Kapitola 48 - Potvrzení úkolu (část 4)

Část 4

Poté jsme měli naši strategickou poradu.

„Takže, začněme naši druhou strategickou poradu od našeho příjezdu do Milishionu.”

Místo konání je bar. Když tak o tom přemýšlím, dneska jsem se odtud na krok nehnul. Tenhle bar je příjemný. Taky tu není mnoho hostů.

„Copak jsme včera jednu neměli?”

Eris už není naštvaná. Myslel jsem si, že se zavře do pokoje a bude trucovat, ale zhruba po 10 minutách vyšla ven. Tu rychlost, kterou je schopná měnit nálady, bych se chtěl naučit.

„Situace se změnila. Konkrétně už nemusíme vydělávat peníze. Důsledkem čehož si myslím, že bychom měli z Milishionu odjet v blízké budoucnosti.”

To, že jsem dostal 20 královských bankovek, znamená, že už nemusíme pracovat pro peníze. Co se týče sbírání informací, všechno, co jsem potřeboval, jsem už slyšel od Paula. Co se týče pověsti Supardů, to teď prozatím pozastavíme. Tohle znamená, že počet věcí, co můžeme v tomto městě vykonat, klesl téměř na nulu.

Shrnul jsem jim to. Co se týče situace v kraji Fedoa, váhal jsem, jestli to mám s Eris prodiskutovat. Ale sebral jsem odvahu a řekl jsem jí to. Místo toho, aby se dostala na místo nehody a pak zakusila zoufalství, bude lepší, když se od teď připravíme.

„Eris, zdá se, že naše rodné město už neexistuje.”

„Správně.”

„Taky se zdá, že ještě nenašli Philipa a Saurose.”

„S tím se nedá nic dělat, co?”

„V podstatě nevíme, ani kde se nachází Ghyslaine, a je možné, že...”

„Víš, Rudee...” Eris si založila ruce na hrudi, zvedla bradu a podívala se na mě. „Na to už jsem se připravila.”

V Erisiných očích nebylo žádné váhání. Byly to oči, co jako obvykle odrážely sílu, aroganci a ani jedinou pochybnost ohledně vlastní budoucnosti. Není to tak, že by na to zapomněla, ona se na to připravila. To řekla.

„Sice si myslím, že Ghyslaine je někde naživu, nebylo by nic divného, kdyby táta a děda byli mrtví, co?” řekla s odfrknutím.

Jinými slovy protože to pro ni bylo těžké, když ji to teleportovalo na Magický kontinent, už předvídala, že ostatní možná zemřeli. Situace by měla být zhruba taková, co? Ne, možná si jenom hraje na drsňačku. Je těžké rozeznat situace, kdy to jenom hraje a kdy má opravdu důvěru.

„Přece jenom i když jsi to přede mnou skrýval, Rudee, tak už o tom vím.”

Nemám ponětí, o čem údajně ví, ale nemám pocit, že by to jenom hrála. Eris svým vlastním způsobem uvažovala o různých věcech. Jinými slovy, jenom já sám jsem naprosto zapomněl na Fedou. To je celkem hanba, co?

„Opravdu? Dobře.” Co se od Eris dalo čekat. Zatímco jsem si tohle pomyslel, pokračoval jsem v řeči: „V každém případě jsem přemýšlel, že bychom odtud odjeli zhruba za týden, ale...?”

„Tobě to nevadí?” To se zeptal Ruijerd.

„Co se děje?”

„Jakmile vyrazíme na cestu, je možné, že už svého otce nikdy neuvidíš.”

„Zase jsme skončili u něčeho celkem nešťastného...”

Jelikož to říká Ruijerd, význam je trochu jiný než obvykle. Ale není to tak, že bychom zrovna byli ve válce. Naopak...

„Jelikož mám ještě členy rodiny, které bych nemusel znovu spatřit, pokud po nich nebudeme pátrat, tak bych místo toho chtěl upřednostnit je.”

„Opravdu? To je pravda, co?” Když tohle Ruijerd odsouhlasil, konečně jsme načali naše hlavní téma.

„Po zbytek cesty se zaměřme na sbírání informací.”

Jak jsem čekal, v každém městě bychom měli zůstat zhruba týden. Ale během té doby nebudeme vydělávat peníze, ale místo toho se zaměříme na sbírání informací. Primárně budeme pátrat po teleportovaných lidech.

Cesta mezi Milisem a Asurou. Na tomto světě je to cesta s největším počtem cestovatelů a s největším počtem kupců; je to Hedvábná stezka tohoto světa.

Přirozeně na ni pravděpodobně pátrají členové pátrací družiny. Ale je tu možnost, že možná budeme schopni najít něco, co naši předchůdci nenašli.

Očišťování pověsti Supardů můžeme nějak zvládnout během tohoto pátraní. Ale jméno [Smrtelný Konec] není na Milisu a Centrálním kontinentu tak známé. Radši bychom měli promyslet, jak jinak budeme prodávat jméno Supardů.

„Problém je poplatek za přeplutí, co?”

Na tomto světě má počin přeplutí moře zvláštní význam. Zatímco při vstupu do země po zemi je nespočet způsobů, jak se s tím vypořádat, jenom moře jsou obtížná k překonání. Zvláště pro Suparda.

„Co se týče tohohle, Rudee, podívej se na tohle.”

Ruijerd vytáhl jediný list papíru. Byla to ta obálka ze včerejška, u které jsem vzdal její prozkoumání. Vzal jsem si ji a prohlédl si ji. Je na ní nadrápáno: „pro vévodu Baqciela”. Zezadu je pečeť z rudého vosku. Ten vzor na ní může být rodinný erb. Vážně to působí tak nějak odbytě.

„Tohle je?”

„To mi včera napsal můj známý.”

Známý. Teď, když to zmínil, Ruijerd řekl, že jde za svým známým.

„Co je za člověka ten tvůj známý?”

„Muž jménem Gouache Brush.”

„Jaké má povolání?”

„To nevím. Působí celkem důležitě.”

Řekl mi, že Gouacha potkal před 40 lety. Bylo to na Magickém kontinentu. Ruijerd zachránil družinu, na kterou útočili netvoři, a mezi nimi byl Gouache.

V té době byl Gouache pořád dítě, a tak k Ruijerdovi vzhlížel se strachem a nepřátelstvím, ale zdá se, že než se rozloučili, relativně se spřátelili. Když je doprovodil až do města, bylo mu řečeno, že pokud kdy přijde do Milishionu, měl by za ním zajít, ale jelikož k tomu nikdy neměl příležitost, zapomněl na to. Ale zdá se, že když jsme obcházeli město, abychom se dostali k bráně do čtvrti dobrodruhů, najednou ho svým „okem” zahlédl a vzpomněl si.

Důsledkem čehož měl pocit, že tak jako tak může zajít na návštěvu, ale byla tu ta možnost, že Gouache na to zapomněl. Zdá se, že zatímco se Ruijerd zaobíral touto starostí, dorazil k němu a Gouache si na něj samozřejmě vzpomněl a vřele jej uvítal.

Ačkoli měl v plánu to odbýt jenom pozdravem, ti dva se rozpovídali. Když vylíčil naše putování až do dneška, zdá se, že Gouache řekl: „Takže až se dostaneš do Západního přístavu, ukaž jim tohle.”

Padl si s Ruijerdem do oka. Jestlipak je to člověk trochu jako Gustav? Člověk, co okamžitě napíše dopis, a zdá se, že má důležité postavení...

Hm, chci do toho dopisu nakouknout, ale rozhodně se zdá, že pokud tu pečeť poškodím, tak to znehodnotí obsah toho dopisu, že?

„Tenhle chlápek Gouache je pravděpodobně šlechtic, že?”

„Měl hodně podřízených.”

Podřízených. To je celkem ruijerdovský způsob vyjádření. Pravděpodobně to jsou sluhové nebo tak něco. 'Hodně' je také celkem mlhavé určení. Ať je to jak chce, v každém případě je to Ruijerdův známý. Nebylo by nic divného, ani kdyby se ukázalo, že to je kandidát na Ďábelského krále, co má spadeno na krále.

„Zašel jsi do jeho domu?”

„Jo.”

„Byl velký?”

„Hádám, že celkem jo.”

„Jak velký byl?”

„Myslím, že ne tak velký jako hrad Kishiris.”

Hrad Kishiris.

Že je menší, znamená, že to nemůže být Bílý palác uprostřed jezera. Zdá se, že to opravdu není královská rodina. Ale je to člověk, jehož velikost je srovnatelná, co?

Hmmmmm.

Je to Ruijerdův známý. Nemyslím si, že to bude špatný člověk, ale...

Podle Paula ten člověk, co spravuje celnici, nesnáší Magické rasy. Pokud je postavení tohoto známého na nic, pak je tu možnost, že když ten dopis předáme, způsobí to problémy. Možná by bylo lepší zjistit, kdo tenhle chlápek Gouache je.

Ne, ale je tu to, jak šťastně se Ruijerd tvářil, když ten dopis vytáhl. Nesnášel bych, kdybychom spolu zase diskutovali o důvěře, kdybych nadnesl nějaké hloupé nápady ohledně Gouache.

No, to je jedno. V každém případě nedokážu nic jiného vymyslet. Prostě teď Ruijerda nechám si udržet čest. A později se Paula přeptám na jméno Gouache.

„Víš, mě by nevadilo, ani kdybychom odjeli zítra!”

Nad Erisiným komentářem jsem se suše usmál a ukončil strategickou poradu.
-------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>