Novela Mushoku Tensei: Kapitola 162 - Močál vs. Dračí Bůh

Část 1

Celé dva dny cesty na severoseverovýchod od Magického města Shariy.

Byla opuštěná vesnice. Tato vesnice byla zarostlá v lese.

Ten les se rozšířil kvůli pohromě před 40 lety, kterou zavinila abnormalita v magické moci. Vesnici to okamžitě pohltilo a lidi, co tam žili, to vyhnalo z jejich domovů. Od té doby do tohoto lesa zavítali v podstatě jenom netvoři nebo dobrodruzi, co měli co do činění s těmi netvory.

K této vesnici kráčel jeden muž. Měl stříbrné vlasy a zlaté duhovky. Na sobě bílý plášť vyrobený z nějaké kožešiny. Ostražitě se rozhlížel kolem, nejel na koni, šel po svých. Nezaujatě kráčel lesem, zatímco pohledem svých ostrých špendlíkových duhovek kontroloval kompas, co měl v levé ruce.

Nezaútočil na něj žádný netvor. Ačkoli v mezerách mezi podrostem hlubokého lesa zářily jejich oči, kdykoli se k nim ten muž přiblížil, rozprchli se jako malá zvířata.

„...Takže tady.”

Podíval se na opuštěnou vesnici, ke které ukazoval kompas, a zastavil se.

„Proč na takovém místě...” zabručel muž a pomalu vkročil do opuštěné vesnice. To, co bývala cesta, bylo pokryté plevelem. To, co bývalo polem, teď byl les. Budovy, které bývaly domy, teď byly prošpikované velkými stromy nebo je břečťan proměnil na zelenou masu.

Kráčel vesnicí, kterou pohltil les, ale pak se na jednom konkrétním místě zastavil. Byla to náves, kde pravděpodobně bývala studna. Na tom místě byla očividně podezřelá budova. Světle hnědá válcovitá budova, co jako jediná nebyla v obklíčení zeleně. Kamenná konstrukce, u které si člověk nemohl pomoct a pomyslel si, že byla postavená nedávno. Dveře vypadaly zbrusu nové.

Podíval se na kompas v levé ruce, ověřil si, že mířil k té věži. A pak položil ruku na kliku, i když to bylo tak nějak obezřetné.

„...Nanahoshi, jsi tam?”

Interiér věže byl prostý. Nebyly tam žádná okna, ani chodby. Podlaha byla kluzká, natřená něčím jako olej. U zdi byl stojánek s vonnými tyčinkami a něčím napěchovaný jutový vak. Zdroj toho podivného pachu ve vzduchu byla pravděpodobně ta vonná tyčinka.

„...Co je tohle za místo?”

Když se rozhlédl kolem, zahlédl přímo před sebou další dveře. Chopil se kliky, tentokrát bez váhání. V tom okamžiku ucítil bolest, jako kdyby se mu něco zabodlo do ruky.

„Hm? Jestlipak jsem si to jenom představoval.”

Podíval se na svou ruku, potvrdil si, že tam nebyla žádná krev, a šel dovnitř. Za dveřmi byla další místnost se stejným půdorysem. Podle toho, jak se podlaha skláněla, se zdálo, že tu budovu postavili do země. Zatímco se zabýval těmito myšlenkami, pokračoval dál dovnitř, aniž by byl nějak zvlášť ostražitý.

Po cestě začal být ostražitější kvůli podivným plakátům s hláškami „tady si sundejte boty, prosím” a „hosté, nasaďte si tento klobouk” a podobně. Ale všechny je ignoroval. Pomalu pokračoval kupředu, zatímco si dával pozor na občasné triviální pasti na dveřích. Zdálo se, že byly určené pro myši.

Konečně dorazil na místo, byl to zvláštní prostor. Byla to válcová místnosti s atriem. Místo stropu byla široká otevřená obloha useknutá dokulata. Byl to pocit, jako kdyby byl v komíně.

„...Co je tohle za místo?”

Zamračil se a ověřil si, že kompas mířil doprostřed tohoto prostoru. Na tom určeném místě byla jediná truhlička. Pod tou truhlicí byl rozprostřený list papíru. Opatrně se k truhlici přiblížil a pak se podíval na papír. Na tom papíru byly znaky. [Hitogami]. Okamžitě tu truhlici uchopil a otevřel ji.

„Hm!”

Když tak udělal, zevnitř se začal valit kouř. Nyní byl ve střehu. Jak tu truhlici pustil, zaslechl kovový zvuk. Hned vedle té truhlice, z které se neustále valilo neověřitelné množství kouře, spadl na zem stříbrný prsten. Byl uvnitř truhlice a když ji pustil na zem, vypadl. Prsten mdle pableskoval rudě a jeho kompas mířil k němu.

„...Nanahoshi?”

Jak se sehnul, aby ten prsten sebral, v následujícím okamžiku.

Obloha zazářila.

„!”

Okamžitě se silně odrazil od země a snažil se tomu vyhnout. Ale kvůli naolejované podlaze se mu to nepovedlo. Ploska jeho nohou rychle pozbyla pevnou zem...

Dopadl na něj – na Orsteda – velký blesk.

– Rudeovo hledisko –

Na zvýšeném prostranství, co přehlíželo opuštěnou vesnici, kam jsem Orsteda nalákal. Tam jsem ležel na čekačce a jakmile jsem spatřil kouř, seslal jsem na cílové místo plnou mocí Blesk.

Mělo to do něj udeřit. Na tenhle den jsem pořád dokola trénoval. Dokonce jsem podlahu pokryl kanolovým olejem, aby se tomu nemohl vyhnout, a blesk do něj udeřil. Ale tohle nebyl konec. Kdyby se dal sejmout tímhle, nebyl by místo Atofe a ostatních nejsilnější.

Postavil jsem svou hůl na zem a shromáždil magickou moc. Představil jsem si obrovský mrak, supermrak. Vodní magie řádu světce, Cumulonimbus. Obloha se okamžitě pokryla temnými mraky a na zem mířily blesky a hustý déšť.

Shromáždil jsem ještě víc magické moci. Vyslal jsem magickou moc do hole, nesnažil jsem se protivit té senzaci, jak jí to vytahovalo z hloubi mého těla.

Představoval jsem si led. Cílem byla opuštěná vesnice, zastavil jsem pohyb každé molekuly. Vytrvale jsem snižoval teplotu. Frost Nova. To kouzlo, co jsem použil mnohokrát, jsem nabil na maximální rozsah a maximální sílu a uvolnil ho.

Průtrž mračen vytrvale zamrzala. Led se vrstvil a navyšoval. Jakmile se z toho ledu stala hora, přestal jsem s kouzlením.

Další krok. Vlil jsem do své hole magickou moc. Ve vzduchu nad opuštěnou vesnicí jsem vytvořil balvan. Veškerou svou magickou moc jsem soustředil na zvětšování jeho velikosti. Tvořil jsem velkou skálu, které se nedalo uniknout, a zrychlení jsem zaměřil dolů. A pak jsem to vypustil. Ten balvan udeřil takovou rychlostí, že by si člověk mohl myslet, že se tam ten velký kus najednou teleportoval.

Země se otřásla. O chvilku později mi k uším dolehlo burácení. A za další chvilku ke mně doputoval poryv větru a nárazová vlna. Zatímco jsem pozvedl paži před oči, abych je chránil, díval jsem se na místo přistání toho kamene. Led to rozdrtilo a dvě třetiny kamene se zabořily do země. Pokud to byl přímý zásah, nemyslím si, že přežil, ale...

„...Dostal jsem ho?” zkusil jsem to říct.

Žádná reakce. Mohlo by být po všem? To by bylo pěkné, ale...

Chvíli po tom, co jsem si to pomyslel, se balvan rozlomil.

„Hiiu!”

Na mou pozici vystřelila neuvěřitelně strašlivá krvežíznivost. Po zádech mi přeběhl mráz. Nohy se mi klepaly a oči mi zvlhly.

Vrhl jsem se k magickému brnění, které jsem nechal hned vedle sebe. Vlil jsem do jeho částí magickou moc, jak jsem stokrát trénoval, postavil se a popadl svou hůl. Cítil jsem, jak se ta krvežíznivost blížila.

Aktivace dokončena. Abych mu uštědřil ještě jednu ránu, vlil jsem do své hole v pravé ruce magickou moc. Představil jsem si jaderný výbuch. S úmyslem vlít do toho veškerou svou sílu jsem vlil magickou moc z paže do hole. Namířil jsem holí, vykřikl a vystřelil kouzlo. A zároveň s tím jsem natáhl svou levou ruku před sebe a soustředil magickou moc do kamenů pohlcujících magii.

Střed opuštěné vesnice se rozsvítil. A o něco později se po zemi rozběhly plameny horka, jako kdyby ji olizovaly. Koutkem oka jsem si všiml, že všechny stromy zachvátily plameny a proměnily se na černé stíny. O něco později přišel výbuch. Ale toto moje magické brnění, co v sobě neslo moji magickou moc, vážilo několik tun. Bez mrknutí oka jsem ten výbuch ustál.

Obezřetně jsem čekal, až se ta zkáza usadí, a pak jsem spustil ruku. Ze středu opuštěné vesnice se zvedl obrovský atomový hřib. Kvůli dýmu jsem moc dobře neviděl na zem, ale nalil jsem do toho kouzla dost moci, aby to vyhodilo do povětří úplně všechno. To byl pravděpodobně nejvyšší řád síly, co jsem kdy použil.

„...”

A přesto. A přesto se moje tělo nepřestalo chvět. Ta krvežíznivost, co se už předtím nevyhnutelně blížila, nezmizela. Blížila se dravou rychlostí. Byla tak daleko a teď byla už tak blízko.

Drnčely mi zuby. Sevřel jsem ruku, co se mi klepala strachem. Hůl jsem založil do držáku na zádech, na pravou paži si nasadil kulomet a v levé ruce jsem držel štít.

„Fuu... uu... haaa... aa.”

Zhluboka jsem se nadechl. Hrdlo se mi chvělo. Spolkl jsem tu nervozitu a hrůzu, co mi stoupala z žaludku, a otočil se čelem k tomu vzdouvajícímu se dýmu. A připravil si kulomet na své pravé paži.

„...Fuu! Fuu!”

To byl první krok. Pokud nakonec přijdu o iniciativu, rozhodně prohraju. Zranil jsem ho vůbec nějak? Zabral nějak ten jed, co jsem nastražil na dveře? Nebo narkotikum, co jsme tam zapálil? Nebo ty pasti po cestě dovnitř? Do těch čtyř útočných kouzel teďkom jsem vlil co možná nejvíce moci. Kdyby po tom všem byl naprosto nezraněný, neznamenalo by to, že ho tenhle kulometový magický nástroj ani neškrábne?

Ne, zasáhl jsem ho vůbec? Není možné, abych ho tak rozsáhlým kouzlem nezasáhl. Vystřelil jsem ho s nejvyšším řádem moci a rozsahu, abych zajistil, že se tomu nevyhne. Z místa tak daleko, že by ho neviděl ani okem předvídání. Z místa, které Orsted nemohl předvídat bez ohledu na to, jaké magické oko by mohl mít.

<Spatřil jsem siluetu člověka.>

„Tady máááááš!” zaječel jsem.

A aktivoval kulomet na pravé paži. Projela jím magická moc a obrovskou měrou vytvořila a vystřelila kamenné střely. Dělové kule prosekly vzduch, v okolí se ozývalo neustálé kyuinkyuin.

Masa dělových kulí letících zdrcující rychlostí rozehnala oblaka prachu. Zachytil jsem pohled stříbrnovlasého muže s potrhaným pláštěm a tváří od sazí. Měl nějakou újmu? Žádnou? Na bradě měl krev. To kolem krku, nebyly to spáleniny? V pořádku. Ačkoli to nebylo moc, rozhodně utržil zranění.

„!!”

Střetli jsme se pohledem. Ostře zářící oči jako u jestřába zpozorovaly mou siluetu. Byly to oči lovce, co objevil svou kořist.

<Začal se posouvat stranou, aby se vyhnul proudu kamenných dělových kulí.>

Co nejvíc jsem otevřel své oko předpovídání a snažil jsem se přečíst Orstedovy pohyby. Byly rychlé a zdánlivě se rozmazávaly, jak se vrstvily jeden na druhý. Namířil jsem kulomet tak, abych mu zabránil v úhybných manévrech. Zpoždění mezi výstřelem a zásahem v podstatě neexistoval. Ale i tak se jim Orsted všem vyhnul, jako kdyby viděl jejich trajektorii, a postupně se blížil ke mně.

Jeden krok, dva kroky. Orsted vytrvale stahoval vzdálenost, zatímco na tváři udržoval ten výraz loveckého ptáka. Občas se zašklebil, jak ho kamenná střela škrábla, ale to bylo všechno. Jako kdyby chtěl říct, že ani přímý zásah by nebyl smrtelný. Jako kdyby chtěl říct, že se není čeho bát. Jako kdyby chtěl říct, že vždycky bojoval s nepřáteli s takovouhle úrovní útoku.

Pro mě to takhle nebylo. Ten zombiovský, nesentimentální způsob boje mě přiměl se zachvět. Při pohledu na ty pohyby, co mi jako by říkaly, že mé útoky jsou zbytečné, se mi zlomilo srdce.

Ale prozatím jsem měl pořád výhodu. Jak jsem si to řekl, nakročil jsem k zápasu. Pokud Orsted přišel zprava, já se pohnul vzad a doleva. Pokud přišel zleva, já se pohnul dozadu a vpravo. Pokud přišel přímo, nabil jsem do něj kulomet. Pokud ustoupil, nabil jsem do něj kulomet. Takhle tu vzdálenost mezi námi nebude moct nikdy zmírnit. Boj bude pokračovat v naprosto výhodném postavení pro mě. Přesně jak jsem to simuloval.

Abych ho dál zahnal do kouta, vyslal jsem svou levou rukou magii. Mířil jsem pod vlastní a Orstedovy nohy. To kouzlo byl močál.

Jakmile jsem zvedl ruku, abych tu techniku aktivoval hned, co jsem ji dokončil. Orsted pozvedl svou levou ruku ke mně.

„Rušivá magie!”

Jeho magická moc rozvířila moji magickou moc, co jsem dotvořil do finální podoby. Snažil se přeměnit smysluplnou magickou moc na nesmyslné shluky magické moci.

„Ku!”

Silou jsem použil formuli kouzla močálu. To jsem dokázal. Dělal jsem to dlouho. Zatímco jsem Sylphy učil Rušivou magii, trénoval jsem tak, že jsem to zkoušel překonat dokončením kouzla. Možná jsem to všechno dělal pro tento den, pro tuto chvíli, pro tento okamžik.

Orstedovi se doširoka rozevřely oči. Vypadá to, že to bylo poprvé, kdo někdo přemohl jeho Rušivou magii... Uoh.

Jakmile se zem pod Orstedovýma nohama proměnila na bláto, aktivoval magii, aby ho pokryl. Bláto pokryl plát hlíny.

A pak pohnul pravou rukou ke mně. Zatímco jsem pravou rukou začal instinktivně používat Rušivou magii...

<Zrak mi oslepilo světlo.>

Zachvěl jsem se. Zastavil jsem kulomet a udělal obrovský skok stranou. Mé zorné pole zaplnila scéna, co nebylo světlo.

Země před místem, kam Orsted ukázal rukou, se propadla dolů. Neviděl jsem, co to bylo za kouzlo. Oheň? Možná něco jiného. Mohla by to být gravitace? Takže to, co jsem viděl, možná nebylo světlo, ale... smrt?

Neměl jsem čas o tom dál přemýšlet. Orsted se ke mně rozběhl s nataženou rukou. Rušivá magie nefungovala. I on dokáže negovat Rušivou magii.

Aktivoval jsem levou a pravou ruku zároveň. Zatímco jsem omezoval jeho pohyby kulometem, použiju kameny absorbující magii, abych vyrušil jeho magii. S tímhle úmyslem jsem k němu natáhl obě ruce...

Uvědomil jsem si svou chybu. Orstedova magie zmizela. Ale zároveň s tím i salva kamenných dělových kulí mířících k Orstedovi pozbyla účinnost, proměnila se na písek a zmizela.

Orsted se přiblížil. Pořád měl pravou ruku namířenou ke mně a levou ruku držel obranně u pasu. Pravou máchl dolů, mířil na mé srdce.

„...!”

Moje instinkty mi řekly, abych se tomu vší silou vyhnul. V pokusu o útěk přímo vzad jsem použil obě nohy, abych skočil dozadu, ale...

Nestihl jsem to včas. Orstedova pěst se zabořila do oblasti mé hrudi. Zaznělo zadunění kovu a zároveň s tím Orsted strašlivou rychlostí zmizel z mého zorného pole. Za sebou jsem slyšel zvuk hagyan, jak jsem koutky očí viděl, jak jsem míjel strom za stromem.

Ach, takže tohle je ta senzace, kdy vás někdo odmrští.

Jakmile jsem si to pomyslel, narazil jsem do velkého stromu a přestal jsem letět. Zároveň s tím na celé mé tělo zapůsobila plná tíha mého zrychlení, byla to bolest, jako kdyby mi někdo vytrhl vnitřní orgány.

Zorné pole mi na okamžik ztmavlo, ale hned jsem zase prohlédl. Magické kruhy, co Cliff vložil do magického brnění, mi okamžitě vyléčily tělo.

Ale když jsem se podíval na hruď. Hrudní plát byl prohnutý a prasklý. Ta puklina se vytrvale opravovala, ale pomalu.

Každopádně jsem ustál jednu ránu. Jsem rád, že jsem tuhle část brnění udělal obzvláště tlustou.

Ta krvežíznivost mě následovala. Přímo mě pronásledovala a dorazila přede mě.

Aktivoval jsem kulomet. Namířil jím na Orsteda a vypustil salvu. Ale Orsted znovu natáhl pravou ruku ke mně.

To není dobré, takhle se bude opakovat to, co už se stalo. Brnění bylo po jednom úderu v tomhle stavu. Pokud to bude rána za ránou, nakonec to brnění prorazí.

Co mám dělat? Magie nefunguje. I když bloknu Rušivou magii, Orsted měl nějakou techniku, jak tomu odolat jako Moore. A já naopak nemám ponětí, jakou magii Orsted používal. Mohl bych být v bitvě na dálku v nevýhodě? V tom případě půjdu dopředu. Budu věřit síle magického brnění a tvrdě ho praštím.

„Uoooooo!”

„Nu!”

Vyrazil jsem na něj s jekotem, zatímco jsem z kulometu vystřelil salvu. Orsted pravou ruku stáhl v obraně. Pohnul jsem oběma nohama. Mávl jsem štítem ve své levé ruce a celou svou vahou jsem jím vrazil.

<Orsted zaujal obranu Boha vody.>

Jakmile to mé oko předpovídání zahlédlo, namířil jsem na Orsteda ostrý konec svého štítu. Abych Orsteda bodl mečem, jehož síla se úměrně zvedá se silou obrany nepřítele. Naše těla se srazila.

Ozvalo se těžké kovové zadunění.

Stále ve mně dozníval pocit, že jsem udeřil do něčeho velmi těžkého, jak Orsted odlétl vzad. Z Orstedovy paže vytryskla ve vzduchu krev, zatímco on se na mě díval, jako kdyby rozpoznal něco otravného.

Tohle zvládnu.

Okamžitě jsem nastavil kulomet, zamířil a vystřelil. Vyletělo nezměrné množství kamenných dělových kulí a zasáhly Orsteda ve vzduchu. Roztrhalo mu to oblečení a pod ním bylo tělo plné zranění. Byly to jizvy od spálenin, řezné rány a oděrky. Salva kamenných kulí zasáhla a vytryskla čerstvá krev.

Orsted ze sebe vyrazil hlasitý zvuk a padl na zem.

Zvládnu to. Zabiju ho. Pokud ho kamenná střela přímo zasáhne, řádně ho to zraní. Jeho kůže je odráží, ale zároveň se protrhá a krvácí. A v tom případě nakonec zemře. Zrovna teď pokud mu uštědřím co možná nejvíce újmy...

„...Nemám na výběr, co.”

V hluku kamenných kulí, co prosekávaly vzduch, jsem zaslechl tenhle hlas.

V tom okamžiku. Se atmosféra změnila. Po těle mi přeběhl mráz, měl jsem z toho pocit, jako by okamžitě nastala zima.

A zároveň s tím mé oko předpovídání ztratilo Orsteda z dohledu. Moje druhé oko ho bylo schopno vidět. Co přesně... Orsted zmizel i z mého druhého oka.

„Iih!”

Cítil jsem nepopsatelnou hrůzu, zkusil jsem zkroutit tělo a skočit napravo. Od levé paže jsem zaslechl zvuk. Když jsem se k tomu otočil čelem, byl tam Orsted. Byl tam a máchl mečem podobným kataně.

A levá paže magického brnění pak zaduněla, jak padla na zem a odhalila čistě amputovaný povrch.

Část 2

„Gaaaaaaaaaaaaoooooaaaa!” vydal ze sebe Orsted.

Při tom zvučném řevu, co byl jako elektrický šok, mi celé tělo zchromlo, jako kdyby mě paralyzoval. Hlasová magie. Magie specifická pro zvířecí rasu.

Zdálo se, jako bych v tom okamžiku ztratil vědomí. Ale jen stěží jsem to vytrpěl a odskočil stranou. Orsted se rozběhl a na zemi po něm zůstávaly prolákliny.

Jakmile jsem zamířil kulomet a snažil se ho aktivovat, Orsted máchl svým mečem. Kulomet to rozseklo na kousky a padl na zem.

Pořád jsem měl pravou paži. Na pancíři brnění byla rýha, ale z téhle vzdálenosti ho nedokázal přeseknout. Orsted byl přímo přede mnou. Pořád stál v pozici, kdy sekl. Soustředil jsem svou magickou moc do pěsti. Nedržel jsem se vůbec zpátky. Máchl jsem pěstí Orstedovi do obličeje a vypálil přitom Elektřinu.

Pocítil jsem mokrou, kluzkou senzaci.

Když jsem se podíval, viděl jsem, že v mé paži vězel Orstedův meč. Odrazil to. Jak mou pěst, tak elektrický šok v ní. Fialové světlo lízlo les za Orstedem. Rozseklo to velký strom a ten pak hlučně vzplanul plamenem.

Orsted mírně pohnul paží a mečem, co byl v mé paži.

„Uaaaaaa?!”

Pravá paže brnění společně s mojí paží uvnitř. Usekl ji. Pocítil jsem ostrou bolest. Ale neměl jsem čas zkroutit tvář bolestí. Orsted vyrazil proti mně, máchl svým mečem.

Neměl jsem čas uvážit, co bych měl dělat dál.

Kopl mě do žaludku. Moje tělo se za nepříjemného zvuku chvíli vznášelo. Ten úder jsem zakusil naprosto vnitřně.

„Boeeee!”

Při tom nárazu jsem vyzvrátil žaludeční šťávy. Zdálo se, že mi to natrhlo žaludek. Zrak jsem měl rozmazaný slzami. Zatímco jsem padal naznak, otočil jsem svou useknutou pravou paži k Orstedovi a vypálil nárazovou vlnu. Orsted sekl vpřed. Zaslechl jsem hlasitý zvuk a nic víc. Než jsem si uvědomil, že tu nárazovou vlnu rozsekl, přistál mi ve tváři kop. Bolest jsem pocítil od krku k ramenům.

„...?!”

Najednou jsem si všiml, že jsem spadl na zem. Když jsem se narovnal a v panice se snažil vstát, Orsted byl přímo přede mnou s mečem připraveným. Zemřu.

„Výpad!” zaječel jsem bez rozmyslu.

Zároveň s tím se vyklopil zadní plát a vymrštilo mě to z magického brnění, jako by mě někdo vytáhl. O chvilku později Orsted přesekl magické brnění vejpůl. Já dopadl na zem a drsně se odvalil.

Neviděl jsem ho pohnout.

Nic nezmůžu.

Nedokázal jsem sledovat Orstedovy pohyby.

„Gaha... geho...”

Bolelo mě celé tělo. Ačkoli mě jen párkrát udeřil v magickém brnění, tělem mi pulzovala bolest, jako kdyby mě celého zmlátil. Bolela mě hruď, žaludek, pravá paže, krk, záda. Bylo těžké dýchat. Měl jsem pocit, že jsem se nedokázal dobře pohybovat.

Neuvěřitelné vyčerpání. Ha? Nemohlo by to být... že mi došla magická moc?

„Aach... haaa...”

Orsted měl oči upřené ke mně. Zachvěl jsem se. Už nemám magické brnění. Musím utéct. Nebo mě zabije. Ale před tím moje pravá ruka, kde je moje pravá ruka.

„Gohe!”

Než jsem se nadál, kop mě poslal do vzduchu. Na každou část mého těla zaútočila bolest. Přistál jsem tváří nahoru a dupl mi na hruď.

„Ugu...”

Z hrdla mi uteklo zasténání. O horké hrdlo se mi opřelo něco studeného. Viděl jsem, že Orsted přede mě natáhl meč. Zemřu? Přece jenom jsem nedokázal vyhrát. Zemřu.

„Přemýšlel jsem, kdo to je. Takže jsi to byl ty, Rudee Greyrate. Slyšel jsem, že žiješ v poklidu, tak proč ses pokoušel o můj život?”

Vypadalo to, že mě Orsted hned nezabije. Možná proto, že už mě jednou ušetřil. Možná proto, že jsem pozbyl veškerou schopnost bojovat. No, to je jedno.

„Hitogami řekl...”

„...Pche, takže jsi vážně byl Hitogamiho apoštol. Zemři.”

Orsted mi sundal z hrudi nohu a napřáhl svůj meč.

„Řekl, že zničíš svět a moji potomci ti pomůžou ho zabít.”

„...Cos to řekl?”

Orsted se zarazil.

„Hitogami řekl, abych s tebou bojoval a zabránil ti zničit svět.”

„...”

„Řekl, že pokud tě zabiju, nechá mé děti, mou rodinu na pokoji...” vykřikl jsem. Ležel jsem tváří k nebi a tiskl se Orstedovi k nohám. A otíral se o ně. Tohle je to jediné, co teď zmůžu. „Prosím tě. Prosím, nenič svět. Nevadí, když mě zabiješ. Neber mi moje děti, moji budoucnost. Prosím tě. Tohle je poprvé. Poprvé, co jsem byl takhle šťastný. Prosím tě. Nech Hitogamiho být. Prosím tě.”

Brečel jsem. Byl jsem bezmocný a patetický. Bez sebevědomí. Co to dělám. Kruci.

„...To nemůžu.”

Jakmile jsem to zaslechl, kousl jsem Orsteda do nohy.

„Fuguuuuuaaa!”

Pořád zakousnutý jsem zvedl pravou paži, z které tryskala krev, vlil do své paže bez pěsti veškerou svou zbývající magickou moc a nechal ji všechnu naráz vybuchnout. S úmyslem ho zabít, i kdyby to zabilo i mě.

„Rušivá magie!”

Odkopl mě, narušilo mi to soustředění a moje magická moc se rozptýlila. Vědomí se mi vzdalovalo. Až příště použiju magickou moc, rozhodně omdlím.

„I když máš Laplacův element a rozsáhlou magickou moc, pokud budeš používat velká kouzla jako toto, stejně ti magická moc dojde.”

Orsted natáhl ruku.

Zabije mě. Určitě mě zabije. Pokud mě zabije, Orsted nezemře. Pokud Orsted nezemře, Lucy... a Roxy... a Sylphy... Nezemřou. Neprohraju. Musím za každou cenu vyhrát.

Ale moje tělo se nepohne. Nemám žádnou magickou moc. Z paže mi stříkala krev. Vědomí jsem měl potemnělé. A černo před očima.

Orsted mi rukou zakryl výhled. Ach, ach, aach.

Aach...

Měl jsem aspoň rozhodnout o jméně.

Část 3

„Hm?!”

Orsted skočil stranou.

„...?”

Než jsem se nadál. Stál tam jediný člověk, jako kdyby mě chtěl oddělit od Orsteda.

Byla to vysoká žena. Měla tmavý oděv a stylový plášť. V rukách měla meč se zdánlivě průhlednou čepelí. Díval jsem se na ni zezadu, takže jsem jí neviděl do obličeje. Aach, ale ty vlasy jsem znal. Ty vlnité vlasy dost dlouhé, aby jí dosáhly k pasu. Tmavě šarlatové vlasy, jako kdyby do nich někdo hodil nerozmíchanou barvu.

„Vypadá to, že jsem tě nechala čekat, Rudee.”

Stála tam Eris Greyratová.
--------------------------------------------------
~ Nemít rád bojové scény... a to jsme ještě neskončili... ┻━┻ ︵ヽ(`Д´)ﾉ︵ ┻━┻ ~