Část 1
Jelikož jsme se dohodli na dalším plánu, zašel jsem do Paulova hostince. Ale zdá se, že je zrovna venku. Člověk tam mi řekl, kde najdu velitelství pátrací družiny, a tak jsem se přesunul tam. Je to jen obyčejná dvoupatrová budova.
Na místě ne nepodobné konferenční místnosti Paul celkem vážně pracuje. Spolu se zhruba deseti muži o něčem diskutuje. Když jsem se do toho zaposlouchal, zjistil jsem, že pravděpodobně pracují na nějakém velkém projektu.
Od příjezdu do Milishionu jsem ho viděl jenom opilého anebo s kocovinou, ale když ho vidím takhle uprostřed práce, ten můj táta vypadá značně spolehlivě a bezva.
Jen jsme se setkali se špatným načasováním, není to tak, že každý den jenom pil a stěžoval si. Nebo to jsem si myslel, ale když jsem si vyslechl obsah jejich konverzace, zdá se, že poslední měsíc strávil pitkami a vůbec se neukazoval v práci.
Ve skutečnosti teprve včera znovu získal motivaci a ukázal se v práci jako dřív. Pravděpodobně není pochyb o tom, že mi chtěl ukázat svou lepší stránku. Jinými slovy je to kvůli mně, že ten chlápek pracuje. Haaa, mé dobrotivé já. Má ty dobroto, já jsem takový hříšník.
Prozatím jenom čekám, až bude mít Paul volnou chvilku. Jelikož když tam budu jen tak sedět a zírat, nic nezískám, porozhlédl jsem se po interiéru budovy. V jedné místnosti jsem náhodou zahlédl hrající si Norn. V jejím okolí jsou děti ve stejném věku. Vesele si hrají s něčím, co vypadá jako kostky. Je pravděpodobné, že tohle je něco jako školka.
„Hej.”
Protože jsme se střetli očima, nenuceně jsem zvedl hlas a zavolal na ni. Když jsem to udělal, zatvářila se vylekaně a pak na mě okamžitě začala zahlížet a hodila po mě kostkou. Chytil jsem ji.
„Jdi pryč!”
Je to naprosté odmítnutí.
No. Zdá se, že jsem ji provedl něco, kvůli čemu mě nenávidí. Pokud je to něco, čeho si jsem vědom, pak to bude ten incident, kdy jsem Paula sbil. Jup. Není o tom pochyb.
„Ehm, s tátou jsem se řádně udobřil, víš?” snažil jsem se vymluvit, ale...
„Lháři!” řekla Norn nahlas a pak bez zastavení utekla.
Zdá se, že mě vážně dost nenávidí. Je to trochu šok.
Vrátil jsem se do de facto čekárny a čekal jsem tam na Paula. Když jsem se usadil v rohu místnosti, shromáždily se na mě pohledy. Jejich původci jsou i ti únosci od minula. Jak se dalo čekat, vážně mě nenávidí, co?
Zatímco jsem se tam cítil nepříjemně, dovnitř vešel nadměrně odhalený a nápadný člověk. Zrovna když jsem přemýšlel: co se stalo s tou včerejší prostotou; žena v bikinovém brnění na sebe strhla okolní pozornost a najednou si mě všimla. A teď kráčí ke mně.
„Dobré ráno.”
„Dobré ráno. Kvůli čemu jsi dneska přišel?” Slečna Bikini s úsměvem v otázce nakloní hlavu na stranu.
„Přišel jsem za tátou. Ehm...”
Ehm, jak jen se jmenovala? Včera mi to nikdo neřekl, že?
„Ještě jsem se nepředstavil, že? Omlouvám se. Já jsem Rudeus Greyrat.” Postavil jsem se a položil paži křížem přes prsa. Uklonil jsem se ve stylu šlechty.
Když jsem to udělal, Veru to zmátlo, nervózně začala mávat rukama a odpověděla: „Ahm, ehm... j-já jsem Vera. Jsem jedna z podřízených velitele Paula.”
Když jsem zvedl hlavu, nevyhnutelně jsem letmo zahlédl hloubku její strže. Je to jed pro oči. A jed se někdy používá jako lék a lék je něco, co vás vyléčí. Bylo to jen chvilku předtím, než jsem se rozhodl být zdrženlivý, a vážně jsem to nechtěl vidět, ale stejně jsem to měl před očima. Nehledě na to, na čem jsem se rozhodl, moje oči přitáhl jeden konkrétní bod, jako by můj zrak ponoukala nějaká liška.
Taková nespravedlnost.
„Za minule se omlouvám. Můj otec je tak nějak sukničkář, takže jsem tak nějak dorazil k tomu nedorozumění.”
„N-ne, ne. To nevadí. S tím se nedá nic dělat, když jsem takhle oblečená,” odpověděla Vera, zatímco si udržovala image a rychle zakroutila hlavou.
A jak to udělala, jedna její konkrétní část se zhoupla a zatřásla. Ačkoli to je bikinové brnění a technicky to drží věci na místě, nedokáže to zabránit vibracím. Přece jenom jsou velké. Ne, ne...
...Nějak se mi podařilo odlepit od ní pohled.
„Myslím si, že by možná bylo lepší, kdyby ses před muži neobjevovala v takovém oděvu. Druhé to může lákat. Nebylo by lepší si aspoň vzít plášť?”
„...Pro tohle mám svoje důvody, takže...” řekla Vera s hořkým úsměvem.
Možná si to jenom představuju, ale mám pocit, že pozornost ostatních členů družiny se soustředí na mě. Udělal jsem možná něco špatného...? Nerozumím tomu. Později se na to zeptám Paula.
„Kdy zhruba táta končí?”
Když jsem změnil téma, Vera zamyšleně naklonila hlavu na stranu. „Ehm, protože se nahromadila práce z minulého měsíce, tak si myslím, že nějakou dobu nebude mít čas.”
„Vážně...? Prozatím máme v plánu za 7 dní odjet z Milishionu, takže mohla bys mu to prosím vyřídit?”
„Za sedm dní? To je celkem rychlé, ne?”
„Pro nás je to normální.”
„Opravdu...? Rozumím. Přivedu sem Sheru. Prosím, počkej chvilku.” Když tohle řekla, odběhla hlouběji do budovy.
Po chvilce se vrátila s oróbovanou magickou léčitelkou. Když jsem na ní spočinul pohledem, vykřikla a schovala se za Verou.
„Velitel má pracovní plán napěchovaný, ale ode dneška za čtyři noci má volno. Pokud máte v plánu jít na jídlo, přijď prosím tehdy.”
„Ale já po tobě vážně nechci, abys pro mě silou udělala čas...”
„Když s tebou velitel mluví, má hodně energie. Proto i kdybychom měli něco odsunout, prosím, přijď,” odpověděla mi Shera bez zájmu, zatímco se skrývala za Verou. Vážně mě nenávidí, co? Ne, mohlo by to být tak, že se mě bojí. I když se trochu zdráhám... no, aťsi.
„Ode dneška za čtyři noci, správně? Rozumím. Bude lepší, když zajdu do hostince?”
„Máme rezervace v restauraci, kterou družina normálně navštěvuje, takže prosím jdi přímo tam. Nachází se...”
A přesně takhle mi Shera bez zájmu řekla místo a čas. Zdá se, že to je restaurace jménem [Vášnivý Milis] v obchodní čtvrti. Jen tak pro jistotu jsem se zeptal, ale nezdá se, že by tam byl předepsaný nějaký standard oděvů.
Ale stejně, z tohohle mám trochu pocit, jako kdybych měl večeřet s předsedou nějaké důležité společnosti. Mám pocit, že se z Paula stal celkem důležitý člověk, když mu pracovní plán spravuje sekretářka.
„Přijdeš se společníky?”
Nakonec se mě zeptaly na tohle a i když jsem pomyslel na Eris, zároveň jsem si vybavil tu hlášku: utluču ho k smrti.
„Ne, přijdu sám.”
Tímhle jsem dokončil domlouvání schůzky a odešel z budovy.
-----------------------------------------------------
Žádné komentáře:
Okomentovat