Kapitola 89 - Lesní déšť II (2)

~ Měla jsem v plánu to zveřejnit dřív, ale člověk míní... ~

Část 2

Uplynula chvilička.

Nedokázal jsem skrýt svůj zmatek, ale měl jsem pocit, že jsem to konečně všechno pochopil.

„Uu...gusu...”

Sylphy potahovala a plakala v mém náručí. Je to jako tehdy. Je uplakánek jako vždycky. A taky měkká jako vždycky. Štíhlá, skoro se zdá, že nemá žádný tuk, ale když ji pevně objímáte, je měkká. Mohlo by to být tak, že používá nějakou aviváž?

„Já...já... vždycky, vždycky jsem čekala. Ve vesnici Buina jsem se vždycky snažila ze všech sil.”

Od Paula jsem slyšel, jak se Sylphy snažila ze všech sil, zatímco jsem já pracoval jako domácí učitel. V tichosti jsem ji hladil po vlasech. A pak mě Sylphy objala ještě pevněji. A pak zvedla tvář. Tvář měla vlhkou od slz a hlenu. Nevěděla jsem, co by bylo dobré říct po takovém pohledu. (Pozn.: Byla jsem v pokušení si to esteticky upravit, no, ale autor je autor...)

„?”

Akorát, Sylphy byla jiná.

Když se na mě podívala, otevřela pusu.

„Celou tu dobu jsem tě měla vždycky ráda...”

Moje tvář pozbyla výrazu a byl jsem si toho vědom.

„Mám tě ráda, Rudi. Teď tě mám ráda ještě víc. Prosím, už mě neopouštěj. Chci s tebou být navěky.”

V hlavě jsem měl úplně vymeteno. Překvapilo mě, když mi Sylphy řekla, že mě má ráda.

Sylphy mi byla od dětství vždycky nablízku. Dalo by se říct, že jsem se choval tak, aby to takhle dopadlo.

Ale teď je to jiné. Přinejmenším tenhle celý minulý rok. Sledoval jsem seniora Feddse. Sledoval jsem ji jako člověka, co respektuji. Senior Fedds přinejmenším stál jako nezávislý člověk.

Vážně by tam pořád mohla zbývat nějaká závislost vůči mě? Ale přinejmenším jsem se já na seniora Feddse spoléhal. Má znalosti. Je to člověk, na kterého jsem se spolehl. Člověk, který kvůli mně přemýšlel o spoustě věcí. Když zmíním „Tichého Feddse”, je to vážný člověk, kterému může princezna Ariel věřit.

Zrovna teď. Se mi vyznal takový člověk.

Hrudí mi prostoupila horkost. V nejzazších oblastech svého zmatku jsem ještě nesrovnal tu rovnici Sylphy = senior Fedds. Měl jsem takovou radost, jako kdybych chtěl tančit.

V tom okamžiku jsem si najednou vzpomněl na Eris. Když tak o tom přemýšlím, řekl jsem jí někdy, že ji mám rád? Řekl jsem, že se stanu její rodinou. Ale to navrhla ona. Přemýšlím, jestli jsem jí za sebe kdy něco řekl.

Co si myslím o senioru Feddsovi... Ne, co si myslím o Sylphy. Není dobře, pokud o tom nebudu ještě víc přemýšlet. Ale pokud to teď a tady neřeknu. Možná znovu zmizí.

„Taky tě mám rád.”

A.

Popadl jsem Sylphy za ramena a odtáhl ji od sebe. Myslel jsem si, že se bude vzpírat, ale byla křehká. Tvář měla vážně uslzenou a zasoplenou. Něžně jsem ji pohladil po hlavě a pozvedl jí tvář.

„Nn...”

Sylphiny rty byly měkké. Byly trochu, ale jenom trošičku usoplené, ale to bylo nepodstatné.

Když ten polibek skončil, Sylphy přestala plakat. S rudou tváří se na mě bezvýrazně dívala.

„?”

Neměl jsem slov. Slova už byla zbytečná.

Potvrdím to slovy lásky. Jako další je to. Láska, láska a teprve po ní následuje erotika. Myslím, že se chovám celkem sobecky, že? Ale ta věc, co byla dva roky potlačená, je teď na sklonku výbuchu.

Ani Sylphy nevzdoruje. Pod přikrývkou, co jsem připravil k táboření, se lilek usídlil v horizontální poloze. Dalo by se říct, že tohle měla v úmyslu od samého začátku. I tuhle práci mi dala kvůli tomu, aby odhalila svou totožnost na místě, kde nikdo není.

Ne, přestaňme s těmi surovými myšlenkami. Teď každopádně nebude dobré, pokud nebudu pokračovat, aniž bych udělal tu samou chybu jako minule.

„...Sylphy, tohle je tvoje poprvé, že?”

„Ech? Ach, jo. Ano. Je to moje poprvé... to vadí?”

„V žádném případě.”

Spíš je to dobře. Ale... ale.

Ale víš, pokud tady selžu, možná to skončí jako posledně. Nechci, aby se zase opakovalo to, co s Eris. Tady si nemůžu dovolit selhat. Nemůžu selhat.

Opatrně, opatrně jsem natáhl ruku k Sylphy.

„...”

„...Ehm, Rudi?”

Pak jsem si uvědomil, že můj stan splaskl.

Část 3

Uběhla zhruba hodina.

Přestalo pršet.

Protože jsme se dlouho objímali, byli jsme zahřátí. Zdálo se, že i naše oblečení bylo skoro suché, ale já jsem byl jen krůček od pláče.

Šokovalo mě, že jsem byl k ničemu v té nejpodstatnější chvíli. Tenhle šok je vážný bez ohledu na to, kolikrát nebo kde jsem ho zakusil. Tentokrát to není žena, co jsem zaplatil v bordelu, nebo nějaká procházející dobrodružka. Je to obzvláště krutý pocit.

Zdá se, že i Sylphy to šokovalo. Ale i tak se zdá, že to byl menší šok než můj. Trochu zažertovala, pokračovala s hořkým úsměvem a devalvovala vlastní tělo.

„Není to tvoje chyba, Rudi. Já, podívej, mám malou hruď a nemám žádné kouzlo...”

„Ne, tvoje tělo je velmi okouzlující, Sylphy. Je mi to vážně líto. Takhle to je už tři roky.”

„R-rudi?”

Začal jsem mluvit o sobě. Mluvil jsem o všem. Svou první zkušenost jsem měl před třemi lety a pak jsem byl k ničemu. A pak abych pátral po způsobu, jak se vyléčit, jsem přišel na Magickou univerzitu. Nakonec jsem ten způsob nenašel a došlo to až k dnešku.

„Způsobil jsem ti hanbu, Sylphy. Velmi se omlouvám.”

Padl jsem tváří k zemi. Se Sylphiným tělem rozhodně není žádný problém. Spíš je to obrovská stimulace. Její hruď je opravdu malá. Ale s jejími štíhlými údy a útlými boky to rozhodně není špatná rovnováha. Je to, jako kdybyste jen tak vytáhli postavičku shojo, přímo ze středu mé útočné zóny. Přece jenom během těch tří let jsem se mohl postavit právě a jen kvůli Sylphy. Rozhodně jsem neměl jak být s ní nespokojený. To jenom, že jsem zbabělec.

„R-rudi, něco takového neříkej. Není to hanba, prostě se vrať k tomu, jaký jsi byl,” vydala ze sebe Sylphy ubohým hláskem.

Já sám cítím, jak na mě leze ubohá nálada.

„Vážně bych se rád vrátil do stavu předtím, ale s tímhle se nedá nic dělat.”

„Tohle nemyslím, ten tón, přestaň s těmi zdvořilostmi.”

Sylphy zase začaly po tvářích kanout slzy. Zpanikařil jsem a ty slzy jí setřel.

„Promiň. Jen jsem trochu rozčilený.”

Byl jsem samá omluva. Poslední dobou jsem nepoužíval nic než zdvořilosti, takže se s tím nedá nic dělat. Proto to dopadlo tak, že jsem je prostě použil samovolně.

„...Ale až do teď jsem vždycky používal zdvořilou řeč, copak to vadí?”

„Nevadí, ale... ta tvoje zdvořilá řeč, když to slyším, mám pocit, že se mi vzdaluješ.”

Takhle to je?

To je poprvé, co jsem to slyšel. Mohlo by to být tak, že i Eris a Ruijerd měli podobný pocit? Možná že i Zanoba... když tak o tom přemýšlím, ten chlápek nepoužívá moc zdvořilostí.

„Od teď jsou veškeré zdvořilosti zakázané.”

„Ano.”

„Zase ten zdvořilý tón.”

„Tolik by mělo být v pořádku, ne?”

„Fufu... to asi jo.”

Po téhle konverzaci se atmosféra tak nějak zlepšila. Ale už je to nějakou dobu, co jsem odhodil zdvořilosti. Když tak o tom přemýšlím, mám pocit, že jsem je používal od té doby, co jsem přišel na tenhle svět.

Potom ani jeden z nás nepromluvil, jen jsme seděli přitulení jeden u druhého. A poslouchali jsme praskání planoucího ohně. Společně ve spodním prádle. Kdybych trochu natočil hlavu, viděl bych Sylphinu klíční kost. Pokud se ze shora podívám na její mírně vlhké spodní prádlo, vidím, jak se ve světle třepotá něco zbarveného kvítků třešně. Z téhle pozice.

Uprostřed toho jsem najednou otevřel pusu. Potřeboval jsem se na něco zeptat.

„Když už jsme u toho, proč se oblékáš jako chlapec, Sylphy... Ne, co se stalo po tom teleportu?”

Jako strážce se chovala kvůli princezně Ariel. Proč jí zbělaly vlasy. Proč skrývá svou totožnost. Nevěděl jsem, jestli se na to můžu zeptat. Ale určitě jsem se musel aspoň zkusit zeptat.

„Jo, ehm, odkud bych měla začít povídat...”

Sylphy mi o tom kousek po kousku začala povídat. Od výcviku, co podstoupila ve vesnici Buina. Jak se od Zenith a Liliy snažila vyzjistit, kde jsem, a jak ji ony dvě naopak naučily léčivou magii a etiketu. Jak mi vyrobila přívěšek.

„To znamená, že tenhle přívěšek jsi vlastnoručně udělala ty, Sylphy?”

„Ten přívěšek, jak to, že ho máš?”

Ten přívěšek jsem měl schovaný v oblečení. Přece jen se mi nelíbilo, jak si mě Elinalize dobírala, že se k sobě hodíme. Ačkoli když jsme se svlékli, tak se ukázal.

„Měla ho Lilia. Ale o tobě nikdy nic neřekla.”

„Určitě si myslela, že bych mohla být mrtvá, a tak mlčela.”

„Aha.”

Takhle se možná Lilia snažila být opatrná. Když se člověk doslechne, že to mohla být věc od zesnulého, tak se to rozhodnutí dá pochopit.

„Ehm, můžu pokračovat ve vyprávění?”

„Promiň, promiň, prosím, pokračuj.”

Co se stalo po teleportu, se vážně nedá nazvat jinak než život jako na houpačce. Vyhodilo ji to do vzduchu, pak pád a pak se tam zjevil netvor. Náhodou zachránila princeznu a pak se stala jejím strážcem. Než se nadála, vlasy měla čistě bílé. Začala bolestný život na místě, kde byl smysl hodnot naprosto jiný. Pronásledovali ji vrahové kvůli politickému sporu, pronásledoval ji král. Pak se vydala na putování jenom s lidmi, co nebyli zvyklí cestovat. Občas ji podvedli, dostala se do krize. A pak když se zrovna snažili vyhoupnout zpět do dění na Magické univerzitě. Jsem se objevil já.

„I když se dá říct, že se nedalo nic dělat, když jsem byla v převleku, ale říct mi [rád tě poznávám] byl vážně šok.”

„Promiň. Ale Sylphy, kdybys mi to řekla dřív, tak bych si to i já uvědomil.”

„Ach... T-to je pravda, že... P-promiň, že jsem ti to neřekla... je mi to líto... hrozně moc...”

Sylphy z očí dál tekly krokodýlí slzy. Co se tohohle týče, jsem si jistý, že se taky trápila spoustou věcí. Z toho vyprávění teď jsem pochopil, že to rozhodně nebylo kvůli tomu, že měla nějaké zlé úmysly. Nemám v úmyslu ji obviňovat.

„I já se omlouvám, že jsem tě ani po roce nepoznal.”

No, podle toho, co mi řekla, se zdá, že se také snažila svou totožnost skrýt, a zdá se, že si myslela, že jsem na ni úplně zapomněl. Kdybych na ni opravdu zapomněl, tak by to jenom dopadlo tak, že by rozhlásila svou totožnost. Přece jen jsem byl původně člověk od Boreasů, byla tu možnost, že jsem nepřítel. Jsem si jistý, že neříct mi, kdo je, byla správná volba. A pak jsem si pomyslel, že jsem za celý ten rok po Sylphy ani náznakem nepátral. Pokud si myslela, že se kvůli ní netrápím, tak se nedalo nic dělat, že nedokázala probořit ledy.

Správně, nedalo se s tím nic dělat. Překážely nám v tom různé okolnosti.

Nakonec přesně takhle svou totožnost přece jenom odhalila, takže si myslím, že to je v pořádku.

Objal jsem ji kolem ramen. Sylphy si položila hlavu na moje rameno. Ramena měla studená, pokud se k ní nepřitulím a nezahřeju ji.

„Takže jsem nebyla schopná sebrat odvahu a někde v koutku srdce jsem si říkala, že i jen si udržet náš současný vztah by byla dobrá naděje.”

„No, přece jenom to nebyl špatný vztah.”

Zdá se, že poslední dobou se k povrchu prodrala její netrpělivost. V mém okolí se shromažďují krásky. Zdá se, že si myslela, že když něco neudělá, tak mě jí někdo ukradne.

Jelikož jsem ve stavu ED, nebylo třeba se takhle bát. Ne, například kdyby mi Nanahoshi našla nějaký léčivý lék nebo něco, byl bych jí vděčný a možná bych se jí konečně nechal unést.

A pak Sylphy začala s různými plány. Zdá se, že když u mě nedávno přespávala, byl to jeden z těch plánů. Ačkoli se zdá, že to skončilo neúspěchem, protože jsem byl příliš zabedněný.

„Rudi, jsi vážně zabedněný, víš.”

„Na to opravdu nemám co říct.”

Ale v minulosti jsem si opravdu přísahal, že se stanu zabedněným hrdinou. Nemůžu se ani zasmát, pokud už jsem protagonista zabedněného typu. Když se to nečekaně sloučí s různými dalšímu okolnostmi, je těžké si uvědomit, že vás někdo miluje. Kdybych byl trochu víc napojený na svou sexuální touhu, možná bych si to uvědomil... Nečekaně by to mohlo dopadnout tak, že všichni ti zabednění protagonisti mají také ED.

„Takže říkáš, že tentokrát jsem se nádherně chytil.”

„P-promiň, nakonec to dopadlo tak, že jsem tě klamala.”

„Ne, jsem si jistý, že by to nevyšlo, kdybys v mém případě nezašla takhle daleko.”

Kdyby to šlo takhle dál, jsem si jistý, že bych si navěky namlouval, že senior Fedds je muž. Tak zaprvé, je vůbec sporné, jestli jsem si vůbec na Sylphy pamatoval.

„Když už jsme u toho, princezna Ariel o tomhle ví?”

„Ví. Nebo spíš, to paní Ariel vymýšlela ty plány.”

„Aha.”

Takže moje starosti byly také nepodložené, co? Kdyby Sylphy jednala z vlastního úsudku, tak si myslím, že by bylo lepší, kdyby o tom princezna nevěděla. I když říkám tohle, přece jenom asi bude lepší, když existence známá jako [Fedds] zůstane [Feddsem].

„Ale paní Ariel to značně trápilo. [Nedokážu pochopit, o co Rudeus Greyrat usiluje. Co si ten chlápek asi myslí.] Takhle. Ani v nejmenším by ji nenapadlo, žes sem přišel, aby sis vyléčil tamto.”

Dostaly se k nim takové zkazky, ale zdá se, že tomu nevěřila. Skutečnosti je podivnější než fikce.

„Ale když už došlo k tomuhle, bylo by lepší, abych se přičlenil k princezně Ariel?”

Ale ze všech svých sil se nechci zaplést do politických sporů. Ale kdyby mě požádali, abych pomohl Sylphy, tak nehledě na to, jak slabá ta moje schopnost může být, rozhodně bych jí pomohl.

„Pokud by to bylo jenom na mě, tak bych byla ráda, abys nám propůjčil svou moc, ale ty se do záležitostí Asurského království nechceš zaplétat, ne? V tom případě nevadí, když to nebudeš přehánět,” řekla Sylphy a stydlivě se usmála.

Když na nose nemá sluneční brýle, její roztomilost je stokrát větší. Jelikož je to takhle, zasahuje to do mých nižších partií. Jelikož jsem se nedokázal ovládnout, olízl jsem jí ucho.

„Hi...ach?!”

„Ach, promiň.”

Překvapeně vykřikla a moje nižší partie rychle ochladly. Tak nějak se zdá, že to nedokážu ovládat. Ale přece jenom jsem rád, že to mělo nějakou reakci. Dá se říct, že to příznivě míří k vyléčení. A to díky Sylphy.

„Děkuju, Sylphy.”

„Ech? Za co...?”

Sylphy naklonila hlavu ke straně.

Nakonec jsme to nemohli dělat, ale prozatím to nevadí.

Takový jsem měl pocit.
--------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>