Kapitola 133 - Roxy učitelkou (3)

Část 5

Potom jsem si se Zanobou chvilku povídal. Týkalo se to panenek, co jsem viděl na kontinentě Begaritto. Když se Zanoba doslechl o skleněných panenkách, začaly mu zářit oči.

„Když už jsme u toho, jak se vede Julii?”

„Julie nedávno dokončila figurínu jedné osoby. Pravděpodobně se s tebou chtěla setkat a ukázat ti jí.”

Hm. Už je to hotovo. Totiž Ruijerdova figurína. Chci ji vidět. Chci ji vidět, ale...

„Aha. Ale pokud se vrátí večer, nevím, jestli se setkáme.”

„Hmm, máš nějaké plány?”

„Až učitelka skončí s pohovorem, mám v plánu se ukázat na pár dalších místech.”

„Učitelka?”

V tom okamžiku se ozvalo zaklepání na dveře.

„Rudi, jsi tu? Bylo to tady, ne?”

Byl to Roxin hlas. Zdá se, že zatímco jsme si se Zanobou povídali, pohovor skončil.

„Pojď dál, prosím. Zrovna jsem přemýšlel, že se o tobě zmíním.”

„Dobrý den.”

Roxy natočila hlavu a vstoupila do místnosti, zatímco se rozhlédla kolem. Ze vší té váhavosti byla trochu nahrbená. Pak pomalu přišla ke mně.

„Tohle je celkem ohromná laboratoř, že? Jestlipak nevadí, že sem takhle vtrhnu. Přece jenom mi přijde, že tu jsou věci, co by cizí lidé neměli vidět.”

„Roxy, na této škole neexistuje místo, kam bys nesměla vstoupit.”

„Není to jen něco, o čem jsi svévolně rozhodl, Rudi?”

„To je pravda. Ale sem můžeš.”

Když jsem to řekl, Zanoba ztuhl. Celý se chvěl.

„Zanobo, dovol mi tě představit. Tohle je Roxy M. Greyratová, moje učitelka.”

„Dlouho jsme se neviděli, pane Zanobo. Nejdůležitější je, že se zdáte v plném zdraví.” Roxy se Zanobovi velmi hluboce poklonila.

„O— o— o...”

Při pohledu na Roxy se Zanoba třásl po celém těle. Pak zvedl svoje třesoucí se ruce na vršek své hlavy.

„UOOOOOOOOOOOOO!”

„Jé—!”

A najednou ze sebe vypustil válečný pokřik. Vyskočil jako žába a pak přistál na všech čtyřech v prostraci. Roxy sebou roztřeseně trhla a napůl se schovala za mě.

„Dlouho jsme se neviděli, slečno Roxy! Aniž bych věděl, že jste mistrová mého mistra, jsem k vám byl nepředstavitelně drzý!”

„Prosím, zvedněte hlavu. Aby princ z království vůči mě, to je příliš. Co kdyby to někdo viděl?!”

Roxy se chovala celkem podezřele. Hádám, že se s tím nedá nic dělat. Mám ji pomoct?

„To nic, Roxy. Pokud si bude někdo stěžovat, já se o to postarám.”

„Taky říkáš takové absurdity, Rudi?!”

Roxy byla celá nervózní a vydávala ze sebe tiché „jé, jé”, i když nebylo proč být nervózní.

„To já bych měl žádat tebe, aby ses uklidnila. Není očividné, že by před tebou měl Zanoba padnout na kolena?”

„V-vážně? Můžeš mi říct důvod?”

„Hej, Zanobo. Je to přirozené, ne?”

Když jsem se podíval po Zanobovi, co byl pořád rozplácnutý na zemi, souhlasil se mnou.

„Ano. Neboť je mistrová mého mistra.”

Vidíš? I Zanoba to říká.

„Neříkej jen tak, že to je očividné, a řekni mi důvod!”

„Když přijde na očividné věci, tak neexistuje nic jako důvod. Nevadí, když to prostě klidně přijmeš, jak to je.”

„Ale...”

„Nedá se svítit, co? Zanobo, postav se.”

Jelikož by takhle naše konverzace nepokročila, řekl jsem Zanobovi, aby vstal. Jelikož je Zanoba vysoký, pravděpodobně teď vidí, jak se Roxy stáčí vlasy. Je celkem povýšený, jak se nad ní tyčí. No, to je jedno. Přece jenom to není tak, že měl v úmyslu být vysoký.

„Tak co? Zaměstnají tě jako učitelku?”

„Ano, naštěstí mistr Jinas... zástupce ředitele Jinas uznal mé schopnosti.”

„Jelikož jsi mě vychovala, je to jen přirozené, co?”

„Jelikož jsi vyrostl sám za sebe, nemyslím si, že by to mělo co dělat s mou učitelskou schopností.”

Každopádně se zdá, že se rozhodlo, že se od dalšího semestru stane Roxy učitelkou na této škole. Tohle se musí oslavit, hm.

Oslava. Oslava, co? Roxina svatební oslava. Oslava desátin mým mladších sester. Narozeninová oslava mého dítěte. Měl bych v budoucnu uspořádat jednu velkou rodinnou oslavu? V Paulově dopise se přece jenom psalo, abychom udělali velkou oslavu, až se vrátíme. No, to je do budoucna. Zrovna teď máme plné ruce práce, takže se tím budeme zabývat, až se různé věci zklidní.

„Ach, správně. Nebylo by dobré, kdybych nešel pozdravit i ostatní, co?”

„Správně. Jsem si jistý, že i ostatní budou překvapení, že ses vrátil, mistře.”

Zanoba se šťastně smál. Přidal jsem se k němu a taky jsem se zasmál. Jelikož se těším, až Roxy představím ostatním, nedá se nic dělat, že jsem se usmíval.

„Takže Zanobo, díky za ruku. Zase přijdu.”

„Dobře, až budeš mít zase chvilku, ukaž se tu. Julie bude mít přece jenom taky radost.”

„No samozřejmě.”

„Pokud se výkonnost té ruky zhorší, možná bude rychlejší to ukázat Cliffovi než mě.”

„Dobře.”

Takhle jsem se rozloučil se Zanobou.

Část 6

Chladnou chodbou se rozléhalo vrzání. Ten zvuk pocházel z mé protetické ruky. Za chůze jsem upravoval množství many, které jsem do ní vkládal, abych viděl, co je nejlepší. Pokaždé jsem ji sevřel a rozevřel, a tak moje protetická ruka vrže. Zdá se, že není možné ji nějak ztišit. Co jiného čekat od prototypu.

„Není ta protetická ruka magický nástroj?” zeptala se mě Roxy najednou, co kráčela po mé levici.

„Jo. Je to výsledek Zanobova výzkumu.”

„To je úžasné, co? Aby se tak přesně pohybovala.”

„To je pravda. Pokud jí dokážu tak snadno pohybovat, zdá se, že to zvládnu i bez tvé pomoci, Roxy.”

„Ach— To, to je pravda.”

Když jsem se na ni podíval, zjistil jsem, že se tvářila, jako kdyby udělala nějakou chybu.

„Promiň. Vážně jsem o tom nepřemýšlela, Rudi. I když pro tebe bude těžké, když nebudu s tebou, šla jsem se přihlásit jako učitelka...”

„Pokud tím myslíš moji levou paži, pak se nemáš čím trápit, Roxy.”

I když by mi to pomohlo, není to tak, že bych ji o to prosil. Je jasné, že na prvním místě je to, co chce Roxy. Jelikož se zdá, že mi chtěla pomáhat místo mé ztracené paže, nic jsem neřekl. Ale mám kolem sebe spoustu lidí, co jsou ochotní mi pomoct, kdybych se nějak trápil.

„Každopádně to je skvělé, ne? Že jsi dostal levou ruku.”

„Jo, s tímhle se tě můžu dotýkat, jak jen chci, Roxy.”

Jak jsem to říkal, poplácal jsem Roxy po rameni svou protetickou rukou. Cítil jsem Roxino teplo a měkkost přes róbu. Zdá se, že tahle ruka dokáže rozlišit i teplotu. Je velmi výkonná, co? Tahle moje ruka.

„Každopádně tě chci všem představit, tak pojď se mnou.”

„Představit... dobře!”

Roxy přikývla s nervózním výrazem na tváři.

---

Potom jsme je všechny jednoho po druhém obešli, nahlásil jsem, že jsem zpět, a představil Roxy.

Rinia a Pursena. Ariel a Luke. A pak Nanahoshi. Ačkoli mě napadlo, že bych zašel za Cliffem, z jeho laboratoře se ozývaly vášnivé zvuky, takže jsem to vzdal. Reakce lidí se lišily.

Riniina a Pursenina reakce byla obzvláště zajímavá. Stačilo, aby jednou potáhly Roxin pach, a začaly se třást. Těmto dvěma, co stáhly ocas, jsem řekl, že to je mistrová, co jsem uctíval a miloval. Jak jsem to řekl, ty dvě před Roxy sklonily hlavy. Pravděpodobně je to proto, že je Zvířecí rasa na takové záležitosti citlivá; tohle je člověk, proti kterému rozhodně nemůžou jít.

Naopak Ariel a Luke byli neteční. Když jsem je šel pozdravit po svém návratu, řekli něco sarkastického ve smyslu: „Takže ses tady ukázal, když ses vrátil, aha.” I když jsem to řekl takhle, nevyznělo to nijak vyčítavě. Bylo to kvůli tomu, že mi hodně pomohli s přípravami na cestu. Jelikož jsem to podělal kvůli nedostatečné přípravě, necítil jsem nic než hanbu. Proto jsem se jim omluvil.

No, ale to nic. Když jsem jim představil Roxy, zatvářili se bezvýrazně a vyměnili si jeden pohled. Nemohli uvěřit, že někdo tak mladě vypadající jako Roxy bude učit. Ale hádám, že nic jiného jsem od princezny země nemohl čekat. Ariel se s Roxy zdvořile pozdravila. Je to schopná žena.

Nanahoshi vypadala nemocně. Možná to bylo tím, že se nachladila, ale s kašláním se podívala na moji tvář a řekla: „Takhle budeme moct pokračovat ve výzkumu, co?” A vydechla si úlevou. Když jsem jí představil Roxy a řekl, že od příštího roku začne učit, odpověděla jen úsečným „skvělý”. Ale jelikož byla moc úsečná, pokračoval jsem ve vyjmenovávání Roxiných předností, a Nanahoshi odpověděla: „Pedo. Strašný.” A zamračila se. No, hádám, že obyčejná středoškolačka nebude schopná pochopit Roxinu skvělost.

Část 7

Pozdravili jsme se se všemi známými. Když jsme měli zamířit domů, Roxy nespokojeně našpulila rty.

„Rudi.”

„Copak?”

„Ačkoli jsem ráda, že jsi mě představil, mám pocit, že jsi mě trochu moc přecenil.”

„To rozhodně ne.”

„Vážně?”

„Jelikož se tvoje úžasnost nedá vyjádřit slovy takového člověka jako já, rozhodně to nestačilo, víš?”

Když jsem to řekl, Roxy na mě rychle ukázala prstem. „Ano, ano! Neděláš si ze mě náhodou legraci, Rudi?”

„To je směšné. Vždycky si tě ve vší vážnosti a velice považuji, učitelko.”

„Haaa, tak nějak mám pocit, že když mě oslovíš učitelko, není to nic jiného než tvoje utahování, Rudi.”

Roxy si zhluboka povzdechla. Ačkoli v mých očích to je řádné ohodnocení, zdá se, že Roxy to přijde přehnané.

„Ale tohle stranou. Představil jsi mě mnoha způsoby a dokonce jsi řekl, že jsem tvoje učitelka, ale nikdy jsi neřekla, že jsem tvoje manželka, ne?”

„Ach—”

Po těch slovech jsem si uvědomil svou chybu. Je to chyba, co se nedá napravit. Správně. Roxy už není Roxy Migurdia. Je to Roxy M. Greyratová. Já jsem ji tak představil a i Roxy tak o sobě mluvila. Proto jsem si myslel, že toho není třeba. Ariel by měla pochopit, co to znamenalo. Ale nevyjádřila žádné námitky a já si myslel, že to pochopila, ale...

Ale aha. Správně. Co jsem to provedl? Jelikož je Roxy úžasná, myslel jsem si, že je škoda, že se stala mojí manželkou. Ale aha. Chtěla, abych ji představil jako svou ženu, co? Ačkoli je druhá manželka, je to pořád manželka. Možná mi dokonce porodí dítě.

„Promiň, Roxy, moje srdíčko. Ale vážně tě miluju. Pokud chceš, nevadí mi, když pojedeme k tvým rodičům a nahlásíme jim náš sňatek, Roxy.”

„Uu, ne, to není třeba. Je to daleko, tak to uděláme až někdy v budoucnu.”

V budoucnu, co? Jestlipak se Robinovi a Rokari vede dobře. Jelikož jsem se oženil s Roxy, ti dva jsou jako moji rodiče. Také jim ještě dlužím od minula, takže za nimi chci zajet. Kdybychom prošli pár teleportačních kruhů, mám pocit, že bychom se tam mohli dostat za zhruba dva měsíce, ale...

„Rozumím. V tom případě někdy v budoucnu.”

Hádám, že prozatím je to v pořádku. Jednoho dne, až budeme mít dost času, bychom se tam měli vydat jako rodina.

Zatímco jsem přemýšlel o něčem takovém, vrátili jsme se domů.

---

9 školních zkazek
Zkazka č.1: Šéfova ruka létá

----------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>