Kapitola 132 - Před náhrobkem

Část 1

Uplynulo několik dní, co se Roxy stala mojí ženou. Pořád jsem nervózní, že dojde k nějaké katastrofě, ale poslední dobou ten pocit postupně opadal.

Zenith se zabydlela v jedné z větších místností v domě. Byla to místnost, kde zemřeli bývalí majitelé, takže jsem Lilie řekl, že by bylo lepší tam nespat. Ale Zenith byla celkem natěšená a nechtěla se s tou místností rozloučit, takže se s tím nedalo nic dělat. Když to Lilia viděla, řekla, že se pravděpodobně není čeho bát.

No, jsem si jistý, že je lepší, aby měla Zenith větší místnost a ne malou. Já nejsem tak znalý uzdravování a péče o druhé, ale prostorný pokoj by měl být lepší než stísněný.

Přirozeně jsme také Zenith vzali za doktorem. Na doporučení Ariel jsme ji vzali k výbornému lékaři, co byl znám po celém Ranojském království. Ale zdá se, že o takovýhle případech nic neví. Léčebná metoda je také neznámá, takže jsme to museli vzdát. Jak jsem si myslel, nezdá se, že by se lékařské techniky na tomto světě nějak moc spoléhaly na minulé záznamy. Možná je to proto, že existuje léčivá magie, ale léčebné metody na tomto světě jsou trochu odchýlené.

Ale i tak nám dal nějaké způsoby, jak rehabilitovat lidi, co ztratili paměť. Nevíme, jestli se její stav zlepší nebo ne, ale mělo by to být lepší, než nic nedělat. ...Kdybych měl příležitost, možná by nebylo špatné se pokusit najít magický nástroj pro obnovu ztracených vzpomínek. Samozřejmě nevím, jestli něco takového vůbec existuje. Když se na to podívám z dlouhodobého hlediska, možná nebudeme mít na vybranou než se vydat na nějakou léčbu. A taky nevíme, co na to řekne Zenithin dům ve Svatém Milisové království.

Co se Zenith týče, pořád tu je jistá dávka nervozity.

Část 2

(Pozn.: Rudeus by se měl ve svých erotických rozpravách umírňovat...)

Sylphy se daří dobře.

Poslední dobou začalo dítě v jejím břiše kopat, takže mi spokojeně dovolila se dotknout jejího břicha. Navíc jsem se pokusil osahat její těhotenstvím nalitá prsa, ale celkem se naštvala. Zdá se, že když se jich dotknu s přílišnou silou, bolí to. Neměl jsem v úmyslu se jich dotýkat nějak silně, ale zdá se, že ji to překvapilo, protože jsem to udělal tak najednou.

Pokud se jich hodlám dotknout, pak jemně, žádala mě. Byl to takový způsob žádosti, kvůli které jsem se na ni chtěl prostě jen tak vrhnout. Když tak o tom přemýšlím, kvůli této Sylphině svůdnosti jsem kolikrát prohrál a vrhl se na ni. Ale zrovna teď je těhotná. Nemůžu si dovolit odhalit své tužby.

I když říkám tohle, stejně se chci dotknout věcí, kterých se chci dotknout. Řádně jsem její pozvání přijal a jemně se jich dotkl.

Přece jen se zdá, že v těhotenství tělo prochází změnami. Nebyla to hruď Sylphy, kterou jsem byl zvyklý ochmatávat. To já jsem ji změnil. Při téhle myšlence jsem cítil takové nepopsatelné štěstí. Přemýšlím, jestli tohle je ten takzvaný pocit dominantnosti. Jo, Sylphy patří mě.

Ale jak jsem si myslel, nemít levou ruku je nepraktické. Stýská se mi po těch dobách, kdy jsem ji mohl osahávat prsa oběma rukama. Počet něčeho, co jsem měl dvakrát, se zmenšil jenom na jedno, takže se můj pocit uspokojení snížil o půlku.

Přemýšlím, jestli bude ještě chvilku trvat, než začne téct mléko. Přemýšlím, jestli by se naštvala, kdybych řekl, že bych chtěl trochu ochutnat. Přemýšlím, jestli mnou bude opovrhovat. Přemýšlím, že se jí aspoň jednou zeptám, abych to vyzkoušel. Ale možná bude nejlepší, když se nezeptám. Ale jenom jednou...

„Rudi, ty máš vážně rád moje prsa, co?”

„Jo, tvoje prsa jsou malá, ale jsou nejlepší na světě.”

„Nejlepší na světě, hm... I když jsi vztáhl ruku na další dívku?”

„P-p-p-promiň, prosím, odpusť mi.”

„Ech~ nejsem naštvaná.”

Zatímco jsme spolu vedli takovouhle sladkou konverzaci, můj vztah se Sylphy postupoval příznivě. Kdyby tohle bylo Japonsko z mého minulého života, určitě by to bylo značně zkostnatělé. Tohle je jiný svět a Sylphy je chápavá. Nevadí, když si vezmu dvě nebo tři manželky, hlavně že je budu milovat rovnou měrou.

Co se týče mé druhé manželky Roxy, zabrala si jeden z malých pokojíků na druhém patře. Řekl jsem, že nebude vadit, když si vezme větší pokoj, ale zdá se, že má ráda menší pokoje. Ani mě se malé pokoje neprotiví. Protože se tam hromadí vůně.

Z Roxy se stala učitelka na Magické univerzitě. Představil jsem ji, když jsem podával hlášení o svém návratu, ale tuhle historku si nechám na jindy.

Část 3

Za měsíc.

Den, kdy silně sněžilo.

Sylphy začala rodit.

Nedošlo k žádným zvláštním problémům, byl to normální porod. Nebyl to ani špatně natočený plod, ani předčasný porod. Pokud bych měl vypíchnout nějaký problém, pak jenom to, že byly vysoké závěje, takže kdybychom zavolali doktora, nestihl by to včas. Kdyby to bylo v mém minulém životě, určitě by to byl důvod k panice, ale naštěstí máme doma Liliu. Jelikož má spoustu zkušeností jako porodní asistentka, aniž bych ji o to musel nějak výslovně žádat, začala rychle jednat a rozkazovat Aishe.

Lilia Aishu poučovala o procesu a obezřetně říkala jednu věc za druhou.

Jen pro případ, že by se něco stalo, jsem stál já a Roxy na stráži stranou. Je velký rozdíl v situaci, kdy jste v naléhavém případě schopni použít léčivou magii a kdy ne. I když jsem řekl tohle, celou tu dobu jsem byl duchem naprosto nepřítomen. Na mysli jsem vůbec neměl nic jako léčivá magie. Veškerou svou sílu jsem vynakládal jen na to, abych držel Sylphy za ruku, zatímco trpěla.

„Když tě teď tak vidím, pane Rudee, připomíná mi to paní... když se narodila slečna Norn.”

Když jsem zaslechl, co Lilia řekla, vzpomněl jsem si na minulost. Norn byla ve špatné poloze, jak matka, tak dítě byly v nebezpečné situaci. Paul byl k ničemu a prostě byl sám za sebe nervózní. Tehdy jsem klidně jednal, ale zrovna teď jsem v tomhle stavu. Že jsem dokázal věci snášet klidně jako dítě, je stejné jak na tomhle světě, tak na tom minulém.

„Ale neboj se, Rudee, paní Sylphy je v pořádku. Není se vůbec čeho bát.”

Jak to Lilia říkala, dál lhostejně pracovala. Ty její pohyby byly skoro okouzlující. I když mi řekla, že je všechno v pořádku, můj třes neustal. Jediné, co jsem zvládal, bylo držet Sylphy za ruku, vydávat ze sebe „hi-hi-huu” a otírat jí pot z čela (Pozn.: Kdyby to někoho zajímalo, hi-hi-huu neboli krátký výdech, krátký výdech a dlouhý výdech je způsob dýchání, co má ženě ulehčit porod, a Japonci jsou na to ujetí, bo se to v novelách a jinde objevuje celkem často). Sylphy se tvářila ztrápeně, ale když se podívala, jak jsem nervózní, trochu se zachichotala a usmála se.

„Ehmm... bylo by lepší, kdyby ses trochu uvolnil, Rudi,” řekla Aisha najednou.

Lilia věnovala Aishe záhlavek. Při tom pohledu se Sylphy zlehka usmála.

„Nn!!?”

Jakmile se uvolnila, přišla další vlna.

„Paní Sylphiette. Dobře, zhluboka se nadechni.”

„Nn...!”

V tichosti jsem sledoval, jak se Sylphy snažila ze všech sil. To jediné, co mi vycházelo z úst, byla slova povzbuzení. Měl jsem pocit, že bych měl něco udělat, ale nic jsem nezmohl.

Do rytmu Liliina dechu se Sylphy zkroutila tvář bolestí.

Narodilo se to.

Dítě, jenž se v bezpečí narodilo na tento svět, poprvé a energicky zakřičelo. Byla to holčička. Se stejnou barvou vlasů jako mám já; byla to roztomilá holčička. Lilia ji držela v náručí a pak ji předala Sylphy. Ta dítě sevřela v náručí a úlevou si vydechla.

„Díky bohu... její vlasy... nejsou zelené.”

Jak jsem zaslechl ta slova, co Sylphy zašeptala, pohladil jsem ji po vlasech. Po jejích nádherných bílých vlasech. Dříve bývaly smaragdově zelené.

„...To asi jo.”

I kdyby se dítě narodilo se smaragdově zelenými vlasy, neměl jsem v úmyslu Sylphy vinit. Očividně. Přece jenom pro mě je smaragdově zelená barva tohoto světa jednou z nejoblíbenějších barev. Zelená je Sylphina a taky Ruijerdova barva. Dokonce i Roxina barva vlasů se v určitém světle jeví jako smaragdově zelená. Mám rád zelenou.

Pokud někdo bude diskriminovat smaragdově zelenou, ukážu mu, zač je toho loket, i kdyby to měl být celý svět.

„Dobrá práce, Sylphy.”

„Jo.”

Ale i když mám takové úmysly, tenhle svět není stejný. Smaragdově zelené vlasy jsou prostě takové tabu. Dcera narozená se stejnou barvou vlasů jako mám já. Nemáme na výběr a musíme bohu poděkovat za tohle štěstí. Ale můj Bůh je v rožku místnosti a s bledou tváří pevně svírá svou hůl.

„Na, Rudi, taky si ji podrž.”

„Dobře.”

Držet dítě. Vysoká tělesná teplota a hlasitý pláč. Malé ručičky, malá hlavička, malé rtíky, malý nosík...

Všechno to kypí životem. Když pomyslím na tohle moje dítě, cítím, jak se mi něco vzdouvá v hrudi. Moje dítě, které mi porodila Sylphy.

„...”

Vytryskly mi slzy.

Paul už zemřel. Ale narodilo se moje dítě. Paul mi umožnil dál žít. Kdyby nebylo jeho, nebyl bych schopen si podržet své dítě. Výměnou za to Paul není schopen obejmout své manželky, dcery a dokonce ani vnoučata.

Přemýšlím, jestli by Paul litoval, že tu nemůže být. Nebo by se možná hrdě smál a chvástal se, že to je díky němu.

Každopádně nemám na výběr a musím dál žít. I kvůli tomuhle dítěti nemůžu zemřít. A taky kvůli Sylphy a kvůli svojí rodině. Nemám na výběr a musím je ochránit. Budu dál žít na tomto světě. Budu dál žít.

Vzali jsme první dvě písmena mého a Sylphina jména a pojmenovali naši dceru Lucy. Je to Lucy Greyratová. Aisha se smála, že to je jednoduché, a Lilia jí dala pohlavek. (Pozn.: Kdyby někdo přemýšlel o tom, jak se dostali ke jménu Lucy. V japonštině a taky korejštině jsou písmena L/R vlastně jedno písmeno. Takže se vezme Rudeus + Sylphy = R/Lusy → Lucy).

Nicméně jsem rád, že to je holčička. Kdyby... kdyby to byl chlapec, možná bych ho nakonec přece jenom pojmenoval Paul.

Část 4

Potom mě Lilia vyhnala z místnosti. Jelikož se zdá, že musí udělat různé věci, bylo mi řečeno, abych počkal.

Prozatím jsem se přesunul a posadil se na pohovku. Nic moc jsem nedělal, ale jsem najednou vyčerpaný.

Roxy se posadila vedle mě. Povzdechla si, zatímco se také tvářila vyčerpaně. Roxy dělala ještě méně než já. Ať se na to díváte, jak chcete, určitě to je mentální únava.

„Bylo to poprvé, co jsem viděla, jak se narodil člověk. Je to úžasné, co?”

„Já... kolikrát jsem to už zažil. Tohle bylo asi potřetí. Ale když se jedná o moje dítě, je to příšerně únavné.”

Jsem si jistý, že Sylphy je ještě víc unavená. Později ji budu muset poděkovat veškerou svou silou.

„Přemýšlím, jestli jsem se taky takhle narodila.”

„No, určitě se takhle narodí každý.”

Ačkoli nevím nic o kmeni Migurdů. Pokud vypadají jako lidé, určitě tam nejsou žádné velké rozdíly.

„...Já budu moct taky takhle porodit dítě, že jo?”

Když jsem se na Roxy podíval, dívala se na mě s tak nějak uzardělou tváří. Sundal jsem si boty a posadil se na pohovce na paty.

„Ano. Mám pocit, že se na sebe můžeme spolehnout.” (Pozn.: Ehm, taková ta výplňková věta yoroshiku onegaishimasu... Kdyby někoho napadlo něco ne tak blbě znějícího v češtině, hlaste).

Narodilo se Sylphino dítě. Jinými slovy teď začne takový životní styl s Roxy. Upřímně se na to těším. I když se moje a Sylphino dítě teprve narodilo. Vážně nejsem dobrý člověk. Ačkoli to není tak, že bych tuhle svou část neměl rád. Myslím, že i Paul měl možná takové pocity a já se prostě nedokážu přimět to nemít rád.

Od teď se na to těším. Při téhle myšlence jsem se usmál a Roxy celá zrudla a pevně si pažemi objala tělo.

„Rudi, tváříš se nesmírně úchylně.”

„S tímhle výrazem jsem se narodil.”

Správně. Takhle to bylo od té doby, co jsem se narodil. Byl jsem takový od svého narození.

„...”

Ach, správně. Než s Roxy začnu takový život. Měl bych nejdřív někomu nahlásit, že jsem zplodil dítě.

Část 5

Druhého dne.

Sám jsem šel k Paulovu hrobu.

Paulův hrob byl směrem k předměstí. Je to hrob na vyvýšeném kopečku pro šlechtu. Paulovi možná přijde nepříjemné být pohromadě se šlechtou. Ale je tu lepší údržba než na hřbitově prostých lidí.

Stál jsem ve sněhu před kulatým hrobem ve stylu Ranoy. Nevím, jaké náboženství Paul vyznával. Také si myslím, že nevěřil v něco jako Boha. A i kdybychom popletli něco jako jeho vyznání, byl to takový typ muže, co by se tím přece jenom netrápil. Jsem si jistý, že by nám odpustil.

Ačkoli ve skutečnosti si jsem jistý, že by bylo lepší, kdybychom mu udělali hrob v Asurském království někde poblíž dřívější vesnice Buina. Tahle země nemá s Paulem co dělat. Ale kdybych ho pohřbil na místě, které je příliš vzdálené od domu, nemohli bychom ho chodit navštěvovat.

Také jsem o tomhle místě řekl Gisuovi a ostatním. Všichni už se tu byli podívat. Každý z nich přinesl věci, co měl Paul rád. Jako alkohol a dýky. Gisu a Talhand začali před jeho hrobem s pořádnou pitkou, že se strážce hřbitova naštval.

Láhev alkoholu, co jsem koupil po cestě sem, jsem držel pod paží a očistil Paulův hrob. Odstranil jsem z vršku sníh a vyleštil jej látkou, co jsem si přinesl. Vůbec to nebylo složité. Cesta sem byla zasypaná sněhem, ale sníh kolem hrobu už tak trochu odhrnul strážce hřbitova.

Když jsem hrob očistil a položil láhev alkoholu před hrob, pomodlil jsem se jednou rukou. Přemýšlel jsem, že bych jako takovou úlitbu koupil nějaké květiny, ale nikde žádné neprodávali. Na tomto severním území je určitě obtížné dostat se v zimě k nějakým květinám. No, nebyl to muž, co měl zálibu v obdivování květin.

„Paule... tati. Včera se mi narodilo dítě. Je to holčička. Jelikož je to Sylphino dítě, určitě z ní vyroste krasavice.” Posadil jsem se před hrobem a takhle jsem to Paulovi nahlásil. „Chtěl jsem ti ji taky ukázat.”

Kdyby Paul viděl Lucy, určitě by jančil v dobré náladě, dokud by ho Zenith nevyčinila. To se musí oslavit. Řekl by něco takového a pak bychom spolu pili a naprosto se opili. Sexuálně bychom obtěžovali Liliu a šokovali Zenith. Taková scéna mi naprosto živě vytanula před očima. Ačkoli tohle by se stalo, jen kdyby Paul dál v bezpečí žil a Zenith neztratila svoje vzpomínky.

„Učitelka Roxy se stala mojí manželkou. Mám dvě manželky. Stejně jako ty. Byl bych rád, kdybys mě poučil, jak se na tohle připravit.”

Když tak o tom přemýšlím, tehdy v tom labyrintu. Přemýšlím, jestli to bylo něco takového, o čem se mnou Paul chtěl mluvit. Jelikož věděl, že mě má Roxy ráda. A že já mám Roxy taky rád. Přemýšlím, jestli mě chtěl poučit, jak být připravený na dvě manželky.

„Nejsem jako ty, tati, že bych měl najednou dvě dcery, ale myslím, že Roxy nakonec taky otěhotní a porodí mi dítě. To je pořád daleká budoucnost, ale bylo by skvělé, kdybych je dokázal vychovat tak, aby byly stejně čiperné jako Norn a Aisha.”

Nemám v úmyslu pomlouvat Liliinu výchovu, ale rád bych své děti vychovával ve všech ohledech nestranně. Bez jakýchkoli zvláštních odchylek jako poloviční Magická rasa a tak.

„Zdá se, že Sylphy si myslí, že od teď do budoucna bude ještě víc manželek. Já nic takového nemám v úmyslu, ale přece jen se říká, že do třetice všeho dobrého. Takže to tak nakonec možná dopadne...”

Přemýšlím, jestli Paul vůbec kdy přemýšlel, že by se oženil s Ghyslaine nebo s Elinalize nebo s Verou. Přece jenom se zdá, že s Ghyslaine měl tělesný vztah, myslím, že ho to aspoň jednou napadlo. No, Paul o záležitostech z této oblasti přemýšlel ještě volněji než já, možná to bylo tak, že ho to nikdy nenapadlo.

„Možná by bylo lepší, kdybych o věcech moc nepřemýšlel.”

Když jsem tohle řekl čelem k hrobu, měl jsem pocit, jako že vidím Paulův škádlivý úsměv. Byl to jenom úsměv, neslyšel jsem Paulova slova. Ale jsem si jistý, že to není tak, že by o tom Paul taky nepřemýšlel. Mám pocit, že si tím pořád lámal hlavu. Na tomhle světě by nemělo být moc lidí, co jsou schopní žít bez rozmýšlení.

„...Tati. Nejsem dobrý syn. Mám něco jako vzpomínky na svůj minulý život. Nemohl jsem tě řádně milovat, tati.”

Jak jsem to říkal, postavil jsem se. Jak jsem v ruce držel láhev alkoholu, dal jsem si první lok. Když jsem si vychutnal to pálení silného pití v hrdle, polil jsem jím hrob.

„Ale teď mám v plánu být řádným synem.”

Utopit se v alkoholu a dělat chyby jako Paul. Alkohol možná není tak dobrá věc. Ale dneska to určitě nevadí. Přece jenom je to oslava na počest narození.

„Narodilo se mi moje vlastní dítě, stal se ze mě rodič. Konečně jsem to pochopil. Že jsem pořád nebyl nic než dítě. Že jsem byl jenom spratek, co se svými vzpomínkami na minulý život předstíral, že je dospělý.”

Pil jsem a lil, pil jsem a lil. Láhev alkoholu byla rychle prázdná.

„I když mám pocit, že musím rychle dospět, určitě nedospěju, dokud neudělám ještě víc chyb. Ale tys to měl stejně, tati, takže se budu snažit.”

Zavřel jsem láhev zátkou a položil ji před hrob.

„Tak já zase přijdu. Příště s sebou vezmu všechny,” řekl jsem a otočil jsem se k Paulově hrobu zády.

Různé věci došly svému konci. Došlo k bolestným věcem a taky ke šťastným věcem. Ale není to konec. Pořád budu na tomhle světě dál žít.

Budu dál žít.

Abych toho nelitoval, ať už zemřu kdykoli.

Ve vší vážnosti.
--------------------------------------------------

~ A příště už jenom extra kapitola o Eris a dostaneme se na konec 13. knihy. 

14. kniha bude taková poklidnější, ale v 15. se zase strhne mela. A pořádná. ~

<Předchozí>...<Následující>