Kapitola 133 - Roxy učitelkou (1)

~ A jsem zase tu! K této kapitole mám spoustu stížností! Zaprvé: je strašně dlouhá. Vím, že si na tohle stěžuju pořád, ale tahle je extrémně dlouhá~ takže jsem z ní udělala fašírku. A zadruhé: Rudeus je zase tak sexuálně rozvláčný, až mi z toho trnou zuby, takže první část se v podstatě dá s klidným svědomím přeskočit :) ~

Část 1

Vzbudil jsem se. To kvůli sladké vůni. Zatímco jsem spal, nesla se ke mně půvabná vůně.

„?!”

Když jsem otevřel oči, tam ležel Bůh. Ta tvář, co se dá popsat jako nevinnost, otočená ke mně a já slyšel její poklidné oddechování.

„Aaaach...”

Potichu jsem se vyhrabal z pod přikrývky a posadil se na paty. Spojil jsem ruce a poklonil se. Tohle je každopádně vážená osoba.

„Počkat, náhodou... tohle, to znamená...” Něčeho jsem si všiml a nadzvedl jsem přikrývku, jež zakrývala boží tělo.

Když jsem to udělal, je to tak, jak jsem čekal. Vskutku, jak jsem čekal. Co tu leží je... Co pod tou pokrývkou leží je...! Nahé tělo boží!

„Aaaach...!”

Tělo, jenž se dá považovat za příliš mladé. Tělo, jenž rozhodně není ženské a jehož pas nemá žádné boky. Ačkoli je tma a já si nejsem jistý, nebylo na její hrudi nějaké znamení? Copak se to samé znamení nenacházelo na čelo Buddhy? Ne, to pravděpodobně není znamení. Ale není pochyb o tom, že je to něco stejně cenného.

„Polk”

Nevadilo by, kdybych se jí dotkl? Není to nic hříšného. Každopádně to já jsem byl zvolen Bohem. Ve mně, v Mesiáši, není žádného hříchu, dotýkající se těla Boha. Ať je to jak chce, vážně je v pořádku dotknout se jí, zatímco leží v Nirváně? Pokud se jí dotknu, nebudu obtěžkán karmou a neschopen dosáhnout Nirvány? Nezastaví mě svatozář a nebudu očištěn s replikou „jdi pryč, Maro” v okamžiku, kdy se jí dotknu? Ačkoli můj učedník/anděl je takhle brzy po ránu tak paulovský...

„Hm... zima...”

Bůh si přitáhl přikrývku, zavrtěl se, skryl své tělo a otočil se na druhou stranu.

„Aaach...”

Jak božské!

Ten bílý týl, co vykukuje z jejích modrých vlasů! Týl, co je jakýkoli, jen ne smyslný! Ty stopy po polibcích, co jsem včera zanechal! Skvostné.

Být schopen vidět takový pohled, není pochyb o tom, že jsem nejšťastnější člověk na světě. ...Ups, je zle. Ráno není čas, takže bych ji měl radši vzbudit.

„Roxy, prosím, vzbuď se. Je ráno, víš.”

„Hm...”

Bůh otevřel oči a pomalu zvedl své tělo. Přikrývka sklouzla dolů a šla vidět silueta jejích nádherných zad. Hle, toto je úsvit lidstva.

„...Dobré ráno.”

Bůh ospale obrátil hlavu. Měl ospalé oči. Na hrudi měl dvě znamínka a pod tím byl roztomilý pupík. Zavinutá v malých kalhotkách byla malá vlčí lilie. S tímhle pohledem před očima měla moje stupa dostatek karmy, aby dosáhla osvícení.

„Ach...”

Zvedla přikrývku a zakryla své tělo. V tom okamžiku jsem pochopil, že bůh zemřel. Světlo je ztracené a období temna započalo.

„Co se děje? Tváříš se lítostivě.”

„Jen jsem přemýšlel, že bych tvé vážené tělo rád viděl na lépe osvětleném místě, Roxy.”

„...Ačkoli pochybuji o tom, jestli je dívání zábavné...”

„Co to říkáš? No tak, prosím, rozluč se s přikrývkou a dovol mému pokornému já uctít slunce.”

„Proč jsi tak brzy po ránu tak plný energie...? No, hádám, že když jsi ochoten toho tolik říct, tak se v tomhle bodě nedá nic dělat, ale...”

Zatímco Roxy tohle říkala, pomalu odhalila, co bylo pod látkou. Když to udělala, svět zalilo světlo. Budiž světlo a bylo to dobré.

Vidím světlo a nacházím temnotu; pokud by se světlo zvalo Apollo, pak by se temnota zvala Eros. U temnoty jsou její pupík, Cupido, a její stehna, Amor. Je to první den.

„To stačí, ne?” řekla, jak se zase zakryla. A znovu období temna...

No, hádám, že to stačí.

„Ehm, Rudi.”

„Ano, copak?”

„Za včerejší noc děkuji.”

Roxy sklonila hlavu. Vybavil jsem si ty uplynulé dny, než jsem to s Roxy konečně udělal.

Bylo rozhodnuto, že až se narodí moje dítě, Roxy se stane jednou z mých manželek. I když tohle říkám, až do dneška jsem to s Roxy nedělal. Byl jsem zaneprázdněný péčí o své dítě. Sama Roxy se držela zpátky. Ačkoli to chápala, pravděpodobně se cítila nepříjemně.

Proto jsem se ze všech sil snažil setřít její rozpaky.

Snažil jsem se, co jen to šlo, abych se k Roxy choval jako k princezně; věnoval jsem jí tolik, kolik jen šlo. Protože jsem chtěl, aby dostala všechnu mou lásku, ukázal jsem jí jádro Rudeova stylu.

Kvůli tomu mě pořád bolela čelist. Příliš jsem využíval svůj jazyk. Každopádně jsem řádně vyjádřil svou lásku. Přece jenom Roxy byla spokojená.

„Ale stejně, když si pomyslím, že taková... metoda? Technika? Když si pomyslím, že to existuje. Neměla jsem ani ponětí.” Jak Roxy mluvila, zčervenala a rozhlédla se na obě strany.

„Huhu, svět je obrovský.”

Použil jsem všechny techniky, které jsem si do teď vypěstoval. 'Postup', z něhož byla Sylphy naprosto bezmocná a kvůli němuž lapala po dechu.

Chtěl jsem, aby Roxy také lapala po dechu. Abych mohl naplnit své tužby, byla to ta nejkratší cesta. Nebo tak by to mělo být, ale Roxy byla trochu jiná, než jsem čekal. Každý krok se ptala na otázky.

[Co mám dělat?] ptala se.

Ačkoli to bylo uprostřed 'výměny mezi mužem a ženou', tak se svědomitě učila. Pokaždé jsem jí to dopodrobna vysvětlil a naučil ji různé techniky.

„Příště mě také nauč různé věci.”

„Ne, i kdybys jenom ležela v posteli, Roxy, já bych se o všechno naprosto postaral, víš?”

„Ne, ne, i v těchle věcech chci být zručnější.”

Upřímně, vážně je trochu jiná, než jsem si myslel. Ale není to nic špatného. Sylphy a Roxy mají svůj vlastní způsob, jak na to. Obě mě nechávají se uspokojit, takže nemám vůbec žádné stížnosti.

„...Do školy přijdu pozdě, hm?”

S rudou tváří se ode mě rychle odvrátila a pomalu se zvedla z postele. Já jsem se ze svého kleku na patách nezvedl. Sledujme její malou bílou prdelku, dokud neodejde z pokoje.

„Hm? Copak?”

„Ne, nic.”

Jelikož se Roxy otočila, aby se na mě podívala, předstíral jsem, že se také oblékám.

„...”

Najednou jsem v zádech cítil Roxin pohled. Mám zvednout ruce nad hlavu a začít dělat pózy? Nebo to jsem si myslel, když se ke mně Roxy doploužila a dotkla se mých zad.

„Promiň. Zdá se, že jsem tě poškrábala. Bolí to?”

„Hm?”

Otočil jsem hlavu, abych se podíval. Měl jsem na zádech čtyři napuchliny jako dlouhé žížaly. Když se toho dotknu, trochu to štípe.

Roxy mi je věnovala včera v noci. Jinými slovy medaile mužství. Aach, teď když si vybavuji Roxin výraz v tom okamžiku, začínám být zase nadržený... Ups, to není dobré, není dobré. Po ránu nemám na takové myšlenky čas.

„Je to v pohodě.”

„Doufám, že po nich nezůstane jizva...”

Roxina tvář byla jasně červená. Nezmínila nic o léčivé magii a pravděpodobně taky vzpomínala na minulou noc. Když jsem se jí podíval do tváře, zastavil jsem se pohledem u jejích očí. Měla nádherné světle modré oči a viděl jsem v nich svůj odraz. Zavřela je. To byla tvář člověka čekajícího na polibek. Pokud jí teď a tady políbím, tak pravděpodobně začneme druhé kolo. Proto jsem se omezil jen na pohlazení po tváři.

„...Pojďme se převléct.”

„J-jo, správně!”

Roxy ode mě v panice odskočila. Pak se oblékla, jako první začala s podprsenkou. Když jsem se ujistil, že se převléká, také jsem se začal oblékat.

„Rudi, vypadám někde divně?”

Když jsme se oblékli, Roxy se přede mnou otočila do kolečka a ukázala mi své oróbované vzezření. Její tři copy mírně tančily ve vzduchu.

„Vypadáš skvěle.”

„Vážně?”

„Samozřejmě,” odpověděl jsem vřele. Pokud se najde nějaký mizera, který se jen slůvkem zmíní o jejím vzezření, tak ho nenechám jen tak. Takhle to cítím.

„Dneska je můj první den ve škole, hm. Nemůžu to splést.”

Jak to Roxy řekla, sevřela ruku v pěst. Ode dneška začne chodit do školy. Ne jako student, ale jako učitelka. A já budu ode dneška třeťák.

Část 2

Takže než se rozpovídám o mém první dni jako třeťák, měl bych povědět něco, co se stalo o něco dřív. Týká se to dne, kdy se Roxy stala učitelkou.

--- před několika měsíci ---

Je to zhruba týden, co jsme se vrátili. Různé zmatky se začaly uklidňovat a tohle se stalo, když jsem odpočíval v obýváku...

Roxy najednou začala mluvit: „Rudi, přemýšlela jsem, že bych začala pracovat na Magické univerzitě, ale nevadilo by ti to?”

„Ech?”

Nepochopil jsem to, takže jsem se zeptal znovu, a jak jsem to udělal, Roxy na mě shlédla a promluvila se svým obvyklým neutrálním výrazem.

„Poslední dobou jsem zjistila, že mám až moc volného času, takže jsem přemýšlela, jestli bych nemohla něco dělat.”

„Ehm... Takže budeš učit na Magické univerzitě?”

„Ano. Takový je plán.”

Roxy v tichosti přikývla. Rozhodně se zdá, že má Roxy poslední dobou volno.

Roxina schopnost v domácích pracích není tak vysoká. Roxy je sólová dobrodružka a dokáže se o sebe postarat. Ale pokud byste ji srovnali se Sylphy, Aishou nebo Liliou, je naprosto podřadná. Jelikož jsou v našem domě dvě služebné, Roxy nedostala příležitost ukázat, co dokáže.

Co se týče toho, v čem vypomáhá, v podstatě je to omezené jen na pomoc mě místo mé levé ruky. Život jen s jednou rukou má spoustu různých nepraktičností. Pomoc s převlékáním nebo s jídlem a podobně je vážně obrovská pomoc. Ale to je celé.

„Hmm...”

Učitelka, co? Vím, jaká je radost učit se od ní. Kdybych k tomu měl něco dodat, Roxy rozhodně neexistuje proto, aby se chovala jako má levá ruka. Nemám důvod odmítnout. Spíš než pocit nadřazenosti, že si ji nechávám pro sebe, je pro mě mnohem důležitější ukázat světu, jak úžasná Roxy je.

„Ačkoli člověk jako ty, Rudi, si možná může myslet, že je směšné, aby se učitelem stal někdo jako já, já myslím, že lidi ráda učím.”

„Vůbec si nemyslím, že to je směšné!”

To je nemyslitelné. Bez ohledu na to, do kterého paralelního světa se dostanete, nikdy nenajdete jedinou moji verzi, co by si myslela, že to je směšné. Bez ohledu na to, kolik světů procestujete, je mým osudem Roxy respektovat. Je to vůle Steins;Gate.

„Rozhodně si myslím, že by ses měla stát učitelkou, Roxy!”

„Ačkoli jsem ti vděčná, že to říkáš, je to trochu, ehm, trapné, hm.”

Dobrá. Jelikož jsme o tom rozhodli, pojďme to dodělat jedním vrzem.

„Půjdeme si teď promluvit se zástupcem ředitele Jinasem?”

Když jsem tohle řekl, Roxy se zatvářila překvapeně.

„Ech, pan Jinas je teď zástupce ředitele?”

„Znáte se?”

Roxy se tváří vážně znechuceně. „...Je to můj mistr.”

Och? Byl Jinas řádu vodního světce? Ačkoli jsem si myslel, že byl řádu ohnivého světce, zdá se, že jsem to špatně pochopil, co? Ne, i když dokážete používat dva typy, tak vám neříkají dvojitý nebo dvojnásobný nebo něco takového. Je pravděpodobné, že i když jsem o tom nevěděl, Jinas dokázal použít i magii řádu vodního světce.

„V minulosti jsem mu při rozloučení něco řekla. Ačkoli jsem o své mladistvé nerozvážnosti přemýšlela...”

„Pokud je to něco, co se stalo v minulosti, tak to bude v pohodě.”

Podle toho, co Roxy říká, její mistr je domýšlivý a panovačný. Ale Jinas, kterého znám já, působí silným dojmem pilného firemního pracovníka. Jinas, kterého znám já, se neshoduje s mistrem z minulosti, o kterém se zmínila Roxy.

„Ale co když vůči mě bude stále cítit zášť, když se s ním setkám?”

„Já se té zášti zbavím a pokud se to nespraví, tak ho přinutím na to zapomenout.”

Ačkoli Jinasovi dlužím za různé věci, tohle je pro Roxino dobro. Pro mě nebude problém, pokud na svoje konto přidám pár dalších dluhů.

„No, tak až na to přijde, tak budu v tvých rukách.”

A tak jsme se rozhodli zamířit na Magickou univerzitu.

Část 3

Jinas byl jako obvykle zahrabaný v hoře papírování.

„Ale...”

Jakmile spatřil Roxy, hořce se usmál. Ačkoli je to člověk, co se vždycky usmívá tak suše, dneska je to obzvláště hořké.

„S dovolením, zástupče ředitele. Bylo by možné vyšetřit si pro mě pár minut?”

„Ano, samozřejmě, Rudee. Promluvíme si někde jinde?”

Ačkoli má Jinas pravděpodobně spoustu práce, ochotně si na mě udělal čas. Ačkoli se vždycky zdá, že je zaneprázdněný, když ho chci požádat o laskavost, vždycky si na mě vyšetří chvilku. Není to špatný člověk.

Přesunuli jsme se do pohovorny. Už je to nějakou dobu, co jsem tady byl: pravděpodobně to bude od té doby, co jsem svedl souboj s Badigadim.

„Prosím, posaďte se.”

Roxy a já jsme se posadili vedle sebe, před Jinasem.

„Ze všeho nejdřív... dlouho jsme se neviděli, že, Roxy?”

„Ano, už to bude dlouho... mistře.”

„Už ses přece rozhodla, že mi nebudeš říkat mistře, ne?”

Na tato slova Roxy zareagovala sklopením očí k zemi. „Za to se omlouvám. Tehdy jsem byla taky ješitná.”

„O mě platí to samé. I já jsem měl příliš velkou hrdost.”

Ti dva se navzájem uklonili. Nevím, co se mezi nimi v minulosti stalo. Ale čas to pravděpodobně smyl. Uplynulo víc než deset let a lidi se mění. Po pár sekundách se Jinas dal dohromady a zvedl hlavu.

„Takže co ode mě dneska potřebuješ?”

„Mistře. Od toho dne se toho spoustu událo. Zjistila jsem, jaká je radost učit druhé, takže jsem přemýšlela, že by mohlo být dobré stát se zdejší učitelkou.”

„Aha. Ta Roxy, co řekla, že učitelů a podobně není třeba, se celkem dost změnila, co?”

Jinas s hořkým úsměvem promluvil a úplně z toho odkapávala ironie. Přemýšlím, jestli ho to nenadchlo. Jak jsem o tomhle přemýšlel, podíval jsem se po Roxy a zjistil jsem, že se taky hořce usmívala. Zdá se, že skrze své suché úsměvy došli k nějakému pochopení.

Co je tohle? Najednou mám pocit, že mě vynechali. Měl jsem v plánu prodat Roxy Jinasovi, kdyby se vzpíral, ale mám pocit, že se nic nestane, když to neudělám. Naopak přemýšlím, jestli jim tady nepřekážím.

„Roxy. Bylo by lepší, kdybych se na chvilku omluvil?”

„...Ech? Nevadí, ani když zůstaneš, víš?”

„Myslel jsem, že se zastavím za svými známými, víš.”

Jelikož Roxy a Jinas jsou staří známí, pravděpodobně si toho chtějí hodně povědět. A co se týče Roxy, pravděpodobně nechce, abych moc poslouchal o jejích začátečnických dnech.

Zatímco jsem se cítil trochu osaměle, informoval jsem ji o svém místě určení a odešel jsem.
-----------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>