Kapitola 129 - Návrat

Část 1

Severské země jsou pokryté sněhem. Od začátku putování uběhly už čtyři měsíce. Podzim, roční období, kdy je Zvířecí rasa v říji, už dávno pominulo. Zůstala jen dlouhá zima. V srdci lesa, dokonce i uprostřed husté vegetace nám sníh dosahuje až do pasu.

„Elinalize a já povedeme.”

Jak jsem to řekl, zamířil jsem dopředu. Sejmu všechno, co se objeví, magie není problém. Ani Zenith neprojevuje nějak moc únavy. Pásovec se chvěje zimou, ale stačí, když se čas od času zahřeje magií.

Všechno je v pořádku.

Část 2

Té noci.

Byli jsme s Elinalize na řadě s hlídkou.

Najednou ke mně promluvila: „Rudee, musím ti něco říct.”

Už teď dokážu odhadnout, o čem to bude. O Roxy. Posadil jsem se před Elinalize. Pokud mě pokárá, můžu okamžitě padnout na kolena. Elinalize se posadila s nohama stranou. Kvůli čemu na mě bude křičet? Že jsem byl Sylphy nevěrný? Nebo že jsem se vyspal s Roxy?

„Rudee, ty se nedržíš Milisovy víry, že?” promluvila Elinalize, ale nebylo to ani o jednom, co jsem odhadoval.

„...?”

Nechápal jsem, kam tím míří. Ale pro mě je jenom jeden člověk hoden být bohem. To se nikdy nezmění.

„Ne.”

„A ani Sylphy nevěří v Milise?”

„Ehm, myslím, že ne.”

Sylphy se nedrží žádného náboženství. Nebo spíš mezi lidmi, co jsem potkal, byl jenom Cliff skutečným Milisovým věřícím. Cliff měl na krku vždycky Milisovo znamení. Jednou za sedm dní šel do kostela na mši nebo tak něco. Sylphy minimálně nenosila žádný symbol a nechodila na žádnou mši. Možná že něco takového dělá jenom Cliff, takže je možné, že víru má. Ale alespoň jsem o tom nikdy neslyšel.

„Můj Cliff je Milisův věřící.”

„Jo.”

Zrovna jsem o Cliffovi přemýšlel a ona mi to okamžitě potvrdila.

„Tohle jsi věděl? Milisovi věřící mají jedno přikázání, a to že se mají oženit jen s jednou ženou.”

„Něco takového.”

„Aby tu ženu milovali navěky, i když to může být těžké. Ale také to je forma lásky. Také to je skutečné štěstí.”

Tak by to mělo být. Milovat druhého celým svým srdcem a zároveň být milován, to je štěstí. A přesto jsem se od toho vzdálil a zamiloval se do Roxy. Mám Roxy rád, o tom není pochyb. Ale ty ubohé dny mám pořád ještě čerstvě v paměti. Žena, co mě vyléčila a přinesla mi štěstí, byla Sylphy. Chci jí to oplatit láskou. Tohle je také bezpochyby láska.

„Ale to je Cliff.”

„Ano.”

„Já nesouhlasím s tím, že by bylo z podstaty špatné mít několik milenců.”

„Ty si to možná myslíš, ale nebyla by to nevěra?” zeptal jsem se, ale Elinalize zakroutila hlavou.

„Pokud bys Sylphy odvrhl, bylo by to něco jiného, ale dokud ji budeš řádně milovat, není to nevěra.”

„Ale pokud mám dvě partnerky, pak se láska ke každé rozpůlí.”

„Není to tak, že byste spolu byli celý den, ne? Nerozpůlí se to. Ačkoli té lásky možná bude o něco méně, není to tak zlé.”

Není to „méně” přesně ten problém? Lidé jsou k „více” tak nějak neteční, ale přitom jsou tak citliví vůči „méně”. Kdyby měla Sylphy pocit, že jsem ji nemiloval tolik jako dřív, bylo by to něco závažného.

„Mysli na to takhle. Když se Paul oženil s Liliou, byla Zenith nešťastná?”

Nešťastná, šťastná? Ačkoli jsem si myslel, že jí Paul ukřivdil. Ale když o tom teď tak přemýšlím, vážně to nebylo neštěstí. A to platí dokonce i teď. Nebo spíš kvůli tomu se Lilia a Zenith ještě víc sblížily a byly ještě šťastnější než předtím. I když když se ty dvě ženy proti Paulovi spikly, vypadal trochu nešťastně. Ale to je také jeden druh štěstí. Ale teď už to štěstí pominulo.

„...Každopádně Elinalize, co se tím snažíš říct?” zeptal jsem se.

Jak jsem přemýšlel o Paulovi, pocítil jsem náznak bolesti. Kdybychom v tom pokračovali, jenom by to víc bolelo. Takže jsem se rozhodl být upřímný.

„Rudee, ožeň se s Roxy. Máš ji rád, ne?”

Jak to tak řekla, trochu mě to vytočilo.

„...To myslíš vážně?”

„Ach, samozřejmě že ano.”

„Elinalize, měla bys říkat něco takového? Neměla bys jako Sylphina babička přemýšlet spíš o jejím štěstí?”

Nemám právo Elinalize obviňovat. To mé nevěrné já na to nemá právo. Porušil jsem svůj slib vůči Sylphy a vyspal jsem se s Roxy. Bez ohledu na to, jaká je situace, tohle je fakt. A přesto teď z toho obviňuju někoho jiného.

„Ehm, řekla jsem to. Jenom já to můžu říct.” Elinalize se po mě vychloubačně podívala. „Možná to můžu říct jinak. Ale než jsem byla Sylphinou babičkou, stala jsem se blízkou kamarádkou Roxy.”

Zrovna teď ji nechápu. Ale brzy jsem si uvědomil, že se to týká pořadí věcí. Elinalize se nejprve setkala s Roxy a teprve pak se Sylphy.

„Po pravdě řečeno se už nedokážu dívat, jak je Roxy v takové depresi. Ta holka evidentně chce zůstat po tvém boku. Drží se tě, a přesto má v plánu ustoupit a odejít. Jenom proto, že se trochu opozdila.”

Když jsem to tak od ní slyšel, Roxy je vážně hodně politováníhodná. Ale ze Sylphina hlediska je politováníhodná i ona.

„To děvče, pokud se s tebou rozloučí, určitě bude žít krutým životem. Kdo ví, jestli ji nevyužije nějaký špatňák, jestli se k ní nebude chovat špatně a pak ji nakonec neprodá do nevěstince. A nakonec bude mít děti neznámých otců.”

„Není to trochu nerealistické?”

„Z lidí, co jsem kdy potkala, se pár dívek takovou cestou vydalo.”

Zněla upřímně. Je to osobní zkušenost?

„Já... i když mě z toho budete obviňovat, chci vidět, jak Roxy najde štěstí.”

„Já to také chci, ale—”

„Rudee, když to budeš ty, je to možné. Dokážeš Roxy a Sylphy milovat rovnocenně. Jsi Paulův syn, musíš mít takový druh aspirace.”

Dokážu to? Dokážu. Ano, dokážu. Protože je hned od začátku miluji rovnocenně, takže není důvod, proč bych to nedokázal. Ale vážně to je v pořádku? Může to být tak jednoduché? Není to jenom zbožné přání na mé straně? Ne. ...Tohle je ďáblovo pokušení. Nemůžu poslouchat.

„Ne, jenom Sylphy...”

„Neměla jsem v plánu tohle říct, ale—” přerušila mě Elinalize. A pak tiše pokračovala: „Při naší dámské jízdě jsem vyslechla, že to Roxy tenhle měsíc nedostala.”

„...Ech?”

Její perioda? Ne, nemá smysl zapírat. Rozhodně je to ono. Ech, ale to.

„No, to ještě nevíme jistě...”

Ne, ale udělali jsme to. Pokud je to tohle, je to možné. Ten den mě potom Roxy bez síly udeřila do hrudi. Byla to nápověda?

Elinalize mě chvilku pozorovala a pak pokračovala: „Rudee, pokud by Roxy byla těhotná, co uděláš?”

Jak jsem to zaslechl, najednou mi na mysl vytanul Paul. Ano, ta jeho podoba z doby, kdy byla těhotná Lilia. Ten Paul, co si nezasloužil žádný soucit. I když jsem vůbec nevěděl, co mám dělat, pomohl jsem mu. Paul byl také člověk, co si zasloužil úctu. Ale nemůžu jeho chování z té doby napodobit.

„...Přijal bych zodpovědnost.”

„Jak?”

„Oženil se s ní.”

Oženit se, to jsem řekl. Tak nějak jsem měl pocit, že mě do toho nutí. Ale i tak jsem nemohl nijak namítat. Kromě toho jak jsem to řekl, najednou jsem cítil, jak mi z beder spadlo závaží.

Mám rád Sylphy. Ale také se chci oženit s Roxy. Nechci, aby mi Roxy někdo ukradl, chci z ní udělat svou. Jsem tak sobecký. I když jsem toho Sylphy tolik napovídal a dokonce s ní mám dítě. A pak najednou chci jinou ženu. Neodpustitelné. Když tak o tom uvažuju, jsem v podstatě spodina lidstva.

Až do teď jsem vždycky říkal, že Paul je spodina. Ale jsem také muž. Zamiloval jsem se do dvou žen a chci je obě. Co je špatného na tom, když je budu mít obě? Jako Paul. Pokud tohle povede k tomu, že se můj vztah se Sylphy zhorší a Roxy mě opustí. Pak o obě přijdu, prostě tak. Ehm, správně. Tohle není jen můj problém.

„...Pokud s tím Roxy a Sylphy budou souhlasit, je to něco jiného.”

„Dobrá, tak já jdu zavolat Roxy.”

„Ech?”

Jak to Elinalize řekla, vstala. A najednou vlezla do nedalekého stanu. To je ale rychlost. Brzy nato zevnitř vyšla Roxy, sama. Nevypadá to, že by spala. Nervózně se na mě dívala. Možná že už jí Elinalize něco řekla.

„Chtěl jsi mi něco říct, Rudi?”

Roxy se posadila přede mě. V důsledku čehož jsem se také napřímil. Co mám říct? Není tohle příliš rychlé? Ještě jsem si nepromyslel, co mám říct. Ne, teď už nemá smysl se strachovat.

„No, týká se to toho, co jsem předtím řekl.”

„Ach.”

„Já... tě mám rád. Měl jsem tě rád od samého začátku. Nejenom že jsem tě měl rád, ale také jsem tě respektoval. Ačkoli se možná trápíš, že tvoje magie není tak silná jako moje, mě na tom nesejde. Magie, co jsi mě naučila, mi kolikrát zachránila život. To kvůli tobě jsem pořád naživu.”

Roxy v tváři celá zrudla. I já se pravděpodobně červenám. Takhle tváří v tvář je to vážně trapné.

„To... jsem vážně vděčná, že to takhle cítíš.”

„No, ale už mám ženu.”

„Och, to jsem slyšela.”

Prosím, buď mojí druhou ženou. Můžu to tak říct? Není to vážně nevhodné? Nemůžu to říct nějak lépe? Co mám dělat? Ale stejně to musím říct. Ať to řeknu, jak chci, výsledek bude stejný. Nerozejdu se se Sylphy a taky chci mít Roxy. A taky se musím připravit, že si potom promluvím se Sylphy. Abych udělal něco takového, než se o tom Sylphy dozví. Vážně jsem spodina. Ale pokud to teď neřeknu. Roxy možná odejde. Je to ten typ člověka, co se na novou cestu vydá okamžitě. Pokud ji předem nezdržím, možná už nebudu mít další šanci.

—To stačí. I když mi potom řeknou, že jsem spodina, mě na tom nesejde.

„Moje manželka, jmenuje se Sylphiette Greyratová. Původně neměla příjmení, byla jenom Sylphiette.”

„Och, to jsem slyšela.”

„Roxy, taky si změníš svoje jméno na Roxy Greyratová?”

Roxy najednou vypadala naprosto šokovaně. A přesto brzy pochopila, co jsem myslel, a kousla se do rtu. Ale její tvář se brzy vrátila do její obvyklé vážnosti.

„...Jsem vážně vděčná, že jsi řekl něco takového, ale neměla by to nejdřív schválit tvoje žena?”

Samozřejmě, musím to prodiskutovat se Sylphy. Že se do její rodiny dostane někdo, s kým se nikdy předtím nesetkala. Taky to musím vysvětlit svým sestrám. A také to musím říct Lilie.

„Musí to schválit.”

„V tom případě—”

Odmítla mě. Roxy si samozřejmě přála, abych si vybral jenom ji. Zrovna když jsem si tohle pomyslel...

„Tak potom se mě zeptej znovu,” řekla Roxy se svou obvyklou vážností v poryvu sněhu.

Potom se zeptej znovu.

To, že mě neodmítla, mě zahřálo u srdce.

Část 3

Přiblížili jsme se k Magickému městu Sharia.

Řekl jsem Lilie o Roxy. Vypadala bezvýrazně jako obvykle. „Ach, rozumím.”

To je celé. Nijak zvlášť mě neobviňovala. Možná to bylo proto, že také byla v Roxině postavení.

Tak to pravděpodobně není. Kromě Milisu na tomto světě neexistuje tradice jednoho muže a jedné ženy. Nicméně naše dohoda s Roxy, že získám Liliino svolení, mi umožnilo z ramen shodit trochu té tíhy. Dál až se vrátím domů a podám Sylphy hlášení o cestě, musím před ní kvůli Roxy sklonit hlavu. Taky mě velmi tíží, že to musím říct Aishe a Norn. Ale také to musí přijmout. Naštve se na mě Norn a bude mě obviňovat? Rozpláče se Aisha a bude mě obviňovat? Neuteču. Nebudu toho litovat.

„...Litovat?”

Zrovna teď jsem najednou pocítil náhlou nervozitu. Týká se to toho Hitogamiho proroctví. Řekl, že toho budu litovat. Byla to pravda; Paul zemřel, ze Zenith se stal invalida a já přišel o levou ruku. Přišli jsme o hodně.

Ale zrovna teď z nějakého důvodu necítím žádnou lítost. Možná je to díky Roxy, necítím ani trošičku lítosti. Je to pravda. Jednou jsem si pomyslel: možná kdybych byl silnější. Kdybych se naučil víc šermu. Kdybych byl dost silný, abych Hydru porazil.

Je pravda, že jsem na to jednou pomyslel. Ale zároveň se ve mně silně ozýval pocit: s tím se nedalo nic dělat. Na tomto světě se k bitvě nehodím. Nemám bojového ducha a ani nemám ponětí, jak se do něj odít. Co se týče šermu, je to to samé, bez bojového ducha se nemůžu zlepšit.

Navíc naším protivníkem byla Hydra imunní vůči magii. I kdybych se naučil magii řádu krále, bylo by to zbytečné. I když jsem si myslel, že v tom možná bylo něco dalšího... Ale ani s tímhle necítím žádnou lítost. Paul je mrtev. Ale díky jeho oběti jsem teď dokázal čelit své minulosti. I když jsem všechny trápil, i když se o mě všichni báli, nakonec jsem to stejně zdolal. Kvůli tomu toho nelituji.

Zůstaly mi jenom jizvy. Správně, jenom jizvy. Cesta na kontinent Begaritto mě poznamenala jenom jizvami. Žádná lítost. V tom případě, ta lítost, bude to to, co se stane dál? Neříkejte mi... Že se něco stalo sestrám, co jsem tady zanechal?

Ne, když si vzpomenu na to, co Hitogami řekl. Zmínil něco o Purseně a Rinie. Nebo to má možná co dělat s nimi? Tedy pokud to nebylo o tom, že jsem měl získat jejich pomoc a něco vyřešit. Nebo možná, neříkejte mi... Že se to týká těhotné Sylphy...

Čeho kromě tohohle můžu ještě litovat? I když jsem takhle nervózní, nemůžeme cestovat o nic rychleji. Počasí se zhoršilo, začalo hustěji sněžit. Všichni jsou v pořádku, ale zdá se, že je Zenith znavená. Takže jsem zemskou magií vytvořil sedlo a nechal ji jet. Zdá se, že pásovec trpí mrazem a co nevidět umře. Možná jsem ho měl nechat v poušti. Ne, na to už je příliš pozdě. Alespoň si před svou smrtí zaslouží jméno.

Jirou. Bude to Jirou. Snaž se, Jirou!

Za pět dní jsme se dostali na cestu. Odtud to do Sharie trvá 10 dní. Když uvážím celou cestu, vážně to není tak dlouho. Ale když už jsme tady, měl jsem pocit, že to je ta nejdelší část.

Část 4

Dorazili jsme do Magického města Sharia.

Zamířil jsem přímo domů. Cítil jsem, jak se moje tempo zvyšovalo.

„Hej, seniore, co se děje? Jsi trochu bledý, možná by se ti šikla malá detoxikace?”

Gisu se svým tlacháním vypadal celkem ustaraně. Ale já ho naprosto ignoroval a dál jsem kráčel kupředu.

„Och, tohle je městské centrum, že? No, tak to zůstaňme tady, kdyby k seniorovi domů přišlo tolik lidí, byla by to akorát otrava—”

Neobtěžoval jsem se poslouchat, kdo a co to řekl za mnou.

„Hej, seniore... Rudee!”

Bezděky jsem se rozběhl. Nechal jsem všechny za sebou a spěchal jsem domů. Žil jsem tu přes rok, běžel jsem po cestě, po kterém jsem po ránu klusal. Naprosto jsem ignoroval všechno kolem. Běžel jsem v neustálém nebezpečí, že přepadnu. S tím se nedalo nic dělat, zrovna teď jsem měl příšernou rovnováhu. Bez levé ruky jsem nemohl řádně běžet. Skoro jsem se překotil, než mě někdo podepřel.

„Proč tak spěcháš?”

Byla to Elinalize.

„Ne, jen jsem trochu...”

„...Copak? Prostě jsi najednou začal panikařit. Co se stalo?”

„Ach, ne, no. Nevím, proč, ale měl jsem pocit, že je Sylphy v nebezpečí.”

„V nebezpečí? Kvůli čemu?”

„Já nevím, vážně.”

Setřásl jsem ze sebe Elinalize a začal jsem zase kráčet. Tahle nervozita, musím ji rozptýlit co možná nejdřív. Dům jsem měl přímo před očima. Pokud šlo všechno podle plánu, Sylphy teď měla velké břicho, takže by měla být doma. Co když už porodila, nebyl by to potom předčasný porod? V tom případě mi neříkejte— Cokoli. Cokoli, jen nechci, aby se stalo něco zlého.

Na prahu. I když už se začal kupit sníh, všechno vypadá stejně jako předtím. Na dvorku jsou teď stromy a keře. To udělala Aisha? Teď to vypadá úžasněji.

Vytáhl jsem ze své brašny klíč. Strčil ho do klíčové dírky, trochu to zarachotilo. Ten klíč mi přišel studený; ruka se mi třásla. Neotevře se to; neotočí se to.

„Ugh.”

Položil jsem ruku na držadlo dveří a zacloumal ledovými dveřmi.

„Už je otevřeno?”

Jak jsem to od Elinalize zaslechl, popadl jsem kliku. Jak jsem se do ní zapřel, dveře se otevřely. Dávejte větší pozor! S touhle myšlenkou jsem kráčel dál a zíral přímo na osobu za dveřmi.

„B-bratře?!”

„Aisho... je všechno v pořádku?”

„Co je v pořádku?”

Aisha zaraženě zírala ze mě na Elinalize vedle mě. A pak také za mě. Ohlédl jsem se, tam po dechu lapala Roxy. Každopádně jsem Aishu popadl za ramena.

Zdálo se, že na své pravé straně ucítila něco divného, a zírala do těch míst. Oči se jí rozšířily. V šoku zírala na mou ruku, pak na mou tvář.

„Ech, co se ti to stalo s rukou?”

„Ty jsi v pořádku. Tak Sylphy?”

„Ech? Ech... Ehm, paní Sylphy je hned tady?”

Sylphy vypadala zaraženě, stála přímo za ní. Její bříško narostlo. Ach, i prsa má větší. Pokud si to dobře vybavuju, teď by měla být v 7~8 měsíci. Brzy začne kojit. Ne, každopádně je v pořádku.

„Rudi... C-co se děje?”

Sylphy, jsi v pořádku? Stalo se něco?”

„Ech? Ehm, všem se vede dobře, protože se Aisha tak snaží.”

Sylphy je v pořádku. Ach, jde to vidět jen od pohledu.

„Tak co všichni ostatní. Norn? Cliff a Zanoba a další, jsou všichni v pořádku?”

„Ech? V pořádku? Vůbec nic se nestalo?”

„Nikdo není nemocný nebo zraněný?”

„Ehm, ehm, nic konkrétního...”

Sylphy vypadala ohromeně. Naprosto jsem se ztratil v tom, co jsem se snažil říct. Ach, aha. Já. Konečně jsem to pochopil, vůbec nic se nestalo.

„B-bratře...?”

Když jsem se vzpamatoval, Aishina tvář mi najednou přišla výš posazená. Vážně vyrostla. Ne, já se zhroutil.

„Správně.”

Opustila mě všechna síla. Nakonec ta lítost byla Paulova smrt. A také to ohledně mých minulých rodičů. Příliš jsem o tom přemýšlel.

„Aa...”

Jak jsem si to uvědomil, konečně jsem si vydechl.

„Díky bohu.”

V té chvíli ke mně pomalu přišla Sylphy a položila mi ruku na rameno. Cítil jsem, jak se to teplo z její dlaně pomalu šířilo do mých ramen. Rychle poklekla a pomalu mi projela rukou po zádech. Ovinul jsem kolem ní paže. Na jednu stranu jsem přemýšlel, že bez své levačky ji teď nemůžu pevně obejmout, ale přitom jsem jí pravou rukou pevně objal. Cítil jsem Sylphinu vůni.

„Rudi... vítej doma.”

Paul, Zenith. A také Roxy.

Je toho hodně, o čem musím mluvit. Také musím jít uvítat své přátele, co čekali na náměstí. Protože jsem sem vyrazil sám. Byl jsem prostě nervózní. Nic se nestalo, jen mi to chvilku trvalo. Ale nejdřív musím něco říct.

„Jsem zpět.”

Jsem zpět.
------------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>