Kapitola 86 - Přílišné přemýšlení (1-3)

Část 1

Zajímám se o seniora Feddse.

Jako vždy ho vidím jednou za 10 dní. Ne že bychom měli něco konkrétního k povídání. Ale každopádně mě to zaujalo. Zajímám se o jeho nenucená gesta. Jako když se škrábe za uchem nebo jak se protáhne, když něco dodělá. Jako třeba jak voní, když kolem mě najednou projde. Správně, a pak je tu ještě jeho úsměv. Ten úsměv mi prostě vrtá hlavou, jako kdybych ho už někde viděl. (Pozn.: Už? Už?!)

Dny, kdy se nevidíme, jsou všechny stejné, najednou jsem se přichytil, že po něm pátrám v davu. Vlastně ho v davu vidím celkem často. Jeho a princeznu Ariel, na škole jsou známí. Kromě toho, že je členem studentského výboru, je to také jeden z nejlepších studentů na škole.

Senior Fedds je jeden z nejváženějších lidí na škole. Říká se mi „Tichý Fedds”, protože mluví jen zřídka. Jako doprovod princezny má dokonce i na magické univerzitě špičkové schopnosti. Bylo samozřejmé jej respektovat. Pronásledoval jsem ho očima.

Dokonce i já vím, jak se tomuto stavu říká. Nazývá se to láska. Zamiloval jsem se do muže. Ne, přemýšlím, jestli je vážně muž. Tak je to.

To je otázka. Je senior Fedds muž nebo žena? V závislosti na odpovědi na tuto otázku budu vědět, jestli jsem homosexuál nebo normální.

Jelikož se zdá, že to je lék na mou chorobu, vážně mi nesejde na tom, kdo je. Muž i žena jsou v pořádku, ale preferoval bych ženu.

Část 2

A tak jsem začal sbírat informace. Nejrychlejší způsob je zeptat se samotného toho člověka. Ale to je poslední možnost, neboť je možné, že je citlivý kvůli tomu, že má zženštilou tvář.

Nejdřív jsem zašel do sborovny.

Ve sborovně by měly být nějaké informace.

Pravda je pravděpodobně napsaná na nějakém seznamu. I když nemůžou vydávat osobní informace o studentech, možná mi řeknou jeho pohlaví. S takovými myšlenkami jsem zamířil ke sborovně.

Mezi přítomnými učiteli jsem našel toho, co má na starost třídu seniora Feddse.

„Chtěl bych se zeptat na pohlaví seniora Feddse.”

„O něm nemůžu mluvit.”

„Není nějaký způsob...”

Ten učitel vypadal nervózně. Evidentně se zdá, že jsem obávaný. Došlo mi, že se mě bojí studenti, ale nedošlo mi, že i učitelé jsou ze mě vyděšení. Ne, vlastně to je příhodné.

„Pokud nepromluvíš, můj silný, tvrdý kamenný kanón zneřádí tvoji zadnici.” (pozn.: Eech, berte to s rezervou. Tohle je Rudeův další nechutný dvojsmyslný žertík... A taky je možné, že to není učitel, ale učitelka...)

„Ach...! Proč... ty.”

„Nebo se možná zapleteš do dalšího žertíku zlomyslných studentů. Nebo by se ti víc líbil žertík s vodou?”

„...Prosím, omlouvám se!”

Učitel byl velmi neústupný. Mým výhrůžkám nepodlehl.

„Jenom žertuju!”

Vzdal jsem to s ním a šel jsem za zástupcem ředitele Jinasem. Pokud lidé dole nepromluví, pak bych se měl přesunout výš.

Na konci fakultní budovy. Se Jinas topil v dokumentech. No, přece jen je to velmi velká škola. Dokonce i zástupce ředitele má tolik práce. Je špatné ho rušit, takže se pokusím to vyřešit rychle.

„Pane Jinasi.”

„Rudee...”

„Zdá se, že máte hodně práce.”

„Ne, ne, díky tomu, že ses postaral o problémové děti, hodně práce mi ubylo.”

Problémové děti. Koho tím myslí? Možná Badigadiho? Nebo Zanobu? Ať se na to dívám, jak chci, nejsou to děti.

„S čím ti mohu pomoci?”

„Ano, vlastně se chci zeptat na seniora Feddse.”

Když jsem tohle řekl, Jinasovi najednou poskočilo obočí. „Promiň, ohledně jich jsem pod tlakem z vyšších míst, takže...”

„Vážně.”

Zapomeň na ně a odpověz mi na otázky, zatraceně. Tohle jsem chtěl říct, ale když jsem viděl jeho unavenou tvář, rozhodl jsem se to neudělat. I ve školách je spoustu takových případů. Jako získat finance za to, že umožnili druhé princezně nastoupit na školu...

„Můžete mi přinejmenším říct jeho pohlaví?”

„Ah-ha... takže pohlaví...”

Jinas se hořce usmál. Jako vždycky je to muž hořkých úsměvů. Minutu počkal. Nic nedělat a čekat celou minutu se zdálo dlouhé.

„Je to chlapec…………” odpověděl Jinas nakonec.

Část 3

Nakonec jsem nedokázal přijít na to, jestli je senior Fedds muž nebo žena. Jinas řekl, že to je „muž”, ale je pod tlakem a když to říkal, váhal. Takže tu je možnost, že lhal. Ale Jinas jejich skupinku označoval jako „oni”, ale kdybychom uvažovali, že princezna Ariel a senior Fedds jsou ženy a Luke jediný muž, pak by je měl označovat jako „ony” (pozn.: v češtině blbost, ale v japonštině tak zhruba... no, to je jedno. Rudeus naráží na rozdíl mezi karera a kanojora.)

Ne, tohle je jen slovíčkaření, není to na úrovni platného důvodu.

„Ach jo.”

Když jsem se vzpamatoval, už jsem byl v knihovně. A seděl jsem na místě, kde obvykle provádíme náš výzkum a vzdychal jsem.

„Ha...”

Bojím se zjistit jeho pohlaví? Kdyby byl ženou, vyznal bych jí lásku?

Vyznání? Říct „Miluju tě”? Já?

Myslím si, že to je důležité... ale. Mám pocit, že je na tom něco špatně. Mám pocit, že to tak není.

I když bych se jí vyznal, co pak? Se svým tělem v tomhle stavu, co chci dělat? Nedostatek reakce mého synka není kvůli tomu, že by mi došla šťáva. Hlavu mám plnou světských tužeb, ale nic s tím nedokážu. Nakonec dosáhnu svého limitu, je to prostě příliš těžké.

Jo. nebudu se klamat mlhavými slovy jako láska a náklonnost. Chci to se seniorem Feddsem dělat. Dělat věci jako tohle a tamto. Ne, i kdybychom nezašli tak daleko, tak by to nevadilo.

„...pokud by dynamo mého synka zase fungovalo.”

A v tu chvíli. Mě někdo s plesknutím udeřil do ramene.

Otočil jsem se a tam stál senior Fedds.

„Co chceš dělat?”

Senior Fedds mě viděl a připlížil se ke mně.

„Uo?”

Překvapeně jsem vstal a židle se mi nějak zamotala pod nohy.

„Hej, dávej pozor!”

Senior Fedds ke mně natáhl ruku, aby mi pomohl. Popadl jsem ho za ruku, ale při své síle senior Fedds nedokáže udržet celou mou tíhu.

„Jé!”

Jak jsme padali, zapletli jsme se mezi židlí a stolem. Než jsem se nadál, už jsme dopadli a já byl na senioru Feddsovi. Padl jsem s ním v objetí.

„...”

„...”

Tvář jsem měl velmi blízko té jeho, ale on měl sluneční brýle, takže jsem nedokázal říct, jak se tváří, ale viděl jsem jeho drobné rty. Byl lehký, ale byla to lehkost kompetentního člověka.

A začal jsem cítit jeho teplo.

Nos mi prostoupila něžná a stimulující vůně. Tohle je vůně seniora Feddse, vůně, po které jsem celý den toužil.

Ruce se mi pohnuly k jeho pasu a bokům. Je to útlý pas. Nedokážu uvěřit, že to je mužský pas. Zadek je na ženu trochu štíhlý, ale je měkký. Nedokážu o něm přemýšlet jako o muži. Jen kvůli tomuhle dotyku mi můj zlobivý synek tepe.

Ach.

„Ach, p-promiň—”

Senior Fedds se s rudou tváří postavil a omlouval se.

„Já... seniore Feddsi, takže jsi přece holka...”

Senior Fedds se tvářil ohromeně. A bez zvuku otvíral a zavíral ústa. Nakonec potřásl hlavou.

„Mýlíš se... jsem chlapec!”

Senior Fedds se zvedl, otočil se a rozběhl se. Byl jako vítr.

„...............”

Vedle stolu bylo spadlých několik knih, možná si tyhle materiály přišel vyzvednout na vyučování. Senior Fedds byl žena, on byl žena, bylo to důležité, ale důležitější než tohle bylo.

„Stojí...”

Po třech letech neaktivity se konečně postavil. Jediným dotykem se můj synek, co poslední tři roky spal, probudil. Jen abych to otestoval jsem se ho dotkl pravou rukou a ano... vrátila se mi citlivost.

„Aha............”

V tu chvíli jsem konečně pochopil, co Hitogami myslel. No, ano, provádět výzkum v knihovně. „Ale senior Fedds to skrýval”. Od začátku jsem věděl, že něco skrývá.

Převlékla se za muže a chránila princeznu. Rozhodně něco skrývala. Pravděpodobně pro to má důvod.

Ale nemůžu se v jejích důvodech hrabat nějak hlouběji. Kdybych to udělal, naštvalo by ji to.

Ačkoli se obtěžovala převlékat za muže... kdyby se na to kvůli mně přišlo, byla by to otrava.

Mám rád seniora Feddse. Člověk, kterého miluju, má nějaký důvod skrývat své pohlaví. Mám totožnost seniora Feddse odhalit jen proto, že mé světské tužby, co byly posledních pár let potlačené, mají co nevidět vybuchnout? Ne, já bych měl jeho tajemství chránit, ne ho odhalovat.

Musím zachovat její tajemství.

Musím si být vědom atmosféry.

K čertu, pokud to neudělám, s největší pravděpodobností řeknu něco jako: „Pomlčím o tom, tak dneska v noci přijď za mnou do pokoje.”

Říct něco takového senioru Feddsovi, co se o mě do teď staral. Ale vidět, jak se ten senior Fedds přede mnou svléká a říká: „Nemyslel jsem si, že jsi takový...” Jen si ho představte ve spodním prádle. Jestlipak je bílé? Ne, ne, ne. Tohle není dobré, není to dobré.

Tohle není dobré. Copak mě mnohokrát nezachránil... ne, nezachránila. Takhle se jí odvděčit je neodpustitelné. Každopádně nejsem takový člověk. Jsem kavalír.

Dobrá, ze všech svých sil se k ní budu chovat jako k chlapci. A až ji skoro odhalí, za každou cenu jí pomůžu.

Ano, přesně tak, jak mě zachránila v den, kdy jsem nastoupil na školu. I tehdy to určitě bylo nebezpečné. Mluvit o kolejních pravidlech a bránit mě, ohrozila své postavení.

Ale pomohla mi. Nevím proč, ale stejně mi pomohla. Jakmile dojde k podobné situaci, bude řada na mě. Pomůžu ti, seniore Feddsi.

„Počkat, pokud je žena...”

Když jsem to domyslel takhle daleko. Najednou jsem si vzpomněl.

Až do teď jsem před ní provedl spoustu sexuálního harašení s přesvědčením, že je chlapec. Například ty sexuální poznámky na trhu s otroky. Například ta sexuální poznámka, když jsem unesl Pursenu a Riniu. Jako třeba ty sexuální narážky, když držela moji hůl.

Byl jsem zoufalý...
---------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>

~ Už to prasklo, konečně to prasklo! ~