Kapitola 130 - Hlášení (2)

Část 3

„Takže jako další je ta záležitost ohledně matky.”

Znovu jsem vysvětlil Zenithin stav. Jak přišla o paměť a jak se většina těch věcí, co z ní dělaly Zenith, vypařila.

„Uzdraví se?”

Na tu Sylphinu otázku jsem zakroutil hlavou. „To nevím.”

Prozatím mám v úmyslu zavolat doktora s léčebnými technikami, aby se na Zenith podíval. Ačkoli jsem ještě neslyšel o léčivé magii, co by dokázala vyléčit ztrátu paměti. A i když se nad tím zamyslím, ani bych nevěděl, kde něco takového hledat.

Ztráta paměti z uvěznění v magickém krystalu. Mohlo by to být něco jako nemoc z nedostatku kyslíku? Jelikož to nedokážu popsat, myslím si, že možnost vyléčení je nízká.

Pokud si na tomto světě poškodíte mozek, neexistuje tu žádná lékařská technika, co by vás vyléčila. Přinejmenším to není něco, co by dokázala vyléčit léčivá magie pokročilého řádu. V mangách to obvykle chodilo tak, že postižený musel zakusit náhlý šok, aby se vyléčil. Ale radši bych se vyhnul tomu, abych tu metodu zkoušel na Zenith.

Ale bude pro ni vyléčení vážně požehnáním? Paul zemřel při snaze ji zachránit. A Zenith se z toho možná bude obviňovat. A pokud by to bylo takhle, kdyby se jí paměť nevrátila, možná by byla šťastná.

...Ne, neměl bych takhle argumentovat. Měli bychom se snažit obnovit její vzpomínky.

„Každopádně je nezbytné najít léčbu a pečovat o matku.”

Pečovat. Když bych na okamžik uvážil, že by rodiče z mého minulého života nezemřeli, ale místo toho zestárli a byli upoutaní na lůžko. Zařídilo by se to tak, že bych se o ně staral já?

„Přeju si, aby matka žila s námi v tomhle domě.”

Na začátku mi Lilia navrhla, že si pronajme samostatnou místnost, aby nerušila můj každodenní život. Jelikož mám to zlato, co jsme získali z pokoření Teleportačního labyrintu, můžu si v tomto městě pohodlně žít minimálně dalších 10 let. Ale ten její návrh jsem vetoval. Něco takového jsem nemohl připustit. Přece jenom zesnulý Paul by mi to nikdy neodpustil.

„Ačkoli většinu péče nechám na Lilie, všichni tady by měli být schopní pomoct s menšími starostmi.”

„Rozumím. Taky se budu snažit.”

Sylphy to uznala a příjemně s tím souhlasila. Nezdá se, že by měl někdo nějakou námitku. I kdyby někdo něco namítal, nedopustil bych, aby mi nějaká námitka stála v cestě. Dokonce i Paulovo poslední přání bylo ohledně Zenithiny ochrany. Co skutečně myslel těmi slovy? Dokonce ani teď nemám ponětí. Jelikož Paul zemřel, to já teď musím Zenith chránit.

No, i když říkám, že o ní budeme pečovat, není to tak, že by měla Alzheimera. Spíš je to, jako kdyby se z ní stala prázdná schránka. A když na ni Lilia bude neustále dohlížet, všechno by mělo být v pořádku. Ale aby to fungovalo, je třeba se nejdřív postarat o jednu věc.

„Ehmm, to znamená, že tu bude bydlet i matka?”

Zdálo se, že Aisha se nad tou otázkou trápila. Byl to hlas zmateného nebo nervózního člověka.

„Ano. Aisho. Zdá se, že nějakou dobu budu v péči pana Rudea.”

Lilia pro Aishu je přece jenom něco jako překážka? Protože Lilia je matka zaměřená na vzdělání. Aisha, oproštěná od Liliina vlivu, zdánlivě trávila své dny šťastně. Ale pokud by od teď začala být nespokojená, možná by to nebylo dobré. Předpokládám, že kdybych najednou začal mluvit o něčem takovém, je samozřejmé, že si Aisha nebude moct pomoct a budu na mě dokonale naštvaná.

„To si budeme muset rozdělit práci, že...?”

„To můžeme prodiskutovat později. Mám v plánu dělat hlavně to, co se soustředí kolem Zenithiny péče, ale také se postarám o všechno, co se nahromadí.”

„...Rozumím.”

Aisha nijak nevyjádřila nespokojenost. Možná že když přijde na její matku, je slabá? Tvrdý hlas a zachmuřený výraz.

Když Norn viděla, jak se Aisha tvářila, vložila se do toho: „Aisho.” Položila jí ruku na rameno a zašeptala: „Jsme tu jenom my, už se nemusíš držet zpátky, víš?”

Jak to Aisha zaslechla, střídavě se dívala po mě, po Lilie a po Norn. I Lilia mě zase sledovala. Nemám ponětí, co se po mě chce. Ale stejně jsem prozatím přikývl.

Pak se Aisha najednou postavila a vrhla se Lilie do náručí.

„M-mami...! Nejsi zraněná a jsi v pořádku, díky bohu!”

Aisha měla tvář zabořenou do Liliina břicha a brečela.

„Jsem doma, Aisho...”

Lilia s něžným výrazem na tváři hladila svou dceru po vlasech.

Aha. Samozřejmě že to je takhle. Samozřejmě že i Aisha má komplikované pocity. Pro ni je Lilia matka. Samozřejmě není třeba říkat, že se modlila za klid Paula a Zenith. Ale ještě víc si přála, aby se Lilia vrátila v pořádku. A Lilia se vlastně dokázala vrátit v pořádku. Samozřejmě že to je situace, kdy nedokázala zůstat poslušně vyrovnaná.

Prosím, odpusťte tomuhle chlápkovi, co o tom kdy vůbec pochyboval.

Část 4

Potom jsme mluvili o dalších maličkostech a hlášení zakončili. Potom jsme si na Gisuův rozkaz rozdělili peníze. Všem se do rukou dostalo obrovské jmění. Ale dokonce ani tohle nestačilo, aby se všichni rozveselili.

„Takže teď je pravděpodobně na čase, abychom se prozatím vydali do hostince.”

Jakmile hlášení skončilo, Gisu se zvedl. Zdálo se, že se k němu přidali i všichni ostatní. Vera, Shera a Talhand se také postavili. Honem jsem se je snažil zadržet.

„Copak by vadilo, kdybyste tady dneska všichni zůstali?”

„Ech, seniore? Ještě máš věci, co jsou třeba udělat, u kterých by cizí lidi byli otravní. A navíc když přijde na takové věci, já jsem trochu netaktní...”

Po těhle slovech, co mi Gisu přirozeně věnoval, se ti tři chopili svých zavazadel. Nazuli si boty a oblékli si svrchníky, co ještě úplně neuschly.

„...”

Nakonec jsem se rozhodl je aspoň vyprovodit k bráně. K těm čtyřem lidem, co jsem se snažil zadržet, když odcházeli, jsem zavolal: „Dlouho jste mého otce podporovali, jsem vám vážně vděčný za to, co jste pro něj udělali.”

Obzvláště hluboce jsem se poklonil před Verou a Sherou. Ty dvě Paulovi pomáhaly od té doby v Milishionu. Ačkoli jsem si s nimi moc nepovídal, když přišlo na Teleportační labyrint, hrály důležitou podpůrnou roli. Významné osobnosti ve stínu.

„To nestojí za řeč. Spíš je nám líto, že jsme nebyly užitečnější.”

„Až najdeš místo pro hrob kapitána Paula, dej nám prosím vědět.”

Odpověď těch dvou byla krátká. Přemýšlel jsem, jaký člověk byl Paul v jejich očích. I poté, co se pátrací družina rozpustila, následovaly ho na Begaritto. Možná to byl nějaký zvláštní vztah. Ale i když si na Paulovi něco zamilovaly, něco takového se na mě nevztahovalo.

„Co máte teď v plánu?”

„Až zima skončí, vrátíme se do Asurského království. Dřív nám pomohlo pár lidí z pátrací družiny, musíme jim to oplatit.”

„Aha, tak se opatrujte!”

„Správně, ty taky, Rudee, i když se to teď zdá těžké.”

Znovu jsem se jim hluboce poklonil, zatímco mizely ve sněhu.

Pátrací družina. Teď si vzpomínám, že i Zenithina rodina finančně trochu podpořila Paulovy aktivity. Že je Zenith v pořádku... se sice říct nedá, ale pravděpodobně bych jim měl nahlásit situaci. Ale i kdybych poslal množství dopisů, nemám ponětí, kdy nebo jestli se k rodině dostanou.

Zatímco jsem o tomhle přemýšlel, Gisu mě poplácal po rameni.

„Tak zatím, seniore.”

„Gisu, Talhande.”

„Copak? Ach, zase ta otravná tvář.”

„...Vy dva, co teď máte v plánu?”

Když jsem to řekl, Gisu se chvilku škrábal ve vlasech.

„Taky máme v plánu zamířit do Asury. Máme peníze z Begaritta a magické předměty. Chceme to směnit.”

„Máte v plánu to směnit všechno?”

„Více méně, ačkoli pár plánuju sám používat.”

Taky mi v držení zůstalo pár magických předmětů. Ale chci prozkoumat, co mají za účinky. Jedna dýka se ke mně tak hodí, že bych ji mohl používat místo Paulova krátkého meče. Ačkoli dokud pro ni nenajdu dobré využití, mám v plánu je prozatím uložit do skladiště ve sklepě. Pokud přijde doba, kdy je budu muset prodat, abych měl peníze, prodám je pak. Dokonce i předměty s absurdními účinky se dají vyměnit za velké jmění.

Ale kámen, co pohlcuje magii, je něco jiného. Až budu mít čas, rád bych ho dopodrobna prostudoval. Takže kdybych bojoval s podobným protivníkem, abych se zkusil dopátrat nějaké metody, jak se s ním vypořádat, a ne abych skončil zase bezmocný. Ačkoli je možné, že se z těch kamenů vůbec nic nedozvím; je lepší, když to zkusím, než abych nic nedělal.

„Pokud chceš, seniore, můžu něco z tvých předmětů vzít do Asury? Pokud je prodám tam, bude z toho mnohem větší zisk. Jestli chceš?”

Ceny v království Asura byly vysoké a jeho měna se dala použít více méně na celém Centrálním kontinentu. Pokud chtěl člověk prodat nějaký předmět, nejlepším nápadem bylo prodat ho v Asuře.

„Takže máš v plánu po cestě zpět utéct, jen co ty peníze rozfofruješ v hazardu?”

„Ach, počka— ne, cože? Vážně si myslíš, že bych si vzal tvoje peníze a utekl, seniore?”

Gisu se to snažil zamluvit, ale očima podezřele těkal ze strany na stranu. Kdyby si ode mě něco vzal, možná měl vážně v úmyslu to použít na hazard. No, na tom nesejde, i když je takový, stejně jsem mu zavázán. Přece jenom bez tohohle chlápka bychom nebyli schopni projít Teleportačním labyrintem.

„Dělám si srandu.”

„No, přece jenom žiju životem hazardního hráče, ha?” řekl Gisu, pozvedl koutky úst a zasmál se tím svým nihilistickým způsobem.

„No a pak?”

„Vrátím se k dobrodružství. Kromě toho je ještě tolik věcí, co chceme udělat.”

„Aha.”

„No, až do konce zimy budu tady kolem a budu mrhat svým časem na pití. Nezapomněl jsi na svůj slib, že mě představíš pěkné opičí slečně, co? Můj senior ve sňatku a dětech má určitě snadný přístup k takovému vytříbenému zboží, ne? He he he.”

Jo, Gisu vážně ještě nemá v plánu odejít. Ale o tomhle muži jménem Gisu vím jedno: jakmile nastane čas se rozloučit, odejde beze slova. Je to ten typ člověka, co se prostě sebere a zmizí. Takže mu musím řádně poděkovat teď, než mi ta šance uteče.

„Gisu...”

„Seniore. Už nějakou dobu mluvíš divným tónem, víš? Co kdybys prostě řekl 'hej, nováčku', jak to obvykle děláš?”

„...Proč se mi zdá, že jsi na celou tu věc s nováčkovstvím tak fixovaný?”

Když jsem to řekl, Gisu se rozesmál. „Je to prokletí!”

Prokletí. Při tomhle slově, co mi tak nevhodně uvedl jako důvod, jsem poklesl na duchu. No, nedá se nic dělat, když říká, že to je prokletí.

„Každopádně vám oběma děkuju za všechno, co jste do teď udělali. Moc děkuju.”

„Takhle to stačí. Tak buď zdráv, seniore.”

Když jsem se hluboce uklonil, Gisu se rozešel a mával rukou jako vždycky.

„Hmm, víš, u přátel neexistuje způsob, jak jim řádně poděkovat. Paul to rozhodně nikdy neřekl. Nám takhle nemusíš děkovat... to je celé,” řekl Talhand, zatímco se mu jeho těžké tělo natřásalo, jak se snažil kráčet vedle Gisua.

Díval jsem se na jejich záda, dokud mi nezmizeli z dohledu.

„Všichni muži chtějí mít chvilku, kdy se chovají skvěle, ne?”

Najednou jsem si všiml, že se vedle mě objevila Elinalize. Zatímco jsem děkoval ostatním, zdá se, že si s ní Sylphy o něčem povídala. O čempak asi? Pokud to bylo ohledně jednoho konkrétního tématu, už jsem jí dřív řekl, že si o tom se Sylphy řádně promluvím. Možná že mi zrovna připravovala základy k té rozpravě, protože se do celé situace angažovala. Upřímně řečeno, i když jsem za její starost vděčný, cítím se trochu zdráhavě.

„Takže já jdu za Cliffem. Už jsem až moc za svým limitem,” řekla dvojsmyslně a poplácala se po břiše.

Zdá se, že jsem jí také způsobil svůj díl těžkostí. Po cestě tam a zpět měla vztah zhruba se třemi lidmi, tedy o kterých vím. Prostě jako obvykle. I když to stírala smíchem a řekla, že se tím nemám trápit, rozhodně to není věc, co by se dala vyřešit jedním zasmáním.

„I tobě, Elinalize, jsem vděčný za tvoji laskavost.”

Když jsem to řekl, Elinalize se po mě hořce podívala.

„...Co se týče toho, co se stalo Paulovi, odpusť mi to.”

„Ne, tohle bych měl říkat já.”

Moje chyba, moje nedbalost. I když jsem si myslel, že jsem řekl dost, Elinalize pokračovala: „Ale mojí rolí v družině bylo pohybovat se, aby se něco takového nestalo. To kvůli mým chybám Paul zemřel.”

Nebylo možné, aby něco takového dokázala. Každý z nás na tom místě zoufale bojoval. Vyhýbali jsme se Hydřině esu v rukávu na relativně malém prostoru a pak se Hydra najednou začala chovat tak zoufale a neplánovitě. Elinalize alespoň nebyla jediná, kdo se obviňoval z Paulovy smrti.

„Nikdy tě nebudu obviňovat! Ani nikoho jiného!”

„Tak dobře, ale v tom případě nesmíš obviňovat ani sám sebe.”

„...Nebudu.”

„Tak já jdu!” řekla Elinalize a svižně odběhla do sněhu.

Po tomhle začne její vlastní hlášení.

„...Fuu.”

Dlouze jsem si vydechl. Můj bílý dech se rozptýlil ve sněhu.

Takže. Takže co se týče Teleportačního incidentu, zdá se, že jsem se konečně dopracoval ke konci. Celou rodinu, co jsem ztratil, jsem zase našel. I když na světě ještě můžou být lidé, co se nenašli, už necítím žádnou povinnost je hledat. Skončilo to.

Bylo to dlouhé a bolestné. A konečný výsledek ve mně zanechal hořkou pachuť.

Ale teď záleží na dalším vývoji od teď. Místo abych se díval za sebe, je na čase stát čelem vpřed. Na tomhle světě jsou přece jenom věci, co chci udělat a co jsem ještě neudělal. Musím mít něco, na co se upřu.

„Rudi. Už všichni odešli?”

Rozhlédl jsem se a spatřil jsem za sebou stát Roxy.

„Taky jsem si s nimi chtěla trochu promluvit...”

„Pořád jsou ve městě, bude snadné se s nimi setkat, až budeš mít chvilku volna.”

„To je pravda.”

Roxy nezačala kráčet do sněhu. Ona jediná v tomto domě zůstane. Ačkoli jestli se stane hostem nedalekého hostince nebo tohoto domu, závisí na následující diskuzi.

„Takže, Roxy.”

„Jo, Rudee.”

„Půjdeme dovnitř...?”

Vrátil jsem se do domu. V doprovodu Roxy, co byla celá schoulená.
--------------------------------------------

~ Tak nějak jsem měla naplánováno, že tuhle půlku kapitoly zveřejním hned po první půlce, ale Tadomi míní a život mění... Tenhle týden byl pro mě dost náročný: kolegyně v práci dala výpověď, nová kolegyně nenastoupila, jak měla, a šéfstvo po pěti letech přijelo na naši izolovanou externí pobočku a zpucovalo nás, že máme všechno špatně, i když na veškeré předchozí dotazy zodpovídalo slovy "no to si nějak zařiďte sama". Jedním slovem horor. A předpokládám, že bude ještě nějakou tu chvilku pokračovat. Jak se to projeví na překladech, nevím: buď jich bude méně, jak budu psychicky zdeptaná; anebo více, jak budu utíkat do světa fantazie. 

Každopádně v další kapitole bude horor prožívat zase Rudeus! ~

<Předchozí>...<Následující>