a kniha, balíček dva v jednom. Pokaždé, když při práci někoho zachráním, nikdy mu to nezapomenu dát. Je dobře v tom takhle vytrvávat... upřímně.

„Je to těžké.”

Ale Zanoba projevoval svůj pesimismus.

„...je to kvůli nákladům?”

„Ne, o finance se bát nemusím, protože nám s tím pomáhá princezna Ariel. A také máme k dispozici její osobní dílnu v Asurském království, kde to můžeme vyrobit. Ale co mě trápí, je, jestli máme konexe u kupců.”

„Ach...”

No jo, nepomyslel jsem na lidi, co to budou prodávat. Původně jsem myslel, že začnu s vlastním obchodem. Ale ve své nynější situaci jsem to nemohl udělat. Spíš než kupce... je třeba prodavače. Ten člověk musí mít podnikatelského ducha... Žádného takového známého nemám. Vážně jsem nevěděl, co mám dělat.

„Nemohl bys říct Ariel, aby nás představila svým konexím?”

„Její výsost Ariel je poslední dobou velmi zaneprázdněná, protože se blíží její korunovace. Nemusíme jí přidělávat problémy.”

„Kdyby nám pomohla, nebylo by to tak zajímavé.”

Prozatím to pozdržíme. No, nebylo třeba spěchat. Julie ještě nebyla dospělá, nebylo příliš pozdě začít teď. Hm~ vypadá to jako...

„Zanobo, myslíš si, že je možné Julii během příštích pěti let naučit základy obchodu?”

„Je to možné... ale Julie je výrobce figurín, ne? Nebylo by lepší svěřit prodej zboží někomu jinému? Nebo koupit dalšího otroka, kterému svěříš prodej.”

Další otrok, co? Se zájmem o podnikání, co umí číst a psát a taky počítat. Když už budeme v tom, taky s pěknou tváří. Také by mohlo být pěkné, aby byl oblíbený. Takový otrok je... E~hm, co má trochu znalostí o obchodu... žádný takový není!

Nechat se přichytit při podvádění v obchodu je naprosté NE, takže jistá zotročená kočka je ta poslední, které bych to chtěl svěřit. Možná by bylo pěkné koupit nového otroka.

„Ehm... jak jsem si myslel, spolehlivější bude svěřit to někomu znalému. To je nejrozumnější plán.”

„Správně.”

Máš pravdu. Co se tohoto týče, od teď tento plán budeme pilovat. Když to uspěcháme, akorát to povede k chybě. Od teď to budeme pečlivě plánovat. Dalších 10 let to uděláme pomalu.

„Takže, prozatím se soustřeďme na toto téma... vylepšení Magického brnění.”

„Ano, mistře. Jen tak mimochodem, už mám koncept pro další verzi, ani nemluvě o dalším okázalém plánu.”

A pak. Když jsme dojedli oběd, naše výzkumná schůzka došla konce. Co se týče Magického brnění, jeho výkon se trochu zlepšil.

Část 4

Večer jsem se zastavil ve sborovně a pozdravil jsem se se zástupcem ředitele Jinasem. Zatímco se naštval, že má nedokončenou práci, a ukázal na Roxy, aby mu pomohla, já byl nucen stát na chodbě. Zatímco jsem se cítil sklesle, přišla Norn vrátit klíč od kanceláře studentského výboru. Takže, po dlouhé době jsem se vracel domů s Norn a Roxy.

„Norn, pochopila jsi podstatu dnešní přednášky?”

„Ano, bylo to v pohodě. Roxy. Tvoje přednášky se jako obvykle dají snadno pochopit.”

Hned vedle mě se vesele bavily Norn a Roxy. Tohle jsem nevěděl, ale ty dvě spolu vycházely velmi dobře. Nebylo v tom ani stopy po tom dřívějším rozpačitém vztahu.

„Od teď se budu snažit, ale pokud budeš mít nějaké těžkosti, řekni mi to, prosím.”

„A až na to dojde, dej mi prosím soukromou hodinu.”

„Fufu, moje soukromé hodiny jsou drahé, víš?”

Bylo to živé. Jak jsem poslouchal rozhovor těch dvou, příjemně jsem se vracel domů.

„Jsem doma.”

„Vítejte.”

„...”

Když jsme prošli branou, pozdravily nás Zenith a Lilia, co plely zahradu. Zenith, zdálo se, že ještě nedošlo k žádné změně. Ať už je to dobře nebo špatně, byla stabilní. Její vzpomínky se samozřejmě ještě nevrátily. Ještě jsme nenašli metodu, jak ji vyléčit, měl jsem plné ruce práce s prací a návštěvou různých míst. Poslední dobou se i Sylphy a Lilia o něco snaží, ale nevzešly z toho žádné výsledky.

„Jsem doma.”

„Vítejte zpět, Rudi, Roxy a Norn.”

Když jsme vešli do domu, z jídelny nás pozdravila Sylphy. Zpoza Sylphiny zástěry přicupitala Lucy. A rozběhla se a zespodu narazila do Norn.

„Vítej zpět! Nong-ney!”

„Jsem doma, Lucy.”

Norn byla zvyklá Lucy objímat a pohladila ji po vlasech. Lucy měla Norn velmi ráda, měla tvář celou usměvavou. Ale když jsme se my dva střetli očima. Pohnula se a skryla se za Norn. To... to mě tak moc nenávidí...?

„Norn, dneska zůstaneš doma?”

„Ne, ale slyšela jsem, že tu je seniorka Rinia, tak jsem za ní přišla.”

„Aa... hm, stalo se pár věcí. A Rudi ji nakonec pomohl,” řekla Sylphy, ale tak nějak si povzdechla. Kvůli čemu vzdychala?

„A znovu se to zvýší?”

„Hm, nevím. Ale je jen otázkou času, než se Rinia do Rudiho zamiluje. Taky je sexy...”

Ten tvůj komentář zněl, jako kdybych se hodlal na Riniu vrhnout. No ano, uznávám, že kočičí princezna byla sexy. Kdybyste se mě zeptali, jestli s ní chci dělat noční zápasení, samozřejmě že chci. Ale to a tohle bylo něco jiného. Také jsem měl své důvody.

„Co Eris? Stavěla se proti tomu?”

„Řekla: Tohle je moje, nevydám ji Rudimu.”

„Ach, takže to bylo takhle...”

Tak mě tak napadá, že jsem neviděl Eris.

„Sylphy, kde je Eris?”

„Šla ven s Leem. I když jsem jí už řekla, že je těhotná, neposlouchá. Také jsem si všimla, že během dne trénuje s mečem. Jen co se dostala do stabilní fáze, je pořád taková...”

Eris byla stejná jako vždycky. Ale vážně, aspoň se trochu zklidni. Eris byla silná, ale to dítě v jejím břiše slabé. Také jsem si mohl akorát povzdechnout. No vážně, jestlipak se Erisino dítě řádně narodí. Byl jsem nervózní...

„Ach, vítej zpět!”

Ten hlas přicházející z vršku schodiště. Podíval jsem se tam, byla to Aisha.

„Hej, lidi, podívejte se!”

Aisha vypadala potěšeně a pokývala dál do druhého podlaží. Odtamtud vyšla žena, co na sobě měla stejnou služebnickou uniformu jako Aisha. Sešla ze schodů a jednou se zatočila. Lem se jí mírně zvedl, bylo vidět zdravě vyhlížející lýtka. Pak zaujala pózu dam na rytinách a založila si ruce v bok.

„Mňaha!”

Služebná s kočičíma ušima.

„Přešila jsem ji z uniformy, co mi dala matka, a vyšlo z toho tohle oblečení. Je to roztomilé, že?”

Roztomilé, to ano. Od žen jsem slyšel obdivný výdech.

Aishina vlastnoručně... Nazvala to vlastnoručně ušitá, ale vypadala jako nová. Ale samotná ta látka? Byla opravdu stará.

„Buď připravená, protože od zítřka budeš mít víc práce!”

„Dobře, seniorko Aisho, děkuju!”

„Začni s nádobím!”

Vpředu byla malá Aisha a za ní byla vysoká Rinia. Vítězoslavně prošly kolem nás a vešly do kuchyně. Ten pohled na Aishinu trhanou postavu byl tak nějak divný.

„...Kdo by si myslel, že ta veselý seniorka Rinia z naší školy se stala otrokem v našem domě,” zašeptala Norn.

Rinia je přece jenom idiot. Jen proto, že tu krizovou situaci přežila, si myslí, že je teď všechno v pořádku.

Část 5

Pak jsem poprvé po dlouhé době večeřel spolu s celou rodinou, šel jsem s Eris do lázně a zkontroloval, jak velké má bříško. Společně se Sylphy jsem ukolébal Lucy ke spánku. Po koupeli jsem učil magii Norn a Aishu a promluvil jsem si s Liliou o Zenithině stavu. Než jsem šel do postele, upřeně jsem pozoroval, jak Roxy kojila Laru. A nakonec jsem spal se Sylphy.

Byl to pokojný den.

Od teď to bude nějakou dobu období tréninku.

Budu se snažit ze všech sil.
-------------------------------------------------

~ V příští kapitole nás čeká akce, i když trochu jiná než obvykle... ~

<Předchozí>...<Následující>