Kapitola 84 - První školní den (3-4)

Část 3

Toho večera.

Jsem prala spodní prádlo. Arielino spodní prádlo.

Praní Arielina prádla je součástí mých povinností. I když říkám tohle, existují pro to jisté důvody.

Spodní prádlo paní Ariel je ušité z velmi drahé látky. Navíc jelikož je to spodní prádlo královské rodiny z Asury, má dodatečnou hodnotu. Zkrátka, když se prodá, člověk na tom velmi vydělá.

Vlastně když poprvé nastoupila na školu a nechala si svoje spodní prádlo vyprat v prádelně, tak jí ho ukradli a prodali. Ukradli čtyři z pěti kalhotek a z těch čtyř tři prodali. Ty zbývající kalhotky si viník pravděpodobně nechal pro osobní použití.

A studentky, které neměly jak zmařit takové incidenty, jen nervózně říkaly: „Tomu nevěřím.” Jelikož se paní Ariel narodila a vychovali ji v Asurském království a já tam také žila, nebylo to pro nás překvapením. Neboť v Asurském království bylo mnohem víc divných lidí. Ale nepříjemné věci jsou pořád nepříjemné.

Takže od té doby se praní Arielina oblečení stalo mou povinností. Bylo trochu zmatečné, že mě to paní Ariel přiměla dělat, ale jelikož jsem je mohla vyprat spolu se svými svršky, tak to nakonec bylo v pořádku. Jen tak mimochodem, abych skryla vlastní pohlaví, moje spodní prádlo vypadá přesně jako prádlo paní Ariel. Ačkoli má jinou barvu.

Takže abych to skryla, obvykle peru v noci a jak jsem se snažila je rozvěsit na šňůru, abych je usušila...

„Ale...?”

Když jsem se najednou podívala pod verandu, ten pohled mě překvapil. Jů, i když bylo po večerce, kráčel tam chlapec. Podle kolejních pravidel chlapci nesměli v tuto dobu kráčet po této cestě. Došlo k tomu případu se zlodějem spodního prádla a i když doba říje ještě nenastala, taky brzy nastane...

A přesto, proč je ten chlapec...

I když je to zkratka, v tuhle hodinu ho děvčata na stráži brzy obklíčí. Měla bych to nahlásit dívkám na stráži? Kdokoli jako první objeví vetřelce, má povinnost to nahlásit ostatním. Ne, ale já... vážně nemůžu dopustit, aby tak moc slyšely můj hlas.

Ach, ale, jen tak náhodou...

Poznala jsem, že to je Rudi.

J-jak to?

Omylem mi ujela ruka. Kalhotky, co jsem držela v ruce, mi vyklouzly a padaly Rudimu k hlavě. Jakmile si toho Rudi všiml, neuvěřitelně rychle ty kalhotky chytil.

Ha-- to byla rychlost...!

Jestlipak je to tím, že za posledních pár let byl pořád ve střehu. Ten pohyb zrovna teď, mám pocit, že to je výsledek té doby, co strávil na Magickém kontinentu.

Zdálo se, že si Rudi všiml, že v ruce držel kalhotky. A vzhlédl a spatřil mě a došlo mu, že chytil kalhotky, co jsem já upustila. Choval se ledabyle, bylo to naprosto jiné než ten pohyb před chvílí.

Aha, zrovna dneska nastoupil, takže o těch pravidlech neví!

Rudi je zvláštní student a zvláštní studenti neměli spolubydlícího. Jelikož jsou zvláštní studenti vyňatí z věcí jako vysvětlení kolejních pravidel a podobně, vůbec není tak divné, že o tom pravidlu neví.

Musím mu to říct. Pokud tam budeš takhle stát s kalhotkami v rukách, tak si tě bezpochyby spletou se zlodějem spodního prádla.

„Kya~a~a~a~a!”

Moje obava se brzy stala realitou. Nějaká studentka najednou začala ječet. Zevnitř vyběhly dívky na stráži, co bydlely v prvním patře. Rudiho okamžitě obklíčily.

...Ale pokud jde o Rudiho, tak to nějak dokáže vyřešit?

Jelikož jsem si pomyslela tohle, optimisticky jsem čekala a přihlížela. Chtěla jsem vědět, co Rudi udělá v takovéhle situaci.

Stejně jako když byl ve vesnici Buina, prostě je zmlátí? Nebo se z toho vyvlíkne, když řekne něco příhodného. Pohrozí jim magií nebo použije magii, aby utekl.

… … … … … Rudi nic neudělal.

Zdálo se, že ho Goriade chytila za ruku a že z toho byl nervózní. To vypadalo, jako když mě šikanovali ve vesnici Buina. Najednou mě to zchladilo.

Co to dělám?

Spěšně jsem vyskočila z verandy. Sešla po schodech a utíkala jsem k davu.

„Hee~h, co to tu máme, no nejsi ty odvážný, takhle tu krást spodní prádlo? Co... kousl ses do jazyku? Myslíš si, že dokážeš vyhrát proti tolika lidem?”

Jelikož byla tma a nebylo moc vidět, zdálo se, že si nikdo nevšiml, že si Rudi podpíral nohy zemskou magií. Co se týče toho, proč to dělal, nemám ponětí, proč by se Rudimu třásly nohy...

Jen tak mimochodem jsem si to uvědomila.

Uvědomila jsem si to.

Vzpomněla jsem si na minulost.

Když tak o tom přemýšlím, když Rudi odehnal Sumara a jeho kamarády, taky se mu třásly nohy.

Když Rudi čelil dívkám, byl trochu roztřesený. A taky když tehdy řekl: „Sylphy, poslední dobou jsi chladná.” Tak se taky chvěl. Aha, Rudi si myslel, že ho nenávidím, a tak byl vyděšený. Jako každý normální chlapec.

Ach...

Všimla jsem si toho. Nahlížela jsem na Rudiho jako na zvláštního člověka. Byl to pocit, jako kdybych se dívala na staršího člověka. Ale Rudi je stejně starý jako já.

Sylphy, je v pořádku nechat se od něj pořád ochraňovat?

Nakonec jsem si vzpomněla na slova svého otce. A jelikož jsem si na to vzpomněla, přísahala jsem si, že Rudiho zachráním. Pomůžu Rudimu. To jsem odpřísáhla. I kdyby se něco stalo, pomůžu Rudimu. To jsem odpřísáhla. Není to důvod, proč jsem se snažila ze všech sil? A kromě toho, copak jsem tento incident nezpůsobila já?

„Počkat, to je nedorozumění, počkejte.”

Vpasírovala jsem se mezi ně. A zoufale jsem Rudiho bránila. Je to pravděpodobně poprvé od té doby, co jsem nastoupila na tuhle školu, co jsem promluvila na někoho jiného než paní Ariel. Až tak moc jsem byla tichá.

Ale ta studentka, co Rudiho držela za ruku, byla tvrdohlavá. Tvrdohlavě se snažila Rudiho odsoudit. I když Rudi neudělal nic špatného.

„Fu~n, když to říká Tichý Fedds, tak je to pravděpodobně pravda, ale taky je pravda, že tenhle kluk porušil kolejní pravidlo. Příkladně ho potrestám...”

Příkladně.

Jakmile jsem to slovo zaslechla, něco ve mně prasklo. Někdo, co nic nevěděl, bude příkladně potrestán jako varování pro ostatní. Tohle se nedá odpustit. Než jsem se nadála, svírala jsem svou hůlku. Každým okamžikem jsem hodlala použít magii.

„Říkám, že neudělal nic špatného. To stačí, nech ho jít...”

„P-pane Feddsi...?”

„Nebo všichni tady chcete jít na ošetřovnu?”

Tahle výhružná slova jsem se naučila od Luka, když jsme ještě byli v Asuře. Řekl, že někdy je nezbytné blafovat, a tak jsem co nejvíce trénovala. Po cestě z Asury do Ranoy jsem to několikrát použila proti zlodějům a rváčům. Luke si ze mě kvůli tomu vždycky utahoval, říkal mi, že jsem dětinská, ale že se zdá, že to tentokrát zabralo.

„Pche~ dobrá...”

Goriade pustila Rudiho paži. A bez dalšího slova odešla. Po jejím odchodu se i ostatní dívky vrátily do svých pokojů. Konečně jsem se nadechla.

„Fuu... to proto, že Goriade nikdy neposlouchá ostatní.”

Vzpomněla jsem si na její každodenní mluvu a chování. Ale není to špatný člověk. Ale jelikož pochází ze Zvířecí rasy, bere chránění svého území vážně. Nemá žádnou flexibilitu. Než abych tohle řekla, měla bych se omluvit. Kolem a kolem se tohle všechno stalo kvůli mně.

„Promiň, tohle se stalo, protože jsem upustil to spodní prádlo.”

Kdyby mi neujela ruka, nevzešlo by z toho něco takhle závažného. Dokonce ani Goriade by nezareagovala přehnaně. Pravděpodobně.

„Ne, seniore Feddsi, nemusíš se omlouvat, pomohl jsi mi.”

Z té Rudiho odpovědi jsem měla špatný pocit. Tak nějak mi přišlo, že bylo pro Rudiho těžké se mnou mluvit. Když jsem se na něj podívala, viděla jsem, jak se mu změnil výraz na tváři. Všimla jsem si toho.

...Já... až do teď si na mě Rudi dával pozor.

Od samého začátku jsem si myslela, že to je divné. Přijít za mnou, aby se hluboce uklonil... Ha, takže to je takhle. Když tak o tom přemýšlím, jsem „Tichý Fedds”. Takže je přirozené, že si na mě dává pozor. Je normální, aby byl Rudi na stráži.

Ale tak nějak jsem ráda...

Zrovna teď Rudiho obezřetnost vůči mě pominula. Ačkoli jsem udělala chybu, konečně jsem Rudimu o krok blíž.

Pak jsem mu vysvětlila to pravidlo, že po setmění nesmí kráčet touhle cestou. Rudi to přece jenom nevěděl a ulevilo se mu, když zjistil, proč k tomuhle došlo.

„Seniore, moc ti děkuju,” řekl Rudi nakonec a uklonil se mi.

Byl to tak trochu divný pocit. Kdysi dávno, když mě šikanovali, byly naše pozice obrácené. Tehdy jsem já... jak jsem mu tehdy poděkovala. Když jsem si to představila, nějak jsem se nakonec usmála.

„Och, mám divný pocit, když se mi omlouváš, Rudee.”

„Ech? A pročpak?”

Samozřejmě to proto, že prvně... Na to bych potřebovala odhalit svou totožnost, ale váhala jsem. Moje úzkost znovu vzrostla. Co když zrovna v téhle atmosféře řekne: „Promiň, nevzpomínám si”...

V duchu jsem si řekla: copak není dobře, i když si to upřímně nepamatuje. Tohle naše setkání, jak jsem mu takhle pomohla. Zapomenout na minulost a vycházet s ním tak, jak jsme teď. To jsem si řekla.

„To je tajemství.”

Rudi se tvářil zmateně.

Já jsem se vrátila zpět na koleje. Samozřejmě jsem si ty kalhotky vzala zpět. Ačkoli je Rudi chytil, než dopadly na zem, takže nejsou špinavé, ale Rudi je přece jenom chlapec. Není to tak, že bych si myslela, že je Rudi špinavý nebo tak něco, ale mám pocit, že by nebylo dobré, kdyby paní Ariel nosila kalhotky, kterých se dotkl chlapec.

„Takže je mám vážně přeprat... myslím, že by to tak bylo lepší...”

Když jsem rozsvítila, ztuhla jsem. Byly to moje kalhotky. Rudi se dotkl mých kalhotek. Kvůli rozpakům jsem byla v agónii.

Část 4

Za měsíc.

Během dnů, kdy měla princezna Ariel volno, jsem měla Rudimu začít pomáhat s výzkumem Metastázové události. Uběhl měsíc. Co když mě odmítne nebo co když budu jenom přítěží? To by mě přece jenom hodně ranilo. Ale Rudi mě vřele přivítal. Pravděpodobně je to kvůli tomu incidentu, ale už se v mé přítomnosti uvolnil. Myslím, že to vůči Rudimu není fér, ale jsem šťastná, že jsem ty kalhotky upustila. I když to bylo trapné.

Když tak o tom přemýšlím, vážně jsem pokročila. Byl to pro mě velký krok.

---

A zatímco jsem se nechopila žádné z těch mnoha příležitostí, kdy jsem mohla odhalit svou totožnost, nepodařilo se mi udělat žádný další pokrok.

A přesně takhle uplynul jeden rok.
----------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>