Kapitola 133 - Roxy učitelkou (2)

Část 4

Mířím do Zanobovy výzkumné laboratoře.

Je to půl roku, co jsem mu řekl, že se vrátím za dva roky. Zanoba bude určitě překvapený. Jsem smutný kvůli Paulovi a Zenith. Ale nemám v žádném úmyslu do toho Zanobu zatahovat. Budu se chovat vesele.

„Tak jo!”

Zaklepal jsem na dveře. A aniž bych čekal na odpověď, vstoupil jsem.

„Velká novinka, Zanobo! Jsem jako naprosto zpět!”

„Fa—?!”

Zanoba s výrazem naprosté blaženosti se opíral o manekýnu v životní velikosti.

„...”

„...”

Po pár sekundách jsem se se Zanobou střetl pohledem. Přemýšlel jsem, co Zanoba zrovna teď cítil. Vím, že nepociťuje něco jako „mít rád” nebo „nenávidět”. To vím velmi dobře.

„...”

Odvrátil jsem pohled a zavřel jsem dveře. Zevnitř se ozývalo šustění a cinkání. Čekal jsem zhruba 10 sekund, než ty zvuky ustaly. Pak jsem zevnitř zaslechl „dále”, a tak jsem s duněním rozrazil dveře.

„Novina, Zanobo! Naprosto jsem se vrátil!”

„Oooooooooooch! Jestli to není můj mistr?!”

Zanoba a já jsme se chovali, jako kdyby se nic nestalo, a šťastně jsme se objali. Udělali jsme to bez zábran. Zanoba a já jsme přátelé. Nic jsem neviděl. Nic se nestalo.

„Vrátil ses celkem rychle. Slyšel jsem, že budeš pryč tak 2 roky.”

„No, hodně se toho událo a vrátil jsem se dřív, než jsem čekal.”

„Aby ses z cesty, co měla trvat dva roky, vrátil za půl roku... Co jiného od tebe čekat, mistře!”

Rozhlédl jsem se po okolí. Byly tam vyskládané etnicky působící panenky a bronzové sochy. Ačkoli jsem zvyklý na Zanobovu laboratoř, přišlo mi to nesmírně nostalgické. Možná proto, že už jsem tu nějakou dobu nebyl. A přesto za tu chvilku, co jsem ji neviděl, tu přibylo pár nových věcí. Konkrétně Juliin stůl je plný hliněných figurín. Zdá se, že i když jsem tu nebyl, neflákala se a dál tvrdě dřela.

„Co dělají Julie a Ginger?”

„Ty dvě momentálně nakupují a jelikož si zarezervovaly něco, co je skladem jenom večer, pravděpodobně se až do večera nevrátí.”

Aha, proto měl dostaveníčko se svou milenkou, soškou. Jelikož to byla tak vzácná příležitost, přemýšlel jsem, jestli jsem neudělal něco špatného.

„Och? Mistře, co se ti stalo s rukou...?”

Zanoba si najednou všiml mé levé ruky. S pochmurným výrazem se díval na mou paži, co od zápěstí dolů nic neměla.

„Tak se to stalo. Zvoral jsem to.”

„...Byl to nepřítel dost silný, aby ti vzal jednu paži, Mistře?”

„Byla to Hydra imunní vůči magii.”

„Hydra. Hm, to je ale netvor, hm.”

Zanoba si mnul bradu a o něčem přemýšlel. Když tak o tom přemýšlím, chyběla nám ryzí fyzická útočná síla. Kdyby s námi byl Zanoba, možná bychom Hydru skolili snadněji. Ale teď už je na takové řeči pozdě.

„Pokud byla imunní vůči magii, tak to pro tebe pravděpodobně byl taky drsný boj, mistře.”

„Jo. Nejenom to. I když si jí usekl hlavu, tak se prostě zregenerovala. Bylo to vážně těžké.”

„Hoo, aby se dokázala i regenerovat... Jak jste ji zabili?”

„Otec... Náš šermíř jí usekl hlavu a já krk sežehl.”

„Aha. Teď už to chápu. Ten nápad se sežehnutím rány byl určitě tvůj nápad, že, mistře?”

„Jen jsem slyšel podobnou historku.”

Když jsem pomyslel na tu bitvu, unikl mi povzdech. I když jsem věděl, jak se s tím vypořádat, skončilo to takhle. Čím víc mě za to chválí, tím se cítím strašněji.

„Vypadáš celkem deprimovaně.”

„I když se nám ji podařilo porazit, o hodně jsme přišli.”

„Ach, aha.” Zanoba se podíval na moji ruku a zdá se, že souhlasně přikývl. „Jelikož je to takhle, je to dokonalá chvilka.”

Zanoba se se šťastným úsměvem přesunul ke svému pracovnímu stolu. Se šramocením prohledal nejspodnější zásuvku.

„Prosím, podívej se na tohle.”

Ze zásuvky vytáhl model ruky. Ne, to není ono. Na ruku to má trochu divný tvar. Nemělo to moc daleko od rukavice. Je to model rukavice?

„Co to je?”

„Huhu, to je výsledek tohoto půl roku.”

„Ooch?”

„Přece jenom jsem se neflákal,” promluvil Zanoba, zatímco potlačoval smích. Objímat svoji sochu nebylo flákání, hm? Ne, k tomu nikdy nedošlo. Nic jsem neviděl.

„Takže, co přesně to je?”

„Správně, podívej se!”

S tváří, na které se zračila sebedůvěra, se chopil modelu rukavice, zatnul ruku v pěst a vrazil ji dovnitř. Pak odříkal: „Ach zemi, staň se mou paží.”

Jakmile Zanoba vyslovil ta slova, model rukavice sebou škubl. Ačkoli měl ruku zaťatou v pěst, pomalu se sama od sebe začala rozbalovat. Pohybovalo se to od zaťaté pěsti k otevřené dlani; a její prsty se jeden po druhém ohnuly. Každý ten pohyb byl neuvěřitelně hladký.

„Je to magický nástroj; ruka, co se pohybuje, jak si přeješ.”

„...”

„Mistře, jak jsi mi nařídil, zkoumal jsem s Cliffovou spoluprací ruku té panenky a nakonec jsme dokázali dojít k tomuto úspěchu.”

„...”

„Mistře...? Mistře?”

„J-jo. Promiň.”

Kvůli šoku nemám slov. No ano, řekl jsem mu, aby svůj výzkum zaměřil nejdřív na ruku, ale... Když si pomyslím, že vyrobil něco takového.

„Je to úžasné. Upřímně jsem v šoku.”

„Huhuhu, ještě je příliš brzy na šok. Přece jenom při použití tohoto magického nástroje se dá dokonce omezit moje moc.”

„Vážně?”

„Ano.”

Zanoba přimhouřil oči a hluboce to prožíval. Z toho jeho výrazu sálala radost. Že byl schopen omezit svou kletbu nadlidské síly, znamenalo, že bude schopen vyrábět figuríny. Takhle bude moct vyrábět věci, co miloval. Svýma vlastníma rukama. Pravděpodobně si ani nedokážu představit, jak je šťastný.

„Ach paže, vrať se do země.”

Po Zanobových slovech se ta rukavice přestala hýbat. Je to jako funkce zapnutí a vypnutí.

„Takže.” Zanoba ten magický nástroj natáhl ke mně. „Na, vyzkoušej si to. Když si to nasadíš a odříkáš [Ach zemi, staň se mou paží], stane se tvou paží. Když ji budeš sundávat, mělo by stačit, když odříkáš [Ach paže, vrať se do země].”

„Dobře.”

Jak mi bylo řečeno, vložil jsem svou levou paži do magického nástroje. Moje paže je bez ruky. Možná to bylo proto, že rukavice byla zaťatá v pěst, ale uvnitř bylo příliš mnoho místa. A měl jsem pocit, jako kdyby mi měla každou chvilku spadnout.

„Přijde mi, že mi to spadne.”

„To není problém. Zkus to zaříkadlo.”

„Jo... Ach zemi, staň se mou paží.”

Jakmile jsem to řekl, z paže mi to vysálo manu. Nebylo to velké množství. To je očividné, jelikož ji dokáže použít i Zanoba.

„Ach—”

V další chvíli vnitřek magického nástroje pevně přilnul k pahýlu mé ruky. Ten pocit pomalu vyprchával. Zároveň jsem ucítil svoje 'prsty'.

„...Jaké to je?”

Zkusil jsem pohnout levou rukou. Rozevřel jsem ji a znovu sevřel. Jeden po druhém jsem ohýbal prsty. Tahle zemská ruka bez kostí je jako moje vlastní ruka.

„Hýbe se to. Hýbe se to!”

„Ještě je v tom víc. Zkus se něčeho dotknout.”

„Dobře.”

Zkusil jsem zvednout vyřezávanou dřevěnou sošku, co ležela nedaleko. Je to soška koně zhruba velikosti pěsti. Můj smysl hmatu je trochu otupený a také hrubý. Je to, skoro jako kdybych měl pracovní rukavice. Ale je tu ten pocit, že jsem se konečky prstů něčeho dotkl.

„Tohle je úžasné. Dokonce jsi šel tak daleko a vložil si do konečků prstů hmat?”

„Ano. Pokud bys nic necítil, nedokázal bys vyrábět figuríny.”

Jo. bylo by třeba být schopen jemně upravit sílu. Pokud Zanoba vyrobil tuto rukavici s takovým úmyslem na mysli, určitě by neskončil jenom u základu. Zkusmo jsem konečky prstů zkusil aktivovat magii. Vyrobil jsem vodní střelu velikosti zhruba mého malíčku. Zdá se, že tahle rukavice nějakým způsobem nebrání použití magie. Tohle dokázal udělat za půl roku? I když to nemohlo být tak snadné... Přemýšlím, jestli je tohle ten případ: co má člověk rád, to dělá dobře.

„Nevěděl jsem, jestli to bude fungovat i bez ruky, ale zdá se, že s tím nejsou žádné problémy, hm?”

„Jo, pohybuje se to. Taky to má cit.”

„Čím víc many do toho vliješ, tím je ten vjem silnější.”

„Aach.”

„Ale pokud do toho vliješ veškerou svou moc, možná se to rozbije, co? Vyrobil jsem to tak, aby to bylo silnější než lidská ruka, ale prosím, dávej pozor.”

„Ukaž, ukaž.”

Jak jsem to zaslechl, zkusil jsem do rukavice vlít manu. Velmi rychle se mi zdálo, že tíha toho dřevěného koně zmizela.

„Úžasné.”

Jakmile jsem to řekl, z ruky se mi ozvalo křupnutí.

„Ach.”

„AAAA!”

Noha koně je naprosto zničená.

„Ach, aaaa... Mistře...”

Zanoba na mě káravě zahlížel.

„Promiň, odškodním tě...”

„Uuu... Tahle soška koně byla... vyrobili ji tradičním řemeslem ze zaniklého vévodství Giara... Druhá pravděpodobně neexistuje...”

„Já— pokud chceš, vyrobím ti novou. Ale bude ze zemské magie.”

Když jsem to řekl, na Zanobově tváři se najednou roztáhl úsměv. „Aach! Zdá se, že jsem tě přiměl to udělat. Moje upřímná omluva.”

I když řekl tohle, uložil sošku do stolu. Zajímalo by mě, jestli ji slepí dohromady nějakým spojovacím prostředkem. Modlím se, aby to zvládl dobře.

Zanoba se znovu otočil tváří ke mně a promluvil: „Vezmi si tu ruku. I když to je pořád prototyp, přece jen by to mělo být lepší než nic.”

„Vážně to nevadí?”

„Pokud mi ty a Cliff pomůžete, v mžiku budu moct vyrobit něco podobného.”

No, přece jenom má v plánu pokračovat ve svém výzkumu. Chci, aby se cit v rukavici ještě zostřil. Pokud by se zostřil, dokonce bych byl schopen mnout prsa. A nejenom to. Tahle paže je něco, co mi rozšiřuje sny. Například... Správně, bylo by zajímavé, kdyby se k tomu daly přidělat modifikace. Bylo by to praktické pro výrobu sošek, kdyby se mi konečky prstů proměnily ve vrtáky. Taky by mohlo být zajímavé, kdybych měl jednu typu hlavně pistole, z které bych mohl střílet magické střely.

„...Zanobo, tohle je úžasný vynález.”

„Že jo? I když to řeknu já sám, můžu se chlubit, že jsem vytvořil něco úžasného.”

A neomezuje se to jenom na zbrojířství nebo výrobu sošek. Dá se to použít dokonce i v lékařské léčbě.

Když si na tomto světě useknete úd, s léčivou magií vysokého řádu ho můžete znovu připojit. Zranění, při kterých byste na mém minulém světě museli vyhledat lékařskou pomoc, se dají snadno vyléčit základní léčivou magií.

Nevím, jestli to je kvůli tomuhle, ale nikdy jsem vážně neviděl věci jako protetické paže nebo nohy. I kdybyste něco takového hledali, najdete jenom věci jako dřevěnou nohu kapitána pirátů.

Pokud o něco naprosto přijdete, je těžké to vyléčit. Je jen pár lidí, co dokáží použít dostatečně pokročilou léčivou magii, aby člověku dorostly údy. Pokud byste zašli do Svatého Milisova království, pravděpodobně byste někoho našli. Ale s největší pravděpodobností to bude stát spoustu peněz.

Pokud byste tento magický nástroj prodali takovým bohatým lidem, pravděpodobně byste na tom vydělali. Ačkoli by to byla ztráta pro léčivé experty z Milisu, jsme na opačné straně světa a pokud využijeme Magické univerzity nebo Magické gildy, mám pocit, že by to mohlo vyjít.

Ne, vyjde to.

„Jak se tenhle magický nástroj jmenuje?”

„Ještě jsem ho nepojmenoval. Ani já, ani Cliff nejsme moc dobří na jména.”

„Vážně?”

Ale bylo by nudné nechat to takhle beze jména.

„Mistře, nepojmenuješ ho ty?”

„Ech, jo, když chceš, tak dobře.”

Není to tak, že bych měl nějaký skvělý smysl na jména. Ale když mě o to požádal, tak to nemůžu odmítnout. Podíval jsem se na paži, co se stala mou součástí, a přemýšlel jsem. Jelikož je to odnímatelná paže, okamžitě mi na mysl vytanula jedna věc. Rocket Punch nebo tak něco. Ale není to tak, že by mi paže mohla odletět nebo tak něco. Ačkoli přemýšlím, jestli bych to dokázal...

Taky mě napadlo jednodušší jméno jako Ruka slávy. Jako zmýdelnatělý vosk z ruky popraveného zločince. Rozhodně to nemá co dělat s úchylným středoškolákem v džínách a s bandanou na hlavě (Pozn.: Ghost Sweeper Mikami). No, přestaňme s takovými jmény. Tohle je výrobek první svého druhu na tomto světě. Proto by nemělo vadit, když prostě použiju jméno výrobce.

„Co takhle, kdybychom použili část jmen Zanoba a Cliff a pojmenovali to Zariffova protetická ruka?”

„Ale není v tom tvoje jméno, mistře.”

„To nevadí. Přece jen jsem k tomu nijak nepřispěl.”

„...Já si to nemyslím, ale... rozumím. V tom případě to je Zariffova protetická ruka prototyp 01, ne?” promluvil Zanoba šťastně.

A takhle se mé ruce dostalo magického nástroje Zariffovy protetické ruky. Ačkoli není tak obratná jako moje skutečná ruka a ani ten pocit není tak jasný, pohybuje se, jak chci a cítím. A když do ní vleju manu, je tu i obrovský rozdíl v síle. Ačkoli jemné doladění síly bude chtít trochu pocvičit, pravděpodobně si na to zvyknu. Co se týče mého cíle, pravděpodobně to asi bude něžně promnout Sylphina a Roxina prsa.

„Ačkoli si myslím, že je ji třeba ještě v hodně bodech vylepšit, musím pokročit ve svém výzkumu robotů. Co budeš dělat?”

„Hmm...”

Zdá se, že to má pár mušek. Například spotřeba many. Zdá se, že při Zanobově kapacitě by mu mana došla po 2 či 3 hodinách užívání. Dalším problémem je to, že prsty jsou tlusté a surové nebo že pocit hmatu je trochu utlumený. Pokud by se takové problémy dořešily, určitě bychom dokončili něco úžasného. Ale konec konců je to jenom vedlejší produkt výzkumu.

Naším cílem je vytvořit pohybující se figurínu. Tahle rukavice se bude dobře prodávat, bude to praktická věc a jednoho dne ji budeme moct i skutečně prodávat, ale pravděpodobně by nebylo dobré, kdybychom se tím zabývali nějak moc dlouho.

„Ne, naším cílem je nakonec vytvořit pohybující se figurínu. Na tohle nesmíš zapomenout.”

„To je pravda.”

„Proto to prozatím odlož stranou a pokračuj v analýze figuríny.”

„Myslel jsem si, že to řekneš, mistře.”

Zanoba a já jsme aktualizovali náš plán. Ta ruka je něco, co budeme dělat bokem.
-----------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>