Kapitola 91 - Podpora

~ Šťastné Vánoce! ~

Část 1

Ochráním Sylphinu čest.

To jsem si myslel, jak jsem se díval na rudou skvrnu, co zůstala na prostěradle. Sylphy mi dala něco nesmírně důležitého a zachránila mě. Chci jí dát všechno, co si bude přát. To jsem si myslel, zatímco jsem nožem vyřízl tu část prostěradla s rudou skvrnou.

Ale pak jsem si vzpomněl, že mi Sylphy neřekla, co očekává od budoucnosti. Pokud nejsem přespříliš sobecký, tak bych řekl, že beze slov vyjádřila, že chce zůstat se mnou. Ale nikdy to neřekla nahlas.

Mohlo by to být tak, že se trápí kvůli své práci jako strážce princezny Ariel. Přece jenom se zdá, že je nezbytné si aspoň jednou promluvit s princeznou Ariel.

Vyříznutý kousek prostěradla jsem uložil do malé krabičky, co jsem vyrobil zemní magií, a uložil jej ve svatyni. Spojil jsem ruce k sobě v modlitbě.

Konečně mám pocit, že jsem zase člověkem.

Část 2

Ukázal jsem se na třídní hodině, co se konala jednou za měsíc. Nanahoshi nebyla nikde vidět jako vždycky.

„Dobré ráno, mistře.”

„Dobré ráno, velmistře.”

Zanoba a Julie stáli v řadě, jak mě pozdravili. Zrovna mě to napadlo, ale Julie je celkem pěkná. Myslím, že jí je letos sedm. Pořád je ještě daleko od mé cílové zóny, ale její dlouhé, plavné zrzavé vlasy jsou pěkné. Pohladil jsem ji po vlasech. Julie na mě překvapeně vzhlédla, pak rychle sklopila zrak a začala se třást. Zdá se, že se mě pořád bojí. I když nemám v plánu ji unést a sníst zaživa.

„Dobré ráno, Zanobo, Julie.”

Když jsem je pozdravil, Zanoba naklonil hlavu ke straně s „och” a řekl: „Mistře, stalo se něco dobrého?”

„Ano?”

Takže si to uvědomil. Zanoba se tím přece jenom normálně trápil. Rád bych mu to brzy nahlásil, ale říct, že se moje ED naprosto vyléčilo... je těžké rozhodnout se, jak to říct. Nemůžu promluvit o Sylphině totožnosti. Kdybych řekl, že mi pomohl senior Fedds, mohli by dojít k nějakému divnému nedorozumění.

Zatímco jsem přemýšlel o tomhle, šel jsem na své místo.

„Ach, šéfe, dobré ráno, mňau.”

„Dobré ráno, haf, mňam, mňam.”

Rinia a Pursena seděly jako obvykle. Rinia seděla s těma svýma mladýma, lesklýma nohama vyloženýma na lavici. Pursena měla to své obrovské poprsí pevně napěchované v uniformě a odměřeně žvýkala sušené maso.

Když tak o tom přemýšlím, už jsem prozkoumal růst těch dvou obrovských vrcholků, stáhl jim vlhké kalhotky a podíval jsem se na Utopii skrytou pod nimi, ne? Když jsem si tohle pomyslel, ty dvě vypadají tak nějak víc kouzelně...

„Mňau?!”

„Kruci, haf??”

Když jsem se k nim přiblížil, ty dvě si najednou ucpaly nos, vstaly a odstoupily ode mě. Je to trochu šok. Je to to, ten jeden pach. Konečně jsem se poprvé po několika letech probral. Je to osvěžující pocit jako mít nové spodní prádlo poprvé po třech letech. No ano, pach sexuálního vzrušení musí být také celkem intenzivní.

„Co máme dělat, haf. Šéfovi konečně došla trpělivost.”

„Copak jsi nebyl nemocný, mňau?”

„To kvůli mému kouzlu, haf, jsem hříšná žena, haf.”

„T-tak to ty budeš obětina, Purseno, mňau. Záležitosti v našem rodišti nech na mě, mňau.”

„Ne... vlastně by mohl prahnout po tobě, Rinio.”

„Pokud... pokud se staneš šéfovou ženou, tak by ti svět mohl ležet u nohou, víš, mňau... každý den bys mohla sníst tolik masa, kolik bys jen chtěla, mňau.”

„...To... to se nedá nic dělat, tak kvůli tvojí ochraně, haf.”

Zdá se, že když skončily se svou konverzací, Pursena sebrala odvahu a přišla za mnou. A pak roztomile zamrkala svýma očima a s velkým důrazem vystrčila svou hruď.

„Uffun-haf, byla bych ráda, kdyby ses ke mně choval... ach, au!!”

Bouchl jsem ji. Měl jsem pocit, že si ze mě utahuje. Co myslíš tím: uffun?

„No, posaď se. Nevezmu si tě a neslupnu tě.”

Jak jsem to řekl, Pursena stočila svou oháňku a zatímco se držela za hlavu, posadila se vedle mě. Nesedla si na místo, kam bych nedosáhl, jak nezvyklé. Naopak Rinia pomalu přišla a posadila se na místo, kam tak nějak nedosáhnu. Tahle strana je nezvykle obezřetná. Obvyklý vzorec se obrátil.

„Rudee, co se děje? Vypadáš jinak než obvykle.”

I Cliff naklonil hlavu ke straně. Myslel jsem si, že se chovám jako normálně, ale přemýšlím, jestli je to tak jiné. Přece jen když muž o něco přijde, i navenek vypadá jinak. Ne-ne, přece to není tak, že by to bylo moje poprvé.

„Jak jsem jiný?”

„Tak nějak... z tebe vyzařuje sebedůvěra... tak vypadáš.”

Když se Cliff podíval po Zanobovi, ten také přikývl. Sebedůvěra. Když jsem to slovo zaslechl, vzpomněl jsem si, co mi řekl Hitogami. Znovu nabudeš své mužské sebedůvěry. Takže takhle to je, co? Vážně ten rozdíl necítím, ale hádám, že když se na mě někdo podívá, tak vypadám jinak, co?

„Všem vám za všechno děkuju. Nemůžu vám říct žádné podrobnosti, ale nedávno jsem se vyléčil.”

Když jsem tohle prohlásil, všichni zakřičeli „oooch”. Zanoba přikývl, jako kdyby ho to přesvědčilo, a Cliff mě poplácal po rameni. Rinia a Pursena si vyměnily pohledy, Julie naklonila hlavu ke straně a tvářila se, že to vůbec nepochopila.

„Každopádně blahopřeju, že?”

„Správně. Blahopřeju, mistře.”

„Blahopřeju, haf.”

„Blahopřeju, mňau.”

Z nějakého důvodu se mi dostalo potlesku. Rozhodně je to pro mě šťastná událost, ale tak nějak je to trochu trapné. Je to skoro jako konec příběhu. Jen tak mimochodem, doufám, že to blahopřání není takový ten typ, co dostanu těsně před smrtí.

„Ale pokud se šéf vyléčil, pak je to krize, mňau. Cudnost všech studentek je v ohrožení, mňau.”

Rinia nadnesla něco tak nezdvořilého.

„To je ale drzost. Já jsem kavalír, víš?”

Nedotknu se nikoho kromě Sylphy. A pak jsem se znovu takto odhodlal.

(Pozn.: Lhář...)

Část 3

Po třídní hodině jsem šel do sborovny. Musel jsem požádat o náhradní hodiny během dnů, kdy jsem byl na cestě.

Když jsem vešel do sborovny, atmosféra se najednou zachvěla. Když to tak vidím, přeci jen se zdá, že lidé cítí, že se něco změnilo. Je to trochu trapné. Je to, skoro jako by všichni věděli, že už jsem to se Sylphy udělal.

Zrovna, jak jsem si tohle pomyslel, na mě zavolal zástupce ředitele Jinas: „Rudee, stalo se něco?”

„Jen se vyřešil problém, kvůli kterému jsem se trápil poslední tři roky. Takže se cítím osvěžený.”

„Aha, to je výborné.” Zástupce ředitele Jinas přikývl. A pak se hořce usmál. „Když už k tomu došlo, přemýšlíš, že odejdeš z univerzity?”

„Ech?”

Když jsem vyslechl Jinasova slova, naklonil jsem hlavu na stranu. Ale když o tom tak přemýšlím. No ano, dosáhl jsem svého původního cíle, co jsem si sliboval od nástupu na univerzitu. Přece jsem přišel kvůli tomu. Teď, když jsem toho dosáhl, nebylo by lepší jet na Begaritto, abych se znovu setkal se svou rodinou...

Ale během tohoto posledního roku se stalo hodně jiných věcí. Setkal jsem se se Zanobou, koupil jsem Julii. Spřátelil jsem se s Riniou a Pursenou. A také navázal pouto s Cliffem.

A pak je tu Nanahoshi. Mám pocit, že mé setkání s ní má nějaký význam. Je to tak silné, že si myslím, že mě Hitogami přiměl sem přijít právě proto, abych se s ní setkal. Z jeho pohledu mohlo být moje znovushledání se Sylphy jen maličkost.

Ale pro mě je nejdůležitější Sylphy. Teď, když vím, že je tady, tak nemůžu jen tak odejít. Chci být tady, abych ji ochránil, pokud na to kdy přijde. Co se týče práce princeznina strážce, jsem si jistý, že to zahrnuje i nebezpečné věci. Dokonce i se svou chabou schopností chci být její podporou.

Ale pokud si to správně vybavuju, princezna Ariel je momentálně v pátém ročníku. Přemýšlím, co bude dělat, až dostuduje. No, jsem si jistý, že dokud nedostuduje, zůstane tady.

Prozatím Paulovi a ostatním posílám v pravidelných intervalech dopisy. Ale nemám jak zkontrolovat, jestli dorazily... Ale už je to rok. Kdybych se teď vydal na cestu, je velká pravděpodobnost, že se situace změnila.

Bylo by amatérské najednou změnit plán, když mi stejně nepřinese žádné význačné výsledky. ...To řekl jednou jeden důmyslný podnikatel, co dokáže za jediný den udělat 30 nových smluv. Prozatím bych měl pořád čekat.

„Ne, nevím, jestli tu zůstanu až do promoce, ale myslím, že tu budu studovat pár dalších let.”

„Aha, to je výborné.”

Zástupce ředitele se hořce usmál. Přemýšlím, jestli je rád nebo ne. Je to hořký úsměv, který vážně nedokážu rozluštit.

Část 4

Nanahoshi byla stejná jako vždycky. Pravděpodobně na mě nikdy nebrala žádné ohledy. Naše konverzace byla vždycky minimální.

Když s ní mluvím, někdy mám pocit, že mezi námi cítím generační rozdíl. I nedávno když jsem nadnesl téma jisté školačky, co se měnila s měsícem a vyrážela trestat zločince, Nanahoshi naklonila hlavu ke straně a řekla: „Co to je?” Zdá se, že mladí dneska neznají legendu měsíčního světla. I když to někdo v mojí generaci neviděl, tak aspoň znal název.

Ale pokud to není otaku, tak se s tím asi vážně nedá nic dělat. To jsem si myslel, ale zdá se, že i když nebyla tak zatvrzelý otaku jako já, stejně přečetla nějakou tu mangu a novely. I když je to takové děcko, stejně to neví. Jelikož je to takhle, napadlo mě, že možná nezná ten příběh, kdy se sbíralo sedm koulí draka, a zeptal se jí na to. Ale zdá se, že tohle zná.

Během doby, kdy jsme byli na našem starém světě, bylo Nanahoshi 17 a mě oproti tomu 34. Rozdíl je dvojnásobek let. Momentálně je to ještě víc. Vážně se s tím nedá nic dělat.

Rozhodně je to generační rozdíl. Když pomyslím na to, kdy se to vysílalo, tak hádám, že je to jenom přirozené. Ale když jsem se jí na to zkusil zeptat, byla zmatená.

To proto, že Nanahoshi je prostě taková. A možná proto mi z úst vyklouzlo tohle.

„Nanahoshi, kdybys s někým měla chodit, co by sis od toho člověka přála?”

Nanahoshi při psaní sklouzla ruka. A pak zmačkala papír, na který kreslila kruh, a vyhodila ho.

„O čem to najednou mluvíš? O lásce?”

„Něco podobného.”

„Víš, já se chci co nejdřív vrátit. Ber to prosím vážně. Vždycky, vždycky mluvíš jenom o zbytečnostech. Kdybys zavřel pusu a pohnul kostrou, tak by se efektivita o tolik zvýšila, víš?”

Říkala něco takového, ale já vím, že to není tak, že by Nanahoshi nějak zvlášť nesnášela povídání. Vlastně až do teď vždycky pracovala, zatímco jsme si trochu povídali. Tedy pokud se nedělo něco velmi strašného. Že mluví najednou takhle znamená...

„Nanahoshi je to... člověk bez žádných zkušeností s láskou?”

„...Pche!!”

Nahlas na mě nespokojeně mlaskla.

„Dokonce i já mám někoho ráda. Ale pohádali jsme se, takže je to jenom...”

Když tak o tom přemýšlím, mám za to, že to Nanahoshi povolalo, zrovna když se hádala se svým klukem, co? Hádám, že má jednoho z těch dvou chlapců ráda. Nebo možná si mezi nimi nedokázala vybrat a vznikl z toho obrácený harém. I když vážně nevím. Ať už se chce omluvit nebo pokračovat v hádce, nejdřív se musí vrátit.

Když tak o tom přemýšlím, jestlipak je velká pravděpodobnost, že to povolalo i ty dva. Jelikož jsem kromě Nanahoshi neslyšel žádné jiné zkazky, myslím, že je také velká pravděpodobnost, že nedorazili. Ačkoli pokud by vás to na tento svět vrhlo bez žádné magie, aby středoškolák přežil bez ničí pomoci je... Ne, tohle bych jí neměl říkat.

Je možné, že Nanahoshi už něco takového uvážila. Že se jí až do dnes podařilo přežít jen díky tomu, že měla štěstí. A pak co by se stalo, kdyby měla smůlu.

Nanahoshi stáhla koutky úst dolů a odpověděla: „Člověk, co máš rád... normálně bys byl šťastný, jen kdybys byl s ním.”

Zdálo se to srdceryvné.

Bylo by lepší, kdybych se neptal.

Část 5

Přišla polední přestávka. Nešel jsem do jídelny. Dneska jsem musel něco vyřídit někde jinde.

V kanceláři studentského výboru.

Pokud chci vážně začít chodit se Sylphy, tak před nimi dál nemůžu mlčet. Plánovali, aby Sylphy a mě dali dohromady. Proto jsme už svým způsobem získali jejich svolení. Ale tohle se také musí udělat oficiálně.

Nejvyšší patro školní budovy. Nejzazší místnost. Do těch jen o fous extravagantních dveří bylo vyryto „kancelář studentského výboru”.

Když jsem zaklepal.

„Kdo je!”

Byl to Lukův hlas.

„Rudeus Greyrat. Přišel jsem si promluvit o nedávných záležitostech.”

Když jsem takhle odpověděl, na okamžik bylo uvnitř ticho; a pak jsem slyšel zvuky, jako kdyby se uvnitř tak nějak spěchalo. Hádám, že to je proto, že jsem přišel bez předešlé domluvy. Možná jsem provedl něco špatného.

„Ha, dále!”

Byl to Lukův hlas.

Otevřel jsem dveře a vešel jsem.

Princezna Ariel seděla v draze vyhlížejícím křesle. Své pěkné blonďaté vlasy měla zapletené. Její nádherný vzhled byl skoro průzračný. Ale řekl bych, že postavu má na svůj věk průměrnou. Svaly měla stejné jako průměrná žena, hruď neměla ani velkou, ani malou.

Po jejím boku z obou stran stáli Luke a Sylphy se slunečními brýlemi.

Sylphy je v práci tak důstojná. Dokonale oblečená, jak to mám říct, působí dojmem spolehlivého vazala.

Po jejím obvyklém uplakaném vzezření není ani stopy. Je to také trochu jiné od té mírně dětinské a upřímné povahy, co si pamatuju. Je to nemilosrdný dojem. Už to chápu, aby si Sylphy udržela tohle vzezření, je lepší, aby nic neříkala.

„Jsem velmi rád, že se takto setkáváme. Jsem Rudeus Greyrat.”

Zatímco jsem mluvil s vděčným výrazem na tváří, po šlechtickém vzoru jsem před Ariel poklekl a sklonil hlavu. Nenaučil jsem se řádnou etiketu vůči členům královské rodiny, ale pravděpodobně by mělo být v pohodě udělat něco takovéhleho.

„Tohle není královský palác. Ty i já jsme oba studenti. Prosím, zvedni hlavu.”

Po slovech princezny Ariel jsem zvedl hlavu. Ale zůstal jsem klečet. Přece jenom si nemůžu dovolit Sylphy zahanbit. Je lepší, když to před zaměstnavatelem své milé udělám řádně.

„Takže kvůli čemu sem přišel Rudeus, jehož sláva se rozduněla po celé škole?”

Když nasloucháte Arielině hlasu, je to pocit, jako kdyby vám to ochromilo mozek. Je to dobrý pocit. Hádám, že tohle je charismatický člověk. Nebo možná že je také miko. Existuje magie, co účinkuje na hlas. Nebylo by nic divného, kdyby existovala miko, co ostatní fascinuje svým hlasem.

„Jsem si jistý, že už jsi toho hodně slyšela od Sylphy... Sylphiette, ale... dneska jsem přišel, abych si o té záležitosti trochu promluvil.”

Ariel se tvářila celkem vážně. Od Sylphy jsem se trošku doslechl o princeznině očekávání. I když ji přinutili, aby utekla sem, zdá se, že se koruny pořád ještě nevzdala. Kvůli tomu dál chodí na tuto školu a snaží se na svou stranu přetáhnout vlivné spojence.

„Sylphy vyléčila mou chorobu. Doslechl jsem se od ní, že jsi se na tom podílela. Proto kdyby nastala situace, kdy bych ti mohl nějak pomoci, prosím, řekni mi.”

Ariel těm slovům klidně naslouchala. A pak si vyměnila pohled s Lukem. Luke hluboce přikývl a otevřel pusu: „Ale mysleli jsme si, že se nechceš zaplétat do politického boje asurské šlechty?”

Jak se mě na tohle zeptal, měl jsem okamžitou odpověď.

„To ano, nechci nasazovat krk v žádném politickém boji v Asurském království. Přece jenom člověka jako mě by rozdrtili jako mouchu. Ale pokud v tom víru bude moje milovaná, tak je to něco jiného.”

Jak jsem to říkal, podíval jsem se na Sylphy. Měla jasně rudou tvář.

„Vůbec bych nemohl snést, kdybych si jen tak nenuceně žil, zatímco by Sylphy byla na prahu smrti.”

„He~??”

Ariel se zatvářila překvapeně.

Luke také.

Přemýšlím, jestli jsem řekl něco divného.

Luke otevřel pusu: „Copak nemáš žádný odpor vůči rodině Greyratů? Strýc... Paul, rodina Notů, od kterých prchl, nebo rodina Boreasů, pro kterou jsi pracoval...”

„Byl jsem nespokojený, že pana Saurose popravili, ale kromě toho necítím nic konkrétního.”

Hm?

Tak nějak se naše konverzace vážně neshoduje. No, co se toho týče, já už jsem si to v duchu všechno srovnal.

„Potom už jenom to, jak moc mě nenávidíš ty, seniore Luku.”

Jak jsem řekl tohle, Luke pozvedl obočí a řekl: „To bylo proto, že jsi zabedněný mizera, co nechápe pocity ženy.”

„Co se toho týče, nemám žádnou omluvu.”

Přece jen jsem si celý rok neuvědomil, že je Sylphy žena. Nedá se nic dělat, že říká, že jsem zabedněný. To, že jsem se to nějak zvlášť nesnažil zjistit, se ani nemůže pokládat za výmluvu. I když je tak roztomilá, proč jen jsem si to nikdy neuvědomil.

„Vždyť Luke je podělaný mizera, co si zahrává s city žen.”

Tohle bezděky zašeptala Sylphy. Nečekaně říká celkem extrémní věci. Přemýšlím, jestli přede mnou předstírá, že je nevinná... něco takového je asi možné. Ale když tak o tom přemýšlím, Sylphy a Luke byli za těhle posledních šest let spojenci. Strávil se Sylphy mnohem déle než já. Proto má jen malé zábrany. Jsem si jistý, že z ní vylítne něco povědomého. Trochu kvůli tomu žárlím.

„Co je tohle, i když nemáš ani špetku sexuální přitažlivosti, naparuješ se jako kompletní ženská?”

„Já mám řádnou sexuální přitažlivost, Rudi mi poděkoval... mám ji, že jo?”

Jak to Sylphy řekla, podívala se na mě, jak u mě hledala pomoc. Abych vstoupil do toho jejich komického dialogu, tak bych mohl akorát upřímně říct, že je to všechno dobré a v pohodě, ale... Ale na to se před Ariel cítím trochu moc uzavřený.

Zatímco jsem o tomhle přemýšlel, mrkl jsem po princezně. V tichosti otevřela ústa. Najednou jsem si všiml, že má v koutku úst drobeček chleba. Asi zrovna jedli.

„Oba dva buďte chvilku zticha, prosím.”

Sylphy a Luke zavřeli pusu. I z tohohle mám pocit, že to je jejich obvyklá výměna.

„Rudee Greyrate. Kdybych si mohla vypůjčit tvou moc, bylo by to mimořádně uklidňující.”

„Velmi děkuji.”

„Ale...”

V té chvíli se Ariel podívala po Sylphy. A pak prohlásila, jako by o něčem rozhodla: „Tvé moci mi není třeba.”

„Co!! Co t-to! Paní Ariel!”

To Sylphy vykřikla.

Ariel pokračovala, jako by jí chtěla zabránit v řeči: „Trápilo by mě, kdyby sis to špatně vyložil, ale Sylphy se s tebou rozhodně nesblížila kvůli tvé moci.”

„Ano, ohledně tohohle tu není žádné nedorozumění.”

Ale mám pocit, že jsem možná měl nějaké takové myšlenky, že Sylphy měla postranní úmysl... To nevadí, teď bych měl upřímně naslouchat Arieliným slovům.

„Chci tě požádat jen o jedno. Sylphy, má kamarádka, ať je s tebou šťastná.”

Pevně jsem přikývl. To je něco, co se ani nemusí zmiňovat. „Ano, rozhodně.”

„Slovy můžeš říct, co se ti zachce, ale... nejdřív, co máš v plánu dělat?”

„...”

Co mám v plánu. Ariel se mě na to zeptala nesmírně pevným tónem. Měl jsem pusu zavřenou. Co mám v úmyslu dělat, hm. Přišel jsem sem, protože to nevím.

Ne, přestaňme s touhle výmluvou.

Způsob, jak by muž měl přijmout zodpovědnost, by měl být na všech světech stejný. Správně, copak Paul taky něco takového neřekl. Aby člověk přijal zodpovědnost, v Asuře musí připravit dům a najít si práci.

„Jak jsem si myslel, měla by to být svatba.”

Jak jsem to řekl, Sylphy si rukou zakryla ústa. Lukův vyrovnaný postoj se naprosto zhroutil, začal se potácet a tvářil se, jako kdyby byl v šoku.

„Aha. Skvělé. Co jiného čekat od muže, o kterém mi Sylphy vyprávěla, že, pane Rudee.” Ariel spokojeně přikývla a podívala se na Sylphy. „Sylphiette Greyratová.”

„Ha!!? Ech?! Greyratová, ech?!”

Sylphiette Greyratová.

Jak ji oslovila takhle, Sylphy to trochu znervóznilo.

„Pokud máš být Rudeovou ženou, tak od teď není třeba, aby ses dál převlékala za muže. Zženšti.”

„Ech, ale... ale pokud se nebudu převlékat, pak paní Ariel...”

„Rudee, na oplátku bych ráda využila tvého jména. Zrovna teď není v této oblasti nikdo, kdo by tě neznal. Pokud muž jako ty přijme mou spolehlivou kamarádku Sylphy, někteří lidé by mohli dojít k nějakému nedorozumění.”

Teď už to chápu.

Pokud zůstanu se Sylphy, vytvoří se mezi mnou a Ariel spojení. Tohle to znamená, že si někdo bude myslet. Nepůjčí si mou moc, ale vypůjčí si mou pověst. Ačkoli v podstatě dělá to samé, opravdu používá zajímavé výrazy.

„To je snadná žádost... co se mě týče, nevadilo by ani, kdybych ti upřímně pomohl jako tvůj přívrženec.”

„Nepotřebuju tě. Jelikož je tvoje moc příliš velká, nedokážu ji zvládnout.”

Přemýšlím, jestli je vážně tak velká. To jsem si myslel, ale co se mě týče, je to příhodný vývoj. Přijde mi, že by bylo otrava být princezně Ariel na blízku a nechat se nutit vyřizovat různé věci. Prostě to upřímně přijmu.

„Samozřejmě pokud nastane doba, kdy toho bude potřeba, dávám ti svolení, abys i ty použil mé jméno. Nejsem z nejsilnější frakce, ale jméno druhé princezny Asurského království by se ti někdy mohlo nějak hodit.”

„Toho si cením.”

Mít podporu důležitých lidí je dobré a nezáleží na tom, kolik jich máte.

Ale tohle je pro mě vážně příhodné. Dostal jsem Sylphy a nevadí, pokud nebudu nic dělat. Naopak pokud nastane čas, kdy vystane nějaký problém, máme Ariel jako svou podporu. Já, jenž často působím problémy, si Arieliny podpory nesmírně cením.

Ale jestlipak je to v pořádku? Přemýšlím, jestli se později nebude dožadovat něčeho dalšího. Říká se, že ve všem je nějaký háček... Ne, pokud se o nás bude starat, tak se vážně nebudu zdráhat dát něco na oplátku.

„Takže Sylphiette. Co máš v plánu dělat?”

„Ha, ano! Já... já, ehm, jak jsem do teď sloužila paní Ariel, tak i jako Rudiho... ne, jako Rudeova manželka se chci snažit ze všech sil!”

„...Aha, tak buď šťastná.”

Po tichém objetí Ariel s „bam” strčila Sylphy do zad. Sylphy přišla ke mně. Velmi stydlivě se škrábala za uchem. To je ale roztomilé. Chci ji olíznout. Ne, tady to musím vydržet. Přece jenom je přítomná Ariel.

„T-totiž... ehm... R-rudi... totiž, prosím, od teď jsem v tvých rukách.”

„Ach, ano. Dobře se o mě starej.”

Rozpačitě jsme navzájem sklonili hlavy. Chvíli po tom sebou Sylphy vrtěla, ale najednou se podívala za sebe. Přesně takhle se na sebe Ariel a Sylphy dívaly.

„Totiž... paní Ariel, Luku, za všechno vám děkuju,” řekla Sylphy, jak si sundala sluneční brýle, a sklonila hlavu.

Já jsem ji následoval a také se uklonil.

Přesně takhle jsem získal spojení s Arielinou frakcí.

A pak přišlo na řadu to, že se ožením se Sylphy.
-------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>