Kapitola 127 - Tváří vstříc

~ Tak zčerstva po dovolené hlavou přímo do Rudeovy deprese. Naštěstí už to nebude trvat dlouho! ~

Část 1

V jisté taverně.

Seděli u stolu čtyři lidi. V tom ruchu a hluku uvnitř baru bylo jenom tamto místo pochmurné. Všichni čtyři se tvářili ponuře.

„...Takže Paul zemřel, co?” zamumlala si žena s luxusními blonďatými vlasy a dlouhýma ušima pro sebe. Elinalize.

„Jo, zemřel,” řekl muž z Magické rasy, co měl tvář opice. A pak se podíval na korbel, co držel.

„Zemřel při ochraně svého syna. To bylo jeho skutečné přání,” odpověděl trpaslík s hustým vousem, Talhand, bez zájmu. Ale v jeho hlase nebylo žádné napětí. I když vypil dost svého oblíbeného nápoje, aby ho to úplně odrovnalo, nebylo na něm ani náznaku opilosti.

„Když je Zenith taková, Paul by z toho nebyl šťastný.”

Po Gisuových slovech Talhand ztichl a zaměřil se na svoje pití. Ze Zenith se stal invalida, kvůli čemuž utrpěli celkem šok. Pro lidi jako oni, co Zenith znali jako veselou a živou osobu, byl ten šok ještě větší. Nicméně byli dobrodruhové. Se smrtí byli obeznámení. I kdyby Zenith zemřela, tolerovali by to a přijali to.

„No, přežila. Možná existuje šance, že se vyléčí,” řekl Talhand bez jakéhokoli náznaku sebedůvěry. Sem tam bylo slyšet historky o tom, jak se někdo stal invalidou kvůli netvořímu jedu. Ale nebyly žádné historky o tom, že by se vyléčili. Když člověku odseknete krk nebo mu rozdrtíte hlavu, nevyléčí to ani léčivá magie řádu Boha.

„I když dokáže chodit nebo mluvit, její vzpomínky se nevrátí,” řekla Elinalize, jako kdyby se celého toho nápadu vzdala.

„Cože, Elinalize. Zdá se, že o tom hodně víš.”

„...Takhle to prostě chodí.”

Elinalize to nijak dopodrobna nevysvětlila. Žila mnohem déle než Talhand nebo Gisu. Řekla to, jako kdyby viděla podobné případy. Proto to věděla. Ale Talhand na ni nijak netlačil. Možná proto, aby měl pocit, že ještě existuje nějaká naděje.

„...Takže problém teď je ten jeho syn,” promluvil Talhand.

„Jo...”

Jak to zaslechli, jejich hlasy stouply v povzdechu.

Rudeus Greyrat. Paulův syn. Ačkoli už to bylo skoro týden, nevyšel ze svého pokoje.

„Ten kluk, nemá žádnou energii a nechce nic dělat.”

„Je to, jako kdyby byl sám invalida.”

Elinalize a Gisu s ním souhlasili. Z Rudea se stal jen stín jeho dřívějšího já. I když na něj zavolali, neodpověděl jim. S propadlýma očima řekl „och” a jenom kývl.

„Rudi byl Paulovi celkem oddaný,” zašeptala tiše dívka z Magické rasy s modrými vlasy, Roxy Migurdia, co byla do teď zticha.

V duchu viděla velmi malého Rudea, co se od Paula učil šerm. Rudeus dál máchal mečem se zklamanou tváří bez ohledu na to, kolikrát jej Paul porazil. Byl to chlapec s pořádným nadáním. Pro Roxy, která s jejich rodinou nestrávila tak moc času, to byla velmi oslňující scéna. Až jim záviděla.

„No, chápu seniorovy pocity. Ale pokud to takhle půjde dál, bude to zlé.”

„To je pravda.”

Od toho dne Rudeus nevzal nic do úst. I když ho nabádali, aby něco snědl, jenom přikývl s „och” a vůbec nejedl. Přinejmenším pil vodu, ale bylo jasné jako den, že začínal být čím dál tím víc strhaný.

Pokud by ho takhle nechali, vážně by zemřel. Všichni tady si to mysleli.

„...Musíme ho nějak rozveselit.”

Po Roxiných slovech se Gisu podíval po Elinalize. „Hej, ty, neděláš v takových chvílích vždycky tamto?”

„To nemůžu udělat,” odpověděla Elinalize okamžitě.

Jediná Roxy nechápala, co to je to tamto. „Co se nedá udělat?”

„...”

Gisu a Talhand se po sobě podívali a pak ztichli. Roxy zmateně nakrčila obočí.

„Elinalize, máš nějaký plán?”

„...nemám,” odpověděla Elinalize, jako kdyby se přes něco chtěla dostat.

„No, každopádně.”

Gisu se škrábal po tváři. Talhand pil svoje pivo, jako kdyby to bylo něco zajímavého.

„No, každopádně. V takových chvílích je nejlepší jít se bavit a zapomenout na to.”

„Bavit?”

„Muži jsou stvoření zaměřená na sebe. Když pijí pivo, spí s děvčaty a je jim dobře, okamžitě mají radost ze života a zase se cítí lépe.”

„Ach...! Aach, aha.”

Dokonce i Roxy pochopila, co jí povídal. Pochopila, co by Elinalize, kterou to táhlo k mužům, udělala.

„A-aha. M-mu-muži jsou takoví! Aha! Aha...”

Roxy měla sklopené oči a rudou tvář. Když se muž cítí sklesle, pomiluje se se ženou. Měla pocit, jako že něco takového už slyšela. Zvláště žoldáci si před a po bitvě platili za ženu, aby rozptýlili svoje strachy. Dokonce i mezi dobrodruhy bylo mnoho takových, co po blízkém setkání se smrtí na zakázce okamžitě zamířili do bordelu.

Ale když Roxy pomyslela na to, že by Elinalize a Rudeus byli spolu, zanechalo jí to v duchu deprimovanou.

„Elinalize. Copak jsi to dřív neřekla? Že jsi dobrá v utěšování mužů se zlomeným srdcem?”

„To jsem řekla.”

Roxy přemýšlela. No ano, Elinalize v tom byla dobrá. Její rutinou bylo, že měla nespočet vztahů s muži, a taky slyšela, že měla celkem dobrou techniku. Kdyby se do toho vrhl někdo tak zkušený jako ona, je možné, že by to Rudea zase postavilo na nohy. I když to bylo urážející, nedalo se s tím nic dělat.

„To je vzácnost. Kdyby to bylo tvoje obvyklé já, nenechala bys seniora o samotě.”

Elinalize se zrovna teď nemohla na Rudea dívat. Dokonce i ona chtěla pomoct a utěšit ho.

Ale chápala to. Kdyby teď využila Rudeův žal, aby se s ním teď a tady pomilovala, co by dělali, až by se vrátili? Zradila by Cliffa, zradila by Sylphy. Rudeus by to nevzal klidně.

„Dokonce i já mám partnery, s kterými to nemůžu dělat.”

„Proč to nemůžeš dělat s Rudim?” Roxy na Elinalize zahlížela. „I když Rudi tak moc trpí...”

„No...” začala Elinalize mluvit a pak jí něco docvaklo. Že Roxy o tom nevěděla. „Protože Rudeova manželka je moje vnučka.”

„...Ech?!”

Roxy upustila svůj korbel. A ten s cinknutím spadl na stůl. Obsah se rozlil a korbel se kutálel po stole, spadl na zem a ozval se jasný zvuk.

„Ech, Rudi... on je ženatý?”

„Jo. Je ženatý. Brzy se mu narodí dítě.”

„A-aha... n-no, to je očividné, Rudi dospěl a tak...”

Roxy nebyla schopná skrýt, jak se chvěla, a sebrala svůj korbel z podlahy. Pak se chtěla napít obsahu, ale uvědomila si, že se to rozlilo, a tak si objednala další.

„Ach, dejte mi nejsilnější pití, co máte.”

Roxy složila ruce, oči se jí protáčely. Svatba. Samozřejmě že se Rudeus oženil, jo. Je to něco normálního. jo. Takhle sama sebe přesvědčovala.

Pak si vzpomněla, jak se chovala v labyrintu, a zaskřípala zuby. Myslela si, že je Rudi svobodný, a chopila se iniciativy. Chtěla na něj udělat dobrý dojem. A on se k ní nechoval nijak zle, protože byla nakonec jenom pouhá známá. Určitě to bylo k smíchu a absurdní.

Chtěla zaječet: „Proč mi to nikdo neřekl?!” Ale tu stížnost spolkla. Zrovna teď se netrápila kvůli sobě.

„A-ale i když je ženatý, tohle je pohotovost. Určitě to jednou bude v pohodě?”

Ani sama Roxy nechápala, co to říkala. Jen měla pocit, že chtěla, aby bylo Rudeovi zase lépe.

„Možná jo, ale já to nemůžu udělat,” řekla Elinalize s pocitem marnosti. I když Roxy viděla její frustrovanou tvář, nedokázala pochopit její pocity.

„...Prosím.”

„Ach, díky.”

Donesli jí pití, co si objednala. Roxy zakroužila korbelem a pak ho vypila na ex. Pálilo jí to v jejím na troud vysušeném hrdle. Bylo to strašlivě chutné. Bylo vidět, že tělo ten alkohol vážně chtělo.

„Kromě toho já vůči Rudeovi...” A tam se Elinalize odmlčela. „No, i když to já nemůžu udělat, nebylo by v pohodě, kdybys ho vzal do nějakého bordelu tady kolem, Gisu?”

„Kdo ví. Milovat se s někým, koho nezná. Pochybuju, že to Rudea nějak spraví.”

„No, ten kluk teď vážně potřebuje někoho spolehlivého, o koho by se mohl opřít.”

„Takže Lilia?”

„Jak jsem řekl...”

„Jo, dobře, chápu, nebuď tak naštvaný.”

Elinalize zakoušela složité pocity. Nechtěla zasahovat do Sylphina sňatku. Ale chtěla Rudeovi pomoct. Kdyby se s Rudeem pomilovala, možná by ho dokázala znovu rozveselit. V tom si důvěřovala. Ale naprosto jistě cítila, že to je chyba. Že z toho bude něco, co se nebude dát odčinit.

Kdyby to bylo jako vždycky, zahrála by si na ničemu. Až do teď to udělala tolikrát. Ale když ji napadlo, že tady nechtěla zradit Cliffa, už to nemohla udělat.

„...”

A pak se rozhostilo ticho. Bylo slyšet jenom tiché zvuky pití. Nikdo na tuhle různorodou čtveřici nezavolal. A jenom tady bylo ticho jako v noci.

„Každopádně ze Zenith se stalo tohle. Chci, aby se senior honem postavil na nohy, a pak se s tímhle městem můžeme rozloučit.”

Po Gisuových slovech si zbylí tři povzdechli.

„Máš pravda...”

Všichni byli unavení. Bylo to šest let. Šest dlouhých let.

Od teleportačního incidentu uplynulo šest let. Rozhodně to nebyla krátká doba. Cestovat z Centrálního kontinentu na Magický kontinent, pak přeplout z Magického kontinentu na kontinent Begaritto. A konečně. Propátrat Teleportační labyrint.

Byla to drsná a bolestná doba. Ale všechno to byly vzpomínky, při kterých se člověk později zasměje.

No ano, teleportační incident byl nešťastná událost. Ale pro ně to nebylo jen plné neštěstí. Družina, co se rozpustila, se jeden po druhém zase dala dohromady. Elinalize a Talhand spolu znovu vyrazili za dobrodružstvím. Gisu jednal pro Paulovo dobro. Paul a Talhand se zase udobřili. A nakonec spolu bok po boku znovu bojovali i Paul a Elinalize. Mysleli si, že už se to nikdy nestane, ale zase se s Paulem ve svém středu setkali.

Až zachrání Zenith, vyhledají Ghyslaine a napijí se spolu. To si všichni mysleli.

Ale Paul zemřel.

Jenom tím se cítili tak vyčerpaně, že se to nedalo ani popsat. Jako kdyby se všechno do jednoho zničilo. I když strávili tolik času, aby to vystavěli. A nakonec ten pocit vyčerpanosti ve všem pošlapali.

Nebyl to jenom Rudeus, kdo byl letargický.





„No, je to Rudeus, Paulův a Zenithin syn. Zrovna teď je možná v depresi, ale nakonec se z toho sám dostane.”

„...Doufám, že máš pravdu.”

„...”

Po Talhandových slovech dva lidé mlhavě přikývli. Znali Rudeovu slabinu. Nicméně mu už bylo šestnáct, už nebyl dítě. I když ho to bolelo, jeho srdce bylo srdce úžasného dospělého. Smrt přijde za každým a dobrodruhové jsou s ní obeznámení. Rodiče jednou zemřou. Všichni to překonají. A proto to nakonec překoná i Rudeus.

„...”

Jediný člověk, co nepřikyvoval, byla Roxy. Pamatovala si na to. Co se kdysi dávno stalo.

Část 2
– Rudeovo hledisko –

Když jsem se podíval z okna, byl večer. Bezduše jsem seděl na posteli. Kolik dnů od té chvíle uplynulo? Vážně na tom nezáleželo. Nezáleželo na tom, kolik dní to bylo.

Ťuk, ťuk.

Najednou někdo zaklepal na dveře.

„Rudi, můžu?”

Když jsem vzhlédl, stála tam Roxy. Hádám, že jsem nechal dveře otevřené.

„...Učitelko.”

Měl jsem pocit, jako kdyby to byla celá věčnost, co jsem promluvil. Ale můj hlas byl tak ochraptělý, že jsem nevěděl, jestli mě Roxy slyšela nebo ne.

Roxy ke mně rázně přišla. Byl to divný pocit. Pročpak asi? Aach, aha, dneska na sobě neměla svou róbu. Měla velmi tenké oblečení. Jak nezvyklé.

„S dovolením.”

Jak to pevným tónem řekla, posadila se vedle mě. Pár sekund jsme takhle seděli v tichosti.

A pak Roxy zašeptala, jako kdyby vážila slova: „Nechtěl by sis se mnou pro změnu vyjít?”

„...?”

„Jo, je tu mnoho magických předmětů, co se nedají najít na jiných kontinentech. Pokud se tu porozhlédneme, mohla by to být celkem zábava, víš?”

„Ne...”

Neměl jsem náladu.

„A-aha.”

„Promiň.”

Roxino pozvání. Chápal jsem, že se mě snažila rozveselit. Normálně bych ji následoval jako pejsek. Ale zrovna teď se na to necítím.

„...”

„...”

A v místnosti se znovu rozhostilo ticho.

A pak Roxy znovu zašeptala, jako kdyby vážila slova: „...Je mi líto, co se stalo Paulovi a Zenith.”

Líto. Je v pořádku to shrnout jen slovem líto? No, pro Roxy je to jen záležitost někoho jiného.

„Taky si dobře vzpomínám, jak nás pět žilo ve vesnici Buina. Pro mě to možná bylo nejšťastnější období v životě,” řekla Roxy tiše a vzala mě za ruku. Její ruka byla teplá.

„...”

„Když jsem byla dobrodružka, nebylo vzácností, aby lidé kolem mě zemřeli. Vím, jakou bolest zakoušíš, protože jsem ji také zažila.”

„...Prosím, nelži.”

Dřív jsem se setkal s Roxinými rodiči. Ti dva byli zdraví. Neslyšel jsem od nich, že by měli nějaké další děti.

„Copak tvoje matka a otec nejsou zdraví?”

„Hm, ačkoli jsem se s nimi setkala už před pár lety, oba byli v pořádku. Mohli by žít další stovku let.”

„Tak to nechápeš!” Cítil jsem, jak mi něco stoupalo z hlubin srdce, a setřásl jsem Roxinu ruku. „Neříkej něco tak netaktního!” zakřičel jsem nahlas. A jak jsem zakřičel, cítil jsem, jak mě opustil i ten zbytek síly.

I když Roxy vypadala zaraženě, zašeptala s vážným výrazem na tváři: „Ten člověk zemřel, když jsem jako dobrodruh teprve začínala. Byl se mnou ve družině a naučil mě základy dobrodruhů. I když to nebyl můj rodič, považovala jsem ho za staršího bratra.”

„...”

„Zemřel, když mě chránil.”

„...”

„Taky jsem se tím trápila.”

„...”

„A proto chápu aspoň střípek tvých pocitů.”

Pak to vůbec nechápeš. Nevíš o tom, že jsem rozpolcený mezi svým minulým já, co se reinkarnovalo, a svou nynější situací. Upřímně si nemyslím, že se přes tohle dostanu. I když vím, že si Roxy myslí, že se mi zase udělá líp, já nemám tu vůli, abych se toho držel.

„Když jsem žila ve vesnici Buina, byla jsem opravdu šťastná. Když mě napadlo, že půjdu pracovat do Asurského království, nemohla jsem najít žádnou práci. A když jsem přišla na venkov, měla jsem v plánu začít jako učitelka. A ty jsi přetékal nadáním, Rudi, a dokonce i Paul a Zenith se ke mně chovali vřele. Možná že oni mě naučili skutečné vřelosti rodiny.”

Jak to Roxy řekla, podívala se mi do očí. Její oči byly jasné.

„Pro mě to byla druhá rodina.”

Jak to řekla, vstala z postele. Přešla za mě a když si klekla, těsně mi objala hlavu.

„Rudi, budu s tebou ten žal sdílet.”

V zátylku jsem cítil něco měkkého. Slyšel jsem, jak Roxy bušilo srdce. Byl to uklidňující zvuk. Přemýšlím, proč se mi při tom zvuku tak ulevilo. Pročpak jsem měl pocit, že všechno bude v pořádku.

To samé platilo o vůni. Roxina vůně mě uklidnila. Když jsem si v tak těžkém okamžiku vzpomněl na Roxinu vůni, záhadně se mi stala podporou.

Pročpak asi? Tu odpověď jsem měl na jazyku. Ale nevyslovil jsem ji.

„Jsem tvoje mistrová. I když jsem malá a neschopná mistrová, žila jsem déle než ty a jsem statná. Nevadí mi, když se o mě budeš chtít opřít.”

Popadl jsem Roxinu ruku, co jsem měl před sebou. Byla to malá ruka. Ale měl jsem pocit, že je velká. Při pohledu na tuhle ruku jsem se také cítil v pohodě. Přemýšlím, jestli mi bude tím lépe, čím blíž jí budu.

„I když to teď bolí, pokud se o tu bolest podělí dva lidé, je lehčí to snést,” řekla Roxy a vzdálila se ode mě.

Instinktivně jsem si Roxinu ruku přitáhl k sobě.

„Ach.”

Její malé tělo mi snadno spadlo do klína. Naše oči se přímo střetly. Její mírně ospalé oči byly vlhké od slz. Tvář měla jasně červenou a rty měla pevně stisknuté k sobě.

Položil jsem jí ruku na záda a přitáhl si ji blíž. Roxino srdce začalo tlouct rychleji. Cítil jsem teplo.

„J-je to v pořádku, víš?”

Přemýšlím, co bylo v pořádku.

„S-slyšela jsem, že když muži truchlí, osvěží je, když se vyspí s ženou.”

Kdo to řekl? Ach, to musela být Elinalize. Co to Roxy v takovéhle chvíli povídá?

„Ženy jsou na tom stejně, také chtějí zapomenout na bolest. A mě bolí, že Paul zemřel. Jestli ti to nevadí, Rudi, ani mě nevadí, když se se mnou vyspíš,” mluvila Roxy honem.

„Správně. Chci na to všechno zapomenout. Ale s takovýmhle tělem, co není ani trochu přitažlivé... Pokud se ti nelíbím, můžeš jít do nevěstince, víš?” mluvila dál Roxy, jako kdyby se vymlouvala.

Tahle osoba je dívka, co jsem nikdy nepřestal respektovat. Kdybych udělal, co mi řekla, a vyspal se s ní, jakýpak by to byl pocit?

„N-no, i když vypadám takhle, jsem velmi zkušená a myslím si, že to zvládnu mnohem lépe než jiné malé holky. Uděláme to nenuceně, jen abychom smyli tuhle špatnou náladu. A zkusíme to jen jednou...”

Roxina nesrozumitelná slova ke mně nedoputovala. Měl jsem dobrou náladu. Jen jsem si poslechl tlukot jejího srdce a už jsem se cítil mnohem uvolněně. Přemýšlím, jestli bych se cítil ještě příjemněji, kdybych se k ní ještě víc přiblížil? Takhle jsem si vymýšlel výmluvu.

„Ach, no, kdybychom mluvili o někom, kdo by byl lepší, nevadí mi se poklonit před Elinalize... ach!”

Strčil jsem Roxy na postel. Velmi agresivně.

Možná to bylo tím, že jsem dal volný průchod veškerému svému hněvu.

Část 3

Příštího rána.

Když jsem se vzbudil, jako první jsem spatřil Roxinu spící tvář. Nevinnou spící tvář Roxy s rozpuštěnými vlasy.

Zároveň mi na mysli vytanulo: teď jsem tomu dal...

„Haa...” povzdechl jsem si. Co mám říct Sylphy...

„...”

Počet mých starostí o jednu vzrostl.





Ale z nějakého důvodu jsem měl pocit, že zase vidím jasně. Jako kdyby všechny moje starosti byl sen. Pořád jsem měl v sobě trochu té deprese. Ale nebyl to můj nejdepresivnější stav. Se včerejškem se to ani nemohlo srovnávat. Pročpak asi? Přemýšlím, jestli to je proto, že ten počin tvoření života vyléčil smutek z jeho ztráty?

„Hm.”

A pak se Roxiny oči rozlétly dokořán. Poté, co se po mě, co byl přímo před ní, dlouho a silně podívala, se začala vrtět, jako kdyby se snažila své tělo schovat pod přikrývkou.

„Dobré ráno, Rudi...” zamumlala pak s odvrácenou tváří. „Ehm, jaké to bylo?”

Ptát se mě na tohle, nebudu lhát. Choval jsem se k Roxy velmi násilně. To, že je Roxy zkušená, byla naprostá lež. Ale i tak všechno přijala a odmítla si stěžovat kvůli bolesti. Za to jsem jí velmi vděčný a také se cítím omluvně.

Jako člověk, co miluje Sylphy, mi přišlo, že chválit Roxy bylo tabu. Upřímně řečeno, Roxino tělo bylo malé a mírně se k mému tělu nehodilo. Ale kdybych řekl, že to nebyl dobrý pocit, pak by to byla lež. Zrovna teď si jsem jistý, že se cítím celkem uvolněně. Nemusím lhát a ranit Roxiny city.

„Bylo to skvělé.”

Roxina tvář rychle zčervenala.

„Moc děku... ne, to ne, chtěla jsem se tě zeptat, jestli se cítíš líp.”

Ach, tohle.

Selhal jsem.

„Jo.”

„Tak pokud mě obejmeš na oplátku, budu šťastná.”

„...Jo.”

Objal jsem Roxy, jak mi bylo řečeno. Roxina pokožka byla hebká, vlhká a trochu lepivá. Přece jen se potila. Na její hebké kůži jsem cítil tlukot jejího srdce. Byl to uklidňující zvuk.

„Rudi, máš celkem urostlé paže. Je to, jako kdybys vůbec nebyl mág.”

„...Trénoval jsem.”

Řekla Roxy, zatímco mě hladila po hrudi a pažích. Při takovém roztomilém počinu moje láska k Sylphy trochu zakolísala. Pomalu jsem se odtáhl od Roxina těla. Pak jsem vstal. Měl jsem pocit, že se jí chci na něco zeptat.

„Roxy. Můžu se tě zeptat na něco divného?”

„...Copak?”

Pravděpodobně si všimla té atmosféry kolem mě. Roxy také s vážnou tváří vstala a posadila se na posteli na kolenou. Jelikož to bylo tak erotické, že by to nemuselo dopadnout dobře, odvrátil jsem pohled. Jak jsem si zakryl dolní polovinu těla, pokračoval jsem v řeči: „Tohle je jenom vymyšlená historka...”

S tímhle úvodem jsem začal mluvit.

Historka o jednom muži. Až do konce fikce.





Muž, jenž se uchýlil k samotě, když se mu v mládí přihodilo něco špatného. Bylo mu téměř dvacet let a žil jako odpad, zatímco využíval své rodiče. Ale jednoho dne jeho rodiče najednou zemřeli. Ten muž nejenom že nešel na jejich pohřeb, ale právě naopak provedl to nejhorší, co může člověk udělat.

Když to ostatní členové rodiny spatřili, zmlátili ho a vyhodili ho z domu. Ten muž o všechno přišel, ale štěstí ho zavedlo do nové země a on obrátil list a zařekl se, že se polepší. Jeho život šel dobře a on si myslel, že pokud to takhle půjde dál, bude šťastný. Ale zrovna teď kvůli velkému selhání nechal zemřít jednoho důležitého člověka. Kvůli tomu si ten muž vzpomněl na smrt svých rodičů. A teprve pak tesknil.





Vyprávěl jsem takový příběh.

Čím víc jsem o tom mluvil, tím větší jsem měl pocit, že mi srdce hnisá. Přemýšlím, jestli jsem prostě chtěl, aby si to někdo vyslechl. Bylo to něco tak snadného, opravdu?

„...”

Roxy naslouchala v tichosti. Nevyjadřovala souhlas, jen tiše naslouchala.

„Co si myslíš, že by ten muž měl dělat?”

„...”

Roxy zůstala zticha.

Možná neví, jak odpovědět, když si najednou vyslechla takový příběh. Není možné, aby uvěřila, že to je vlastně příběh z mého života. Roxy je moudrá, takže si možná bude myslet, že je v tom nějaký skrytý význam.

„...Kdybych to byla já, tak bych zašla k hrobu svých rodičů. Nemyslím si, že by dokonce i teď bylo příliš pozdě. To samé platí o promluvě s ostatními členy rodiny.”

„Ale hrob jeho rodičů a jeho rodina je velmi daleko a nemůže za nimi tak snadno jít. Možná také nebude schopen se vrátit. Ten muž má další život, v té nové zemi si založil rodinu a velmi je miluje.”

„Nemůže se vrátit?”

„Ne. Přece jenom možnost, že se nemůže vrátit, je celkem vysoká.”

Po tomhle Roxy zase zmlkla.

Ale tentokrát to bylo krátké ticho.

„V tom případě se nedá nic dělat. Teď by se měl postarat o rodinu, co je přímo před ním.”

Roxina slova byla strašné klišé. Byla to slova, která by napadla každého. Nebylo to zvláštní ani nic takového, jen očividné.

„Dokonce i Paul by si přál, abys to udělal, Rudi.”

Roxy řekla velmi věcně něco očividného. Samolibého. Všední slova. Slova, co někde slyšela.

„Prosím, postav se budoucnosti. Všichni na tebe čekají.”

Ale moje srdce se cítilo osvěženě.

Jo.

Bylo to všední.

Smrt mých rodičů v mém minulém životě a taky Paulova smrt. Tohle bylo něco očividného. Nemám na výběr a musím to přijmout a dívat se kupředu.

Žiju na tomto světě.

A dál budu žít na tomto světě.

Paulova smrt a Zenith, co se stala invalidou. Ta nervozita, že se vrátím a řeknu to své rodině čekající na severu. Nervozita, že nevím, co mám teď dělat. Byla to budoucnost plná nervozity.

Ale nesmím utéct. Nemám na výběr a musím vyřešit, co je zrovna teď přede mnou. Ačkoli nevím, co bych měl konkrétně dělat. Nemám na výběr a musím to jedno po druhém vyřešit.

Copak už jsem se nerozhodl, když jsem přišel na tento svět? Že na tomto světě budu žít naplno. Že nesmím odvrátit oči. Bez ohledu na to, jakým těžkostem budu od teď čelit, já je překonám. Není dobré, kdybych neudělal aspoň to.

Ano, znovu jsem si to uvědomil. Ačkoli i když jsem si to uvědomil, není to tak, že by ta bolest polevila. Ale měl jsem pocit, že jsem se z něčeho prolomil.

„Roxy.”

„Ano.”

„Moc děkuju.”

Roxy mě znovu zachránila.

Dokonce ani moje díky nestačí.
-------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>