Kapitola 161 - Hotovo

Část 1

Uplynul další měsíc.

Magické brnění bylo hotové. Za pouhé 3 měsíce. Ale v půlce jsem začal rozhazovat velké peníze a zaměstnával dělníky, co dokončí podřadné úkoly včas.

Vyšlo to zhruba podle plánu, kolem 3 metrů výšky. Jelikož budu bojovat v lese, natřeli jsme ho v odstínech černé, čajové a tmavě hnědé. Od hlavy k patě byl ovinutý mým speciálně vyrobeným, drsným pancířem. Bylo to tlusté a kulaté, nebylo v tom ani trochu okázalosti.

Vstup zezadu. Vzadu brnění se otevírala díra velikosti člověka. Těsná jako rukavice. Jakmile se brnění aktivovalo magií, pohybovalo se jako součást těla. Vzadu byl ještě jeden oddělený pancéřový plát. Na něm byl magický kruh. V případě nouze ho mohu jednoduchým zaříkáním rychle aktivovat a uniknout.

Magický kulomet byl nainstalovaný na pravé paži. Upravený tak, aby střílel kamenné střely. Když použiju svou plnou sílu, dokáže vystřelit až 10 salv mé nejlepší kamenné střely za sekundu. Typická magická zvířata okamžitě promění na fašírku. Vyrobený speciálně na to, aby čelil Orstedově Rušivé magii.

Na levou ruku jsem nainstaloval kámen pohlcující magii. Nevím, jestli Orsted použije magii nebo ne, ale pokud moje Rušivá magie selže, mělo by to přijít vhod. Jelikož to dokáže vyrušit už dokončenou magii, radši jsem to nainstaloval.

Co se týče boje muže proti muži, mám štít přetvořený na zbraň. Ačkoli znám nějaké ty šermířské techniky, proti Orstedovi budou pravděpodobně zbytečné. A tak jsem se rozhodl soustředit na obranu. V porovnání s tupým mečem by měla být hrubá síla a tupý otřes mnohem účinnější. Obrana je nejlepší útok, jinými slovy zákon tanku. Když už jsem byl v tom, na vršek štítu jsem přidělal Paulův meč. Ne ten, co měl vždycky, ale ten krátký meč, co ignoroval brnění. Ačkoli jsem vůči Orstedovi měl své pochybnosti...

Ve výsledku to brnění nakonec bylo celkem majestátné, ale to je možná špatné slovo. Kulomet a hrubý štít s přidělaným mečem, na tomto světě naprostá neshoda. Tahle monstróznost momentálně spočívá na předměstí Magického města Sharia. Vodorovně. Je příliš těžké, aby stálo.

„Och! Skvělý!”

„Není to špatné, trochu těžké, ale celkem pěkné.”

„Vážně? Myslela jsem si, že Rudeus bude chtít něco flexibilnějšího.”

„Upřímně to vypadá jako blbost.”

„...Vypadá to jako netvor, nemůže to mít jinou barvu?”

Zanoba a Cliff vypadali spokojeně, ale dívky měly svoje pochybnosti. To přičtu rozdílu mezi muži a ženami. Ale Julie se tvářila spokojeně, takže hádám, že takhle nemůžu odepsat všechny ženy. Pokud se v pořádku vrátím, rád bych si vyslechl i Aishin a Nornin názor. No, na stylu nezáleží.

„...Dál chci provést finální zkoušku.”

Rozhlédl jsem se po okolí. Sylphy, Roxy, Zanoba, Cliff a Elinalize. Přišly také Julie a Ginger.

Nanahoshi tu nebyla. Pomůže mi sem nalákat Orsteda. Ale jejím primárním cílem je vrátit se domů. Jelikož můj plán byl „přinutil jsem ji mi pomoct”, bude lepší, když nebudeme spolu, když to nebude nezbytně nutné.

Zrovna teď studovala s Pergiem v Nebeském paláci povolávací magii. Pořád je tu šance, že potom se Orsted vydá za ní, ale Nanahoshi s bledou tváří přijala nevyhnutelné.

Nakonec jsem se nikdy nenaučil povolávací magii... No jo. Až tohle skončí, zkusím Pergia znovu požádat.

„Takže ukaž nám, co umíš.”

Jak to Roxy řekla, posadila se s Julií trochu opodál. Pro tuto příležitost tam byly připravené židle. Roxino bříško ještě nebylo velké, ale očividně rostlo. O mnoho déle to nebude moct skrývat. Doufám, že to brzy oznámí.

Ale tohle je špatná doba. Až ta bitva skončí, narodí se dítě...

Ne, ne, ne. Teď na tohle není čas. Musím se soustředit. Vyhraju, narodí se dítě a já ho pojmenuju a budu se snažit o třetí. Čeká na mě budoucnost, dobře.

„Dobrá, jdu dovnitř. Sylphy, Zanobo a Elinalize, vy tři pojďte. Cliffe, prosím, aktivuj svou Identifikační oko. Pokud si něčeho všimneš, dej mi vědět.”

„Jasně.”

„Rozumím.”

Ti dva přikývli a Elinalize zvedla ruce a ustoupila.

„Promiň, já jsem dneska jenom divák. Cítím se trochu pod psa.”

Teď si tak vzpomínám, nepsalo se v deníku něco o tom, že je Elinalize těhotná? Když jsem se pořádně podíval, viděl jsem kolem jejího břicha mírný hrbolek. Jsem hlupák.

„Ach, bylo by strašné, kdybych poranil dítě. Odpočívej s Roxy.”

„Ech! Dítě?” zakřičel Cliff v šoku, otočil se a intenzivně zíral na Elinalize. „Dítě... T-ty čekáš?”

„Kletba ustoupila, takže je to 9 ku 10.”

„Kletba ustoupila. Ech? Ale... jak... do teď... jsme to nepřestali dělat!”

„Nikdy.”

„Čí... tedy neříkej mi, Rudeus?”

„Naštvu se, Cliffe. Jenom tvoje, od návratu z Begaritta jsem jenom a jenom tvoje.”

„Ale, ale...”

„Pokud mi nevěříš, proč to sám nezjistíš? Podívej se, jestli to tím Identifikačním okem uvidíš.”

„Ach, dobře.”

A tak si Cliff sundal pásku a přesunul se blíž k Elinalize. Skoro ji políbil a pak sklonil tvář k jejímu podbřišku. Bylo to, jako by jí koukal skrz dělohu. Cliff si pořád nebyl jistý, a tak pomalu zvedl Elinalize sukni.

„Kya, Cliffe, no tak, ne na veřejnosti...”

„Pšt, buď zticha.”

„Dobře, dobře.”

Když Elinalize viděla Cliffa tak pilného, mohla akorát pokrčit rameny. Ale upřímně řečeno, strčit jí hlavu pod sukni... je trochu oplzlé. Příště bych to měl zkusit s Roxy nebo Sylphy... Sylphy v šatech. Dokonalé. ...Počkat, zrovna teď se nemůžu rozptylovat takovými myšlenkami.

„...Je to pravda.”

Cliff vystrčil svoji bledou tvář. Identifikační oko dokáže i tohle. Anebo jak se povídá: od sukně k těhotné ženě.

„C-co? Co budeme dělat?”

„Nic nedělej.”

„A-ale bude tě bolet hlava, ne? Ach, pro ženu je těhotenství a porod...”

„Cliffe, já už to párkrát zažila. Neboj se. Nech to na mě. Rozhodně ti porodím rozkošné dítě.”

„A-ach...” Cliff vypadal pobledle, jak ho ta náhlá novinka omráčila.

„No vážně, Rudee... řekla ti to Roxy?”

„...Ach, ne. Jen mě napadlo, že by to tak mohlo být.”

„Och, vážně? Když už je to venku, nedá se nic dělat.”

„Dobře.”

Elinalize s mávnutím odešla. Pak se posadila vedle Roxy a o něčem s ní diskutovala. Když jsem viděl, že se Roxy hladila po břiše, pravděpodobně mluvily o tom. Roxy a Elinalize musely otěhotnět někdy ve stejnou dobu.

No jo, tím se teď nemůžu trápit.

„No, začněme.”

Jak to Sylphy a Zanoba zaslechli, znovu se začali soustředit.

…

Za hodinu testování skončilo. Co se týče výkonu, magické brnění je schopné udržovat rychlost 200 km/h. Dokáže vyskočit několik stovek metrů do vzduchu a při dopadu dokonce dělá krátery. Sylphina magie k němu ani nedorazí. A i když dopadne, jenom se odrazí. Dokonce i Zanobovy pěsti jsou naprosto neúčinné. Nejenom to! Zlomil si ruku a začal brečet. Úspěch! Pokud dokáže zranit i miko Zanobu, tak ani Orsted z toho nevyjde bez poskvrnky.

Je neuvěřitelné, že jsem to vyrobil bez překážek. Ne, bylo by divné, kdybych to takhle řekl. Všechno to je díky Zanobovi a Cliffovi.

Ale stejně jsem přemýšlel, jestli je tohle stejný pocit jako se odít do bojového ducha. Zdrcující moc. Dokážu pochopit, proč jsou Pergius a Atofe tak namyšlení.

Dokážu to s tímhle magickým brněním? Jo. Pravděpodobně... Prostě to tak budu brát.

…

Přípravy dokončeny.

Část 2

Tu noc, kdy jsme dokončili přípravy. To Roxy konečně ohlásila.

„Myslím, že je na čase to říct. Jsem těhotná.”

Dneska byla doma i Norn. Oznámila to před večeří. Zatímco byla celá rodina spolu.

„Blahopřeju!”

Jako první odpověděla Lilia. Ačkoli je normálně bezvýrazná, zrovna teď se usmívala. První blahopřání. Na okamžik jsem si myslel, že to byl jen takt, ale pak jsem o tom pochyboval. Roxy to s ní už musela probrat. Dá se to snadno odhadnout podle toho lepšího jídla na stole.

„Blahopřeju, Roxy.”

Sylphy o tom pravděpodobně také tušila. Přijala to s úsměvem.

Když jsem viděl ten úsměv, cítil jsem něco nepopsatelného. Tato scéna byla jiná, než když byla těhotná Lilia. Očividně, velmi jiná. Zenith a Lilia byly obě u toho. A ani jsem s Roxy nepodváděl. Sylphy ji přijala. Ne jako když Paul dostal facku. Ne jako když Zenith začala vyšilovat. A ne jako když Lilia začala brečet. Čisté štěstí.

„R-rudi?”

Roxy znervózněla, když jsem byl tak zticha, a tak se na mě otočila s jemným hláskem. Moje odpověď byla stejná.

„Z hloubi svého srdce ti děkuji, Roxy.”

„Ech? Děkuješ? Za co?”

Roxy naklonila hlavu ke straně a přinutila se k úsměvu. Ale ten výraz nebylo neštěstí.

„Rudi, no tak. To samé jsi řekl, když se narodila Lucy. Děkuju,” řekla Sylphy s chichotáním.

Tak to bylo, co? Ale možná mají pravdu, proč jsem jim poděkoval? Ehm...

„Jak to mám vysvětlit? Když mi řeknete, že jste těhotné, mám pocit, že to je důkaz, že jste mě přijaly.”

„Vždycky jsem tě přijala, Rudi... Jé!”

Zvedl jsem Roxy a posadil si ji na klín. Projevovat náklonnost před Sylhy nebyl dobrý nápad, ale dneska mi to odpusť, protože je Roxin den.

„Učitelko, hodně jsi mě toho naučila, mnohokrát jsi mi pomohla a teď máš mé dítě... Jenom jedno poděkování neukáže, jak moc jsem vděčný.”

„Rudi, už jsi mi dlouho neřekl učitelka...”

Roxy se pohladila po břiše. Zhruba tři měsíce. Viděl jsem mírný hrbolek. Ta samá myšlenka jako při Sylphině těhotenství: jů, úžasné... Má moje dítě.

„Rudi, jsi teď můj manžel a taky chci tvoje dítě, takže stačí, když řekneš 'dobrá práce' nebo 'dokázalas to'.”

„Není to trochu panovačné?”

„No, čas od času bys mě mohl rozmazlovat.”

„Fajn... D-dobrá práce.”

„Haha, samozřejmě!”

S tím se Roxy opřela zátylkem o mou hruď. Jak pokojná. Vzpomínám si, jak tehdy byla Sylphy nervózní. Hele, Elinalize už o jejím těhotenství věděla. A Roxy se poradila s lidmi kolem sebe a sama se zklidnila. Ale já jsem neměl čas. Tím myslím, že má pocit, že jsem tu pro ni nebyl. Nemám čas, nemám čas, jako otec, co zanedbává svou rodinu. ...No, jsem otec. A ani nejsem zaneprázdněný vyděláváním peněz.

Jak jsem si to pomyslel, pevně jsem Roxy objal a zabořil tvář do jejích vlasů. Roxina vůně voněla úžasně jako vždycky. Bylo to uklidňující.

„Bratře, při večeři tolik neflirtuj.” Norn zaťukala na stůl s tváří celou rudou.

„Jednou za čas to nevadí. To je dnešní odměna pro Roxy.” A to bylo od Aishy. Nezbedně měla lokty na stole a podpírala si tvář. A na té tváři byl úsměv od ucha k uchu. „Norn, vztekáš se, protože ti brácha nevěnoval pozornost?”

„N-ne! To ne. Akorát že jsou tu i Sylphy a Lucy. Bylo by nevhodné dělat si, co chce. Tím myslím, že by měli jít prostě do ložnice.”

„Ugh, brácho, o tom ti řeknu později, ale poslední dobou je Norn ve škole celkem oblíbená. Před pár dny sem nějaký chlapec donesl dopis.”

„Aisho! To není pěkné, neříkej to!”

Ano. Norn je oblíbená. Roztomilá a pilná, vypadá to, že na škole je pár kluků s dobrým vkusem. Norn si nakonec najde přítele, vdá se a odstěhuje se. Až na to přijde, nebudu mít na výběr a budu ji muset podpořit... Ale nedovolím nikomu povrchnímu, aby se jí dotkl.

Norn si domů nepřivede někoho s obarvenými vlasy, náušnicemi a slzičkou vytetovanou pod očima, co by řekl: „Prosím, svol mou lásku k tvé sestře.” Že ne? Kdyby na to došlo, zbláznil bych se... (Pozn.: Hm... * dotýká se brady * )

„Norn, máš někoho ráda?”

„N-někoho ráda?” Norn se odvrátila, aby skryla tvář. „N-ne.”

Někoho má. Dostala se do puberty a je v tom věku, co? To je normální. Ale i tak, aby ho měla ráda moje Norn, to je ale šťastnej mizera.

„No, pokud to vyjde, přiveď ho domů na návštěvu.”

„Řekla jsem, že nikoho nemám!”

Pokud někoho má, musím ho kvůli Paulovi pořádně prověřit. Místo Paula mu řeknu: „Svoji dceru nedám někomu takovému!” Očividně.

„A taky... Aisho, neřeklas poslední dobou, že máš pěknou úrodu rýže? A jak bude bratr šťastný?”

„Argh! Později jsem to chtěla sama ohlásit, Norn, ty jsi ale potvora!”

„Ha, to byla odplata!”

Aisha v panice vstala. Norn na ni zírala, jako kdyby se nic nestalo. Ale já nemůžu jen tak předstírat, že jsem nic neslyšel.

„Úroda rýže ze dvora... vážně?”

„Ach, ehm. Prozatím. Možná to bylo tou zimou, ale není jí moc. Ale pokud ji zase zasadíme, pak do podzimu...”

„Znovu zasadíme, tím myslíš, že máš... rýžová semínka? Jsou semínka?”

„Ehm. Máme semínka. Chutná to trochu divně, nevadí to, brácho...”

„Ne, to nevadí. Takže příští rok a popříští taky?”

„B-brácho, magií jsi mi udělal zeminu... bráchova hlína je nejlepší!”

Jemně jsem Roxy zvedl a posadil ji zpět na židli. Pak jsem vstal a prošel kolem stolu, až jsem byl tři kroky před Aishou. Poklekl jsem na jedno koleno. Se zvednutými pažemi jsem na ni čekal jako rytíř.

„Aisho, dokázalas to!”

„A-ach... Hele, můžu... skočit?”

Aisha se pokradmu podívala na Roxy za mnou, pomalu přišla ke mně a pak mi konečně skočila do náručí. Pak jsem ji zvedl a zatočili jsme se spolu.

„Jé! Ashina rýže!”

„Jé!”

Můžu si dát rýži! V porovnání s Roxiným dítětem je to samozřejmě prkotina, ale vážně rýži miluju! Pomalu vařená, čistě bílá rýže. V doprovodu dobře prosolené grilované ryby se lžící rýže. Ty šťastné dny s jídlem budou brzy tady!

S trochou cviku mi v nitru znovu vykvetlo štěstí.

Roxy má dítě. Bude to Lucina sestra nebo bratr? Lucy brzy budou 2 roky. Smíšená krev s předky z kmene Migurdů, budou ji šikanovat? Jakou barvu budou mít její vlasy? Lucy bude hodná sestra. A Norn a Aisha taky... Ach, nemůžu se dočkat. A jméno... Správně, měl bych rozhodnout o jménu.

A, a... Všechno se mi to pomíchalo.

Část 3

Poté mírná oslava. Bohaté jídlo, živá konverzace.

Norn mluvila o tom, co se stalo ve studentském výboru. Aisha vesele namítla, že ji na trhu začali poznávat. Sylphy se zaobírala plačící Lucy. Lilia tiše a s úsměvem servírovala jídlo. Zenith jedla v tichosti, ale také se zdálo, že byla v dobré náladě. Zdálo se, že Roxy byla trochu rozmrzelá, jak jsem byl vzrušený Aishinými výsledky, takže jsem ji utěšoval.

A na dnešním menu byly onigiri, vypadá to, že to byl Aishin příspěvek. Zeptal jsem se jí, kde se to naučila. Vysvětlila, že jí o tom řekla Nanahoshi. To je všechno, co ji naučila. Její dívčí moc je vážně malá... No, kdybych byl v takové situaci, pravděpodobně bych taky zvládl onigiri nebo kaši. (Pozn.: Jen pro případ kdyby někdo neznal onigiri = rýžová koule/trojhránek s náplní nebo bez a s plátkem řasy)

Aisha měla malé ruce, takže i její onigiri byly malé a kulaté. Velmi pokusné a nerovnoměrně velké. Nicméně každý dostal jeden a všichni ho snědli. Nezdálo se, že by jim chutnalo, tedy až na mě, mě přišel výborný. Aisha pilně pracovala, aby vypěstovala rýži a aby je vytvarovala. Samozřejmě že jsou výborné. Tak výborné, že jsem se rozplakal. Po téhle úspěšné úrodě budeme mít příště víc. A až příště budeme mít větší úrodu, pak ty onigiri budou ještě větší! ...Ale budu tady, abych je ochutnal?

„Musím vám něco říct.”

Po večeři. Na všechny jsem se hluboce podíval. Moje sestry vypadaly zmateně.

„Za pár dní budu s někým bojovat, je to velmi silný protivník.”

Neřekl jsem, že to je Orsted.

„Myslím, že jste si toho už všechny všimly, že jsem se za poslední dva měsíce choval podezřele. Jsem vděčný, že jste na mě netlačily, takže jsem měl volné ruce k práci. Je mi velmi líto, že vám nemůžu říct podrobnosti.”

„...”

„Je tu šance, že možná nevyhraju.”

Když to zaslechly, všechny začaly být celkem nervózní.

„Takže tahle noc je možná poslední, kdy tady s vámi všemi jsem.”

„M-mohl bys nebojovat?” řekla Norn v panice.

„...Ne. Alespoň o tom nevím.”

Poté už mě Hitogami znovu nekontaktoval. Ale dohlížel na mě.

„Bratře, řekl jsi, že možná nevyhraješ... proč... tak proč?”

„Norn.”

Byla totálně mimo. Lilia a Aisha byly obě doma, takže pravděpodobně věděly, že se něco chystá. Vypadaly vážně, ale na jejich tváři nebylo vidět ani překvapení, ani panika.

„Pokud se nevrátím, můj pokoj...”

„Nevrátíš se, proč? To neříkej!”

Ach. Jo, správně. Jen jsem chtěl říct hlášku jako ti skvělí hrdinové v těch příbězích, ale zrovna teď nemá smysl chovat se jako oni. To bylo příliš.

„No... Až se vrátím, půjdeme se spolu vykoupat?”

„...Nechci, vykoupej se sám.”

Haha, tahle holka. No, to se Norn víc podobá.

„Aisho.”

„Tady.”

„Pokud se nevrátím, dej Nanahoshi ochutnat onigiri, co uvaříš.”

„...Brácho.”

„Určitě ji to rozbrečí a udělá všechno, co si řekneš.”

„...Já... spíš než Nanahoshi. Radši chci, abys mě rozmazloval ty, brácho,” zamumlala Aisha se skloněnou hlavou.

Vážně? Aisha je pořád tak hravá jako vždycky. Až se vrátím, koupím jí něco drahého. Velmi drahý batoh nebo prsten s obrovským diamantem.

„Lilio.”

„Ano.”

„Prosím, postarej se o mou matku.”

„...Postarám, ale—”

„Ale?”

„Nezáleží, jak dlouho to bude trvat, vždycky budu čekat, až se vrátíš, pane Rudee,” řekla Lilia klidně.

Ačkoli jsem ji znal ze všech nejdéle, nikdy jsem ji neviděl tak otřesenou. Aisha je moje sestra, ale Lilia mi nepřijde jako matka.

„Mami.”

„...”

„Půjdu.”

„...”

Tak nějak jsem si na Zenithině tváři představoval trochu bolesti... Vážně nevím. Možná někdy přijde doba, kdy se jí emoce vrátí.

„Sylphy.”

„...Tady jsem.”

„Postarej se o Lucy.”

„Dobře. Ale... Rudi... Ehm.”

„...Copak?”

„Ne, to nic.”

Měl jsem pocit, že Sylphy chtěla něco říct. Ale ani za nic jsem nedokázal odhadnout její myšlenky. Mám ji rád. Ale bez ohledu na to, jak moc ji mám rád, nechápu ji. Jsem z toho nervózní.

Pod stolem jsem vzal Sylphy za ruce. Přitáhl si ji blíž a zašeptal ji do ucha: „Hele, Sylphy.”

„Ach.”

„Doufám, že se nenaštveš kvůli tomu, co ti řeknu.”

„Ach.”

„Pokud se vrátím, sedmkrát za noc.”

Sylphy spadla hlava. Řekl jsem něco špatného?

„Vážně? Rudee, ty jsi takový zvrhlík!”

Sylphy mi dala pěstí do ramene. Já ji za tu ruku chytil a přitáhl ji k sobě.

„Ach!”

Tak nějak silou jsem ji políbil. Sylphy ztuhla, ale stejně mě přijala.

Roztomilá jako obvykle. Vždycky je tak roztomilá. Co jiného od Sylphy čekat. Když jsem se Sylphy, cítím se doma.

„Tak to stačí, Rudi. Všichni se dívají... Eek.”

Když už jsem byl v tom, olízl jsem jí ucho. To zašpičatělé elfské ucho a jemně jsem na něm nechal otisk.

„Vrátím se, čekej na mě.”

„Dobře, dávej na sebe pozor.” Sylphy s rudou tváří dokázala akorát přikývnout.

Nakonec jsem se obrátil k Roxy.

„Roxy.”

„Ach.”

„Dneska... pojďme spát spolu.”

„Ale, dítě uvnitř... to nic, dobře.”

I když Roxy trochu váhala, přikývla a přijala mě.

Část 4

Té noci po společné koupeli jsem s Roxy zamířil do postele. Ruku v ruce jsme důvěrně kráčeli k posteli. Loni to bylo pokaždé sprintem, ale dneska ne.

„Ehm, buď něžný...”

„Ne, dneska to nebude třeba.”

Zvedl jsem ruku, abych Roxy zastavil ve svlékání noční košilky. Roxy měla v ruce lem své košile a naklonila hlavu na stranu.

„Každopádně se prosím posaď.”

Posadil jsem Roxy na postel. A já si sedl na židli a ne vedle.

„Chci s tebou prodiskutovat základní situaci pro případ, že bych prohrál.”

„...Jenom se mnou? A co Sylphy?”

„...”

„Řekneš to mě a Nanahoshi, ale Sylphy ne?”

„Jak jsi věděla, že jsem o tom mluvil s Nanahoshi?”

„Protože mi to řekla Sylphy. Řekla, že jsi o tom pravděpodobně mluvil s Nanahoshi... Rudi, proč to neřekneš Sylphy?”

„Pročpak?”

Proč? Nevím. Ale z nějakého důvodu to Sylphy nechci říct. Není to proto... že nechci, aby se trápila. Proč? Nevím. Možná že tohle je také osud.

„Co se mě týče, jsem ráda, že jsi za mnou přišel pro pomoc, ale je mi Sylphy líto.”

„Máš pravdu, takže ji půjdu zavolat.”

„Dobře.”

Roxy byla stejně spolehlivá jako vždycky. S touhle myšlenkou jsem odešel z místnosti a zamířil do Sylphina pokoje. Jak jsem se natáhl ke klice, ztuhl jsem. Hele, zatímco jsem měl napilno s Roxy, nevšímal jsem si Sylphy. Možná že teď pláče. Řekla, že můžu mít rád jiné dívky, a dokonce mi odpustila Roxy. Ale při pohledu na Nanahoshi cítí hlubokou žárlivost.

Možná pláče. Možná do vúdú panenky zabodává špendlíky. Možná je zakousnutá do lemu kapesníku a brečí kvůli té děvce.

Ne, to nic. Moje rozkošná Sylphy by něco takového nikdy neudělala.

Správně.

„Hele Sylphy, chci ti něco—”

„Rudeus mě kousl do ucha. Do ucha! A dokonce řekl sedmkrát za noc... Eek... Co se se mnou stane? Budu stejně poblázněná jako poprvé... Co mám dělat, Lucy, možná brzy budeš mít nového bratříčka nebo sestřičku...!”

Se skřípěním jsem otevřel dveře a před mýma očima se Sylphy válela na posteli ze strany na stranu a objímala přitom polštář. Nohama házela sem a tam a koulela se jako puberťačka. Ačkoli to bylo slabé, s otevřenými dveřmi jsem to všechno slyšel. Nevypadala jako matka dítěte. Ale super roztomile. Tak moc, že jsem chtěl hned skočit za ní. Jen tak mimochodem Lucy tu nebyla, ta byla u Lilie v pokoji. Ale tahle místnost nebyla zvukotěsná, takže by to mohlo být slyšet. Ne, ne, Roxy čeká.

„Ach!”

Střetli jsme se pohledem. Sylphy se podívala nahoru a najednou ztuhla. Vypadala jako obrázek na zdi, v podobné póze s velmi šťastným, samolibým úsměvem.

„...”

V tichosti jsem dveře zavřel. Nikdo nechce být vidět ve svých soukromých okamžicích.

„Ach, počkej. Ne, Rudi, počkej, neodcházej!”

Sylphy rychle vstala a strčila ruku do dveří.

„Ne. Neodcházím. Jen jsem si myslel, že by možná bylo lepší, kdybych ty dveře znovu otevřel.”

„Znovu? Proč? Co se děje? Copak dneska není Roxin den? Ach, je jí špatně? Jsem na řadě?”

Sylphy vypadala neklidně. Není důvod, aby se Roxy dneska cítila špatně... Jak nezvyklé. Ne, jak obvyklé. No, dovolte mi ji uklidnit.

„Rád bych řekl pár věcí o mém nynějším protivníkovi a o tom, co se stane pak. Prosím, pojď se mnou.”

Jak to Sylphy zaslechla, zůstala pár sekund zticha a pak s vážnou tváří přikývla. A možná v tom byl také náznak štěstí? Tak nějak jsem se i já cítil trochu uvolněně.

Část 5

Netrvalo mi dlouho to vysvětlit.

Ty dvě celou dobu v tichosti naslouchaly. Nepřítelem je Dračí bůh Orsted. Řekl jsem jim o existenci Hitogamiho, o jeho zjeveních a o tom, že musím bojovat s Orstedem. A pak kdybych měl zemřít. Že Orsted je nepřítel, ale aby se s ním nikdy nepouštěly do křížku. Nikdy nevěřit zjevením od osoby, co se nazývá Hitogami. Ty dva body se mají stát heslem naší rodiny.

Pokud bych měl zemřít, říct zbytku rodiny pravdu a navzájem se ochránit. V podstatě tohle.

Začali jsme mluvit vsedě, ale nějak jsme nakonec skončili tak, že jsme leželi vedle sebe.

„A... pokud prohraju. Na Roxino dítě a Lucy možná čeká pohroma.”

„Pohroma... jinými slovy ten Hitogami něco provede?”

„Jo.”

„Aha... Tak proto jsi nám neustále říkal, abychom ochránily rodinu...”

Sylphy přikývla, jako kdyby něco pochopila. Možná že se v tom úplně ztratila. Možná se akorát chovala blahosklonně a říkala to, jen abych se netrápil.

„Já vím. Ale Rudi, já se dokážu ochránit a i když mi to neřekneš, položím za Lucy život.”

„Já taky. Taky se dokážu ochránit. Tak jako jsem to dělala vždycky. To se v budoucnu nezmění. Možná jsem slabší než ty, ale nepodceňuj mě.”

Cože? Nejsou ani trochu odrazené? Roxy a Sylphy jsou vážně skvělé.

„Ale stejně Orsted je jeden ze Sedmi světových velmocí... Velké zvíře. Máš šanci?”

„To nevím. Bojoval jsem s ním jenom jednou.”

„A co se tehdy stalo?”

„Nic jsem nezmohl.”

Jen si vzpomenu na svoje prvotní setkání s Orstedem a roztřesou se mi kolena. Ruijerda skolil na zem, Eris poslal vzduchem pryč. Ruku mi strčil skrz tělo. ...Strašlivé.

„...Rudi. Nebylo by lepší, kdybychom proti němu šli všichni společně?”

„Ne. Musím jít sám. Jenom tak mám šanci. Udeřit ho svou nejsilnější magií. Nějak to dopadne.”

„Hej... ale Rudi, celý se třeseš?”

„Och.”

„Hej, počkej, Rudi, přestaň se mě takhle dotýkat.”

Nedotýkal jsem se jí, abych ji rozptýlil. Dotýkal jsem se, protože jsem chtěl.

Pokud zemřu, už se jí tam nebudu moct dotknout. Takže tady to nejde, tak co třeba tady? Taky ne. A tady? Taky ne. A tady?

„...Přestaň. Vážně, teď mluvíme o vážných věcech.”

„Och.”

„Hele, poslední dobou začala Lucy všude lozit. Nikdy ji nemůžeme najít.”

„Och.”

„Lilia řekla, že jí to připomíná, když ses narodil ty.”

„...Brzy začne mluvit a do roka začne chodit.”

Moc jsem o Lucy nepečoval. Nechal jsem to na starost Lilie a Sylphy. Ale Sylphy. Vážně jsi tak rozkošná.

„Nemůžu se dočkat.”

„Ach.”

„Pokud už budeš muset prohrát, uteč, prosím?”

„Och, i když nevím, jestli dokážu utéct, udělám to.”

Lucy, pravděpodobně tomu pořád ještě nerozumíš. Ale pokud zemřu, nebude si ani pamatovat, jak její otec vypadal. Co si myslela? Kdybych se jí na to zeptal, řekla by mi to...

„...Rudi.”

Byl to hlas po mé levici. Roxy. Natáhl jsem ruku k jejím prsům. Chytila mě. Au, je vážně silná. Promiň, omlouvám se. Vážné téma.

„No. Myslela jsem si, že jsem ta nejšťastnější holka na světě, když jsem se s tebou setkala, provdala se za tebe a teď mám tvoje dítě.”

„Jo.”

„Ale kvůli tomu... pokud zemřeš, stanu se tou nejnešťastnější holkou.”

„...Jo.”

„No, tohle je trochu trapné, ale...” Roxy se nadechla a konečně řekla: „Udělej mě šťastnou.”

No ano, nedělám nic špatného. Roxy a Sylphy, bojuju kvůli nim. Na tom není nic špatného. Bojovat pro jejich dobro, vrátit se domů. To je moje rozhodnutí. Té noci jsem spal tvrdě. Mnohem lépe než poslední dobou.

…

Uplynulo pár dní. Byl jsem připravený vyrazit, odešel jsem z Magického města Sharia. Sám.
--------------------------------------------------

~ Tak co na to říkáte. V další kapitole bude velký boj. Jak vidíte Rudeovy šance s jeho brněním a kulometem? ~

<Předchozí>...<Následující>