~ A máme tu jubilejní 100. kapitolu. ~
K tomu incidentu došlo měsíc poté, co dorazil dopis od Paula.
---
Brzy odpoledne.
Pomáhal jsem Nanahoshi s experimenty. Akorát dneska to pokračovalo trochu jinak.
„Pokud tenhle magický kruh uspěje, budeme moct pokročit k další fázi,” prohlásila Nanahoshi a ukázala mi magický kruh mnohem větší než předchozí.
Mnohem obrovitější. I když říkám tohle, je pořád jenom zhruba 90cm v průměru. Na listu, nezvykle velkém pro tento svět, jsou velmi natěsno nakreslené jemné vzorky. Bylo to mistrovské dílo, které kreslila víc než jeden měsíc. Co se Nanahoshi týče, je to kolekce její dvouroční práce.
„Nevadilo by, kdybych si vyslechl, co má tenhle magický kruh dělat?”
„...Má povolat předmět z jiného světa.”
„Nedojde znovu k teleportační kalamitě, že ne?”
K teleportační kalamitě došlo, protože povolali Nanahoshi. To by mohlo znamenat, že by k tomu mohlo dojít, i když to bude jen malý předmět. To jsem si myslel, ale Nanahoshi zakroutila hlavou.
„Je to v pohodě... aspoň teoreticky.”
„Nevadilo by, kdybych si tu teorii vyslechl?”
„Ve všech dosavadních experimentech jsem si potvrdila, že potřebuju víc magické moci, abych přivolala něco složitějšího a většího. Jinými slovy magie na tomto světě spadá do kategorie zákonů o zachování energie. Tentokrát povoláváme malý a prostý předmět. Pokud se budeme držet předpokladu, že množství energie použité na mé povolání stačilo na vyhlazení celého regionu, pak to tentokrát teoreticky přenese akorát oblast zhruba metr kolem magického kruhu. Upřímně si ale nedokážu představit, že by k tomu došlo, ale pokud se to náhodou znovu stane, vpravila jsem do magického kruhu bezpečnostní pojistku. Přece jenom vím, kolik magické moci to spotřebuje.”
Zákony o zachování energie, co?
Teď už to chápu. O čemže to bylo?
„Zachování energie... a cože to bylo?”
Bylo to jiné než zákon zachování hmoty...?
„...Nejsem v tom tak znalá, abych to mohla vysvětlit člověku, co to nezná, ale jinými slovy všechny ty podivné věci, co se na tomto světě dějí, obecně způsobuje magická moc. Ta věc, co tak často používáš, byla to Kamenná střela? To taky, najednou ve vzduchu materializuješ kámen, ale ve skutečnosti měníš magickou moc na kámen.”
To by asi znamenalo, že jsem se dřív mýlil v zákonech, o kterých jsem přemýšlel. Aha, zachování energie. Teď to chápu, čím víc magické moci do toho naliješ, tím víc se to zvětší, o to víc teplota ohnivé magie vzroste, o to víc se zvětší tíha zemské magie. To to znamená.
„A pak...?”
Potom mi to Nanahoshi vysvětlila, ale upřímně řečeno to bylo příliš složité, takže jsem to nepochopil. Jelikož se na to aplikuje nějaký zákon, velikost a účinek magického kruhu je taková a taková. A taky když se aplikuje nějaký takový zákon, tak dojde k tomu nebo tamtomu.
Upřímně řečeno, i kdyby v té teorii byla nějaká díra, tak bych to nepostřehl. Jediné, co chápu, je to, že Nanahoshi je plná sebevědomí. Pokud má sebevědomí, pak si jsem jistý, že je pravděpodobnost úspěchu vysoká.
No. I kdyby se to pokazilo a nakonec mě to někam hodilo. Jsem si jistý, že se mi nějak podaří se vrátit.
„Pokud to selže a někam mě to teleportuje, je na tobě, abys to sdělila mé rodině.”
„Proto jsem řekla, že není možné, aby k tomu došlo.”
Po téhle výměně jsem se postavil před magický kruh.
„Takže začnu.”
„Prosím.”
Přemýšlím, jestli to „prosím” bylo na mě. Nebo jestli to byla modlitba k Bohu.
Začal jsem do magického kruhu vlévat magickou moc. Okraje magického kruhu na papíře začaly vydávat světlo. Pak začalo tlumené světlo sálat z celého magického kruhu. Věděl jsem, že to mi to magickou moc neustále vysává z paže.
Ale něco na tom bylo trochu divné. Měl jsem pocit, že je něco špatně. Měl jsem pocit, že to, jak ten magický kruh zářil, bylo tak nějak zaseknuté. Taky se mi zdá, že jedna část kruhu nezáří...
Pšššt!!!
Ozval se tichý zvuk. Magická moc se najednou přestala přenášet. Tlumená záře z magického kruhu ustala.
„...”
Tím to skončilo. Potom už magický kruh nijak nezareagoval. Když jsem se podíval pořádně, papír byl v jednom místě natržený. Hádám, že to by znamenalo, že došlo ke zkratu, a spustila se ta bezpečnostní pojistka. Každopádně tohle je...
Selhání.
„...Tak co?”
„Selhalo to,” řekla Nanahoshi tiše. A pak padla na židli a položila si lokty na stůl. Zhluboka si povzdechla. „Fu...”
Jen dál zírala na papír rozložený na podlaze. Barva z papíru zmizela a zůstal jenom hrubý náčrt magického kruhu. A ta trhlina v papíru. Jen na ni bezduše a bez dalšího pohybu zírala. Po chvilce se podívala mým směrem a řekla: „Díky za pomoc. Dneska je to už... už můžeš jít.”
Kompilace zhruba dvouroční práce. Skončilo to během pár sekund. Ale selhání jdou ruku v ruce s experimenty.
„No, to se stává.”
„...”
Nanahoshi neodpovídala.
...Přemýšlím, jestli to je moje chyba. Ne, já bych s tím neměl mít nic společného. Jen jsem do magického kruhu vléval magickou moc. Neudělal jsem nic jinak než obvykle. Měl by to být schopen provést kdokoli s magickou moc. Pokud to nestačilo, pak je to Nanahoshina chyba, že mi to dostatečně nevysvětlila.
„...”
Nanahoshi nic neříkala.
Každopádně pro dnešek je to všechno, co?
„Takže mě omluv.”
Vstal jsem. Než jsem odešel z laboratoře, ještě jednou jsem se na Nanahoshi podíval. Seděla pořád stejně, bez jediného pohybu. Jak jsem odešel z laboratoře, prošel jsem místností podobnou skladišti, zaskládanou směsicí věcí.
Po pár krocích jsem se zastavil. Posledních pár měsíců byla Nanahoshi celkem dost napjatá. Po tomhle selhání je možná značně otřesená, ne? Ten postoj, to chování. Mohlo by to být tak, že místo přemýšlení o selhání, akorát zírala do blba? Ne, i když je v takovéhle stavu, Nanahoshi se zdá být značně silná. Měla by být schopná tohle selhání přijmout prostě jako selhání, tím jsem si jistý. Jakmile jsem si to pomyslel...
„Aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa...!”
Najednou jsem z laboratoře zaslechl řev. Zároveň s tím jsem zaslechl, jak se něco rozbilo. Jak někdo zuří.
Otočil jsem se na patě a rychle jsem se vrátil do laboratoře.
„Aaaaaaaaaa!”
A tam byla Nanahoshi v napůl šíleném stavu, s vlasy rozcuchanými. Trhala knihy, co sama napsala, na kousky a rozhazovala je. Jak se její zlost stupňovala, převrátila police a rozhazovala obsah nádob všude kolem. Strhla si masku a hodila ji na zem. Jak se snažila poškrábat si tvář, zapotácela se ke zdi. Zatímco mlátila do zdi, zavrávorala a uklouzla na obsahu nádob, co rozhodila. Dál mlátila obsahem z nádob o zem, vstala a pak se snažila si vytrhat vlasy.
Zpanikařil jsem, přistoupil jsem k ní zezadu a chopil jsem se jí. Bránil jsem jí v pohybu.
„Počk— uklidni se!”
„Nemůžu se vrátit, nemůžu se vrátit, nemůžu se vrátit...” mumlala Nanahoshi šeptem s propadlýma očima. Všechny svaly měla ztuhlé, jako kdyby sbírala veškerou energii, aby mohla kdykoli začít řádit.
„Nemůžu se vrátit, nemůžu se vrátit, nemůžu se vrátiiiiiit!”
Nanahoshi se vzpírala. Ze všech svých sil se snažila zápolit a snažit se uvolnit z mého sevření. Ale bylo to jen na úrovni síly introverní středoškolačky. Chabé. Neměla mě jak setřást.
Zanedlouho ji opustila veškerá síla a ochabla. Když jsem začal uvolňovat své sevření, začala se přehýbat k podlaze.
„Hej, jsi v pořádku?”
Když jsem se podíval na její tvář, intuitivně jsem cítil, že je to nebezpečné. Tvář měla bílou jako stěna, oči měla bezduché a zastřené, její rty pozbyly barvu, vysušily se a byly popraskané. Tohle je tvář člověka v období značně vážného emočního zhroucení. Možná se pokusí se zabít.
„...”
S tímhle se nedokážu vypořádat sám. Co mám dělat? Kdo mi v takovéhle chvíli pomůže...?
Sylphy.
Sylphy mi pomůže.
Ona mi nějak podá pomocnou ruku.
Správně, dneska nemá žádnou noční směnu. Dobrá, dneska se domů vrátím s Nanahoshi. Udělejme to tak. Ne, ale předtím by bylo lepší ji někde uklidnit.
„Jsi v pořádku?”
„...”
„Trochu moc ses dřela, víš. Pro dnešek si odpočiň.”
„...”
Nanahoshi neodpovídala. Otočil jsem ji za ramena dokola a částečně jsem ji přinutil vstát. Přesně takhle jsem odešel z laboratoře, zatímco jsem ji táhl s sebou. Zámek je... Ne, to udělám potom. Jsem si jistý, že se den nebo tak nic nestane. Pravděpodobně.
Přesně takhle jsem mířil k místu, kde se nacházela Sylphy. Mým cílem je třída pátého ročníku. Možná bych měl někomu říct, aby ji zavolal. Nebo bych ji mohl zavolat sám.
Dál jsem šel, zatímco jsem Nanahoshi podpíral. Sbíraly se na mě pohledy ostatních. Zrovna v té chvíli jsem vběhl do studentů, co se přesouvali mezi třídami. Nahlas mluvili. Upoutával jsem pozornost. Je to proto, že podpírám ženu?
Zrovna teď Nanahoshi neměla svou masku. Bylo by lepší, kdybychom nebyli moc nápadní. Ale co mám dělat.
„Mistře!”
Zezadu jsem zaslechl hlas. Když jsem se otočil. Byl to Zanoba.
„Mistře... co se děje?!”
„Zanobo. Nanahoshi je v nebezpečí, pomoz mi.”
„...Je to nemoc?!”
„Něco podobného.”
„Pak bychom ji prozatím měli zavést na ošetřovnu.”
Jo, prvně bychom měli jít tam. Ošetřovna, na ošetřovnu. Dobrá.
„Mistře, ponesu ji.”
„Udělej to zdvořile.”
„Samozřejmě. Takže, slečno Silent.”
Zanoba si Nanahoshi vzal do náruče a nesl ji jako princeznu. Byl to solidní a stabilní styl úchopu. Nanahoshi se vůbec nevzpírala. Byla naprosto ochablá a tvářila se, jako kdyby ji někdo okradl o duši.
„Z cesty!”
Zatímco Zanoba křičel, procházeli jsme přímou cestou davem. Lidé se rozdělili jako moře. Následoval jsem je.
-----------------------------------------------
Část 1
K tomu incidentu došlo měsíc poté, co dorazil dopis od Paula.
---
Brzy odpoledne.
Pomáhal jsem Nanahoshi s experimenty. Akorát dneska to pokračovalo trochu jinak.
„Pokud tenhle magický kruh uspěje, budeme moct pokročit k další fázi,” prohlásila Nanahoshi a ukázala mi magický kruh mnohem větší než předchozí.
Mnohem obrovitější. I když říkám tohle, je pořád jenom zhruba 90cm v průměru. Na listu, nezvykle velkém pro tento svět, jsou velmi natěsno nakreslené jemné vzorky. Bylo to mistrovské dílo, které kreslila víc než jeden měsíc. Co se Nanahoshi týče, je to kolekce její dvouroční práce.
„Nevadilo by, kdybych si vyslechl, co má tenhle magický kruh dělat?”
„...Má povolat předmět z jiného světa.”
„Nedojde znovu k teleportační kalamitě, že ne?”
K teleportační kalamitě došlo, protože povolali Nanahoshi. To by mohlo znamenat, že by k tomu mohlo dojít, i když to bude jen malý předmět. To jsem si myslel, ale Nanahoshi zakroutila hlavou.
„Je to v pohodě... aspoň teoreticky.”
„Nevadilo by, kdybych si tu teorii vyslechl?”
„Ve všech dosavadních experimentech jsem si potvrdila, že potřebuju víc magické moci, abych přivolala něco složitějšího a většího. Jinými slovy magie na tomto světě spadá do kategorie zákonů o zachování energie. Tentokrát povoláváme malý a prostý předmět. Pokud se budeme držet předpokladu, že množství energie použité na mé povolání stačilo na vyhlazení celého regionu, pak to tentokrát teoreticky přenese akorát oblast zhruba metr kolem magického kruhu. Upřímně si ale nedokážu představit, že by k tomu došlo, ale pokud se to náhodou znovu stane, vpravila jsem do magického kruhu bezpečnostní pojistku. Přece jenom vím, kolik magické moci to spotřebuje.”
Zákony o zachování energie, co?
Teď už to chápu. O čemže to bylo?
„Zachování energie... a cože to bylo?”
Bylo to jiné než zákon zachování hmoty...?
„...Nejsem v tom tak znalá, abych to mohla vysvětlit člověku, co to nezná, ale jinými slovy všechny ty podivné věci, co se na tomto světě dějí, obecně způsobuje magická moc. Ta věc, co tak často používáš, byla to Kamenná střela? To taky, najednou ve vzduchu materializuješ kámen, ale ve skutečnosti měníš magickou moc na kámen.”
To by asi znamenalo, že jsem se dřív mýlil v zákonech, o kterých jsem přemýšlel. Aha, zachování energie. Teď to chápu, čím víc magické moci do toho naliješ, tím víc se to zvětší, o to víc teplota ohnivé magie vzroste, o to víc se zvětší tíha zemské magie. To to znamená.
„A pak...?”
Potom mi to Nanahoshi vysvětlila, ale upřímně řečeno to bylo příliš složité, takže jsem to nepochopil. Jelikož se na to aplikuje nějaký zákon, velikost a účinek magického kruhu je taková a taková. A taky když se aplikuje nějaký takový zákon, tak dojde k tomu nebo tamtomu.
Upřímně řečeno, i kdyby v té teorii byla nějaká díra, tak bych to nepostřehl. Jediné, co chápu, je to, že Nanahoshi je plná sebevědomí. Pokud má sebevědomí, pak si jsem jistý, že je pravděpodobnost úspěchu vysoká.
No. I kdyby se to pokazilo a nakonec mě to někam hodilo. Jsem si jistý, že se mi nějak podaří se vrátit.
„Pokud to selže a někam mě to teleportuje, je na tobě, abys to sdělila mé rodině.”
„Proto jsem řekla, že není možné, aby k tomu došlo.”
Po téhle výměně jsem se postavil před magický kruh.
„Takže začnu.”
„Prosím.”
Přemýšlím, jestli to „prosím” bylo na mě. Nebo jestli to byla modlitba k Bohu.
Začal jsem do magického kruhu vlévat magickou moc. Okraje magického kruhu na papíře začaly vydávat světlo. Pak začalo tlumené světlo sálat z celého magického kruhu. Věděl jsem, že to mi to magickou moc neustále vysává z paže.
Ale něco na tom bylo trochu divné. Měl jsem pocit, že je něco špatně. Měl jsem pocit, že to, jak ten magický kruh zářil, bylo tak nějak zaseknuté. Taky se mi zdá, že jedna část kruhu nezáří...
Pšššt!!!
Ozval se tichý zvuk. Magická moc se najednou přestala přenášet. Tlumená záře z magického kruhu ustala.
„...”
Tím to skončilo. Potom už magický kruh nijak nezareagoval. Když jsem se podíval pořádně, papír byl v jednom místě natržený. Hádám, že to by znamenalo, že došlo ke zkratu, a spustila se ta bezpečnostní pojistka. Každopádně tohle je...
Selhání.
„...Tak co?”
„Selhalo to,” řekla Nanahoshi tiše. A pak padla na židli a položila si lokty na stůl. Zhluboka si povzdechla. „Fu...”
Jen dál zírala na papír rozložený na podlaze. Barva z papíru zmizela a zůstal jenom hrubý náčrt magického kruhu. A ta trhlina v papíru. Jen na ni bezduše a bez dalšího pohybu zírala. Po chvilce se podívala mým směrem a řekla: „Díky za pomoc. Dneska je to už... už můžeš jít.”
Kompilace zhruba dvouroční práce. Skončilo to během pár sekund. Ale selhání jdou ruku v ruce s experimenty.
„No, to se stává.”
„...”
Nanahoshi neodpovídala.
...Přemýšlím, jestli to je moje chyba. Ne, já bych s tím neměl mít nic společného. Jen jsem do magického kruhu vléval magickou moc. Neudělal jsem nic jinak než obvykle. Měl by to být schopen provést kdokoli s magickou moc. Pokud to nestačilo, pak je to Nanahoshina chyba, že mi to dostatečně nevysvětlila.
„...”
Nanahoshi nic neříkala.
Každopádně pro dnešek je to všechno, co?
„Takže mě omluv.”
Vstal jsem. Než jsem odešel z laboratoře, ještě jednou jsem se na Nanahoshi podíval. Seděla pořád stejně, bez jediného pohybu. Jak jsem odešel z laboratoře, prošel jsem místností podobnou skladišti, zaskládanou směsicí věcí.
Po pár krocích jsem se zastavil. Posledních pár měsíců byla Nanahoshi celkem dost napjatá. Po tomhle selhání je možná značně otřesená, ne? Ten postoj, to chování. Mohlo by to být tak, že místo přemýšlení o selhání, akorát zírala do blba? Ne, i když je v takovéhle stavu, Nanahoshi se zdá být značně silná. Měla by být schopná tohle selhání přijmout prostě jako selhání, tím jsem si jistý. Jakmile jsem si to pomyslel...
„Aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa...!”
Najednou jsem z laboratoře zaslechl řev. Zároveň s tím jsem zaslechl, jak se něco rozbilo. Jak někdo zuří.
Otočil jsem se na patě a rychle jsem se vrátil do laboratoře.
„Aaaaaaaaaa!”
A tam byla Nanahoshi v napůl šíleném stavu, s vlasy rozcuchanými. Trhala knihy, co sama napsala, na kousky a rozhazovala je. Jak se její zlost stupňovala, převrátila police a rozhazovala obsah nádob všude kolem. Strhla si masku a hodila ji na zem. Jak se snažila poškrábat si tvář, zapotácela se ke zdi. Zatímco mlátila do zdi, zavrávorala a uklouzla na obsahu nádob, co rozhodila. Dál mlátila obsahem z nádob o zem, vstala a pak se snažila si vytrhat vlasy.
Zpanikařil jsem, přistoupil jsem k ní zezadu a chopil jsem se jí. Bránil jsem jí v pohybu.
„Počk— uklidni se!”
„Nemůžu se vrátit, nemůžu se vrátit, nemůžu se vrátit...” mumlala Nanahoshi šeptem s propadlýma očima. Všechny svaly měla ztuhlé, jako kdyby sbírala veškerou energii, aby mohla kdykoli začít řádit.
„Nemůžu se vrátit, nemůžu se vrátit, nemůžu se vrátiiiiiit!”
Nanahoshi se vzpírala. Ze všech svých sil se snažila zápolit a snažit se uvolnit z mého sevření. Ale bylo to jen na úrovni síly introverní středoškolačky. Chabé. Neměla mě jak setřást.
Zanedlouho ji opustila veškerá síla a ochabla. Když jsem začal uvolňovat své sevření, začala se přehýbat k podlaze.
„Hej, jsi v pořádku?”
Když jsem se podíval na její tvář, intuitivně jsem cítil, že je to nebezpečné. Tvář měla bílou jako stěna, oči měla bezduché a zastřené, její rty pozbyly barvu, vysušily se a byly popraskané. Tohle je tvář člověka v období značně vážného emočního zhroucení. Možná se pokusí se zabít.
„...”
S tímhle se nedokážu vypořádat sám. Co mám dělat? Kdo mi v takovéhle chvíli pomůže...?
Sylphy.
Sylphy mi pomůže.
Ona mi nějak podá pomocnou ruku.
Správně, dneska nemá žádnou noční směnu. Dobrá, dneska se domů vrátím s Nanahoshi. Udělejme to tak. Ne, ale předtím by bylo lepší ji někde uklidnit.
„Jsi v pořádku?”
„...”
„Trochu moc ses dřela, víš. Pro dnešek si odpočiň.”
„...”
Nanahoshi neodpovídala. Otočil jsem ji za ramena dokola a částečně jsem ji přinutil vstát. Přesně takhle jsem odešel z laboratoře, zatímco jsem ji táhl s sebou. Zámek je... Ne, to udělám potom. Jsem si jistý, že se den nebo tak nic nestane. Pravděpodobně.
Přesně takhle jsem mířil k místu, kde se nacházela Sylphy. Mým cílem je třída pátého ročníku. Možná bych měl někomu říct, aby ji zavolal. Nebo bych ji mohl zavolat sám.
Dál jsem šel, zatímco jsem Nanahoshi podpíral. Sbíraly se na mě pohledy ostatních. Zrovna v té chvíli jsem vběhl do studentů, co se přesouvali mezi třídami. Nahlas mluvili. Upoutával jsem pozornost. Je to proto, že podpírám ženu?
Zrovna teď Nanahoshi neměla svou masku. Bylo by lepší, kdybychom nebyli moc nápadní. Ale co mám dělat.
„Mistře!”
Zezadu jsem zaslechl hlas. Když jsem se otočil. Byl to Zanoba.
„Mistře... co se děje?!”
„Zanobo. Nanahoshi je v nebezpečí, pomoz mi.”
„...Je to nemoc?!”
„Něco podobného.”
„Pak bychom ji prozatím měli zavést na ošetřovnu.”
Jo, prvně bychom měli jít tam. Ošetřovna, na ošetřovnu. Dobrá.
„Mistře, ponesu ji.”
„Udělej to zdvořile.”
„Samozřejmě. Takže, slečno Silent.”
Zanoba si Nanahoshi vzal do náruče a nesl ji jako princeznu. Byl to solidní a stabilní styl úchopu. Nanahoshi se vůbec nevzpírala. Byla naprosto ochablá a tvářila se, jako kdyby ji někdo okradl o duši.
„Z cesty!”
Zatímco Zanoba křičel, procházeli jsme přímou cestou davem. Lidé se rozdělili jako moře. Následoval jsem je.
-----------------------------------------------
dakujem
OdpovědětVymazatDíky
OdpovědětVymazatdakujem
OdpovědětVymazat