Kapitola 126 - Rodič

Část 1

Jakmile Hydra vydechla naposledy, vězení z krystalu se roztříštilo.

Zenith byla naživu. I když v bezvědomí, ale dýchala.

Po okolí byly roztroušené tucty obrovských magických krystalů a velké množství magických kamenů, které byly součástí Hydřina šupinatého brnění. Dál v místnosti bylo na hromadě velké množství magických předmětů. Kdybych to prodal, stal by se ze mě nechutně bohatý člověk. Ale nikdo nešel s radostí sbírat kořist.

Sám jsem se překvapil, jak nezaujatě jsem dokončil svou práci. Měl jsem takový neskutečný pocit, jako kdybych byl ve snu. Když se mě někdo na něco zeptal, odpověděl jsem, ale moje myšlenky byly prázdné. Zdálo se, že existovalo nějaké mé další já, co bezděky odpovídalo.

Na tom místě jsem spálil Paulovy ostatky. I když jsem k tomu měl různé důvody, chtěl jsem jeho tělo vzít s sebou zpět domů. Ale co se týče toho, jak zacházet s mrtvými uvnitř labyrintu, udělal jsem, jak mi bylo řečeno.

Zůstaly jenom tři předměty, co se mohou předat jako rodinné dědictví. Paulův tenký kovový prsní plát. Jeho tantou, které dokázalo způsobit těžkou újmu i těm nejdrsnějším protivníkům. A jako poslední Paulův milovaný meč, který vždycky nosil s sebou.

Za péče mé ohnivé magie se z Paula v okamžiku stala hromádka kostí. Elinalize řekla, že kdybych ho teď takhle pohřbil, byla tu možnost, že by jeho kosti ožily jako kostlivec. A já s ní souhlasil. Jelikož to bylo takhle, odlomil jsem jedinou kost, kterou si s sebou vezmu domů. Z hlíny jsem udělal malou schránku a tu kost jsem vložil dovnitř.

„...”

Byl to záhadný pocit. Hruď jsem měl velmi silně sevřenou a nechápal jsem smysl tohoto pocitu.

„Pojďme zpět.”

Na zpáteční cestě jsem byl k ničemu. Můj jistý krok teď byl roztřesený. Ačkoli jsem používal magii, abych porazil nepřátele, kdyby vedle mě nebyla Roxy, určitě bych s největší pravděpodobností šlápl na nějakou past.

Kdykoli jsem udělal chybu, nikdo mi nic nevyčítal. Elinalize, Roxy, Talhand, ani Gisu nic neříkali. Nebyla tu ani příjemná slova stížností. Nikdo nevěděl, co říct.

Třetího dne jsme unikli z labyrintu. Celou tu dlouhou dobu se všichni střídali v nesení Zenith. I když jsme v labyrintu zakusili okamžiky intenzivního boje, Zenith se nikdy neprobrala. I když jsem se bál, nakonec jsem sám sebe přesvědčil, že je pořád naživu, protože dýchala.

Nepamatuju si, co ostatní řekli těm třem, co na nás čekaly ve městě. No ano, Elinalize a Gisu jim to dopodrobna vysvětlili. Já jsem nebyl schopen nic říct. Co jsem mohl říct? Nic.

Shera se rozbrečela a Vera v šoku padla na zem na kolena. Dokonce i při pohledu na takovou scénu jsem nebyl schopen nic říct.

Liliina reakce byla jiná. Tvářila se bezvýrazně. Jak skryla vlastní výraz, podívala se na mě a vtáhla mě do svého pevného objetí. Vyjádřila tolik pocitů najednou: „Prošel sis peklem, co?” „Díky, že ses tak snažil.” „Zbytek můžeš nechat na mě.” „Trochu si odpočiň.” Já, jenž zakoušel takový pocit prázdnoty, jsem musel vynaložit nějaké to úsilí, abych souhlasně kývl.

Když jsem se dostal zpět do hostince, sundal jsem si róbu. Když jsem si prohlédl oblast kolem ramene, viděl jsem tam širokou díru. Měl bych to zašít. I když jsem si pomyslel tohle, hodil jsem róbu do kouta. Aqua Heartiu, brašnu na nářadí, všechno jsem to hodil na róbu...

A pak jsem se zhroutil na postel.

Část 2

Ten večer jsem měl sen. V tom snu jsem byl ve své předchozí podobě. Podoba toho lajdáckého a podlézavého NEETa.

Ale Hitogami se neobjevil. Nebyla to ani ta bílá místnost.

Byla to jenom vzpomínka na můj minulý život. Správně, byl to jen sen o mém minulém životě.

Nevybavuju si, kdy přesně to bylo. Ale vzpomínám si na takovou scénu. Ve svém minulém životě u mě doma, dokonce jsem si pamatoval, jak vypadal můj obývací pokoj. A pak se ten sen přesunul na rodiče z mého minulého života, jak o mě v obýváku mluvili. Jelikož to byla jen scéna ve snu, neslyšel jsem žádné hlasy. Ale divné bylo, že mi bylo jasné, že jsem tématem té konverzace.

Tehdy se o mě rodiče báli?

Dokonce jsem ani nevěděl příčinu smrti svých rodičů. I když oba dva zemřeli zároveň, ani mě to nezabolelo. Byla to nehoda? Nebo možná sebevražda?

Přemýšlel jsem, co si o mě mysleli v tom jediném okamžiku před svou smrtí. Jak jsem na sebe mohl myslet jako na něco jiného než ten nestydatý NEET? Určitě to musel být popouzející pocit. Jo, nebo alespoň mysleli na to, jak jsem byl špatný.

Ale pravdou je, že to nevím. Někdy jsem viděl tvář své matky. Nebo otce, kterého v jednu chvíli znavilo se mnou jednat a přestal cokoli říkat. Mysleli na mě alespoň na chviličku, v okamžiku své smrti?

A pak jsem tam byl já. Já, co se ani neúčastnil pohřbu. Co jsem si vůbec myslel? Abych ani nesesbíral ostatky svých rodičů; co jsem si kruci myslel? Proč? Proč jsem ani nešel na jejich pohřeb?

Byl jsem vyděšený. I když moje rodiče zemřeli, nedokázal jsem na nich spočinout pohledem a truchlit. Ostatní na tohoto zatraceného NEETa obraceli pohled pohrdání a nepřátelství. Samozřejmě to nebylo všechno. V žádném případě jsem nebyl skvělý člověk. Vlastně jsem si v té době vůbec nemyslel, že by smrt mých rodičů byla nějak smutná. Nemyslím si, že jsem byl smutný, protože jsem si nemyslel, že by mě rodiče milovali. Mnohem silnější byl ten pocit: Tohle je zlé, co teď budu dělat. A ne ten pocit starosti ohledně smrti mých rodičů.

Od toho okamžiku jsem ani nebyl schopen ustát pohled sám na sebe.

Nemám v úmyslu své počínání ospravedlňovat; prostě to bylo jen něco, co jsem udělal. Tahle situace, kdy jsem přišel o svůj poslední prostředek ignorování skutečnosti, mě zahnala do kouta; tahle situace mě najednou a nepřipraveného vrhla do hloubek reality. Každý chce mít jedno nebo dvě místa, kam může utéct. Ačkoli toho lituju, nikdo mě z toho nevinil.

Ale přinejmenším. Aspoň jsem měl jít na pohřeb.

Prostě nedokážu pochopit, na co jsem tehdy myslel. Měl jsem se alespoň naposledy podívat na tváře svých rodičů. Měl jsem alespoň sebrat jejich kosti.

Copak ta poslední Paulova tvář nebyla hodná toho zájmu? Nebyla to smějící se tvář. Nebyla to ani tvář, co by mi přišla spokojená. Ale v koutcích úst mu uvízl náznak úlevného úsměvu. Co měla být tvoje poslední slova? Jak se moji minulí rodičové tvářili, když zemřeli? Proč? Proč jsem to neviděl?

Ach, jak moc jsem se chtěl vrátit a spatřit jejich tvář.

Část 3

Dalšího dne.

Probudit se bylo to nejhorší. Ten pocit, že nechci nic dělat, měl vliv na celé mé tělo. Ale tak nějak jsem to oklamal a vylezl z postele.

Šel jsem do vedlejší místnosti, za Liliou a Zenith. Když mě Lilia spatřila, věnovala mi udivený pohled.

„Pane Rudee, už se cítíš dobře?”

„...Tak nějak, prozatím. Nebylo by otravné, kdybych dál odpočíval?”

„Nevadí, ani když si budeš muset odpočinout trochu déle, nikomu to nebude vadit.”

Poslechl jsem Liliinu radu a šel jsem do ložnice, kde jsem podlehl nutkání dál odpočívat. Ale víc než to jsem měl nutkání něco dělat, ten pocit, že musím dál jít kupředu.

„Prosím, dovol mi tu zůstat.”

„...Takhle to cítíš? Dobře, tak se prosím posaď.”

Nakonec jsem se rozhodl prozkoumat Zenithin stav, ve společnosti Liliy.

Kolik dní už Zenith spala? Už to jsou tři dny, co jsme odešli z labyrintu, jeden den do Lapanu. Takže čtvrtého dne se ještě neprobudila?

Ať se na ni dívám, kolikrát chci, přijde mi, že jenom spí. I když spala kdo ví kolik dní, nemám pocit, že by nějak zhubla. Spíš vlastně vypadá velmi zdravě. Stejně jako vypadala Zenith v mých vzpomínkách. A ani se nezdá, že by nějak zestárla. Její ruce a tváře jsou na dotyk teplé a když jí k ústům přiložím ucho, slyším její dech.

Akorát se neprobudila.

Možná že takhle bude nějakou dobu. Pokud takhle zůstane, nezeslábne nakonec a nezemře? Taková myšlenka mě okamžitě napadla. Ale neodvážil jsem se ji vyslovit nahlas. Jsou věci, které nemusím říkat. A jsou věci, které bych neměl říct.

Lilia a já jsme jen v tichosti dohlíželi na Zenith. Čas od času přišla Vera nebo Shera, aby si popovídaly. Ale o čem si povídaly, to mi v paměti nezůstalo.

Najedl jsem se s Liliou. Necítil jsem se hladový a to jídlo se mi nějak nalepilo na vnitřek hrdla. Ačkoli jsem se ho snažil spláchnout vodou, stejně jsem to skoro vyzvracel.

Teprve v poledne došlo u Zenith ke změně. Lilia, co na ni dohlížela se mnou, viděla, jak Zenith s tichým stenem pomalu otevřela oči.

„Hmm...”

V místnosti jsme byli Lilia, Vera a já. Vera okamžitě odběhla, aby zavolala ostatní. Já jsem na Zenith pozorně dohlížel, jak se zkusila napřímit.

Normálně když člověk pár dní spí, je těžké se posadit. Ale Zenith byla schopná se posadit skoro úplně sama jen s malou pomocí od Liliy.

„Dobré ráno, paní,” promluvila Lilia a na tváři jí vykvetl úsměv.

Když se Zenith posadila, podívala se na Liliu s obzvláště nejasnou tváří.

„...Hm?”

Zenithin hlas. Pro mě to byl známý hlas. Když jsem o tom tak přemýšlel, když jsem se narodil na tomto světě, byl to první hlas, co jsem slyšel. Hlas, z kterého sálá pocit úlevy.

Ulevilo se mi.

Paul zemřel. Ale podařilo se nám zachránit člověka, kterého chtěl Paul zachránit. Byla v bezpečí a naživu. Docílili jsme Paulovy vůle.

Když se Zenith dozví, že Paul zemřel, začne truchlit. A s největší pravděpodobností bude plakat. Ale Lilia, Zenith a já se alespoň můžeme podělit o svůj žal.

„Matko...”

Zdá se, že teď není ta nejlepší chvíle to říct. Bude lepší jí to říct, až to bude schopná vzít lépe a pochopí současnou situaci. Potom to bude v pohodě. Bude nejlepší na to jít pomalu a po částech. Nemyslím si, že by bylo moudré jí tak najednou předhodit krutou realitu. Tak zaprvé, po tak dlouhé době se setkat se Zenith. Nemělo by to být příjemné?

„...?”

Zenith vypadala mírně zmateně. Odstrčila mou hruď stranou. Zapomněla na mě.

S tím se nedá nic dělat. Je to to samé jako s Roxy. Jelikož uplynulo dost času, ve tváři jsem se změnil. Teď se mi to možná zdá jako šok, ale později z toho bude legrační historka.

„Paní, tohle tady je Rudeus. Už to bude skoro deset let, co jste se viděli naposledy.”

„...”

Zenith na mě zírala, jako kdyby byla duchem nepřítomna. A pak svůj upřený pohled přesunula na Liliu. V očích mé matky se odrážela Liliina tvář.

„...?”

A pak se jí na tvář znovu vrátil zmatek. Lilie se oči doširoka rozevřely.

Děje se něco divného. Rozhodně to je divné. Zenith měla už nějakou dobu bezvýraznou tvář. Je zázrak, že se jí podařilo po tak dlouhé době vstát. Ale možná je špatně něco jiného?

Nemám jak to vyjádřit slovy. Dokáže jenom mručet.

A to její gesto teď. Jako kdyby zapomněla na Liliu. Dokážu pochopit, že zapomněla na mě, ale jak by mohla zapomenout na Liliu? No ano, Lilia trochu zestárla. Ale ne tak moc, aby to byla drastická změna. Dokonce má i stejný účes a oblečení.

„...Ae...A—...”

Její hlas byl ubohý. Její oči byly nejasné. Její slova ztracená. Můžeme akorát pozorovat její chování.

„Paní... není to náhodou...?”

Zdá se, že Lilia si toho taky všimla.

Není to náhodou? Pochopili jsme význam těch slov. To je vtip, že jo. Že přišla o svou mysl?

Lilia a já jsme o tom mnohokrát mluvili.

„...”

Okamžitě jsme dospěli k závěru. I když Zenith reaguje na naše hlasy. Nedokáže odpovědět vlastními slovy. Že je možné, že nerozumí, co říkáme.

„Pane Rudee... paní... je ztracená.”

Zenith o všechno přišla. O svoje vzpomínky, vědomosti a moudrost. O všechny tři věci, které jsou nezbytné k utvoření člověka.

Je z ní invalida.

Není schopná si vzpomenout na Paula. Moje matka si nevzpomíná ani na Liliu nebo mě. Kdo? Jak? Co se stalo, že z toho vzniklo tohle? Že si není schopná na nic vzpomenout.

Jinými slovy nemůže truchlit kvůli Paulově smrti. Nemůžeme svůj žal sdílet se Zenith.

Tohle vyšlo najevo.

„Ach...”

Zlomilo mi to srdce.

Část 4

Přemýšlím, kolik od té chvíle uplynulo dní.

Můj smysl pro čas začal být mlhavý. Probudit se, spát. Spát, probudit se. Ten cyklus jsem mnohokrát opakoval.

Když jsem spal, moje sny mi přehrávaly okamžik Paulovy smrti.

Paul sekl po Hydře. Hydřin krk se zhoupl kolem. Paul mě odstrčil, abych se vyhnul útoku. Pak se Paul pohnul a Hydra se taky pohnula. Já jsem nebyl schopen se pohnout. Paul mě odkopl a poslal mě vzduchem mimo nebezpečí. Hlava Hydry spadla přímo přede mě.

Pak jsem vyskočil na nohy. Chvilku mi trvalo, než jsem si potvrdil, že nejsem ve snu, a pak jsem znovu klesl na postel. Neměl jsem energii stát. Měl jsem dost energie jen na přemýšlení; moje myšlenky zabrousily k Paulovi.

Paul. Ten chlápek. Rozhodně to vůbec nebyl chvályhodný chlap. Byl to lump a záletník, sobecký vejtaha. Byl slabý vůči nepřízni osudu a rychle unikal k alkoholu. No ano, jako kandidáta na otce by jej diskvalifikovali.

Ale... já ho miloval.

Ale byl to jiný druh lásky. Láska k Paulovi byla velmi jiná.

Paul, kterého jsem poznal, byl víc jako „partner v lumpárně”. Zatímco můj duševní věk byl vyšší, Paul měl vyšší fyzický věk. I kdybyste sečetli veškeré znalosti z mého minulého života, Paul měl v životních zkušenostech pravděpodobně navrch, protože já jsem byl alespoň deset let svého života izolovaný. Ale na tom nezáleželo. Na věku nezáleží. Když jsem mluvil s Paulem, měl jsem silný pocit, že jsme stejní. Nikdy jsem ho nebyl schopen vidět jako „otce”.

Když jsem byl dítě, nikdy jsem si o něm nemyslel nic moc. Ale. Paul si dal na čas a jako dítě mě řádně vychoval. Tohle dítě, zrozené z nitra hanebného třicátníka. A které projevilo zvláštní chování bez ohledu na to, jak jej druzí hlídali. Paul mě viděl jako rodinu a nikdy ode mě v hanbě neodvrátil zrak.

V jistých bodech jsme se jako otec a syn nedokázali střetnout. Ale i tak mě tenhle chlápek neustále viděl jako rodinu. Nikdy se ke mně nechoval jako k cizinci. Až do samého konce jsem byl jeho syn. Viděl mě jen jako svého „syna”, supermana.

Vzali jsme to úplně naopak.

Ale ten chlápek byl mým otcem ve všech ohledech. A byl dál mým otcem, i když musel cestovat všude možně a vyvažovat tolik věcí. A pak mě až do samého konce ochránil. On – otec – ochránil mě – syna. Všechno riskoval, aby mě zachránil. Protože to byla ta nejpřirozenější věc, co mohl jako otec udělat.

A kvůli tomu zemřel.

Je to divná historka.

Já, co nejsem dítě. Paul, co byl otcem.

Paul, co měl dvě skutečné děti. Tím myslím dvě autentické, skutečné děti na rozdíl od mého falešného já. Na rozdíl od mého falešného já, jenž mělo v mužském těle duši z jiného světa, měl dvě krotké, roztomilé dcerky. Norn a Aishu.

Teď je budu muset ochránit já.

Copak nemáš i dvě manželky? Zenith, po které jsi tolik let pátral a konečně ji našel. A Liliu, co tě celou tu dobu podporovala.

Dvě manželky a dvě dcery. Dohromady čtyři lidi. Jak jsi tady mohl ty čtyři lidi nechat, Paule? Copak pro tebe nebyli ti nejdůležitější lidé?

...pro Paula jsem mezi nimi byl možná i já. Dvě manželky, dvě dcery a jeho jediný syn. Pro něj jsme byli všichni stejně důležití.

Ačkoli jsem nikdy neviděl jeho otcovské schopnosti, ten chlápek mě v duchu stále miloval.

AACH! KRUCI! CO TO K ČERTU— ARGH!

Paule.

Prosím, odpusť mi...

Kolikrát jsi to jen řekl? To: „Rudi, zkusím se k tobě chovat jako k muži.” Choval ses ke mně jako k muži?

Oženil jsem se, koupil jsem dům, vzal jsem si k sobě své sestry a měl jsem pocit, že jsem se řádně osamostatnil. Přišel jsem ti pomoct. Dokonce jsem v labyrintové družině zaujal aktivní roli. Bylo mým úmyslem zůstat nezávislý. Měl jsi těžkosti to vidět? A nakonec jsi mi pomohl, i za cenu vlastního života. Co jsi mi chtěl říct svými posledními slovy?

A přesto proč? Zatraceně, proč... Proč jsi mě stejně ochránil, mě, jenž se stal nezávislým?

Až se budu muset vrátit za Norn a Aishou, jak jim to řeknu? Jak jim to mám v nynější situaci vysvětlit? A co se týče Zenith, co pro ni mám udělat? A jak mám odtud pokračovat?

Mohl bys mě poučit, Paule?

Po pravdě, na co jsi na konci myslel? Kruci. Čekal jsi, že umřeš? Aach, zatraceně! Proč jsem tě musel nechat zemřít, Paule? Zrovna když ses měl zprostit všech svých starostí? ...Kdyby jen žil, nikdo by se nakonec nemusel trápit.

Haa, tohle není dobré, že?

Smutek mě překonal. Bez ustání mi kanuly slzy.

Během svého života... ne, svého minulého života když zemřeli matka a otec, nikdy jsem doopravdy nebrečel. Ani jsem si nemyslel, že by to bylo něco smutného. A přesto když zemřel Paul, vhrkly mi slzy.

Je to smutné. Stěží se tomu dá věřit. Ten jeden chlápek, co neměl zmizet, zmizel.

Paul byl můj otec. Byl to můj otec. I když jsem na něj nikdy nemyslel jako na otce. Byl mým rodičem stejně jako moji rodiče z minulého života.

Část 5

Přemýšlím a přemýšlím, brečím a brečím, jsem tak vyčerpaný.

„...Nechci nic dělat.”

S tou svojí letargií jsem nebyl schopný pohnout se z této místnosti. I když vím, že jsou pořád ještě věci, co je třeba udělat, nedokážu sebrat energii. Nemám ani dost moci, abych vyšel z místnosti. Spím, vzbudím se a sedím. Promarněné dny, kdy jen stěží měním pozici.

Lilia a Elinalize si našly čas, aby mě přišly zkontrolovat. O něčem se mnou mluvily. Ale já si nepamatuju, co to bylo. Měl jsem pocit, že jsem najednou poslouchal neznámou řeč a že jsem nebyl schopen pochopit, co říkaly. I kdybych význam těch slov pochopil, je stejně pravděpodobné, že bych nebyl schopen odpovědět.

Neměl jsem slova.

Ani pro ně jsem neměl slova.

Předpokládejme.

Na okamžik předpokládejme, že bych například lépe zvládal šerm v boji. Pak bych také mohl pomoct odsekávat Hydřiny hlavy. Musel by potom Paul vážně zemřít? Paul a já bychom odsekávali hlavy a Roxy a já bychom je očistili plameny. Kdybych byl schopen také odsekávat hlavy, mohli jsme ji porazit mnohem snadněji, než jak se to stalo.

Nebo kdybych se aspoň dokázal odít do bojového ducha. Nebo kdybych aspoň dokázal uhnout z cesty trochu rychleji. Kdybych se vyhnul Hydřinu útoku, Paul by mě nemusel chránit.

Nebo kdybych tehdy Paula pořádně praštil a přiměl ho se hned vrátit. Kdybychom se vrátili, mohli bychom uspořádat strategickou poradu. Mohli jsme přijít na nějaký dobrý plán, jak to vyřešit. Ne to impulzivní chování, s kterým jsme to jen stěží zvládli, ale vážně dobrý nápad.

Kdyby byl plán jiný, kdyby byl jen trošičku jiný...

Ale je příliš pozdě.

Paul zemřel.

Už nevidím mrtvou tvář svého rodiče.

I kdybych teď něco vymyslel, už je až příliš pozdě.
-----------------------------------------------

~ Tak jsem skončila s "trucováním", ale překládá se to těžce... A příští týden jedu na (zaslouženou) dovolenou, takže nevím, jestli stihnu vypotit ještě jednu kapitolku nebo ne.  ~

<Předchozí>...<Následující>