Kapitola 164 - Eris Greyratová 1/2

~ Kapitolu jsem nerozpůlila já, ale autor. Ale chtěla jsem ji ještě rozčtvrtit, bo je dlouhá. ~

Část 1

Když jsem se ráno vzbudil, šel jsem běhat a trénovat s Norn. Když jsem se vrátil domů, pevně jsem objal Sylphy, co měla napilno s Lucy. Zastavil jsem se v obýváku, abych se pozdravil s Aishou a Liliou. Pomohl jsem ospalé Roxy zaplést vlasy. Zavolal jsem Zenith, co byla zrovna s Beetem uprostřed soutěže v zírání, k jídlu. Celá rodina snídala spolu.

Život se vrátil k normálu, jako kdyby se nic nestalo.

Ale pravdou je, že se něco stalo. Opravdu jsem s Orstedem svedl souboj na život a na smrt. Natrhl mi zadek... a přesto jsem naživu.

Důkazem toho je – podíval jsem se na svoje ruce. Když jsem je sevřel v pěst, cítil jsem konečky prstů na obou.

Poté. Poté, co jsem před Orstedem padl tváří k zemi a odpřísáhl mu věrnost... Orsted na mě aplikoval léčivou magii, jak slíbil. Dorostly mi obě ruce a konečně jsem znovu nabyl všechny své údy. Když na mě vrhl další magii, předal mi náramek, co nosil. Pak řekl: „Až se ti obnoví magie, znovu mě zkontaktuj.” A odešel.

Zrovna teď jsem měl ten náramek na levé ruce. Nevěděl jsem, jaký účinek měl. Možná pomáhal obnovovat magickou moc? Nebo možná zabraňoval Hitogamimu, aby mě špehoval? Od té doby uplynulo deset dní, ale Hitogami se mi ve snech ještě neobjevil. Orsted řekl, že pod ochranou Dračího boha se dá Hitogamiho vměšování zabránit, takže možná to je to druhé. Ale také by to nemuselo mít žádný význam, jen symbol, že jsem podřízeným Dračího boha nebo něco takového.

Každopádně jsem s Orstedem prohrál a přidal jsem se na jeho stranu. Zradil jsem Hitogamiho a přeběhl jsem. Nesundám si ten náramek.

Nelituju, že jsem Hitogamiho zradil. Upřímně se cítím skvěle. Spíš než „co jsem to provedl?” cítím „dokázal jsem to!”.

Není cesty zpět. Ať bude Orsted v budoucnu sebeotravnější, nemůžu ho zradit. Jsme na stejné lodi. I kdyby to bylo v rámci Hitogamiho očekávání, už se stalo.

Ale dle mého názoru se Orsted jeví mnohem důvěryhodněji než Hitogami. Tak nějak mi připomíná Ruijerda. Nemá Ruijerdovu hrdost a ani se nezdá, že by mu záleželo na dětech jako Ruijerdovi. Ale v porovnání s Hitogamim, co jenom odněkud zíral a nic nedělal, mám z Orsteda pocit, že do svého konání vkládá všechno.

Každopádně mi z ramen spadlo těžké břímě. Ten tlak na prsou povolil. Možná vlastně nezmizel, ale mám pocit, jako kdybych vyšplhal na horu a viděl za ni.

Poté. Promluvil jsem si se Sylphy a Roxy, co přišly na místo boje. Sylphy brečela a Roxy mě pokárala. Litovaly, že nevěděly, jak nebezpečnému protivníkovi jsem čelil. A byly nervózní, že jsem se stal Orstedovým podřízeným. Řekl jsem jim, že se s tím nedalo nic dělat, že nebyla žádná jiná možnost. A ony k tomu prozatím svolily.

Vrátil jsem se do Sharie. Když jsem se v bezpečí vrátil ke své rodině, nahlásil jsem lidem, co mi pomohli, že jsem s Orstedem prohrál a přidal jsem se k němu. Jen tak mimochodem, Pergius vypadal, že se mu ulevilo ze všech nejvíc. No, hádám, že nikdo si vážně nechtěl dělat nepřítele z člověka, jakým byl Orsted.

Všichni, co jsem po cestě potkal, se zdáli vyděšení. Když jsem se zeptal, co se stalo, vypadalo to, že mi zbělely vlasy. Vážně jsem to nechápal, ale možná to byl stejný fenomén jako u Sylphy. Pokud mi vlasy porostou v původní hnědé barvě, možná to je jen dočasné. A i kdyby to bylo permanentní, vážně mi to nevadilo, protože jsem teď ladil se Sylphy...

Už to bylo deset dní, co jsem se vrátil ke svému původnímu životnímu stylu. Ačkoli jsem si dával pozor na Hitogamiho další tah, prozatím nic neudělal.

Můj tělesný stav se zlepšil. Myslím, že už se moje vyčerpaná magie obnovila.

Když už jsme u toho, zdá se, že Orsted věděl nějaké tajemství ohledně magické moci v mém těle. Laplacův faktor nebo něco takového...

No, pokud to bude třeba, požádám Orsteda, aby mi o tom řekl. Prozatím budu čekat. Jen tak mimochodem, když už je řeč o dobrých věcech. V mém pohodlném každodenním životě došlo k jedné změně.

Část 2

„Nášup!”

„Paní Eris, polévka nám už došla.”

„Ech, to nestačilo!”

K jídelnímu stolu nám přibyla vysoká žena s rudými vlasy. Ta vysoká žena byla Eris.

Jen tak mimochodem přišla domů; jen tak mimochodem si zabrala pokoj pro hosty; a jen tak mimochodem tu začala žít.

Pro pořádek, Ghyslaine si rezervovala pokoj v nedalekém hostinci. Možná ji šokovalo, jak se Eris chovala. Nebo se možná snažila brát na nás ohledy. Každopádně. Eris zůstala. Někdy chodila ven, ale v podstatě byla pořád doma. Sledovala, jak Sylphy připravovala jídlo, nebo sledovala Roxy, jak se připravovala na vyučování. Nebo sledovala Aishu a Liliu, jak se staraly o dům, nebo špehovala Lucy a Sylphy, když byly spolu. Každopádně když nic nedělala, jenom se dívala. Zvláště když Sylphy nebo Roxy něco dělaly, vypadala znepokojeně a koutky úst se jí stočily dolů.

Eris se od našeho posledního setkání změnila. Tím myslím, že teď byla pěknější. Na dívku byla vysoká, měla dobré tělesné proporce a byla vhodně oblečená do kožené kazajky jako Ghyslaine a do lehké černé haleny a kalhot, v kterých se snadno pohybovalo. Každý od pohledu viděl ty vypracované svaly na jejím těle. Vůbec se nevydouvaly, ale byly pevně vrstvené. Těžko se na to dívalo. Obzvláště za zmínku stála její hruď, stehna a pas. Výbušné, pevné, výbušné. Ta dětská tvář z doby před pěti lety zmizela a zůstala jenom chladná krása. Eris už nebyla dívka, proměnila se na dospělou ženu.

Z nějakého důvodu jsem nikdy nedokázal najít šanci si s ní promluvit. Zatímco jsem spěchal sem a tam, abych nahlásil, jak dopadla moje bitva, promrhal jsem veškeré příležitosti. A i když jsem se různě vymlouval, stačilo, jen abych se na ni zezadu podíval, a srdce se mi rozbušilo.

Více než jednou jsem se s ní snažil navázat hovor, ale moje načasování bylo vždycky špatné... Jakmile jsem se snažil přijít s námětem k hovoru, kvůli jejímu pronikavému pohledu se mi rozbušilo srdce. Než jsem se z toho dostal, už pohled odvrátila. A ještě dlouho poté jsem se nedokázal uklidnit a teprve časem se mi tep vrátil do normálu.

Byl tohle... strach? Ne, žert, to byl žert.

Tohle musela být, ano, zamilovanost. Vypadalo to, že jsem se do Eris zamiloval. Znovu jsem se do ní zamiloval. Možná jsem prostě takhle prostý, ale když jsem byl na prahu smrti a já ji viděl, jak mi chrabře přišla na pomoc, jak Orsteda zastavila a dokonce vsadila vlastní život, aby mě ochránila... Tu její siluetu jsem měl pořád živě v paměti. Bylo by divné, kdybych se do ní nezamiloval.

Zrovna teď jsem byl zamilovaná dívka, Dívka Rudi, co se proměnil na andělského středoškoláka.

A přesto.

Tohle jsem slyšel od Sylphy, když jsem se vrátil domů. Posledních pár let Eris cílevědomě trénovala ve Svaté zemi mečů. Kvůli jedinému účelu, a to bojovat s Orstedem po mém boku. Důvodem byl ten souboj s Orstedem v Dolní čelisti Rudého draka. Když mě poté viděla trénovat Rušivou magii, chybně předpokládala, že jsem měl v úmyslu vyzvat Orsteda na souboj. Ačkoli já sám jsem tehdy necítil nijak ohromný rozdíl v naší síle, Eris si myslela něco jiného a rozhodla se odejít a trénovat.

Z Erisina hlediska jsem ji zradil já. Bylo to, skoro jako by odjela do zámoří trénovat a pak se vrátila a našla svého milého s jinou ženou. Nevěrník, proutník. Už jsme si promluvili o tom, jak se naše názory na tohle liší, takže by to měla chápat. Ale stejně musela mít srdce v jednom velkém zmatku. S jejím temperamentem se nedalo vyloučit ani to, že by po mě vyjela s nožem v ruce.

Kdybych jí prostě řekl, že jsem se do ní znovu zamiloval, ať se stane mojí ženou, nepřišlo mi to zrovna správné. Kromě toho jsem se vážně děsil toho, co by Eris udělala. Vůbec nechápu, co si myslí. Jako třeba co si nechávala pro sebe? Eris, co jsem znal, vždycky netaktně řekla, co chtěla.

[Rudee! Miluju tě! Vezměme se! Přijď za mnou večer do postele! Ať tě ani nenapadne pomyslet na spánek! Rudee, patříš jenom mě!]

Takové věci.

A přesto nic neřekla. Ani pro sebe si nic nezamumlala. Jenom ticho.

Tedy pokud...

Před několika dny riskovala život, aby mě zachránila před Orstedem. Do té doby ke mně vzhlížela jako k modle. Pět let věřila, že jsem byl jako ona, že jsem neustále pracoval, abych zesílil. A já to nedělal. I když jsem se snažil svým vlastním způsobem, nebyl jsem jako ona. Orsted mi vyprášil kožich. Eris musela vidět, jak jsem tehdy vypadal uboze. A nejenom to, už jsem měl dvě manželky. Eris, co ve Svaté zemi mečů dosáhla na Krále meče, musela být rozčarovaná z toho, co se ze mě stalo.

Nic neřekla. Takže se možná připravovala za pár dní odejít a akorát se snažila vymyslet, jak se se mnou rozejde. S těmihle myšlenkami na mysli jsem se ještě víc děsil s ní mluvit, bál jsem se, že mi dá kopačky. Kdybych od té skvělé Eris slyšel, že jsem nicka, bolelo by mě to. Kdyby se to stalo, bylo by to jedině správné, ale stejně bych byl skleslý. No, pokud to tak vážně bylo, už mi to prostě řekni... Ugh, ach jo.

Každopádně bychom si to vážně měli vyříkat. Říct si to z očí do očí a pak pouvažovat o budoucnosti. I když jsem řekl tohle, načasování je prostě špatné a nikam jsem se nedostal.

Já nic neřekl a ani Eris nic neřekla. Každý den se jen protahoval. Kdyby to šlo, rád bych to vyřešil, než mě Orsted znovu kontaktuje. Ale nevím, co bych měl dělat. To mám prostě jen dál protahovat a takhle s Eris žít?

S těmihle myšlenkami na mysli se mě Roxy najednou zeptala: „Takže kdy bude svatební oslava s Eris?”

To řekla.

„Svatební oslava?”

„Jo, já jsem taky měla oslavu, takže neměla by ji taky dostat? Musím si ten den požádat o volno, takže můžeš mi říct, kdy...”

Jak jsem Roxy poslouchal, zmlkl jsem. Jak mě Roxy sledovala, stáhla obočí.

„Neříkej mi, že jsi ještě nic neřekl.”

Cítil jsem vlastní rozpaky. Všichni v rodině už o tom mluvili a všichni byli rozhodnutí ji uvítat. Aisha byla samozřejmost, ale dokonce i Norn začala Eris brát jako součást rodiny. A nejenom to, Norn a Eris si vždycky vzrušeně povídaly o Ruijerdovi. Ty dvě spolu nečekaně dobře vycházely. Nikdo neměl žádné námitky, jenom já jsem se musel rozhoupat.

„Rudi, nemůžeš od toho pořád utíkat. Eris na tebe čekala.”

Roxy zvedla prst, působila jako starší sestra.

„Čekala?”

„Správně. Čekala, až řekneš: skoč mi do náruče! Celou dobu!” Jak to Roxy řekla, rozpažila. Jak roztomilé!

„Eris by nikdy nic takového neřekla... Nebo spíš není to to, co chceš ty, Roxy?”

„Hej! Myslím to vážně. Přestaň si dělat srandu!”

Roxy se tvářila vážně, zatímco měla paže stále rozpažené. ...To je ale vtip, vážně to je tak? Eris čekala, až jí tohle řeknu. Vážně byla taková? Ne, Roxy by nikdy nelhala. Tohle je skutečné osvícení, znamení od Boha! Pokud mě postrkuje dokonce i Roxy, nemůžu už dál váhat. Odvaho, přijď ke mně, musím jít. Řádně to řeknu, promluvíme si a pokud mě odmítne, najdu si útěchu v Roxině a Sylphině poprsí.

Dobrá.

Ale předtím. Najednou jsem rozpažil, abych to otestoval.

„Roxy, skoč mi do náruče!”

„Řekla jsem, abys už přestal žertovat...”

Roxy se zarazila a podívala se mi do očí. Pak se rozhlédla, ujišťovala se, že kolem nikdo nebyl. A pak zvedla paže a ovinula mi je kolem ramen. Prostý skok, přímo do mého náručí. Její mírně vystouplé břicho se ke mně přitisklo.

„Měla by sis dávat větší pozor, když takhle skáčeš s dítětem uvnitř, princezno!”

„Pokud mu nedám nějaké to cvičení, narodí se slabý, takže to nevadí.”

Roxino mumlání vedle mého ucha bylo celkem stimulující. Takhle to funguje? ...Takhle to funguje? Samozřejmě, takhle to funguje.

Měl jsem pocit, že jsem chtěl, aby tahle důvěrnost trvala déle. Takže jsem se posadil na židli a Roxy na svá stehna. Mezitím jsem najednou zahlédl...

„...Ech?”

Někdo ve služebnickém oděvu nás špehoval ze stínu zpoza dveří. Očí se jí přitom leskly pronikavým pohledem. --Byla to Eris.

„Jaa!”

„C-co se děje, Rudi?”

Když mě Eris viděla pevně objímat Roxy, nešťastně se odvrátila a zmizela v temné chodbě. Strašlivé. Nic nebylo řečeno, ale stejně to bylo tak strašlivé.

Ech, zítra, promluvíme si zítra.

Část 3

Druhého dne jsem hledal Eris, abychom si mohli promluvit.

Brzy jsem ji našel na dvoře, jak trénovala máchání mečem. Ale z nějakého důvodu byla s Norn. Dneska nešla do školy? Eris Norn řekla: „Ne, takhle ne, takhle.” Učila ji, jak máchat mečem.

„Řekla jsem takhle! Proč to nechápeš?”

„I když to takhle řekneš, nevím, co je na tom špatně.”

„Jak to mám říct...”

Eris je instinktivní typ, takže učit Norn pro ni musí být těžké. Ti instinktivní géniové neví, jak to dělají. Navzdory mým předpokladům...

„Tvé levé ruce chybí síla, takže mácháš jenom pravou. Čepel máš nakloněnou.”

Ech? To si jenom představuju?

„Víc se soustřeď na svou levou ruku... zkus máchnout s úmyslem soustředit se jenom na levou ruku. Tak bude tvoje máchnutí mnohem nádhernější.”

Mohlo by to být tak, že to řekla Eris?

Ne Ghyslaine, co ji akorát dabovala?

„Tak proto. To dává smysl.”

„Hlavně že to dává smysl.”

Po témhle konverzaci se ty dvě vesele vrátily k tréninku. Měl jsem pocit, že se Nornino máchání trochu zlepšilo.

No, Eris je každopádně Král meče. Ghyslaine kdysi řekla, že člověk se nemůže stát Králem meče jen na základě instinktů. Eris na tom musí být stejně. Během svého učení na Krále meče se naučila logiku za svým počínáním.

Ale stejně, Erisino máchání bylo rychlé. Od jílce k hrotu jsem neviděl nic než rozmazanou čáru. A bylo to také nádherné, její míhající se silueta byla kouzelná. Jen pohled stačil, aby člověku zhrubl dech – sledovat, jak z toho impozantního profilu stéká pot, jak se to pevné tělo se svaly napíná...

Ach! Našel jsem něco neuvěřitelného! Pokaždé, když Eris máchla, její hruď živě poskočila. Nebylo to nijak násilné, ale stejně to byl mírný otřes. Možná to bylo proto, že její styl neměl žádné odchylky, ale horní polovina jejího těla se skoro nepohybovala. Byly tam jenom ty vibrace. Když už jsme u toho, ta halena bez rukávů, co měla na sobě, vypadala skoro jako trikot. Neříkejte mi, že na sobě neměla žádný hrudní plát? Každé to zhoupnutí se mi vtíralo do očí. To jsou ale železné spáry...!

„...?”

Najednou se Erisina hruď... tím myslím její máchání ustalo. Podíval jsem se zpět na její tvář, přemýšlel jsem, co se stalo. Ale už se dívala na mě. Koutky úst měla stažené dolů, chodidla měla na šíři ramen od sebe a bradu mírně zvednutou. Ach, kdyby si založila ruce na hrudi, bylo by to přesně tak, jak jsem si ji pamatoval.

Zatímco mě napadlo tohle, najednou jsem si všiml, co měla v ruce. Meč, s kterým bojovala s Orstedem. Vypadal vážně ostře. Takže jsem ustoupil a odkráčel. Mluvit o složitých věcech, když držela něco tak nebezpečného... To jako vážně?

...Za dvě hodiny.

Když trénink skončil, snažil jsem se Eris zase najít. Odešla ze dvora. Kam šla? Možná se převlékla a odešla z domu? Možná bych na ni měl počkat. Ne, není důvod, proč bychom si museli povídat doma. Pokud odejde, musím jít za ní. S tím na mysli jsem zamířil do koupelny a rozevřel dveře dokořán.

„Ach.”

„...!”

Byla to Eris, dokonale souměrná kráska, jak šokovaně stála před mýma očima. Své vlnité, rudé vlasy měla přehozené přes ramena. Byly mokré jako řeka, co jí plynula k hrudi. Halenu měla propocenou a skrz ni jsem viděl propast. A z té hluboké propasti dva horské vrcholy. Čím hlubší propast, tím větší výška. A tam spočívaly dvě majestátné hory. Pot obtáhl její halenu těsně kolem těch hor a na jejich vrcholcích se zdvíhaly nápadné výčnělky. Jinými slovy to bylo to, z čeho se skládaly sny.

„C-ccccco to děláš...”

Eris vypadala, že naprosto neměla slov. S rudou tváří a rozkošně roztomilá. Bezděky jsem natáhl ruku a dotkl se těch masitých hor. Konkrétně jsem mírně zatlačil na tu tvrdší část. Ach, ale byly měkké.

—V následujícím okamžiku vzešel od Erisina ramene záblesk a já ztratil vědomí.

Část 4

Vzpamatoval jsem se. Zátylek mi obklopovalo něco pevné, a přesto měkké. Bylo to tvrdší než moje obvyklé polštáře, ale teplejší a pružné a nad hlavou jsem slyšel tiché šumění.

Ach, odpočinek na klíně.

Aha, pořád jsem v posteli.

„Hmm, už nedokážu nic sníst.”

Předstíral jsem, že jsem pořád spal, otočil jsem se a zabořil jsem hlavu do toho Bermudského trojúhelníku mezi stehny. Zhluboka jsem se nadechl a zároveň jsem pohladil tu zadnici.

„Ja?”

Ech?

Tvar této zadnice... nebyla Sylphina. Sylphina byla malá a útlá, s tak málo tuku, že se nedala vzít do rukou. A ani to nebyla Roxina vůně. Roxin závan mě uklidnil. A přesto tahle voněla trochu po potu. V zátylku se mi rozeznělo na poplach, jakmile ke mně ten pach doputoval. Vůbec to nebylo špatné, spíš vlastně nostalgické.

Pomalu jsem se otočil a otevřel oči a zahleděl se k vlastníkovi toho klínu. Nade mnou čněly dvě hory a nad tím upřený pohled dvou bystrých očí. Eris.

Eris mě chytila za čelist. Takhle se zlomí—

Sylphy, Roxy. Odpusťte mi, neboť tohle je sbohem.

A přesto mě najednou pohladila po vlasech silnou, ale něžnou rukou. S pohledem na Eris jsem se stočil do klubíčka. Byla mrzutá, tvář měla rudou, ale nebyla naštvaná.

„Promiň...te, slečno Eris?”

„Jenom Eris.”

„Eris... Ehm, promiň.”

Kvůli té omluvě mě silně popadla za hlavu. Aach, odpusť mi, prosím, neboť tohle je sbohem.

„...Upřímně řečeno... to byla i moje chyba.”

„Ach, no... jo.”

„Ten dopis, přečetla jsem si ho. Určitě to pro tebe bylo také těžké.”

S mozkem pevně sevřeným na místě jsem Eris zlehka kývl. Nejsem dost vyspělý na to, abych řekl, že Eris neudělala nic špatného. Tehdy jsem se navzájem špatně pochopili. Mě to zranilo a teď to bolelo Eris.

„Hele, Rudee.”

„Copak?”

„...”

Zavřela pusu. Eris vypadala nejistě, nevěděla, co by měla říct. Věci, co se musí říct, ale co se jen těžko vyjadřují slovy. Pro mě. Pro Eris. Těch pět let bylo příliš dlouho.

„Rudee, ty dvě, miluješ je?”

„Ano, miluju je.”

Po těch slovech Erisino sevření zesílilo.

„Dokonce víc než mě?”

„...Ano.”

Když to ode mě slyšela, rysy se jí stáhly žalem. Byl konec; měl jsem svá slova volit lépe. Nedaly se srovnávat. Mám Eris rád. Znovu jsem se do ní zamiloval.

„Ty... mě nenávidíš?”

„Samozřejmě že ne, to jenom... dlouho jsme byli od sebe. Takže možná, že nevím, jak ti mám čelit.”

„Já tě mám i teď pořád ráda. Chci, abys mě miloval, Rudee.”

Eris, s rudou tváří, bylo to...? Ne, samozřejmě že to bylo vyznání lásky. Jak mám odpovědět? O odpovědi už bylo rozhodnuto. Ale předtím bych se měl ujistit.

„Ale já už... mám dvě ženy.”

„...”

Eris s rozzuřenou tváří najednou vstala. Ze svého polštáře jsem spadl na podlahu.

Vypadalo to, že jsem byl v obýváku, ale nikde nikdo. I když by Norn a Aisha měly být doma, nikde jsem je neviděl. Ty chytré dívky nám určitě chtěly dát trochu osobního prostoru.

Eris se tyčila nade mnou, založila si ruce na hrudi a zírala na mě dolů. Nohy měla na šířku ramen od sebe a bradu zvednutou přesně v tom postoji, když jsme se setkali poprvé.

„Rudee, ven, souboj!”

„Ech! Souboj?” zeptal jsem se nervózně, jak jsem vstal a oprášil se.

„Správně! Souboj. Pokud vyhraješ, odejdu! Takže pokud vyhraju já...” Eris na mě ukázala a prohlásila: „Pokud vyhraju, musíš milovat i mě!”

Cítil jsem něco úžasného, a tak jsem mohl jenom přikývnout.
--------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>