Část 3
Chvíli poté, co Paul odešel, se vrátili Ruijerd a Eris. Eris měla u oka velkou modřinu a Ruijerd se tvářil složitě.
„Co se stalo, vy dva?”
„Nic. Tak co bylo s tím chlapem?” Eris si založila ruce na hrudi a odfrkla si, jako by chtěla vyjádřit, že je nesmírně nespokojená.
„Udobřili jsme se.” Jak jsem tohle řekl, Eris okamžitě přimhouřila oči.
„Proč?!” Zaťatými pěstmi uhodila do stolu. Stůl se za příšerného hluku rozbil. Hm, no, byla to celkem síla...
„Aha. Takže jste se udobřili, co?” Na oplátku Ruijerd vypadal, že je rád.
„Rudee!” Eris mě popadla za ramena. Zesílila stisk. Její síla je absurdní. „Proč?!”
„Co tím myslíš proč?” zeptal jsem se trochu zmateně.
„Copak jsi včera nebyl v strašný depresi?!”
„Jo. Vážně jsi mi včera pomohla. Díky tvému objetí jsem se dokázal trochu uklidnit.”
To, že jsem se dneska dokázal Paulovi podívat do očí, bylo nepochybně díky Eris. Kdyby nebylo toho objetí, tak bych se možná na nějakou dobu zavřel do svého pokoje.
„To nehraje roli! Ten chlap se ani neukázal na tvoje desáté narozeniny, Rudee! A nejenom to, cesta po Magickém kontinentu byla vážně drsná! Dokonce tě ve Velkém lese hodili do vězení! A pak nakonec, i když se ti konečně podařilo se s ním znovu setkat, udělal něco takového! Řekl jsi, že tě odmítl, ne?! Proč mu odpouštíš?!” promluvila Eris na jeden nádech. (pozn.překl.: Tomu se říká plicní kapacita!)
Chápal jsem, co tím myslela. Určitě.
Pokud se to řekne takhle, tak Paul je nejhorší na světě. Kdyby prohlásil, že mě nenávidí, tak bych tomu uvěřil. Kdybych byl normální dítě, tak bych mu pravděpodobně nikdy neodpustil.
Ale že Paul vůči mě selhal, s tím se nedá nic dělat. Já jsem zdědil své vzpomínky z předchozího života a vždycky jsem dělal věci dobře. Bylo by absurdní očekávat, že s takovým neobvyklým synem bude jednat normálně. Paul má potíže mezi námi pochopit vzdálenost a trápí ho, jak se má ke mně chovat.
Kromě toho pořád je ještě spoustu věcí o tom, jak se má správný otec chovat, které neznám.
Nemyslím si, že tohle je něco špatného.
Pro mě, z pohledu syna, je otec jenom člověk, co na mě svrchu dohlíží a chrání mě. Mě nezáleží na tom, kolikrát Paul pochybí. Moje srdce už není zlomené. Ačkoli je fakt, že jsme se hned rozešli.
„Eris.”
„Co...?”
Trápím se, co bych měl říct. Eris je naštvaná pro moje dobro. Ale pro mě je ta záležitost už vyřešená.
„Táta je jenom člověk. Taky dělá chyby,” řekl jsem a pak použil Léčivou magii, abych jí vyléčil tu modřinu u oka.
Ačkoli mi Eris poslušně dovolila ji vyléčit, při pohledu na její výraz jsem pochopil, že to nepřijala. Když jsem ji doléčil, rozmrzele se vrátila do pokoje v hostinci.
Zatímco jsem sledoval, jak odchází, zeptal jsem se Ruijerda: „Takže pane Ruijerde.”
„Copak?”
„Co ta modřina?”
Ta modřina u Erisina oka. Tu včera neměla.
„Měl jsem potíže ji zastavit,” promluvil klidně.
Normálně by se rozzuřil kvůli tomu, jak lidi mlátí děti, ale zdá se, že změnil názor. Eris se pravděpodobně divoce prala, protože za žádnou cenu nedokázala Paulovi odpustit, ale ona a Ruijerd mají vztah učitele a studenta. Kvůli jejich tréninku tohle není poprvé, co Eris došla ke zranění.
Ne, dobře se podívejte.
Ruijerdův výraz. Ve skutečnosti není klidný. Není to muž, co by měl nějak moc výrazů, ale zrovna teď je trochu zahořklý. Zdá se, že se zdráhal. Hádám, že s tím se nedá nic dělat, ne?
Ať už je to to, co se stalo nebo co si řekli nebo v jaké situaci se ocitli, nic z toho nevím. Ale můžu říct jenom jednu věc. Že se Ruijerd a Eris pohádali, byla moje chyba.
Já jsem byl schopen se s Paulem udobřit. V tom případě poděkuju.
„Moc děkuju. Díky tobě jsem se udobřil s tátou.”
„Není třeba děkovat.”
Ale zrovna teď Ruijerd nedokáže Eris zastavit, aniž by ji uhodil. Postupně sílí, aniž bych o tom věděl, co?
-----------------------------------------------------------
Žádné komentáře:
Okomentovat