Kapitola 128 - Návrat domů (1)

~A jsem tu s dalším příspěvkem. Tentokrát jenom půlka (krčí rameny). Mě se ve vedru většinou nic nechce... ~

Část 1

Zenith.

Rozhodl jsem se o ní s někým pobavit. Jakmile jsem se uklidnil a popřemýšlel jsem o tom, uvědomil jsem si, že její problém není jenom můj. Mám někoho, s kým to můžu prodiskutovat. Protože tu mám pořád člena rodiny.

„Učitelko, chci si s Liliou promluvit o budoucnosti.”

„Ano, to bude nejlepší.”

Roxy a já jsme se upravili a odešli z místnosti. Zrovna když jsme vyšli, narazili jsme na Elinalize, co také odcházela ze svého pokoje. Když mě viděla s Roxy, oči se jí rozšířily.

„Roxy, ty...”

„Rudi, promiň, musím s Elinalize něco prodiskutovat. Zajdi za Liliou sám.”

Něco? Co by to mohlo být? No, když to řekla takhle, možná bude lepší, když u toho nebudu.

„Rozumím.”

Nechal jsem tam Roxy a zamířil jsem do Zenithina pokoje. Než jsem vešel, krátce jsem se ohlédl. Roxy a Elinalize šly také do svého pokoje.

„...”

Každopádně jsem vešel do Zenithina pokoje. Zenith seděla na své posteli a Lilia na židli vedle ní. Ta scéna mi připomněla nemocniční pokoj. Skousl jsem si ret.

„Lilio.”

„Copak se děje, pane Rudee?”

Lilia byla viditelně vysílená, jak Zenith sloužila. Prvně proč jsem sem přišel, musím vědět, co si o tom myslí.

„Promiň, že jsem tě nechal starat se o mou matku.”

„Ne, tohle je moje práce.”

„Och.”

Práce, tak takhle to je? I když nezůstal nikdo, kdo by jí platil?

„Jak je matce?”

Kradmo jsem se na Zenith podíval a všiml jsem si, že na mě celou dobu zírala. Ale nic neudělala, nic neřekla. A přesto na mě pořád zírala.

„No, i když nemá žádné vzpomínky, její tělo je jako zázrakem zdravé. Má životní sílu a žádné podivné komplikace. Věci jako jídlo a převlékání zvládá sama, když jí to člověk jednou ukáže.”

„Aha.”

Takže není naprostý invalida. Přišla jenom o svou paměť.

„Podle diagnózy slečny Shery je to symptom toho, že byla lapená v magickém krystalu a zahlcená magií.”

„Dá se to vyléčit?”

„Podle Elinalize pravděpodobně ne.”

Podle Elinalize? Je obeznámená s takovými situacemi? Ale stejně si myslím, že je příliš brzy se vzdát. Přinejmenším tady poblíž není žádný dobrý doktor, co by ji prohlédl.

„Já se o paní dobře postarám. Pán už tu není, takže se o ní od teď budu starat.”

„Já budu taky dělat všechno, co je v mých silách...”

Jak jsem to řekl, Lilia okamžitě odpověděla: „To není třeba.”

Je to, jako kdyby mě odstrkovala.

„Ech...”

Z úst mi vyšel šokovaný hlas, ale zároveň jsem si uvědomil, že to nebylo tak absurdní. Táta zemřel, máma je v maléru, a přesto jsem nic nezmohl. I kdyby mě Lilia nenáviděla, nebylo by to nic absurdního.

Ale Lilia pokračovala: „Pane Rudee, odpusť mi můj prohřešek, ale to, co řeknu bude nezdvořilé.”

„O co jde?”

„Myslím, že máš věci, které si musíš vyřešit.”

„—Já?”

„I pán to tak řekl.”

Nemyslím si, že by Paul řekl něco takového. Na to byl příliš sebestředný.

„Sloužit paní je můj úkol. Proto jsem tady.”

Lilia byla unavená. Velmi, velmi unavená. A přesto byla také tvrdá. Už nechala Paulovu smrt za sebou a udělala další krok. Taky se od ní musím poučit.

„Lilio, chci se tě na něco zeptat, ale možná tě to rozčílí.”

„...Nerozčílí.”

„Co je ta věc, co si musím vyřešit?”

I když na odpověď na tuto otázku bych měl přijít sám, stejně jsem se zeptal. Lilia na mě šokovaně zírala. I když jsem takhle zabedněný, měl jsem nějaké to ponětí. Ale vážně jsem to chtěl slyšet od někoho jiného.

„Dle mého názoru je prvně třeba říct slečně Norn o pánově smrti.”

Ano.

Je na čase vyrazit domů.

Část 2

Příštího dne.

Všechny jsem shromáždil a prohlásil, že bychom měli odejít z města. Skoro jako kdybych teď byl velitel, ale všichni mé rozhodnutí schválili. Je to proto, že mě považovali za Paulovu náhradu?

V tom případě si budu hrát na vůdce. Nejdřív chci prodiskutovat naši trasu domů. Abych se vyhnul řeči o teleportačním magickém kruhu, vysvětlil jsem, že máme zvláštní prostředek k cestování. Taky jsem je předem varoval, aby se o tom ani slovem nezmínili.

„Ale Gisu mi přijde jako ten typ, co to prozradí, jakmile se opije.”

„Ach, no, i tak bych ze sebe nevypustil seniorovo jméno. Neboj se.”

Ten chlápek neví, jak zmlknout. Neřeknu jim přesnou lokaci. Možná bych jim měl zavázat oči, než vejdeme do trosek. Ach, to je dobrý nápad. Uděláme to tak, pásku přes oči.

„Cestování by mělo být v pohodě, ale seniore, vážně jsi už v pořádku?”

Zdá se, že Gisu se o mě pořád bojí. Pořád mě sledoval s vážným výrazem na tváři.

„Vidíš něco špatně?”

„No, ne... Ach, mnohem lepší než předtím.”

„Tak je to v pořádku.”

Upřímně řečeno nejsem naprosto v pořádku. Ale díky Roxy jsem se vyhrabal z propasti. Ale jak se vypořádáme se zpáteční cestou?

„Lilio, jak se vede matce? Měsíc a půl v poušti, dokáže to zvládnout?”

„Nejsem si jistá, ale vezmu si na starost její péči.”

„...Spoléhám na tebe.”

Lilia svědomitě přijala zodpovědnost. Taky bych měl být schopen pomoct. Pokud na to bude mít síly, můžeme to vzít pomalu.

„Takže měli bychom koupit nějaký vůz nebo tak něco?”

„Ale v půlce ho budeme muset odhodit?”

„To není problém. Peníze už nejsou problém.”

Zdá se, že Gisu a ostatní se vrátili do labyrintu, zatímco jsem se já litoval, a vrátili se se všemi poklady z poslední komnaty. Za dlouhou historii labyrintu v něm zemřelo mnoho dobrodruhů. Bylo tam spoustu magických předmětů. Navíc sesbírali i šupiny z Hydry, nebo spíš ty magické kameny, co jí pokrývaly kůži. Jsou to magické kameny, co dokážou absorbovat magickou energii. Když je prodáme, podle nich na tom vyděláme nezměrné bohatství.

„Poneseme všechno, co zmůžeme, abychom to prodali v Asurském království,” řekl Gisu, jak vytáhl brašny magických kamenů, náhrdelníků, prstenů a jiných šperků a ukázal mi to.

Paul je mrtvý, já upadl do deprese a tenhle chlápek pořád myslí na peníze. Ta myšlenka mě vytočila. Ale když pomyslím na budoucnost, bylo by hloupé se tam nevrátit. Peníze jsou důležité. Není to tak, že jsme si je nezasloužili. Gisu to posoudil správně. Kromě toho já, co upadl do deprese a nic nedělal, nemám právo si na nic stěžovat.

„Tvůj díl jsme už dali Lilie, seniore.”

Zdá se, že už diskutovali o tom, jak to rozdělit, a rozhodli o tom všichni kromě mě. Můj díl byl obzvláště velký. Kromě Paulova dílu mi Talhand dal půlku svého s tím, že „tentokrát nebyl moc k užitku”. Shera a Vera daly Lilie taky část svého, protože řekly, že teď když je Paul mrtvý, to musí být těžké. A Lilia se pak rozhodla to celé dát mě. Podle mého názoru dělal každý svou práci, a tak by to měli prostě přijmout. Ach, no, přijmu to. Je pravda, že budoucnost bude možná těžká.

„Navíc i když jsme velmi pečlivě prozkoumali spodní podlaží, nezjistili jsme, co způsobilo, že Zenith skončila takhle.”

„Vážně? Je mi líto, že jste se tak dřeli.”

„Žádný problém.”

Pořád jsme nedokázali zjistit, jak Zenith skončila uvězněná v magickém krystalu. Každopádně i kdybychom na to přišli, je možné, že to nemělo žádnou souvislost s léčbou. Každopádně až se vrátíme, můžeme si promluvit o léčbě.

„Takže můžu přípravu na cestu nechat na Gisuovi a... Elinalize?”

„Dobře.”

„Jasně.”

Mělo by být v pořádku nechat to na starost těm dvěma.

Část 3

Plán cesty byl velmi komplexní.

Trasy byly také velmi jasné. Všichni tady jsou zkušení cestovatelé. Ale nechceme žádné další oběti. Abychom se vyhnuli každé chybě, všechno plánujeme velmi přičinlivě. Také jsme sesbírali všechna hlášení o loupežnících a dohodli se na únikové trase. Ačkoli je to trochu zacházka, mělo by to být v pořádku.

Trochu se bojím o Zenith, ale to se vyřešilo celkem rychle. Gisu koupil netvora podobného pásovci a vůz. Zdá se, že to je vůz vyrobený přímo do pouště. Musím mu poděkovat, že našel něco takového. Tenhle pásovec je evidentně dobře vycvičený netvor z východního Begaritta. Je trochu drahý, takže mě napadlo, že by byla škoda se jej zbavit, ale nedá se nic dělat, že musíme něco obětovat.

...Možná že bych toho pásovce mohl taky teleportovat zpět domů. Mělo by to jít, pokud projde po schodech, ne? Ale co když nedokáže zvládnout počasí a zemře...? Ale stejně, když ho necháme o samotě na poušti, tak stejně zemře. V tom případě bude lepší, když ho vezmu s sebou domů a prodám ho nějakému sběrateli.

Přípravy hotové.

Pojďme—

Část 4

Putování šlo hladce.

Naštěstí jsme se vyhnuli území loupežníků. Ačkoli jsme narazili na netvory, se všemi našimi členy to není žádné nebezpečí.

2 válečníci, 2 mágové, 1 magický válečník, 1 léčitel. I když máme pár slabších jedinců, je to stejně velmi vyvážená družina. Původně tu měl být také jeden šermíř.

...Zapomeň na to, už na to nemysli.

Cestovat bez levé ruky bylo otravnější, než jsem čekal. Nebolelo to, ale během střetů s netvory jsem se často bezděky snažil použít levou ruku a máchl naprázdno. Hodně věcí je těžších bez dvou rukou.

Ale vždycky, když se něco takového přihodilo, Roxy mi přišla na pomoc. Od té noci mi Roxy byla vždycky nablízku. Obvykle kráčí po mé levé straně. Vždycky, když se něco stane, okamžitě mi pomůže. To, jak se chová, je skoro jako milenka.

„...”

Já jsem hlupák.

Ačkoli jsem se snažil být bystřejší, jako muž jsem pořád pomalý. Ale když je to takhle, tak to ani já nemůžu ignorovat.

Roxy, ona mě má pravděpodobně ráda—
---------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>