Kapitola 47 - Setkání s Paulem (část 4)

Část 4

Chvíli poté.

Paul něco řekl, ale já nedokázal vymyslet žádnou dobrou odpověď. Dál se objevovaly ztuhlé nesmyslné odpovědi.

Než se kdokoli nadál, byli jsme jediní hosté. Teď by každou chvíli nebylo divné, kdyby za námi přišli a požádali nás, abychom odešli, aby mohli začít s přípravami. Zdá se, že i Paul zaregistroval ta znamení.

„Rudi, co od teď budeš dělat?” zeptal se nakonec na tohle.

„Prozatím doprovodím Eris do Fedoy.”

„Ale v kraji Fedoa nic nezůstalo?”

„Ale stejně se vrátíme.”

Nemáme jinou možnost než se vrátit. Zdá se, že nikoho nenašli, ani Philipa, ani Saurose, ani Ghyslaine. I když se vrátíme, nikdo tam nebude. Ale nemáme na výběr a musíme se vrátit. Proč?

Protože to byl původní záměr našeho putování. Uvědomění si původního úmyslu. Prvně dorazíme do kraje Fedoa, pak obhlídneme momentální stav a potvrdíme si to na vlastní oči. Potom nebude vadit, když se vydám pátrat na sever Centrálního kontinentu.

Pokud požádáme Ruijerda, mohl by se vrátit na Magický kontinent a bylo by v pořádku, kdyby se podíval po různých místech. Prozatím by bylo i dobře jít na kontinent Begaritto, pokud rozumí tamější řeči.

„Potom budeme pátrat jinde.”

„Aha.”

Přesně takhle konverzace rychle ustala. Nevím, co mám říct.

„Tady.” Zrovna v tom okamžiku před nás majitel baru položil dva hrnky. Z těch dřevěných hrnků vycházela pára. „Na účet podniku.”

„Moc děkujeme.”

Zrovna jsem si uvědomil, že mám úplně vyschlé hrdlo. Ruce jsem měl pevně zaťaté a dlaně jsem měl zpocené. Zároveň jsem si uvědomil, že záda a boky jsem měl strašně studené. Ofina se mi lepila k čelu.

„Hele, chlapče, sice nevím podrobnosti, ale...”

„???”

„Podívej se mu do tváře, prosím.”

Když jsem slyšel, co řekl, poprvé jsem si to uvědomil. Ani jednou jsem se Paulovi nepodíval do tváře. Od první chvíle jsem se vyhýbal jeho očím, ani jednou jsem nebyl schopen se mu podívat do tváře.

Ztěžka jsem polkl a vzhlédl k tváři svého otce. Byla to ustaraná tvář. Vypadalo to, že se každou chvíli rozbrečí. Byla to strašná tvář.

„Jak se to tváříš?”

„Co tím myslíš jak?”

Paulova tvář s hořkým úsměvem postrádala energii. Spolu s tím výrazem a propadlými tvářemi vypadal jako jiný člověk. Ale mám pocit, jako bych tu tvář už někde viděl... Kde to bylo?

Bylo to v minulosti. Minulost. Vzpomínám si. Bylo to doma v zrcadle nad umyvadlem. Rok nebo dva poté, co jsem se začal uzavírat kvůli týrání. V čase, kdy jsem si pořád myslel, že to zvládnu, ale stejně jsem nedokázal vyjít ven a vypořádat se se svým okolím a byl jsem příliš nesmělý.

Příliš jsem se bál vyjít ven, přemožený jenom starostí a netrpělivostí. Věřím, že to bylo moje nejlabilnější období.

Teď to chápu. Je to tohle. Paul se zrovna teď cítí nejistě.

Lidi, co hledá, se pořád pohřešují. Nehledě na to, jak dlouho čeká, žádná zpráva nepřijde. Bojí se a bojí, možná jsou zranění nebo něco. Možná je schvátila nějaká nemoc. Nebo možná jsou už...??? Tohle si myslí...

Bojí se a bojí??

Člověk, co se konečně objevil, jsem byl já. Jelikož to bylo tak jiné, tak snadné, od toho, co si představoval, bezděky se rozčílil.

Dokonce i já mám takové vzpomínky. Bylo to brzy poté, co jsem se začal stranit společnosti. Přišel mě navštívit můj bývalý spolužák ze základky, povídal o různých věcech ve škole. I když jsem byl v takové depresi, i když jsem byl tak rozčilený, dál mi bezstarostně vyprávěl o jeho životě ve škole. Nemohl jsem to vystát a najednou jsem na něj začal chrlit ošklivé věci, ventiloval jsem si na něm svůj hněv.

Myslel jsem si, že pokud se druhý den ukáže, tak se mu omluvím. Ale už nikdy nepřišel. Ani já jsem nikdy nezašel. Měl jsem podivnou hrdost.

Vzpomněl jsem si. Tahle tvář je z té doby.

„Mám návrh.”

„Rudi?”

„Je to tahle situace, nemáme na výběr a musíme se chovat jako dospělí.”

„Jo, no, jasně nemyslím si, že jsem teď zrovna nějak oblíbený, ale...? Co chceš říct?”

Uvnitř mého srdce se najednou projasnilo. Konečně jsem pochopil Paulovy pocity. Poté, co jsem si tohle pomyslel, to bylo snadné.

Vzpomeň si na minulost.

Ta chvíle, jak mi Paul vyhuboval, a já jsem mu silným tónem oponoval. Tehdy jsem si myslel, že to je chlápek, s kterým se nedá nic dělat. 24 let, jako otec byl pořád mladý, takže jsem si myslel, že se s tím nedá nic dělat.

Od té doby uběhlo šest let. Paulovi je teď třicet. V porovnání se mnou v minulém životě je pořád mladší.

A pokud byste ho porovnali se mnou v minulém životě, tak je to pořád úžasný člověk. Já jsem nikdy nedělal, co jsem měl dělat, jenom jsem přemýšlel o tom, jak obviňovat ostatní.

Teď jsem jiný. To jsem si přísahal. Poslední dobou mám pocit, že jsem na to zapomněl, ale nechci opakovat tu samou chybu a... Přísahal jsem, že na tomhle světě budu vážně žít. Tentokrát je to v mnohem větším měřítku, ale je to to samé.

Je to to samé jako před šesti lety. Opakujeme stejné chyby. I když jsme měli vyrůst, i když jsme měli od minule pokročit, celou tu dobu jsme prostě stáli na tom samém místě. Upřímně se nad tím zamyslím.

„Chovejme se, jako kdyby se včera nic nestalo," navrhl jsem.

Tentokrát jsem byl zraněný já. Měl jsem pocit, jako by se mi mělo zlomit srdce. Jsem si jistý, že v minulosti se takhle cítil i můj kamarád, co se o mě tak bál. A pak, prostě s těmi pocity, se už nikdy neukázal.

Musím zařídit, že se to tentokrát nestane. Můj vztah s Paulem, rozhodně nesmím dopustit, abychom svoje pouta zpřetrhali.

„Včera jsme se nikdy nepoprali. Teď v tomhle okamžiku jsme otec a syn, co se poprvé po letech setkali. Udělejme to takhle.”

„Rudi? Co to říkáš?”

„V pohodě, podívej, roztáhni ruce, tak~”

„J...jo?”

Paul prostě roztáhl ruce, jak jsem mu řekl. A já mu pak skočil do náručí.

„Tati! Tolik se mi po tobě stýskalo!”

Ve vzduchu se vznášel pach alkoholu. Zrovna teď je střízlivý, ale možná má kocovinu. Nebo spíš si nemyslím, že kdy vůbec pil byť jen kapku alkoholu, ale...?

„Ru-rudi?” Paul je popletený.

Čelistí jsem se opřel o Paulovo rameno a pak to pomalu řekl: „Hele, je to poprvé, co po dlouhé době vidíš svého syna, měl bys něco říct, ne?”

Zatímco jsem přemýšlel, že to je pěkná fraška, znovu jsem vší silou Paula objal. Ztenčila se mu tvář, dokonce jsem měl pocit, že se i na těle aspoň o jedno celé číslo scvrkl. Já sám jsem musel vyrůst, ale Paul si prošel těžkostmi, mnohem víc než já.

Zatímco byl Paul pořád ještě zmatený, vydechl: „Já... taky se mi po tobě stýskalo.”

Zdálo se, že poté, co jsem mu řekl, aby něco řekl, jako by se prolomila nějaká zeď.

„Taky se mi po tobě stýskalo... vážně se mi po tobě stýskalo, Rudi... Vždycky, když nikoho nenašli, jsem si myslel, že už všichni umřeli... Ty... když jsem tě uviděl?”

Když jsem vzhlédl, Paul brečel. Tvář měl zkřivenou a pomačkanou. Plně dospělý chlap se bezostyšně rozsypal v slzách a brečel.

„Promiň, je mi to líto, Rudi...”

Nějak jsem taky skončil v slzách. Poplácal jsem Paula po hlavě a po chvilce jsme už brečeli oba.

Přesně takhle, zhruba po pěti letech jsem se konečně znovu setkal se svým otcem.
----------------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>