Kapitola 138 - Řád vodního krále

Část 1

~ Na začátek trochu toho fanservisu... ~

Někde na Magické univerzitě zazněly vilné hlasy.

„Ne, přestaň!”

Před skladištěm, co si studenti předělali na převlékárny na tělocvik. Mladý muž pevně popadl za ruku dívku s modrými vlasy.

„Ech, řekni ano! Učitelko, prosím?”

„Ne znamená ne!”

Ale ta dívka jeho návrhy odmítla. Zakroutila hlavou. Ale i tak se chlapec odmítl vzdát: „Jednou, jenom jednou!”

„Řekla jsem ne. Pusť mě. Polední přestávka už skončila.”

„To neříkej!”

Chlapec ji pustil. Znepokojená dívka pročesala svoje okolí. Před převlékárnou se pořád promenádovalo pár studentů. Ale tiše odvrátili zrak od dívčina prosebného pohledu.

Proč? Protože ten chlapec byl až příliš děsivý. Byl to ten nejznámější padouch z okolí. Takže si všichni mysleli: i kdybych se jí pokusil pomoct, její osud je zpečetěn. A nejenom to, možná bych zakusil něco strašlivého. Jelikož to všichni věděli, nikdo nebyl dostatečně statečný, aby jí pomohl.

„Učitelko, prosím, popřemýšlej o tom. Ani jednomu to nebude nepříjemné. No, nejdřív to možná trochu nebudeš mít ráda, ale později to bude lepší.”

„No... Pravda...”

„Pokud mi prokážeš tuhle laskavost, udělám cokoli, o co mě požádáš.”

„Ach, ale...”

Ta chlapcova snaha si tu zdráhavou dívku získat neochabovala. Přiblížil se k ní, jako kdyby jí chtěl něco zašeptat. Kvůli tomu pohybu se dívka začervenala. Stydlivě sklonila hlavu a kroutila si svým trojitým copem.

„Přišel studentský výbor!”

Zrovna tehdy přišel ten nejpohlednější muž na kampusu. A za ním byla bělovlasá dívka se slunečními brýlemi.

„Kyaa! Pan Luke!”

„To je Tichý Fedds!”

Členové studentského výboru Luke a Fedds.

„Pane Luku, dneska jsi zase tak skvělý!”

„Obejmi mě~!”

„Vážený Feddsi, každý den vypadáš roztomile.”

„Prosím, ukaž nám svou tvář!”

Za všeobecného jásotu přišli k chlapci a dívce.

„Dostali jsme hlášení, že Rudeus napadl další studentku...” povzdechl si Luke.

Ten chlapec před ním se jmenoval Rudeus a ta dívka Roxy. Nebyla to studenka a nebyl to ani útok. Když si ta fakta ověřil, otočil se na patě a zamířil zpět, odkud přišel.

„Feddsi, zbytek nechám na tobě.”

„...Och.” Fedds se nervózně poškrábala za uchem a přikývla.

„Haa.” Když Luke odešel, i Roxy si povzdechla. „Studentka, co?”

„S tím se nedá nic dělat. Hodně lidí si pořád ještě neuvědomilo, že jsi učitelka, Roxy.” Rudeus s účastí přikývl. „Ech? Sylphy, co se děje?” Najednou si všiml, že se Sylphy tvářila nešťastně a měla trochu naduté tvářičky.

„Ehm, Rudi. To, že jsi s ní ženatý, ještě neznamená, že můžeš být tak energický. I dívky mají chvíle, kdy prostě nechtějí, víš?”

„Ech? Jo, jasně, to chápu.”

„No, i když je v tom Roxy lepší, jsem tu pro tebe i já...” zamumlala Fedds.

Rudeus přišel k Feddsovi, byl viditelně natěšený. Šťouchl do její jedné naduté tvářičky. Ta splaskla, ale druhá se nadula o to víc.

„Haha! Sylphy, ty žárlíš!”

Rudeus Feddse pevně objal. Ne dost na to, aby ji to naprosto uklidnilo, ale její hněv se utišil.

„Ž-žárlím, ne to...!”

„Neboj se, Sylphy. Nemám v plánu tě vynechat,” zašeptal Rudeus Feddsovi do ucha.

„Ech, co, takže... tím myslíš my tři...?”

„Správně. Požádejme spolu Roxy, aby nás učila.”

„Ehm, Roxy nás bude učit?”

„Samozřejmě, zná to ze všech nejlíp.”

Fedds se podívala stranou. A Roxy se okamžitě odvrátila.

„Ještě jsem s tím nesouhlasila.”

„To neříkej. Fedds to chce taky vědět?”

„A-ale je to trapné...”

Jakmile Rudeus Sylphy objal, začala sebou šít. Byla oblečená jako chlapec. Ale jak měla na nose sluneční brýle, nebylo jak poznat, jakou má náladu. Ale pravděpodobně už byla vlhká.

„N-no, je to pro Rudiho dobro... ne?”

„Sylphy!”

Rudea to dojalo a zabořil tvář do jejích vlasů. Vychutnával si tu jemnost a sladkou vůni. Jeho objetí ještě zesílilo. Fedds se poddala jeho pevným bicepsům a byla připravená na všechno. Příliš snadno.

Roxy té scéně přihlížela se závistí. Rudeus nepolevil v Roxině pronásledování. „Proč to odmítáš? Neříkej mi, Roxy, že mě nenávidíš?” řekl Rudeus a vyhlížel zraněně.

Roxy rychle přikvačila s odpovědí: „Ne, to ne! Mám tě ráda ze všech nejvíc, Rudi. Miluju, miluju tě!”

„Tak proč?”

„No, pokud tě to naučím, tak už nebudu mít nic, v čem bych tě porazila...”

„Koho zajímá nějaké soutěžení. Jen tvoje samotná existence je skvělejší než já!”

„Hej, Rudi. Teď když jsi to zmínil, nejsem tak skvělá, jak si myslíš. Jsem malicherná a děsím se, že mě můj student překoná.”

„Na tom nesejde. Myslím, že i tvoje malichernost je skvělá!”

„V podstatě může trvat pár měsíců, než se to naučíš? No, ty a Sylphy jste nadanější než já, takže to možná bude trochu rychlejší...”

Zrovna v té chvíli si Fedds uvědomila, že si možná něco špatně vyložila. Jak se vzpamatovala, zeptala se svého muže: „Ehm, promiň, Rudi. Ale o čem to mluvíme?”

Rudeus na Sylphinu otázku odpověděl: „Ach. Žádal jsem Roxy, aby mě naučila vodní magii řádu krále.”

Takže tak to bylo.

Část 2
– Rudeovo hledisko –

Cyklistika mládí. Jako když dospívající chlapec a dívka spolu jedou na kole. Chlapec, co šlape do pedálů, a dívka, co sedí za ním. Sedí stranou na zadním nosiči a pevně se drží chlapce kolem pasu, zatímco se nenápadně snaží udržovat odstup.

Čas od času se role taky vymění. Jak takhle jedou, nakonec dorazí k břehu řeky podbarvenému zapadajícím sluncem. Karmínové slunce ztajilo jejich zčervenalé tváře.

Zrovna teď jsem v podobné situaci.

Ačkoli slunce ještě visí vysoko na obloze. Ale před svýma očima mám Sylphin zátylek. Když jen trošičku vystrčím nos, užívám si Sylphiny sladké vůně, co hrdlo ráčí. Ovinul jsem paže Sylphy kolem pasu a překřížil je blízko jejího břicha. Držím její horní část v pevném objetí. Z prsou jde jasně slyšet Sylphino bušící srdce. To je úžasné.

Jen tak mimochodem, mezi našimi spodními částmi jsem udržoval mírný odstup. Důvod by měl být očividný. Dokonce i manželka si zaslouží trochu té slušnosti. A obtěžování zaneprázdněného jezdce je jako přivolávání nehody, tak jsem to slyšel ve svém předchozím životě.

„Matsukaze je tak dobrý kůň. Poslušný, spolehlivý a taky silný!” ozval se hlas. Podíval jsem se Sylphy přes rameno a viděl jsem hlavu s modrými vlasy. Roxy. Seděla před Sylphy.

„To je pravda. Tak skvělý kůň je vážně vzácný.”

Příjemně jsme spolu jeli na jediném koni. Roxy vpředu, Sylphy a já vzadu. Domácí zvíře, o které se rodina starala nejméně, Matsukaze klusal kupředu. Ti tři, co nesl na hřbetě, ho vůbec nezdržovali.

„Pokud si dobře vzpomínám, vybrala ho Ginger. Vážně se v koních vyzná.”

„Sylphy, taky se vyznáš v koních?”

„Ach, ne, moc ne. Ale v asurském paláci jsem viděla koně, kterého prohlašují za nejlepšího v zemi. Jezdil na něm kapitán rytířů.”

„Tak to musel být určitě skvělý kůň.”

Jakmile jsem to řekl, Matsukaze nahlas zaržál.

„Ach, promiň. Ty jsi taky skvělý. Co jiného čekat od koně rodiny Greyratů,” konejšila ho Roxy na honem.

Tenhle kůň rozumí lidské řeči? Nebo spíš má Roxy zkušenosti s koňmi? Ne, vlastně nezáleží na druhu domácích mazlíčků, pokud na ně každý den mluvíte, nakonec jim dokážete porozumět. Zdá se, že Aisha si s Jirouem často povídá.

„Ale sedět vpředu v mém věku je trochu trapné.”

Roxy měla ve zvyku během fyzického kontaktu skrývat svou červenající se tvář. Pravděpodobně má pocit, jako kdyby jela v dětském sedátku, když jede vpředu před člověkem, co drží otěže.

„Možná bych měla radši jet na Jirouovi.”

„Zakazuje se. To se zase snažíš utéct?”

„Nejsem malé dítě. Neuteču.”

Zatímco jsem poslouchal přátelské pošťuchování svých manželek, rozhlédl jsem se po okolí.

Jeli jsme po kraji města. Napravo byla malá říčka a nalevo rozsáhlé neoseté pole a les. I když jsme daleko na severu, v tohle roční období je tu spoustu zeleně. Zrovna teď jsme viděli pole s tarem a pšenicí, ale teď už je tu jenom širá pustina. Neplánovali jsme, jak daleko pojedeme, jen někam bez lidí.

Ryby v potoku skákaly ve sluncem zalité vodě. Byl to přítok hlavní řeky v Sharie. I když nejsme moc daleko od města, zarybařit si tu během pěkného dne by mohlo být pěkné. No, vlastně jsem ještě nikdy ryby nechytal.

„Když už jsme se na tom dohodli, mám v plánu vás to řádně naučit.”

Musí to být tady. Když se Roxy nakonec podvolila, měla jednu podmínku.

„To kouzlo, co vás naučím, je vodní magie řádu krále, [Blesk].”

Roxy vypadala trochu zdráhavě. Sylphy a já jsme ji pošťuchovali do ramene.

Takže Blesk, co? Jen ze samotného toho jména to zní jako ta blesková magie, o které často přemýšlím. No, tak mě tak napadá, že na tomto světě blesková magie neexistuje. Navíc to je řád krále. Určitě to musí být magie nahánějící hrůzu.

„Dobře, tady by to mělo stačit.”

Dojeli jsme na jedno místo a Roxy seskočila z koně. Přivázala Matsukazeho ke stromu, co byl silný zhruba jako moje stehno. Taková nostalgie. Na takovémhle místě jsem se naučil magii vodního světce a kůň byl taky takhle přivázaný.

„Učitelko, vzpomínáš si na Kalajava?”

„Ach. Paulův kůň. Taková nostalgie...” řekla Roxy s očima upřenýma do dálky.

Tehdy mi bylo 5. Od té doby uplynulo 12 let. Naučil jsem se spoustu věcí, ale konečně je na čase dosáhnout na řád krále. Mám pocit, že jsem to vzal velkým obloukem. Ach. Tehdy nám kůň málem zemřel kvůli blesku. Jen stěží přežil, ale nebylo by vůbec nic divného, kdyby zemřel. Roxy na to možná už zapomněla, ale jen pro jistotu.

„Tentokrát je to bezpečné, že?”

„Ano. Ale měl bys Matsukazeho zakrýt, aby se nenastydl.”

„Dobře.”

Dle jejích instrukcí jsem pro Matsukazeho vytvořil hliněnou pevnost. Matsukaze nenamítal a skryl se uvnitř.

„Takže si mám taky odstoupit?”

„Ne, to je v pohodě. Zvládnu to jenom jednou, takže se pořádně dívejte.”

Sylphy a Roxy si za hovoru navlékly pláštěnky. I během řádu světce nás to promočilo. Pokud bude pršet, pak jsou pláštěnky samozřejmě nezbytné, takže jsme si je přibalili.

„Všechno hotovo?”

„Ano.”

„Dobře.”

Roxy přikývla a ukázala na strom v dálce. Obrovský strom. Dokonce i takhle z dálky je jasné, jak je tlustý.

„Zamířím na tamten strom. Zvládnu to jenom jednou, takže se prosím dobře dívejte.”

„Dobře.”

Roxy přikývla a zhluboka se nadechla. „Fuu... Haa...”

Pozvedla svou hůl, zavřela oči a soustředila se. Doba na přípravu je na ni nezvykle dlouhá. Řád světce byl hned, ale řád krále musí být jiný.

„Fuu...”

Kdyby někdo použil oko magické moci, aby se na Roxy podíval, pravděpodobně by viděl, jak se kolem ní shlukuje magie. Roxy tak chvilku zůstala. A o něco později najednou řekla: „Takže začnu.”

Zadržel jsem dech.

Roxy zabodla hůl do země. Levou rukou držela hůl a pravou svírala magický kámen na holi. A pak začala se zaříkáváním, každý verš pečlivě odrecitovala: „Ach velký vodní duchu, synu císaře blesku, co vystoupal na nebesa!! Splň mé přání, shoď své dravé požehnání a ukaž tomuto titěrnému stvoření svou sílu! Nechť tvé božské kladivo udeří do kovadliny a ukáže svou pravomoc a pohltí zemi vodou!!”

Něco je špatně. Ne, tohle není správné.

„Ach, dešti!! Všechno znič a odplav!”

Najednou oblohu zakryla tmavá oblaka a úplně zčernala. A okamžitě začalo lít. Vál divoký vichr a okamžitě mě to promočilo. Oblohu křižovaly elektrické záblesky a brzy z toho vznikl blesk.

Ale tohle je jen pouhý Cumulonimbus řádu vodního světce.

„Ach velký duchu světla, pomoz císaři blesku na nebi!”

Když jsem si tohle pomyslel, Roxy pokračovala v zaříkávání.

„Copak jsi neviděl to, jenž stojí na zemi. Jak se arogantně zdvíhá proti císaři! Jako meč hromového boha ho sraz k zemi! Nechť tvá moc zazáří, ukaž zášť jeho veličenstva!”

Oblaka každým veršem hutněly. Ty temné mraky se srotily do jediného bodu. Byly těsně namačkané a se zápolením ze sebe vypouštěly záblesky světla. Brzy na to se smrskly na velikost hrášku...

„[Blesk]!”

Paprsek světla dosáhl do nebe. Nebo spíš. Ze stlačených mraků udeřil do země paprsek.

Udeřil blesk.

Bum!

S malým zpožděním se ozval hrom. Koutkem oka jsem zahlédl, jak si Sylphy zakryla uši a nakrčila tvář. Já mohl jenom s úctou přihlížet.

„...”

Neměl jsem slov. Oněmělý. Pěsti, co jsem bezděky zaťal, se mi třásly. Nasucho jsem polkl.

Po tom hromu nic nezůstalo.

Temné mraky zakrývající oblohu. Průtrž mračen očišťující zemi. A blesk jasný jako den. A ten velký strom v dálce.

Pryč, všechno je pryč. Jasná obloha. Po dešti zůstala jenom mokrá zem. Z toho stromu zbyly jenom uhlíky.

„Ha...”

Roxy se zapotácela. Její hůl spadla a ona také přepadla dopředu.

Přiběhl jsem k ní, abych ji chytil.

„Jsi v pořádku?”

„Hotovo. Při mé magické moci a i se svou holí to zvládnu jenom jednou... Ale důležitější je, ten Blesk, viděl jsi ho?”

„Ano, učitelko.”

Viděl jsem to. Rozhodně jsem to viděl. Zapamatoval jsem si celé zaříkadlo.

„Dokážeš to?”

„Zkusím to!”

Zanechal jsem Roxy v Sylphině péči a pozvedl svou hůl.

Arogantní vodní drak. Byl mým partnerem od mých 10 let a zakusil se mnou dobré i zlé. Možná že bych to dokázal i bez něj. Ale stejně jsem ho pozvedl.

Vybavil jsem si tu nedávnou scénu. A k nebi jsem zakřičel:

„Ach velký vodní duchu, synu císaře blesku, co vystoupal na nebesa!! Splň mé přání, shoď své dravé požehnání a ukaž tomuto titěrnému stvoření svou sílu! Nechť tvé božské kladivo udeří do kovadliny a ukáže svou pravomoc a pohltí zemi vodou!! Ach, dešti!! Všechno znič a odplav!”

Holí v mé ruce protékala strašlivá magická moc a vystřelila do oblak. Utvořila bouřkový oblak a začala zuřit. Na Cumulonimbus stačí jen tohle. Ale ještě nemůžu přestat. Kdybych teď přestal, možná by se ukázalo, že to nepůjde smrštit. Takže než se magie ustálila, přesunul jsem se k další fázi.

„Copak jsi neviděl to, jenž stojí na zemi. Jak se arogantně zdvíhá proti císaři! Jako meč hromového boha ho sraz k zemi! Nechť tvá moc zazáří, ukaž zášť jeho veličenstva!”

Každým slovem ta magie ještě víc běsnila. Silou a zoufale jsem tlačil dál. Byla to ukázka síly. Tahle magie vyžaduje kontrolu. Až do teď mi nikdy nebylo třeba vtlačit do kouzla takovou kontrolu. Možná se to nepovede.

Ne. Už jsem to dřív udělal. Na tenhle pocit si vzpomínám. Stejný pocit jako u vysokomocného kamenného děla.

Okamžik jasnosti. Ta kontrola byla okamžitě snazší.

„Blesk!”

V okamžiku, kdy jsem dokončil zaříkávání. Jsem cítil, jak se pod zhuštěnou magií otevřela díra. A tou sletěla magická moc.

Bum!

...Přistálo to. Udeřil velký blesk. Bez cíle. Ale dopadl na místo, kam jsem mířil.

„...”

A pak nic nezůstalo.

Oblaka na nebi zmizela. Zůstala jenom nádherná čistá obloha. Země byla mokrá od deště. A jejich pláštěnky pokryté kapičkami vody. Jenom stín vypálený na sítnici oka a zvonění v uších.

Úspěch.

„...Úžasné!”

Za mnou byl slyšet Sylphin šok.

Stal jsem se mágem řádu vodního krále.

Část 3

„Jsem z toho trochu otrávená,” řekla Sylphy po cestě zpět.

Když jsem já uspěl, Sylphy se o to také pokoušela.

Po jednom neúspěchu se jí povedlo aktivovat magii vodního světce Cumulonimbus. Ale v Blesku selhala. Selhala a také vyčerpala svoji magickou moc.

Vypadá to, že magická komprese je extrémně obtížná. Já to zvládnu pravděpodobně proto, že jsem ji náhodou používal pořád. Ale Sylphy je chytrá, takže si myslím, že na to po pár pokusech přijde.

„Mě se to pořád ještě nepovede jedenkrát z pěti pokusů,” řekla Roxy, aby Sylphy utěšila. Ačkoli to pro mě bylo snadné, myslím, že Sylphino selhání pomohlo Roxy zachovat tvář...

Z tohohle se zdá, že Sylphina magická moc převyšuje tu Roxinu. Pravděpodobně proto, že jako malá tak často trénovala. Ale Roxina magická moc není v žádném případě nízká.

„Rudi to zvládl na první pokus. To je úžasné!”

„Jo, myslela jsem si, že to tak možná bude. Ale zvládl to s takovou lehkostí, cítím se trochu ztraceně.”

„...”

Nevěděl jsem, jak mám odpovědět.

No ano, trénoval jsem magii od svých 2 nebo 3 let a dřel jsem, abych si navýšil svou magickou kapacitu. Ale abych se dostal na tuhle úroveň, musel jsem se také uchýlit ke své zvláštní konstituci. Snažil jsem se, ale mám pocit, jako kdybych nějak podváděl. A tak nevím, jak se do té konverzace zapojit.

Každopádně je na mě, abych své dvě vyčerpané manželky dovedl v bezpečí domů. A až se vrátíme, měl bych jim namasírovat ramena. Dneska žádná sexuální chvilka. Jsou unavené.

„Ach, Rudi, podívej! To je taková nádhera!”

Podíval jsem se k západní obloze, kam Sylphy ukazovala. Zapadalo tam karmínové slunce. Takový druh přírodní krásy je stejný na každém světě.

„Aach, taková nádhera.”

Ne, to ty jsi nádhernější. Bych měl říct.

„Fuu...”

Sylphy byla taky unavená, zlehka se o mě opřela. Měli bychom se domů vrátit ještě před soumrakem, ale měl bych zůstat ostražitý. Zrovna teď ani jedna z nich nedokáže použít magii. Pokud se objeví magické zvíře, ochráním je. Takže musím dávat pozor na okolí.

„...Poslední dobou někdy přemýšlím, jestli je tohle sen,” řekla Roxy najednou.

Sylphy zmateně naklonila hlavu ke straně. „Sen?”

„Ehm. Jestli ještě nejsem lapená v tom labyrintu a tohle je sen, než zemřu. Něco takového.”

Dál jsem ostražitě sledoval okolí, zatímco jsem naslouchal jejich konverzaci. Ty dvě si pomalu a vyčerpanými hlasy povídaly.

„Ten uplynulý půl rok byl úžasný. Vdala jsem se a stala se ze mě učitelka, jak jsem si přála. I kdybys mě považovala jen za překážku, Sylphy, když spolu takhle jedeme, nemůžu si pomoct a mám pocit, že jsem požehnaná.”

Překážka. Jak to Roxy řekla, Sylphy se trochu zachvěla.

„Ech? Překážka? To ne. Jsem ráda, že s tebou žiju v míru, Roxy. Kdybys mi chtěla Rudiho vzít, nemyslím si, že bych dokázala vyhrát,” řekla Sylphy bez zrnka sebedůvěry. Kvůli tomu jsem ji objal pevněji. S jednou rukou na otěžích mě druhou pohladila po ruce, jako kdyby mi chtěla říct „já vím”.

„Podle mě jsem akorát měla štěstí, že jsem se s Rudim setkala, když byl ještě malý... Kdybych se s ním nepotkala, pravděpodobně by se na mě ani nepodíval.”

„Tak to není...”

„Kdybych se s Rudim nesetkala, zrovna teď bych nebyla naživu.”

Kdybych se v dětství nesetkal s Roxy a Sylphy. Jak bych teď žil? Přinejmenším bez Roxy bych možná ještě teď byl zavřený doma. Kdybych nikdy nevyšel ven, nepotkal bych se se Sylphy. A přežil bych po metastázové události na Magickém kontinentu?

Kdybych se nikdy nesetkal se Sylphy. Pak bych nikdy nezamířil do Opevněného města Roa. A pak bych se nesetkal ani s Eris a Ghyslaine. Ale možná bych šel do školy. Co se magie týče, dříve nebo později bych se dostal do slepé uličky a požádal bych rodiče, jestli bych mohl nastoupit na Magickou univerzitu v Sharie. Možná že za jiných okolností by Paul nepožadoval, abych počkal do 12 let, a souhlasil by rovnou. Ale nebyla by tam Sylphy. Ani kdybych na ni čekal.

Možná bych se stejně skamarádil s Pursenou a Riniou a možná by se nakonec staly i mými milenkami. A pak po vystudování bych zamířil do Velkého lesa, abych tam žil se Zvířecí rasou. Ne, po té metastázové události bych zamířil zpět do Asury.

Ale měl jsem pocit, že bych se s nimi stejně nakonec setkal a znovu shledal. Ve sci-fi by se tomuhle říkalo Příčina a Důsledek. Jinými slovy osud. Osud.

„...”

Natáhl jsem ruce a objal jak Roxy, tak Sylphy.

„Rudi...”

Co se stalo. Co se nestalo. Zrovna teď je důležité ty dvě opatrovat.

V zapadajícím slunci jsme mířili domů.

Část 4

Když jsme dorazili domů, pokusil jsem se shrnout magii řádu Vodního krále [Blesk].

Logika za touto magií je celkem prostá. Vlij do nebe obrovské množství magie, pak ji stlač a udeř do určeného místa. To je celé.

Udělej mrak, dostaneš blesk. V tomhle ohledu jsou [Cumulonimbus] a [Blesk] kouzla ze stejné odnože. Co se týče síly, je to nejsilnější kouzlo v mém repertoáru. Soustředit kouzlo, co ze všech mých kouzel spotřebovává nejvíce magie, [Cumulonimbus] do jednoho bodu. Svou ničivou silou možná dokonce převyšuje Kamenné dělo. Takováhle síla v budoucnu bezpochyby přijde vhod.

I když se tomu říká Blesk, v podstatě je to magický stlak. Možná že ostatní kouzla královského řádu fungují na stejných principech.

Jakmile jednou odříkám zaříkadlo, dokážu pro to kouzlo použít němé zaříkávání. Příště bych měl vyzkoušet zkrátit dobu mezi [Cumulonimbem] a úderem blesku. Ale dokonce i když to budu trénovat, možná nebudu mít příležitost to použít. Kamenné dělo jako kouzlo zaměřující se na jediný cíl by mělo stačit.

[Blesk] je možná OVERKILL.

Pojďme to trochu zeslabit.

S touhle myšlenkou jsem vyzkoušel různé taktiky a náhodou vytvořil elektrický proud. Můžu použít němé zaříkávání, abych vytvořil miniaturní bouřkový mráček, stlačil jej a nastavil cíl pro [Blesk] a udeřil. Možná že napětí je příliš nízké, jeho moc je očividně slabá. Vážně nechápu ten základní princip, ale stejně. Možná je to slabé, ale když mi vyletěl z ruky, stejně mě to koplo.

No jo, nezemřu.

V tom nejhorším případě budu mít na chvilku necitelnou ruku.

Takováhle magie může způsobit újmu na svém tvůrci, takže v pohotovosti s tím moc nezmůžu. Ale s trochou cviku. Být schopen zneschopnit protivníka je užitečná schopnost. Elektrickému úderu se těžko vyhýbá. A elektřina umrtvuje nervový systém, takže by se to mohlo hodit proti lidem, co mají bojového ducha.

Zrovna teď nemám žádného pokusného králíka, ale pokud se Badigadi kdy vrátí, požádám ho, aby mi pomohl to otestovat. Možná že se to jednou stane mým esem v rukávu.

Jen tak mimochodem, i když už se to jmenuje [Blesk], abych rozlišil tuhle novou verzi, pojmenoval jsem ho [Elektřina].

Dneska jsem se naučil úžasnou magii.

---

9 školních zkazek

Zkazka 6 - „Šéf je netvor.”
--------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>