Kapitola 49 - Týden v Milishionu (část 4)

Část 4

V den domluvené večeře.

Když jsem zmínil, že dneska jdu na večeři s Paulem a rodinou, Eris začala říkat, že chce jít taky.

Kdyby nebylo toho minulého incidentu, tak bych řekl: „určitě”, ale Eris k Paulovi stále chová nepřátelství. Dost na to, aby se tomu dalo říkat 'vražedný úmysl', je to celkem silné nepřátelství. Není to tak, že bych nedokázal její city pochopit, ale už jsem se rozhodl, že budu s Paulem vycházet.

Kdyby to bylo tak, tak bych se všemožně snažil je udobřit, ale takhle je to poprvé po letech, kdy to bude jen naše rodina. Ani můj vztah s Norn se nezlepšil. Proto s sebou Eris tentokrát nevezmu.

S novým oblečením, mé nové já – 'Novodeus' míří do restaurace.

Snažím se ze všech sil vyhnout se zapadlým uličkám. V takových uličkách je mnoho únosců a na konkrétních místech je také spoustu krveprolévání. Bylo by strašné, kdybych si šaty zamazal krví.

Na hlavních ulicích je také spoustu nebezpečí. Jelikož je čas večeře, je spoustu lidí, co chodí s něčím jako yakitori v ruce. Kdyby do mě narazili, tak by se to rozstříklo všude okolo. To je jasné. Proto jsem otevřel své mystické oko. Zatímco jsem nahlížel vteřinu do budoucnosti, skvostně jsem se vyhýbal davům.

Dorazil jsem.

Protože v tom podniku bylo něco jako rezervace, měl jsem se na pozoru, ale ve skutečnosti to byl nesmírně normální podnik. Byl to bar, nezávislý na hostinci. Zdá se, že je uvnitř hodně měšťanů, a na zákazníky to nedělá dojem nebezpečí.

Vešel jsem dovnitř, řekl jsem číšníkovi své jméno a ten mě dovedl ke stolu. U něj seděl trpce se usmívající Paul a mračící se Norn.

„Promiň. Přece jenom jdu pozdě?”

„Ne... Za tohle se omlouvám. Shera z toho byla z nějakého důvodu nadšená. Řekl jsem jí, že bude stačit normální bar, ale...”

„Copak to jednou za čas nevadí?” Jak jsem tohle říkal, usadil jsem se.

Norn mě ignoruje.

„No tak, Norn. Je to tvůj bráška, víš. Pozdrav ho.”

„Nechci. Nechci večeřet s člověkem, co tě zmlátil, tati.”

„Ale no tak, něco takového bys neměla říkat, ne? Udělal jsem něco špatného, a tak jsem dostal.”

„Táta neudělal nic špatného.” Norn měla tvářičky nafouknuté vzteky a vskutku roztomile trucovala.

„Tvůj bráška a já už jsme se udobřili. Že jo, Rudi?”

„Samozřejmě. Jestli chceš, tak ti dám i pusu.”

„Ech?”

„Ech?”

To říkáš, že bys nesnášel, kdyby ti dal pusu vlastní syn? Ačkoli jsem si tohle pomyslel, taky by se mi nelíbilo, kdybych dostal pusu od svýho táty. To mi uklouzlo.

„No tak, usmířili jsme se. Taky bys měla se svým bratrem vycházet, Norn. Dobře?”

„Nechci.”

Paul hladí Norn po hlavě. Má nádherné blonďaté vlasy. Když se na ty vlasy dívám, připomíná mi to Zenith. Když se Zenith něco nelíbilo, taky takhle trucovala a obtěžovala Paula. Možná to po ní Norn zdědila.

Ačkoli Norn se už nějakou chvilku nechala poslušně hladit od Paula, na mě pořád rozhodně zahlíží. Oči má trochu natočené vzhůru. Je možné, že se mi snaží vyhrožovat, ale daří se jí akorát vypadat roztomile.

„Táta se vážně moc snažil, víš.”

„Jo. Jsem si toho vědom.”

„Vůbec se nechodil bavit s ženskýma, víš.”

„To jsem slyšel. Je mi vážně líto, že jsem ho zpochybňoval.”

„Taky je na mě vážně hodný, víš.”

V Norniných očích se pomalu sbírají slzy. Kruci. Možná jsem řekl něco ošklivého? Brekot je trochu...

„Táta vždycky vypadá, že se co nevidět rozpláče, víš!”

„...Vážně?”

„Ne, totiž, poslední dobou, víš...?”

Protože Norn má slzy na krajíčku, Paul a já spolu zmateně mluvíme.

„Je mi táty vážně líto, víš!”

„...”

„...”

„Jsi strašnej, že jsi ho tak zmlátil, víš!”

Když jsem si tohle urovnal, v duchu jsem si obrovsky povzdechl. Paula a Norn to teleportovalo spolu. Slyšel jsem, co se stalo. Po cestě Norn onemocněla a zdá se, že je taky napadli netvoři. A člověk, co ji chránil, byl Paul.

Pryč od své matky, pryč od své služky, pryč od své mladší setry, se strachem sžírajícím jí srdce, byl tam pro ni jenom Paul, byl pro ni jediný člen rodiny, na kterého se mohla spolehnout. A pak se najednou objevil muž a obkročmo Paula zmlátil. Něco takového by v ní mohlo zanechat trauma.

„Norn, totiž, já jsem...”

„Nedá se nic dělat, tati.”

Aspoň kdyby byla trochu starší, tak bychom diskuzí mohli dosáhnout nějakého pochopení. Ale v tomhle věku to bude celkem složité.

Že jsme oba udělali něco špatně a že jsme to oba přijali a pochopili... pořád je příliš malá na to, abychom jí to vysvětlili.

„Norn je pořád ještě malá a navíc, kdybych já byl na jejím místě, tak bych taky neodpustil tomu chlápkovi, co by mi zmlátil tátu.”

Že mě Norn nesnáší, s tím se nedá nic dělat. Můžeme jen pár let počkat a pak to s ní prodiskutovat. Až přijde čas, Norn to určitě pochopí. Ačkoli čas je omezený, má tu moc záležitosti urovnávat. Ale nezdá se, že by to Paul cítil stejně.

„Ne. Je možné, že už jste jenom vy dva. Musíte se mít rádi.”

Je možné, že už jste jenom vy dva.

Když jsem si uvědomil, co tím myslí, zamračil jsem se. „Tati. Prosím, neříkej takové zlověstné věci.”

„...Máš pravdu. Promiň.”

Ups, to se nepovedlo. Atmosféra kolem ztěžkla. Dobrá, je na čase změnit téma.

„A vůbec, tati. Jaká je specialita tohohle podniku? Dneska jsem vynechal oběd, takže umírám hlady.”

Ačkoli jsem prostě změnil téma, zdá se, že to Paul chápe. S trapným úsměvem mi odpověděl: „Hm, tak se na to podíváme. Výborné jsou dušené mořské plody chycené v oceánu na jihu. Pak je tu taky hovězí. V téhle oblasti je spoustu hovězích farem. Zdejší hovězí chutná jinak než to v Asuře a je tu spoustu dušených pokrmů, ale...”

„Na to se těším. Maso na Magickém kontinentu bylo vážně nechutné.”

„Velká želva, co? Víš, maso z netvorů je obecně příšerný.”

Takhle jsme se začali bavit, ale Norn mě pořád ignoruje. S tím se nedá nic dělat. I když se s tím nedá nic dělat, je to trochu deprimující. Je to proto, že jsem si nedávno z Paula udělal nepřítele. Bolí mě z toho srdce. Provedl jsem Paulovi něco špatného.

„Teď mě tak napadá, tati, chci se na něco zeptat.”

„Na co?”

„Znáš člověka jménem Gouache Brush?”

„...Ne, nikdy jsem o něm neslyšel. Kde jsi to jméno slyšel?”

A takhle jsem se přeptal na ten dopis, co Ruijerd přinesl. Protože jsem jen tak pro případ překreslil erb na tom dopisu, taky jsem mu ho ukázal.

„Ovce, sokol a meč, hm? To by měla být nějaká paladinská rodina. Ale nevybavuju si, že bych kdy slyšel jméno Gouache Brush. Přece jenom toho o miliské šlechtě tolik nevím...”

„Aha... Myslíš si, že Shera by mohla něco vědět, kdybychom se jí zeptali?”

„Kdo ví... později se jí zkusím zeptat.”

Zatímco jsem byl kvůli tomu dopisu, co Ruijerd přinesl, trochu nervózní, konverzaci jsem tím ukončil. Poté jsme navázali mnohem lehčími hovory.

Mluvili jsme o narozeninách.

Zdá se, že zhruba měsíc před mými desátými narozeninami začali být netvoři v lese aktivnější. Zdá se, že Paul a Zenith s tím měli plné ruce práce, takže neměli čas poslat mi dárek. Zdá se, že tu záležitost s netvory dokončili den před mými narozeninami, ale když začali přemýšlet, že pošlou dárek, teleportovalo je to.

„Jen tak mimochodem, co jste mi chtěli dát?”

„Já jsem ti chtěl dát rukavici. Myslel jsem si, že to je trochu mimo, protože jsem to našel v našem kumbálu, ale přece jenom to byl magický předmět. Byla lehká jako peříčko a velikostně mi nepadla. Myslel jsem si, že tobě by byla, Rudi.”

„Aha. Takže jsi měl i něco takového.”

„Jo. Ačkoli Zenith řekla, že její dárek je tajemství, Lilia ji viděla, jak se spokojeně rozplývá nad malou zamčenou truhličkou, takže to pravděpodobně bylo to.”

„Truhlička?”

Copak to asi bylo. Jsem trochu zvědavý. Ale stejně nehledě na to, jak moc budeme mluvit o věcech, co jsem nedostal, nic z toho nevzejde.

Po tomhle jsme skončili u téma Zenithiny rodiny. Zenith pochází z význačné rodiny, co světu dala mnoho výborných rytířů. Zenith byla stejně dobře vyděděná, a tak se zdá, že lidé, které bych mohl nazývat svými prarodiči z matčiny strany, neměli zájem po ní pátrat. Ale zdá se, že naprosto obrátili, když spatřili Norn. V každém světě jsou vnoučata slabostí prarodičů.

„Jestlipak bychom dostali víc peněz, kdybych se tam ukázal i já.”

„Ne, ty bys pravděpodobně měl opačný efekt, hm...”

„...Že jo?”

Ačkoli jsem si mohl hrát na roztomilé vnouče, zdá se, že bych si jenom říkal o problémy. To radši ne.

Takhle jsme se bavili, měli jsme výbornou večeři a pak jsem se s Paulem rozloučil. Norn mě nakonec ignorovala až do konce, ale dá se říct, že to byla plodná večeře.
-----------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>