Kapitola 78 - Bílá maska I (4-7)

Část 4

Jednoho z těch dnů.

Dělal jsem to samé jako vždycky, zkoumal jsem různé věci v knihovně. Čím víc se snažím pátrat, tím víc se zvyšuje počet společných rysů mezi teleportací a povoláváním. Přivolávat a odesílat. Rozdíly se omezují pouze na tvar magického kruhu a světla, co vydává. Všechny ostatní faktory se podobají.

Zdá se, že je třeba, abych do hloubky prostudoval povolávání. To jsem si myslel, ale na této škole není žádný učitel, co by se specializoval na povolávání. Zdá se, že pár lidí se mu věnuje v Magické gildě, ale v tom nejlepším případě je to základní nebo mírně pokročilý řád. Je to jen stupeň, kdy přivoláte zbytečné služebníky nebo duchy bez žádného ega. Není možné, abych se od nich doslechl nějaké odborné informace.

Zdá se, že tu jsou lidé, co dokážou použít povolávání typu okouzlení až do pokročilého řádu, ale okouzlení a povolávání se značně liší. I kdybych se jich zeptal na teleportaci, pochybuji, že by měli odpověď.

Jinas se sice chvástal, jaké má na téhle škole učitele, ale evidentně to jsou akorát řeči. Ale i když říkám tohle, na tomhle světě se asi nedá nic dělat. Když jsem o tom popřemýšlel, za svých dobrodružných dob jsem neviděl něco jako povolávací magii. Povolávací mágové jsou bezpochyby nejvzácnější. Nebo to je možná jako u bariér a exorcismu, že si ty techniky monopolizují jenom určité země.

Ale tak nějak mi přijde, že znám někoho, kdo o povolávacích technikách ví. Kde jen jsem o něm slyšel? Kdybych se s ním setkal, tak bych si na to určitě vzpomněl. No, že si na to nepamatuju, znamená, že jsem se s ním nesetkal. (Rudee, hlavo děravá... vzpomeň si na tu pohádku z dětství... o dračím králi P. a jeho služebnících)

Takže, více méně jsem dočetl veškerou literaturu týkající se povolávání. Pokud budu chtít víc než tohle, pak pravděpodobně nebudu mít jinou možnost, než se to sám naučit. Proto mám pocit, že jsem tak trochu ve slepé uličce. Během takové chvíle se seniorovi Feddsovi povedlo něco zjistit.

„Rudee. Konečně jsem to našel. Na téhle škole je člověk, co je odborník na povolávací magii!”

„Ach!”

„Zeptal jsem se zástupce ředitele Jinase a ředitele Georga a kdo myslíš, že to je?” zeptal se mě senior Fedds se šklebem, jako kdyby vymyslel nějaký vtípek.

Na škole je jeden člověk. Tak zaprvé by to neměl být učitel. Mezi studenty bylo pár, co se snažili naučit povolávání, ale cokoli nad pokročilý řád nebo řád světce bylo marné. Přemýšlím, kde pro všechno na světě ten člověk je...

„...Někdo v Magické gildě?”

Kdyby to byla Magická gilda, pak si jsem jistý, že tam jsou lidé, co mají povolávací techniky jako hlavní obor. Takový výzkumník by mohl využívat téhle školy jako základny, aby mohl pokračovat ve výzkumu.

„Hmm, no, je to člověk, co má v Magické gildě řád A.”

„Och.”

Podle mých informací je řád A v Magické gildě skupina vedoucích různých sekcí. To by znamenalo, že řád S je skupina vedoucích. No ano, ředitel Georg je S a zástupce ředitele Jinas je B.

„Není řád A to samé jako postavení vedoucího sekce v Magické gildě?”

„Jo. To je překvapení, co?”

Mám pocit, že jsem slyšel, že i řád B získá peněžitou podporu a znalosti, jak vyrábět konkrétní věci.

„Tak kdo to je?”

„Rudee, je to jméno, které jsi měl aspoň jednou slyšet.”

Je to jméno, které jsem slyšel...

No, nemyslím si, že je mezi mými známými někdo s řádem A v Magické gildě. Ale to jméno, co senior Fedds zmínil, je opravdu jméno, co jsem slyšel mnohokrát.

„Je to zvláštní student Silent.”

Část 5

Zvláštní student. Silent.

Počet jeho úspěchů v rámci této školy je nesmírný.

Zaprvé, zlepšil menu v jídelně. Vybudoval přepravní trasu dovozu surovin z Asurského království. Došlo to až tak daleko, že si dokonce můžete dát i jídlo ze surovin, které se v severských zemích nedají najít.

Také podle vlastního receptu vymyslel něco podobného karí. Do hrnce dáte mrkev, brambory a cibule a okořeníte to deseti druhy koření. A pak si chlebem nabíráte hustou hnědou polévku přímo z hrnce. Jinými slovy kari. Od chuti, co si pamatuje můj jazyk, se to dost liší, ale ten recept je nesmírně podobný receptu na karí.

Člověk, co přišel s konceptem uniformy byl taky Silent. V Asurském království pracoval jako návrhář a pořád vlastní dílnu, kde se ty oděvy vyrábí. Za pomoci uniformy se mu podařilo zbavit smíšeného vzezření různých ras. Jinými slovy se mu povedlo zlepšit image celé školy.

A pak člověk, co navrhl ten nápad s černými tabulemi, byl také Silent. Je to tabule nabarvená černou barvou a na psaní se používají křídy vyrobené z vápna. Je to sice jenom maličkost, ale proslavil se tím, že zařídil, aby přednášky probíhaly hladce.

Jsem si jistý, že kdybychom trochu zapátrali, najdeme další zásluhy.

Zdá se, že Silent vážně navrhl spoustu triviálních věcí. Jako uznání jeho úspěchů mu Magická gilda udělila řád A.

Takže. Ohledně těch věcí, co vymyslel. Všechno to jsou věci, na které si vzpomínám. Věci, o kterých já vím a o kterých obyvatelé tohoto světa nemají ponětí.

Bez ohledu na to, jak jsem zabedněný, jsem to nějak pochopil. Dokážu si představit, co je Silent za existenci.

Ale v té době jsem nebyl připraven, aby mi něco takového vyšlo z úst. Pročpak asi? Nevím.

Možná jsem sám sebe chtěl vidět jako zvláštní existenci. Možná jsem o sobě chtěl přemýšlet jako o zvláštní existenci na tomto světě. Jediná existence, která má vzpomínky na jiný svět. Ale když jsem o tom trochu popřemýšlel, není možné, abych to byl jenom já.

Upřímně řečeno se existence studenta Silenta obávám. Pomyslel jsem si, že kdyby to bylo možné, tak se s ním nechci setkat. Pomyslel jsem si, že se nechci setkat s člověkem, co si za stejných podmínek vede lépe než já. Navíc kdyby ten člověk řekl: „Proč ses tak poflakoval, když ses narodil do takového požehnaného prostředí?” Něco takového. Vážně bych potom chtěl utéct.

Ale jelikož jsem o studentovi Silentovi slyšel od seniora Feddse, na místě jsem se rozhodl, že se s ním setkám.

Možná jsem si o sobě začal myslet příliš.

Správně. V tomhle období jsem začal být arogantní. Udělat si z mika učedníka a nechat se jím oslovovat mistře. Zvítězit nad největšími delikventy na škole a nechat se jimi oslovovat šéfe. Získat si soucitný pohled od nejlepšího génia na škole. Zvítězit nad démonickým králem z Magického kontinentu a nechat si říkat příteli. Být obáván všemi studenty. Začal jsem být arogantní.

Samozřejmě jsem si někde v duchu přísahal, že nebudu namyšlený. Ale přece jenom po tom všem jsem v jednom bodě najednou zarogantněl. Pokud jsem takhle dobrý, tak není možné, aby na mě někdo koukal spatra.

Možná že jsem si tohle bezděky myslel.

Část 6

Zástupce ředitele Jinas mi řekl, kde se Silent zdržuje.

Třetí podlaží výzkumné budovy. Aha. Silent si tam vypůjčil tři místnosti. Ty tři místnosti se předělaly na jedinou laboratoř a Silent skoro nikdy nevycházel.

Šel jsem do té laboratoře sám, abych jej pozdravil. Nevím proč. Ve skutečnosti jsem měl pravděpodobně jít se seniorem Feddsem. Ale měl jsem pocit, že by nebylo dobré, kdybych nešel sám.

Před dveřmi jsem se zhluboka nadechl. Odhodlal jsem se. Dokonce i kdyby byl Silent stejný „reinkarnovaný jedinec” jako já. Tak to se mnou absolutně neotřese.

Zlehka jsem zaklepal.

„...Dále.”

Pak se ozval odměřený a tak nějak naštvaný hlas. Opřel jsem se rukou do dveří a pomalu jsem je otevřel.

Uvnitř laboratoře bylo velké množství rozházených knih a papírů, všude byly rozházené magické nástroje, o kterých jsem nevěděl, k čemu se používali, a pak se tam kupila velká hromada magických krystalů a magických kamenů.

Ten člověk, co seděl dál v místnosti. Jakmile se otočil, neměl jsem slov.

„Ale, zase se setkáváme.”

Ten člověk měl černé vlasy. Ten člověk byla dívka. A pak tu bylo něco, co jsem nemohl zapomenout. Na co absolutně nezapomenu.

Měla na tváři tu prázdnou bílou masku.

„Gyaaaaaaa?????!” zaječel jsem a zdrhal.

Je to ta mladá dívka s bílou maskou. Ta, co byla s Orstedem. Nepamatuju si, jak se jmenovala. Správně, Orsted, je to Orsted. Byl jsem odhodlaný setkat se s reinkarnovaným jedincem. Ale neodhodlal jsem se setkat s Orstedem.

Ta hrůza z té chvíle, co jsem skoro zemřel, se mi živě vrátila. V ten okamžik, co jsem spatřil tu bílou masku, ve mně ožil všechen ten strach, co jsem tehdy cítil. To utrpení, když jsem měl rozdrcené plíce. Ta bezmocnost, kdy bylo zbytečné všechno, co jsem udělal. Ta bolest, když mi něco prošlo srdcem. A pak ten strach, když jsem měl smrt přímo před očima.

Jak jsem utíkal, všechno se mi to vrátilo. Utíkal jsem a utíkal a utíkal. Nevím, kam jsem utíkal.

Když jsem se ohlédl za sebe. Ze všech možností mě pronásledovala. Ta bílá maska mě pronásledovala.

Běžel jsem ještě víc. Zatímco jsem spadl, zatímco jsem se prodíral dál, jsem dál běžel těma svýma nespolehlivýma nohama skoro jako opilec. I když jsem si myslel, že jsem svoje nohy trénoval právě kvůli útěku v takovýhle dobách. Moje nohy neposlouchaly, co jsem jim říkal. I když se mi netřásly, když jsem se potýkal s démonickým králem.

„?? !!”

Najednou jsem na úpatí schodiště spatřil seniora Feddse. Pokud je to on, pokud je to on, tak mě zachrání. Když jsem si tohle pomyslel, to moje napětí se trochu zmírnilo.

„Fu... najednou takhle zaječet, když spatříš tvář člověka, a pak utečeš, není to drzé?”

Cítil jsem, jak mě něco poklepalo po rameni. Když jsem se otočil, byl tam ten člověk. Moje tělo podlehlo křečím z šoku a strachu a v následujícím okamžiku mi podklouzla noha a já spadl ze schodů. Nevzhledným způsobem jsem omdlel.

Část 7

Probral jsem se s pocitem, že mě někdo hladil po hlavě.

Byla to jemná ruka. Cítil jsem, jak z té ruky něco sálá, skoro jako kdyby to mírnilo špatné části mého krevního oběhu. Takový to byl pocit.

Když jsem přesunul pohled na majitele té ruky, spatřil jsem seniora Feddse. Člověk, co mě hladil po hlavě, byl senior Fedds. Ruka seniora Feddse byla teplá. A byla tak štíhlá a drobná, že by mě nenapadlo, že je muž.

Bez přemýšlení jsem se té ruky chopil.

„Ach, Rudee, probral ses? Bál jsem se, najednou ses svalil ze schodů.”

„...Měl jsem strašlivou noční můru. V té noční můře mě užuž zabila žena s bílou maskou.”

„Ehm...”

Senior Fedds se zatvářil znepokojeně. Copak?

A vůbec, kde to jsme? Není to můj pokoj na kolejích. Tohle vůbec není kolej. Ale už jsem to předtím viděl... Za seniorem Feddsem byly vyrovnané postele. Správně, tohle je lékařské oddělení.

Zatímco jsem se posadil, zakroužil jsem hlavou. V lékařské kanceláři nikdo nebyl. Byli jsme tu jenom já a senior Fedds. Ne, taky tu byl léčitel, co měl zrovna službu. Když jsem otočil hlavou ještě dál...

„Uooochu???!”

Na druhé straně postele. Podíval jsem se na člověka, co tam seděl. Byla to žena s bílou maskou.

Bezděky jsem spadl z postele. A ta žena si povzdechla a zahlížela na mě.

„Taková drzost?! Proč se mě tak bojíš? Copak jsem tě minule nezachránila? Ach, určitě si to nepamatuješ, když jsi byl mrtvý.”

Když jsem byl minule mrtvý. Přece jenom. Není pochyb o tom, že tahle žena je stejná jako tehdy. Ta, co stála vedle Orsteda.

„O...Ors... Orsted je?!”

„Není tu. Je zaneprázdněný,” řekla maskovaná žena lhostejně.

Není tu. Orsted tu není. Vážně? Ne, nemůžu s tím nic dělat, ani kdyby to byla lež. Aha, není tu, co?

„Neboj se. Ještě chvíli se na tebe nezaměří.”

„Ještě chvíli, to znamená, že pokud bude mít čas, tak mě možná přijde zabít?”

„Ale nemyslím si, že by měl takové plány... Ale ta možnost tu existuje. To záleží na tobě.”

Nezdá se, že by k tomu došlo nějak brzy. Jakmile jsem to pochopil, nehorázně se mi ulevilo. Vážně jsem sobec.

Když senior Fedds viděl, v jakém jsem stavu, poškrábal se za uchem a zeptal se té maskované ženy: „Ehm, já té vaší konverzaci nerozumím, ale nevadí, když vás požádám o vysvětlení? Pro začátek co máš společného s Rudeem?”

„Nic,” odpověděla maskovaná žena monotónně na Feddsovu otázku. Pochopil jsem, že ho to otevřeně nepotěšilo.

„Ale to je poprvé, co jsem Rudea viděl takhle panikařit. Neudělala jsi něco?”

Tón jeho hlasu byl rozhodný, když to říkal. Určitě se snažil ochránit tohohle svého neschopného juniora. Děkuju, děkuju.

„Když jsme se setkali naposledy, ošklivě jej zdolal Dračí bůh, takže se mu to pravděpodobně vybavilo.”

„Dračí bůh?! Ten ze Sedmi velkých světových velmocí?”

„Správně.”

„Ty jsi Dračí bůh?”

„Jak bych mohla, předtím jsem s ním akorát cestovala,” prohlásila maskovaná žena tónem, jako kdyby jí to nemohlo být víc ukradené, zatímco si stáhla vlasy. Zrovna jsem si to uvědomil, ale měla na sobě uniformu této školy.

„Každopádně jsem si nemyslela, že se tady setkáme.”

Ten pohled, co vycházel z pod té masky, byl silný.

„Ale jelikož jsme tu karmu spustili už tehdy, když jsme se setkali v Dolní čelisti Rudého draka, znovu jsme se setkali na této škole. Určitě to musí být taková osudová cesta.”

Ze své náprsní kapsičky vytáhla jediný list papíru.

„Chci se tě zeptat na tři věci. Odpověz upřímně.”

Ten tón byl takový ten, co vyžadoval odpověď buď ano, nebo ne. Spolkl jsem a přikývl.

„První. Vzpomínáš si na něco z tohohle?”

Když jsem přijal papír, co mi podala. Bylo tam:

Shinohara Akihito

Kuroki Seiji

To tam bylo napsáno.

V... japonštině.

Rychle jsem si uvědomil, že to je jméno člověka. A zároveň. Ve mně vypučely pocity „tak přece”. Takže přece je taková.

„Druhá. Rozumíš těm slovům? Třetí. Který z nich jsi?”

Tahle otázka byla také v japonštině. Když jsme se dostali takhle daleko, je rozhodnuto. Je stejná existence jako já.

Ale popřemýšlel jsem o tom. Tenhle papír. Tohle jméno. ...Vůbec si na to nevzpomínám.

Byl jsem trochu zmatený, ale byl jsem odhodlaný. Pomalu jsem odpověděl. V japonštině.

„Ani jeden. Tahle jména neznám.”

„Aha, rozumíš tomu, že?”

„Ech? Co to je za řeč? Rudee?” řekl senior Fedds spěšně, jak se mrkl na papír.

„To nic, jen jsme ze stejného rodného města.”

„Z rodného města? To v žádném případě nemůže být pravda!” popřel to Fedds.

Ale nevím, co vlastně popíral... Ale teď se jedná spíš o tohle.

„Takže jsi stejná?” zeptal jsem se bojácně.

Přikývla. „Správně, než jsem se nadála, vrhlo mě to na tento svět.” Jak to řekla, sundala si svou bílou masku.

V tom okamžiku mi všechno zapadlo do sebe. Vzpomínky na svůj minulý život. Moje poslední okamžiky. Ten pár, co se hádal. Jeden z těch dvou. Tahle dívka. Byla tam dívka s naprosto stejnou tváří.

Zároveň ve mně začaly vzlínat pochyby.

Naprosto stejná tvář. Ačkoli od té doby uplynulo 15 let, přede mnou byla dívka s naprosto stejnou tváří jako tehdy. A pak jsem cítil, že je na tom něco divného. Jenom trošku. Divného. Proč, i když uplynulo 15 let... má tu samou tvář? Ne, důležitější je, proč má stejnou tvář? Pokud se reinkarnovala, bylo jenom přirozené, že by měla jinou tvář.

Moje pochybnosti. Odpověď na ně brzy sama vyjádřila slovy.

„Je to to takzvané cestování prostorem. Procestovala jsem do tohohle hloupého světa.”

Cestování.

Tenhle smysl je trochu něco jiného než reinkarnace. Já jsem byl takzvaný reinkarnovaný jedinec. Moje tělo je jiné. Narodil jsem se na tomto světě jenom se svými vzpomínkami. Cestování je jiné. Cestování je takzvaná deformace. Věk a tělo zůstávají stejné, když dorazí na tento svět. Je... jiná než já?

„Jmenuju se Nanahoshi Shizuka. Jsem z Japonska. Poslední dobou používám falešné jméno Silent 7hvězd.”

Pochybnosti a zmatek. V hlavě jsem začínal mít zmatek.

Mě, co vůbec nic neříkal, se vyptávala dál: „A vůbec kde ses narodil? V Americe? Nebo někde v Evropě. Jsi běloch, ne? Ale rozumíš japonsky. Nejsi náhodou míšenec? Například cizinec, co žije v Japonsku.”

To nebylo to, o čem jsem pochyboval. Neodpověděl jsem.

Neodpověděl jsem, ale ona dál pokračovala v konverzaci.

„Každopádně s tímhle jedním krokem dokážu v té situaci trochu pokročit. Přece jenom bylo dobře, že jsem mu řekla, aby tě nechal naživu. Protože když Orsted řekl, že tě nezná, nějak jsem měla pocit, že to je takhle...”

Nanahoshi prostě dál mluvila tak nějak vzrušeně. Aniž by brala ohled na můj zmatek.

„Těším se na naši budoucí spolupráci, ehm, jak se jmenuješ?”

„Ru...Rudeus. Rudeus Greyrat.”

„To je tvoje falešné jméno odtud, ne? Jak se jmenuješ doopravdy?”

Nechtěl jsem jí říct svoje skutečné jméno z mého minulého života. Kvůli tomu jsem zůstal zticha. A pak se zdálo, že to Nanahoshi pochopila a přikývla.

„Ach, chápu. Jsi obezřetný. To chápu. Takové pocity. Přece jenom došlo k tamtomu. Ale neboj se. Jsem tvůj spojenec.”

„...”

„Každopádně když si pomyslím, že tu jsou další lidé, co sem přišli jako já... Tohle je poprvé, co jsem se tady setkala s Pozemšťanem. Tak nějak mě to posílilo.”

Nanahoshi mě vzala za ruku.

Feddsovi pokleslo obočí.

A pak to Nanahoshi řekla. Veselým tónem. „Spolupracujme, abychom se vrátili do svého původního světa.”

Abychom se vrátili do svého původního světa. Tahle slova ten zmatek v mé mysli okamžitě porazila a nastolila řád. To, co ze mě vyšlo, bylo jenom jedno slovo.

„Ne.”

Rychle jsem její ruku střásl a řekl to.

„Nechci se vrátit do svého původního světa.”

„Ech??” Nanahoshi nevěděla, co má říct.

„Rudee a i ty, Silente?? Mluvte řečí, které rozumím!” A pak tu byl senior Fedds, co nerozuměl japonštině.

Na ošetřovně se vznášela jaksi delikátní atmosféra.
------------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>