Kapitola 116 - Pouštní válečníci (2)

Část 7

Vzali jsme to oklikou a zrovna když jsme si vydechli úlevou.

Hyu!!

Najednou jsme zaslechli zvuk, jak něco svištělo vzduchem. V následujícím okamžiku se Tontovi do hrudi zabodl šíp. Tonto klesl na kolena. Neměl jsem ponětí, co se dělo. Chtěl jsem k němu přiběhnout a v panice použít léčivou magii.

Ale v dalším okamžiku mě Elinalize popadla za zátylek. Zároveň s tím se do velblouda vedle Tonta najednou zabodl šíp.

„Utíkejte. Je to útok! Jdou ze západu!” křičel Baribadom.

S tím jsem pochopil. Je to nepřátelský útok, pokud nedokážeme utéct, nebude to dobré.

Elinalize mě pustila. Garuban a velbloudi už začali utíkat pryč. Také jsem začal utíkat v jejich stopách.

Z kopce po mé levé straně vyrazil jezdec na koni. Jezdec na koni. Správně, byl to kůň. Přijeli k nám muži na koních s písečně hnědými turbany na hlavách.

„Pane! Vzdej se velbloudů! Pokud se zbavíš nákladu, možná nás nechají jít!”

„V žádném případě!”

„To chceš zemřít!”

„Je vaší prací chránit náklad!”

„Je tu příliš mnoho protivníků!”

Křik Baribadoma a Garubana.

Přímo před mýma očima se velbloudovi, kterého zrovna střelili, zamotaly nohy. Když jsem se podíval, z tlamy mu vycházela pěna. Po pár dalších krocích bokem přepadl.

Zatřásl jsem se. Na těch šípech byl jed.

„Pche... Jsou i za námi.”

I zpoza nás přijížděli jezdci.

Na kopcích byly jednotky s luky. Měli v nich natažené šípy. Většina z nich nedoletěla až k nám, ale zdá se, že pár z nich zapáleně střílelo. Trošku za troškou to sem dosahuje.

Jezdci na koních a luky. Jen od pohledu vidím, že jich je spousta. Sto, ne, pravděpodobně dvě stě. Nechal jsem se oklamat svou předpojatou představou slova zloději. Tohle je už svou velikostí armáda.

„...”

Zatímco jsem naslouchal tlukotu svého srdce, snažil jsem se uvážit situaci. Nepřítel zahájil překvapivý útok zezadu a ze stran. Alespoň ve směru, kterým míříme, nejsou žádní nepřátelé. Pokud hodláme utéct, pak tím směrem.

„Rudee!”

„Ano. Hodlám použít [Močál] a [Hustou mlhu].”

„...Rozumím, nechám to na tobě!”

Jak jsem se otočil, aktivoval jsem močál. Co největší, co jsem vůbec zvládl. Hloubka by měla stačit taková, aby v tom koním uvízly nohy.

„Baribadome! Hodlám udělat krytí! Utíkej přímo kupředu!”

„Krytí?! Rozumím!”

„Hustá mlha!”

Nechal jsem ve vzduchu zjevit oblak vodní páry a vytvořil hustou mlhu. Pff, pff, okolí se proměnilo na čistě bílý mrak skoro jako kouř. V okamžiku bylo kolem čistě bílo a nebylo vůbec nic vidět. Dobrá, s tímhle by na nás lučištníci neměli být schopní mířit.

Cink...

Spolu s tímhle zvukem se do země u mých nohou zabodl šíp.

„Uooh!!”

„??!”

Zrovna když jsem užuž spadl v panice pozadu, Elinalize mě podepřela.

„V pořádku, byl mezi nimi jeden zkušený střelec, ale už nemůžou mířit!”

Přemítal jsem nad těmi slovy. Hádám, že Tonta a toho velblouda zabil jediný člověk. Ale jelikož jsem vypustil mlhu... Už nevidí.

„Utíkej!”

To mi bylo řečeno a já začal utíkat. Potom to nebylo tak, že by po nás nestříleli. Já vím. Nemůžou mířit. Nedokážou se strefit, nedokážou se strefit. Jsem válečný hrdina. Ach, kruci, bylo by dobře, kdybych si od Sylphy vzal nějaký amulet! Ne— kdybych si s sebou vzal to, co mám v posvátné svatyni, ze svého poprvé se Sylphy.

„Kruci, dohánějí nás! Karumerito! Vytas meč!”

Když jsem zaslechl Baribadomova slova, zachvěl jsem se. Když jsem napnul uši, slyšel jsem zezadu dusot koní. Zdá se, že někteří jezdci ten močál objeli. I když jsou v mlze, pokud pojedou přímo rovně, pak s tím není problém.

Protivníkem jsou koně. Poznej své vlastní nevýhody, i takové rčení existuje, ale taky se říká, že v bitvě rozhoduje rychlost. Zdá se, že značné množství jezdců využívá rychlosti a momenta. Jen od pohledu jich bylo přes stovku. Kolika se podařilo přejít močál? Padesáti, šedesáti? Přímo s nimi nemáme jak bojovat.

„Hodlám je zpomalit! Pokračujte v běhu! Hliněná zeď!”

Nechal jsem za námi zjevit dvacet metrů dlouhou tlustou hliněnou zeď, zatímco jsem dál běžel. Na koních nemůžete jen tak najednou zastavit. V téhle mlze by z té zdi měla být překážka. Pokud budou vědět, že tam je zeď, zpomalí.

„Haa... Haa...”

Šípy už přestaly létat. Jen jsem dál běžel. Utíkal jsem, zatímco jsem čas od času za námi vytvořil zeď.

Najednou jsem si vzpomněl na Tonta, kterému se do hrudi zabodl šíp. Přemýšlím, jestli jsme ho tam prostě nechali. Ne, už mu nebylo pomoci. Ten šíp měl blízko srdce. Taky na něm byl jed. Pokud to byl otrávený šíp do srdce, tak nevím, jestli bych ho byl schopen zachránit s pokročilou léčivou magií. Ale hlavně v téhle chvíli už nemůžeme nic dělat.

Dál jsme běželi mlhou, plnou rychlostí.

Část 8

Přemýšlím, jak daleko jsme běželi. Mám pocit, jako že jsme běželi už přes dvě hodiny. Když Baribadom ověřil, že nás nikdo nepronásleduje, řekl: „Zdá se, že jsme je setřásli.” A všichni se zastavili.

„Haa... Haa...”

Jak se dalo čekat, jsem unavený. Jsem celý zpocený. Ale ukázal se výsledek mého ustavičného tréninku. Kdyby mi řekli, abych se znovu rozběhl, pořád bych to zvládl.

I když říkám tohle, ti tři válečníci byli celí svěží. Je to kvůli bojovému duchu? Taková nespravedlnost.

„Zehaa... Zehaa... Gwe...”

Garuban se zhroutil s bledou tváří. Bez ohledu na to, jak je jako kupec zvyklý na cestování, pokud musí běžet, unaví jej to. Ulevilo se mu.

Škoda byl jeden velbloud a jedna stráž.

Tonto. Mám pocit, že kdybych ten šíp okamžitě vytáhl a použil léčivou magii a pak detoxikaci, tak bych ho možná zachránil. Mohlo to být tak, že se šikovně vyhnul zásahu do životně důležitého orgánu.

Vlastně kdyby mě Elinalize nechytila za zátylek, jsem si jistý, že bych se to snažil udělat. Ale kdybych to udělal, možná bych už neměl čas utéct.

Elinalize měla s takovými věcmi víc zkušenosti než já. Aspoň mi to tak přijde. Kdybych tam ztrácel čas jeho ošetřením, s největší pravděpodobností bych se ocitl v nebezpečí.

„...”

A pak na mě Karumerita najednou začala zahlížet. O co tu asi jde? Udělal jsem něco špatně?

Karumerita byla za mnou, byla zadní voj. Kdyby byla zraněná, určitě by bylo lepší ji ošetřit. Ale nezdá se, že by ji zasáhl nějaký šíp...

Karumerita odhodlaně přišla až ke mně. Najednou mě popadla za límec.

„Ty! Pokud dokážeš použít tak velkoplošné magie, mohl jsi něco udělat s těmi zloději, ne!!”

„Ha?”

Něco? V jejich počtu? Když mi to řekla, uvědomil jsem si to. Správně. Taky tu byla možnost je zabít.

„Přestaň, Bonkuro!”

„Ale taky jsi to viděl, ne! Ti koně se zabořili bažiny, vběhli do zdi a všude bylo čistě bílo!”

„Pořádně o tom popřemýšlej! Kvůli tomuhle jsi Bonkura!”

„Zmlkni! Tenhle chlápek, kdyby použil magii, mohli jsme zachránit Tonta!”

„Takové množství bychom nikdy neporazili! To byla s největší pravděpodobností Haromafova zlodějská tlupa. Bezpochyby měli další zálohy, víš!”

„Ale... ach!!”

Elinalize se vrhla do prostoru mezi Karumeritou a mnou. Zatlačila na Karumeritu svým štítem a ruku položila na svůj rapír u pasu.

„Máš nějaké stížnosti ohledně našich metod?”

„Co se děje...?”

Elinalize si jednou odfrkla a zahlížela na Karumeritu.

„Rudeus to řádně posoudil dle situace. Nevěděli jsme, kolik tam bylo protivníků, ale bylo jich hodně. Ani nemluvě o tom, že používali otrávené šípy. Zpomalit je močálem, zamezit střelbě mlhou a vytvořit stěny jako překážky. A díky tomu jsme byli schopní uniknout. Jednoho člověka zabili, ale všichni velbloudi kromě jednoho jsou v pořádku. Kvůli čemu jsi nespokojená? Chtěla jsi bojovat jako idiot a přijít jak o svůj život, tak o náklad?”

Takhle mě Elinalize bránila. Jejím slovům nerozuměli. Ale zdálo se, že si Karumerita uvědomila, co chtěla Elinalize říct. Elinalize na to nezvykle použila provokativní tón řeči.

Bylo tam velké množství nepřátel. Sto nebo možná dvě stě. Podle toho, co řekl Baridom, možná jich víc čekalo v záloze. Pokud byste se mě zeptali, jestli bych je dokázal porazit. Nevím. Jenom kdybych použil magii řádu světce. Pak by to bylo možné. Magickou moc na to mám. S největší pravděpodobností by mi nedošla. Mohl jsem je zastavit močálem a pak použít magii, abych se z dálky vypořádal s lučištníky. Pak použít bouři a zezdola odfouknout jezdce a pak je ohněm spálit. Mohl jsem udělat něco takového. Totiž, teoreticky.

Ve skutečnosti nevím, co by se stalo. Byla tu možnost, že by mě někdo z přeživších lučištníků, co by se mi nepodařilo zabít, strefil otráveným šípem. Nebo že by mě jezdci, které by se mi nepodařilo naprosto zastavit, rozdupali. A možná že nepřátelé měli také nějaký plán pro události, kdy se objeví mágové. A taky pokud by z toho vznikl boj na blízko, nemohl bych použít velkoplošnou magii, protože bych do toho zatáhl i svoje spojence.

A jsem si jistý, že to Elinalize také chápala. Proto byla mým spojencem.

„A hlavně nejsme žoldáci jako vy, víš? Nemáme žádnou povinnost bojovat proti takové velké síle.”

„...”

„Co je s tím pohledem? Chceš si to se mnou vyříkat? Vážně jsi horkokrevná mladá dívka, co? Tak jdeme na to.”

Elinalize vytasila svůj rapír. Jak to Karumerita viděla, zpanikařila a vytáhla od pasu svůj široký meč.

A pak se do toho vložil Barobadom: „Hej, Bonkuro, přestaň. Elinalize, ty taky. A Močál zrovna tak. To s Tontem je neštěstí, ale na Močálově rozhodnutí nebylo nic divného. Jediný, kdo přemýšlí o takové pitomosti jako s nimi bojovat, jsi ty, Bonkuro. A proto budeš vždycky Bonkura.”

„...To už je jedno.”

Karumerita se s „pche” stáhla, přerývaně přitom dýchala. A pak šla k jednomu sedícímu velbloudovi, dřepla si a zabořila tvář do kolen.

Když ji Baribadom v tomhle stavu viděl, povzdechl si: „Za to se vám oběma omlouvám.”

„To nic...”

„Víte, Karumerita dřív porodila Tontovo dítě.”

„Co?”

„A tak to zkuste pochopit. Pro ni je to prostě rána.”

Porodila mu dítě. Hádám, že proto se tak naštvala.

Myslel jsem si, že válečnice pouště v žádném případě necítí k mužům žádné zvláštní osobní pocity. Ale hádám, že to tak není. Přece jenom když je to partner, kterému jste porodili dítě, je jedinečný.

Když mě to trochu otřáslo, Elinalize schovala svůj rapír do pochvy a přišla za mnou.

„Rudee. Není třeba tím být tak skleslý.”

„...Haa.”

„Dokonce i mezi dobrodruhy takoví lidé jsou, i když to je vzácné. Lidé, co nedokáží zabít jiné lidi. Ani nemluvě o tom, že brzy budeš otcem. Taky chápu, proč bys váhal se zabíjením.”

To, co řekla, se trochu neshodovalo. Bylo to proto, že nerozuměla konverzaci.

Upřímně jsem neváhal. Dokonce i v tak bezvýchodné situaci mi slovo zabít na mysl ani nevytanulo.

Ačkoli v té mlze s největší pravděpodobností byli zloději, co vjeli přímo do zdí, co jsem vytvořil, a zemřeli. Ale co se tohohle týče, necítím žádnou zvláštní vinu. Ale když přijde na to, že musím použít magii a přímo lidi zabít, nemůžu si pomoct a dělá se mi z toho zle.

...Nejsem nic než nevýznamný jedinec a cítím se trochu ohavně.

„Moc díky.”

Upřímně jsem sklonil hlavu před Elinalize, co se mě snažila utěšit. Když tak o tom přemýšlím, když jsme utíkali, vždycky běžela vedle mě. Když jsem skoro upadl, podepřela mě. Mám pocit, že byla v postavení, kdy mě chránila před šípy. Vždycky mě podporovala. Mohlo to být tak, že měla v úmyslu být „mým” doprovodem.

„Ale no tak, díků není třeba. Je jenom přirozené chránit svoje vnoučata.”

Elinalize mě s pon pon poplácala po rameni. Vnoučata, co...

Přemýšlím, jestli až se vrátíme, bude Sylphino bříško dost velké, že bude vyčnívat. Je to moje dítě a Elinalizino pravnouče. Co se jí týče, při porodu svého pravnoučete pravděpodobně nechce, aby ji Sylphy vinila: „Proč jsi Rudiho neochránila?!” Spolu se Sylphy a spolu se mnou. Měla by chtít s úsměvem oslavit narození nového života.

„...Ehmm, Elinalize.”

„Copak?”

„Moc ti děkuju.”

Znovu jsem vyjádřil svůj dík. Tentokrát z celého svého srdce. A Elinalize mě znovu poplácala po rameni.

Část 9

S trochou rozpaků cesta pokračovala.

Baribadom byl klidný, i když jeden z jeho spojenců zemřel. Předělal formaci, jako kdyby se vůbec nic nestalo.

Barobadom o Tontovi nic neřekl. Aniž by truchlil nad jeho smrtí, prostě lhostejně pokračoval ve své práci doprovodu. Baribadom nikdy ani jednou nevyslovil Tontovo jméno. Je to bezcitné, jedna moje část taky tohle cítila.

Ale jsem si jistý, že tohle je takové místo. A že to jsou takoví lidé. Žít vedle smrti, kde vás jeden chybný krok může zabít. Když tak o tom přemýšlím, mám pocit, že takhle nějak to bylo i na Magickém kontinentu. Ten žebříček životních hodnot je pro mě prostě trochu moc odlišný.

Za několik dní jsme dorazili do oázy, co sloužila jako odpočinkové míst. Stejně jako Bazaar, co jsme viděli prvně, to bylo, jako kdyby kolem jezera vystavěli trh.

Když jsem to viděl poprvé, nezastavil jsem se, abych o tom přemýšlel, ale ve všech družinách ve válečnickém oděvu byla vždycky alespoň jedna žena. Přemýšlím, jestli jsou to všichni válečníci pouště.

Garuban a ostatní si v jedné oblasti postavili stan. Zdá se, že během doby, kdy zůstávali v oáze, bylo i doprovodu dovoleno spát ve stanu.

„Baribadome, je třeba najímat dodatečnou stráž?”

„Ne, jsem si jistý, že to není třeba. Ti dva jsou užitečnější než průměrný válečník. Dojít takhle až do Lapanu a teprve tam najmout víc stráží bude ziskovější. A přece jenom už po cestě nejsou žádní zloději.”

„Aha, tak to tak uděláme. Nicméně že jsme přišli o jednoho velblouda, je vážně smutné.”

„S tím se nedá nic dělat. Je štěstí, že jsme se z toho dostali jen se ztrátou jednoho velblouda.”

Konverzace mezi Baribadomem a Garubanem byla přátelská. Až tak moc, že byste si skoro nemysleli, že to je zaměstnavatel se zaměstnancem.

„Copak, Rudee? Mám něco na tváři?” zeptal se mě, zatímco jsem se Garubanovi díval na tvář.

„Ne, jen jsem přemýšlel, že jste si s Barobadomem celkem blízcí.”

„S tím chlápkem jsem si byl blízký, ještě když jsem byl začátečník. Je to jediný společník, kterému můžu věřit.”

Teď to chápu. Baribadom možná nečekaně cítil větší spřízněnost s kupcem Garubanem než s dalším pouštním válečníkem Tontem.

Pro kapitána stráže Baribadoma by jeho vlastní podřízení mohli být jenom pěšáci, co se použijí a pak se vyhodí... Možná tak začal přemýšlet poté, co přihlížel tolika úmrtím svých podřízených.

Část 10

Když jsme si na bazaaru doplnili zásoby, pokračovali jsme dál na sever.

Potom už na mě Karumerita nikdy nevyjela. Možná v tom okamžiku taky akorát pozbyla rozum.

Ačkoli nikdy nebylo třeba, abychom spolu vycházeli. Poté už jsme si během našich hlídek nikdy nepovídali. No, naše známost potrvá jen do Lapanu, takže se tím nebudu trápit.

Pokud by otec vašeho dítěte zemřel, samozřejmě by vám to zlomilo srdce.

Když bych o tom uvažoval z vlastního hlediska. Kdyby zemřela Sylphy. No, přirozeně by mi to zlomilo srdce. Ne jenom proto, že pod srdcem nosí moje dítě, ale taky proto, že ji miluju. Kdyby došlo k tomu, že by zemřela, to... zlomilo by mi to srdce.

„...Lítost, co?”

Zdá se, že pokud se vydám na kontinent Begaritto, budu toho litovat.

Od chvíle, co jsem se rozhodl cestovat spolu s Elinalize na kontinent Begaritto a co jsem se od Nanahoshi dozvěděl o teleportačních troskách, neuplynulo moc času. Co se času týče, není to tak dlouho. A proto si myslím, že ta lítost by měla být pořád stejná.

Pokud budu předpokládat, že to je stejné, je těžké si pomyslet, že by se něco stalo těm, co zůstali v Sharie.

Kdybych si té předchozí rady nevšímal a vydal se nejdřív na kontinent Begaritto, nesetkal bych se se Sylphy a neseznámil bych se ani s ostatními. Nemohl jsem litovat toho, co jsem neznal.

Ale mohlo by to být tak, že tentokrát je to jiný druh lítosti. Možná to není něco, co se stane u Paula, ale něco doma. Například pokud se Sylphino těhotenství zkomplikuje...

„Rudee, stalo se něco?”

„Ne...”

Je to zbytečná starost. Něco jako zdroj lítosti se dá najít všude. U takového lehkovážného chlápka jako já nezáleží na tom, co udělám, vždycky budu alespoň jedné věci litovat.

Od teď... Nevím, co by se mohlo stát.

Je to poprvé, co se přímo protivím Hitogamiho radě. Až do teď to vždycky dopadlo dobře, když jsem ho poslechl. Takže přemýšlím, jestli tentokrát to dobré nebude; bez ohledu na to, co udělám.

Ne. Tak by to nemělo být. Pokud vím, že se stane něco špatného, mělo by být možné se tomu vyhnout.

I když říkám tohle, neomezuje se to jen na události ohledně někoho mě nablízku jako Tonto. Nemůžu polevit v pozornosti.

Musím přemýšlet takhle.

A pak. Pokud ten, co se bude snažit ublížit mé rodině, je člověk, pak... V té chvíli ho...

...Ne, tady skončím. Přece jenom to jsou jenom řeči. Nedokážu zabít člověka. Pokud na to přijde, výměnou za své vlastní tělo alespoň zachráním svou rodinu. Prostě to vezmu takhle.

----

Za dva týdny.

Jsme dorazili do Labyrintového města Lapanu.
----------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>