Část 3
Jsem v bílé místnosti. Tenhle pocit, že mi něco stoupá z těla ven. Je to pocit, na který si nezvyknu ani za tisíc let. Shrnu to jediným výrazem: do prd***!
„Najednou se vytasit s takovým slovem, vulgární jako vždy.”
Mozaika. To je Hitogami.
Pche... co tím myslíš jako vždycky. Konečně jsem začal zapomínat a ty se zase zjevíš.
„Už to bude rok, co.”
Jo, už to bude rok. Byla to celkem dlouhá doba. Mohlo by to být tak, že se dokážeš ukázat jen jednou za rok? Pokud je to tak, tak by se mi celkem ulevilo.
„Tak to není.”
Myslel jsem si to. Poprvé neuplynul ani týden a znovu ses objevil.
„V každém případě jsi ke mně chladný jako vždycky. Ačkoli ses díky mě dostal k démonickému oku.”
Nežádal jsem o něj.
Nic by se nezměnilo, i kdybych ho neměl. V tom případě bych byl radši, kdybych potkal nějakého stěžejního člověka, co by mi pomohl s plavbou. Kdybych někoho takového potkal, tak by mě nehodili do vězení a možná bych neminul tu informaci, kvůli které jsem se pohádal s Paulem.
Jsem si jistý, že pro tebe to byla celkem zábava. Bez té potřebné informace jsem se pohádal s Paulem, dostal se do deprese, získal trochu té útěchy a pak jsme to tak nějak prodiskutovali a udobřili se; určitě to muselo být zábavné sledovat!
„To bylo vážně celkem příjemné. Ale copak to není v pohodě?”
V pohodě? Cože?!?
„No, tak to všechno ber jako moji chybu.”
Pche...
...Kruci.
Když jsem v téhle místnosti, mám pocit, že jsem se vrátil do minulosti. Ta doba, kdy jsem všechno shazoval na ostatní. Rozjímal jsem o tom.
Rozjímal... Jo, kruci, nemůžu si vzpomenout, o čem přesně jsem rozjímal. Proč? Kruci... zatraceně...
„No, to je taky tvoje charakteristika. Jen po trošce toho rozjímání se nebudeš moct posunout kupředu.”
Pche... Na tom nesejde. Je to jen dočasně. Až otevřu oči, tak si vzpomenu. Budu schopen rozjímat. Proto to vezmu vážně a přijmu to. Zvážním a poslechnu, co mi řekneš.
„Poslechneš? Aaaach, tentokrát budeš nezvykle a upřímně naslouchat mé radě?”
Jo, správně.
Ale víš, vážně bych chtěl vědět jednu věc.
„Copak? Pokud je to něco, co vím, tak nebude vadit, když ti odpovím.”
Byl bych rád, kdybys mi řekl, kde se nachází moje rodina.
„Není tvoje rodina na jiném světě?”
Nedělej si ze mě srandu. Zenith, Lilia, Aisha, tyhle tři. Kdyby to bylo možné, tak bych taky rád věděl, kde je Sylphy, Ghyslaine, Philip a Sauros.
„Hmm.”
Co je? Když člověk takhle sklání hlavu a takhle prosí. Rychle mi to řekni.
„Copak bych měl dělat?”
Proč se vždycky na všechno díváš shora? Jenom šmíruješ životy druhých, takoví mizerní šmíráci...
Co jsi zač?
To mi říkáš jenom to, co je pro tebe výhodné? I když jsi mi umožnil setkat se s Velkou démonickou císařovnou, tak mě nenecháš setkat se s vlastní rodinou?
„Jo, jo, promiň, promiň. Trošku jsem to přehnal.”
Když jsi to pochopil, v pořádku.
„Ale nevadí ti to? Tentokrát ti možná budu lhát, víš?”
Ach, lež! Konečně to z tebe leze. Správně, ty jsi takový ten typ, co rád lže, co.
„Ne, ve skutečnosti to není o tom, jestli lžu nebo ne. Ptám se tě, jestli jsi ochoten mi věřit.”
Ne, nebudu ti věřit. Ale jelikož je teďkom pohotovost, tak se zařídím dle tvé rady, ale pokud mi jen jedenkrát zalžeš, tak už tě nikdy neposlechnu.
„Tak to bych rád, abys mi něco slíbil.”
Co?
„Pokud se díky mé radě shledáš se svojí rodinou, tak bych byl rád, abys mi začal důvěřovat.”
…
Věřit ti a stát se tvojí loutkou, to myslíš?
Poslouchat, co řekneš, odkejvat ti to a sloužit ti jako tvůj sluha?
„Ne, to jenom že pokaždé jsi takový agresivní a je to trochu únavné, nemyslíš?”
I kdybych nebyl agresivní, tak by to bylo únavné.
Copak to nechápeš?
Pokud možno chci zapomenout na ten pocit, jak mě někdo vtahuje zpět do minulosti, kterou si přeju napravit. Kaju se z toho a ty minulé vzpomínky, co se začaly vytrácet, jsou zase čerstvé. A pak když se ráno vzbudím, tak mám tenhle úžasně pokořující pocit a začínám z toho mít depresi.
„To je pravda? Udělal jsem něco strašného. Tak se chceš dohodnout na nějakém pravidle? Jako třeba dostávat mou radu jen na určitý den?”
Jo, to je dobrý nápad!
Co takhle, kdyby ses příště objevil za 100 let?
„To už budeš mrtvý.”
Už se nikdy neukazuj, to mám na mysli.
„Ha?? No, napadlo mě, že to řekneš. Tak co takhle? Co když ti už ani tentokrát nic neporadím.”
...Ne, počkej chvilku.
Za to se omlouvám.
Taky přistoupím na kompromis. Pokud se mi díky tvé radě podaří setkat se s někým ze své rodiny, tak přestanu být agresivní, když s tebou mluvím.
„Budeš mi věřit?”
Ne, tak daleko nezajdu, ale aspoň přestanu s tím nesmyslným „udělám nebo neudělám” dialogem.
„Jaký to přínos.”
Proto bys měl taky udělat kompromis. Neukazuj se přede mnou tak najednou jako tentokrát. Dej mi nějaký čas se připravit. Nebo zajdi do snu někoho jiného a pošli mi dopis.
„To je složité. Abych se objevil ve snu, existuje několik podmínek.”
Hmmm? Podmínky? Jinými slovy se nemůžeš jen tak ukázat, kdy se ti zachce?
„Přesně to to znamená. Ve snu se nezjevím, pokud se moje vlnová délka a vlnová délka toho člověka neshoduje. Je to hodně nezvyklé. Lidé, co se shodují s načasováním, aby dostali moji radu. Máš štěstí, že?”
Jo, jsem tak rád, že mám pocit, že budu brečet. Až tak moc, že tu radost chci přenechat ostatním. Jako třeba muňkám kolem a podobně...
„Ale, hmm, tak tak to je?”
Takže existují podmínky. Jen tak mimochodem co to je za podmínky?
„No, ve skutečnosti jim sám nerozumím. Jenom si pomyslím: ach, bude to dneska s tímhle chlápkem fungovat. A když se to spojí, tak...”
Ach~
Jinými slovy to znamená, že to nedokážeš ovládat. Tak to se budeme muset vzdát nějakých pravidel. Budeme muset vymyslet něco jiného. Ale to asi nevadí.
Byl bych rád, kdybys mi ve svých radách dal aspoň o něco víc podrobností. Jdi támhle a pak támhle, mate mě, když nevím, co je dobře a co ne. Mám pocit, jako kdybys mě měl v hrsti a jako kdyby sis se mnou zahrával, což mě taky rozčiluje.
„Dobrá, podrobnosti. Chápu, takže ti budu říkat víc podrobností.”
Tak dobře, spoléhám se na tebe.
„Ehm, takže ti udělím nynější radu.”
-----
V následujícím okamžiku se do mého démonického oka vlila vize.
<Byla to postranní ulička v nějaké zemi.>
<Násilím tam zajali jedno malé děvče.>
<Ty ruce, co jí popadly, patřily vojákům.>
<Byli tam dva vojáci.>
<Volnou rukou, kterou to děvče nedržel, zvedl papír, co si děvče neslo, a roztrhal jej na kousky.>
<Když to děvče uvidělo, něco zakřičelo.>
Vize to byla takováhle.
-----
Co... co to teď bylo?!
„Ach~ Rudee. Dobře poslouchej. To malé děvče se jmenuje Aisha Greyratová. Momentálně ji zadržují v království Shirone. Poté, co si teď tu scénu spatřil, na ni s největší pravděpodobností narazíš a zachráníš ji. Ale v žádném případě nesmíš použít své vlastní jméno. Představ se jako [Majitel Smrtelného Konce] a vyslechni si ji. Potom pošli dopis svému známému v královském paláci Shirone. Pokud to uděláš, budeš schopen z královského paláce zachránit Liliu a Aishu.”
Ech... poč-počkej... Ne, počkej, proč? Známý? Dopis?
„Jestlipak to nebylo až příliš mnoho podrobností? Pokud ti dám příliš mnoho podrobností, tak to není tak zajímavé, takže to asi bude prostě takhle. Takže s kterýmpak se asi spřátelíš?”
Ech? Lilia a Aisha jsou spolu v království Shirone? Proč? Pokud jsou na takovém místě, pak není důvod, proč bychom je neměli najít. Co tím myslíš, s kým se spřátelím? Znamená to, že se dostanu do konfliktu mezi Liliou a Aishou?
„Takže, Rudee. Snaž se...”
Snaž se... snaž se... snaž se...
Moje vědomí se potopilo, zatímco jsem dál slyšel tu ozvěnu.
-----------------------------------------------
Žádné komentáře:
Okomentovat