Kapitola 134 - Třeťák

Část 1

První den jako student třetího ročníku.

Když jsem se vzbudil a sešel do obývacího pokoje, byla tam Sylphy. Kojila Lucy.

„D-dobré ráno, Rudi.”

„Dobré ráno, Sylphy.”

Už to jsou tři měsíce, co se dítě narodilo, poporodní pokrok je v pořádku. Matka a dítě jsou zdravé.

Myslím, že poslední dobou se Sylphy víc mění na dámu. Je to proto, že jí dorůstají vlasy nebo protože porodila dítě? Nebo je to proto, že se jí nahromadilo dvacet let zkušeností? Je v procesu, kdy se z ní stává nádherná žena jako hollywoodská herečka. Její silueta, kdy nic nedělá a jenom v tichosti sedí, je vskutku trofej mimo dosah ostatních. Až by ostatní váhali na ni zavolat. Prakticky se mi ulevilo, že když na ni zavolám nebo jí polichotím, je to pořád moje Sylphy.

„Lucy má dneska zase spoustu energie.”

Podíval jsem se na Lucy. Celým srdcem se tiskla k Sylphině prsu. Stejně jako já včera v noci. V tomto ohledu je dcera jako otec, co?

Lucy je zdravé, ale poddajné dítě. Je to jiné než u bratra nebo sestry, zdá se, že moje vlastní dítě je zvláštní. Kdykoli se něco stalo, nemoc nebo něco nejistého, ovinula mě zdrcující nervozita. Ale zdá se, že dítě je zdravé.

Když se Lilia podívala na Lucy, řekla něco, co mě překvapilo: „Vzpomínám si na dobu, kdy byl pan Rudeus malý.”

Reinkarnovaný člověk. Taková slova mi vytanula na mysl.

Na svém předchozím světě jsem byl darmošlap. Kvůli tomu jsem trochu nervózní. Nevím, jestli tohle dítě není nějaký reinkarnovaný špatňák. Kvůli této nervozitě jsem se své dcery zeptal v japonštině a angličtině, jestli se v jejím minulém životě odehrál nějaký zločin.

Hned, co se má dcera narodila a já ji měl tváří v tvář, jsem řekl něco jako: „Určitě to víš, ne? Tohle je jiný svět.” Ta silueta rodiče, co šeptá: „Jsi moje sluníčko! A já jsem tužka!” Je to sranda, co? Aisha, co se na mě dívala z ústraní, se chichotala a smála. (Pozn.: Pravděpodobně se jedná zase o nějakou narážku, ale nedokázala jsem ji rozluštit ani po konzultaci s různými fóry :( )

Nemám žádný důkaz, ale myslím si, že Lucy není reinkarnovaný člověk. Když slyšela můj hlas, smála se, ale neodpověděla nic než pár slov jako „Aba~” a „Abu~”. Je možné, že to skrývá, ale není moc dospělých, co by dokázali napodobit dítě. A i kdyby to vážně předstírala, člověk, co zoufale napodobuje dítě, není roztomilý. Ale Lucy roztomilá je. Tak moc, že se vůbec nenudím, když sedím vedle kolébky. Už mě nezajímá, jestli je reinkarnovaná nebo ne.

I kdyby se Lucina duše reinkarnovala, jen ji prostě velmi opatrně vychovám. Stejně jako Paul vychovával mě.

„Moje dítě je dneska také roztomilé.”

„Máš pravdu. Pročpak je asi tak roztomilá.”

„To proto, že její mamka je roztomilá, ne?”

Zezadu jsem ovinul ruku kolem Sylphiny hlavy a objal ji. Předstíral jsem, že ji líbám v zátylku, abych mohl zabořit hlavu do jejích vlasů. Ta jemná vůně byla vůně mléka. Byl to přírodní parfém.

„Ehehe, díky, Rudi.”

Sylphy se rozpačitě zasmála, zatímco se mi otírala o ruku. Pak jsem za sebou spatřil stát Roxy.

„Hm, Roxy. Co říkáš včerejšímu Rudimu?”

Roxy se zatřásla.

„Ech, ach... To, přijala jsem to dobře.”

„I když se z Rudiho stává drsňák, když se něco takového přihodí. Nebála ses?”

„Ne, není to děsivé. Bylo to podruhé a Rudi byl taky něžný... Takže, omlouvám se.”

„Není se za co omlouvat.”

„Aha...”

„Správně.”

Obě dvě byly pořád rozpačité, ale ne napjaté. Pořád se zachovávala dobrá rovnováha. Viděl jsem jejich úmysl se spřátelit. Něco jako vztah mezi třemi lidmi musí začít a setrvávat ze snahy tří lidí. Konkrétně Sylphy jsem způsobil potíže.

„Jí~dlo~, jí~dlo~, jí~dlo~, snídaně~ je tady~?”

To byla Aisha, co dorazila do obýváku s touhle písničkou. Ta písnička byla strašná. Pravděpodobně improvizovala. Zdá se, že geniální Aisha neměla žádné nadání na zpěv.

„Dobré ráno oběma paním mého bratra! Dneska máme obvyklou snídani, obecně je pořád stejná!”

Viděl jsem zelenou polévku a bílý chléb. Pak Aisha připravila ohřáté koňské mléko. V této oblasti se matkám, co porodily, dává koňské mléko, aby se jim dobře kojilo.

„Aisho, bez zdráhání vysvětli, co je k snídani.”

Za Aishou vešla Lilia. Zdá se, že byla zase v kuchyni.

„Polévka ze sladkých brambor a velkých fazolí a bílý chléb. A pak koňské mléko plné živin,” vysvětlila Aisha hrdě v reakci na Liliina slova.

Samozřejmě že jsem věděl, co to je – i kdyby to Aisha neřekla – protože jsme to jedli každé ráno. Ale i z něčeho takového se stane tradice.

„Dobře. Tak počkejte chvilku.” Lilia spokojeně přikývla a vyšla do druhého patra.

„Omlouvám se za zdržení.” Hned byla zase zpět se Zenith. Když Zenith přišla do obýváku, zastavila se a zírala na mě. Pak se v tichosti posadila na své místo.

„Dobré ráno, matko...”

Uplynulo několik měsíců a Zenith se paměť nevrátila. Ale postupně se mění. Obzvláště znatelné je, jak se chová, když je s Norn. Je jako dvou nebo tříleté dítě, takový je to pocit.

Přece jenom jsou věci, o kterých je třeba s vlastní dcerou přemýšlet. A tak jsem přemýšlel: budou se její vzpomínky postupně vracet? Pravděpodobně bude lepší se na celou situaci dívat z delšího hlediska.

„Tak pojďme jíst.”

Snídani jsme jedli společně. Po mé pravici byla Sylphy, po mé levici Roxy. Naproti mně byly vedle sebe Aisha, Lilia a Zenith. Kdyby tu byla Norn, seděla by vedle Zenith. Ačkoli si nevzpomínám, že bych se nějak rozhodoval o jejím místě, stalo se to zvykem.

„Ode dneška jsem také na škole, takže Lucy svěřím tobě.”

„Ano, paní Sylphiette. Nech to na mě.”

Dneska se jak já, tak Sylphy vracíme do školy. Já jsem ve třetím ročníku a Sylphy v šestém ročníku.

Zatímco jsem šel do školy, nechal jsem péči o dítě v Liliiných a Aishiných rukách. Ale Lucy byla pořád kojenec. Nemohla žít bez prsu své matky. V tomhle smyslu jsem také kojenec, ale to prozatím stranou.

Každopádně jsem najal kojnou. Je to žena jménem Suzanne ze sousedství: matka dvou dětí a také bývalá dobrodružka. Je to moje známá, ale tuhle osobu zatím pomineme.

„Díky za výborné jídlo.”

Teď je čas jít do školy.

Část 2

„Čau!”

„Dobré ráno!”

„Zdravím!”

„Dobrý den, šéfe!”

Když jsem vešel na školní pozemky, zdravili mě neznámí lidé. Je to jenom spodina. Copak ze mě vycházelo něco jako trochu důstojná atmosféra? No, tohle je také kvůli tomu, že se ze mě stal otec. Nejsem si toho moc vědom.

„Co jeeee!!!”

Když jsem o tom přemýšlel, pozdravil mě král veškeré spodiny.

„Šéfe, dobré ráno, mňau.”

„Ránko taky Feddsovi a paní Roxy, haf.”

Byly to Rinia a Pursena. I když se z nich staly seniorky, moc se nezměnily. Rinia byla drzá. Pursena okusovala nějaké maso ve stylu šunky.

„Šéfe, od rána tě do školy doprovázejí dvě dámy, taková pěkná pozice, mňau.”

„Nás jsi odvrhl a přivedl sis dvě, kruci, haf.”

„Protože tenhle rok dostudujeme, musíme si někoho najít, mňau.”

„To je pravda. Letos spolu svedeme souboj, najdeme si partnera a pak se vrátíme domů, haf.”

Cítím se hrdě. Evidentně já, co má v každé ruce květinu, je hoden závisti. Ne Sylphy nebo Roxy, ale já, muž: Šéf celé školy. Jsou to symptomy choroby nového vůdce.

„Obě se snažte.”

Dokonce i Sylphy se smála. Také s nimi prohodila pár slov. Byl to úsměv ženy, co má muže. Sylphy a ty dvě jsou rezervované, ale chovají se k sobě upřímně.

„Omlouvám se, zdá se, že jsem vám do toho vlezla.”

Ale zdá se, že Roxy to vzala vážně. Tváří v tvář těm dvěma sklonila hlavu.

„Mňau?!”

„Co?!”

A Rinia a Pursena zpanikařily.

„Ach, tak to není, mňau. Takhle jsem to nemyslela, mňau.”

„S-správně, totiž naše kouzlo nestačilo, haf, neměla jsem v úmyslu být na tebe ošklivá, paní Roxy.”

Obě dvě se omluvily. Jelikož Roxy je existence, kterou je třeba respektovat, je to nezbytné – ne, je to trochu nepříjemné. Kdyby ty dvě potkaly jen samotnou Roxy, řekly by něco jako „jsme lepší než tahle trpaslice, mňau” nebo „do háje s magickým kmenem, haf”. Něco takového bych jim neodpustil.

„Feddsi, určitě to máš těžké, ale snaž se, mňau!”

„I když tě zastínila, když jsi to ty, dokážeš to, Feddsi, haf!”

Po chvíli omlouvání obě dvě poplácaly Sylphy po rameni.

„Ech?”

„Je lepší tu druhou brzy poučit, mňau.”

„Vybuduj si své nadřazené postavení, haf.”

„Ohledně čeho?”

Sylphy o tom popřemýšlela. Pak to s „ach” pochopila a od pohledu jí bylo trapně.

„Ehm, řádně mě miluješ, Rudi?”

Rinia a Pursena hraně potáhly nosem.

„Je odvážná, mňau.”

„Je to dojemné. Fedds nijak nevyčnívá, takže je ten nešťastný typ. A když se harém rozšíří ještě o další tři nebo čtyři dívky, postupně ji bude ignorovat, haf.”

Říkají, co se jim zachce. Nemám v úmyslu oženit se s dalšími třemi nebo čtyřmi ženami. A i kdyby se to stalo, nemám v úmyslu Sylphy ignorovat. Nemám v úmyslu Sylphy zanedbávat, protože mi pomohla vlastním tělem.

Roxin případ jí možná přinesl špatnou zkušenost.

„Ech, to se nestane... Ne? Rudi?”

Kvůli slunečním brýlím jsem neviděl její výraz. Ale její hlas se mi zdál nervózní. Sylphy je v nitru možná nervózní. Musím ji ujistit.

„Samozřejmě že ne.”

Objal jsem Sylphy. Šeptal jsem jí láskyplná slovíčka, zatímco jsem ji hladil po zádech. Bylo by lepší, kdybych to řekl jasně a před lidmi.

„Miluju Sylphy!”

Jak jsem to prohlásil, kolem dokola se rozezněl velký potlesk. Sylphy zavěšená do mé paže celá zrudla.

„Ne, počkat— Rudi. Přestaň ve škole říkat takové věci.”

„Ačkoli to ty ses mě na to zeptala—”

„T-tak řekni to samé taky Roxy.”

Když jsem se podíval, Roxy ke mně vzhlížela. „Ne... Mě si nevšímejte.”

Pohled plný očekávání. Bez zaváhání jsem Roxy objal levou rukou. Roxy v mé levé ruce a Sylphy v mé pravé ruce. Ach, skvělé— květiny v obou rukách.

„Miluju je obě!”

Jak jsem to řekl, někteří studenti nespokojeně zahučeli.

Pravděpodobně to jsou Milisovi věřící. To nevadí. Já mám přece jenom jiné náboženství. Já jim do toho taky nebudu mluvit.

Ale jelikož jsme upoutali pozornost lidí okolo, Sylphy byla v tváří celá rudá.

„Z-zatím. Půjdu napřed k Ariel.”

„Jo, uvidíme se zase u oběda, Sylphy.”

„Ve škole jsem Fedds!”

Tak mě tak napadá, takové pravidlo jsme měli. Jelikož jsem skoro rok nebyl ve škole, zapomněl jsem na to. Myslím, že to nevadí, protože její chlapecké vzezření je už pryč? Kdokoli se podívá, spatří jenom nádhernou ženu v mužském oděvu. Ne, dokonce i v mužském oděvu je pořád roztomilá.

„Já taky půjdu, do sborovny.”

Když se Roxy ujistila, že Sylphy odběhla, také se se mnou rozloučila.

„Dobře, zatím, Roxy.”

„Ach, ve škole mi řádně říkej paní učitelko.”

Týká se to toho, abychom nemíchali práci a soukromí? Rozumím. Ale no vážně; Roxy je ode dneška učitelka. Učitelka. Má to pěkný zvuk. Vybavil jsem si, co jsme včera v noci dělali. Přemýšlím, jestli bych si mohl pronajmout kumbál, abychom to dělali celé hodiny...

Tehdy jsem si náhodou něčeho všiml.

„No... učitelko Roxy.”

„Copak, Rudee?”

Roxy na mě s klidnou tváří vzhlédla.

„Jelikož je dneska první den, učitelé možná mají ranní poradu.”

„Ach!” vykřikla Roxy, když si uvědomila, že pochybila. Tvář jí celá zmodrala. „P-promiň. Měla bych si pospíšit!”

Roxy nervózně odběhla do sborovny. Zdá se, že si trochu špatně vyložila rozvrh. Ale myslím, že to je přirozené. Není možné, aby učitelé měli stejný rozvrh jako studenti.

„Takže bychom taky měli vyrazit.”

„Mňau.”

„Doprovodím tě, haf.”

Zamířil jsem do třídy, s kočkou a psem jako doprovod. Dneska je třídní hodina.

Ačkoli mi manželky odešly, mám v obou rukách nové květinky. Jsem oblíbený? Ale Riniy a Purseny se ani nedotknu. Fufu, být mužem je těžké.

„Jen tak mimochodem, něco jsem zaslechla, mňau.”

Rinia najednou zastříhala ušima mým směrem. Z očí jí sálala zvědavost.

„Nějaký drb?”

„Ano, mňau. O tom, že jsi bojoval s tak mocným nepřítelem, že jsi přišel o svou levou ruku, mňau.”

„Vážně...”

To mi připomíná, že jsem jim řekl jen o svém návratu a o tom, že se z Roxy stala učitelka. Jenom Zanoba si vyslechl podrobné hlášení. Vyslepičil to ten chlápek někomu? Ne, možná to Cliff slyšel od Elinalize.

„Co jiného od tebe čekat, šéfe, mňau— jít na Magický kontinent, bojovat proti Sedmi světovým velmocím a zvítězit jen za cenu levé ruky!”

„Ha?!”

Co to je? Sedm světových velmocí? Odkud se vzala taková strašlivá slova?

„Navíc protivník ve zmatku uprchl. Co jiného čekat, haf.”

„Po-po-po-počkejte chvilku.”

Co to je? Která zkazka je až takhle přemrštěná? S takovými věcmi prosím přestaňte. Navíc jak mám zareagovat na to, že jsem jednostranně vyhrál proti Sedmi světovým velmocím, a sám? Co mám dělat, když se o tom dozví skutečných Sedm světových velmocí? Kdyby se o tom doslechl Orsted...

„Takže to si teď myslíme o tvojí historce, mňau, teď je na čase to pořádně rozšířit— Mňauuu!”

Popadl jsem Riniu za ocas a plnou silou za něj zatahal. Potom následovalo drápání vytaženými drápy, kterému jsem se vyhnul díky svému démonickému oku. A pak se Rinia držela za ocas se slzami v očích a zahlížela na mě.

„Co to děláš, šahat neposkvrněné dívce na ocas, mňau!”

To zahlížení jsem jí vrátil.

„Nešiřte zkazky o tak přehnané historce.”

„Ech?! Ach, p-promiň, mňau.”

Tyhle dvě už se dřív provinily šířením zkazek. Prvně to bylo rozhlašování, že mám ED. No, to je v pohodě. Zdrojem byla pravda. Ale tentokrát je to jiné. Tohle je škodlivé. V nejhorším případě smrtelné. Je to nebezpečná zkazka.

„Slyšeli jsme to od Zanoby, haf,” dodala najednou Pursena.

„Šéf bojoval proti Hydře, co je odolná vůči magii, haf. Zanoba řekl, že kdyby cestoval s mistrem, tak by jeho skvělá levá ruka nebyla ztracena.”

„Správně, mňau. Ale my jsme to prostě nepovažovaly za dost skvělé, mňau. Kvůli tomu jsme chtěly ještě víc rozšířit tvoji skvělost, šéfe...”

„To není vaše starost.”

No ano, trochu jsem zesílil. Ale nakonec když na tom záleželo, jsem bezohledně selhal; jsem k ničemu. Nepřeji si tak vysoké ohodnocení.

„Ale i když nic neuděláme, když lidé spatří tvoji levou ruku, rozšíří se mnoho zkazek, haf.”

„Správně, mňau, i když řekneme něco jiného, nic se nestane.”

„...”

Zdá se, že jsem na této škole celebrita číslo jedna, nedá se nic dělat, pokud vzniknou takové zkazky. Ale prosím přestaňte s tou zkazkou o Sedmi světových velmocí. Každý den si vzpomínám na ten den, kdy mě Orsted málem zabil.

„Jaké fámy tu poletují?”

„Ano, mňau, ještě jich pár je, mňau.”

Tak si je vyslechnu všechny.

„Bojoval proti kmeni Supardů.” Ověřeno.

„Zastavil smečku o milionu netvorů, a to sám.” Ověřeno.

„Uspěl v pradávné magii, ale při reakci přišel o ruku.” Zdá se, že tu poletuje mnoho nepodložených zkazek. Myslím, že ty absurdní zkazky brzy zmizí.

„Hmm...”

Přemýšlej o tom, o Sedmi světových velmocí, měl bych tu zkazku znát. Celebrita číslo jedna bude zdrojem zkazek, ať už vyhraje nebo prohraje. Neměl bych se bát, že se na škole trochu rozšíří fámy.

„Z-za ten ocas se omlouvám.”

„Lidská rasa tuhle bolest nezná, mňau. Tahat nevinnou dívku za ocas je neodpustitelné, mňau.”

„Příště tě pozvu na rybu.”

„Jo, můj šťastný den! Nevadí, když někdy uděláš chybu, mňau.”

„Já bych ráda červené maso.”

Za hovoru s Riniou a Pursenou jsem se přesunul do třídy.

Část 3

Třídní hodina probíhala jako obvykle. Střídmě tam sedělo pět lidí se mnou ve středu: Zanoba, co si hrál s figurínou. Julie, co jej napodobovala. Rinia, co si pilovala nehty. Pursena, co jedla maso. A Cliff, co měl otevřenou knihu a studoval. Za ním stála Ginger, ale té si nevšímejte.

Na tuhle scénu jsem si velmi zvykl. Nikdy mě nenapadlo, že za rok už tu dvě z nich nebudou. Rinia a Pursena letos dostudují. No, pořád zbývá jeden rok. Jeden rok bude v mžiku pryč.

„Což mi připomíná, Rudee.” Cliff najednou zvedl tvář od knihy. „Nepřišel bys za mnou na návštěvu?”

Vypadal nespokojeně. To mě připomíná, že jsem se s Cliffem za těch pár měsíců po návratu domů ani jednou nesetkal. Dneska je to poprvé.

„Promiň, seniore Cliffe. Když jsem za tebou přišel, vypadalo to, že jsi zaneprázdněný Elinalize. Takže jsem se toho zdržel.”

„No, vážně jsem nějakou dobu byl s Lize. Ano, takhle to je nevyhnutelné. Je to taky moje chyba,” řekl Cliff a stáhl se.

Ale Ariel je taky taková; lidem tady by nevadilo, kdyby to byla jenom krátká návštěva. Když jde o dobrodruhy, je to ještě kratší.

„Ale měl jsi mi dát vědět, když se ti narodilo dítě. I když jsem pořád ve výcviku, i tak se za tebe budu modlit.”

„Aha...”

„Jo, promiň. Jelikož nejsi Milisův věřící, modlitby není třeba? Ale poslední dobou mi přijde, že se mi vyhýbáš. I když máš plno práce s péčí o dítě, přece by nevadilo, kdybys mě čas od času navštívil v laboratoři, ne? Na to si čas najdeš, ne?”

Teď, když to tak řekl, jsem se mu možná vyhýbal. Nemám důvod, abych se s Cliffem nechtěl setkat. Netřeba říkat, že se to týká Roxy. Mám dvě manželky a Cliff je Milisův věřící. Nebude z toho šťastný.

„Nebo jsi možná měl nějaký důvod, proč jsi mě nechtěl vidět? Pokud nějaký takový důvod existuje, chci to slyšet od tebe.”

Dneska byl Cliff velmi tvrdohlavý. Pravděpodobně už si detaily vyslechl od Elinalize. Ale Elinalize se to také týká.

[Pokud je to věc, co náboženství nedokáže odpustit, ale přesto to odpustí, pak mi ta nádoba jménem Cliff přijde skvělá.]

Možná řeknu něco takového.

Netřeba říkat, že není nezbytně nutné, aby Cliff svolil k mému sňatku s Roxy. Ale nebylo by pěkné, kdyby kvůli tomu došlo mezi námi k rozkolu.

Prozatím zkusím tančit, jak si Elinalize pískne. Řeknu to; Cliff mi odpustí. Pokud mi odpustí, já ho pochválím za jeho štědrost. Cliff se bude cítit dobře. Nikdo na tom nebude bit.

Dobrá, jsem loutka. Budu tančit a zpívat a řeknu to: „Vlastně...”

„S dovolením.”

A dveře do třídy se otevřely a přehlušily můj hlas. Do třídy vstoupili dva lidé. Učitel, co měl naši třídní hodinu vždycky na starosti. Jakže se jenom jmenoval? No, to je jedno.

A za ním vešla pěkná dívka. Se siluetou zahalenou v róbě, ospalýma očima, upřímným výrazem a trochu nervózní. Je to dívka, která se vždycky a za všech okolností snaží ze všech sil. Je to dívka, kterou chci bezděky obejmout. Tím myslím, Roxy.

„Třído, představuji vám novou třídní učitelku, co bude mít na starosti zvláštní studenty.”

„Jsem Roxy M. Greyratová.”

Jak předstoupila, sklonila hlavu. Zanoba a ostatní ji sledovali vyjeveným pohledem.

Bývalý třídní učitel pokračoval v řeči, aniž by si nás všímal: „Ačkoli příslušníci jejího kmene vypadají mladistvě, je jí kolem padesáti. Protože má pouto s lidmi v této třídě, převezme vedení nad touto třídou. Ze začátku bude mou asistentkou, ale od příštího roku bude oficiální třídní učitelkou, takže vás všechny žádám—”

„Mňau! Co bude s vámi, pane Samsone?!”

Když se na to Rinia zeptala, třídní učitel přikývl. Zdá se, že se jmenuje Samson. Je to namakanej chlápek, ale není to gay. Je to člověk, jehož rysem je nemít žádný rys.

„Příští rok se vrátím do svého rodiště, protože už v této třídě nemám žádného příbuzného.”

„To mě připomíná, kam se poděla seniorka Ren?”

„Moje mladší sestra se přidala k jednotce magických rytířů ve vévodství Neris. Zdá se, že je v pořádku. Ale nevím, co za malér vyvede, když ji nechám samotnou.”

„Vážně, mňau?”

Tohle jsem se dozvěděl později. Původně měl třídní hodinu třídy zvláštních studentů na starosti někdo, kdo měl zvláštní vztah s některým ze zvláštních studentů. Možná to bylo proto, že mnoho zvláštních studentů bylo svérázných. Bylo žádoucí, aby třídní učitel byl někdo, kdo jim mohl být otěžemi nebo okovy.

Zdálo se, že nynější třídní učitel Samson byl příbuzným studentky, kterou po jejím vystudování nahradil Cliff. Ta absolventka měla význačný magický smysl a je členem vládnoucí rodiny jedné ze zemí Magického triumvirátu, vévodství Neris. Rinia a Pursena jí byly velmi zavázané.

Každopádně se zdálo, že Roxy, co měla vztah se mnou a znala se se Zanobou, byla ideálním kandidátem.

Roxy předstoupila, rozhlédla se kolem a řekla: „Myslím, že už jsem se mnohým z vás představila. Moje jméno je Roxy M. Greyratová. Jsem druhá manželka Rudea Greyrata, co sedí támhle. Ačkoli vztah mezi studentem a učitelem je něco jiného, dopředu vám děkuji.”

„...”

Cliffa se to dotklo. Určitě to spojení „druhá manželka” chtěl slyšet z mých úst. Pak by Roxy přijal. Ale ten plán je zničený.

„No... seniore Cliffe.”

„Hoo, druhá manželka. To nemáš nic, čemu se říká počestnost?”

Jak jsem promluvil, začalo kázání.

„Ne. Myslím, že mám nedostatečnou počestnost.”

„Ale ten den jsem ti požehnal, protože jsi řekl, že budeš milovat jenom Sylphy?”

„Ano, za to ti velmi děkuji.”

„Samozřejmě nic dalšího neřeknu, protože vím, že nejsi Milisův věřící. Ne, místo toho bych ti měl poblahopřát. Blahopřeju.”

„Děkuju.”

Cliff potáhl nosem.

„Někdy tvoji mladší sestřičku potkávám v místním kostele. Řekla, že do budoucna si najde manžela a bude s ním mít stejně důvěrný vztah jako její bratr a Sylphy. Co ti řekla, když jsi domů přivedl druhou manželku?”

„Byla naštvaná.”

„Samozřejmě, každý den se modlila za bezpečný návrat tvůj i tvého otce. Byla vskutku velmi ráda, že jsi přežil a vrátil se domů.”

„Ale nakonec mi odpustila.”

„Samozřejmě že ti nakonec odpustila. Vyhodil bys ji z domu, kdyby namítala až do konce.”

„Ale já ji nikdy nevyhodím...”

„Samozřejmě že bys to neudělal. Ale kdybys byl na místě slabé dívky, tak bys to nevěděl, ne? Ona přišla o svého otce, takže jsi jí zůstal jenom ty, na koho se může spolehnout. Přemýšlím, jestli byste neměli víc přemýšlet i Norniných citech.”

„Dobře.”

„Není dobré si brát příliš mnoho partnerek, neboť ženy nejsou žádné trofeje.”

Brní mě z toho uši. Ale i tak je úplně stejný jako katolický kněz. Z Cliffa dneska sálal zastrašující pocit.

„Dobře... no, seniore Cliffe.”

„Copak, Rudee?”

Poděkuju mu, protože jsem se dostal k informaci, kterou jsem nikdy předtím neslyšel.

„Děkuju, že si hraješ s Norn.”

„Dělal jsem jí společnost jen proto, že jsem ji viděl v kostele... Ach, a nenechávej takové malé dítě samotné. Ačkoli je zdejší okolí bezpečné, v postranních uličkách dochází k únosům.”

„Dobře, budu si to pamatovat.”

„Dobrá. Tvé hříchy ti odpustím, pokud se budeš kát, neboť pán Milis je velkorysý pán.”

„Ano, děkuji.”

Bylo mi odpuštěno. Přece jenom bylo tohle jako nějaká zpověď? Ale moje následné jednání s Norn bylo určitě nedostatečné. Od teď k ní budu dvakrát tak laskavý.

„Takže, konverzace je u konce, co se týče komunikace—”

Když Cliffovo kázání skončilo, profesor Samson pokračoval v třídní hodině. Roxy, co stála vedle něho, se tvářila, jako kdyby chtěla utéct. Když jsem jí vzduchem poslal polibek, trochu se zasmála a vyhubovala mi.

Část 4

Pak to probíhalo bez větších rozdílů jako vždycky.

Sledoval jsem, jak jsou na tom Zanoba a Cliff, pomáhal jsem Nanahoshi, ve volném čase jsem zkoumal kameny absorbující magii a psal jsem knihu. Jako obvykle mám spoustu věcí na práci. Při pomyšlení na staré časy, kdy jsem dělal jenom jednu nebo dvě věci za den, jsem cítil nostalgii.

Co se týče času po škole, když skončilo vyučování, došlo k pár změnám. Předtím jsem Norn vyučoval a teď ji učím šerm.

Bojím se, že když ji budu učit šerm, její známky se zhorší. Jelikož prohlásila, že se bude snažit ze všech sil, prozatím to budu jenom sledovat. Měla by se do toho rychle vrhnout, když je teď motivovaná.

Co se tohohle týče, prozatím to vypustím.

Když vyučování skončí, jdu se setkat se Sylphy a Roxy a pak společně vyrazíme domů. Když má Sylphy noční službu, jdu jenom s Roxy. Když má Roxy prodlouženou profesorskou poradu, jdu domů sám. Někdy chodím také s Norn.

Dneska jsem šel se Sylphy. Po cestě domů jsem ji držel za ruku a mluvili jsme spolu o hodně věcech. Hlavně se to týkalo školy. Povídá se, že v novém semestru hledá studentský sbor nové členy.

„Taky by ses měl přidat, Rudi.”

„Na to nemám čas.”

Po téhle replice jsme se za mírného flirtování vrátili domů.

„Jsem doma.”

Když jsem se vrátil, Aisha mě objala. „Vítej zpět, brácho, chtěl bys večeři? Lázeň? Nebo... mě?”

Kde se tohle naučila? Ne, naučila se to ode mě. Ale já to neučil Aishu. Ale Sylphy.

Nejdřív jsem řekl „mě”, pak jsem ji polechtal v podpaží. Ona se rozesmála a utekla ode mě a Lilia jí dala pohlavek.

Potom byla koupel. Ačkoli ji Aisha zahrnula mezi své možnosti, lázeň nebyla připravená. Také pořád ještě vařila večeři. Nakonec nebylo jiné volby než to „mě”.

No, to nevadí. Naštěstí Aisha koupelnu v poledne uklidila. Jenom jsem dodal vodu, takže jsem to připravil rychle.

Často se radši koupu s někým. Domácím nepsaným pravidlem se stalo něco ve smyslu: kdykoli máš příležitost, jdi do lázně v páru. V jaké zemi by bylo takovéhle pravidlo? No, na tom nesejde.

Dneska jsem se koupal s Aishou. Ačkoli je Aishe už jedenáct, je upřímná a nemá ani krapet stydlivosti. Kdybych se o tom zmínil mladému muži uprostřed puberty, okamžitě by si to špatně vyložil.

„Aisho, zakryj se vpředu látkou.”

„Proč?”

„Je to slušnost.”

„Dobře.”

Co se skromnosti a stydlivosti týče, myslím, že by se Aisha měla držet Norn.

Mladší sestry jsou vážně něco pěkného. Aisha se mi natlačila mezi nohy, zatímco jsem ji myl. To, jak mě žádá, abych jí umyl vlasy nebo záda, je vážně roztomilé. Kdyby mě dokázala vzrušit, pravděpodobně bych jí navrhl, aby se stala mou třetí manželkou. A vytvořil bych tak situaci jako v pekle.

Kdyby Sylphy nebo Roxy udělala to samé, co Aisha, překročilo by to mou trpělivost. Ačkoli v jejich případech se dá říct, že není třeba se zdržovat.

Každopádně to jsou příjemné chvíle strávené s mou mladší sestrou. Zatímco jsem ji myl, vyslechl jsem si od ní události dne: Že Lucy je roztomilá. Že má obavy ohledně Zenith. Že Lilia spala u okna. Že na zahradě zasadila novou rostlinu. Byly to bezvýznamné historky.

Ach, ano, dal jsem Aishe rýžová semínka z Begaritta a zeptal jsem se jí, jestli je bude schopná vypěstovat. Spolehlivě mi odpověděla: „Až se trochu oteplí, zkusím je zasadit.” Když to nechám na geniální Aishe, nakonec mě nechá ochutnat rýži. Těším se na to.

„Jsem zpět.”

Když jsem vyšel z lázně, vrátila se domů Roxy a dle libosti se navečeřela. Dneska k večeři je dušená říční ryba, chléb, fazole a brambory. Zkrátka jako obvykle.

„Díky za večeři.”

Po jídle Sylphy nakojila Lucy. Lucy je poslušné dítě, ale jí dost. Ztloustne v budoucnu? Nechci, aby byla Sylphina dcerka roztažená do šířky. Až vyroste, přiměju ji cvičit. Tak.

Po večeři jsem trávil čas v uvolněné náladě. Učil jsem Aishu magii; Roxy se ve svém pokoji připravovala na zítřejší vyučování. Sylphy si hrála s Lucy, ale někdy také cvičila magii. Trochu by mi vadilo, kdyby nás přišel navštívit pásovec Jiro. Jen tak mimochodem, o Jira se stará Aisha. Aisha ho dobře vycvičila a stával se z něj věrný a úslužný hlídací pes.

„Takže nás prosím omluvte. Dobrou noc.”

„Dobrou noc.”

Zenith a Lilia chodí spát brzy. Aisha jde spát taky brzy, hned po studiu.

„Takže... Sylphy.”

Když všichni usnuli, pozval jsem manželku do ložnice.

„Dobře...”

Sylphy mě chytila za lem šatů, červenala se přitom. Když udělá něco takového, jsem se silami v koncích. Zvedl jsem si ji do náruče a odnesl ji do ložnice. A je čas na oslňující noční chvilky.

Když jsem se uspokojil na těle i duši, rychle jsem usnul s tím malým tělem své manželky v náručí.

Část 5

Než jsem doopravdy usnul: čekal jsem, dokud moje žena neusne; vylezl jsem z postele. Mým cílem byl sklep. Sestupoval jsem po schodech po špičkách a když jsem se letmo podíval zpět na schody, otevřel jsem tajné dveře ve sklepě.

Tam byl oltář, v kterém se něco skrývalo. Uložené předměty boha. Ta látka a tamta látka. (pozn.: kalhotky a cár z prostěradla, pokud někdo zapomněl) Jsou to nástroje k uctívání Boha.

I dnes jsem se v poklidu modlil.

---

9 školních zkazek
Zkazka 2: „Šéfovy oči září.”

---------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>