Kapitola 137 - Důstojný otec

Část 1

Mrknutím oka uplynuly další tři měsíce. Přišlo léto. Sníh už naprosto roztál; každý den je vyčerpávající teplo.

Letos jsem blázen do Lucy.

Kdykoli mám čas, zdržuji se u Lucy. Je to moje první dítě. Musím ji velmi zbožňovat.

Dokonce i teď jsem v dětském pokoji připraveném na míru na prvním podlaží a dívám se na Lucy. Dívám se na její andělskou, naivní a nevinnou tvář. S přirozeně uvolněnými tvářičkami a pusinkou, co vypadá sentimentálně.

Ale prozatím jsem pilířem tohoto domu. Ačkoli nemám žádnou důstojnost, stejně musím před svými manželkami a sestrami předstírat. Pokud bych děti slepě miloval, moje skvělá image by pominula. Takže si myslím, že bych měl být na svoje děti přísnější (Pozn.: Jaký otec, takový syn).

Jo, přísný. Možná že Paul si to taky pomyslel, když mě spatřil. Otcové jsou skvělí, měli by být cílem svých dětí.

Kdysi jsem si myslel, že Paul vypadal jako patetický muž. Ale teď je to jiné. Paul byl skvělý otec. Ačkoli v některých oblastech pokulhával, stejně byl skvělý otec. No ano, s ženami měl drsné vztahy, ale o něčem takovém bych neměl mluvit. A proto stačí, když budu vidět jenom tu jeho skvělou část.

Prozatím chci říct tohle: Chci být jako Paul—

„Aahn, aach.”

Ach, tohle nejde; Lucy se probudila s pláčem. A Sylphy tu není.

„Buď hodná— Lucy. Já jsem táta, buhehe.”

„Akyuwa, kyakkya!”

Ach, je tak roztomilá. Existuje na tomhle světě něco, co je roztomilejší než smějící se Lucy? Kdyby na tomto světě existovali andělé, tohle dítě by bylo jedním z nich.

Ach, to nejde. Zrovna jsem přemýšlel o důstojnosti otce. Myslím, že otec by měl být existencí, co je blízko, ale zároveň daleko. Obvykle je na děti hodný, ale někdy jim vážně vynadá. Ale pokud se něco přihodí, otec by měl své dítě ochránit i za cenu vlastního života. Zachránit své dítě. Měl by být takovou existencí. Ideální otec by měl být takový. Ech? To je naprosto jako Paul.

Pro mě je Paul ideální otec. Nechci, aby se moje děti dozvěděly, že jsem otec k ničemu. Ale díky Paulově zbytečnosti jsem k němu měl blíž. Naučil jsem se od něj mnoho věcí. A i když jsem na něj nahlížel jako na otce, co selhal, pro Norn to byl dobrý otec. Jinak by k němu tak nepřilnula.

Ať už je to jak chce, opatrování dětí je to nejdůležitější na světě—

„Ach— achbé— bé—”

Ale ne, Lucy zase brečí.

„Och— buď hodná. Lucy. Tohle je tvůj táta. Letí, letí. Buď hodná.”

„Ha, hahaha!”

Vzal jsem si Lucy do náruče a houpal jsem ji. Lucy byla v sedmém nebi. Jak jsem ji houpal na svých vypracovaných, silných pažích, usmívala se jako andílek. Ach, je tak roztomilá.

„Tak jsem přemýšlela, pane.”

„Copak, Suzanne?”

Zatímco jsem Lucy kolébal, přišla za mnou chůva Suzanne a promluvila na mě. Byla to bývalá dobrodružka a moje známá.

„Neměla bych mladou slečnu kolébat já?”

„Prosím, neber mi můj okamžik štěstí.”

Znal jsem ji, když jsem byl dobrodruh. Čtyři roky jsem ji neviděl. Když jsme se potkali na místě, kde jsem chtěl najmout chůvu, překvapilo mě to.

„No, když to chceš dělat, tak ti nemůžu bránit.”

„Copak jsou muži, co nejsou ochotní tohle dělat?”

„Třeba můj manžel.”

„Tak není dostatečně uvědomělý, aby byl otcem.”

Pořád si živě vybavuju na tu dobu, kdy jsem se s ní potkal.

Když mi bylo 12 a rozešel jsem se s Eris, zamířil jsem na sever, abych zakryl svůj žal. Byl jsem ve městě na kraji vévodství Basherant, sám a kvůli rozpuštění družiny Smrtelný konec jsem cítil nepopsatelnou samotu.

Abych to osamění tehdy rozptýlil, přijímal jsem zakázky, co se nedaly udělat o samotě. Byla doba, kdy jsem se chtěl vzdát. A pak jsem potkal Suzanninu družinu. Dva válečníci, jeden léčitel, jeden mág: 4 členná skupina. Jejich družina byla řádu B; byli to veteráni.

Suzanne byla válečnice. Ačkoli v šermu nebyla moc zručná, pořád to byla dobrodružka řádu B. Ale byla to žena, co se starala o druhé a co si zasloužila respekt.

Promluvila na mě, co sám přijímal zakázky: „Na tuhle zakázku je třeba víc než jednoho člověka. Potřebuješ pomoc?” Pamatuju si na ten pocit. A já jsem pak odpověděl: „Och, tak to budu rád, pokud bys mi mohla pomoct. Chci si získat trochu té slávy.”

Když mě tak Suzanne viděla, šokovalo ji to. Zdálo se, že panikařila. Navíc mi přišlo, že když jsem na ni promluvil s mrtvýma očima, ale velmi zdvořilou řečí, tak ji to poděsilo, že to přemohlo dokonce i její šok.

Navzdory této myšlence byla Suzanne ochotná mi pomoci. Než jsem odešel z města, mnohokrát mi nabídla, abych se přidal k jejich družině napořád. Přece jenom neustále říkala, že i když odmítnu vstoupit do družiny, neměl bych jíst sám a pak mě pozvala na jídlo. Když se na to teď tak dívám, možná se o mě vážně hodně starala. Cenil jsem si toho.

Poté se zdá, že se Suzanne provdala za toho mága v družině. A já začal žít v domovském městě mágů zvaném Sharia.

A teď je z ní matka dvou dětí. Třetí se narodilo předčasně a bohužel hned po porodu zemřelo.

Ačkoli třetí dítě zemřelo, pořád měla mateřské mléko. A mateřské mléko se dalo prodat. Na místě, kde se najímaly chůvy, našla moje jméno. A tak jsme se znovu setkali.

„...Každopádně ses vážně změnil.”

„To jsem se změnil tolik?”

„Samozřejmě, kdyby to bylo to tvé dřívější já, tak bys nezesměšnil manžela před jeho manželkou.”

No ano. Když o tom tak přemýšlím, v té době jsem se extrémně bál, že někoho urazím. Ten pocit se ani teď nijak moc nezměnil. Ale zdá se, že to trochu pominulo, jak jsem si toho tolik prožil.

„Jsi z toho nešťastný?”

„Ne. To bude v pořádku. Prostě to ber jako žert. Taky se cítím mírně společensky.”

To samé bylo ve škole. Žerty měly sklon nás stmelovat. I Zanoba a Cliff ke mně chtějí mít blízko; a já jsem se také cítil příjemněji.

„Tyhle děsivé honorifika, mohl bys je nepoužívat? Jsi můj zaměstnavatel.” (Pozn.: Zase mějte na paměti, že v Japonsku vás jen málokdy osloví jenom jménem. Vždycky k tomu musí přilípnout nějaké san, sama, sensei apod, co vyjadřuje míru zdvořilosti, tudíž honorifika. V češtině se ovšem jako projev zdvořilosti používá tak akorát vykání/tykání, takže chan/san/sama apod prostě vždycky umáznu nebo nahradím. Ale Rudeus obvykle mluví velmi zdvořile, tak).

„No, pokud se chce člověk s někým sblížit, musí se chovat slušně.”

„To jo,” řekla Suzanne se suchým úsměvem.

Jsem jí vděčný. To ona mi řekla o selském rozumu dobrodruhů v severních končinách.

„No, nevadí mi to, hlavně že mi zaplatíš.”

„Samozřejmě tě nezklamu.”

Je dobré si víc přivydělat. Ačkoli to jen tak řekla, Suzanne si svou práci odváděla ve vší vážnosti. Pořád jsem byl nervózní kvůli případům z mého minulého života, kdy paní na hlídání nemluvně týrala. Ale Suzanne se k Lucy chovala jako k vlastnímu dítěti. No, Lilia a Aisha byly vždycky v domě— A já vím, že Suzanne by dítěti svého kamaráda nic neudělala.

„Tak mě tak napadá, jak se vede tvým synům?”

„Oba dva jsou zdraví jako řípy. Ale tisknou se k prarodičům jako superlepidlo.”

Zdá se, že Suzanne bydlela s rodiči svého manžela. Jinak by samozřejmě své děti neopustila, když začala pracovat jako kojná.

Život s tchýní se zdá být protkán mnoha problémy, stěžovala si na ně Lilie. Lilia neměla jako tchýně žádné zkušenosti, ale zdá se, že je stejně stará jako Suzanne, takže se jí s ní povídalo snadněji. Často jsem je viděl, jak spolu popíjejí čaj.

„...Myslíš si, že je lepší mít jako první chlapce?”

„Ne, vážně ne, proč se ptáš?”

„Víš, týká se to toho mít svého dědice.”

„Ach.”

Děti se rodily z tohoto důvodu, mnohokrát jsem o tom slyšel. Od Zanoby a i Ariel to řekla. No ano, zdá se, že královské a šlechtické rodiny se zajímají o to, jestli se narodí chlapeček nebo holčička. I šlechta Boreasů z Asurského království řekla, že hlavní rodina adoptovala narozené chlapce.

„Nejsem ani šlechtic, ani kupec. Hlavně že rostou ve zdraví.”

Nebo spíš holčičky jsou víc roztomilé. Poslední dobou máme v domě nerovnováhu chlapců a dívek. Ale vůbec si nestěžuju, zvlášť když jsem v obklopení roztomilých děvčat. Nejsou nerozumné nebo utlačovatelské. Všechny mě podporují.

„To je pěkné. Jak jsem otěhotněla, můj manžel neustále mluvil o tom, jak budeme dítě vychovávat, když to bude chlapec... nikdy jsem ani nepřemýšlela o tom, co bychom dělali, kdyby se nám místo toho narodila holčička.”

„A pak se narodil chlapec, copak to nebylo dobře?”

„Asi jo. Ačkoli z toho mám trochu komplikované pocity. No, to třetí bylo holčička.”

„Ach, to... to je mi líto...”

Kdyby se Lucy narodila mrtvá. Jak mě to napadlo, zhrozil jsem se.

„Prostě porodím další. To je v pořádku.”

Ale Suzanne měla celkem otevřenou mysl. Přemýšlel jsem, jestli to takhle fungovalo. Pokud to člověk nezvládl, tak prostě porodil další. Přemýšlel jsem, jestli by to někoho tak snadno napadlo.

Alespoň já bych si to takhle nepomyslel. Sylphiette měla tělo, které nebylo tak snadné oplodnit. A nejenom to. Ona by byla určitě skleslejší než já. S uslzenýma očima by mi řekla: „Je mi to líto— tvoje dítě— nepodařilo se mi ho řádně porodit, omlouvám se.”

Ach, jen z té myšlenky se mi svírá žaludek. Přestaň. Tohle je jenom představa. Lucy se narodila; Sylphiette je také zdravá. Tohle nebyl sen.

„Ale?”

Suzanne se najednou podívala za mě.

„Matko.”

Otočil jsem se, abych se podíval; byla to Zenith. A následovala ji Lilia.

„...”

„Omluv nás, pane Rudee.”

Zenith přišla s omámeným výrazem na tváři a posadila se vedle mě. Na místo, odkud se mohla dívat na Lucy.

„Matko. I dneska je Lucy zdravá!”

„...”

Od Zenith nepřišla žádná odpověď. Ale pořád se dívala na Lucy.

Měl jsem pocit, že od té doby, co Zenith přišla do tohoto domu, začala se mnohem aktivněji pohybovat. Když je Norn doma, jí spolu s ní. Taky pleje s Aishou. Když se já dívám na Lucy, přijde za mnou jako teď. Taky má rozdílné reakce na Sylphiette a Roxy.

Její výraz se pořád nezměnil; není schopna promluvit. Ale dokáže se sama pohybovat. To je změna.

Ačkoli je to nepatrné, neustále se posouvá k zotavení.

„...”

„Hyawa! Haa!”

Zenith se natáhla k Lucy. Lucy ji s usměvavou tváří chytila za ruku.

„Lucy, vážně máš svoji babičku hodně ráda.”

Původně jsem byl obezřetnější. Zdálo se, že Zenith měla takzvanou senilní demenci. Mohla by Lucy ublížit, kdyby u ní došlo ke změně nějaké emoce.

Ale byla to nepodložená obava. Zenith na Lucy jenom v tichosti zírala. Nebyly v tom žádné negativní pocity. Nebo spíš z ní sálala atmosféra babičky, co se stará o svoje vnouče.

Proč bych se měl bát, jestli Zenith ublíží Lucy? Tak zaprvé, Zenith se nikdy nerozběsnila.

„Ahu—! Keke!”

Přemýšlel jsem, jestli to Lucy taky věděla. Vždycky, když si hrála se Zenith, pořád se usmívala. Vnučka a babička, je to scéna, co člověka zahřeje u srdce.

Takhle řečeno ale nemáme tušení, co se na základě Zenithina stavu stane. Tak nějak jsem měl po téhle scéně pocit, že se nic nestane. Ale přinejmenším jsem nevěděl, co by se stalo; neměl bych je pouštět z očí. Bylo to dobré pro obě. Nehody se stávaly i bez úmyslu.

„...”

Zenith najednou zvedla hlavu. Dívala se na mě. Přemýšlel jsem, co se stalo. Měl jsem pocit, jako kdyby mi chtěla něco říct.

„Ach—Eee! Aa—ee!”

A Lucy začala brečet.

„Paní Zenith. Jestli mě omluvíš.”

Lilia dítě pomalu odnesla od Zenith. Přišla k ní Suzanne, zvedla si Lucy do náruče a začala ji houpat. Zároveň s tím zkontrolovala, jak je na tom s plenkami a jestli nemá na zádech vyrážku. A přikývla.

„Je skoro čas na krmení.”

To už je tak pozdě? Ovšem poté, co ji Sylphiette ráno nakojila, to už nějaká ta chvilka bude.

„Dobře, takže já půjdu.”

„Můžeš zůstat a dívat se.”

Ačkoli to Suzanne řekla, stejně jsem to odmítl. I když je to moje známá, neměl bych se dívat na prsa cizí manželky.

Suzanne přece jenom ve velikosti prsou nijak netratila na Zenith a Liliu. Navíc se mi zdálo, že je teď měla mnohem větší, možná to bylo kvůli kojení. Kdybych je spatřil, světec v mém nitru by se probral k životu. A pak bych po ní slintal. Sylphiette a Roxy by byly zklamané. No ano, je jasné, že jejich prsa nedokážou vyhrát. Ale já si je nevybral kvůli prsům. Taková starost je zbytečná.

Ovšem takhle řečeno, Zenith: Vycítila, že je Lucy hladová? ...Jelikož má zkušenosti s péčí o dvě děti, možná byla schopná to vycítit.

Část 2

Odešel jsem z místnosti. Vyhlédl jsem z okna a bohužel pršelo. Nejsem si jistý, kolik je hodin, ale jelikož je čas kojení, mělo by být poledne.

Jen jsem se trochu zajímal o Lucy a byl to dlouhý den. Ale nemám pocit, že by to byla ztráta času. Pro mě to jsou vzácné chvilky.

Vešel jsem do další místnosti. Je to místo, co jsem si připravil pro svůj výzkum, malá místnost v přízemí. Jak se nedávno zvýšil počet členů rodiny, počet pokojů se zmenšil; zbývající místnosti musím využít efektivně. Co se týče pokojů pro hosty, necháme jenom jeden.

Přišel jsem ke stolu, co jsem si nechal vyrobit na míru do tohoto pokoje. Na stole ležely moje výzkumná hlášení a magický kámen.

Během tohoto půlroku jsem dělal i jiné věci, než že jsem se věnoval sestrám a dceři.

Také jsem zkoumal věci ohledně tohoto magického kamenu. Ten magický kámen, co absorbuje manu a co jsem získal během těžkého souboje s Hydrou.

Tento magický kámen vyhlíží jako bledě zelená šupina. Kdyby nebyla průsvitná, vypadala by jako kámen.

Když jsem zapátral v knihovně, zjistil jsem pár věcí.

Zaprvé jméno tohoto magického kamene. Zdá se, že ho lidé znají jako Kámen pohlcující manu.

Ten kámen vznikl v těle Manatitové Hydry a má schopnost absorbovat manu z okolního prostředí. Zdá se, že zanikl spolu s Manatitovou Hydrou, a nyní se považuje za přízračný magický kámen.

Zdá se, že většina bytostí dračího typu je ve svých tělech schopna generovat magické kameny. Bylo by to něco jako perly nebo možná žlučové kameny. I kámen, co mám na svojí magické holi, vznikl v těle hadího stvoření dračího typu.

Tyto kameny mají různé typy účinku, ale v podstatě často ovlivňují manu. Můžou manu zesílit nebo snížit její spotřebu, se stejným množstvím many jste mohli ukázat dvakrát větší moc. Jinými slovy není nic divného na tom, že existuje magický kámen, co manu pohlcuje.

Problémem je teorie za tím, jak tu manu pohlcuje.

Když se tento magický kámen nechá jen tak, tak sám od sebe manu nepohlcuje. Tak jak ho přimějete manu pohltit? Napadlo mě pár experimentů a vyzkoušel jsem je.

A pak jsem překvapivě brzy došel k pár výsledkům:

U tohoto magického kamene existoval „předek” a „zadek”. Na pohled to bylo obtížné rozpoznat, ale rozhodně to tak bylo. Pokud jsem položil ruku na zadní část a aplikoval manu, přední část začala manu pohlcovat. Při tomto procesu zazněl vysoký zvuk.

Kámen nebyl automaticky aktivní a dal se manuálně zapnout nebo vypnout. Kdybych to měl k něčemu připodobnit, bylo to něco jako přísavky na chapadlech chobotnice. Evidentně to bylo tak, že Hydra aktivovala magický kámen, jakmile zahlédla magii; a každá magie, co k ní letěla, pak byla zbytečná. To jsou úžasné reflexy. Ale to je samozřejmě očividné. Divoká zvířata mají zrak a reflexy drtivě lepší než lidé.

Když tak o tom přemýšlím, Ruijerdův kámen – to, co měl kmen Supardů na čele – by měl být stejný druh kamene.

Když jsem experimentoval dál, zjistil jsem, že magický kámen evidentně „nemusí manu nutně pohlcovat”. Zamířil jsem magií na sebe: zvedl jsem magický kámen, zakřičel „teď!” a aktivoval jeho účinek. Tu manu, co jsem použil, se neobnovila. Nebo spíš jsem měl pocit, že to ze mě znovu vysálo stejné množství magie, co jsem použil na uvolněnou magii.

Ačkoli ohledně tohoto je spoustu ke zkoumání, zkusil jsem zkonstruovat jedinou hypotézu:

Není to náhodou tak, že ta mana, co se vytvoří v zadní části, se v přední části promění na „rušivou vlnu” a efektivně tak zruší magii? Myslím, že je to podobné Rušivé magii, ale moc tohoto kamene je na vyšší úrovni.

Některé věci se samozřejmě nedají vysvětlit. Například i když jsem tu vlnu namířil na sošku, co jsem magií vytvořil, nerozbila se.

Soška byla v pohodě, ale kamenné střely to zničilo. Přemýšlím, v čem je rozdíl. Když už tu ta soška tak dlouho existovala, nejde rozbít, když se mana stabilizovala? ...Hmmm.

I kdybych to vyzkoušel, nijak si nepomůžu. Tak za prvé si nejsem úplně jistý, co to vlastně mana je. Ale spíš než na drobné detaily se chci zaměřit na to, jak to použít nebo jak se s tím vypořádat. Za neustálého přemýšlení jsem začal s dalším experimentem.

Mám pocit, že s použitím tohoto magického kamene se dají zničit věci, které Rušivá magie zničit nedokáže. Například třeba magický kruh.

Požádal jsem Cliffa, aby mi s tímhle experimentem pomohl. Výsledek: byl jsem schopen zničit každou magickou bariéru, co Cliff nakreslil. Ačkoli magický kruh na papíře zůstal, pokud jsem aktivoval kámen, zdá se, že tu magii bez problémů vymazal. Ale v Hydřině komnatě byl jeden magický kruh: ten krvavě rudý magický kruh.

Navíc magické kruhy v magických nástrojích se vymazat nedají. Možná se nemusí kreslit, ale můžou se vyrýt? Prostě si to zapamatuju jako věci, co se nedají zničit.

Každopádně většinu věcí to vymaže. Takže i když budu chycený v bariéře, můžu o vlastní síle uniknout. To nejdůležitější je samozřejmě vyhnout se polapení.

Když si tento kámen vložím do dlaně Zariffovy protetické ruky, mohlo by se mi to později hodit. Ale pak bude těžké tou samou rukou používat magii...

Část 3

„Brácho. Přišla návštěva.”

Nějakou chvíli jsem byl ve své laboratoři; a objevila se Aisha. S profesionálním výrazem na tváři.

„Kdo to je?”

„Pan Zanoba.”

Zanoba, Julie a také Ginger. Jsem si tím jistý. Stalo se něco? Ne. Není nezbytné chodit jen kvůli něčemu. Taky se mohl přijít zabavit.

„Řekni jim, aby počkali v obýváku,” řekl jsem netečně, jak jsem vstal.

„Jasně.”

Když už mluvíme o Zanobovi, jeho výzkum taky pokračuje a teď zkoumá nohu. Během toho vyrobil Zariffovu protetickou nohu, ale pořád je to ještě nespolehlivý výrobek.

Co se týče té nohy, má stejný mechanismus jako moje ruka. Také jsem mu pomohl udělat prototyp. Zanoba vymyslel plán, já vytvořil model a Cliff vyryl magické kruhy. Na celou práci bylo třeba mnoho času a úsilí. Trvalo nám skoro měsíc, než jsme ji udělali. Ačkoli jednoho dne chci prodávat protetické ruce a nohy, výroba je pořád ještě daleko.

No, po výzkumu jak rukou, tak nohou se Zanoba vrhl na výzkum těla figuríny.

Opatrně rozřezal tělo, kde se na něj napojovaly údy, otevřel jej a zevnitř jej rozebral. A pak mi řekl, že uprostřed hrudi našel velký magický kámen. Rudý magický kámen, co byl stejně nádherně tvarovaný jako křišťál. Ale nebyl to pevný magický kámen. Spíš to byla kombinace malých magických kamenů, které měly na sobě vyryté magické kruhy.

Tohle bude bezpochyby jádro automnomní figuríny. Pokud se nám podaří analyzovat vzorec napsaný v jádře, pak bude možné vyrobit duplikát. A když výzkum dále rozšíříme, bude to jeden splněný sen: Robotická služka.

Ale zdá se, že Zanoba se na tomhle místě trochu zasekl. Obsah toho vzorce je příliš podivný. Navíc patřičný úryvek ve staré knize byl napříč proškrtnutý. Zkrátka jsme viděli, že výrobce té automatické figuríny byl pořád ještě v procesu výzkumu jádra.

Jelikož momentální výrobek byl nedokončený, nebylo nám jasno, jaký by jeho cíl. Výzkum od tohoto okamžiku bude nesmírná výzva. Ale Zanoba řekl, že je to osud; rozhodl se to celé udělat od začátku. Doufám, že se snažil ze všech sil.

„Promiň, že jsem tě nechal čekat.”

Došel jsem do obýváku; Zanoba, co srkal čaj, vstal.

„Mistře, promiň, že tě obtěžuju!”

Ginger a Julie, co stály v koutu místnosti, se po Zanobově vzoru v tichosti uklonily.

„Co tě sem přivádí?”

„Jelikož jsme náhodou byli poblíž, přišel jsem tě pozdravit.”

Takže se přišel pobavit.

„Dobrá, tak se prosím posaď.”

Ačkoli to bylo nezvyklé, nebylo to nic špatného. Zatímco jsem takhle přemýšlel, přišla za mnou Julie.

„Velmistře, tohle, je to hotové.” Jak to dořekla, předala mi figurínu. Je to domácí úkol, co jsem jí zadal. Duplikát Ruijerdovy figuríny.

„No, zlepšila ses. Jen dál takhle pokračuj.”

„Ano!”

Julie se vesele uklonila.

Zatímco jsem putoval na Begaritto, Julie dokončila zadanou figurínu. Figurína Ruijerda, kterou Julie vyrobila, nebyla špatná. Ačkoli měla za předlohu moji figurínu, stejně musím přiznat, že to udělala lépe než já. V postoji figuríny nejsou žádné chyby. Dokonce i cizím lidem by připadala úžasná.

Když ji Norn spatřila, zamumlala tiše: „To chci.” Dostala ji jako dárek. Později si ji uloží na poličku ve svém kolejním pokoji.

Přišlo mi to jako úspěch, a tak jsem Julii nakázal, aby Ruijerdovu figurínu začala vyrábět ve velkém. Ačkoli vyrobit jednu figurínu nějakou dobu trvá, je lepší vyrábět je pomalu jednu po druhém. Také podstupuje magický trénink. Až bude na čase jednu prodat, není špatné, že jich bude málo.

„Včera jsem se ve škole potkala se slečnou Norn.”

„Ach, vážně, setkaly jste se, co říkala?”

„Poděkovala mi, a tak jsem jí taky poděkovala.”

„Aha, to je skvělé.”

Pohladil jsem Julii po hlavě. Julie má trochu ztuhlé tělo, ale stejně mi poslušně dovolila se jí dotknout.

Takže Norn nedávno taky dokončila tu knihu. Ačkoli se začala učit šermu, nikdy nepřestala psát. Ten příběh je krátký; styl je trochu neomalený. A je tam jenom jedna historka. Vypráví o tom, jak Ruijerd bojoval pro svého pána, který ho přesto zradil, a Ruijerd se vypravil za pomstou. Celé to bylo o té historce s kopím. Ale stačilo to na to, aby to vyjádřilo jeho žal a také jeho tvrdohlavost. Když se to trochu zedituje, bude to stačit jako pohádka pro malé.

Přečetl jsem to Julii a moc se jí to líbilo. Vytrvale a neustále mě prosí, abych jí to znovu přečetl; nakonec jsem jí to četl ještě třikrát. Kdyby mě Ginger nezastavila, přečetl bych jí to počtvrté.

Dozvěděl jsem se, že když byla Julie malá, nikdo jí takové pohádky nečetl. Rasa trpaslíků to nemá ve zvyku. Nebo mám spíš říct, že ani jeden rodič na ni neměl čas. No, to je jedno, je to dobrý příběh.

Kvůli tomuhle jsem vlastně chtěl najít nějakou příležitost ty dvě, Julii a Norn, seznámit, ale už se setkaly. Norn se vážně střásla, když jí Julie oslovila jako slečno.

Každopádně hlavně že spolu vycházejí. Poznat se je první krok k dobrému vztahu.

Plán na zlepšení pověsti kmene Supardů každopádně postupuje dobře.

Výzkum a trénink. Dělat, co se dá. Dělat víc, než se požaduje; rozhodně se přepínám.

Někdo by mohl říct, že je lepší zaměřit se na jednu věc. Ale já se obávám, že nemám takové nadání. Platilo to v mém minulém životě a ani teď se to nezměnilo. Vždycky existuje někdo silnější. Ano, je možné se dostat na první příčku v akademii, ale na širém světě existují ještě silnější jedinci. Existuje nadání, které se nedá překonat ani snahou.

Ale není vždycky třeba vyhrát silou. Nevadí, když vyhraju v různých oblastech. Pokud není možné vyhrát v konfrontaci, jděte na to z jiné strany.

Ačkoli si tohle myslím, stejně můžu narazit na protivníka jako Manatitový hydra. Jen pro případ nouze musím mít dostatek sil, abych ochránil vlastní rodinu. Ale v boji na blízko pořád nejsem dost dobrý.

„Zanobo, chceš se podívat na Lucy?”

„Och! Na tvoji dceru?! Nevadí to?”

„Jasně, proč ně?”

„Ach ano! Slyšel jsem, že v jedné zemi, ale už jsem zapomněl v jaké, mají zvyk, že cizí lidé nesmí spatřit dítě pod pět let věku.”

„Já budu radši, když se podíváš; je lepší, aby jí požehnali různí lidé.”

No, prozatím není čas o tom tak komplikovaně přemýšlet. Za každou cenu musím zařídit, že všechny maličkosti v dohledu jsou udělané. Každý den trénink, magické cvičení, výzkum a setkání s různými lidmi... Teď se ani nemůžu srovnávat se svým minulým životem. Moje momentální situace je až příliš zatraceně dobrá. Takže není třeba nic uspěchat. Pokud člověk příliš spěchá, tak nevidí, co je kolem něj; a když je člověk slepý, někdy upadne. Přesně jako se stalo tehdy s tou hydrou. A proto všechno, co dělám, musím dělat usilovně.

Přemýšlím, co bude mým dalším krokem? Mám svou protetickou ruku. Výzkum pokračuje dobře. Vycházím se svými manželkami. Moje sestry a dcera jsou také zdravé. Pořád mám dostatek zdrojů. A můj život je stabilní. ...Takže teď co dalšího:

Je na čase, aby mě Roxy naučila magii řádu vodního krále.

---

9 školních zkazek

Zkazka 5 – „Šéf má rád malé děti.”
--------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>