Kapitola 88 - Lesní déšť I

Část 1

(pozn.: Podle mě je tohle něco jako Arielino hledisko, ale není to tak označené. Zakládám to na tom, že se tam střídá přímé vyjádření Arieliných myšlenek a vyprávění v první osobě... Takže se nenechte moc zmást. A jinak na překlad to byla příšerná část :-[)

Večer.

V kanceláři studentského výboru Ariel v tichosti přemýšlela o strategii. Přemýšlet o určitém množství drastických opatření bylo nezbytné a i když se vlastně uchýlila k tomu, že jako kamufláž zničila koleje, stejně to skončilo neúspěchem. Sylphy na Arielina slova čekala s pokorným výrazem na tváři.

„Ty jsi to noční plížení neudělala?”

„Přece jsem to nemohla udělat!!” zakřičela Sylphy v reakci na Lukova slova.

Zatajila, že nad tím značně váhala a že se pak nakonec strašně bála. Po tomhle zakřičení Luke jenom pokrčil rameny a povzdechl si. Zdá se, že věděl, že to skončí takhle.

„...Luku, co myslíš?”

„O čem?”

„O Rudeově chování.”

Ariel přemýšlela. Všechny přípravy měly být v pořádku. Ale selhalo to.

„Nemyslím si, že to bylo náhodou.”

„To určitě ne.”

I kdyby vyšlo na povrch, že jsme tu nehodu narafičili, dá se v tom vycítit úmysl, že bylo nezbytné tomu zabránit, než k tomu došlo. Řekli jsme, že to bylo částečně proto, že je Sylphy zabedněná, ale to není celé. Cítím za jeho počiny úmysl. Přece jenom aby se takový mistr neprobudil nebo aby nějak nezareagoval, když celou noc vstávala a zase se ukládala, je něco nemožného. Pročpak asi nic neřekl.

Nakonec je to přece jenom moje vina?

Rudeus prohlásil, že nestál o žádné nepřátelství mezi ním a Ariel. Ale nechápu, jaký k tomu má důvod... Může to být tak, že mu Ariel připadá mocná. Podobně jako i Ariel je opatrnější a víc se Rudea bojí, než je nezbytné.

Já také nemám v úmyslu stát se nepřítelem Rudea Greyrata. To je vzájemná láska, že?
Když Ariel v duchu takhle nemístně zažertovala, povzdechla si.

„Nakonec se zdá, že nejlepší bude, když ho nějak přimějeme si vzpomenout na člověka jménem Sylphiette.”

„...Teď v tomhle bodě? Jsem si jistý, že na ni už určitě zapomněl.”

Když Ariel zaslechla Lukova slova, popřemýšlela o tom. Ano, byla vysoká pravděpodobnost, že zapomněl. Rudeus a Sylphy se odloučili před osmi lety. Za osm let lidé začnou zapomínat na ostatní. Alespoň se zdá, že za tento poslední rok Sylphy z jeho úst neslyšela jméno „Sylphy”. Pokud je to takhle, pak je vysoká pravděpodobnost, že zapomněl na samotnou existenci jménem Sylphiette.

Přemýšlím, co by se dalo dělat, aby si na ni vzpomněl. Ariel se to snažila aplikovat na sebe a přemýšlela o tom. Dokonce ani já si nemyslím, že si pamatuju jména služebných, co mi sloužily před osmi lety. Ale na pár si vzpomínám. Například Lilia. Když jsem dospěla do věku, kdy už jsem věděla, co se děje, už byla pryč. Ale dobře si vzpomínám, jak přede mnou kvůli mně bojovala.

„Sylphy, máte spolu nějaké vzpomínky?”

„Vzpomínky?”

„Správně, lidé si ostatní pamatují díky schopnostem a vzpomínkám. Proto šlechtici při každé příležitosti pořádají slavnosti a navzájem se tam představují. Hromadí lichotky, poprvé tančí tanec s obtížnými kroky. Snaží se zanechat alespoň malý dojem... Jelikož je spoustu šlechticů a když se s nimi jen tak krátce setkáš, je snadné na ně brzy zapomenout.”

Sylphina schopnost je snadno zapamatovatelná. Používání němého zaříkávání, na celém světě je jen pár takových lidí. Lidé, co by to byli schopni používat v Sylphině a Rudeově věku, skoro neexistují.

Ale dokonce ani pak si na ni Rudeus nevzpomněl. Pročpak asi?

Tohle byla věc, kterou Ariel a ostatní nikdy nedokázali domyslet; zaprvé co se týče Rudeova minulého života, žil jako ztracený případ. Myslel si, že když to dokáže on, snadno to dokáží i ostatní.

Zadruhé to bylo kvůli bytostem jako Ruijerd, Kishirika, Orsted a Badigadi. Poté, co se setkal s takhle drtivě silnými lidmi, nakonec došel k závěru, že na tomto světě je nespočet lidí, co jsou úžasnější než on. A z toho si vyvodil, že tam někde je celkem slušný počet uživatelů němé magie.

A nakonec tu byla Arielina existence. Spíš než aby nějaký průměrný člověk používal němou magii. Byl to strážce princezny, co používal němou magii. Kvůli tomuhle došel k nesprávnému závěru. Pokud je to princeznina stráž, tak určitě dokážou aspoň tohle.

„Vzpomínky...? Ehm, řekla jsem vám o tom, jak mě šikanovali, že?”

„Jo, slyšela jsem, jak tě šikanovali kvůli barvě vlasů.”

Jen tak mimochodem.

Sylphy je nikdy neinformovala, že dřív měla zelené vlasy. Myslela si, že kdyby věděli, že byly zelené, princezna a Luke by se na ni možná dívali divně. Nebylo to tak, že by jim nevěřila. Jen se bála. A proto řekla, že měla od narození bílé vlasy. A neustále to takhle opakovala. Je těžké lež napravit, když už je jednou vyřčená; požehnáním bylo, že její vybělené vlasy se nikdy nevrátily k původní barvě.

„Setkala jsem se s Rudim, když mě zachránil, to je pro mě vzpomínka číslo jedna.”

„...To asi jo.”

Ariel o tom přemýšlela. Najmout rváče, aby na Sylphy zaútočili, a Rudeus by ji pak zachránil. Taková strategie.

Nějakou dobu to byla strategie, co Luke často používal. Věděl, jak na to.

Nicméně v tom byl jeden háček. Sylphy byla silná. Zrovna teď se dostala do tohohle ubohého stavu, ale když přijde na boj, její úsudek je rychlý a přesný. Kdyby to byli nějací místní rváči, tak by je s největší pravděpodobností zabila. A i Rudeus by měl do určité míry uznat [Feddsovu] sílu.

Takový žoldák, co by Sylphy dokázal zahnat do kouta. Jestlipak někdo takový je. ...Je. Momentálně je ve městě skupina dobrodruhů, co v bojích vyniká, klan [Blesk]. Kdybyste jim zaplatili dost peněz, určitě by bylo možné je najmout.

Ale slyšela jsem, že jsou s Rudeem přátelé. Zkazku, že [Rudeus Močál] a [Elektrický předchůdce Soldat ze Stupňového žebříku] spolu byli na čaji v kavárně. Taky se povídalo, že tam byla i [Elinalize Dragonroad] a [Cliff Grimoire]. A proto se najatí klanu [Blesk] zamítá.

Také například kdyby najali nějaké naprosto cizí dobrodruhy. Reputace dobrodruha [Rudea Močála] je s největší pravděpodobností rozšířenější, než si Ariel myslí. I kdyby měla v úmyslu vybrat nějakého nezainteresovaného dobrodruha, je možné, že by mohli mít nějaké spojení skrz nějaký neznámý kanál.

Kdyby na to došlo, všechno by se to bez velkého přemýšlení zkomplikovalo. Mohlo by to taky skončit něčí smrtí. Ariel neměla v úmyslu způsobit žádnou škodu.

Pak je tu ještě možnost najmout nějaké drsňáky, co se zdržují v okolí. Ale kdyby byli příliš slabí, tak by to mohlo způsobit, že Rudeus bude ze Sylphy zklamaný. To by nevadilo, kdyby to vytvořilo pouto s pocitem „já tě ochráním”, ale nijak by to neprospělo tomu obrazu spolehlivého seniora, co si Sylphy vybudovala. Je velká pravděpodobnost, že to bude mít opačný účinek.

Měla by se co nejvíce vyhnout věcem, co sníží Sylphinu hodnotu. Takže se vydáme touhle cestou. Takže aby ji napadli nějací rváči, se zamítá.

„Nemáš nějaké další vzpomínky?”

„Ehm... ještě jednu.”

Zatímco Sylphy vzpomínala, tvář jí zrudla.

„Na začátku si Rudi myslel, že jsem chlapec, ale když jsme trénovali magii, začalo pršet. Došlo to až k tomu, že jsme se měli vykoupat u Rudea doma, ale Rudi... ehm, silou se mě snažil svléknout...”

Když to řekla až sem, Sylphy se podívala k Lukovi. Po tom pohledu Luke zůstal zticha a zakryl si uši. Je to muž, co dokáže číst atmosféru.

„T-totiž... taky mi stáhl kalhotky... t-takže, ehm, bylo vidět... aspoň že jsem holka, tak to zjistil.”

Poté byl Rudeus krátce v depresi, dokud si s ním Sylphy nepromluvila. Jen tak mimochodem, co se stalo potom, už Ariel slyšela. A tak Ariel přikývla s „aha”.

Jsem si jistá, že se Rudeus nepokusil odhalit [Feddsovu] skutečnou totožnost, protože zažil něco takového. I když si na Sylphy nevzpomíná, určitě si bezděky pamatuje, že z násilného odhalení něčí skutečné totožnosti nevzejde nic dobrého.

Zároveň jsem si pomyslela, že nic jiného nemáme. Vytvoříme stejnou situaci a přinutíme jej vlastníma rukama Sylphy svléknout.

„Rozumím. Tak to uděláme takhle.”

Slovo krále má větší váhu než přísaha jiného člověka.

„Luku, sundej ruce z uší. Od teď budu mluvit o strategii.”

Ale pak si Ariel najednou na něco vzpomněla. Jak moc je Sylphy zbabělá. Pokud s tím něco neuděláme, určitě to skončí se stejným výsledkem.

„Předtím si chci potvrdit jednu věc.”

„Ha, ano?”

„Sylphy, co chceš pro Rudea znamenat?”

Po té otázce o tom Sylphy přemýšlela. Čím se chce s Rudeem stát? Co chce?

Má pocit, že chce, aby byli spolu. Cítí k němu lásku. Vždycky ho měla ráda.

Vždycky měla jednu specifickou deluzi.

Správně, například. Život poté, co se za Rudiho provdá.

Ten dům, co si představovala, byl dům, v kterém Rudi žil ve vesnici Buina. Žijí spolu v podobném domě.

Spí ve stejné posteli. Když se ráno probudí, Rudi spí vedle ní. Rudi jí popřeje dobré ráno a políbí ji. Brzy na to se Rudi převleče a jde si po svém ranním cvičení.

Ona dole připravuje jídlo. Připravit snídani je práce pro manželku. Nevadí, když ta snídaně není zase tak extravagantní. Ale jelikož Rudi jí vytrvale, je lepší připravit větší množství.

Když je snídaně hotová, Rudi se vrací domů. A pak spolu snídají a on řekne, jak je to dneska zase výborné... nebo možná ne. Rudi se jen naprosto soustředí na jídlo a Sylphy ho bude s úsměvem sledovat. Pokud si řekne o nášup, dá mu ho.

Po snídani půjde Rudi do práce. Vyprovodí ho a dá mu zabalený oběd. I Sylphy zamíří k princezně Ariel. Oba dva pracující, podobně jako Rudiho rodiče. Nezdá se, že by měla nějakou představu, co bude Rudi dělat, ale taková chybička se při deluzi dá odpustit.

Když Sylphy skončí v práci a vrátí se domů, má v plánu Rudiho přepadnout na chodbě. Rudi Sylphy objeví, nervózně se zasměje a shrábne si z ramen napadaný sníh a pak ji obejme. Ti dva pak vstoupí do domu a rozdělají oheň v krbu. Brzy je lázeň hotová. Když se Sylphy umyje, připraví večeři. Během toho je Rudi před krbem, možná modeluje sošku.

Večeří spolu. Je to jiné než u snídaně, Rudi je hovorný. Dneska se něco stalo v práci, takové věci se stávají. Všechno je to něco úžasného, co si Sylphy nedokáže představit. Sylphy upřímně a se zachichotáním řekne, že to je úžasné.

Když dovečeří, uvelebí se spolu na pohovce před krbem. Sylphy se přitulí k Rudimu, Rudi ji obejme kolem ramen. Některé dny si povídají a některé dny nic neříkají. Jen na chviličku se jejich oči střetnou. Jejich tváře se postupně přibližují. A pak je to ta snadno představitelná silueta. Rudi uhasí oheň v krbu, vezme Sylphy do náručí a zanese ji do ložnice.

Rudi občas říká nemravné věci, takže se možná zeptá: „Kolik dětí budeme mít?” A já bych se pak taky začala chovat nemravně a odpověděla: „Ach, Rudi~ kolik chceš, abych jich měla?” Rudi se uchechtne a odpoví: „Tak asi hodně.” Zatímco mě svléká... a já bych se pak taky zachichotala a řekla: „Tak jich udělejme hodně.” ...Jako kdyby k tomu došlo!

„...Jako kdyby k tomu došlo!”

„Ehm.”

„Ha!!”

Po Arielině zakašlání se její deluze zhroutila. Sylphy byla rudá jako rajče, jak si hrála se svýma ušima a skrývala si tvář.

Když to Ariel viděla, potichu řekla: „Ta deluze... zkus za sebe dosadit jinou ženu a popřemýšlej o tom.”

V té deluzi její místo manželky zaujala Nanahoshi. Sylphy se dostala do pozice šmíráka, co nahlížel na jejich milostné záležitosti z okna vedlejšího domu. Rudi a Nanahoshi si uvědomili, že se Sylphy dívá, najednou se zasmáli a pak zatáhli závěsy.

„Nelíbí se ti to, že?”

„Já... nelíbí se mi to!”

„Velmi dobře.”

Ariel vážně přikývla a řekla: „Sylphy, tahle strategie záleží na úsilí, které tomu věnuješ.”

„Ha, ano!”

Ariel si pomyslela, že to možná ještě pořád nestačí. A pak ze sebe vypustila výbušné prohlášení.

„Neodpustím ti zbabělé selhání jako včera v noci. Pokud se to bude opakovat, tak ti už nikdy nepomůžeme. Ne, to pořád ještě nestačí, že? Svým jménem jako druhá princezna Asurského království, Ariel Anemoi Asura, ti poté zakážu jakýkoli kontakt s Rudeem Greyratem.”

Přirozeně je to jenom prostředek.

Ale kvůli těm slovům Sylphy nasucho polkla.

Když si to Ariel potvrdila, přidala ještě jednu hlášku: „Dělej to vážně.”

„Ha, ano.”

„Velmi dobře.”

Ariel znovu vážně přikývla.

A pak vyložila nástin své strategie.

—Sylphino hledisko—

Jednáme dle strategie.

Zrovna je poledne. Je čas oběda. Na prvním podlaží jídelny. Tam se tísní všichni studenti dobrodruhové a studenti z Magické rasy.

Šlechta na ně nahlíží jako na hlupáky. Většina má své předsudky. Paní Ariel řekla, že předsudky jsou na nic. A kterou rasu ten bláhový protivník zahnal před 400 lety do kouta? Ale z úst paní Ariel, co se na Rudiho dívala s předsudky, to vážně neznělo moc přesvědčivě.

Rudi je u nejvzdálenějšího stolu na tomto patře. Přátelsky si tam povídá s pár dalšími lidmi.

Rudi, Zanoba a pan Badigadi. Julie je tam také, ve svých malých ručkách drží hrnek a usrkává z něj, jak se dívá na ty tři.

„Jinými slovy, co si myslíš, že je pro panenku nezbytné, Badi?”

„Roztomilejší než ve skutečnosti a nejdůležitější je amorek, co fascinuje všechny, co jej spatří!”

„Amorek! Co jiného čekat od pronikavého porozumění pana Badiho. Na, na, další hrnek.”

Kůže pana Badiho se zbarvila do tmavě hnědé barvy, alkohol pije celkem pohodlně. Rudi a Zanoba se při smíchu šklebili, i oni měli v hrncích alkohol. Divné, i když v téhle jídelně neměl být žádný alkohol. Pokud si ho tedy nešli koupit ven, tak by ho tady neměli prodávat.

„Jen tak mimochodem, Badi, kdybych řekl, že bych chtěl udělat sošku Kishiriky, co bys dělal? A tím myslím naprosto erotickou sošku.”

„Sošku mojí snoubenky, hm? Ale pochybuji, že víš, jak Kishirika vypadá ve své dokonalém těle.”

„Právě proto. Až dosáhne své dokonalé formy, tak se ke své předchozí formě nevrátí, ne? Z toho důvodu musíme zanechat obraz jejího nynějšího roztomilého vzezření.”

„To máš pravdu. Ale je bezohledná, takže čas od času zemře přece jenom rychle. I když tu nezanecháš obraz jejího současného vzezření, tak to pravděpodobně nebude vadit.”

„Kdybys vedle sebe vystavil Kishiričiny rozmanité podoby v různých věcích, určitě by z hradu démonického krále vzniklo skvostné místo.”

„Ty jsi člověk, není možné, abys Kishiriku spatřil v různých věcích.”

„Správně, to je pravda. Abych spatřil Kishiriku zároveň v různých věcích, je třeba vnést život mým technikám modelování. Kvůli tomu potřebuji tvoji spolupráci, Badi, gehehehe.”

„Fuhahahahaha! I když máš takovou moc, je zábavné, jak smlouváš skoro jako kupec! Ten tvůj přístup, nechám se zlákat! Výborně, výborně, řekni, po čem toužíš, peníze nebo lidi?”

„Ne-ne, jen až na to přijde, byl bych rád, abys mě podpořil??”

Rudi měl na tváři rošťácký úsměv, jak se smál. Byla to úžasně zlá tvář. Od dětství se Rudi zase tolik nesmál, ale když se zasmál, dopadlo to nějakou takovouhle tváří. Vážně se od dětství nezměnil.

I v královském paláci byli lidé, co se smáli s takovým výrazem. Pokud si to dobře vybavuju, byl to premiér Darius. Pachatel, co nás zahnal do kouta. Protivník, kterému nemůžeme odpustit. Ale samotný ten úsměv mi nevadí, možná to je tím, že se tak směje Rudi. Beru to jako charakteristický rys chytrého člověka.

Slyšela jsem, že Rudi a Zanoba žádali o svolení tvořit sošky zemní magií. Vážně nechápu, jak dobří v tom jsou, ale vím, že to je umění nesmírně pokročilé úrovně. Když mi ukázali sochu rudého draka, na které ještě pracovali, upřímně jsem si pomyslela, že to je úžasné.

Poskytují nadanému trpaslíkovi vzdělání a zdá se, že do toho navíc zatáhli i démonického krále. Zdá se, že to berou vážně. Jako kolega uživatel stejné němé magie bych chtěla, aby mě do toho projektu taky zahrnuli jako spojence, ale jelikož musím být doprovod paní Ariel, je to nemožné.

„Rudee.”

„Ach, seniore Feddsi.”

Když jsem na něj zavolala, Rudi se zatvářil šťastně. I když se poslední dobou chovám velmi divně, zdá se, že vůbec není ostražitý. Rudi je přece jenom zabedněný. Ale to, že vůči mě není ostražitý, je důkaz, že mi věří, že? Z toho mám radost.

„Co se děje?”

„Ehm.”

Zanoba a démonický král mě probodávali pohledem. Hmmm...

„Tady je to trochu... pojďme někam jinam.”

„Rozumím. Takže Zanobo. Pokračuj v našem hovoru.”

„Aa... nech ty další triviálnosti na mě, prosím.”

Rudi a Zanoba spolu vážně dobře vychází. Žárlím. Ale v minulosti jsem na jeho místě byla já. Žárlím...

Zatímco jsem přemýšlela o tomhle, vyvedla jsem Rudiho před jídelnu. Přesunuli jsme se na liduprázdné místo a já šla rovnou k věci.

„Takže copak?”

Rudiho tvář zvážněla. Byla to bystrá tvář. ...Jak jsem si myslela, je super.

„Ehm, abych řekl pravdu, rád bych tě požádal o laskavost.”

„Rozumím. Prosím, nech to na mě, jako kdybys nastoupil na velkou loď.”

Než jsem vůbec něco řekla, Rudi se uhodil do hrudi a přijal to.

„Počkej chvilku, prosím, ještě jsem neřekl, o co jde.”

„Pokud to není něco obrovského, tak neodmítnu.”

Taková spolehlivost... Tak nějak z toho mám špatný pocit, že Rudiho takhle klamu. I když už tak mě dost trýzní, že mu nedokážu říct o své totožnosti...

„Po pravdě řečeno jsem ti řekl, že paní Ariel nedávno přespávala v domě jednoho šlechtice. Zdá se, že ten člověk si najal úžasně silného strážce.”

„Chceš, abych ho zmlátil?”

„To... to ne!”

„Aha. To je skvělé. Ve sporech a podobných záležitostech tolik nevynikám.”

Nevyniká ve sporech a podobných záležitostech, tos řekl pěkně... Mohlo by to být tak, že to byl Rudiho žert? Přemýšlím, jestli by bylo lepší, kdybych se zasmála? Ne-ne, místo toho teď potřebuju dál mluvit.

„Zdá se, že paní Ariel jeho vychloubání zahanbilo. Takže mu oplatila hláškou: Náš Fedds je úžasný.”

„Ho a pak?”

„Ten šlechtic řekl: Můj strážce dokáže se čtyřčlennou družinou jít hluboko do Krupobitného lesa a přinést květinu, co roste jenom tam. Ale...”

Po tom se Rudi chytil za bradu, jako kdyby najednou začal přemýšlet.

„Květina, co roste jenom hluboko v Krupobitném lese, to by byla [Ojíněnka], že? Její okvětní plátky jsou velmi silná medicína, ale je známá tím, že kvete jen uprostřed zimy.”

Ach, co jiného čekat od Rudiho. Velmi dobře ji zná. Jsem ráda, že jsem řádně vymyslela něco, co existuje.

„Krupobitný les je v zimě nebezpečný, ale pokud má čtyři dobrodruhy řádu A, pak se vážně není čím chlubit. Pokud budeš postupovat opatrně, pak to bez problémů zvládneš, utrhneš květinu a vrátíš. Tím si jsem jistý.”

Po téhle hlášce začal Rudi jednoho po druhém vyjmenovávat netvory, co se objevovali v Krupobitném lese. Sněžný sršeň, Bílá puma, Hořčičný trent... Hladce je vyjmenoval. Jestlipak si je všechny zapamatoval.

„Ehm a paní Ariel se pak taky nemohla nechat zahanbit a řekla: Fedds by ji dokázal přinést s ještě menší družinou!”

„Aha, takže to je takhle.”

Rudi přikývl, jako by tomu rozuměl.

„Pokud požádám svého známého dobrodruha, tak si jsem jistý, že nám ji za levno prodá. Pokud řekneš, žes tam šel a sám ji utrhl, tak by ti to také měli uvěřit.”

A řekl tohle.

„Počkat!! Rudee, to nejde. Tohle je scéna, kdy nemám na výběr a musím ukázat svou moc?!”

„I když řekneš tohle, moc má různé podoby. I pouta mezi lidmi jsou druhem moci. Je to moc konexí. Já jsem mezi dobrodruhy známý a ty znáš zase mě. Díky tvým konexím se pouto mezi lidmi stalo mocí. Využít lidi, aby ses k něčemu dostal. To je také způsob, jak ukázat svou moc.”

T-to je ale sofistika. O čem to najednou mluví?

„To nejde. Pokud se na to přijde, tak na paní Ariel uvrhnu hanbu.”

„Aha. Takže ji půjdeme sami utrhnout?” řekl Rudi pohotově.

I když se zmínil o tom, že půjde do lesa, vůbec není nadšený. Jak se dalo čekat. A jak jsem si tohle pomyslela, kvůli té další větě jsem celá ztuhla.

„Svolám pár svých známých, co mají zrovna čas, tak prosím počkej tři dny. Jsem si jistý, že 10 lidí bude stačit. Zrovna teď jsou ve městě členové [Stupňovitého žebříku], takže je můžu rychle svolat.”

Ne, počkat.

To je divné.

„Ne, počkej chvíli, Rudee! Ale paní Ariel řekla s ještě méně lidí?! Co budeš dělat, když svoláš 10 lidí!”

„Neboj se, prosím. Ti lidé 'jen náhodou vejdou do lesa ve stejnou dobu jako my'. Někteří z nich přijmou zakázky o podrobení netvorů a taky zakázky o sběru materiálu, ale možná že nakonec po cestě uloví všechny netvory. Nebude tam nikdo, kdo by šel pro tu květinu, jenom ty, seniore Feddsi.”

Uwuuu~~nn.

Jestlipak je tohle moudrost dobrodruhů? Ne, Rudi byl dobrodruhem několik let, měl by vědět, jak strašlivý ten les může být. Určitě se trochu bojí, že by do lesa šel takový amatér jako já. Jo, to je bezpochyby ono.

„I...i bez tolika lidí, pokud bychom tam šli jenom my dva, nebylo by to lehké?”

„...Seniore Feddsi, náhodou je to to. Chceš mě požádat, abych byl tvým doprovodem?”

Copak to není to, co jsem říkala od začátku... nebo jsem to neřekla, co?

„Jo! Správně, to je ono. Můžu se spolehnout jenom na tebe, Rudee.”

Když jsem řekla tohle, Rudi zašeptal jediné „hmm” a chytil se za bradu. Po krátké rozvaze přikývl.

„Spoléhal jsem se na tebe v různých věcech. Neřeknu ti, aby sis našel někoho jiného. Tu práci, pokorně ji přijmu a vykonám.”

„D-děkuju, Rudee! Byl jsem nervózní, že bych měl jít do lesa sám!”

V mém přemlouvání bylo spoustu nebezpečných okamžiků, ale prozatím se mi podařilo zdolat první překážku. Ale je úžasné, jak neustále přicházel s jedním nápadem za druhým, i když si vyslechl jen část celé historky. Jak jsem si myslela, Rudi je úžasný.

Část 2

Náš plán pokročil do druhého stádia. Rudi a já jsme vstoupili do Krupobitného lesa. Krupobitný les je místo tři dny cesty na sever od Magického města Sharia. Hranice lesa se dotýká národní hranice s Basherantem.

V porovnání se mnou ve svém normálním cestovatelském oděvu měl Rudi plnou polní. Velký batoh, zdá se, že uvnitř má hlavní suroviny a pár dalších věcí na nejhorší případy. Jelikož je to Rudi, myslela jsem si, že půjde s prázdnýma rukama a tak se i vrátí. Na tohle mi odpověděl: Neměl bys les podceňovat. Existují netvoři, co se dokážou vyhnout mé Kamenné střele, když ji spatří.

Když jsem řekla, že to není možné, řekl mi o tom dopodrobna. Zdá se, že v lesích na Magickém kontinentu jsou takoví netvoři všude. Myslela jsem si, že to byl žert, ale Rudiho oči byly vážné. V Krupobitném lese se objevují nanejvýš netvoři řádu B. S takovými bych se mohla vypořádat i já. To jsem si myslela, ale...

„Promiň. Zdá se, že jsem veškeré přípravy nechal na tobě.”

„Ne-ne, pokud to beru jako zakázku o doprovodu, tak je to jenom přirozené.”

Pokud to bere tak, jak to vyznělo, pak přemýšlím, jestli si za to bude něco účtovat.

„Ehm, bylo by lepší, kdybych zaplatil něco jako odměnu za práci?”

„V žádném případě. Tohle dělám z dobroty mého srdce, tak se tím prosím netrap.”

Rudi strašně zdůraznil tu část „z dobroty mého srdce”.

„Není to tak, že bych ti nemohl vyplatit odměnu.”

Dostávám od paní Ariel plat, i když je jenom malý. Jelikož nemám nic, na co bych ho utratila, všechny peníze mám našetřené. Měla bych mít dost, abych si Rudiho najala. Ach, ale Rudi má skutečnou sílu vyšší než řád krále. Já... přemýšlím, jestli mám dost?”

„Fu... já jsem drahý, víš?”

„D-drahý, říkáš, to... to je možná pravda, ale...?”

Když jsem zaslechla Rudiho slova, nepřemýšlela jsem o penězích, ale vzpomněla jsem si na trh s otroky. V duchu jsem si představovala, jak nahý Rudi stoupal na stupínek. Koupit si... Rudiho za peníze... Oblast kolem mého břicha se napjala a zdálo se, že po něčem toužila. Věděla jsem, že mi tvář žhnula rozpaky.

„K-každopádně pojďme na cestu!”

„Ano.”

Vstoupili jsme do Krupobitného lesa. Na první pohled možná vypadá stejně jako normální les. Různé druhy stromů jsou pokryté sněhem, stejně jako každý jiný les kdekoli jinde. V tomto lese v pravidelných intervalech padají kroupy. Je to země s abnormalitou v magické moci. Když došlápnete na sníh, tak jenom v této oblasti křupe.

„Ta květina kvete na útesu. Jelikož tam půjdeme přímo, jak si budeme tavit cestu sněhem, následuj mě a dávej pozor na okolí.”

Jak si budeme tavit cestu sněhem. Rudi to řekl, jako kdyby to byla maličkost, a začal kráčet kupředu. Také jsem to chtěla zkusit, ale nešlo to. Pokud by se jednalo jen o mé okolí, pak je to pravděpodobně aplikace ohnivé magie. Ale dostat se na takovou úroveň, aby si člověk neustále vytvářel cestu, je složité. Není to tak, že to nezvládnu, ale spotřebovává to příliš mnoho magické moci. Rudi svou magickou moc užívá extravagantně.

Dál jsem šla po cestě, jak dokonce tál i sníh na mých ramenou. Myslela jsem si, že by nás netvoři mohli najít podle té stoupající páry, ale Rudi rozháněl i tu páru. Když jsem se zeptala, jak to dělá, řekl, že když se správně upraví teplota, tak člověk může tavit sníh bez uvolnění páry. Jak moc asi musel trénovat, aby na to přišel?

Nebo spíš je na čase zahájit náš plán.

Takže jsem se jednou zhluboka nadechla a ukázala na hůl, co měl Rudi v ruce.

„Nedávno jsem tu tvoji hůl měl v ruce, ale je vážně úžasná. Barevné magické kameny jsem viděl jen v královském paláci.”

„Na 10. narozeniny jsem ji dostal od mladé dámy, které jsem dělal domácího učitele.”

Jak to Rudi řekl, zatvářil se trochu osaměle. Když tak o tom přemýšlím, nějak moc jsem ho neslyšela mluvit o té mladé dáme, co vyučoval. Nemám pocit, že by o ní Rudi nějak moc mluvil. Co jsem tak slyšela, myslím, že to byla extrémně násilná žena... Jestlipak má na to nějaké špatné vzpomínky?

„Nevadilo by, kdybych si tu hůl na chvíli podržel? Jelikož mám akorát začátečnickou hůlku, tak jsem vždycky toužil po něčem takovém.”

„Vážně? Myslel bych si, že když jsi princeznin doprovod, tak ti dají nějakou lepší hůl.”

„Jelikož používám němé zaříkávání, určitě si mysleli, že hůl nepotřebuju, jsou to skrblíci, co?”

Samozřejmě si nemyslím, že by paní Ariel byla skrblík. Tuhle hůlku jsem dostala od Rudiho, takže ji řádně opatruju. Jelikož je stejná jako každá jiná hůlka, nezdá se, že by si to Rudi uvědomil.

„Určitě, chop se jí a vyzkoušej ji. Jaká já, tlustá?” zeptal se Rudi s úsměvem.

Copak? Bylo na tom něco zábavného?

S takovými pochybami jsem pevně sevřela jeho hůl. Jelikož mám malé ruce, měla jsem pocit, že je trochu těžké ji držet.

„Je silná, jestlipak předpokládali, že ji budeš držet oběma rukama.”

„...Jsem si jistý, že ji nechali vyrobit s ohledem na dobu, až vyrostu.”

„Hmm.”

Rudi s úsměvem pokračoval v tavení sněhu. Já jsem ho po chvilce následovala s holí v ruce. Dobrá, prozatím plán uspěl. A jako další...

Sundala jsem si prsten z malíčku a přiložila jsem si ho ke rtům. A pak jsem tiše zahlásila heslo.

„Červená věž.”

Potom se kámen na prstenu změnil z modré na červenou. Tenhle prsten je jeden z magických nástrojů, co vždycky nosí paní Ariel. Pokud řeknete heslo, jeho barva se změní. A zároveň se kdesi daleko změní barva i na jiném prstenu. Je to magický nástroj, co dělá jenom tohle. Ačkoli to nefunguje, pokud jsou příliš daleko od sebe.

Tentokrát ten druhý prsten mají v držení lidé, co jsme předem nechali stát na stráži vně lesa.

Jestlipak to vyšlo.

Chvilku jsem čekala, zatímco jsem se dívala k obloze. Bez ohledu na mou nervozitu se obloha začala najednou zatahovat. Dobrá. Vyšlo to.

„Hmm?”

Rudi si to rychle uvědomil. Když vzhlédl k obloze, zašeptal: „...Dešťová mračna, hm. To je neobvyklé.”

V zimě v severských zemích skoro nikdy neprší. Kvůli tomu je vybavení, co se v této oblasti používá proti mrazu, slabé vůči dešti.

Kožešiny sněžného ježka, co nosíme jako ochranu proti chladu, takže na nich sníh netaje, ale musí se z nich odstraňovat. A proto je vybavení proti chladu tak výjimečně užitečné. Ale jejich nevýhodou bylo, že snadno nasáknou vodu. A jakmile se nasáknou vodou, stačí aby zafoukal zimní studený vítr a celá kožešina zmrzne.

„Seniore Feddsi, zdá se, že bude pršet.”

Když se uprostřed zimy rozprší, vytvoříte si na místě stříšku a prostě to přečkáte, anebo se schováte do jeskyně. Slyšela jsem, že ve srovnání s přístřeškem vytvořeným magií je jeskyně relativně bezpečnější. I když je zemní magie Rudiho specialitou, určitě si pomyslí, že by byla otrava magii obnovovat, dokud nepřestane pršet. Proto udělám návrh.

„Správně, podle mapy je před námi...”

Jelikož je tu jeskyně, měli bychom se ukrýt před deštěm. A zrovna jak jsem to chtěla říct, Rudi potřásl hlavou.

„Ne, můžu je rychle rozehnat.”

Jak to řekl, zvedl ruku.

Tohle je zlé!

V tom okamžiku jsem si uvědomila naši chybu. Rudi je mág řádu vodního světce. Manipulace počasím je jeho silná stránka. Slyšela jsem, že paní Ariel najala dva uživatele pokročilých vodních technik, ale pokud se do toho Rudi vloží, během chvilky ty mraky rozežene.

Co mám dělat, co mám dělat. Pokud se teď nerozprší, tak je ten plán na nic.

Začala jsem do hole, co jsem držela v rukou, nabíjet magickou moc. Cítila jsem úžasnou moc. S-s tímhle toho možná budu schopná.

„Hmmm?”

Rudi naklonil hlavu ke straně, zatímco měl ruku zvednutou. Jelikož se ty mraky netrhají, jak měl v plánu, s největší pravděpodobností mu to přišlo divné. Přirozeně, vždyť do toho zrovna teď zasahuju.

Rudi to pravděpodobně nebral vážně právě kvůli té holi. Moje schopnost ovládat počasí by měla být srovnatelná s tou Rudiho. Jelikož je to takhle, mám výhodu díky těm dvěma pokročilým mágům vně lesa.

Dál jsem do hole vpouštěla magickou moc s pocitem, jako kdybych se modlila. Oblaka nakupená na obloze dál rostla. Přesně jak mě to Rudi učil. Nahromadit vlhkost, vytvořit mrak, pak ho zchladit a nechat spadnout!

„Hmmm??”

Rudimu kleslo obočí. V dalším okamžiku začalo studeně pršet.

„...Je mi to vážně líto, seniore Feddsi, zdá se, že dneska jsem ve špatném stavu,” řekl Rudi a tvářil se přitom, jako kdyby utržil menší šok.

„T-to nevadí. Pravděpodobně je to proto, že jsem ti nevrátil hůl.”

„I bez hole bych byl normálně schopen takové mraky rozehnat. Možná že jsem trochu zlenivěl, protože jsem to poslední dobou moc netrénoval... nebo možná...?”

Rudi se podíval na dlaně mých rukou, zatímco si něco mumlal. Zdá se, že si uvědomil, že tu oblačnost někdo vytvořil záměrně. Ale jsem si jistý, že nečekal, že by mu někdo bránil ji rozehnat.

„No, nedá se nic dělat, když už začalo pršet. Pokud si to správně vybavuju, před námi je jeskyně, pojďme se schovat tam.”

„S-správně!”

Když jsem na Rudiho slova silně přikývla, dali jsme se znovu do pohybu. Kožešiny sněžného ježka do sebe nasávaly vlhkost a zanedlouho nás okrádaly o tělesné teplo. Přesně podle plánu.

„Je to tady, že?”

Přesně takhle jsme promočení od hlavy až k patě dorazili do jeskyně. Byla to jenom malá jeskyně, asi jenom 10 metrů hluboká.
----------------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>