Kapitola 78 - Bílá maska I (1-3)

Část 1

Poslední dobou se mě bojí.

Téměř všichni studenti, co chodí na Magickou univerzitu.

Nejdříve jsem si to neuvědomil. Prostě jsem si myslel, že se mi vyhýbají.

Například když nějací špatní chlápci kráčeli mým směrem. Když jsem jim řekl: „Neměli byste utíkat, abyste nezakopli.” Ale když si to druhá strana uvědomila, zmizeli z dohledu v hale. Občas se stane, že nějaký chlapec najednou vykoukne z okna a řekne: „Dneska je vážně pěkné počasí.” I když prší. Myslel jsem si, že mám štěstí, že se se mnou nechtějí prát. Ale ani mě nenapadlo, že druhá strana si říká to samé.


Poprvé jsem si to uvědomil, když jsem se vracel z přednášky detoxikační magie. Poslední dobou jsem chodil na přednášky detoxikační magie mírně pokročilého řádu, kam chodí hodně čtvrťáků. Prozatím se tímhle nebudeme zabývat.

Když přednáška skončila a vyšel jsem na chodbu, spatřil jsem Goriade. Goriade. Správně, to je ta svalnatá ženská, co mě první den falešně obvinila z krádeže kalhotek.

Jelikož má obrovské tělo, v davu vyčnívá. Zdálo se, že i ona si mě všimla a naše oči se střetly.

Pro začátek jsem se snažil začít konverzaci, jelikož Goriade je moje seniorka. Bylo by hrubé, kdybych ji aspoň nepozdravil. Jak jsem o tom takhle přemýšlel, přišel jsem k ní s myšlenkou, že bych se jí měl omluvit za ty události první školní den.

A ji to překvapilo. Začala se celá třást a vyhýbala se očnímu kontaktu. Jak schoulila ta svoje obrovská ramena, palce u nohou jí mířily dovnitř a přitom se celá chvěla.

„Seniorko Goriade. Ohledně té události první školní den.”

Když jsem to nadnesl, ztuhla a začala se třást.

A pak křehkým hláskem řekla: „Z-za to se jaksi, ehm, je mi to líto... strašně moc, prosím, odpusť mi??”

Byl to jasně jiný přístup, než jak se chovala první školní den. Mě to také zmátlo. Skoro to vypadalo, jako bych ji vydíral.

„Ehmmm? Ne, totiž, to já bych se měl omlouvat. Jelikož jsem nevěděl o kolejních pravidlech, ehm, tak se to stalo...”

Zatímco jsem já pokračoval ve vysvětlování, začalo se kolem nás shromažďovat publikum.

Část 2

„Hele, podívej. To je Rudeus.”

„To ho pořád trápí ta událost z prvního dne??”

„Goriade má takovou smůlu...”

„I když to on porušil pravidlo, to je ale chlap.”

„Hlupáku... Co budeš dělat, když tě uslyší?”

Část 3

Z okolních hlasů jsem začal cítit lítost a kritiku. Goriade se v očích začaly sbírat slzy. Měl jsem pocit, že i mě začnou oči slzet.

Divné. Co to má být? Ty pohledy bolí.

„Mňau? Co to je, co to je, rvačka?”

„Takový temperament, i když je jenom poledne, haf.”

Zrovna v tom okamžiku kolem náhodou procházely Rinia a Pursena. Podle toho, co jsem si vyslechl poté, to vypadá, že ty dvě chodí do stejného ročníku jako Goriade.

Když spatřily mě a Goriade se slzami v očích, zdálo se, že došly k nějakému závěru a pokývaly si pro sebe hlavami. Pak se do toho se samolibým výrazem na tváři vložily.

„Šéfe, už ji kvůli něčemu takovému nepronásleduj, mňau. Goriade tím určitě nemyslela nic zlého, mňau. Bylo by pěkné, kdybys nás nechal, abychom jí daly tvář. Vždyť je ze stejné Zvířecí rasy, mňau.”

„Hele, honem jdi. Pouč se z toho a už nikdy nedělej nic, co by Šéfa obtěžovalo, haf. Máš štěstí, haf. Kdyby pravá ruka jako já náhodou nešla kolem, tak by tě rozcupoval, haf.”

„Ach, he, ano??!”

Goriade se zatvářila, jako kdyby ji zrovna zachránily a těm dvěma se uklonila, a pak rychle odešla, zatímco se snažila, aby její široká záda vypadala co nejmenší.

„Hele, vy se taky všichni rozejděte, mňau! Tohle není představení, mňau!”

Po Riniiných slovech se všechno publikum rozptýlilo jako mraky. Já jsem si také úlevou vydechl.

„Purseno, co to teď jako bylo, mňau?”

„Co tím jako myslíš, haf?”

„Ta pravá ruka, to jsem já, mňau.”

„Poslední dobou se počet šéfových podřízených zvýšil, ty se na tu práci nehodíš, hloupá Rinio, haf.”

„Purseno, ty máš stejné známky jako já, mňau.”

Napadlo mě, že bych se přeptal na situaci, a zrovna jsem se na ně chtěl otočit, když začaly se svou nacvičenou komedií.

„Hele, vy dvě se neperte navzájem, nebude vadit, když budu mít dvě pravé ruky.”

„Šéfe, ty to nechápeš, mňau. Není dobré, když řádně nerozhodneš o hierarchii organizace, mňau.”

„Správně, tohle je důležité, haf.”

Hm. Zdá se, že pro Zvířecí rasu je hierarchie důležitá. Ale já ani v nejmenším nemám v úmyslu stát na vrcholu nějaké organizace. Nezajímá mě, kdo je pravá ruka.

Když dám tohle stranou. Prozatím jsem těm dvěma poděkoval. Rozhodl jsem se, že jim příště přinesu nějaký dárek. Jsem si jistý, že ryba nebo něco bude stačit.

„Ale svolat na sebe Šéfův královský hněv, ta Goriade je taky hlupačka, mňau. Co provedla, mňau?”

„No, první školní den si mě spletla se zlodějem kalhotek...”

„Ach!! To je to! Takže ten zloděj spodního prádla byl Šéf, mňau!”

„...To teda, haf.”

Začaly ke mně vysílat opovržlivé pohledy. Nechte mě domluvit. Bylo to falešné obvinění. Falešné obvinění. Mám vám jako dárek dát zase zoufalství a pokoření?

„Když tak o tom přemýšlím, Goriade se tím předtím chlubila. Že se Fedds přimluvil za zbabělého prváka. Prý se třásl ten kluk. To je ale k smíchu, haf.”

„Abys nechal jen tak jít protivníka, co si z tebe dělal srandu, Šéfe, ty jsi vážně shovívavý, mňau... Ale pokud ji řádně nevycvičíš, tak to příště udělám já. A to pořádně, mňau.”

Udělat to pořádně, co? Copak jste s delikventstvím nesekly a nestaly se z vás čestné studentky?

„S tím přestaňte, prosím. Proč byste měly zbytečně navyšovat počet nepřátel?”

„Ha, šéfe, ty nemíříš dostatečně vysoko, mňau. Kdyby ses teď s námi spojil, mohl bys porazit Ariel a vládnout celým kolejím.”

Tak nějak se zdá, že všichni příslušníci Zvířecí rasy jsou posedlí tím, aby stáli na vrcholu. Vážně to jsou možná pacienti, co trpí „Nemocí nového vůdce”.

„Vládnout kolejím a stát se špičkou celé školy, co mi to tady říkáte?”

O nějakou špičku se vážně nemůžu míň starat. V podstatě se vždycky držím principu nevměšovat se do rvaček. Abych mohl stát nad jinými lidmi... to jinými slovy znamená, že bych si naběhl na možnost zášti.

Na tomhle světě vám najednou můžou probodnout srdce, zatímco prostě jenom kráčíte po cestě. A proto když se ke všem svým protivníkům budete chovat, jako že jsou nad vámi, tak je to tak nějak správně.

„Když by ses stál špičkou celé školy, mňau? To asi jo, mňau?? Co takhle kdybys pro začátek přinutil všechny dívky na kolejích, aby si sundaly kalhotky?”

„To zní dobře, haf. Jelikož šéf má kalhotky tak rád, že si s nimi zdobí poličky, určitě z toho bude mít radost.”

„To... mi neudělá radost?”

Kalhotky sice mám rád, ale... Není to tak, že si jimi chci zdobit poličky jen proto, že je mám rád. Dostat je od dívky, kterou jsem ani neviděl... udělalo by mi to radost? Například i kdybych je dostal od Goriade, kterou znám, tak by mi to radost neudělalo.

Ale je tam pár roztomilých děvčat. I když nejsou podle mého vkusu... Například bych měl trošku radost, kdyby ty kalhotky byly od Rinie nebo Purseny. Ty dvě holky páchnou trochu jako zvířata, ale i tak jsou to celkem nádherné dívky. Jsem si jistý, že jejich peřiny voní po děvčatech. Ne, ale... no však víte.

Správně, to je pravda. Senior Fedds. Jsem si jistý, že senior Fedds takové chování nenávidí. Proto to není dobré. Jo. Správně. Nenechám se oklamat. Zmiz, ach, ďáble.

Z toho skoro vznikla nebezpečná situace pro vás všechny studentky, co jsem ještě neviděl. Kdybych netrpěl touto nemocí, tak to mohla být nebezpečná situace.

„Nemám zájem o kalhotky davů. Pokud to chcete udělat, udělejte si to samy. Ale pokud způsobíte seniorovi Feddsovi potíže, stanu se vaším nepřítelem.”

„Ugu... My... no, když říkáš, že se máme chovat pěkně, šéfe, mňau, tak tě poslechnem, mňau.”

„...Správně, uděláme, jak říkáš, haf.”

A když se stalo něco takového, konečně jsem si toho začal být vědom. Zdá se, že se mě lidé tak nějak bojí.

I když jsem si to uvědomil, nezeptal jsem se „proč?”. Porazil jsem jedničku ve skutečných schopnostech, Feddse. Přinutil jsem všechny problémové zvláštní studenty, aby mě poslouchali. A pak jsem jedinou ranou porazil démonického krále, co do školy vnesl hrůzu. To poslední bylo obzvláště účinné. Takže... jsem si jistý, že se mě bojí.

Tohle je historka, kterou jsem slyšel od Badigadiho. Zdá se, že aby člověk zranil jeho černočerné tělo oděné do bojového ducha, potřebujete techniku alespoň na úrovni krále ve stylu Boha Meče nebo to nebude fungovat.

Řád krále.

Jinými slovy teprve když dosáhnete Ruijerdovy nebo Ghyslaininy úrovně, budete konečně schopni proti němu bojovat. A jelikož Badigadi bojuje, zatímco se spoléhá na svoje tělo, zdá se, že většina nepřátelských útoků nezanechá ani škrábnutí, ale...

Když dám tohle stranou. Pokud té historce budu věřit, pak by to znamenalo, že moje kamenná střela mocí přesahuje řád krále. Moje kamenná střela vážně dospěla na úroveň celkem vysoké palebné síly, aniž bych si toho byl vědom.

Ačkoli je to jenom síla.

Podle Badigadiho nemám žádného Bojového ducha. Přece jenom se zdá, že tenhle Bojový duch je něco, co na tomto světě bez přemýšlení mají všichni šermíři. Ale bez ohledu na to, jak moc trénuju, moje tělo nebude nikdy tak silné nebo rychlé jako Ruijerd nebo Eris. Narostou mi svaly, ale to je všechno. Nakonec jsem silný akorát ve svém útoku.

Díky démonickému oku a dalším věcem dokážu vyhrát proti mnoha protivníkům. Moje celková magická moc je na úrovni Laplaceho (zdá se). Ale moje tělo je normální.

Ačkoli normální studenti tohle nemají jak pochopit. Pravděpodobně si myslí, že když mám útočnou sílu řádu krále, tak i moje tělo by mělo mít obdobnou úroveň síly. Existence nadřazená démonickému králi. Kdybych byl na místě průměrného studenta, myslím, že bych se do toho taky nechtěl míchat.

„Šéfe, měl by sis víc věřit, mňau. Jsem si jistá, že kdybys měl víc sebedůvěry, tak by se tím vyřešilo i 'tamto', mňau!”

„Správně, ale až to vyřešíš, tak bych byla ráda, kdybys zaútočil jenom na Riniu, haf.”

To byla Riniina a Pursenina slova.

Sebedůvěra, co?

Přemýšlím, jestli má ústraní mého synka nějakou spojitost s nedostatkem mého sebevědomí. Jak jsem si to vyslechl, mám pocit, že to tak nějak bude. Orsted mě porazil, Eris mě odmítla, padlo na mě zoufalství, že jsem neschopný projevit svou sílu. Kdybych nabyl svou sebedůvěru, tak by se možná postavil.

No ano, teď by mohla být ideální šance znovu nabýt svou sebedůvěru. Studenti se mě bojí. Když jsem to vyzkoušel a šel v čele Rinie a Purseny, moře studentů se před námi rozestupovalo. Ve svém minulém životě jsem v takové pozici nikdy nebyl. Je to něco nového. Asi se dá říct, že to je pozice, kdy kráčíte bok po boku s větrem. Skoro jako pan ředitel, co si obchází nemocnici. Nebo možná Mojžíš.

Je to vážně dobrý pocit.

Uhni, nestůj na mojí chodbě...

A zrovna když jsem začínal být namyšlený. Mě najednou napadlo. Možná. Že ti chlápci, co mě v minulém životě šikanovali, měli také takový pocit a zarogantněli.

… …

…

Vzpomněl jsem si na něco špatného...

Budu se snažit si o sobě příliš nemyslet.

Nevrátím se k životu NEETa.
--------------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>