Kapitola 111 - Na kontinent Begaritto (1)

Část 1

Změnili jsme plán cesty.

Nejdřív koupíme koně. Pak na něm oba pojedeme k lesu s teleportačním magickým kruhem. Využijeme jej a dorazíme na kontinent Begaritto. Podle toho, co říkala Nanahoshi, pokud půjdeme týden na sever, údajně dorazíme do oázy s Bazaarem. Jen se zdá, že to je značně drsná poušť. Nanahoshi byla naprosto vyčerpaná a údajně ji Orsted musel nést na zádech. Jelikož je to takhle, znamená to akorát to, že se na to musíme pořádně připravit.

No, já mám taky magii. I uprostřed pouště je možné vytvořit kus ledu. Tahle flexibilita určitě zabere.

Až do bazaaru neexistuje řádná mapa. Ale zdá se, že Elinalize věří svému smyslu pro orientaci. Řekla, že to můžu nechat na ní. Zdá se, že elfové neztrácí orientaci ani hluboko v lesích. Když jsem poznamenal, že pouště a lesy jsou naprosto něco jiného, naštvala se na mě a řekla: „Kolik let si myslíš, že jsem cestovala?” Pokud si tak moc věří, tak to bude určitě v pohodě.

Až dorazíme na bazaar, najmeme si tam průvodce. Lapan je odtamtud zhruba měsíc na sever. Elinalize tvrdí, že pokud známe jenom přibližný směr, bude rychlejší, když si někoho najmeme.

Půjdeme až do Lapanu, tam rychle pomůžeme Paulovi a ostatním a pak se stejnou cestou vrátíme zpět. Trochu se bojím toho, že jim takhle řeknu teleportační magický kruh, ale s tím se nedá nic dělat. Bylo by divné, kdybychom se pokusili poslat normální cestou jenom Paula a ostatní.

Pokud si to dobře vybavuju, v Lapanu je šest lidí. Pokud do toho zahrnu i Gisua, pak to bude sedm lidí. Musím si aspoň dát pozor a zařídit, že o tom budou mlčet.

Jen tak mimochodem, Sylphy a svým mladším sestrám jsem už o tom zakázal mluvit. Řekl jsem jim, že pokud to budou šířit, mohl by se u nás objevit člověk, co dokáže Ruijerda okamžitě zabít. Takže by to měly upřímně držet v tajnosti.

Část 2

Pokračovali jsme v přípravách.

Už jsme shromáždili všechno podstatné vybavení. Moje partnerka, hůl Aqua Heartia, a róba, co mi vybrala Sylphy. A potom už to jsou akorát povolávací magické svitky, co jsem dostal od Nanahoshi. Nevím, na co to použiju, ale prozatím jsem si vzal zhruba deset. Pokud to nebude stačit, vždycky můžu vyrobit víc. Taky si s sebou beru potřeby na psaní. Když mi svitky nebudou stačit, můžu použít šablonu. Pokud je prodám, bude z toho dobrý zdroj příjmu.

Když už jsem zmínil peníze, na druhé straně nejsou žádné směnárny. Ani není známo, jakou měnu tam používají. Abychom získali peníze, musíme si připravit něco, co za ně můžeme směnit.

A pak už je to jenom příprava trvanlivého jídla. Jelikož je to poprvé, co cestujeme na kontinent Begaritto, nevíme, jestli je třeba něco zvláštního. Jsem si jistý, že bude lepší, když si zásoby obstaráme na místě.

Říká se, že kontinent Begaritto je poušť. Abych se chránil před přímým slunečním zářením, bude lepší, když si vezmu plášť. Ne, mám róbu, určitě bude v pohodě, když si akorát natáhnu kutnu. Potom už se s tím dokážu vypořádat magií.

Pokud je to cesta jen na měsíc a půl, pak máme celkem lehká zavazadla. Dokonce si s sebou můžeme vzít i pár zbytečností. I když říkám tohle, není to tak, že sebou můžeme vzít úplně všechno. Je lepší s sebou nebrat nic zbytečného.

Přece jenom se zdá, že z místa teleportace dorazíme za týden na bazaar. Není to tak, že by to byla naprosto neobydlená oblast. V oáze si zjistíme potřebné informace a obstaráme si, co budeme potřebovat.

Ale prozatím jsme se pro jistotu rozhodli, že si s sebou vezmeme knihu s podrobnostmi o teleportačních magických kruzích. Bez ohledu na to, jak moc je Orsted používá, přece jenom jsme z toho trochu nervózní.

Když jsem podruhé dorazil do sborovny a sklonil před Jinasem hlavu, dostal jsem jeho svolení půjčit si tu knihu na dlouhé období. Navíc jsem si z knihovny půjčil jeden svazek o řeči Bojového boha. Je to pojistka na nejhorší možnou situaci, kdybych nedokázal komunikovat.

„Záznam průzkumu Teleportačního labyrintu” a „Kontinent Begaritto a řeč Bojového boha”. Měl bych si vystačit s těmito dvěma knihami.

Část 3

Zdá se, že Ginger toho dost věděla o koních. Jelikož je to takhle, požádali jsme ji, aby nás doprovodila do stájí. Navíc jsem pozdravil i Zanobu.

„Vážně, vrátíš se za pouhý půl rok nebo tak nějak.”

„Jo. No, ale nemůžu to nějak moc vysvětlovat.”

„Aha... jelikož je to takhle, chceš si s sebou vzít Ginger?”

„Neříkej hlouposti.”

Nechci, aby ke mně Ginger cítila nějakou zášť.

„Hm. Aha.”

„Spíš než o mě se starej o Sylphy a moje mladší sestry.”

„To není třeba ani zmiňovat. Když je to takhle, co kdybych jim přidělil Ginger jako strážce.”

Bezděky jsem ze sebe vypustil zdušený smích. „Ty, proč se pořád snažíš si ji takhle udržet od těla?”

Když jsem se na tohle zeptal a když se Zanoba podíval po Ginger, potají mi řekl do ucha: „Až příliš mě sekýruje. Od mého dětství vždycky reptala kvůli maličkostem. Dokonce i ohledně Julie. Poslední dobou je to tohle a tamto, je to taková otrava, že to nedokážu snést.”

Jelikož ho příliš sekýruje, nechce ji mít nablízku. Je to skoro jako hláška univerzitního studenta vůči své matce. Zanoba je pořád dvacátník. Není to tak, že bych to nechápal. Ale jsem si jistý, že i Ginger je ubohá. Taky je ještě mladá. Trávit svá vzácná dvacátá léta dohlížením na tohoto velkého přítele.

„Julie, co ty si o ní myslíš?”

Prozatím jsem se na to zkusil zeptat i Julie a uvidím. Musím jí říct, aby řádně pokračovala v tréninku i během mé nepřítomnosti. Až se vrátím, nemělo by vadit, když začneme pracovat na Ruijerdově figuríně.

„Paní Ginger mě poučila o všech mistrových špatných stránkách.”

„To říká. Nebylo by dobře, kdyby Zanoba napravil všechny svoje špatné stránky, že? Měl by se poučit od Julie.”

„Hm...”

Je to, jako by do příjemného, samostatného života dvou sourozenců najednou vtrhla jejich matka. Taková je to atmosféra. Je to vážně příjemné.

„Ach, správně, Julie. I když tu nebudu, řádně dělej to, co se ti řekne.”

„Ano, velmistře. Budu se snažit.”

Juliina lidská řeč se také značně zlepšila. Jsem si jistý, že to je také výsledek Gingeriny výuky. A v tom okamžiku se Ginger vrátila z obhlídky koní. Za otěže jednoho vedla.

„Pane Rudee. Posuďte, jestli je tento kůň dobrý.”

„Ach.”

Je to obrovský kůň. Koně v této oblasti jsou všichni obecně masivní, aby se mohli brodit sněhem. Mám pocit, že jsou dokonce ještě větší než koně na dostizích v Ban'ei. Zdá se, že nejsou tak rychlí, ale jsou fyzicky silní a nevadí jim běžet ani celý den v kuse. Zdá se, že na tomto světě je spoustu koní, co jsou jako netvoři. Prozatím ho asi pojmenuje Matsukaze.

„Děkuju, Ginger.”

„Ne. Díků není třeba.”

„Chtěla bys od Zanoby něco za odměnu? Jako namasírovat ramena?”

„...Pane Rudee. Bez ohledu na to, jak jste s královskou rodinou za dobře, neměl byste být tak přátelský...”

„Ach, ne, promiň, to byl jen žert.”

Ve vší vážnosti na mě začala zahlížet.

Každopádně jsme koupili koně. Se všemi známými ve škole už jsme se řádně rozloučili.

...Hm?

Mám pocit, jako že jsem na někoho zapomněl. Ne, jsem si celkem jistý, že jsme se rozloučili se všemi známými. Badigadi tu není, takže to je v pohodě... Jo, je to v pořádku. Všem, kterým jsem řekl o teleportačních magických kruzích, jsem o tom řádně zakázal mluvit. Jo, žádné problémy.

Část 4

Den odjezdu.

Závěrečné rozloučení s mou rodinou. Před vstupní branou mě doprovázely moje manželka a dvě mladší sestry.

„Sylphy, brzy se vrátím.”

„Rudi...”

Sylphy mě objala se slzami v očích. Je to pocit, který jsem si za poslední půl rok navykl objímat. Malé, ale má konstantní teplo, skoro jako malé zvířátko. Ramena se jí chvěla.

„Fňuk...”

Sylphy nedělala žádný hluk, jen potahovala. Když jsem čelil takové reakci, nechtělo se mi nikam jet.

...Jak jsem si myslel, měl bych zůstat doma.

...Nemohl by to Paul nějak zvládnout až do porodu.

...Správně když o tom tak přemýšlím, normálně by cesta tam trvala skoro rok.

...I kdybych teď dalších sedm měsíců zůstal doma, nemělo by vadit, kdybych vyrazil, až bych se přesvědčil, že v bezpečí porodila.

...Jelikož cesta tam teď trvá jeden a půl měsíce, i tak to není tak, že bychom se setkali během 10 minut.

Takové myšlenky se mi honily hlavou. Ale Gisu mi obzvláště poslal dopis expresní poštou. Na kontinentu Begaritto je to vysokorychlostní jednosměrná pošta ke kontaktu s ostatními kontinenty. Jelikož nemůžete poslat nic než extrémně krátkou zprávu a navíc to je drahé, není to služba, kterou byste používali nějak moc často. Obzvláště se snažil a poslal mi ten dopis tímhle způsobem. Byla to pohotovost. Bez pochyby to je situace, kdy záleží na každé minutě.

I když říkám tohle, do porodu to stihneme. Je to něco jako krátká pracovní cesta.

Setřel jsem Sylphy slzy. A pak jsem zavolal na své dvě mladší sestry, co stály za ní: „Aisho, Norn. Nechám to na vás.”

Vážně sám nevím, co to na nich vlastně nechávám. Ale moje dvě sestřičky s pokornou tváří přikývly.

„Bratře. Ničím se netrap, protože se budu snažit ze všech sil.”

„Rozumím. A brácho, ať tě provází štěstí války!”

Na ta slova jsem v tichosti přikývl.

„Jo. Každopádně se spolu nehádejte.”

„Dobře.”

„Dobře.”

Ty dvě věrně, i když s hořkým úsměvem, přikývly.

„Sylphy!”

Přiblížila se k nám Elinalize, co seděla na koni. Na koni jsme měli zavazadla na dva týdny, ale vůbec ho to nezpomalovalo. Co jiného čekat od Matsukazeho.

„Neboj, dítě se narodí i bez manžela. Jelikož to říkám já, tak o tom není pochyb.”

„...Dobře, babi, ty taky, dávej na sebe pozor.”

„Není třeba se bát, všechno dobře dopadne.”

Elinalize si udatně odhodila vlasy za záda. To je ale super. Je skoro jako rytířka, co se objevuje v pohádkách.

Pokud na to přijde, prostě budu muset předstírat, že jsem nedávno neviděl tu scénu, jak Elinalize váhala. Tím se ten pohnutý dojem o půlku snížil.

No, hádám, že to znamená, že i ta obvykle odměřená Elinalize má svoje slabosti. Každý má chvilky, kdy ztratí sám sebe.

„Tak my vyrazíme.”

Vyskočil jsem na koně. Za Elinalize. Byla to štíhlá, ale spolehlivá záda. A pak to teplo. Za tohle se omlouvám, Cliffe, ale na chvilku si je půjčím.

„Rudi?”

Sylphy jen trošičku naklonila hlavu ke straně. Ne, takhle to není. Pokud se jí řádně nechytím, tak spadnu, jasné?

„Co nevidět se vrátím.”

Vyražme na cestu.
----------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>