Kapitola 128 - Návrat domů (2)

~ Původně to měl být příspěvek na víkend, ale ta prokrastinace! ~

Část 5

„...Ehm, učitelko.”

Jednoho dne jsme spolu měli hlídku. Roxy a já jsme bok po boku seděli před táborákem. Všichni ostatní spali v přístřešku. Ten byl velmi masivní, ale člověk nikdy neví. Kvůli tomu jsme vždycky drželi hlídky ve dvojicích.

„Copak, Rudi?”

Roxy byla tak blízko. Seděla vedle mě a tiskla se ke mně. Skrz její róbu jsem cítil teplo a měkkost jejích ramen. Zrovna jako milenka. Ne, přesně jako milenka. Když se ke mně takhle tiskla, bylo by nesmyslné říkat něco jiného. Každopádně to bylo pravděpodobně to, co měla na mysli. Ví, že už jsem ženatý? Pravděpodobně ne. Pokud by to věděla, pravděpodobně by nebyla takhle přímá.

Ne, není to Roxina vina. Je to moje vina. Byl jsem nevěrný. Byl jsem Sylphy nevěrný. Radši bych to měl teďkom vyjasnit. Že jí jsem velmi vděčný. Že jsem už v pořádku. Že bych se své ženě nedokázal podívat do očí, tak to skončeme.

„...”

Od chvíle, co jsem přišel na tento svět a setkal se s Roxy, jsem se na ni vždycky spoléhal. Naučila mě magii a jazyk. Že jsem se spřátelil se Sylphy, bylo také svým způsobem díky Roxy. I když to Sylphy vyléčila moje ED, ty tři roky jsem čerpal sílu ze vzácnosti, co mi Roxy dala. Nikdy jí tu laskavost nebudu moct oplatit. Navíc dokonce použila své tělo, aby mě utěšila. I když to bylo její poprvé, stejně vykročila, aby mi pomohla.

Pomohla mě, co spadl do propasti. Pomohla ničemnému smetí jako já. Jak ji můžu jen tak odhodit, když už je po všem? Co to je za chování? ...Ne, už dál nedokážu předstírat. Pomoc? Chování? Na ničem z toho nezáleží. Mám Roxy rád. Miluju ji. Kdybyste se mě zeptali, koho mám rád víc, jestli Sylphy nebo ji, nevěděl bych, jak odpovědět. Obě je mám rád jinak.

Jelikož jsem zaváhal. Skončil jsem takhle. Skončil jsem tak, že mám rád Sylphy a Roxy zároveň. Ale slíbil jsem, že budu Sylphy věrný. I když jsem ten slib porušil, slib je slib. I když jsem ho porušil, musím ho dál ctít. Ale Sylphy řekla, že „milenka nebude vadit”. Ale já to odstrčil a slíbil, že budu milovat jenom ji. Slíbil jsem jí to! Tehdy z toho měla Sylphy bezpochyby radost. Nemůžu ji zradit.

„Jsem vážně vděčný. Ale abych byl upřímný, už jsem ženatý a brzy budu mít dítě. Kvůli tomu abychom se chovali takhle jako milenci, no, i když je mi to líto, mohli bychom přestat?”

Roxy se zachvěla ramena. A pak zamumlala: „Já už o tvém sňatku vím. Elinalize mi o tom řekla.”

„Ach, vážně?”

Udělala to, i když o tom věděla. V tom případě to znamená... Co se to děje?

„Náš vztah... já vím. Rudi, nemusíš se trápit. Já jsem tě jen využila v okamžiku slabosti,” promluvila Roxy otevřeně bez jakéhokoli rozporu. „Dobře vím, že za normálních okolností by ses nikdy nedotkl někoho tak všedního.”

„Všedního? To vůbec není pravda.”

„Nemusíš mě utěšovat. Jsem si toho velmi dobře vědoma.”

Roxino tělo je vážně trochu všední. Ne moc křivek a taky velmi drobné. Co se týče ženského kouzla, se Sylphy by prohrála. Jinými slovy je ve velikosti lolity. Ale já jsem ten typ chlápka, co by řekl: „Tohle je dokonalé!”

„Neboj se. Nemám v plánu se vnucovat do tvého života, Rudi. Jen chci být během této cesty tvou levou rukou... Až tahle cesta skončí, už se se mnou nebudeš muset trápit. Dobře se postarej o svou manželku.”

Jak to Roxy říkala, upřeně a váhavě se na mě dívala.

„Rozumím.”

„...”

Ale to, že mě Roxy zachránila. To se nezmění. Nemůže to takhle skončit.

„Prosím, dovol mi tu laskavost nějak oplatit. Je něco, co bych pro tebe mohl udělat?”

„Laskavost?” Roxy se na mě šokovaně podívala.

„Ano, cokoli v mé moci, cokoli.”

Roxy zazářily oči. Aach, řekl jsem něco strašného? Cokoli by mohlo být velmi zlé. Ale při tom všem, co pro mě Roxy udělala, je „cokoli” naprosto pochopitelné.

„Ech, takže, no.”

„Och.”

„...Vyslechneš si moje vysvětlení? Stačí jenom když si to vyslechneš.”

„Ach?”

Vysvětlení. Vysvětlení čeho?

„Dobře, rozumím. Prosím, mluv.”

„...”

Roxy na chvilku ztichla. Pak se zamumláním začala mluvit: „Já... byla to láska na první pohled.”

„S kým?”

„Ech?”

„Nemohl to být táta?”

„Ne, ty, Rudi. Když jsi přišel do labyrintu, abys mě zachránil.”

Naše znovushledání. Můj tehdejší postoj vůči Roxy byl příliš absurdní. Nemohl jsem si pomoct a převrátil se mi žaludek. Najednou jsem ji objal a pak se pozvracel. Proč se do mě pro všechno na světě zamilovala? Myslel jsem si, že ji to ode mě odežene.

„S tím se nedalo nic dělat. Na prahu smrti zrovna když jsem to všechno už vzdala, mě tak skvěle zachránil muž. Dokonce i mě to dojalo.”

„Byl jsem skvělý?”

„Jak jsem o tom vždycky snila.”

Skvělý, he? Když jsem to zaslechl, chtělo se mi začít hihňat.

„V labyrintu jsem tě pořád sledovala.”

„Teď když jsi to zmínila, vážně jsme se často střetli pohledem, ale vždycky ses odvrátila.”

„To... protože... není to vážně trapné, když se přímo podíváš na někoho tak skvělého jako jsi ty, Rudi?”

Trapné.

„...Vím, že nejsem dost dobrá,” promluvila Roxy pomalu. „Elinalize a já jsme o tom v baru mluvili. Co s tebou budeme dělat. Elinalize a Gisu řekli, že se tím nemáme trápit, že se z toho sám nějak dostaneš. Ale když jsem pomyslela na tu dobu, co jsme spolu strávili ve vesnici Buina, jak jsi s Paulem trénoval šerm, jak jste si byli blízcí, najednou jsem si vzpomněla na to, jak jsi poprvé jel na koni. Tehdy jsi byl velmi vyděšený. Byl jsi celý ztuhlý a ani trochu ses nepohnul. Tehdy jsem si myslela: ach, i když má tohle dítě nadání jako dospělý, je pořád velmi křehký. Pak jsem si znovu vzpomněla na trénink šermu a na to, jak jsi spolu s Paulem bojoval v labyrintu.”

„Když jsem tě viděla v takové depresi, když jsi nebyl schopen nic udělat, uvědomila jsem si, že jsi ve skutečnosti zranitelnější, než vypadáš... Pomyslela jsem si, že Paulova existence pro tebe není tak důležitá, jak to každý podával. Když Paul zemřel a ty jsi upadl do deprese, nebylo to ani nic nevyřešitelného.”

„V takové depresi, kdy se nemůžeš sám sebrat. Ne, samozřejmě jsem si nemyslela, že bych ti já samotná pomohla se cítit lépe. Slyšela jsem, že máš někoho, koho miluješ. Pokud by to byla ona a ty jsi byl v depresi, rozhodně by ti pomohla se cítit lépe.”

„Ale ta žena tady nebyla. Nebyla tu v tvém kritickém okamžiku. Proto mě napadlo, že by ti měl rozhodně někdo pomoct. Ale Elinalize a Gisu odmítli něco dělat. Lilia se musela postarat o Zenith. Takže mě napadlo, že to musím být já.”

„I když to zní jako spousta výmluv, ze začátku jsem něco takového neměla v plánu. I když mám pocit, že mě respektuješ, pořád jsem jenom miniatura. Neznám tvoji ženu, ale pokud je Elinalizina vnučka, musí to být krasavice. Myslela jsem si, že se na mě rozhodně nepodíváš. To s tím ale nemělo co dělat. Přinejmenším jsem se musela chopit příležitosti a zjisti, co z toho bude.”

„A přesto jsi mě najednou popadl. Nikdy mě ani ve snu nenapadlo, že ti kdy budu tak blízko. Myslela jsem si, že mám možná šanci. Slyšela jsem, jak se o tom Elinalize a ostatní bavili. Myslela jsem si, že bych to možná zvládla. Protože tě mám ráda a nedá se s tím nic dělat.” (Pozn.: Mám dojem, že je záhodno říct, že celá tahle Roxina řeč je v „onikání”. Roxy ho nikdy neoslovila přímo, mluvila o něm jako o třetí osobě. Japonci k tomu mají sklon.)

V tomto bodě Roxy začala plakat. Jak jsem to sledoval, cítil jsem bolest na hrudi.

„...Je to kruté. Sňatek a všechno kolem, věděli, že mám Rudiho ráda, a přesto mi to řekli až pak. Je to příliš kruté.”

O kom to mluví? O mě ne. Pravděpodobně o Elinalize. Ale ani já jsem Roxy nenahlásil, že jsem ženatý. I když jsem k tomu neměl žádný konkrétní důvod, nikdy jsem neměl příležitost to zmínit. Nesu za to zodpovědnost stejnou měrou.

Ale když si to představím, kdybych se se Sylphy zase setkal. Zachránila by mě a já se do ní zamiloval. A pak bych se jí přirozeně začal dvořit. A navzdory tomu všemu už by Sylphy měla někoho, koho má ráda. Rozhodně by mě to taky hodně ranilo. O tom není pochyb. ...Chci se Roxy odvděčit. Roxy si to zaslouží.

„Tak učitelko Roxy.”

„Copak?”

Ale co zmůžu? Co můžu udělat, abych se jí odvděčil? Dokážu Roxy uspokojit, pokud nezradím Sylphy?

„No, můžu ti alespoň na této cestě splnit přání? Než se vrátíme domů, můžu být tvým milencem a pak...”

A pak co? Nedá se nic dělat. Sám to dobře vím. Bez ohledu na mě nebo na Roxy není jak tohle spravit. Pro Sylphy jsem zrádce. Jen zdržovat to nevyhnutelné je nejhorší možný nápad.

„...To je velmi lákavá nabídka,” řekla Roxy, jak mi pevně objala rameno. A pak mě zlehka poklepala po čele. „Ale uklidni se, nemusíš to říkat.”

„...Rozumím.”

Nemusím. Dokud si to Roxy myslí, budu s tím souhlasit. Až do teď to bylo takhle a od teď to bude stejné. Je to tak v pořádku, učitelko—?

Část 6

Za měsíc jsme dorazili na Bazaar.

Koupil jsem nějaké to sklo jako dárek pro Sylphy a ostatní. Podivně tvarované skleněné lahve, skřipec do vlasů z rudého skla s vyrytými kmenovými znaky. Doufám, že se to nerozbije, než se dostanu domů. Pak jsem taky koupil rýži. Sazeničky. Ačkoli si nemyslím, že by se řádně ujaly, alespoň to chci zkusit. Když se neujmou, stejně je můžu sníst.

Té noci vzala Elinalize dívky na skleničku. Něco jako dámská jízda. I když v jejich věku už se žádné z nich nedá říkat dívka. Jenom Lilia odmítla, vymluvila se na to, že se musí postarat o Zenith. Všechny ostatní šly, včetně Roxy. Gisu a Talhand také odešli, zatímco si o něčem povídali. Já zůstal a pomohl Lilie se postarat o Zenith.

Zenith celý den strávila jako ve snách. Dokáže chodit, jíst, jít na záchod. Ale nedokáže mluvit a ani nejeví žádnou iniciativu. Poslouchá veškeré instrukce skoro jako robot. Ale i v tomhle stavu občas zírala přímo na mě. Nic konkrétního, jen na mě zírala. Možná že něco cítí z vlastní krve a masa. Pokud existuje nějaký podnět, jak by mohla nabýt svou paměť... ach, pravděpodobně ne.

Kdyby tu teď Paul byl, co by se stalo? Paule, co bys dělal? Dařilo by se mu dobře? Nebo by řekl, že to není dobré, že selhal?

V noci se ke mně vrátila Roxy. Naprosto opilá. Řekla Elinalize všechno ohledně nás dvou. A teď toho litovala. I pro Elinalize to musí být těžké. Řekla, že má v plánu se k Roxy chovat jako k rodině. Že chce Roxy pomoct s její láskou, ale nechce zasahovat do manželství své vnučky.

Musí to pro ni být těžké.

Roxy svými drobnými pěstičkami bušila do mé hrudi a pak šla spát k sobě do postele—

Část 7

Následujícího dne.

Dorazili jsme ke skalní římse. Vozy se sem obvykle nedostanou, ale já použil magii, abych ho vyzvedl na vrchol římsy. Prvního dne byl pásovec velmi ostražitý, když ucítil pach gryfů, a odmítal se pohnout. Když jsem to viděl, pomyslel jsem si, že ho budeme muset nechat na Bazaaru.

Jak jsem si tohle myslel, Gisu ho nakrmil masem z gryfa, kterého jsme porazili. A pásovec najednou něco pocítil. Od druhého dne dál se to těžké tělo najednou začalo pohybovat kupředu s novou silou.

Vypadá to jako metoda výcviku, co jej naučil jeden starý známý z Magické rasy. Poražte před zvířetem jeho predátora a nakrmte ho jeho masem a zvíře se pak přirozeně bude cítit součástí něčeho silnějšího než jeho přirození nepřátelé. Něco takového.

Zeptal jsem se ho, jestli ten jeho starý známý byl člověk s ještěrčí tváří. A on mi odpověděl, prý co jiného od seniora čekat, že to vím. A zasmál se.

Dalšího dne jsme vstoupili do pouště. Za tři dny jsme minuli písečnou bouři. Když jsem použil kouzlo písečné bouře, abych zadržel vítr, Roxy trochu závistivě a tiše promluvila: „Dokonce i tvoje zemní magie se dostala na řád světce, úžasné.”

Od teď se zvýšil počet netvorů, takže jsme si dávali obzvláště pozor. Navzdory tomu jsme tentokrát měli spoustu lidských zdrojů, samé veterány. I když se jeden nebo dva lidé ocitli v nebezpečí, posila přišla okamžitě. Jako první na nás zaútočil Písečný Garuda a vypořádali jsme se s ním okamžitě. Potom jsme sejmuli i ty dvounohé ještěrky, co vypadaly jako velociraptoři.

I když jsem si myslel, že po cestě budou nebezpeční Píseční červi, Gisu je všechny našel. Zdá se, že na to měl svůj trik. Vysvětlil mi, že když se bedlivě podívám na zem, jsou tam takové nezřetelné linky ve tvaru vykousnuté koblihy. Když jsem si na to začal dávat pozor, snadno jsem je zahlédl. Navzdory tomu poušť nebyla přímo rovná, takže jsem to často nedokázal tak dobře rozeznat. Tomuhle se říká zkušenosti. I když na nás zaútočili succubové, bez problému jsme se s nimi vypořádali. Když máme s sebou tolik dívek, nemáme v bitvě problém. Gisua a mě jejich feromony přitahovali, ale s mírně pokročilou detoxikací to nebyl problém.

Ach, odhalil jsem jenom trošičku instinktů zaměřených na Roxy. Hrozivé je, že Talhand je vůči těm feromonům naprosto imunní. Elinalize řekla, že to je jenom přirozené. Hádám, že to je přesně to, čemu se říká samé svaly a žádný mozek. Tak skvělé.

Dorazili jsme k troskám. Podle plánu jsem zavázal oči všem kromě Elinalize. Shera nechtěla, ale Vera ji dokázala přesvědčit. Cestovat se zavázanýma očima. Možná je to všechno jenom tak na oko, ale dokud neuvidí magickou bariéru, nebudou vědět, co se stalo.

Vůz projet dovnitř nedokázal, takže jsme ho nechali na téhle straně. Když je to jenom týden, tak to zvládne i Zenith. Když už jsme tady, nevadí, když půjdeme trochu pomaleji. Pásovec dveřmi prošel, takže jsme ho vzali s sebou. Ačkoli si nejsem jistý, jestli přežije počasí na druhé straně. Přinejmenším to bude lepší než ho tu nechat netvorům na pospas.

Když jsem Gisuovi a ostatním sundal pásky z očí, šokovalo je, když viděli, jak se scenérie najednou změnila. Z pouště jsme najednou dorazili doprostřed lesa. Určitě to je šok. Velmi obezřetně jsem jim řekl, aby se o ničem nezmiňovali, i když si něčeho všimli. Každopádně přesně takhle jsme opustili kontinent Begaritto.

Ještě kousek a budeme doma.
-------------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>